Praha

Můj slavný patron, sv. Jan Nepomucký, zachoval se mně letos právě tak jako jindy. Totiž ten na kamenném mostě pražském. Má pořád těch svých sedmdesát tisíc kapitálu, a když se měla kolem jeho postavy stlouci zase ta stará, dávno již koupená bouda a když mělo se lojem naplnit as sto lampiček, chodili „zplnomocněnci“ od domu k domu, ode dveří k dveřím, harašili těžkými pokladnami a vybírali od obecenstva těžce vydělané krejcary. Až vzroste kapitál na sto tisíc a na dvě stě tisíc, bude se pořád ještě žebrat dál. Nač je skromné, pevně ulité soše potřebí tak velkého kapitálu, nikdo neví, nikdo neuhodne. Lidé o tom rozmlouvají, a právě nyní poukazují i jinam – na Svatovítský chrám. 000 ročních příjmů, fondy kostelní jsou tu vůbec nesmírn, stačily by velmi dobře samy na dobudování chrámu, a přece se žebře.

A uplynul od svatého Jana do svaté Julie, panny a mučednice, týden a byl všecek as tak zajímavý, jak bývá pražské nedělní odpůldne. Znáte přec pražské nedělní odpůldne! Po ulicích fadessa a prach, v domech fadessa a zívání, za branami fadessa a strašný prach. Jediný den, kdy Pražan se odváží dostat se z Prahy až ven. Dnešního dne je takové podniknutí už hotovou výpravou. Praha se rozložila na všechny strany již tak daleko, že kdo bydlí v jejím středu, potřebuje celou hodinu, aby se dostal jen ven. Je záhodno vzít si nejlepší boty, co možná mnoho peněz, učinit pořádek s Bohem a lidmi, jako před každou větší cestou.

Zato ovšem ta pochoutka, když se člověk dostane až ven, „do přírody“, jak se říká. Po stráních šumí dobře škrobené ženské šaty, údolí jsou oživena bubláním politizujících tatíků a příjemným, romantickým klepáním pomlouvajících matek, v každém keři tluče kvarteto hubou, že sobě kukačky až bavlnku do uší cpou, aby se nenaučily falši, a vzduch je naplněn třepetavým prachem, povstalým ženskými vlečkami, neboť bez vleček se přec nemůže na venek! Možno, že se nad tím vším i zlaté slunko směje, ale není ho pro prach vidět. Také ve venkovských hostincích je všechno pohodlí pražských hostí jak náleží připraveno. U špinavých stolů čekají špinavé lavice, v neumytých sklenicích září kalné pivo, káva má milou příchuť přičmoudlé smetany, máslo a sýr chutnají žíravě jako přestárlý salám, na husu je přilita omáčka z telecí pečeně – kdožpak by ale dovedl vyčíst všechny zvláštní výhody, jakými se honosí naše pražské vůkolí a jež bys jinde zcela marně hledal! Unaveni vracejí se dobří Pražané zase domů, jsou jakoby ztlučeni a polámáni, a říkají: „To je od toho silného jarního vzduchu.“

Všedního dne ovšem sobě může jen málokdo popřát radostí podobných. Není na to času, zbývající hodinka k večeru nestačí nikam. Zvláště malé dětské nožky jsou příliš krátký, než aby – nebohé děti! Tyto dny zaslala nám jistá dáma přípis, plný ušlechtilého ohně a vskutku dobrých myšlenek, vyzývajíc nás, abychom se ujali přec rázně těch nebohých dítek pražských, které nemají, kde by si pohrály, té odrůstající mládeže, která nemá, kde by se proháněla. „Mládež má přec mít u příslušných úřadů tatáž práva jako lidé dorostlí, úřadové mají se přec starat o děti právě tak jako o jiné lidi.“ Vážená dámo! Jen pozorně s tím dovoláváním se rovnoprávnosti také pro děti, sic to uslyší pan berní komisař a co nevidět bude daň uvalena také na děti. Rovnoprávnost není prý zde na světě ani možná, bude prý až tam nahoře v nebi, kde budou mít děti trávníků dost a celé zeleně louky. Tady se nemůžem ani my dorostlí domoci rovnoprávnosti – a děti! hm! hodně krátké hm!

Co se v tom ohledu již napsal nebožtík Hálek! Jeho duši, tak vnímavou pro všechny krásy přírody, palčivě dojímalo, že ti tisícové pražských dítek mají vyrůstati beze všech mohutných a zušlechťujících dojmů přírodních. Psal a naléhal, nevypsal přece ničeho. Nyní je na plánu budoucího městského parku vyznačen jistý cípek co budoucí pražský „park dětský“. Bude tak velký, že na čtvercový palec půdy přijde as 29 dětí, a až vnoučata našich vnuků budou mít vnuky, mohou tito děti své snad již do parku toho posílat. Máme sady velké, např. na Karlově náměstí, ty jsou ale s vybranou rafinovaností, právě tak jako naše sady ostatní, vymyšleny co pravé trestnice pro děti. Ani v písku si tu nemůže dítě zapopelit a s hromádkami zahrát, že prý by „překáželo“ procházejícím se dorostlým. Na trávník již docela nesmí, nejspíš by se seno pokazilo a obec by utrpěla nesmírnou ztrátu. Obecní strážník bdí, aby se nezkřivilo ani jediné stébélko, raděj ať se zkřiví děti pro Karlov.

Snad pomohou poněkud ty drobnější sady, které náš nový zahradník městský vskutku s tak vybraným vkusem nyní zřizuje. Sady na nábřeží jsou předělány a mají teď stín, park u Jindřišského kostela vzrostl vzdor skuhrání sejčků takřka přes noc – jen více, jen hodně mnoho drobných sadů těch a všechny trávníky v nich přenechte dětem, všechny! A ještě na jednu maličkost upozorňuju. Je všeobecný stesk, že na posypání cestiček v sadech béře se písek příliš drobnozrnný, který při nejmenším větříku do očí šlehá jako jehly. Kterýmžto pískem posypávám tedy již tyto řádky své, v příjemné naději, že nebudou pranic platny.

Národní listy, 1875