Praha

Je Praha poetická? Působí poetickým dojmem? Vyvolává poetickou náladu? Je! Působí! Vyvolává! zní to kolem ze statisícerých úst domácích i cizích. Tak jest: Praha náleží k těm několika větším městům, o jejichž poetičnosti není ve světě ani nejmenší pochyby, a kteráž se považují zrovna za zlatodol poetických dojmů!

A přece – cože: a přece?! Ano – přece! Česká literatura, která by té poetičnosti měla být zrcadlem nejjasnějším, je vůči ní zrcadlem zrovna až slepým! Český literát, fňukající po dojmech, o ten zlatodol téměř ani nezavadí! Česká inteligence – „Bože, takové velké město, toť próza zrovna úmorná! Kdyby člověk jednou za rok někde venku se nezotavil!“ Zde ji už máte, tu frázi, zrovna tak blbou jako tisíce frází jiných: „Praha je velké město, tedy –“ atd.!

Jakž teprve děje se městům jiným! Tadyhle cítil Němec Bölsch potřebu, aby dokázal článkem zvláštním – a to skutečně duchaplným – že i ve velkých městech „žije poesie“; ujal se těch velikých měst, a co Berlíňan jmenovitě Berlína. Nu ano, pověstně střízlivý Berlín má konečně snad nějakého zastání zapotřebí, zvláště u některého p. t. „titulárního“ pozorovatele, ačkoli ten bezpříkladně obrovitý jeho vzrůst, ten skvělý důkaz národní síly, hmotné i duševní lidské práce a překvapujících obratů v dějinách světových má již sám v sobě motiv poetický – „mohutnost, síla, vznešenost obdržela již dávno v estetice svoje právo“! Ale odpovídat k otázce: je-li či není-li velké město vůbec poesie prosto, je – vůbec zbytečnost!

Kde je život, je také poesie. A i tam, kde ten život třeba zase již skles’, vyhynul, je poesie: zřícenin, hrobu, zániku. Cožpak je měšťák jiný člověk než vesničan? Nebije v nízké chaloupce i v kterémkoli bytu vysokého městského činžáku totéž lidské srdce? Snad a najisto jeví se na zevnějšek poesie ve městě jinou formou; čistě lidský základ její je ale tentýž. Rozdíl spočívá jenom v tom, že na lidech venkovských pozoruješ poetické zjevy a údaje ovšem mnohem snáze, různost povah že je tam ihned nápadna, že obyčejně celý nějaký děj můžeš sledovat od počátku po konec, vidíš původ a příčiny, vidíš lidem až na dno duše. Na venkově jsi právě na venkovském sadě: stromy stojí dále od sebe, je jich málo, každý je ti ihned svojí zvláštností nápadný. Město ale je les: charakter jednotlivých stromů ztrácí se v charakteru celku. Uniformující, egalisující velké město vyrovnává i veškeré projevy citové musíš ten zevnější lak teprve pracně odklípnout, abys přišel na povahu fládru. To ovšem vyžaduje určité vůle, veliké píle, času, talentu. Ano – talentu. Nemá ho každý!

volá Schönthan za jiné i – za sebe.

Přemnohý prostě řekne: nevidím povrchem toho moře až dolů na dno, „tedy tam perel není“. A když někdy životní bouře vyhodí perlu na břeh a on přes ně zrovna až klopýtne, řekne: „Výjimka! případ jednotlivý, osamocený!“ A snad dodá: „Zde místo citu panuje čiré sobectví! Jeden nedbá druhého, ne jeho života, ne jeho smrti!“ Ano, takový je ve městě skutečně ten povrch! Truchlivé klinkání umíráčku každou chvíli padá s některé věže dolů do ulic; ale nikdo si ho tu ani nepovšimne, smích, hovor a hluk nese se dál, snad chodec ani neslyší. Ale vejdi do domu; nepozorován vnikni do domácnosti. Sotva zvonek cinkl, sklesne drhnoucí, pracující ruka: „Někomu se zvoní do hodinky!“ Oko se upře do kouta a rty se chvějí, modlitbou za něho, toho – zcela neznámého!

Já pravím: ve velkém sídle lidském žije nepoměrně více poesie nežli v malém sídle lidském! Je to tak přirozeno, že to lze i matematicky dokázat. Vždyť se to má věru jako s loterií: již s hrstkou devadesáti čísel, co dá se s tou již amb a teren, kvateren a kvinteren dokázat! Co vše tedy „se vykombinuje“ v městě ze statisíců lidských srdcí a myslí!

A kde by bylo lidstvo dnes bez velkých měst, kde veškerý jeho pokrok, kde jeho umění, a tedy i poesie! Vždyť jsme přece slyšeli s jeviště, že sám básník uznal:

Spíš, nežli: „Ve velkém městě není poesie,“ lze věru říci: Je jí zde na moji sílu, na moji vnímavost příliš mnoho! Pravý oceán – a moje myšlenkové veslo není dost pevné, moje citové kormidlo není dost jemné!

Co o jiných velkých městech, platí pak ovšem stejně o Praze. Také to, že každé město má ke všemu ještě svoji zcela zvláštní poetickou barvitost, dle rázu obyvatelstva, které to město z venkova doplňuje, dle svých dějin, dle krajinářského svého půvabu ad. A povídám: přenést ten její ráz do literatury, dovést jej slovné, umělecky obrazit a zapevnit, znamenalo by totéž jako dosáhnout již té kýžené „českosti“, tj. originálnosti našeho písemnictví.

Arci, ani Praha o sobě nestačí ještě cele na zmíněnou naši původnost. Větší polovinu musí přičinit český venkov. Lid náš vesnický, jeho způsob myšlení a cítění, jádro jeho obličejů, živý duch jeho mluvy, jeho způsob života, jeho tisícileté zkazky a báje, jeho snění a bdění. Studovat český lid, nechť na venkově, nechť v městě, toť úkol našeho spisovatele! A zajisté že ta druhá, řekněme třeba tedy ta menší polovina oné původnosti v Praze se pak najde: Praha ji chová, poctivě ji dodá!

Jaké tu bohatství, ten obrovský, všemi barvami hrající vír života! Ta historie dalekosáhlá, velkolepá, a tak pestrá – jenom se proberte Tomkovými dějinami, přece tak suše psanými: tisíce tu poetických motivů na epa, romány, dramata, na co chcete! Ovšem – našich motivů! Na něž musí být tvůrčí síla, kteréž se musí zpracovávat původně, pro něž není ve světové literatuře „předložky, šablony, vzorku“ a jež by se staly literárně ihned bezcennými, jakmile by se k nim užilo šablony cizí. Jenom ty motivy studujte, českou duší se do nich zahloubejte, však vám pravé, původní umělecké dílo vyroste samo!

A což teprve ten skvostný, přírodou darovaný rámec! Ta krajinářská krása, architektonická zdoba, ta různost pohledů, ten přebohatý profil Prahy! V tom souhlasí as každý, že přírodní krásy naší Prahy nebylo v literatuře ani ještě co stafáže užito vděčně. Jaké obrazy by tu podal nějaký Scott, Gogol!

Co v Praze vidíme při prosté jen procházce, jsou přec hotové básně! Nechť Praha chvěje se životem při plném denním světle, nechť zadřimuje už pod clonou noční nebo v ranním šeru zvolna se budí!

Postavme se třeba jen navečer k Můstku, a pohlédněme vlevo na moderní Příkopy, kde tisícové všech stavů se hemží a tísní, sterá světla šlehají, kočáry hrčí, těžké vozy haraší, lidské hlasy a šum kroků v jedinou mohutnou vlnu hukotu se slévají – a pohlédněme zase vpravo na to širé, tiché, jakoby opuštěné a promrzelé náměstí Václavské, chaře se rozkládající a volně postupující až k temné výši, kde povznášejí se mohutné obrysy Musea jakoby strážného hradu – Akropolis české země!

Projděme se od vltavského břehu u Štvanice, cestou mezi Prahou a předměstími, až dolů k Botiči a zase k Vltavě, i přes ni pak dále až k Děvínu – téměř mílová cesta, a po ní nádraží za nádražím, samé jen hučící stroje, pískající lokomotivy, napomínající zvonky, tlupy hrnoucích se cestovatelů.

Vystupme na Vyšehrad, procházejme se jeho mlčelivými, jakoby otrouchnivělými prostranstvími, a ubraňme se – ubraňme, můžeme-li, aby mysl naše nezakolébala se pojednou na vlnících se dumách, aby nad naší hlavou náhle do závratné výše se nevzklenul chrám českých dějů a zrak náš se nezabořil v minulost, přes věky a věky, až do té mlhavé, šeré dálky prvního českého rána…

Vyjděme si jednou třeba také z města ven, a zatočme hned za hradbou do Kamenných lomů – poušť, jako bychom byli sto mil ode všeho společného života, rozvaliny jako z nějakého obrovitého města, a potkáme-li přece někoho, je to leda učenec, kterému zde ta bělavá opuka šepotá o životě zhynulém před statisíci lety, nebo nějaká postava sešlá, strhaná, rozsochatá, zpustlá, že ihned sobě vzpomeneme, jak Sue a Chateaubriand tu holotu montmartreských lomů líčí – až mráz nám přeběhne záda!

Sejděme pak zase Malou Stranou a kráčejme znovu volně Petřínem vzhůru, až k „vyhlídce“. Ticho – posvátné ticho, jakoby v chrámu! Zdola, jakoby z nedozírné hloubi, vznáší se široký, velebný zvuk, slévající se z hukotu živého města, šumotu velké řeky, hřímotu rozpěněných jezů – jako když moře v dálce se bouří! A před námi tedy ten luzný, nevýslovně dojemný, vzduchovým šlojířem ověšený obraz Prahy! Viděl jsem věru mnoho, podobného dojmu užil jsem ale jen ještě jednou; když jsem s pobřežní asijské výšiny hleděl zpět do Evropy, na Cařihrad, div světa. A když je právě předvečer svátku a k výši petřínské letí sbor pražských zvonů – tu se ti zadrhne v hrdle dech – oči se pohnutím tlačí až z důlků!

Postavme se za letní noci, při měsíčním svitu, na Kamenný most a dívejme se po Vltavě vzhůru, na ty široké, bílým světlem poseté proudy, na ty do vod ponořené, temnomodré ostrovy, vypadající jako do stříbra zabrané drahokamy, jako safíroví obři!

Zajděme si kdykoli na nábřeží a pohlédněme odtud k Hradčanům, k svatovítské věži, s níž jako by dávná, veliká minulost hleděla do nynějšího našeho života – a k tomu budovnímu lešení, vršícímu se tam za tou věží, s něhož zase jako bychom my sami, tiší a zadumáni, hleděli do své budoucnosti dálné!

Zajděme si tamtéž pak zase k večeru, když slunce zapadá za Petřín a dodnes ještě čistým tam vzduchem poslední paprsky tak zlatě, tak jasně prostřelují, když z nich plamenná, krásná gloriola ovíjí naše Hradčany, jako by to věčné, to světové slunce samo spěchalo vystrojit apoteosu českých dějin, ozářit slávou snahy poctivého národa…

, atd. “!

Na Praze tedy vina není. Musí být jen na spisovatelích. Že mezi námi, v spisovatelském kruhu našem není dost české opravdovosti, ne dost národního vědomí, ba ani ne dost vědomostí a píle. Český spisovatel zpravidla Prahu ani nezná – jakž by mohl ledy bohatství jejího užít!

Přišel do Prahy snad co studující mladík, asi po gymnasiu, a víme, co v Praze takový mladík! Přijel, obdivuje se Praze, a obětuje si půl dne na Hradčany a na Malou Stranu. Jednou. Pak snad za dvě léta zase jednou. A pak už tam přijde jen, když musí.

Aby ale studoval kynoucí život kolem sebe, pozoroval společnost, vnikal do ní rozumem i citem, stále a stále a nejen za nahodilých potulek nočních, ani ho nenapadne! Je to namáhavé. Pohodlnější je mu: studium v knize. Už je napsáno ve světě tolik knih, však ona se v nich nějaká poetická nálada k básni, nějaká myšlenková pohnutka k novele najde!

Nejraději berou si naši spisovatelé nějaký „mythus“. Obzvláště takhle starořecký! Už sám titul – „Odysseus“, „Ariadně“ – tak půvabně zní, je akreditovaný, a čtenář si při něm sám už hned ledacos, ano i ledacos už zcela plastického myslí. A to je od čtenáře hezké.

Většina našich mladých básníků mně připadává jako skupina žáků výtvarné akademie. Studijní sál. Uprostřed sádrová socha nebo skupina, řekněme: Laokoon. V kruhu či polokruhu kolem sedí mladíci a kreslí. Všichni ovšem kreslí totéž: Laokoona – zase Laokoona – věčně Laokoona. Jenže jeden trochu v plnějším světle, druhý se širším stínem, dle toho, jak sedí. Něco přidávat, něco jinačit ovšem žádného nenapadne: zkazil by klasický vzor…

Zrovna tak má básník omluvu, když nepřidá k mythu nic svého, „nic nového“. Když jenom pevným, pěkně se nesoucím veršem znovu kreslí, co zná třeba už každý.

Vyšly básně od básníka A. Podívejme se na obsah! „Sapho“ – „Medea“ – „Nioba“ – „Pan“…

Od básníka B. – „Sapho“ – „Medea“ – „Nioba“ – „Pan“…

Od básníka C. „Sapho“ – „Medea“ – „Nioba“ – „Pan“…

1890