Praha

Nakreslil jsem trojhránek, připsal datum a teď – sám Pánbůh ví, co teď! Ani stopy po nějaké myšlence, jenom tak „nálada“ zcela všeobecná, neurčitá, šerá, mizerná – není to věru žádnou ledabylou frází, prosím-li čtenáře, aby dnes následujícího ani nečet, vždyť ani není možno, aby v tom něco bylo!

Moje myšlenky jsou Pražanky, a děje se jim arci tedy jako Pražanům a Pražankám teď všem. Točíme se a točíme pořád kolem jediného bodu. Letíme a letíme, ale jsme přivázáni za nožičku. Žlutá mlha po ulicích, jako když rodí se mor, těžké šedivé oblaky nad hlavami, jako když chtějí spustit crnky na potopu světa, a v čele, v hrdle, v prsou, v konečku každého prstu pocit, že „něco ještě se stane“! Minulý čtvrtek zřícení Kamenného, tenhleten čtvrtek – „oktáv“, „jubileum“! – zřícení železné výstavy – je to snad už to, co nám zlověstně vězelo ve všech údech? je to už konec? “, kdyby právě odtamtud nepadaly na nás teď všechny ty mizerné rány!

Vyjdeš si z domu – doma všechno na tobě leží. Ale dnes věru půjdeš si jinam, ne zase jenom vpravo nebo vlevo dolů k té ošklivé řece! Vystoupíš, zakýváš se, a vida – už zase jdeš vpravo nebo vlevo tam dolů! Předevčírem jsi alespoň s hlavní třídy sešel kamsi do uliček, aby ses tedy také osobně podíval trochu na tu spoustu; ale je tam takový divný výpar, dláždění pokryto hromadami mokrého podlažního štěrku, stěny domů špinavy a vlhky až nad hlavu, všude po průjezdech kusy zabláceného nářadí, všude u něho lidé polonazí, vytopení – malé děti natahují prosebně ručky, rozcuchané ženské vytahují ze škopků kus po kuse prádlo, bůhví už z kolikáté vody, a ono je pořáde černé, pokryté kalem, prosáklé smradem – fuj, a kdyby se to pralo padesátkrát, stokrát, vždyť to bude pořád kanálem páchnout – jak je taková bída, takové neštěstí ošklivé, protivné, hnusné!

Jdeš tedy dnes zase už jen hlavní třídou. Sta lidí vedle tebe, před tebou a za tebou. Nepřetržitý lidský proud jako už po týden, ale bez svěžího hluku lidských proudů: chodíme ještě „celí pod vodu puštěni“ – smutni. Někde se proud zaráží. Stavíš se také. Vyvěšené fotografie zbořeného mostu nebo některé známější končiny. Číslo časopisu s potopními ilustracemi. Oznámení potopní brožury. Mimovolně prohlížíš krámy i jiné než knihkupecké. Není-li u papírníka listovní papír se zbořeným Kamenným. Není-li u cukráře dragantový už model toho Kamenného. Neupozorňuje-li módní výloha na „nejnovější“ dámské látky, „potopní barvy“.

Došoural jsi se, doklátil někam až na nábřeží. Vidíš, cos viděl už dvacetkrát. Díváš se polotupě na most. Bezmyšlenkově na letící vodu. Slyšíš a neslyšíš hlučící, kolem řeči.

„Kolikpak asi metrů letí tahle voda za sekundu? Bystré řeky prý přeletí čtyři metry“. – „Ale příbojná vlna mořská až osm set – vskutku!“

„Pořád kalná, samá čokoláda! Aj Vletavo, če mutiši – vždyť jsi jako čuně!“

„No ano, ‚ta‘ povodeň! Staří ale říkali ‚ten‘ povodeň, a ti ‚povodňové‘ – jen vemte Hájka!“

„Inu – neštěstí! Ale neříká se: ‚Sedě u vody vždy čekej bědy‘? Tak to bylo od jaktěživa a…“

„To jsou ty staré hříchy: pět milionů jsme si vypůjčili, a nevystavili jsme za ně ani tu silnici pod Letnou! Mohly mít těžké vozy alespoň nějakou teď cestu z Malé Strany!“ – „Když se o ní mluví teprve asi čtyřicet let!“

„Někdo by měl sledovat ty příspěvky v novinách a vypisovat, mnoho-li dají Židé!“

„Já vám povídám: tramvaj to udělala! Copak je to malé otřásání? Jak vjede vagon s některého konce na most, už se koleje třesou až na druhém konci!“

„Pan kaplan od sv. Haštala říká, že má stát tady na mostě sv. Maurelius; to že je ten pravý mostní svatý!“ – „I ty můj bože, a copak sv. Jan Nepomucký, ten není patronem mostů? Viděl jsem ho na mostech až v Haliči – když vám povídám! Tatíčku svatý Jene – tohle ti ukrutně uškodí tam u těch lidí!“

Omrzí tě poslouchání. Rád by ses někam obrátil – ale kam? Nejraději takhle na Kamenný! Zdá se ti věru, že jediná rozumná a skutečně slušná procházka v Praze je tak asi od věže přes most ku Malé Straně a zase nazpět, a zase tam. Hezky zvolna, se zastávkami, s opíráním se o zábradlí a pohlížením k panoramatu ostrovnímu, s přehýbáním se přes tu bradelnou zídku a shlížením zase dolů, jak voda pod oblouky letí – takový zvláštní příjemný pocit přechází ti pak z kamene do těla, „ves most otřásá sě“ lehýnce, jako by v dřímotě, a celé tvé tělo chvěje se s ním… Někdy, když ledové kry do zdiva tlukou, nebo když velká voda bije, pocit ten se stupňuje, zrovna až k hrůze, ale hrůza ta je vábná, řekl bych vilná, nemůžeš se odtrhnout – pamatuji se dobře na rok 1845, jak zítka se mu pod lokty třásla, a jak za mnou stojící otec mimovolně mne držel za rameno: „Pojď už – neslyšíš?!“

Ano, ta procházka po Kamenném! „Pojďme ještě na Kamenný!“ zní tak často heslo za pozdní noci, zvláště za jasné letní, když společnost rozjařená odněkud vyšla a nikomu nechce se domů. A s hlukem se jde a vchází se na most, a tam, v dojmu toho nevyrovnatelně luzného obrazu při měsíčním světle, znenáhla hluk usíná – duma se zmocňuje srdce – ústa, pohnou-li se, ledaže šeptnou.

„Nejprve se vždycky pomodlím u sv. Kříže“, píše mi venkovanka, „a pak – pak mi cesta po mostě trvá věčnost! Loudám se, přecházím…“ I ba – tisícům a tisícům je ten most náš skutečný kostel! Je jakoby svatou cestou, někam k věčnému blahu. Je to divné – já sám, kdykoli jsem v životě zaslechl pořekadlo o „mostu vedoucím ku věčnosti“, ihned jsem měl před očima jenom most ten náš starý, nedohledně vyklenutý, s řadami dívajících se svatých.

Ach – jakž musí teď býti těm mým Malostraňákům drahým! Nechodí se každého rána dívat dolů, do utichlé Mostecké ulice, zdali se za noci nestal přece zázrak, není-li most zase zcelen?

To byla rána Malé Straně zrovna do srdce! Kamenný most je náš – nás vyrostlých na Malé Straně, rozumíte?! Vy ostatní se mu můžete obdivovat, můžete jej třeba i milovat – ale on je náš! Snadže vám to Malostraňák k vaší otázce přímo neřekne, ale najisto to cítí.

Někdyť se mu stane, že musí tedy za tím oním na Staré Město, z té své klidné, srdečné, milounké Malé Strany – je to jako výprava někam do světa. Dokud je na mostě, no, to je mu arci pořád ještě hej, vždyť Malá Strana ho doprovází, jde vedle něho po Kampě až do třetiny cesty, ale když pak dojde konce, a prošel už staroměstskou věží, tu pojednou cítí se tak opuštěn, ve světě tak cizím, chladném! A teprve, když je zase už na cestě zpáteční, když zůstavil za sebou už poslední hlučnou ulici, a vstoupil znovu na most, teprve pak je mu, jako by pojednou s něho spadla zas všechna tíže, jako by byl zachován, ve svém!

A teď Malostraňák na svůj Kamenný most ani už nesmí! Je odříznut od světa. Pavučiny zastrou podjezd jeho mostecké věže. Pýcha každého Malostraňáka, Mostecká ulice, „obraz velkoměstský“, omší, zešedne… No, nebude to trvat as věčně! Mostaři prý už dělají plány. Lidé už se radí, odkud vzít peněz.

A praví se, že jistý velkomyslný kavalír zavázal se páterům jesuitům, jakmile bude most vyzdvižen, že tam na svůj náklad postaví ihned novou sochu svatého Ignáce z Loyoly! Nejdůležitější by bylo tedy už obstaráno!

Národní listy, 1891