Praha

Neračte se horšit, že plavu ve vzpomínkách. Přišla na mne zpovídavá – nevím, co to znamená…

Tentokráte je to velryba, jež něžným svým prstíčkem poškrábala moji obrovskou paměť (velryby mají místo ploutví ruce a na nich prsty). Ale ne ta nynější, „u Halánků“, nýbrž ta, která k nám zavítala hned r. 1838 a o které byla řeč před týdnem na tomto místě. Čtenář ten článek četl. Ale čtenář snad kroutil hlavou. Nedivím se mu – důkazy z tehdejších novin! Co všechno se dává do novin! Něco arci jiného, když současník svědčí! A já se tedy hlásím za současníka. Kladu levou ruku na srdce, zdvíhám pravou ruku k výši: „Tak jako že se nebe klene nade mnou, tak jistě byla r. 1838, nebo vůbec tenkráte někdy, v Praze, na Josefském plácku, velryba, a ukazovali ji za peníze v boudě. Přísahám (třikrát)!“ Tak, teď může být čtenář zcela jist: velryba tu byla.

Já jsem jí ovšem neviděl. Byl jsem ještě příliš malý, než aby byli kdykoli v té špetce času, která rodičům vybývala, mohli podniknout vandr od Hluboké cesty až k Josefskému plácku se mnou. A také snad rozhodovala stránka vychovatelská – nechtěli asi, abych trpěl pod zdrcujícím dojmem maličkosti své, aby v duši mé čisté zaklíčila černá závist, nepřátelství k mocným a velkým – no já zkrátka nevím. Ale slyšel jsem o té velrybě mluvit na všech stranách. Byla rozvlnila pražskou povídavost tak, že vlny šplíchaly až ku vzdáleným Hradčanům vzhůru. A že nelehly si ani po letech ještě. Snad stokrát, snad tisíckrát slyšel jsem o ní mluvit, myslil jsem na ni, zdálo se mi o ní, mluvil a bájil jsem o ní…

Hrome – teď si vzpomínám – vždyť já jsem si tenkráte předsevzal, až budu velký, že půjdu na velryby, že jich nachytám dvě nebo tři sta, dvakrát, třikrát tak velkých jako ta na Josefském plácku, a všechny že je přivedu do Prahy – vidíte, a zapomněl jsem pak jako na smrt! No – bude-li někdy ještě času!

Ale myslím, že ani ti velcí kolem mne, tam nahoře na Malé Straně, velryby tenkráte sami neviděli. Vždyť byla v Praze sotva tři měsíce – to nestačí na občana Malé Strany.

Ach – ty má milá, tichá, zlatá ty moje Malá Strano! Ty kolébko dumy, snů a podřímlosti měkké!

Malostraňák je, chcete-li, podivín, ale on je originál, je svůj, v myšlenkách i činech. Život němých ulic mysl jeho nevzruší, jeho procházky vedou ho vždycky jen do odlehlých končin, někam k oblíbené, houštím pozakryté lávce Mariánských sadů, někam na opuštěné hradby „za Kapucíny“, kde tak hlucho a ticho, někam za bránu kolem vojenského hřbitova a návrším pak nad Prahu vzhůru – skoro všude je tu sám, nikoho nepotká, s nikým nemluví, oko bloudí po vyhlídkách krásou svou až čárných – duše se šíří, myšlenky zrají, velké nějaké předsevzetí klíčí.

: „Podíváš se přece jednou tedy zase na Staré Město!“ A vskutku – předsevzetí se tuží, opakuje se – pojednou nadešel okamžik rozhodný, neodolatelný, a Malostraňák jde! Sestoupí až k hranicím své čtvrti, přejde Kamenným mostem, Karlovou ulicí, náměstím, ulicí Celetnou, zahne Prašnou branou na Příkopy, a teď rovnou zpátky až k Nábřeží a tím zase ke Kamennému mostu. Rozeznáš ho zcela dobře mezi ostatním lidem, jen trochu pozor! Tvář nehybná, tichá; oko pozorné, klidné! Zajímá-li ho krám, zastaví se před ním; zůstane-li ale také někdo jiný zde stát, on již jde dál. Vyhýbá se cestou lidem, chodí obloukem kolem nich, sestupuje s chodníků raděj, než aby se tlačil. Krok je pomalý, odměřený; ale když vstoupí Malostraňák konečně už na Kamenný most, stává se krok náhle zas rychlejším, pružným, oko se oživuje, tvář lehýnce jasní…

Snad Malostraňák ledacos osobně nespatří, ale on najisto o všem zví. On rád čte, rád naslouchá zvěstem, rád si porozmluví o nich v kruhu sousedů a známých. O velrybě tedy mluvil tam tenkráte každý. Proto také mohu já dnes dát svědectví pravdě. Velryba byla.

A když už jsem jednou v tom, podám zde raděj ihned také svědectví pravdám ještě jiným. Aby, kdyby si mne Pánbůh jednou k sobě povolati ráčil, nezůstala žádná důležitá věc v nejistotách trapných a žádná pravda v šerých mlhách.

Že děje se jízda dnes po železnici mezi Prahou a Vídní, čtenář ví. Že ta jízda někdy započala, čtenář alespoň tuší. No, já jsem pamětníkem také toho: započala – zcela jistě započala!! A sice na podzim r. 1845, což je ale ovšem věc už vedlejší.

Pamatuju se na to jako dnes – totiž ne na první jízdu, ale na rozprávku o ní. Sešli se k nám na táčky každodenní milí navštěvovatelé naši: předně pan Hartmann, bývalý patrimoniální úředník, diurnista pak v „landhause“ pražském. To byl ten, který nosil Rubešova „Palečka“ k nám a vzal mne kdysi v neděli po prvé s sebou do českého divadla – Pánbůh račiž muži tomu, takto dobráku, milostivě odpustiti, že zašil do mé duše to české símě! – Dále pan Fiškandl, item dřívější „pan Franc“, napotomní písař denní. Ten platil za výtečného kaligrafa a vypravovalo se o něm, že píše jenom „hamburskými brky“. Miloval jsem ho – muž výtečný, míval v kapse často nějaký grošák pro mne. Čímž mne naučil mlsat – zaplať mu to Pánbůh!

A když viděli vejít oba pány, vstoupili k nám také ještě pan Šercl, soused náš z téhož domu „U dvou slunců“, hospodský, měšťan, ostrostřelec, a paní Šerclová, jeho choť. Oba v pěkných zástěrách bílých.

Pan Hartmann vypravoval – dle doslechu – o včerejší první jízdě z Vídně do Prahy. Jak prý bylo všude kolem (státního) nádraží lidstva „až černo. K umačkání – k umačkání!“ Jak přihučel vlak s dvěma mašinami napřed a shromáždění křičeli: „Hoch! – Vivat!“ Jak pak zase kdosi vstoupil na mašinu, zatočil kloboukem, zvolal (německy): „Za deset hodin uvidím zase Vídeň!“ a mašina si prskla a už lítla, aby dala ve Vídni zprávu, že první vlak šťastně sem dojel. Telegrafu totiž nebylo ještě tenkrát.

Chvilku bylo ticho. „A jakpak to jde? Kdo to táhne nebo tlačí?“ ptal se konečně můj otec.

„Nikdo. To táhne pára.“

„Pára…“ Hluboké ticho. Přemýšlení o té páře. Vrtění hlavou.

Paní Šerclová si vzdychla. „I vždyť on nás Pánbůh nějak ztrestá!“

„I však ono je v tom přece jenom něco tento…“ zase můj otec. „Za deset hodin… vždyť by to žádná voj, nebo náprava nebo kolo ani nevydrželo!“

„Všechno je ze železa!“ na to pan Hartmann.

„To musí být peněz – to musí být peněz!“ bědoval pan Šercl. „Kdyby to dali chudým!“

„A co se zkazí polí – u Pardubic je samé dobré pole!“ dodal Fiškandl.

„Jaktěživ mne k tomu nikdo nedostane, abych si tam sedla!“ zaříkala se maminka moje.

A chudinka dostála slovu. Mne ale nejvíce zajímal ten člověk, který stojí na mašině, točí kloboukem a volá: „Za deset hodin…!“ Od té doby jsem měl utkvělou představu, že každý řidič lokomotivy musí kloboukem točit. A podnes, kdykoli spatřím vlak, dívám se hned na lokomotivu a jejího vůdce. Ale klobouk se tam nezatočil ještě žádný.

Třetí svědectví a pravda: Také plyn začal kdysi v Praze, ten svítivý plyn. Je to zcela jisté, tak jisté, jako to s tou železnicí. A mohu dát svědectví ještě určitější, protože jsem sám při té věci byl jaksi činným.

Rok 1847.

Opět to byl pan Hartmann, který se u nás zastavil, pozdě navečer. A vypravoval:

„Na Staroměstském náměstí hraje hudba… Lidí všude jako o parádě… A to osvětlení, to je zázrak… jako ve dne – špendlík by moh’ najít!“

No – tuhleto jsem musil vidět! Vytratil jsem se, bez čepice a jen tak v kajdě, a letěl Ostruhovou ulicí dolů k mostu a přes něj na Staré Město.

To byla krása! Svítilny na železných bidlech a v nich ty plameny jasné, široké, beze knotů. Po chodnících procesí lidu.

Díval jsem se blažen do plamenů, blažen do veselých, úsměvných lidských tváří.

Nemohl jsem se odtrhnout. Až když kolem ubývalo už lidí a já od kohosi zaslechl: „Bije jedenáct!“

Letěl jsem teď zase nazpět k mostu. Najednou byl padl na mne nějaký strach, nějaké takové tušení…

Za mostem, na Malé Straně, potkal jsem svého otce.

Obrátil se, neřekl slůvka a kráčel přede mnou.

Ach, to byla dlouhá – to byla těžká, palčivě němá, ukrutná cesta!

Konečně jsme přece došli. Otec otevřel domovní dveře a vkročil. Já vklouzl za ním.

A nežli dopadl zámek zas do své skoby, naplnilo se již tušení mé, v míře až žalné.

Takž doznává touha po osvětě trpkého příkoří hned od počátku časův!

Národní listy, 1888