Praha

Konečně! Čtyřicet dní se postit – to je ukrutné! Vydrželi jsme to – vydrželi ovšem; ale ať to někdo zkusí teda po nás!

Že není toho postu ani tak zrovna na nás vidět? No ano, na obličeji, na zevnějšku těla; ale jak vypadáme uvnitř! Náš půst je skutečný půst! Jinde sobě polevují, rozdělují si to čtyřicetidenní na dvě polovice a zrovna jenom tři neděle po velkém masopustě slaví si už zase „malý masopust“ – „après le carneval la micarême.“ A dovolí-li tomu jenom trochu trošičku podnebí a časy, odbývají sobě tu svou „malomasopustní rozpustilinu“ (nové slovo, velmi pěkné, utvořené v duchu nynější universitní češtiny) pod širým nebem.

Z Nizzy např. docházely letos popisy až úchvatné: květinová korsa, projížďky ve vyzdobených vozech, na promenádách celé květinové bitvy, po celém městě samá bílá domina – skvostné ceny pro nejhezčí masky, hřímavý potlesk nejpěknějším vozům, po celý den přecházející hudební sbory, zpívající houfy, navečer ohňostroj na moři, za pomoci velikých, elektricky ozářených válečných lodí – inu, nesmírná krása! V Nizze je mnoho cizinců, přemnoho bohatých lidí, kteří nejen mohou, nýbrž i chtějí za veselý okamžik, za míhavou hračku utratiti pořádný peníz těch u nás není.

Teď jsou ti lidé v Nizze, zakrátko budou jinde. Rozjedou se po svých „vlastech“ a budou doma ukazovat, čemu se naučili. Také Vídeň má už po nizzánsku výročně z jara svoje květinové korso, díky bohatcům a hlavně sídlící tam šlechtě.

Nezávidím věru Vídni, aniž kterémukoli jinému městu podobných zábav a podobných lidí! Beztoho: jen ty veřejné zábavy jsou vskutku pěkný, které vyrostly nebo právě vyrůstají z národních zvyků, z lokálních potřeb; vše pak, co naneseno odjinud, má už ráz choroby, vysiluje lid, dává národnímu životu pochybený směr. Náš národ má naprosto jiné životní podmínky než skoro každý jiný národ. Nemá šlechty, zaplať Pánbůh, a nemá také dosud větších bohatců, bohužel. Kdo dnes u nás přece zámožnější, má ještě zcela jiné úkoly, než na hračky rozhodit peněz. My musíme základně jinak žít a jinak růst. Mým ideálem byl v tom směru vždycky národ Holanďanů: také ten byl bez šlechty, také ten vyrůstal jen z pracovitého, lopotně namáhajícího se lidu. Vzrostl, zbohatl – na školy, na umění, na zábavu ušlechtilou, na účely humánní dá miliony, o hračkách u něho neslyšíš. Je jako jediná litina, jako křemelová skála – křísnout do ní můžeš, ale neodskočí jediného zrnka, jen jiskry vyšlehnou, až mimovolně hlavou škubneš!

Nám Čechům doposud jde k duhu rozvoj tišší, domácnější. Někdy ovšem třeba také trochu vybočit zas z něho; ale jenom ne na příliš dlouho! Přiznám se – já nevím – ale já se např. té „jubilejní výstavy“ zemské skoro tak trošičku až bojím! Lehýnký mráz mi při myšlence běží po těle – asi snad jako hospodyni, když ví, že jí do domu padne četná, hlučná společnost, že po měsíce nebude ani svou paní, bude musit posluhovat, s úsměvnou tváří, že se jí bude stýskat po navyklém tichounkém koutku, a pak že bude všechno zpřevráceno, mnohé pokaženo – a najednou že tu bude zase kolem tak ticho – tak hlucho…

Cit trochu ženský, arci, ale přirozený. Mám zajisté upřímné přání, aby na čest naši vypadla výstava skvěle. Vím, že musíme jí proto ledacos přinést i v oběť. Ale jenom ne přes příliš mnoho! Jenom nezapomenout, že jako žijeme do výstavy, chceme žít i po ní! Neobětovat výstavě něčeho, co bychom jaktěživi nedovedli si pak více nahradit! „Nerozdávat“ ze samé pohostinnosti samy sebe! Talent k tomu máme – což je o to!

Abych ale nechodil jako kočka kolem té kaše! Mezi jiným a mnohým mluví se tedy také o několika vlečných drahách. O jedné na Letnou. Je nutná. O druhé na Hradčany. Je velice žádoucí. O třetí na Petřín. Bude vítána. Při této třetí spojují se nové podniky vlastně tři. Za prvé: elevátor, jenž má obecenstvo z malostranské nížiny vyzdvihovat vzhůru na vrch. Za druhé: rozhledna na vrchu, věžitá, veliká. Za třetí: tramvaj, která by s Petřína hradčanským hřebenem jezdila kamsi na Letnou, po případě také obecenstvo od vrchního konce elevátoru dopravovala k rozhledně.

Co se týče té tramvaje, lze předpokládat, že za časů výstavy může býti dosti používána. Koho bude vozit po výstavě, alespoň pak ve dny všední, nejsem s to se domyslit. Že by jí bylo potřeba, aby dopravovala obecenstvo těch několik kroků k rozhledně, ať už elevátor ústí kdekoli, nenahlédne as nikdo. Ale – to mně nevadí, nejsem podnikatelem.

Co se týče rozhledny, nuže: nemáme praničeho podobného – ať se vznese! Může se stát proslulou, hledanou, světoznámou, může si dobýt místa ve všech příručních knihách cestovních, ve všech cestopisech, v paměti všech cestovatelů atd. V Evropě ani není pohledu, jenž by malebností svou rovnal se pohledu s našeho Petřína: pohled s Burghurlu na Cařihrad je ovšem ještě skvostnější, ještě úchvatnější; ale Burghurlu leží ještě za Bosporem, na asijské straně! Proslulý pak pohled s tvrze Sv. Elma na Neapol se zálivem – nemýlí-li mne české moje srdce – pohledu s Petřína na Prahu se nevyrovná, vzdor Vesuvu, moři a ostrovům! Arci nedíval jsem se s Elma za doby bouřné, pak snad je obraz stupňovaně krásný.

Tedy rozhledna – dobrá! Zvláště je-li rozhled s ní esteticky vypočten. Nestlačí-li Hradčany příliš dolů, nemá-li být – jak jsem kdesi četl – divákům horizont rozšířen někam přes Hradčany ku Podbabským vrškům – krásně profilované Hradčany musíť zůstat zakončením obrazu, jinak je zkažen! S nynějšího rozhledového pahrbečku na Petříně, nalézajícího se poblíž kostelíku a těsně nad zdí Seminářské zahrady, je pohled dnes nejpěknější, a kdyby estetickému rozpočtu při oné zamýšlené věžité stavbě nebylo vyhověno, byl by a zůstal by prostý pahrbeček také nadál nejlepší „rozhlednou“.

A co se týče elevátoru na Petřín – věc taktéž praktická, dobrá. Zvláště, ponese-li se jediným směrem, zde skutečně praktickým, a tedy žádoucím: hned od Újezdské brány vzhůru mezi kasárny a „hladovou zdí“, zrovna k rozhledně. Ale zdá se, že s tímto místem je nějaká obtíž, která sice nemůže být neodstranitelna, trochu alespoň však věc zadrhuje, neboť navrhovatelé hledají místo jiné, našli prý „nejpříhodnější“ vzhůru Seminářskou zahradou, a vyslovují v novinách také již naději, že správcové zahrady té nebudou „podniku klást překážek bohdá žádných“.

A já zase doufám, kdyby tou vlečnou dráhou, tím elevátorem, zkazil se na hlavním štítu Petřína jediný zelený keř, zničilo se jen na sáh zeleného drnu, že správcové toho štítu bohdá o podniku nebudou chtít ani slyšet!

Byl by to počátek konce našeho Petřína. Počátek konce „krásné Prahy“, v jejímž panoramatu je zelený Petřín nejpůvabnějším místem. Zastavit Petřín budovami či cestami, nebo třeba jen jej ukrýt vysokými budovami dole u Vltavy, jakž k tomu učiněn vskutku již počátek, znamená: zabít Prahu! Zničit nadobro ten čarokrásný obraz, jaký se jeví divákovu zraku s pravého břehu Vltavy!

To by nám bylo pak pramálo platno, kdyby nějaký „karýrovaný“ otevřhuba nebo „frakonosný“ zmačkninos tam s té rozhledny zabručel dolů to své „beautiful!“ – „charmant“!

Ať jen nikdo neřekne: „Maličkost! Elevátor spotřebuje zdola nahoru jen asi 5-6 sáhů šíře. A dole jeden domek a nahoře jeden domek – a už dost!“

Ano! Ale už tam stojí několik těch domků! A když teď dva, dají se tam kvůli čemukoli příště zase dva. A když už bude jich tolik, bude Petřín už „beztoho“ zkažen, a o vhodná stavební místa, zvláště na tak pěkné vyhlídce, je v Praze „beztoho“ nouze – a zkrátka, ono to bude s naším Petřínem jako s tím oslem: přiložilo se na něho jen ještě jediné jablko – a zase jen ještě jedno – a opět jen ještě jedno – tak dlouho po jednom, až se osel natáh’ a bylo po něm!

Národní listy, 1890