Praha

Vyzdvihuju levý ukazováček do výše – pravý nemohu, vždyť musím přec pravou rukou tuhleto psát – a pravím: „Kolegové z ‚Národních‘, poděkujte Pánu Bohu vřele, co nejvřeleji, že mne zase máte. Neboť což je nyní hlavním úkolem českého žurnalisty? Je-liž to co jiného, než psát o pražském dláždění! A kdo je nejschopnější, nejzpůsobilejší psáti o dláždění tom? Zajisté ten, komu chůze dělá obtíže všeliké! A komu je dělá – he? Považuju se nyní za nejschopnějšího českého žurnalistu vůbec, a když to pro redakci není výhoda nemalá, tedy… (teď mne nenapadá honem co ‚tedy‘). Tak už jste se poděkovali Pánu Bohu? Dobře. Mohu sundat ukazováček zas ze vzduchu, beztoho se mně to špatně píše, když si levičkou nepřidržuju papír.“

ské dláždění, to pražské! Malebné je, to je pravda. Rozmanité, bohatě profilované, bizarní, groteskní, vše, co na světě jen chcete, ale myslím, že pro nás se nehodí, my že mu ještě nerozumíme. Neumíme po něm chodit, kroky a čas si náležitě roztržit. Jsem přec rodilý Pražan a sám to neumím. Mám např. dovoleno vyjít si denně na celou hodinu na procházku. Dobře. Ale než projdu údolím mezi dvěma pražskými dlaždičkami, uplyne půlhodina, a pak abych se tedy obrátil a šel zase domů.

Inu prachprach – atd.! Tadyhle jsem učinil výlet delší; z Betlémského náměstí celou Škořápkovou uličkou až na Uhelný trh. Zde jsou dlaždičky zvláště malebné; pomalu jsem se tedy jimi procházel a oči se pásly na jich pitoreskních, přerůzných formách. Vtom mne někdo volá jménem. „Pane N.! Pane N.!“ a vidím, jak mi dobrý známý můj, profesor, běží v ústrety. Podává mi radostně obě ruce, chvěly se mu zimničně, a oči se mu tetelily jakous nejistotou. „Konečně že tu vidím člověka! Prosím vás, kde to pro pánaboha jsem!? Domníval jsem se, že jsem někde poblíž Ferdinandovy třídy, šel jsem v myšlenkách zabrán a v roztržitosti své jsem nejspíš vyšel městskou branou docela ven. Najednou jsem se nalezl zde v té pusté krajině – kolem mne samá nebetyčná skála, nevidím nic než skály a nebe – dvě hodiny už bloudím sem tam a nemohu se dostat nikam, kde bych se orientoval. Pomozte mi odtud, prosím vás pro všechno!“ Laskavě jsem se na něho pousmál, vzal ho za ruku, dovedl ho znenáhla až na temeno nejbližší dlaždičky a ukázal mlčky prstem k straně jihovýchodní. „Jejejé – toť Platejs!“ zvolal profesor všecek překvapen, „teď už si budu směr pamatovat – díky!“ a běžel druhým svahem dlaždičky rychle dolů. Profesor je ženat, má čtyři děti – vrátil jsem ženě manžela, dětem otce. Byl jsem pohnut. Ale myslím si, kdyby tohleto vypravoval Rabelais, bude to as mnohý považovat prostě za pantagruelovsky obrovskou lež. Ovšem je u mne jinak – vždyť povídám, kde se to stalo.

Inu 3× prach – atd.! Člověk vidí např. nějakou extrapěknou dívčinu. Chce se ještě jednou a dobře na ni podívat – ano, jen kdyby nebyla zmizela už za nejbližší dlaždičkou – ohlížej se, jak chceš, více jí nespatříš! Ovšem je těch extrapěkných teď ještě pořídku. Jejich toaleta je dosud neurčitá, polo letní, polo zimní, vypadají jako brouček, když právě teprve napolo vylezl z kukle a křidélka mu ještě nedorostla. A pak – ta hlavní, ta fenomenální móda letošní není vlastně ani zimní a objeví se u nás teprv na bálech. Míním módu „trikotovou“ – viděli jste už módu trikotovou? Visí v krámech a vypadá pro běžného pozorovatele jako splasklá rybářská síť. Ale podívejte se na ten pyšný „mannequin“ ve výloze hned vedle, kde je „šat“ ten natažen přes poprsí a boky ženské pupy! Základní myšlenkou té nové módy je: šatů co nejmíň. Už jich bylo arci při letošní módě jarní, při té „shawlové“, pokrývající ženské tělo jen jakoby lehkým hedvábným šátkem a dovolující pátravému našemu oku studium forem co nejpodrobnější, už při té módě bylo šatů co nejmíň, ale teď je jich ještě míň. Oskar Blumenthal míní, že „o krok dál a dámy si pak už dají ‚vzorek‘ jen vytisknout na vlastní kůži svou“. Možná, ale neviděl bych v tom rozumu ani důslednosti. Není čistá pleť lidská nejpěknějším, nejzářivějším „vzorkem“? Pročpak malují Makartové ty své známé postavy ženské? Nepřicházíme bez šatů na svět a není v tom vyšší pokyn? Není známo hluboké slovo mudrce, že „dívka je už skvostně oblečena, když ji kryje roucho nevinnosti“? Nu tak tedy! Ovšem by naznačený pokrok měl své obtíže – ne policií, ta je bezmocná proti módě – ale naším i v létě poněkud nevlídným počasím. Ale ony by dámy hrdinně podstoupily už zápas ten, vzdor „husí kůži“! A jak výborně by se hodily k tomu ty nejnovější pařížské „klobouky stydlavé“, které mají na skráních ty ocelové přasky – skloní-li nebo nakloní-li dáma hlavičku svou, tisknou přasky do spánků, krev se vžene do tváří, a tvář se rumění „studem a rozpaky“. Pěkný, časově už přímo – zvláště pro masopust – nutný vynález, a přece tak dlouho nám scházel! Dávno už umějí dámy kvůli tenkým kotníčkům dát si nějaký týden před bálem pustit nad chodidlem žilou. Nebo kvůli jemné pleti zůstat 14 dní doma a mít na tvářích pšeničné těsto. Nebo kvůli velké panence v očích sedět 3 dny před bálem v tmavé komůrce. Uměly užívati falešných kytek, vlasů, boků a ňader – ale teď, teď to začervenání, když přistoupí tanečník, když něco lichotivého řekne tanečník, když zašeptá: „A smím doufat?“ tanečník – ne! )

Oni ale ti naši hudebníci (vztahuje se k tomu v těch závorkách) nemají v mých očích ceny žádné. Pouzí „šťopkaři“, jak jim v naší hospůdce výborně říkáme – dle té jejich čmáraniny, která vypadá jako samé šťopky od višní, s peckami na nich. Já, být hudebníkem, mně by věru nešel právě dnes poslední činžovní náš svatý se světa, abych já mu byl nesloužil a nezahrál nějaký tuze krásný marš! Copak si toho od nás nezasloužil? Copak činžovní svatí neměli pro nás význam vždy zcela slušný? A zvláště svatý Havel, miláček můj mezi nimi! Skromný ve všem, i v tom, že se postavil co poslední v roce. On nebyl za živa pyšným „rytířem“ jako svatý Jiří, aniž se dal po své smrti razit jako svatý Jakub na penězích španělských, brunšvických, peserských, lutyšských a j. ; on zaživa, když vůbec něco dělal, zakládal kláštery a tahal dle legendy medvědům trny z nohou – a po smrti – no to nesmí přec nikdo říci, že když přišla jeho „čtvrť“, nevytáhl on nám peníze zrovna tak dobře z kapsy, jako kterýkoli z obou ostatních, trochu zpejchlých svatých!

Ani není vhodnější vůbec doby pro placení činže, než je tahle svatohavelská! Je po žních, kapsy jsou natřískány. Je doba stříhání kuponů a každý může přec stříhat tak dlouho, jak chce. Je sklonek roku a celoroční úspory naše jsou už tedy nahromaděny. Také arci je to bohatství všude vidět, i v těch insertech, nabízejících zásoby, šaty, uhlí, vše možné ha zimu. Jenže musím tolik říci, že jako po celý rok jsou mně také teď knihkupci a nakladatelé ze všech obchodníků nejkomičtější! Jmenují nynějšek „svou sezonou“ a vydávají k ní houfně nové spisy. Počítají: jsou dlouhé večery, více se čte; jsou nepěkné dny, méně se koná procházek a pohybu, méně je celodenní únavy, a navečer berou si lidé knihy ještě do postele s sebou. Ach, ti bláhoví! Bývalo, bývalo, že se v Čechách do nocí čtlo, ano že se braly knihy i na lože s sebou. Ale my už nepotřebujem věru knih do postelí, my – „my spíme už nazpaměť.“

Národní listy, 1880