Praha

Vysoce ctěná!

Píšu Vám vzdor nebezpečí, že mne zbije a) Váš manžel, b) ještě spíš Váš milenec, c) možná i Váš bratr, a že čtenář, stejně zkušený jak duchaplný, řekne: „Neobratná, vyšvechtalá lež! nejobyčejnější, nejobnošenější forma fejetonu! , ale adresu té dámy zapomene zpravidla připsat. – Lež!“ A přece jen se čtenář v zázračné své duchaplnosti zmýlil – Vy, vysoce ctěná, vidíte až na grunt mé nevinné duše, Vy zajisté cítíte trpce, jak ten čtenář zle ubližuje mysli mé jasné a nefalšované, a může-li Vás něco pohnout k milosrdí, je to právě ta do nebe volající křivda a nespravedlnost, a Vy mi zítra – řekněme pozítří – pošlete svou adresu pravou a upřímnou, abych přišel a poklonil se Vaší kráse. S manželem, milencem, bratrem atd. si to pak už nějak spravím!

Vždyť je ta věc skoro až hanba nevinná, o kterou se mezi námi jedná. „Řekl jste ondy,“ píšete, „chce-li Pražan užít nedělního odpůldne v klidu a osvěžující samotě, že má jít – do Prahy; vypracujte nám a podejte tedy k tomu ‚výletu‘ dobrý, podrobný plán!“ Nu, teď snad nikdo už neřekne, že tento můj dopis je pouhým výmyslem, holou výpomocí v těžké letní době!

Je pravda, léto je pro nás novináře doba zlá. Politikové dělají málo politiky a dámy málo mód; nejzajímavější lidé jsou roztroušeni nepovědomo kde po lázních a sama cholera i jiná neštěstí mají perutě skleslé a líné – zkrátka: léto a parno leží na lidstvu jako těžké olovo. Ale na to je přece pořádný novinář už zvyklý! to vše se mu může i v jinou roční dobu stát! My novináři nemůžeme např. v politice vždycky jen čekat, až jak Jireček, Gladstone nebo Zeithammer zatočí zase dějinami lidstva! Jakpak kdyby kdykoli Jirečka, Gladstona nebo Zeithammra napadlo a oni by řekli: „Punktum a dost. Teď chci mít 14 dní pokoj. Franc, dojdou mi pro holbu piva a ustelou mi na kanapi!“ Můžeme my proto přestat snad vydávat noviny?

Když není ruch, my si uděláme ruch. Ve všem. Já např. teď tuším, že v nastávajících dnech bude v pražském obyvatelstvě mrtvo. Co udělám? Vezmu péro a s oním čtveračivým úsměvem, který mně tak nevýslovně sluší, napíšu lokálku: Největší hodiny v Praze jsou, jak známo, ty transparentní u Suchého. Průměr jejich ciferníku obnáší 1 1/2 metru, minutová ručička je přes loket, hodinová skoro loket dlouhá; kyvadlo má délku celých dvou sáhů; závaží váží 25 liber.“

Dobrá! Předně následuje po Praze ihned náramná láce lidských kůží. 205 „obeznalých“ Pražanů atd. Po všech hospodách se o mně mluví a není jediného stolu, u kterého by se neuznalo, že jsem osel. Do redakce prší opravy, historické připomínky, rozměry kyvadel u kladiv, centy závažové, sáhy ručičkové, objemy ciferníků, výšky jednotlivých čísel. Zkrátka je ruch a vyhověno všem stranám.

Nebo bych mohl se klepavě rozhlédnout, cože dělají moji literární přátelé, kolegové na Parnasu, v této letní době a po letních svých sídlech. Mám o tom od nich samých bezpečné zprávy. Jeden mi píše, že sobě sám voskuje podlahu, poněvadž mu „to jiný tak dobře nedovede“. Druhý dojí denně kozu a špehuje slepice, kam zanášejí. Třetí koupá a češe děti a ovařuje si k ranní a odpolední kávě sám mléko, poněvadž „žena je nechává vždycky vytéct“. A nebudou-li ti přátelé hodni, vskutku to všechno a jmenovitě na ně povím. Ostatně – já se přiznám – když jsem dnes ráno ty dopisy četl, měl jsem tisíc chutí, přátele své trochu následovat. Je dnes sobota. Pořád mi něco říká, abych vzal škopek, věchtoví a hadr, klekl a vydrhl kuchyň. Ale do nynějšího okamžiku jsem se ještě přemohl.

Každý tedy už jasně z uvedených několika příkladů vidí, že o vysoce zajímavé předměty a podněty ku psaní není věru nouze. A proto, velectěná, přání Vašemu – nevyhovím! Vzdor tomu, že bych si přízně Vaší získal rád – ach! tak rád! Nevyhovím, ať už mně manžel, milenec a bratr Váš spílají třeba „nevzdělanců“! Vždyť nemohu – byl by to fejeton příliš laciný! , jak právě teď činí „Ulk“, „Figaro“, „Schalk“ a jiné ještě listy. Já toho však nemám zapotřebí. Zaplať pánbůh!

Což je o to – Praha je vábivá – bohatá – rozmanitá – o jé. V Praze lze říci, že je o každého občana postaráno od kolébky až do hrobu co nejznamenitěji, jeho vzrůst a zdraví, o jeho výdělek a výživu, o práci zábavu, o všechno.

Pořádný Pražan se vylíhne, to se rozumí ve Skořápce. V Cikánské ulici vyrůstá, v Nekázance se učí pro život tak velepotřebné neposlušnosti, Na struze, Na rybníčku, Na náspu cvičí se v dětských hrách, a potřebuje-li spoluhráčů, nejlíp se mu hodí soujmenovci z ulice Pavelské nebo Janské, Jindřišské nebo Klimentské, Břetislavské nebo Apolinářské, Mariánské atd.

Odbyv sobě protivné návštěvy v ulici Školské, rozhodne se Pražan tedy pak pro tak zvané životní povolání a obrátí se do ulice Truhlářské nebo Soukenické, Řeznické nebo Barvířské nebo jakékoli jiné. Totiž oddal-li se povolání světskému; k stavu duchovnímu ho zve zase ulice Biskupská, Rabínská, Opatovická, náměstí Kapucínské, Františkánské, Velkopřevorské, Maltézské a Křižovnické.

Roznemůže-li se, přijme ho ulice Špitálská; poklesne-li, obejme Vězeňská. Ale on poklesnout nemusí, vždyť ho varují veřejně na nárožích přibité, velké tabule, kdeže se nalézá např. ulice Hampejzská, jakož mu zase jinde vábně kyne jasná, čistotná ulice Liliová, hodící se ovšem hlavně pro nás mládence opravdové a vzorné.

Takž sprovází starostlivá matička Praha synka svého, i toho hloupějšího, od kroku ke kroku, a když se konečně přece dovrší dnové jeho, může on se na nějaký termín přestěhovat tedy do ulice Závětové a usídlit pak U hřbitova nebo Na hrobci, až do okamžiku, kdyže ho dobří lidé umístí sami v ulici Umrlčí nebo už V jámě. Za sedm let ho ostatně zase pak vyndají a dají do ulice Kostečné.

Nejlíp učiní ovšem každý Pražan, když stran svého životního povolání hezky záhy se rozhodne a vestěhuje hned do ulice Panské. Ať je vůbec pozorliv! Nač bydlet v ulici Úzké, když je tu Široká, v Černé, když je tu Červená, v Cihlové nebo Dřevní, když máme Křemencovou, v Kožné, když známe Železnou, v Náplavní, když obezřelá obec zřídila Dlažebnou, na Pohořelci nebo v ulici Spálené, v Úvoze, Tůních, Na náspu nebo docela V kotcích a V kolnách, když je tu překrásná ulice Stříbrná, Zlatá, ano – achich – i Perlová.

Rovněž dobře učiní Pražan, když se nikdy neubytuje v ulici Sanytrové, Sirkové nebo Kočičí, U vápenice nebo U ratejny, k vůli vzduchu totiž. Jaký čistý, vskutku venkovský vzduch dýcháme zato v ulici Žitné, Ječné nebo Viničné, jak se osvěžujeme v ulici Horské a Větrnické, jaké aroma vane na nás z ulice Jalovcové, jaké záplavy zdravé vůně nesou se ulicemi Růžovou, Ovocnou, Lípovou, Melounovou, Senovážnou, Šeříkovou, Hroznovou a Fialkovou! Podotýkám, že ta Fialková voní v páté čtvrti – v té čtvrti tak hanobené, ponižované!

A protože výborný vzduch také výborně tráví, postarala se pražská obec i o bohaté potraviny, znamenitě rozdružené. Máme nejen Vaječný trh, nýbrž i celou ulici jen Bílkovou, nejen ulici všeobecně Rybní, nýbrž zvláštní Kaprovou, nejen Dobytčí trh, Masný trh, ulici Masnou, Masařskou a Řeznickou, nýbrž také Kozí, Jelení, Kamzíkovou, Pštrosovou, ba i Plží!

Přeješ si, Pražane, mužně, po rytířsku se pobavit? Okovej se v ulici Ostruhové, kup si oře na Koňském trhu, zaboč si s ním do ulice Jezdecké! Chceš ven, ven do širého světa, mezi jiný lid, k nepoznaným dosud zjevům? Ejhle – tamtudy se jde do ulice Lužické a Míšeňské, tamhle zas do Chorvatské, Krakovské, Vlašské! Jsi milovníkem umění? Navštiv Florenc! Táhne tě touha k místům posvátným? Ej, tu ulice Jeruzalémská! Omrzela tě už Evropa? Viz tam na Hradčanech Nový Svět: za zlatku tě tam drožkář doveze!

Vy vidíte, vysoce ctěná, že žádaný Vámi plán sestavit bylo by mně hračkou. Ale já nechci – já Vám to už odepřel – muž dostojí slovu! Ne a ne!

Národní listy, 1884