Praha

Snad není jediného, „zlatou kamennou matičku“ svou milujícího Pražana inteligentního, který by si v obrazotvornosti své nezahrál někdy jako malé dítě. A všechny ty dětsky hravé myšlenky velkých lidí mají jeden cíl: okrasu Prahy. Jeden zbourá šmahem celé židovské město, postaví tam podél Vltavy krásné nábřeží s elegantními budovami, prorazí středem široký bulvár, vroubený alejemi a moderními domy a prolamovaný několika malými sady, sad od sadu tak asi pět set kroků; třicet milionů tu věc spraví, řekněm čtyřicet. Druhý, navrátiv se právě z výstavy pařížské nebo z cesty po severní Itálii, koná touž práci někde na Starém Městě, např. ve vůkolí Anenského dvora, a buduje tam velkolepou krytou Avenue de l’Opéra nebo kryté milánské korso. Třetí staví na Petříně Slavín s obrovskými schody až na úpatí dolů; čtvrtý korunuje Vyšehrad svítivou, velebnou basilikou, item se schody dolů k řece. Pátý rozsívá po celém vůkolí elegantní vily a dodává mu rázu florentinského. Šestý staví na počátek Václavského náměstí sochu Husovu (se skupením), a nahoru k hlavě „to nové“ museum, před nímž, jako skvoucí se démantový diadém na čele, stojí dvoupatrový fontán, lijící spousty lesklých vod. Jsou to samé fantastické hračky, zajisté, k jichž realizování i v nejšťastnějším případu bylo by potřebí znenáhlé práce dlouhých let, v nynějších poměrech celé věčnosti. Ale všechny vyslovují jednu pravdu a tíhnou k jedné věci: k nutné okrase Prahy.

Krásna je naše Praha, zajisté. Je krásna svou polohou, která je ovšem již „od věčnosti“. Je krásná starobylými budovami řídké ceny. A čeho jí všichni instinktivně přejem, jest: krása moderní. Novověká města hledí se všude zdobit směrem stejným: přírodou, uměním stavitelským, uměním plastickým. Sady se umisťují, kde dříve byl kámen, veřejné budovy hledí být triumfem nynějšího stavitelského umění, sochařství klade díla svá po městech, jakoby šperky na krasavici.

V prvních dvou směrech děje se u nás málo, ale přece něco, v posledním – vyjma pomník Jungmannův a sochy na divadle národním – neděje se nic. Co kde se na veřejná náměstí postavuje, je přímo hřích proti sv. Duchu – např. ty studny recte hřbitovní pomníky na Josefském a Mikulášském náměstí. Za tytéž snad peníze, za málo víc, lze dosáhnout něčeho stylizovaného umělecky. Rovněž nepatrným nákladem, sukcesivně rok od roku povoleným, mohly by se fontánky nebo sochami ozdobit sady Karlovy, nový městský park, menší parky pražské. V tom není pranic fantastického. My sobě ale nevážíme dostatkem ani věcí již existujících. Díla slavného Brokoffa, např. karyatidy na paláci Morzinském a skupiny námostní, díla to michelangelovsky dokonalá, jinde by se v dobrých odlitcích již dávno skvěla v museu.

Došel mne v té celé věci návrh vskutku pozoruhodný. Je vzdálen vší fantastičnosti, je praktický. Pochází od mladého umělce, který část života svého v Římě strávil. Pracoval a zdokonaloval se tam ve svém uměleckém „studiu“, a když unaven ze studia si vyšel ven, chodil obyčejně pookřát na Monte Mario nebo Monte Pincio. Zcela přirozeno, že odtud v myšlenkách Prahu porovnával s Římem. Máť Řím mnohou podobnost s naší Prahou. Málo parků, totiž každodenně přístupných. Množství chrámových věží. Ale jedna je nepodoba velká. Tam dole sídlejí Vlaši, národ ke svým mužům nad jiné vděčný, a zde v Praze sídlíme my, jichž paměť zároveň se s hrobem našich dobrodinců povždy zasypává.

Velký, krásný park na Monte Pincio založen také teprv v tomto věku. Vděční Římané nezapomněli zakladatele. Na pěkném místě stojí tu „herina“ jeho: poprsí v nadživotní velikosti vyvedené, postavené na sloup, ozdobený nápisem zcela jednoduchým.

Dnes se tu nalézá již celá sbírka herní vynikajících mužů po všech alejích a cestách parku. Putujem kolem poprsí Danteho, Petrarcy, Savonaroly, Michelangela, Rafaela, Tassa, Manzoniho, Cavoura a m. j. v. Je jich tu přes sto, a každá postavena pod vavřínový strom.

Sloup, poprsí, nápis, nemůže být nic jednoduššího! Náklad peněžitý není velký. Byly všechny ty hermy na Monte Pinciu postaveny snad nákladem státním nebo obecním? Ani to ne! Na mnohých z nich čtem dole ještě jméno jiné – jméno dárcovo. Některý z krajanů je unesen krásou „Gerusalemme liberata“, a dá tam postavit poprsí Tassovo. Některý cizinec, třeba Američan, pokochal se opětným čtením „I promessi sposi“, a dá postavit hermu Manzonimu.

Jak snadno, jak poměrně lacino lze tím způsobem proměnit nový náš městský park v nejrozkošnější Slavín! Herma Čelakovského a za ní naše lípa, herma Erbena, Šafaříka atd. a zase lípy nebo třeba jiný strom krajiny naší. Obecenstvo se tu prochází, mládež vidí výrazu plnou tvář oslavencovu, čte jméno jeho, paměť podržuje podobu i jméno, spisy, díla, činy předstupují živě – pro národní vychování, pro utužení národního vědomí záležitost to nesmírné důležitosti. Praha nabude okrasy posud postrádané. Sochařskému našemu umění poskytne se příležitost k rozvoji.

Obec může malým nákladem ročním podniknout zde věc poměrně velkou. A nepochybujem, že by u nás našli se jednotlivci, již co obdivovatelé toho či onoho z vynikajících mužů našich obětovali by náklad na jeho hermu – jemu i sobě ke cti.

Nepřipojuji schválně žádných důvodů dalších. Praktičnost návrhu je tak jasna a výmluvná, že výsledek lze očekávat najisto dobrý.

Národní listy, 1878