Praha

Stromovka

Upřímně potěšen důvěrou slavné redakce, která mi uložila, abych převzal referát o nejprvnějších, nynějších hned počátcích „jubilejní výstavy“ – pro vývoj pozdější má prý redakce lidi o něco rozumnější – uvazuju se tímto v čestný svůj úřad. Myslím, že redakce zvolila dobře: Za prvé: neviděl jsem na vlastní oči ze všech těch počátků ještě ani tolik, mnoho-li by za nehet vlezlo, můj ideální názor není tedy kalen pražádnou mizernou zkušeností! Za druhé pak: já téhleté výstavě od srdce přeju. Čechové dávají sobě na ní záležet, obětují jí velikou práci, nesmírně mnoho peněz, ať jim to Pánbůh odplatí tedy stotisíckrát – ano, stotisíckrát – já jsem nóbl!

A za třetí – když člověk řekne jenom za prvé a za druhé, vypadá to tak chudě – mám zrovna teď dostatek času. Sedím doma, nevyjdu skoro ani na ulici. Jeť tam takový odporný, přímo ukrutný, řekl bych hanebný smrad i prach, obzvlášť ale v odpoledních hodinách – ona totiž prozíravá naše obec téměř ani nekropí, spoří si v řece vodu pro napřesrok – a člověk v tom prachu nevydrží pět minut! Co ale dělat, když člověk sedí doma? No tak tedy začnem!

Výstava bude ve Stromovce. Stromovka leží od Prahy na půlnoc a je „oblíbeným místem zábavním“. Teď je to s tou zábavou tam ovšem trochu dotenka: štipec promenády, krapet muziky a basta! Ale dříve – ach ano, dříve! Týden co týden tam bývával do nedávna např. nějaký duel, na šavle, na pistole, na ledacos. Až jednou jeden duelant zastřelil kozu železničního hlídače, „Spolek pro zvelebení chovu domácích zvířat“ se do věci vložil a bouchačku pokazil.

Stromovka pozbyla na pikantnosti. Ba ona jí ani „slavnost májová“, ba ani „Slamník“ nedodává v očích Pražanů už jaké půvabnosti zvláštní. Dříve, ach opět ano – dříve! Když „Slamník“ trvával ještě po osm dní! A nastal den pak poslední a v Bubenči vystoupil na řečniště „extra zvolený, dobře učený měšťan pražský“ a měl k lidu výroční „volské kázání“. Prapodivný výraz! Krolmus vykládá, že tomu kázání proto říkalo se „volské“ (či „pro voly“), že do jeho vtipného textu zaznívalo z blízké obory (Stromovky) bučení turů a buvolů. Tak já teda teď nevím!

Ano, Stromovka bývala pouhou jen oborou, v níž pro zábavu panskou přechovávána rozmanitá zvěř a konány na prostranném rybníce rozličné slavnosti. Ještě asi do roku 1848 živen tam – na památku „velké minulosti“ – prastarý jelen, šedivý a kulhavý, zavřený v ohrádce hned vpravo od zámeckého vchodu. Ale my děti ho nemilovaly, toho jelena. On se tak podivně koukal! Zrovna jako by chtěl říci: „No tak mi dejte přec tu svou housku!“ Roku 1804 přestala ale Stromovka být divokou oborou a stala se parkem, „jedním z nejkrásnějších v střední Evropě“. Péčí to purkrabího hraběte Chotka, jenž také upravil tamější vladislavovský lesní zámeček. Podivný muž, tenhleten Chotek! Praha má po něm tolik a tolik památek trvalé krásy. A od něho až dodnes byla už taková řada purkrabí a místodržitelů, ale po žádném… Nu a pak už z historie Stromovky nevím praničeho.

Stromovka tedy neslyne historicky, ale slyne přírodní krásou. A pokud se týče mne, pravím, že jsem měl Stromovku vždycky rád. Jenže za různých časů arci také zcela různě. Nejprve jsem si byl oblíbil z ní ten kousíček od Bubenečské brány vedoucí k Císařskému mlýnu, kudy jsem capával letního nedělního odpoledne s tatínkem. Ach bože, ty kozí syrečky v Císařském mlýně! A ty rybičky dole ve vodě, které se proháněly zrovna u povrchu a na něž se tak pěkně plivalo přes zábradlí! A ten kousek cukru, který mně tam vždycky podstrčila paní hostinská! Ach ano, v Císařském mlýně bývala zábava, býval život. Už Rudolf II. chodíval rád do Císařského mlýna!

Pak zase jsem si zamiloval osamělou, tichounkou část až nahoře na vrchu. Tam jsem se za gymnasiálních časů chodíval učit náboženství. Položil jsem se do vysoké trávy, knihu pěkně vedle sebe – a díval se na broučky a koníčky, sál vůni mateřídoušky a svlačce, a naslouchal, jak hučí to modré, to veliké nebe… A z náboženství bylo na vysvědčení vždycky pak jen nějaké „tak – tak“.

Ale povyrostl jsem a chodil pak už jen dolů, „hájkem“ a lipovými alejemi. Tamť se procházely se svými guvernantkami mladinké šlechtičny – achich, tak krásné, tak bílé, tak vzdušné, a z těch jsem si jednu vybral, abych se do ní zamiloval. Ještě dnes stojí tam ta velká, vykotlaná lípa, do níž jsem fňukal vyznání lásky, připravené pro případ, že by přišla má maloundrlinkatá, milounkatá hrabínka jednou zcela sama. Jaká to škoda, že tenkráte ještě nebyly fonografy, a že nevězel jeden uvnitř té lípy – pětku bych za to dal, kdybych dnes…

A pak jsem si oblíbil už ten nejzapadlejší, nejtišší kout, až za železniční hrází. Kousek polí, kousek dubového křoví, nevelká vzrostlá doubrava, a v ní pocuchané, nízké, větrem poklácené stromy, ale nepřišla sem živá noha – lesní samota! Já nevím, na mne samota lesní působí vždycky tak zvláštně – ostatně snad na každého! Jakmile octnu se v lesní tišině a zde pak sám, pojednou les se mně oživí. Z houštin něco vykukuje a hledí přímo na mne. Ve vrcholcích něco sedí a houpá se a šeptá. Vpravo vlevo ode mne jde něco s sebou pomalu, když já pomalu, rychle, když já rychle. Citelná, ale sladká úzkost padne na duši a noha mimovolně zaráží a najednou zase spěchá. Všude jsou duchové, kolem a kolem – ve vzduchu, mezi stromy, podél cesty…

A já v ně věřím – já se tu přiznám. Ach, jak rád já v ně věřím! Tamhle ta osamělá vodní tůň, tak tajuplná, nad níž ty světlé, tenké střely světelné létají sem tam – sem tam – „vodníkovy sítě“! Ten osmahlý, buclatý hošík, který se tu najednou na cestě namanul a pokulhávaje uctivě pozdravuje – pražádná pochybnost: „divoké dítě“! A ta babička stará, malá, suchá, o berličce – toť přece skutečná „polednice“! A teď ten náhlý, vzdálený zvuk, ne lidský, ne zvířecí – jenom se neohlížet – toť záludný „hejkal“!

A když vycházím pak z lesa a přicházím k dědině – tu černá slepice, která se tu hned za stavením sluní a tak tichounce, až z hloubi dlouhého krku pokvokává – nekvoká to o „zlatých vejcích“? A ten černý kocour, který tam na střeše obchází komín – vždyť je to „žmok“ – i ty chlapíku, počkej, já tě! A uvnitř pak v chalupě, v stáji a v stodole a na hůře, v světnici za stolem a na kamnech a na polici, všude nějaký skřítek, dobrý, upřímný…

Povídám vám, tam za tou železniční hrází, v té doubravce liché, chudé, tam byla krása! Znamenité místo! Vzhůru po vodě mají pravěcí duchové od Levého Hradce jenom tak několik kroků. Také mi vždycky hned přišli. Zasedli kolem mne, hleděli na mne tak přívětivě, jak pokrevní přátelé – zdálo se mi, že mne zrovna za něco považují – ani jsme mnoho nemluvili, jen tak…

Ach, zlatá – zlatá ty, nebeská poesie! Ještě jsi se v nové té době nesnesla na nás Čechy v plném svém jasu! Ale přijdeš, viď, až jenom naši pěvci nabudou té pravé, té svaté víry! Až celou duší budou věřit ve svůj národ, až neodolatelnou mocí budou přitaženi velikou českou minulostí, až budou sílu svou cenit dle síly národních našich hrdin, až srostou a více se neodloučí od duše lidu! Jen v ní, jen v té duši lidu nalezneme, čeho česká báseň potřebuje. Jen v lidu, ne v knihách! V knihách nalézáme jen samé Kainy, Ahasvery, Don Juany a podobnou už světoběžnou chasu, potloukající se po všech literaturách, šedivá schémata, pouhé už divadelní figuríny, při nichž básník nemá více co tvořit, na něž může zavěsit jenom ten nějaký myšlenkový svůj cár…

Eh – kam jsem se to dostal! Nu tak vidíte, že je Stromovka svůdná!

Napřesrok nebude ale už tak tichá a poetická! Jenže prý bude zase pak jinak svůdná! Pravé prý vítězství pro Stromovku, tahleta výstava! Nebohá Stromovko! Druhý králi Pyrrhu! Vezmou ti pro výstavu dobrou pětinu tvojí rozlohy – ještě jedno takové „vítězství“…

Arci, arci, něco se musí obětovat. A také se už obětuje. Četli jste přece, že už se také kopá lůžko pro vlečnou dráhu, ale šest set se vykopalo kvůli ní keřů z Letenské stráně – šest set keřů – a co tam provždy pokaženo půdy –! Ovšem, dráha na Letnou musí být; ale…

Ale, jestli mně přijdou ještě s tou zbytečnou, hříšnou dráhou nahoru na Petřín, tak ať hned do první ruky, která zakopne, hrom…

Pánbůh mě netrestej!

Národní listy, 1890

Referát o příští jubilejní výstavě

Bylo ticho. Seděli jsme každý na svém obvyklém místečku. Já díval se při bílém „astrálním“ světle, vycházejícím ze stropu – je ku podivu, jak rychle opanovalo toto teprve as před rokem vynalezené světlo každičkou domácnost – já díval se na fotogram, nalézající se v čele večerního (6) vydání „Národních listů“, a obrazící dnes ráno zrovna nad Pernambukem v oblacích svedenou první „vzduchovou bitvu“. A moje ženuška, které se dnes nebylo chtělo do divadla, seděla ve svém „poslušném“ křesle a bavila se – nu tedy posloucháním. Byla si z mahagonové naší fonotéky vybrala několik voskových plášti a teď si dávala od nich povídat nebo zpívat nebo co.

Pohlížel jsem chvilkami na ni přes noviny, patrně ji teď něco zajímá zcela zvláště. Už po třetí si šroubeček otočila zpátky! Na tváři jí sedí úsměv a někdy šlehne, jakoby mimovolně, okem po mně, a tu se úsměv ještě zšíří – snad se nebaví čímsi na můj úkor?

„Poslouchej, Márinko, mně se zdá, že provozuješ teď proti mně nějakou faleš!“

„Faleš? Pročpak! Já tě poslouchám“.

„To by bylo po prvé, co jsme svoji…“

„Ticho!… Hehe! ‘ Křičíš, že není ani maminku slyšet… Ale při ‚už jsem svázán ukrutně provazy‘ začíná se ti sopránek lámat… A při ‚ach nastojte, krev má všudy teče‘ už bečíš… hehehe…! Maminka tě konejší…“ „No tak počkejme trochu… vždyť můžeme počkat…!“ „Poslouchej – ty jsi měkký, zrovna jako kaše!“ A vstala z křesla.

„Mari…!“

„Je to pravda! Dokud jsem tě neznala blíž, myslívala jsem: To musí být drsný balbous…“

„Copak nebečí dítě každé…?“

„I mlč! Vždyť jsi podnes takový… hned se ti zadrhne hlas!“

„To není pravda!“

„Mám vyndat – tvoje vyznání lásky?“ a tvářila se, jako by chtěla přikročit k fonothéce. Ale přistoupla rychle ke mně, otočila mi bílé své ručičky kolem krku a…

* * *

Tato sice nepatrná, ale pro domácí můj život významu plná scéna udála se včera, dne 19. září r. 1921. Totiž – mohla by se udát roku 1921, kdybych např. se dnes znovu narodil, zase tak rosť a žil, jako jsem už jednou rostʻ a žil, ale měl v životě trošičku lepší štěstí, byl se někdy tak v 30. svém roce s nějakou Márinkou oženil… atd.

Nu ano – po 30 letech! Jakpak to může vlastně dlouho trvat, a fonograf se rozkročí už do praktického života! Vždyť už dnes, má-li Edisonův kluk tolik už rozumu, může si poslechnout, jak že před rokem bečel! A Stanley a Stanleyka mohou si třeba den co den vyslechnout, jak při jejich svatbě zvony hučely, varhany hrály, a sborové zpěvy zněly!

Po 30 letech! „Národní listy“ budou zčásti jen vycházet na papíru, zčásti ale na vosku, a budou řeči lepších sněmovních řečníků přinášet opravdu v plném „znění“. K nedělnímu číslu přidají mimo beletristickou také fonografickou už přílohu: Beethovenovu sonátu, zahranou včera v Petrohradě nějakým Ondříčkem, Rosinčinu kavatinu, zazpívanou nějakou Pattiovou předevčírem v Madridě.

Hned vedle „bazaru fotografického“ bude ve Ferdinandově třídě etablován „bazar fonografický“ – „Sensační novinka! Poslední požár chathamských továren! – Jasně a výborně se slyší, jak dělníci volají o pomoc – zoufalé pak jejich výkřiky, když pomoci není a plameny je už pohlcují! – Hrozné, děsné, velkolepé!“

Ve školách bude mimo „názorné“ vyučování také už „násluchné“. Ve večerních společnostech bude se rozdávat mimo slibného „menu“ stejně slibný „regitre fonografique“. Domácí dceruška místo: „Prosím, zapište se do alba“, zašeptá: „Prosím, zamluvte se mi do fonografu – prosím!“

Řečník, bude-li chtít, bude moci slyšet sama sebe – „To je protivný hlas, když křičím! Vskutku protivný – budu se musit mírnit!“ Učitel nebo kazatel bude si moci říci: „Můj milý, to jsi opravdu osel, když takhle…“ A operní zpěvák naučí se z fonografu stokráte více než z každé kritiky, bude věřit také už v trvalost uměleckých svých výkonů, v nadšení pozdních ještě pokolení nad jeho hlasem a uměním, a slavný tenorista bude ročně nejspíše žádat pak o deset tisíc míň.

Vyrostlý syn bude trávit po prvé v daleké cizině, v zákoutí třeba australském, sám a smuten. Ale o týden později obdrží poštou z Prahy už list a v něm malou plásť – a pojednou bude mu, jako by seděl za stolem mezi svými, slyšel jejich známé hlasy, navyklé rozpravy, vzpomínky, přípitek na něho samého…

A poněvadž každá materie se opotřebuje a dle dosavadních alespoň zkušeností fonografická plásť jen asi 2000krát opakuje, co byla zachytila, přijdou pak do novin zprávy naprosto nového druhu, např. „Včera vydražována v ústřední dražební síni plásť s proslulými posledními slovy J. , největšího tohoto dobrodince lidstva. Lze si je poslechnouti již jen pětkráte, byloť zvláště za let nejprvnějších trochu marnivě zacházeno se slovy těmi, ovšemže každému tak žádoucími, a neocenitelný zbytek vzbudil mezi dražebníky, kteříž se dostavili se všech konců světa, s milionovými poukázkami v kapsách…“

* * *

Smíšenina žertu i opravdovosti!

V prvním svém článku „o výstavě“ vyprávělť jsem něco o duté, staré lípě, do níž jsem co mladík byl odříkával své vyznání lásky, a o lítosti, že v lípě nebyl tenkráte fonograf, atd.… A když jsem to následujícího dne četl pak vytištěné, tu se mi vykrystalizovala v duchu dnešní má úvodní scénka a přihrnulo se mi k ní na sta myšlenek…

Ano, ano – my už si dovedeme dnes něco, co se nám zdá důležito, co nás rozechvívá, co se nám líbí, co nám chutná, „chovat pro budoucnost“ – a to bez újmy rozkoše okamžité! Porcičku poesie, sousto minulosti, krajíček života! Jděte si domů, vy bohové, kteří jste dovedli Narcisoví darovat jen věčný život, ne ale také věčné v něm mládí – my sobě dovedeme sami dodat už i toho mládí, alespoň některých, těch slaďounkých jeho chvilek…!

A to v plné jich životní síle! Fotografie nám podává dosud jen mrtvý, cize působící obraz: fonografie popadá nás ale dnes už zrovna u srdce: slyšíme živá ústa, chvějící se hrdlo, dýchající prsa!

Neseznal jsem bohužel sám ještě účinku zdokonaleného nyní fonografu; ale dovedu se dle popisu zcela dobře do otrnujícího tohoto účinku vmyslit. Někdyť se mně teď stane, že zakašlu, chrchnu, promluvím – a zrovna se leknu: „Toť hlas mého otce, když už stárnul – zcela, ale zcela ten zvuk, který zněl před čtyřiceti lety!“

A mohu si věru pak pomyslit, jak by působilo živé slovo dávno zesnulé matky…

Jsou oslové, kteří fňukají, že poesie mizí se světa! I jděte, zvířátka měkounká; nemizí – přibývá! Snad že se mění, že je poněkud jiná, ale najisto není menší: je větší.

Národní listy, 1890

Jubilejní výstava – česká, národní výstava

Navštívil jsem tedy také už dohotovenou, instalovanou výstavu.

Je velkolepa? Je krásna?

Velkolepa? Nevím: s výstavami světovými jí neporovnáme, a z výstav zemských jsem žádné neviděl – schází mi měřítko. Krásna? Ano, krásna jest, ba překvapujíc krásna! A můžeme si slova ta směle stokrát a tisíckrát opakovat, aniž bychom se obávati musili, že někdo zacituje „Graeci omnia sua in inmensum tollunt“, čili: „Čech, jak hubu otevře, už se nadchvaluje“.

Zvláštní dojem! Viděl jsem na světě mnoho, velmi mnoho, podobně příjemných dojmů nemám ale přece mnoho v paměti! Hned jak vejde tím široko vysoko rozpjatým hlavním vchodem, jenž jako by svět venkovský vyzýval ku vhledu a soudu, je člověk zrovna opleten půvabným zjevem. Pranic, ale pranicoucí nic není v těch dvou místech přece společného, a vzdor tomu se mi jako blesk myšlenkami kmitl obraz vzdálený: proslulé benátské náměstí sv. Marka. Vpravo vlevo táhlé, krásné budovy, tam dole co uzavírka krásná ta budova hlavní s tím svým obloukovitým portálem, jakoby vedoucím do nějaké basiliky, a mezi tím prostranství upravené sice jen z měnivého květu, ale se stejnou umělostí architektonickou – ve všem svéráznost doby, na všem nevýslovná harmonie – v tom je ta podoba a výklad příbuzného dojmu. Všude elegance, nikde nic dotěrného, každý a každičký bod výmluvný důkaz, že jsme my Čechové na výši své doby – jako by tam na všem se chvěla třpytná plomba „fin de 19. siècle“.

Dojem tichý, okouzlující. Zastavíš se, zadíváš – lebkou šlehají myšlenky a krev proudí rychleji.

To zde chtějí umlčet? Chudáci! Ne, my nepostavili zde žádnou výstavu světovou. My postavili výstavu „jenom“ českou. A přece má význam světový.

Kdyby se z nynějšího výstaviště vznesl holub do výše, ani půl minuty by vzduchovou dráhou nepotřeboval a usedl by už na střechu pražského domu, kde před sto lety byla „výstava průmyslová“ – první na evropské pevnině. Od té doby výstavní ruch již po světě neustal, třebaže někdy, jak už s novými věcmi bývá, jevily se v něm delší mezery. První výstavy byly tedy „industrijní“, a sice zemské, národní. Ale lidstvo brzo vycítilo, že nejen ten onen národ má se uvědomovat o svém pokroku průmyslovém a jeden jeho člen učit se od druhého, nýbrž že má se učiti také národ od národa, a začaly si proto pak pořizovat výstavy světové. Ty dnes ovšem úlohu svoji ještě nedohrály. Ještě jsou končiny, kde ji teprve plniti počnou, jakož se stane tedy zanedlouho teď v Severní Americe, později as také ještě v Rusku, a rovněž se ukázalo neočekávané a netroufané faktum, že v místech jednotlivých lze světovou výstavu s prospěchem pořádati i vícekráte – arci, jsou-li to místa skutečně světová.

Výstavy světové, v nynější své skladbě, tedy ještě budou, a možno, že budou se opakovati v dlouhých časových mezerách, třeba ještě po staletích. Ale přece již upadají. Příčina leží v přílišné rozpjatosti myšlenky základní, v nedostižitelné ideálnosti „světových“ výstav vůbec. Nejsou už jen „průmyslové“; přibrali jsme do nich také výstavy umělecké, přibrali i veškeré zjevy přírodní – musili bychom zkrátka skleněnou střechou překlenout celou zeměkouli, abychom měli pravou výstavu „světovou“.

Výstavní ruch nastupuje tedy opět nové dráhy. Pořádají se světové výstavy odborné, např. umělecké. A vracíme se zároveň k výstavám zemským neboli národním. Bylo nám chvílemi přece jen poněkud úzko na tom okeánu širém. Báli jsme se sami o sebe, že v něm utoneme. Uznáváme sice společný, kulturní všeho lidstva cíl, ale chceme na pouti k němu zachovat si i svoji individualitu. Cit ten hlásil se již na samých těch výstavách světových; hleděnoť uspořádáním co možná k tomu, aby sice stejnodružné tovary a plodiny dostaly se do přehledného skupení, aby ale při tom zároveň vynikla také veškerá individualita každého národa.

Dnes tedy má znovu důležitost výstava zemská či národní. Ovšem ale není už pouze „industrijní“. Nalézá se na ní pokud možno vše, co země a národ produkují, ať už v oboru jakémkoli, jako na výstavách světových chtělo či mělo se nalézat vše, co v jakémkoliv oboru produkovala celá zeměkoule, veškeré lidstvo. A k výstavám těm nejmodernějším náleží tedy ta naše pražská „Jubilejní“ po stu letech!

Škoda, že terén nebyl alespoň trochu, trošičku příznivější! Hledíme-li od hlavního vchodu – odkud se musí počítat na první rozhodující dojem – níží se před námi terén a hlavní budova, palác průmyslový, jaksi zapadá. Mít zde půdu lehce se vršící, nebo alespoň pláň, as by i nejotrlejšímu, nejledovatějšímu pozorovateli splynulo se rtů: „Velkolepé!“

Při každé větší výstavě zkoumá, chválí nebo pomlouvá „plán“. Jakýpak plán má ta naše? V první, přední polovině byl patrně: docílit harmonického, architektonicky dokonalého dojmu. A plán proveden znamenitě, ano úchvatně. V druhé, zadní polovině ale plán patrně utekl. A poloha půdy svislé a porostlé mu byla při útěku ošemetně nápomocna. Jako jinde hleděno také u nás k několika skupinám hlavním: myšleno na průmysl, na umění, na polní hospodářství, na strojnictví. A jako jinde také u nás objevily se věci, které nehodily se nikam do toho hlavního rámu, nebo v aristokratickém pocitu ani se nechtěly hodit, a už začaly vyrůstat přívěsky čili annexy, boudy a pavilony, a roztroušeno jich po výstavišti alespoň kopa. Bez plánu, bez pravidel, někde na hromadě a někde zas poustevníčky; ale nevadí to – naopak, je to malebné, zajímavé. , to vše se tu vyrojilo zrovna přírodní, elementární silou: výstava by ani nebyla česká, kdyby neměla hospodný ráz našeho života – „hospoda naproti faře“, „hospoda na hospodě“.

A ona je výstava vskutku česká! Mohla být ale ještě češtější. Kdybychom byli totiž hned od počátku věděli a počítali, že budeme samotni. Byla by pak musila stát se obrazem veškerého nynějšího života našeho národa, ano i obrazem celého století našich dějin.

O rozvoji nové české literatury, tak významném, dějinně tak důležitém, výstava dnes např. ještě nevypravuje praničeho. A na lidové umění vzpomenuto v okamžiku nejposlednějším! Ba i ta „požehnaná chaloupka česká“ je tam také tak osamělá, neoduševnělá a jak by přece slušelo výstavě alespoň jednou vedle těch chystaných zábav a slavností, kdyby se z té chaloupky rozjela veselá svatba, rozproudilo vesnické posvícení…

Nu – hlavní budovy zůstanou zachovány příštím výstavám, zůstane jim asi celé výstaviště, lze učiniti mnohé tedy příště, co neučiněno dnes. Nezapomeňte mně pak ale na annexe pro nás nejvýznamnější: postavte tam chrámek „českého pluhu“. Pěkný – třeba zlatý!

Pluh je nejvýznamnějším symbolem naším. V bájesloví našem je on obrazem blesku, prorývajícího mračno. A český pluh skutečně byl tím bleskem, který proryl mračno, stažené jako příkrov nad národem. Stotisíckráte už řečeno a znovu s pohnutím řečeno, že ves, že chalupa, že rolník zachoval český národ.

Udělejte mně tam, prosím, prosím, ve Stromovce také takovou výstavu pluhů!

Víte, ono by to tak lechtalo, kdyby mezi nimi na povýšeném místě, jakoby na trůně, panoval pluh český! Nemohli bychom si na „průmyslové výstavě“ pro budoucnost české práce ani přáti slibnějšího symbolu!

Národní listy, 1891

Výstava v zimě

Já už vím, jaké to bude!

15. října nával lidstva, že takového nikdy ani nebylo. Všechno ve slavnostním oděvu, Rezinky v nejslavnostnějším. O 4. hodině odpolední „první výstavní tah“; hudba, jásot, rámus. A pak vystoupne pan hrabě Zedtwitz na pódium, kolem něho v půvabném věnci celý výbor. Pan hrabě se ukloní: „Pánové a dámy! Děkujeme z upřímného, hluboko pohnutého srdce za přízeň, kterou jste nás a náš podnik tak přeštědře obmýšleti ráčili. Prohlašuju výstavu za skončenou!“ – „Sláva! Výborně-é!“ zahlučí to hromem po celém prostranství. „Opakovát! – Opakovát! – Opakovát!“ Pan hrabě se objeví znovu, bude se klonit, krčit rameny, a – zmizí. „Opakovát! – Opakovát!“ Pan hrabě se zase objeví – atd. – desetkrát za sebou. Konečně ale vystoupne ještě jednou, ukloní se, přikročí k dirigentskému pulpitu, převrátí výstavní partituru kupředu…

Vtom vyhodí Hynaisův genius na plakátech do výše levou ruku místo pravé a stočí nohy do kliky nalevo místo napravo. Kasír u hlavního vchodu vyšoupne okýnko znovu si nad hlavu. Pan Vojtíšek namázne turniket… A výstava započne znovu… „Nové období, od 15. října do 15. března.“

To vše se stane jistě, neúprosně, neodvratně, s onou „elementární silou“, o níž čítáme v našich novinách. A bude dobře, že se tak stane! Už v náhradu za zmoklé léto!

Zimní výstava! To ještě ve světě nebylo! To bude po celém světě šuškání, povídání, obdivování! Zdárný výsledek je při tom zcela nepochybný. Vždyť už samo to naše rozkošné výstaviště! Arci se pak více už nebude mluvit o „milém stínu košatých stromů“, o „svěžím brčálu lučního pažitu“, o „křovním koncertu slavíků, pěnkav, drozdů“ atd. Po štítech výstavních budov pak bude přeletovat už jenom věrný náš chocholouš, v křovinách zacvrliká si písklavý střízlík, ve větvích vysokých stromů zakváče vrána. Ale ten daleko, daleko ještě zvýšený půvab venkovského zátiší, až zimní příkrov rozloží se krajem! Až mlhy vystoupnou z Vltavy a převalí se širým sadem. Až šedivé jíní každou větvičku dostara ovousatí. Až pod nohama bude chroupat sníh a praskat ledový škraloup. Jak tu budou pak ty dívčí nožičky cupitat – cupitat! Jak budou mužští těžké své kroky do dálky natahovat a své velké ruce do hloubky kapes strkat!

Ovšem se musí přírodě také za zimy pomoci. Zima nám musí dodat zcela nových výstavních předmětů, nových přízdob. Zavčas např. se musí postavit velká, velikánská trámová kostra, hned počátkem mrazů pilně spoustami vody zalévat, aby se utvořila kouzelná ledová jeskyně, s rampouchy – „stalaktity“, dlouhými jako topol… „Světelný fontán“ přeloží se sem, do jeskyně… Na cvičišti upraví se kluziště pro velké, u „skluzavky“ kluziště pro malé. Zároveň sněhový vrch, s něhož se bude lítat po malých sáňkách dolů… Na Letenské pláni bude stát nebetyčný vrch ledový, znázorňující množství letos v Čechách napadaných krup, a pod ním budou ve stanech prodávat roztomilé, jen tak asi metr vysoké „vršíčky“, znázorňující, mnoho-li přišlo „krup na jednu hlavu…“ 555 hospodách, které do té doby při výstavě vzrostou, arci pražádná nouze; hlavně ale požene se omrzlý člověk do „české hospody“ na štamprli „vajkslovky“, na skleničku „hořké“ nebo kalíšek „ořechové“, „na šálek česnekového oukropu“ nebo „talíř houbové polívky“, na „misku horkých bramborů v munduru…“

Středem výstavy zůstane ovšem Průmyslový palác. Denně bude kolem něho velké „promenádní klouzání“ mladého světa. A maminky bruslících dcer budou zatím sedět v paláci uvnitř (vystavovatelé a skříně jejich se pro zimu vyhodí). Palác bude příjemně prohřát, a to různými způsoby: rourami s teplou vodou, rourami s teplým vzduchem, kamny kachlovými, otevřenými francouzskými „komíny“ atd. Kolem stěn, kolem sloupků a v řádkách a kroužcích uprostřed budou pohodlná sedátka. Roztomile se to bude plácat a klepat!

Jest to beztoho věc jenom spravedlivá, dámám našim za zimy tam umožnit a zpříjemnit takovéhle „podvečerní táčky“. Praha přenesla své elegantní denní promenády letos ven do výstavy, a dnes už uznává se všeobecně, že klep ještě nikdy tak krásně nám nezakvet’ jako nyní! No, on tu byl arci vždycky talent, vždycky! Jen co je pravda: pomluv jako kapek při polním dešti u nás. V Praze, o kom se nedá nic, ale pranic říci, co by mu uškodilo v něčích očích – „Ten? Dejte mně pokoj s tím lumpem!“ – Praha je „hlavním městem médisance“, o ní řekl prý kdosi: „Co jiná světová města pro civilisaci a pro průmysl, je Praha pro klep…“

Talent, to se rozumí, má se podporovat, a proto bych poukázal na jistý zvyček pařížských dam. Schovávají totiž za nynějšího výročí třešňové pecky a šťopky, zbylé na talířích, a usuší si je. Když pak v zimě je pěkná ženská společnost kolem otevřené pece pohromadě a polena vesele hoří a klípek se mile daří, hodí domácí paní hrstku té souše do ohně… „Poslouchejte, to ty dušičky našich bližních pěkně praskají! – To nám to voní!“ Snad by mohly dámy k výstavním svým táčkům přinášet tedy peckové příspěvky v sáčkách, jako přispívají k piknikům…

To budou arci jen tak ty pravidelné, ty zábavy všední; my musíme ale pro zimní období výstavní uspořádat také ještě novou řadu zábav zcela neobyčejných! Předkládám jich slavnému výstavnímu výboru ihned tady hezounký růženec;

I. Výstava krasotinek. Dodatek k letošním výstavám letním. Troje oddělení: a) Děvčátka právě teprv rozpučelá, a dámy v plné, svěží ještě své kráse. („Čtvrtá letošní výstava růžová.“ ) – b) Dámy dopěkna nalíčené a moučkami čistě zasypané. ) – c) Staré panny. )

II. Slavín. Jakmile napadne sníh, sejdou se naši sochaři v pavilonu výtvarném a uformují z něho národní „Slavín“. Postavy vynikajících na Parnasu českém osobností, mrtvých i živých. ) Celé postavy, v nadživotní velikosti; hermy s poprsím. Zvláštní vstupné ve prospěch Matice Ústřední. Uprostřed síně atrakce: fonograf. (Experiment spiritistický? ) – Zrak můj se zabodává do budoucnosti. – Vidím: obecenstva je plná síně. Právě zasedají a vpravují si sluchátka do uší. Naslouchají. Pojednou to škubne všemi tvářemi, veselost hraje v očích – poznali lámavý hlas Mošnův…

„… Hehé, tedy jsme tady v tom ‚Slavíně‘!“ Pěkná společnost – pěkná… má úcta… úcta…! Dobře je vyvedli, z dobrého materiálu. Ze sněhu! Jsou tu tři dny, a už ta jejich krása plave! Zcela ale v pořádku: zrovna jako v životě! I ty můj bože – čehože všeho se nedomýšlí takový mezulánek!

Psal prý pro národ – jenom pro národ! Copak má z toho národ? Copak se mu z jeho spisovatelů zachytilo v duši? Z Máchy „Byl první máj, to lásky čas“ (6 slov), „Daleká cesta má, marné volání“ (5 slov), dohromady 11 slov – ostatní moh’ si Mácha nechat! Z Hálka „Pojď, milá, sem a poklekni, budem se modlit spolu“ (9), „Lásko! Věčně stejná ve své kráse, věčně různá ve svém hnutí…“ (11), dohromady 20. Z Čelakovského „O radostné cestování, jaké mají velcí páni“ – 7 slov. Nejslavnější je ještě Kollár – velký básník! “, „Pracuj každý s chutí“ a nejčastěji se slyší, na pražských Příkopech, „Napravo šíře hledím, nalevo zrak bystře otáčím…“

Ach bože, ta spisovatelská, ta učenecká sláva, jak vábí, jak dráždí! Jak se tam teď všichni naši mrtví tlačí na Vyšehrad, aby neměli daleko pak na „Fišerku“. No počkejte, jen až vstoupí mezi vás Petr Fišr, k poslednímu soudu! Až ty nehodné shodí nalevo dolů přes vyšehradskou skálu do propasti, a ty hodné…

III. Závody bruslové. Na cvičišti. Ceny: zemská, městská, pražská, dámská, měšťanské besedy, šlechtického kasina…

IV. Velké sanice – „květinové korso“ (květiny ovšem umělé).

V. Všeobecná polemika česká – mazání se sněhovými koulemi. Na prostranství balonovém. Obrovský jux! Nikde jinde nevídáno! Do sněhu se namíchá pořádných křemelů; koule se oválí v čerstvém blátě…

VI. Honby. Dnes štvanice jelenů. Zejtra lovení bobrů. Pozejtří honba na medvědy. Honba se odbude dopoledne; odpoledne přijdeme my obecenstvo, medvědí paznehty cucat.

VIII. Plesy a věnečky. Něco ale nového: o půlnoci řada opravdových zásnubů, při hudbě, gratulacích, křiku…

IX. Veliké zabíjení. Nevídané, obrovské! Po tři dny napřed výstava prasat; v budovách: „Chov dobytka“. Zároveň výstava zelí v pavilonu zahradnickém. Pak tedy slavné zabíjení při hudbě a zpěvu; 4 kapely, 2 zpěvácké spolky; zcela nové zabíjecké stroje (budova „hospodářského průmyslu“). Nato velké paření (v „kotelně“). Pak nabíjení jitrnic, vaření, pečení (ve „strojovně“). A pak „prasečí hody“. 000 lidí; každý drží v levé ruce krajíček chleba, v pravé ruce kouřící se jitrnici, a protahuje ji skrz zuby…

X. Druhý tah výstavní, dne 12. února…

Ale, čtenáři… čtenáři…! Pročpak mne pořád popotahuješ? Vždyť vím. co chceš…! “? “? Inu ovšem – tedy „Štědrý večer“.

Když já ale nerad bych spustil dnes do moll! Nerad se za řeči zajíkʻ… pohnutím…

To bude ovšem krásné – nevýslovně krásné! Pravé jednou svátky – „svátky lásky“!

Pospolité hody tisíců! Všude ta radost – tak upřímná, tak hluboká! Ty pohledy – to tisknutí rukou – to vzájemné se překvapování…

A uprostřed Průmyslového paláce, vysoko do kopuly, strůmek náš hlavní. Pod ním celá záplava darů. „Pro český národ“.

A na prvním místě něco tu ve velkém kuvertu… Dopis… Vzadu pečeť – „Česká dvorská korunovační kancelář…“

Národní listy, 1891

Výstava starých mládenců

Přece to byla jen jedna, jediná řádka! A já jsem na ten „vtip“ nebyl ani zrovna přespříliš pyšen! Ale zajelo jako dýka! Hned v úterý týden přilétl rozčertěný, andělskou rukou psaný lístek: „Když navrhujete výstavu starých panen, pročpak nenavrhujete také výstavu starých mládenců? Vyzývám Vás, abyste navrhʻ! Hned příští neděli – jste-li muž poctivý a spravedlivý…“ Zalezl jsem do své poctivosti a spravedlivosti jako zajíc do máku a do zelí a byl jsem tichý. S bohorovnou nonchalancí mluvil jsem „příští neděli“ O něčem zcela jiném. Ale ihned zase v úterý byl tu lístek… „Tedy jste nenavrhl! Já vím teď, co o Vás…“ Inu – nenavrhl! Protože… protože…

Protože, kdyby tam byla starých mládenců celá sbírka, za 24 hodin by Stromovka uschla a zpustla! Děti po širé Praze by dostaly psotník. Na čtyři míle kolem ovoce by zčervivělo. Brambory shnily. Ptactvo vyscípalo po nebi i po zemi… To by byl ukrutný pohled… hrozný… hrozný…

Už to slovo „starý mládenec“! Naznačující něco naprosto protimyslného, nepřirozeného… baziliška, „velikou potvoru hadóv…“ To se přiznám: něco protivnějšího na tom světě neznám! Já, když takového chlapa vidím – držte, prosím vás, držte mne…!

Bože – jak krásný výraz, jaký vznešený pojem je ve slově „stará panna“! Stará – ale lilium! Nedotknutá – nedotknutelná! Bytost tichá, obraz oddanosti svaté! Snadže kamenitý svět a trnitý život do její duše naházely zloby; ale panna dovedla všechnu zlobu vpravit aspoň do společenské formy a ještě nás – andílek – tou zlobou svou baví!

Zato – starý mládenec! Jed – jed – a jed. Zloba nezkrocená, společensky protivná. Ropucha, při jejímž pohledu se obrací žaludek. Tvor, kterému se snad každý na světě vyhne, vždyť – pro pánaboha – starý mládenec nesmí s jinými lidmi zasednout dnes už ani k témuž stolu… je tomu zrovna půl hodiny, co mně pošta vysypala na můj stolek gratisexemplář knihy:

Podívejte se přece na něho, kde jen chcete! Po ulici kráčí sám a sám; pomalu, s kamennou tváří, těžkým, necitným okem: vyhýbají se mu jako zestárlé dánské doze. V divadle chrká a bručí, že soused abonent honemhonem přidá stovku a vezme si sedadlo nahoře v lóži. V hostinci sedí v nejzazším koutku, u nejodlehlejšího stolku, na nejodvrácenější židli, jako nakažlivý nemocný – a kdokoli ho nezná a sklepníka se zeptá… „I to je takový starý mládenec!…“ žádný stav, žádný charakter, žádný „pán“ – nic, pranic na světě, jen „starý mládenec…“

Stará panna dojímá! Budí soucit, politování, alespoň u toho, kdo ji nezná. Ano, četl jsem na staropanenský osud již i výborné básně. Se starým mládencem ale politování nemá nikdo! Literatura se ho bojí. I ten rozpustilý úsměšek národní písně se mu vyhýbá. Přísloví lidu opatrně ho obchází a zatahuje žahadlo před ním jako pes ohon. Není divu: prosycená zloba! Říká-li se, že „ve dvou babách vězí tři čerti“, mělo by se věru říkat, že v jediném starém mládenci vězí pět krokodýlů, sedm štírů, devět hadů, jedenáct netopýrů…

I vždyť já netvrdím, že starý mládenec je už od narození zlý! Ach ne – on také je synem lidské matky! Ale stal se! Možno, kdyby se nebyl stal, že by byl z něho doposud zcela spořádaný člověk. , viďte, vy jste přece už také přes čtyřicet?“ či: „Prosím vás, řekněte mně, proč vy se neoženíte? Eh – dvacet byste jich ještě dostal místo jedné!“ a tvář jeho se povyjasní a bude mít na okamžik výraz téměř lidský. Ba někdy se u něho jeví docela i stopy jakési ušlechtilosti. On dovede např. tajemství zachovat, mlčet – spolehněte se, velectěné dámy, na to, že dovede mlčet! A byl jsem již při tom, že se ujímal lidí, kterým se pošklebovali takto všichni ostatní. Např. manželů „paroháčů“ – „No já, pánové, věru nevím,“ řekl s obzvláštním důrazem a v jeho hlase chvělo se cosi jako přesvědčení, „copak je rohy nosit nějaká hanba? něco snad hyzdícího? Podívejte se přece, pánové, na Michelangelova orohatělého Mojžíše – jaká vznešenost! Na Jupitera Ammona – jaká síla! Když tedy, pánové, proroci a bozi…“ Ano, tak skutečně mluvil!

Jenže – jak jsem už řekl – on stal se zlý. Když pak už jednou začal, také pokračoval: jeho zloby přibývalo – přibývá denně, vůčihledě. A to jen: pro ukrutnou lítost vnitřní. Ne snad lítost nad tím, co ve svém životě hanebného spáchal, nýbrž čeho kdy kde v tom genru – omeškal! I vždyť já to vím – já mu to řekl už několikrát do očí: „Vidíš, trdlo,“ řek’ jsem, „co bylo vloni, nikdo nedohoní…!“

Ukrutná nemoc tohle staromládenectví! Řekl bych: alkoholism. Vždyť víte, co piják! Ráno zlomený, zvadlý, malomocný; ale podejte mu skleničku „spravedlivé“ a oživne. A zrovna tak starý mládenec: pověste mu na krk mladou, hezkou holku – ale spravedlivě mladou a hezkou – mžikem osvěží o desítiletí!

A nemoc nakažlivá, až nebezpečně! Dnes, tvrdí každý, je „mnichů v Čechách více než před Husem“. Choďte pak po nich, po těch mniších-mládencích, a interviewte je po příčinách – interview je módou!

První vám řekne: „Nemohu děti vystát!“ 000 ročně, musí na ně krást nebo dluhy dělat.“ Třetí: „Jsem misogyn – žen já nenávidím!“ Čtvrtý: „Chci žít se ženskými v míru; to však v manželství nejde.“ Pátý: „Nenávidím militarism; nechci přispívat k němu rozmnožováním lidstva.“ Šestý: „Zamiloval jsem se do svobodného stavu.“ Sedmý: „Nestojím o hubičky dovolené.“ Osmý: „Ano, kdybych napřed věděl, že skutečně budu šťasten!“ Devátý: „Nemám chutě na parohy.“ Desátý: „Chudou bych neuživil a bohatá by se domnívala, že je mou velitelkou.“ Jedenáctý: „Manželství je próza života; já jsem přítel poesie.“ Dvanáctý: „I když trvá manželství tak dlouho!“

Tucet odpovědí – tucet lží! To je právě zvláštní příznak té nemoci, že nutí je ke lži! Je to chřipka: každý udává jiný symptom, a každý se mýlí.

A z tohohle chumlu měla by se tedy udělat „výstava“? Jakpak?

Přiznám se: přemýšlel jsem o tom. A ihned se dále přiznám: jediné myšlenky nemám!

Měla by se výstava udělat „světová“? Pouze česká? Jenom pražská?

Dobrovolně oni se staří mládenci nepřihlásí. Musilo by se sáhnout tedy zrovna jen k násilí. Aby např. z venkova každý okres, nebo aby v Praze každá ulice zaslala svého nejpovedenějšího, a z těch aby soudcovský sbor vybral teprv ty pravé.

A jak to pak uspořádat. „Výstava krasotinek“ a „výstava starých mládenců“ – to je věc dvojí! Starý mládenec se neusmívá, neodpovídá, nebaví: s ním se nemůže na pódium! Dát ho tedy do klece? Jako medvěda, hyenu? “? No, to snad také nejde! Nejlíp by asi bylo, postavit řadu cel, jako v klášteře; chodbou kolem nich by se proudilo obecenstvo a hledělo dovnitř dveřmi, ze skla, jasného, neprolomného.

Ale – zdalipak by obecenstvo přišlo? Ovšem, pohled by byl náramně poučný: pro mladé holky, pro jich otce a matky, pro pány manžely. Snad by bylo také dobře, úředně ty vystavené „mládence“ pak fotografovat, jako se fotografují jiní podvodníci a sestavují do alb; nejenže by takové album, vyložené např. na magistrátu, posloužilo veškerým rodinám v městě obrazy určitých osob, ale ono se cvičí na těch obrazech oko vůbec – a vždyť je známo, že má zločinec význačnou tvářnost! Proto také by se mohla pak celá výstavní kolekce propůjčit ještě jinam – Hagenbeck by mohl výstavu vozit i z města do města – český výrobek by tím slavil ve světě triumf.

Bohužel arci poučná stránka lákavá jen málo! Musívá se užít jiných ještě lákadel. Já bych zde něco věděl. Získat hezkou krotitelku, šestnáctiletou, kyprou, v přiléhavých trikotech a krátkých sukních. „Od 4-6 odp. produkce.“ Krotitelka by vklouzla do cely. Hrála by si s netvorem, kladla by mu ruce kolem krku, honila by ho bičem do kola – konečně vidouc, že se přece už budí jeho dravost, by pozadu rychle zas vyskočila… A vtom by spustil neviditelný zpěvácký sbor:

To by byl opravdový jux! A což soudcové? Vlastně: sudičky – myslímť, pro ten úřad že by se hodily jenom ženské. Starší, zkušené. Ale dovedly by toho, při všem svém rozumu, aby se výstavní předmět svěřil s napáchanými svými špatnostmi? A což kritika do novin? Já si dovedu nyní myslit jen jedinou možnou formu: „Číslo I. Pravá bestie…“

Poměrně ještě menšího přemýšlení daly by pak ceny.

První cena: zlatá kukačka.

Druhá cena: stříbrná kukačka.

Třetí cena: měděná kukačka.

Čtvrtá cena: vycpaná kukačka…

Národní listy, 1891