Praha

Kolem elegického Vyšehradu a ještě zadumanějšího Zlíchova, kolem strmých vápenců branických a údolí chuchelského, kolem historických Modřan, slavné Zbraslavi a romantické Závisti, malebnými výšinami Vran, Trnovy, Davle a kolem rozkošného ústí zlatopískové Sázavy přicházíme proti vodě po čtyřech hodinách co nejrozmanitější a nejpříjemnější plavby do zelených Štěchovic. Poobědvali jsme již na parní lodi, nebo odbudem důležitý ten „návyk“ velmi dobře a zároveň velmi lacině v některém ze štěchovických hostinců, a již nakládá najatý průvodce naše plédy a svrchníky, aby nás vedl dosti příkrou, ale také dosti příjemnou lesnatou cestou k sv. Janu pod Slapy. Cesta trvá něco přes hodinu, máme ale na ni skoro tři hodiny čas a zatáboříme si hodinku v některé lesní mýtině. Někdo ze společnosti má snad košíček se studeným jídlem a zteplelým vínem s sebou a stane se s zásobami svými vítaným středem společnosti, neboť dopolední čtyři hodiny, strávené na palubě – vždyť je známo, že „slaný vzduch“ tráví! Pak to jde čtvrthodinku údolím plným skalních rozvalin, stinných olšin a brčálových kapradin dolů k levému břehu Vltavy. Jsme v novém světě! Vpravo táhlé údolí vltavské se strmými zelenými břehy, vlevo pokračování Vltavy, ale ne řeka víc, nýbrž pěnivé, vařící se jezero, vysoké, bílé vlny, šlehající sebou jako delfíni, běží proti proudu, jako by se odrážely od těch nebetyčných, blízkých skal, které řeku pevně zde uzamykati se zdají. Zde sobě příroda česká zahrála na poctu romantika a uchvácen divou krásou velebné básně její sklesneš v drn, abys rozohněným zrakem vsál v ducha obraz, jehož nikdy nezapomeneš.

Avšak toť teprv první verš té české básně „Svatojanské proudy“, přijdou verše další a ještě krásnější, ba slohy přemáhajícího dojmu!

Na břehu čeká již lodice s kormidelníkem a dvěma veslaři. Po pravém břehu byli koněm lodici tříhodinnou jízdou vytáhli, pak koně i lodici přeplavili na břeh levý, koně již poslali lesnatým vrchem domů a lodici zatím na břehu „zahejnili“. Nyní ji připravují k jízdě a kladou prkna přespříč boků co sedátka. Mezitím upozorňuje nás průvodčí na sochu sv. Jana, stojící pod skalou, a na blížící se vor, jehož „vrátný“ již zdaleka před sochou smeká, aby šťastně překlouzl přes osudná skaliska. Vor již vnikl do „proudů“ prvních a letí jako šíp pěnou dál. My již také sedáme. Kormidelník, ač byl s úsměvem díval se na poklonu „vrátného“, pošoupne čepici sám také a řekne: „Nu spánembohem!“

Několik rázů veslařských, loď se skloní a tančí po divokých vlnách. Můžem se bezpečně oddat plavbě, neboť plavci naši zde znají každé písečné zrnko na dně a ty vlny byly jejich kolébkou a jsou jejich nejdůvěrnějšími známými. Ale zrak náš neví, kam by se dřív zadíval, co by dříve vpil. Divoké skály nad námi, divoké vlny pod námi, obraz celistvý, uchvacující. Ty skály mají tvary co nejmalebnější a mladá zeleň a podivně jako stařec trpaslík vypadající stromy zdobí jich vrcholy a koření se v jich slujích, visí nad jich rozsedlinami a jeskyněmi. A ty vlny mocné a divoké, se sněhobílými hřebeny a barvou čistého topasu skotačí jako kočky v náhlých, neočekávaných skocích kolem; chceš si zahrát s blížící se nevinnou vlnkou a ochladit v ní ruku svou, ale náhle vyrazí vlna druhá a ochladí ti i rameno čistým mokem svým. A když vesla do vln se ponoří a zase se vznesou, jako žhavé jiskry letí kapky od nich.

„Jeďte po peřejích,“ zaprosíme plavce. Kormidelník se usměje, kolem nás to zavíří a zatančí, bůhví odkud se vzdmula, vyskočí velká vlna jako mocný balvan po boku lodice, hřeben její kloní se k nám, cítíme drobný stříkot ve tváři, dámy se zajektají, ale loď se jen zahoupla, vlna zmizela, postříkavši nám trochu plédy, a na lodi panuje všeobecná veselost. „Drž se jen pořád živé vody,“ káže starý veslař kormidelníkovi, vida, že nám to způsobuje radost, a jme se povídat a vykládat jména skal, strmících buď nad vodou, buď v ní pohroužených. Divně to musí vypadat zde na tvrdém lůně Vltavy!

S „hořejších Slap“ jsme „spadli“ na „Slapy dolejší“ a odtud na „Křemel“. A „padáme“ dál přes neviditelného „Vlka“ na proudy „Medvědic“, odrážíme se od „Strejckého“, houpáme se „na Železné“ a spatřujem „Bednáře“. Má své jméno od toho, že už přemnohý vor a mnohou loď „zabil“; s ní musí být plavec dobře znám, sic „hodí mu to peřej“ a loď je „zabita“. Blízko něho je „Peksova strouha“, mající jméno od skrytého tam kdesi nahoře Peksova mlýnu. Nebožtík starý mlynář Peks byl člověk podivín, rád přenocoval tamhle v té tmavé jeskyni a maloval vápnem na skalní tabule rozličné figury; tamhle ta bílá panna je také od něho, je sice malována trochu rozčápnutým štětcem, ale lpí pevně.

Obzor otvírá a zavírá se co okamžik před námi i za námi, jako by šlo skalní jezero za jezerem, a každé je obklopeno nebetyčnými hradbami. Jezero za jezerem, obraz za obrazem, každý celistvý, divoce romantický, nová, nově uchvacující sloha. Blížíme se zase proudům novým a doháníme vor, jejž jsme byli spatřili nad proudy prvními. Musíme jej předhonit, abychom tanec svůj zřídili si dle své chuti, a kormidelník velí, aby se veslaři drželi „vejpůl střídy“ voru. Již jsme u voru, plavci pozdravují, zemdlené hokyně, vařící sobě uprostřed voru bramborový oběd, kývají hlavou, kohout s několika slepicemi zde sedícími marně se namáhá, aby roztáhl svázaná svá křídla. A již jsme je také předjeli a vhoupli se „do Roháčů“. A pod nimi zase voda rozpěněná, jsouť tu „Strhané“; jsou sice vystříleny, avšak „voda rabí přes kámen“ a prozrazuje zbytky jich. Objeli jsme „Bílou skálu“ a veslujem k „Mařence“, boubelaté a kulaté, jak se na českou „Lorelei“ sluší. Teď je „Mařenka“ smutná, neboť její „Kubíček“, který stál dole, není více. Byl velmi zlý na každého plavce, který přicházel shora od Mařenky, a musili střelným prachem učinit jeho statisíceletému životu konec. Zde už skončili i jiní život svůj, před několika lety také dva bratři. Chtěli vybrat vejry, „zahejnili“ si provaz kolem keře, keř se vymkl s kořeny a oba bratři spadli do hlubiny. Divoké skály mají sílu divokých obyvatelů; při plavbě denní spatříš obrovská káňata, sedící co malebná stafáže na skalách, a za noci rozhýkají a rozbědují se skály skuhrotem sov a výrů a štěkotem a vytím lišek. Tu pak kvete obrazotvornost lidu, a chceš-li, baladisto český, vypráví ti plavec o vodnících a vodních žínkách, o plavci, na kterého „to“ žalostně volalo a pak se mu vysmálo, a o rybáři, jehož „to“ při nočním lovu kaprů tahalo z lodi, a jen pustilo, když vykřikl „Ježíš Maria“. Vypravují napolo skepticky, napolo ale opravdově.

Již jsme přejeli přes „Žižkův brod“, kde husitské voje prý přebředly, a skutečně podnes se zbraně husitské nalézají, a dostali jsme se do proudů „Vosin“. Odtud nás přijaly proudy „u Chaloupky“, pak „v Kletecku“, pak „Hořejší Lín“ a „Hořejší Buk“. Pod ním vidíme skalisko, kde byla kdys puchýrna na zlato. Pak přijdou podvodní „Korotve“, pak „Velká“ a „Malá pec“, „Dolení Buk“, jsme již „v Dušni“, smějem se obrovskému „Oslu“ a letíme kolem „Sovíka“ a „Kosy“.

Břehy se rozstupují, obzor údolí se dělí, hory jsou pravidelnější a hustou zelení porostlé a brčálový odlesk jich zrcadlí se ve vodě klidné a liché, proudící se mírně a svítící se jako jasné víno. Nové to obrazy, klidnější, ale rovněž velké a dojemné. Co pravý umělec ukončila příroda svou fantastickou báseň slohami snivě harmonickými, zůstavila v nitru našem soulad, slastný poklid.

Kolik je Pražanů, kteří sobě popřáli již dojmů básně té?

Národní listy, 1868