Praha

Pražská vzpomínka

Když skonají známé osobnosti, jako by kámen do vody mrštil: zavíří to, zabublá, mocné kruhy ženou se dál a dál, až zmizí; takž i mysl lidská na chvíli se rozechvěje, konečně ale přece zapomenutím se utiší. A k nejznámějším osobnostem pražským zajisté náležela „kamenná panna“ svatojirská, alias „panna Brigita“, třeba by bývala za živa jen z mrtvého kamene. Zabili ji po prvé, dokud byla ještě z masa a kostí, zabili po druhé, i z kamene vytesanou; porazili starou pannu, a ona, beztoho bolestně dojata nad tím, že ji byli ze staletého obydlí v kapli postavili před nedávnem na výminek do tmavé chodby, nyní studem pro utrpěnou porážku rozlétla se zrovna o půl čtvrté na čtyři kusy dobře počítané. Hradčanští a malostranští ztratili tichou a dávnou sousedku, o jejíž nesmrtelnosti byl dříve každý přesvědčen. A jako u mrtvoly prostá mysl těšívá, „že zesnulý přetrpěl a teď nebeské království má“, takž sobě nyní vypravují babičky, že je „duše milence kamenné panny teď z očistce vysvobozena, neboť prý musil tak dlouho v očistci trpět, pokud sama ze svatojirského kostela nevyjde“. Ty dobré duše měly již z vyobcování z kaple na chodbu radost, a povídaly, že prý „už jde“. Nu a nyní nejspíše již i pískové zbytky její vyhodili!

Na zjevu kamenné panny spočívá pel mnohé pověsti. Nejznámější je ovšem pověst, že švadlena Brigita měla milence sochaře Italiana a ten že, vrátiv se z cesty delší a našed ji nevěrnou, zavraždil ji v dolině Jeleních příkopů i zakopal. Po letech sám se z činu vyznal a jest k smrti odsouzen; vyprosil sobě, aby před popravou směl dle vyhrabané mrtvoly milenčiny sochu zrobit. Dohotovil sochu a nástrojem jedním učinil sám životu svému konec.

Co hošíci malí jsme nevěrné švadleně hrubě nepřáli, nešťastného sochaře měli jsme u mnohem větší vážnosti. Hořejší Jelení příkopy, posud obecenstvu přístupné, měly tenkrát velkou část divokou, neupravenou; svislá stráň byla holá, jen trávou porostlá, v dolině stálo vysoké, husté stromoví, pod nímž věčný stín a věčně vlhká půda; avšak místo to mělo pro chlapeckou mysl právě pro neupravenost svou velký půvab. Stromoví zmizelo, malé stromky jsou tu místo velkých a košatých, dětským vzpomínkám je tu při pohledu tom až teskno a člověku se ani nechce sejít dolů, aby se přesvědčil, je-li tam ještě ten pahrbek s tím vysokým stromem černého bezu, pod nímž prý Brigita byla zakopána. Že jsme Brigitě nepřáli, otloukali jsme vždy bezový květ kameny. A všelijak jinak jsme ji ještě škádlili. Z místa, kde čistá „Jelení voda“, u jejíhož pramene jsme ze skály lesklé krápníky stloukali, mísí se s Bruskou špinavou, posílali jsme jí na korových lodičkách potupná psaníčka. Uměli jsme také písničku o ní, kteráž začínala:

Obdoba Brigitina, kamenná panna v postranní kapli svatojirského kláštera, byla nám však něčím zcela jiným; tu jsme měli v úctě a navštívili ji, kdykoli bylo otevřeno, načež jsme se vždy velmi těšili. Málo jest as Pražanů, kterým by se při vzpomínce na klášter ten nevmísila zároveň vzpomínka na sochu kamenné panny, neboť socha ta musila v chudém chrámě nápadna býti i beze všech pověstí.

Kostel svatojirský činí na navštěvovatele zvláštní dojem. Nahé stěny, chudé oltáře, na nich místo svící voskových svíce dřevěné, zaprášené, všude vetchost, přežilost, zapadlý čas, a vzduch zde samá plíseň a hrobový puch. A přece je zde Čechu tak volno vzdor stísněnosti jakés, neboť vybledlé ty pokrývky a divné ty staré nápisy na hrobích českých knížat z pradávné minulosti vyvolávají myšlenky hlubší než studeň hluboká, v níž se dopadávající kámen ani neslyší. Avšak o dávných knížatech těch vědí školní knihy naše jen málo a pražský lid ještě méně. Ten se nezastavoval u náhrobků a spěchal hned do tmavé kaple postranní, kde se šklebila kostra kamenné panny a z jejíchž vnitřností vyčuhovaly žáby a ještěrky. Krásným nebyl právě pohled na ni a s estetického stanoviska nemůže se panně praničeho namítat proti tomu, že „vyšla“. Zvyk je ale mocná věc, a k vůli lidem panně navyklým neměli bychom s druhé zase strany ničeho proti tomu, kdyby výše zmíněné čtyři panenské kusy slepiti se mohly opět v dřívější krásně-ošklivý celek. Beztoho je ještě z natištěných knížek o „kamenné panně“ mnoho nerozprodáno.

1864