Praha

Hu-u-u! Zaplať pánbůh, že už nechodím k večeru do hospody a pozdě v noci z ní domů – mne by to dojalo nesmírně!

Musí to být ukrutné! Když ten nebožák za noci za černé, němé noci začne kvílet a naříkat! Když pohlédne on vzhůru k hvězdnatému nebi, když zrak jeho letí k tichým vrchům i přes valící se vody, když zkoumavě oko bloudí mořem budov, statisíci obydleným městem, hledá, hledá – a nikde, nikde nevidí, ba ani netuší duše sourodé – když ta hrozná myšlenka: „Jsem svého rodu poslední!“ stlačí ho na kolena – ach, kdož by se pak podivil, že ten nešťastný zaúpí, až se zachvějí petřínské lesy, že zahýká bolestí, až mráz kosti láme!

Mluvím, to se rozumí, o posledním pražském hlásném. „Poslední Táborita“, „Poslední Obotrita“, „Poslední Rožmberk“, teď už i „poslední hlásný“. Že prý jich už není zapotřebí, těch hlásných v Praze, řekla obec, a propustila je tedy všechny, až na jediného, že prý bude jejich službu teď vykonávat požární telegraf, který nejspíš má oči a vidí tedy už sám, kde hoří. A toho jediného zbylého hlásného usadila obec na Mikulášskou věž na Malé Straně, nejspíš proto, že je s ní – nejmíň vidět! I vždyť my rozumíme! Chcete mít příčinu, abyste dokázali zbytečnost i toho. Abyste nám utloukli i toho. Abyste – eh jděte – vy tu obec spravujete čistě!

Nebohá mládeži! Nebohé potomstvo! Zdalipak ti zbude alespoň kousek, kousíček poesie v té naší Praze!? Copak bude té naší mládeži sebe krásnější věž platna, když nebude podnětu více, aby se do ní nabájilo něco, něco vedomýšlelo! Sloup chladného kamene, zděná zbytečnost uprostřed města! Nikdo pak ani více nezdvihne hlavy, tam k tomu ochozu pod samou střechou věže, když bude vědět, že tam nežije ani živé duše!

Teď ještě každé dítě znalo, že tam nahoře, v té oblačné výši, hnízdí orel-člověk, jakoby na nepřístupném temeni skalném. Obdivovalo se tomu vznešenému muži. Závidělo jeho synům-klukům. Dovedlo se vesnít v rodinné štěstí, srdečnou přítulnost těch, kteří tam nahoře poukázáni jsou jen druh na druha – v tu poesii malé domácnosti, uprostřed žalujících větrů a zuřících bouří. Věž celá oživla myšlenkou na rodinku malou – věž byla teplá.

Málokdy sestoupil hlásný dolů mezi spoluobčany svoje, málokdo ho osobně znal blíže. Sobě rovných pak už vídal hlásný docela málo. Vždyť byli v Praze, myslím, vůbec jen čtyři – kvartet orlů! A o těch se vyprávělo, že jednou za rok – dne 4. května, v den sv. Floriána, patrona ohně – mají pro večer dovoleno, a tu že se tedy sejdou v tak zvaném „psinci“ u Dominikánů na Starém Městě a pijí a mají se rádi a hrají bulku. A rok co rok vyprávělo se ještě k tomu, že v noci pak si spletli věže a každý vylezʻ na jinou, a tu že se strhʻ pak rámus, že to bylo slyšet po celé Praze. Ani nechci opakovat, cože se povídalo všechno!

Vůbec se o nich povídalo dosti mnoho, a také ty ostatní pověsti byly „věčně stejné ve své kráse“. Že prý hlásný od sv. Mikuláše si koupil fortepiano a potáhnou je dnes odpoledne, zrovna ve dvě hodiny, po provaze vzhůru. Že prý hlásný „na zámku“ dnes „vozí dříví“. Že prý zase ten onen z hlásných bude mít dnes křtiny: nemluvně spustí v košíku po provaze dolů na ulici, kde bude už stát pan farář s kostelníkem, a pak hned, až kluka pokřtěného vytáhnou zase vzhůru, že bude „ouvod“ – paní hlásná objeví se na schodu, klekne, a pan farář ji zdola požehná. Rozumí se samo sebou, že jsme pak do školy nešli, že jsme byli my kluci pod věží a čekali, až to přijde.

Pamatuju se alespoň na dva výprasky zcela pěkné, jichž jsem si tím dobyl. A ještě byla jedna pověst, vlastně jedno povídání: že prý všichni hlásní mají – špinavé uši. Pro nedostatek vody tam v té výši.

Ale já miloval hlásné přece. Zvláště toho ze zámku sv. Víta. Nebyl sice k nám, mladistvým zbožňovatelům svým, ani zrovna vlídný; ale my ho znali ze všech hlásných nejlíp. Věděli jsme, kdy den co den tahá si po provaze dříví a vodu vzhůru. Kdy sám jde s košíkem do města, aby potravin koupil. Kdy k večeru pije na Vikárce dvě holby a pak si tři žejdlíky v láhvi ještě nese domů, pro sebe a ženu. A znali jsme dobře také celé obydlí jeho. Svatovítská věž byla jediná z věží pražských obecenstvu přístupna, a jmenovitě já užíval jsem práva toho až nadbytkem někdy – byloť mi tam nahoře tak nějak blaze, tak volně.

Za zimy bylo schodiště věžní ovšem hermeticky uzavřeno a směli jsme leda až doprostřed věže, do zvonice, ale za léta, za letních neděl a svátků, otevřelo se nám i schodiště vyšší. Sotvaže byla tedy školská pobožnost nedělní odbyta, už jsem letěl k věži. Strmé točité schody tmavé jako pytel; jen někde okenečko malé, vedoucí do šeré dutiny věžní, a tu jsme pak postáli, když jsme slyšeli někoho přicházeti shora, abychom se dovedli vyhnout.

Za několik minut byl jsem ve zvonici; jen krátký odpočinek, jen tak, abych pohladil trochu „Zikmunda“ obra a zatáh’ souseda „Josefa“ trochu za provaz, a pak zase útokem dále a výše! Nohy se v kolenou už třásly, prsa až klokotala, ale čím výš, tím stoupal jsem rychleji, až najednou přibývalo světla, a otevřenými dveřmi vyrazil jsem ven do galerie, že hlásný se až ulek’ a zaklel. Povinný krejcar držel jsem ale už zdola pořád mezi prsty, a teď jsem mu jej rychle dával, aby byl tichý! Celé tělo se mi chvělo, tvář jenjen hořela, dech mi sotva stačil – ale teď, ta krása, ta krása!

Ach Praha – ta Praha, již jsem pro krásu její miloval, i když ještě jsem nebyl si citu příčiny ani dobře vědom – ta Praha zde pode mnou! Na ní všude slunce, po ní všude modravý lesk, Vltava jako stříbro, lada a chlumy všude samý smaragd a safír – ani jsem nezkoumal částí toho obrazu, nehledal jednotlivostí v něm, vše, vše najednou byl bych rád vysál pohledem jediným, dlouhým!

A když jsem se vzpamatoval z prvního dojmu, obcházel jsem zase galerii a zkoumal věci bližší. Díval se zapevněným dalekohledem, nařízeným zrovna na Vyšehrad. Bavil se v arkýři, v němž upravena „camera obscura“. Hleděl oknem na paní hlásnou, jak vaří oběd. Stál před tím temně červeným, špinavým praporem v koutě, jímž hlásný označoval směr požárů. A čtvrthodinka míjela po čtvrthodince, až muselo přec jen nastat rozloučení zase. Někdy bylo málo, někdy více času, ale tolik jsem si ho dovolil přece vždy, abych tu slyšel alespoň jednou tlukot hodin. Náhle to zachvělo věží. Po chvíli zas. A pak zarachotilo kladivo a dopadlo na bambuli. Rána zachvěla věží – a druhá – a třetí, a věž třásla se až v základech – mně se třáslo srdéčko v těle – blahem a štěstím!

Svatovítská věž mne byla největší znamenitostí Prahy. Nabádal jsem každého k lásce k ní; vodil jsem k její koruně, kdo se mi vodit dal. I našeho dědečka, matčina otce, přišlého z venkova na návštěvu k nám, přiměl jsem k té pouti. Byl už sedmdesátník a pak nám chudáček ležel týden.

Jednou ale přece zkalil se na čas můj poměr k svatovítské věži. Totiž – předmět mé lásky zůstal arci tentýž; ale se mnou, s milencem, to bylo divné. Což se stalo takhle:

Šli jsme kdysi z letní procházky domů, otec, jeho přítel dělostřelecký desátník, a já. Bylo ještě před večerem a cesta šla po Mariánských hradbách.

Pan Koupe – tak se jmenoval přítel otcův – vytáhl hodinky a pohlížel k věži. „Podívejme se, z komínu na věži se kouří, u hlásného si vaří večeři.“

„Mhm,“ podotkl otec, a po chvilce dodal: „Dal bych nevím co za to, kdyby mi někdo řekl, co si hlásný dnes k večeři vaří!“

A když jsme šli po Prašném mostě, pronesl se otec ještě jednou: „Jen kdybych to věděl!“

„Tomu muži má být spomoženo!“ pomyslil jsem si tak asi s Karlem Moorem, a na cestě hradem jsem se ztratil.

Běžel jsem k věži. Dveře dole byly zavřeny; ale vždyť je tu zvonec! Beze všeho rozmýšlení vyskočil jsem tedy se země – bylť jsem ještě tak maličký, malý – a trhnul. Drát zaharašil; já však cítil, že stalo se jen slabě a nahoře že o mém trhnutí neví asi nikdo. Vyskočil jsem tedy ještě jednou, pověsil se na zvon a houpal sebou sem tam.

Pojednou to shůry zahřmí. Hlásný stál tam u své hlásné trouby a hleděl dolů na mne.

„Co chceš?“ hrčí to shora.

Ano – co chci! Jakpak mu to mohu říci? Můj hlas tam nedonese – a i kdybych měl hlásnou troubu jako on – cožpak se ho mohu jen tak zeptat, co žena jeho teď vaří?

Stál jsem tu chvíli bez hnutí, drže ruku pořád ještě nataženou k výši.

„Co chceš?“ hučí to ještě jednou.

Spustil jsem teď ruku, svěsil hlavu a šel loudavým krokem zase k hradu. Hlásný za mnou volal ještě něco.

Znělo to jako nadávka. Ještě dnes bych se vsadil, že to mělo podobnost s tou jeho troubou.

Po celý rok vyhýbal jsem se pak hlásnému a jeho věži.

Ach – musím říci – já býval pohnutlivě hloupý.

Ale láska – je láska. Nerezaví, vždyť se k ní myšlenkou i citem vracíme zase zpátky, zpět. Musilo nastat to nynější ubíjení pražských hlásných?

Jakpak kdybychom na radnici podali nějakou petici všech „nás mladších“?

Slavná obec! Nech nám ty naše čtyři hlásné! Víš co, propusť si za ně 12 pánů radů! – Ne? No tak ti k nim přidáme ještě 24 sekretáře! – Ještě ne? Tu měj si tedy také ještě 48 oficiálů a třeba 96 adjunktů a auskultantů a asistentů – a 192 aspiranty a praktikanty – a věř, slavná obec, že nám o ně všechny nebude ani líto.

Kdežto pro ty čtyři hlásné pláču.

Národní listy, 1886