Praha

Nevídáno – to jsou štráchy! Takové hloupé jaro si myslí pánbůhvíco, když dlouho nejde, a že se už nemůžeme dočkat, a že zrovna už umíráme touhou – no to se rozumí! Copak si myslí, že my nevíme, jak bude letos vypadat? Nebo že očekáváme od chudinky něco nového, něco naprosto nevídaného, něco, při čem nám sluch i oči přejdou? Kdybychom chtěli, hned dnes mu dopodrobna řeknem, jaké letos bude a cože z něho bude, a má-li kus poctivosti v těle, „ne!“ nám neřekne, to víme! My víme už dnes, že listí se bude zelenat. Bez že bude vonět. Růže že se bude rdít. Slavík že bude zpívat. Slunce že se bude usmívat. Větérek že bude vát vlažně. Les že bude šumět. Potok že bude bublat. Čeští básníci že se budou zrovna vztekat a ti z nich, kteří ve všech časopisech českých týden co týden nebudou mít otištěnu alespoň jednu svoji báseň, že zajdou si někam do tiché houštiny lesní, položí se tam řadou a zhynou v bolestech přímo děsných. Bude jich arci zdánlivě škoda, ale „příroda jediná ví, co chce a proč to chce“, a „příroda má vždycky dobře“, dí Goethe.

Ano, tak bude, tak musí jaro letos vypadat! Jediná věc, kterou má na své vůli, jest, že nás může nechat na sebe ještě chvíli čekat. To je nám ale už hrozně jedno, my víme, že přijít konečně musí, a pak – my žijeme bez něho jarně, když chcem. My máme jaro už v kalendáři. My odbyli si už „první jarní den“, ať se líbilo jaru nebo ne. My složili už kožichy a bufy a oblékli jarní kajdy. A nerozmyslí-li si jaro ten svůj hloupý zápas s naší pevností a bezohledností, my si odbudem věru bez něho i veškeré jarní svátky, na Moráni, na Slamníku, na Fidlovačce, a třeba i ve Stromovce tedy také ještě „první Máj“! Bude to alespoň zvláštní jux: na Moráni budeme své milé přísahat věčnou lásku v zimních rukavičkách, na Slamníku budeme se válet ve sněhu a na Fidlovačce se budem po Botiči klouzat – padneme-li, ublížíme-li si, nastydnem-li, promrznem-li – dobře na to jaro! Proč je tak hloupé!

Ale na dvojí věc bych upozornil stran těch jarních svátků, a to raděj hned dnes než zejtra. Jedna není nova, je prastara a týká se tedy toho velikonočního pondělku na Moráni čili na Slovanech neboli v Emauzích. Je známo, že kdo vůbec v Praze a jejím vůkolí miluje, o velikonoční pondělek zajde si na pouť do Emauz s dotyčnou svojí milou, a tam se jí pod širým nebem a „na bílou duši“ její zeptá, má-li ho opravdu, z gruntu srdce ráda. Předpovídal jí to už po týdny a snad po měsíce: „Zeptám se tě na Moráni, máš-li ke mně srdce věrný,“ a proto téhož dne přichází z blízka do Prahy síla venkovských děvčat, vesměs v pěkných bílých šatech jarních, a za nimi rovněž síla venkovských hochů, v nových kašketech a jarních kajdách. Je to pak rozkošné podívání jak na venkovany, tak na Pražany, jak tam potají či zjevně druh se hledí přitisknout k družce, jak si podají ruce a stisknou si je ve zbožnou přísahu. Zevnějším bývá pak znakem: děvče dá hochovi malované vejce, hoch dá děvčeti srdce z perníku. Dá – vlastně dával – a to mne bolí. Místo perníku dá dnes hoch bez rozmýšlení lámaný marcipán a místo srdce dá kominíka třeba. Ba stalo se i, že dal husara a kolíbku k němu. To je smutné! Je v tom úpadek starého, vpravdě „srdečného“ mravu. Nevážnost otcovských zvyků. Hoši! Čeští hoši! Vraťte se k dávným mravům, ke zvykům starým! Dávejte – prosím vás – dávejte holkám srdce! Podívejte se, udělejte mi to k vůli – máte-li mne jen trochu rádi! Tedy? Já třikráte neprosím o nic ve světě – však já se u pernikářů zeptám!

A druhá věc je nova a týká se Fidlovačky, jež je jak známo slavnost ševců. Může z ní pojít náramné oživení jak Fidlovačky, tak ševcovského kumštu vůbec. Upozorňuju totiž na to, že z dotyčného kumštu vyšel již i virtuos – Piefke je jméno jeho, Berlín jeho vlast. Týž Piefke produkuje se na veselých jevištích berlínských, budí sensaci, trží ohlušující aplaus. Poslyšte: Piefke si usedne, někdo z přítomných zuje své roztrhané boty a Piefke mu je za průvodu hudby a před tváří nadšeného obecenstva podrazí v desíti minutách – v desíti minutách! A k tomu zdarma! Výkon zajisté obdivuhodný, ba velkolepý. Bratři ševci! Ještě máme do Fidlovačky dnův osmnácte! Bratři, cvičte se dnem i nocí – bratři, překvapte nás! O průvod slavné hudby se nestarejte. O dostatek diváctva nadšeného nemějte strachu. Ba ani o tom nevylíhniž se pochybnost žádná, že bude dosti těch ochotných a hodných, kteří vám ku podrážce svěří obuv svoji. Usednou, zujou se, za deset minut se zase obujou a hned kolem nejbližšího flašinetu okusí ovoce vašeho umění. Bratři, mé srdce mi praví, že zdarma jsem nepromluvil, na shledanou pod Nuselskými schody!

Ono ale do té doby jaro přijde snad už přece. Snad si rozmyslí ty neplodné truce svoje a řekne: „Copak je mně nějaký ten týden u maminky konečně platen – do světa přece musím,“ a pojednou se nám zjeví a bude se usmívat na všechny strany. No – nemá říci, že jsme hrubiáni. My se usmějeme na ně tedy také. My se budeme tvářit, jako bychom byli co nejradostněji překvapeni, jako bychom si byli už zoufali – vždyť víme, co je zdvořilost! Zvláště dámy znají takové pousmání se „na planou stranu“ – nu ano, dámy, což o ty, ty se budou jaru arci líbit! Mají svoje přípravy jarní už jakoby ukončeny – jediný pravý sluneční den, kukle praskne a před očima se nám zatřepetá pojednou samý motýl.

Je věru zajímavo na procházce ulicemi poslouchat teď vpravo vlevo a se ženských rtů zachytávat slova a rčení a obdivovat se, jaké bohatství myšlenek, jakou hloubku citu má bytost ženská, když se jedná o – nové šaty! Kdopak by např. řekl, že prochází-li se houfeček dám po ulici, má v té naoko nahodilé a bezúčelné procházce své dokonalý systém!? „Tak teď, děvčata, prohlížejme si látky“, zní heslo první, základní. A dámy jdou od krámu ke krámu, zastavují se před každým sklem, prohlížejí si krajky a blondy, pozorují štůčky satinu a plyše, a se rtů jim splývají slova moudrá a rozsudky jak určité, tak řízné. „Tahle látka se mi líbí; ale co je do toho – za čtrnáct dní je po ní!“ – „Koukej, to by ti slušelo, šlo by ti k vlasům!“ – „Já nemám puntíčky ráda, mám radši mřížky; ale zcela bez mustru je to ještě spíš podle módy!“

Tak to jde půlhodinu první. „A teď, holky, prohlížejme si střihy!“ A jedna dáma neujde už teď pozornosti houfce, oči kloužou od hlavy k patě, a někdy zůstane pojednou stát houfec celý, zkoumá a hledí, povídá si a dá se do chechtání. Pozorovali jste už někdy, že dvě dámy se potkají a přejdou, najednou pak na osm až deset kroků od sebe se ohlédnou, zůstanou stát a jedna měří druhou? Chladně, mrazivě, člověk trne při tom pohledu tak ledovém, tak nepřátelském, člověk se hrozí, že užuž se vrátí jedna na druhou, zdvihne ruku, flinkne, ale utiš se, člověče, dámy sebou již zase poškubly, zase se obrátily a jdou, každá svou cestou! Nebyly sobě ani přítelkyně ani nepřítelkyně, ani ženy ani vůbec lidé – spočítaly tu jedna na druhé jenom falble, změřily volanty – byly si navzájem jen asi tolik, co ta dřevěná panna s voskovým obličejem, která stojí tamhle u pana Zatírandy v krámě.

„A teď si prohlížejme mužské, kterým se budeme tedy v těch šatech líbit!“ zní heslo k půlhodině třetí.

Líbit – ony vědí, že se budou líbit! Ta samolibá pýcha, to nezvratné sebevědomí!

Prosím vás, jsou Pražanky hezky, nebo nejsou? Někteří cizinci přísahají, že jsou; jiní tvrdí, že nejsou. To je nejistota trapná – a my domácí nemáme soudu! Už k vůli téhle jediné, ale předůležité otázce měl by každý přát tomu „Spolku pro zvelebení cizinecké návštěvy v Praze“, abychom slyšeli mínění z úst již nejrozmanitějších, sebrali úsudků co možná mnoho! Nejen proto, že ze spolku toho kyne nám Pražanům i nepochybný prospěch hmotný, nejenže spatřujeme ve spolku mladém počátek krásné i mužné snahy, aby nám ve světě vrácena byla zase pověst dobrá, již pokalily lež a pomluva, nejen se stanoviska vlasteneckého, nýbrž tedy také se stanoviska čistě lidského, řekněme třeba milostného!

Že Praha je krásná, víme už od staletí. Že je také veselá, tvrdí v posledních „Humorech“ najisto ty „obrázky z pražských ulic“. Ale – jsme my Pražané také lidé příjemní? A jsou Pražanky ženy krásné?

Přijď, světe, a posuď – ale honem!

Národní listy, 1887