Praha

„Je to Marie poustevnice!“ Divné to pořekadlo uslyšíš někdy od obyvatel Hradčan nebo sousedících částí. Ptáš-li se, co tím myslí, odpoví ti, že je ta osoba, o které se mluví, starou pannou.

Jdeme-li do Ostruhové ulice k zámku, naleznem na místě, překrásný pohled na Prahu poskytujícím, jak známo, dvě sochy, za nimiž dosti velká terasa mříží uzavřena. Místečko to nazývají vůkolní u „Marie poustevnice“ čili také „Maria Einsiedel“.

Krásná byla ta dcerka páně inspektorova a přitom tak dobra, že i nejzlejší lidé ji rádi míti musili. Jednu chybu ale měla přece, velkou chybu, kterou jí ovšem odpustit nemohli. Dcera bohatého inspektora milovala chudého řemeslníka, syna druhdy sice zámožného domácího pána, který však v bídě dokonal, a prachudinké vdovy, která mimo syna svého a malou světničku, doživotní to výminek jakž pro ni tak pro syna, žádného majetku neměla. Syn ji ovšem živil, lidé ho také proto chválili, ale to jemu opět odpustit nemohli, že očí svých povznesl k bohaté Alžbětě, které navzájem ničeho mimo svou světničku podati nemohl. Sám pan inspektor pravil, že by proti tomu člověku ničeho neměl, jen kdyby se mu do rodiny vetřít nechtěl. Navrhoval dceři sílu ženichů jiných, mnohý byl mezi nimi, který mládím i krásou vynikal, Alžběta ale chovala se tak chladně k nim, že je všechny zase zapudila. Střežili každý její krok, dovedla je však přece oklamat. Často zablesklo se podvečer v jistém oknu Švarcenberského paláce a jako v odpověď zazářilo pak zase malé okénko pod střechou jednoho domu dole v Ostruhové ulici. Pak se dovedla Alžběta vykrást z domova, a zakrátko procházela se už se svým milencem po hradčanských alejích.

To vše nemohlo se nadlouho zatajit. I uposlechl její otec radu několika dobrých přátel a dal mladého řemeslníka na vojnu odvést.

Bolestné bylo loučení se mladých milenců. Dali sobě slovo, že věrni sobě zůstanou, byť i smrt je děliti měla.

„Já zajisté dostojím slovu,“ pravila Alžběta, „a slibuji ti tímto, že denně podvečer pozorovati a čekati budu, zableskne-li se v oknu tvém světlo co znamení. Nejsem-li pak na smrt nemocna nebo už dokonce mrtva, najdeš mne na místě posavadních schůzek, ať je pohoda příležita nebo ne.“

Syna odvedli a matku podporovala bohatá Alžběta. Rok po roku minul, odplynula už dlouhá řada let, umřel otec Alžbětin, umřela i matka jejího milence – ona sama zůstala sobě ve všem stejna. Proměnily se už několikráte také kroje, ona ale, ač zámožná, podržela kroj svůj dávnější, třeba se tím lišila od ostatních. V kroji tom byla se zalíbila jemu. Musila po smrti otcově byt svůj dřívější opustit a jinam se přestěhovat. Z oken starého bytu mohla dobře osudné pro ni dolejší okénko pozorovat; nyní ale musila k vůli tomu každého večera z domu vyjít.

Ona socha Panenky Marie, jež pod Švarcenberským domem stojí, stála prý tam už velmi dávno. U sochy té dlela Alžběta každý večer, nechť bylo jasno nebo sychravo, teplo nebo zimavo. Nejhorší pohoda nebyla s to ji doma uzavřít, za deště stála zde s rozestřeným deštníkem, za zimy zaobalena v kožichy. Lidé se jí ovšem smáli a nazvali ji posměšným jménem „poustevnice“. Později pak zapomněli už vůbec její jméno a nazývali ji „Marie poustevnice“, dle vedle stojící sochy. Tak uplynulo dlouhých, předlouhých pětmecítma let, v chování Alžbětině se ničeho nezměnilo, dříve ale svěží a dosti mladistvá stárla teď už skoro očividně.

Byl večer mrazného ledna. Praha byla vrstvami sněhu zakryta a podobala se za noci s výše sněžnému poli. Šedá, sněhem nasycená obloha nepropouštěla měsíčního světla a město obdrželo šedivou pokrývkou svou truchlivý ráz. Jen zde onde prokmitlo osamotnělé světlo jakoby bázlivě z té sněhové spousty. Toho všeho nevšímala sobě ale osamělá jedna ženská postava, která o zeď opřena se zámecké zdi dolů se dívala. Zrak její byl upřen toliko na dům protější a od toho se neodvracel.

Tuhá zima jako by na okamžik popustila, sníh počal poletovati, až se sypal vždy hustěji a hustěji. Ženská postava byla při své nepohnutosti už celá sněhem pokryta, aniž sobě toho všímala.

Sníh přestal opět padat a nastal za nějaký čas zase tentýž krutý, praskající mráz, jaký byl dříve. Žena se nehýbala. Hodina po hodině minula, půlnoc zazněla z pražských věží, hlásní ohlašovali ospaleji k ránu pokračující hodiny – žena stála jakoby kouzlem připevněna nepohnutě na témž místě. Šeřilo se už, slunce za mraky skryté vyluzovalo přece mocnější a mocnější vždy denní světlo – žena se posud nepohnula!

Přecházející ranní hlídka přistoupla konečně k ní. Dotknutím ji neprobudili, chopili se jí tedy silou. Obrátili ji tedy obličejem k sobě, v rukou ležela jim – ztuhlá mrtvola. Na tvářích jejích stály velké ledové kapky, jakoby zmrzlé slzy…

O Alžbětině milém se nikdo už nedověděl.

1860