Praha

Rozhlédli jsme se po zevnějšku Svatovítského chrámu. Je již mnoho na něm změněno, opraveno a obnoveno, vypolérováno a uhlazeno, a všechny ty části, jichž se byla již dotkla ruka pečlivá, lesknou se a svítí svátečně, s veselým klidem dívají se do blankytné záře krásného rána a z pohledu na ně vzchází radost ve vlastních prsou našich. Dojem ten však nezůstává nerušen. Před sebou máme veselí, za sebou stesk. Před námi, vyrván z věkovitého tlení a ze zamrkávajících se, o truchlé sešlosti svědčících snů, mládne a znovu rozkvétá Svatovítský dóm, za námi zapadá v tím hlubší sen starobylá část královského hradu. Krásná je ta budova Vladislavská, v níž stará holdovní síň, stará sněmovna česká; krásna je, ale zapomenuta, opuštěna, život svůj již dodřimující. Nikdo neodstraňuje sžírající mech se stěn jejích, v ozdobných výklencích sbírá se déšť, po smělých výběžcích bují tráva, každý déšť smyje drobty a každý vichr strhuje kousky rozpadávajícího se hávu – nikdo se jí neujímá. Na Hradčanech možno mnohému se učit a o mnohém přemýšlet; zde lze přemýšlet třeba také o tom, že dóm patří lidu, a kdekoli lid žíti smí, že nenechává rozpadnouti se slávě své.

Rozhlédli jsme se po zevnějšku zdola a odevzdali se pak vedení muže, jemuž dostalo se čestného věna býti dědicem Matěje z Arrasu a Petra Parlera. Vzhůru to šlo štíhlou vížkou a točitými schody, poté improvisovanými schody přes střechu postranní chórové chodby a vešli jsme na mohutné lešení, dělící chrám u výši první galerie po celé šířce jeho. Zde jsme teprv nabyli pravého pojmu o podniknuté práci, která je zde větší a namáhavější, než jaká bude v části přední, ze samých základů nově budované. Zvětralé balvany se odstraňují a nahrazují novými, rozvlhlá žebra mohutná ustupují novým a pevným, vyžilé a zvadlé květy gotické jsou skláceny a na jich místě rozkvetly jiné a svěží. Zdá se to být dílna umělců obrů, kteří ohromnými pilíři zápolí sem a tam a při tom všem zbožně se řídí dle pravidel věčné krásy a vše ovívají dechem nejněžnější poesie. Dole, uvnitř chrámu, je dojem stavby tak mohutné ovšem také mocný; avšak tam nám vadilo vždy vystrojení vnitřní, přeplněnost a četné slohové chyby její. Gotika působí nejvíc sama sebou, ve větším chrámě slohu gotického musí nám být jako v obrovitém pralese, jenž nikdy nemá podrůstu cizího, jehož kmeny ve světlé vzdálenosti od sebe pnou se do výše mocně a prostě a teprv vysoko, vysoko nad hlavami našimi bezpočetnými větvemi klenou se do sebe, každá větev zas pro sebe strom, vybíhající ve větve menší, v pružnou haluz a ozdobný list. V takovém chrámě rozepne se pak myšlenka volně a rozletí se orlem. Takový dojem měli jsme kdys v prostě velebném dómě v Kolínu nad Rýnem a dojem ten se obnovil, jakmile jsme stoupli do přepažené nyní lešením svrchní části dómu hradčanského. Jak milo procházet se zde v živé a ušlechtile kvetoucí říši gotiky, nad níž nemá vynálezu krásnějšího budující duch lidský.

Laskavý průvodce náš vedl nás dále větrnými vížkami, uzounkými stezkami až na střechu, zde pak podél zábradlí a místy závratnými až na samý vrch budovy, s něhož panuješ rozhledu co nejširšímu a nejrozkošnějšímu, a stále vysvětloval i vykládal se zápalem o všem, co se ještě díti má na dobudování našeho dómu. Ti, kdož uvázali se v provedení podniku tak obrovského, tři sobě položili úkoly: vyměnit chatrné dobrým a novým, odstranit nepříslušné a dobudovat scházející. Mnoho, velmi mnoho podstoupili, avšak s důvěrou nezlomitelnou hledí do budoucnosti – „nejdéle do patnácti let je dóm dokončen,“ praví s úsměvem plným jistoty, spoléhajíce na podporu českého lidu. A český lid zajisté že v důvěře jich nezklame, vždyť je to otázkou jeho cti, ba je to světu dlužen. Každý národ hledí se ozdobiti co nejvýše, hledí bohatými díly uměleckými přispěti k umělecké pokladně celého lidstva. Někdy přebírají bohatí jednotlivci náklad děl těch, hlavně ale starává se vláda o to, aby jimi okrášlena byla vlast, vzděláván lid a slavně zachována památka toho lidu.

Velká umělecká díla mimo poesii jim vlastní mají vždy ještě jiný poetický kruh pěkných pověstí a krásných náhod kolem sebe. Ambros vypravuje jednu takovou ve svém díle o dómě hradčanském. Za Leopolda I. myslilo se již na dobudování chrámu a tenkráte nejvřeleji ujímal se díla kanovník Tomáš Pěšina z Čechorodu. Nyní myšlenku tu znovu vzbudil a k vtělení jí pomohl zas jmenovec jeho kanovník Václav Pěšina z Čechorodu. Jsa ještě farářem na Moravě a tedy velmi vzdálen kanonikátu pražského, ba nepomýšleje ani naň, měl Václav Pěšina po třikráte sny o dómě pražském a zdálo se mu, že přicházejí k němu zástupy lidu a podávají mu tři miliony na dostavění chrámu. Podivnými náhodami dostal se Pěšina na kanonikát pražský a právě na místo dómského kustosa. Myšlenka ve snu pojatá nyní probudila se v něm, myslil na uskutečnění její a konal všemožné přípravy. Jednou z nich byla cesta do Kolína nad Rýnem a zde mu Zwirner na dotaz jeho, mnoho-li by bylo třeba na dobudování pražského chrámu, jmenoval touž sumu, o které se mu bylo kdys zdálo.

Ještě jednu pověst! Ta dí: Které kníže dostaví chrám Svatovítský, osvobodí také cařihradský chrám sv. Žofie a osvobodí národy ode jha tureckého.

Národní listy, 1867