Praha

Několik kroků před kapucínským klášterem na Hradčanech stojí červeně natřený, vysoký kříž. Stojí zde skutečně jakoby k doplnění krásného obrazu, jakýž tichý a jednoduchý klášter, nádherně vystavěný loretánský kostel a klidné prostranství podává; stojí zde, jakoby doplněk k poetickým předmětům, které v prsou důmyslného pozorovatele celý svět blahé poesie budí, mysl jeho skoro dětskou činí, a dech brzy zrychlují, brzy zarážejí.

Kříž ten nestál zde ale vždy – bylo to podivné, jak sem vlastně přišel.

V malém Černickém domě žily kdysi dvě vdovy. Byly sousedkami; kdybys byl z jedněch dveří dva kroky učinil, vcházels už do dveří druhé vdovy. Nepřecházela zde ale svornost z prahu na práh, vdovy žily v nepřátelství vzdor tomu, že jedné z nich lidé sobě vůkolní vážili a že vpravdě správností svou se vyznamenávala. Druhá žena ovdověla prý záhy, zabili jí muže při jakéms nedovoleném podniknutí. Může být, že neštěstím, může ale být také, že úsměšky lidí stala se tak zlomyslnou, jakou skutečně byla. Vdova zlá byla bezdětná, a tím se vysvětluje také její zášť naproti vdově druhé, neboť tato měla co potěchu své siroby dcerušku tak krásnou, že ji sousedé nejinak než „panským dítětem“ nazývali. Bylo to vskutku děvčátko překrásné; když se někdo na ni zadíval, mněl, že to vtělený jarní den. Kadeřavé vlasy její byly jakoby sluneční paprsky, zlatem se stkvějící a v srdce člověka se dobývající. Tváře byly krásnější než růže, oči tmavější než fialka a jasnější než studánka, a pleť měla bělost jarního dne, hebkost sametového kvítka.

Tak krásnou byla už co děvče tříleté. Zlá vdova tvrdila tenkráte, že z krásy vyroste. Minula však další tři léta a děvče vzrůstalo ještě spíše do krásy než z ní. Bohatí lidé z vůkolí dávali matce její peníze a šatstvo, aby dcerunku dobře a její kráse přiměřeně vychovati mohla; neboť taká krása je Boží dar a nesmí se zašlapat. To ovšem popudilo zlou vdovu nanejvýš a umínila sobě, že tomu překazí.

Zavolala si jednou dcerunku sousedčinu do své světnice a pravila: „Vidíš, holko, tys krásna, a co při tobě nejkrásnějšího, to jsou tvoje zuby. Ztratíš je ale brzy, já to znám; mám tě ráda a chci ti pomoci. Otevři ústa, natru ti dásně sílící mastí, a nevypadají ti nikdy.“ I natřela jí dásně.

Od té doby nastal druhé vdově z dítěte kříž místo radosti. Děvčátku nabíhaly a otékaly každodenně dásně a tváře tak, že obličej se neforemným stal. Dítě musilo si obličej svůj stále plenami obalovat i a zakusilo nevýslovné bolesti. Žádné nakuřování, žádné ohřívání nepomohlo, nemoc vzmáhala se vždy více a více, už se počaly i zoubky drobit a vypadávat. Všichni litovali krásné to dítě, sousedé platili i zvláštního lékaře, ale žádné pomoci!

Bylo to v chladné podzimi. Děvčátko, nemohouc více bolestí doma vydržet, bloudilo po loretánském prostranství. Bolest a palčivost nesnesitelná hnaly ji s místa na místo. Náhle měla tak mocný pocit, jako by se jí hlava rozskočiti chtěla; znala už pocit ten, vždy se při něm zase některý bílý zoubek vyloupl. I tenkráte vyndala jeden z úst.

Němě kráčela ke kapucínskému klášteru, nevědouc ani, co ji tak mocně blíže vábí. Unavena bolestí nedošla však, skleslať ve vzdálí několika kroků na kolena. Mimovolně pozdvihla oči ke klášteru – vtom však také zastřela je rukou, neboť z kostelního okna vynikala taková oslňující záře, jako by se v něm slunce obráželo.

„Ó, matičko Boží, pomoz mně!“ zavzdychla hlasitě. „Skryj mne pod svůj svatý plášť, nenech mne více trpět!“ A nevědouc skoro ani, co činí, ulomila prut z vedle stojícího roští, přelomila ve dví, svázala trávou, do níž vylouplý právě zub obalila, v podobu kříže, políbila kříž ten a zastrčila ho v kyprou zem. Počala se modlit. Tu se jí zdálo, že přikročila k ní překrásná a jasná ženská postava, zahalená v blyštící se bohatý plášť. Postava ta pohladila ji po vlasech a po tvářích, vložila jí prst do úst a položila si ji pak na svůj klín, přikrývajíc ji starostlivě pláštěm.

Teprve zrána podařilo se poděšené matce a pomáhajícím jí sousedům, že děvčátko nalezli. Jaké ale bylo jejich podivení! Na místě dříve prázdném vypínal se dřevěný kříž a pod ním leželo děvče v trávě a rose tak zdravé jako porosená růže…

Podnes je ještě kříž ten divotvorným. Půjdeš-li, čtenáři, někdy ke „kapucínské Panence Marii“, jak ji lid nazývá, všimni sobě dřevěného kříže před klášterem a najdeš v jeho dřevě zaražené zuby, jež tam věřící kvůli zproštění se dalších bolestí obětovali.

1860