Praha

Rozkošný čas! Nechť spatřujeme na Zeleném trhu hromádku něžných rostlinek na polívku krajtlovou, nebo ošatku zelených lístků na spařený špenát, nechť se zadíváme před hokynářským krámem s pravým porozuměním na talíř tvrdě vařených, čerstvých vajec, nebo pod podloubím na stažený zadeček kůzlečí či jehněčí, nechť se procházíme za dne po střechách a žlabech a nasloucháme tu zamilovanému štěkotu vrabců, nebo usedneme si za noci někde za komín a rozechvíváme se něžným mňukotem kocourů a koček – všude jaro, mladost, láska! Rozkošný čas – rozkošný čas – znalci tvrdí, že prý bude letos náramně mnoho koťat! Souvisí prý to nějak s tím masopustem dlouhým.

Rozkošný čas! Sníh zmizel už i s nejvyšších vrchů pražských. Na Střeleckém ostrově kvetou už vrby. A Vltava už smrdí. Tu pak není divu, když lidské srdce zatouží po vycházkách – ven, ven již do přírody! A když jarně rozteskněná lidská mysl zalétá přes časy a léta zpátky, ku vlastnímu svému jaru, k bývalému mládí! Je mi tak ouzko, tak pukavě ouzko; teď při vzpomínkách! Vzpomínám si, jak jsem s trojníkem v ruce šel ke kupci a koupil si tu sladkého dřeva – víc než trojník jsem totiž nikdy neměl a něco jiného než sladké dřevo kupec za trojník nedal. Jak jsem pak žvejkaje si kráčel vzhůru k Jelením příkopům. Jak jsem si tam neomylným okem vyhledal nejpěknější větvičku bezu. Jak jsem ji kudlou uříz’, kudlou otlouk’ a kudlou upravil v píšťalku umnou. Jak jsem si pak usedl na lávku a z píšťalky loudil ty nejkrásnější na světě písně. Jak mne při tom hlídač chyť, jak neuctivě se mnou promluvil a jak mi pak uzmul tu placatou, pěknou, zelenou čepici moji. A jak jsem šel s plačky domů a od otce dostal výprask – ach bože, já si myslím, že už teď ani nikdy není takové jaro milé, nikde takový bez, nikde tak sladká píseň a nikde takový výprask krásný! Nebohá mládeži – ty už ničeho neužiješ!

Už vanou větry jarní, už se zdvíhá led, už se díváme na každého kolem letícího vrabce, není-li to vlaštovka, už táhne a vandruje všechno a také člověk cítí touhu tu k dáli. Šťastní, kteří mohou vyhovět té touze svojí! Kdo ale nemůže – nu, je alespoň jako ta nehybná Mahomedova hora: Mahomed sám si k ní přijde. Také k nám nehybnějším, na ulici a chodník svůj připoutaným Pražanům zavítá sem zase tedy část toho vandrujícího, poletavého lidstva „cizinstva“. Podívají se na nás, jak vlastně vypadáme, a my s dychtivostí zahledíme se zase na ně, jak se jim líbíme asi. Což o to – Praha se jim líbí, to víme; každý praví, že není druhého města, jež by se jí rovnalo krásou; ale to se jim nelíbívá, jakže my v té Praze žijeme, jak si v ní počínáme. A vědomí toto nás tísní, někdy až k zášti k tomu cizímu lidu popuzuje! Vždyť je ale přece jen v naší vlastní moci, abychom se zbavili té tísně, abychom mohli být pyšni nejen na Prahu krásnou, nýbrž na ten pražský život svůj, aby také každý cizinec uznal, že umíme tedy žít plným proudem časovým, že nevypadáme zadřímle jako kterékoli městečko venkovské, ležící stranou od silnice!

Takováhle řeč by nás však svedla dnes k čiré opravdovosti – ku podivu, že každá zmínka o Praze Pražana ihned k opravdovosti svádí! Také k ní věru netíhne nedělní moje rozpoložení. A snad jí tu konečně opravdu není ani zapotřebí. Už pražské obecenstvo samo se úkolu chápe. Hotely, kavárny a restaurace zřizují se s tak nákladnou krásou, že lákají k sobě stejně cizí jak domácí. Ba i krámy jednotlivé přetvářejí se už v pravé salony, ve skutečná musea ozdůbek architektonických. Zvláště ale krámy a obchody s potravinami, dle dobrých vzorů z ciziny.

Pražané zaujímají vůči těm reformám arci dvojí stanovisko. Jedněm je v mramorové, křišťálové a zlacené nádheře, řekněme přímo: v té úhlednosti a čistotě nevolno, a vyhýbají se jí. Jiným je „to všechno ještě málo“ – „ach, to mají jinde zcela jiné věci, jinou ještě krásu!“

Však to bude také u nás tady, moji drazí, však to bude! Jen vyslovte jakékoli svoje přání! Jen si napněte svoji fantasii. Já např. kdybych…

Bude tomu tyhle první březnové dny zrovna pět let – bude se tedy psát rok 1892 – když si jednou vyjdu k večeru na procházku. Den byl překrásný a vzduch je i teď v podvečer ještě pružný a teplý. Žíly mi hrají, prsa se mi šíří, oči se kolem usmívají – jaro provádí své kouzlo. Ale co platno nejjarnější cítění, co třeba i poetické nadšení, když člověku se hlásí potřeby životní, když se dostavuje šest hodin po obědě vždy zase jakás prázdnota vnitřní, když počíná se ozývati hlad – ano – prosaický hlad? Drží se mých myšlenek jako dítě maminčiných sukní, volá na mne jako na matku: „Ukoj mne, ukoj!“ Nu, co platno, koupím mu tedy něco a vezmu to domů k večeři!

Tuhle v tom uzenářském závodě jsem ještě nebyl, je zcela nový, podívejme se tam!

Pěkný dům rozlehlý, a věnován svému obchodu celý. Fasáda, mistrné dílo Wiehlovo, vyvedená velmi případně a celá z úběle egyptské, jež jak známo vypadá jako lehýnce nakouřená mořská pěna. Ve výši prvního patra z téhož materiálu rej amoret, dle nákresu Myslbekova; sluší jim výtečně ta egyptsky úbělová barva, těm nahým andělíčkům; vypadají jako nauzené děti. Ne, na co teď už na všecko lidé přijdou!

Vstup pohodlný, jen dva mramorové, kararské stupně; je to dobře, schodů nemiluju. Až jsem se ale lekl! Chlap tu přede mnou jako hora, portýr! Salutoval, vyzdvihl hůl na znamení a tympány a trumpety spustily tuš. Dvě bíle oblečené panny otočily mne bleskorychle hedvábnou stuhou, a jdouce baletně pěkným krokem, vedou mne vysokým vestibulem skrz dvě řady černě oděných, hluboce se klonících sluhů. Pozdravuju a děkuju na všechny strany.

Mohutnou portiérou, jejíž žluté, hedvábné řízy po obou stranách jsou překrásně zavinuty, vstupuju do jakés místnosti velké. Vidím, že to sál – obrovský sál, proměněný v tropický lesík. Skupiny rozkošných palem luzně vábí k pohodlným divanům, šumné vodotrysky hrají ve všech barvách a mile omžené světlo elektrické rozšiřuje kouzelnou záři. Moje dvě panenky vedou mne k jednomu ze sedadel; nechávám se bez odporu jimi vést, jsouť panenky pěkný.

Sotva jsem usedl, vyhrnulo se tu z postranní houštiny, jakoby z kulisy, asi třicet baletních tanečnic, mladých, svěžích, a postavily se už do posice divadelní. A vtom už také spustila skrytá, krásná hudba – patrně velký orchestr – a tanečnice začínají luzný svůj rej. Avšak hudba přechází záhy do piana, silný jakýs zpěvácký sbor přebírá vůdcovství v tom harmonickém ruchu, také ale ten vládne jen po několik taktů, najednou se vylupuje z něho dueto, soprán – bas, z orchestru vynikají téměř již jen harfy, sbor klesá jen na laškovný bzukot průvodní – dojem kouzelný! Rozumím výborně slovům: sdělují mi „lístek jídelní“. “, markantní bas udává cenu jejich: „dvacet nových – deset nových!“ Skladba od Dvořáka – výtečná! Zvláště pěkně vyjímá se občasný refrén: „chleba a křen“, při němž také zas průvodní sbor a orchestr pronikává do plné síly.

Dívám se na tančící, kroužící se balet, poslouchám hudbu a zpěv. Pojednou, po jubilejní koroně obou hlasů, hudba skončila. Balet zmizel. Nastalo ticho hluboké a významné. Porozuměl jsem, že nyní mám tedy volit z nabídnutého zboží. Vstal jsem z pohovky, mé dvě průvodkyně otočily mne znovu bílou stuhou, a než jsem se nadál, stojím na jakés estrádě a hledím do jiného, velkého sálu, naplněného samými stoly z bílého mramoru, po nichž rozloženy vonné lahůdky nejrozmanitějších uzených druhů. Vedle mne – kde se vzal, tu se vzal – stojí elegantní, vysoký pán, v obleku salonním, s tlustým zlatým řetězem kolem krku: položil pravici uctivě na prsa a hleděl tázavě na mne. Kolem všude ticho, hluboké ticho.

Pochopil jsem: nyní nastal okamžik rozhodující. Učinil jsem tedy důstojně jeden krok kupředu, nadzdvihl levou rukou poněkud klobouk a pronesl hlasem jasným, ale nikoli chlubným: „Za pět krejcarů cerbulát!“

Tuš! „Sláva“ ze sterých hrdel. A přede mnou stojí překrásné děvčátko – Amor a drží cerbulát v elegantním obalu bílém. Chci sáhnout po svém zboží, avšak vysoký pán zabraňuje mi v tom pokynem lehkým: „O prosím, nač by se panstvo u nás tak obtěžovalo, některý sluha to donese Vašnosti domů!“

Mrak sluhů se přihnal, hudba hrála, sbor jásavě zpíval, baletky mne obklopily – jsem zas na ulici…

Vidíte, tak asi to bude vypadat tedy v pražských našich krámech! Za pět let – za kratičkých pět let, soudě dle pokroků posavadních!

Národní listy, 1887