Praha

Vpravo sv. Anna, vlevo sv. Josef, vpravo sv. Ignác Loyola, vlevo sv. František Xaverský, apoštol Indiánů, vzor Radeckého – totiž pomníku Radeckého. Pyšně vznáší se nad malostranským náměstím rakouský maršálek, stojící na štítu, neseném rozmanitými, malebně přioděnými vojíny; rovněž pyšně vznáší se nad Vltavou „apoštol“, stojící na štítu neseném rozmanitými, malebně nahými divochy. Šťastní divochové, kteří byli mnichy na víru lásky obráceni! Sotvaže byli pokřtěni, již byli také vymořeni a vyhubeni, snad proto, aby neupadali dále do pokušení tohoto světa.

Ale mnohem pyšněji ještě než nachýlený poněkud sv. František stojí naproti němu sv. Ignác Loyola s hlavou mocně vzpřímenou. Zakladateli jesuitského řádu nestačí již pouhý štít, nestačí národ divoký, jeho podstavcem jest celá zeměkoule, drtící pod sebou v prach národy i obrovitá zvířata. Myšlenka opanování celého světa vedla Loyolu i loyolity, jí se řídili vždy a všude, také u nás, kde jí dali v středu země, v středu hlavního města, uprostřed velebného mostu zřejmý plastický výraz. Loyola, kterého jesuité staví přímo vedle prvních apoštolů křesťanských, jenž dle smělé jesuitské legendy v nebi zachází s papeži jako sv. Petr velkými, jen s císařovnami jako Panna Maria a jen se suverénními vládci jako Bůh Otec a Bůh Syn: velký ten sv. Loyola nemohl obdržet méně za podstavec než celou zeměkouli!

Ale jaké to krásné místo má socha ta! Jesuité stavěli všude a vždy – na dojem. , stojící na místě, na kterém dříve stál klášter, 32 domy, 2 zahrady, 2 ulice, 7 náměstí atd.! A podívejte se před sebe k Malé Straně! Odtamtud zírá na vás imposantní kupole jesuity vystaveného obrovského chrámu sv. Mikuláše, vedle ní ta nákladná vysoká věž, pod ní dlouhé střechy bývalého domu profesního, jehož rozsáhlost jest jen rozsáhlostí Klementina překonána. To vše stálo miliony! K tomu sobě vzpomeňte na jesuitský konvikt v Bartolomějské ulici, na jesuitskou zahradu za přívozem, na nesmírnou, nyní botanickou, dříve taktéž jesuitskou zahradu na Smíchově! Na venkově tytéž budovy, tentýž náklad! A mimo to měli jesuité již za krátkých šedesáte let od doby, kdy je byl páter Canisius do Čech přivedl, vlastního jmění patnácte milionův, a Klementinum samo, když jim bylo odňato, mělo na tři miliony jmění svého! Člověku jde tím nákladem a těmi miliony hlava kolem!

V Čechách dařilo se jim tak dobře, že opět a opět vyhnáni opět a opět se vetřeli, toliko na počátku sedmnáctého věku byli třikráte vypuzeni a třikráte se zase vrátili. Italská jedna satira 17. věku nechává řád jesuitský mluvit:

Figlia son d’un Soldato, odio la pace.

Jesuité chtějí za každou cenu panovat, panovat i kde jsou veškery mysle proti nim – „odio la pace“. Nejdříve získají sobě bohatství, bohatstvím se dobře vládne, pak přiosobí sobě vychování, tím se vládne nejlíp! Nestaví nikde nemocnic, chudobinců, staví jen školy, své jesuitské školy. Jaké to školy byly a jsou, víme všichni, a má se nyní zase každé dítě české dovědět, půjde-li to ovšem po smyslu pánů jesuitů. „Blahověst“, jenž je nyní nejohnivější partyzán jesuitů, arci zase na nás houkne nějakým důmyslným: „Co je vám po tom, kterak ten neb onen svých peněz užije?“ Nuže, vy pánové z „Blahověsta“, přejem vám požehnání nebes pro vaše péra, aby se stala nejen ohebnější a méně hrubá, jakž se na váš ctihodný stav sluší, ale i výmluvnější a věci znalejší; přes to přese všecko však musíme přímo říci, že nám do užívání nabytých v zemi peněz skutečně vždy bylo, jest a bude, jakmile jimi nevládne jednotlivec, nýbrž celý veřejný řád. A že již jednou jsme tací, že se neřídíme ve věci nám jasné dle nejasných autorit třeba by blahověstných, budem vždy co nejurčitěji proti tomu, aby jesuité za nově nabyté u nás peníze chtěli vychovávat mládež naši.

„Svých peněz!“ Svých milionů, svých paláců atd. Přinesli sem snad jediný svůj krejcar? Nebojte se, že zvrátím vaši blahověstnou otázku: „Co jest nám po tom, mnoho-li ta neb ona rodina má peněz?“ Nebojte se také, že sáhnu nyní do historie nabytých peněz a sdělím ten či onen případ pikantní! Jest těch případů mnoho, počínaje od pověstného benátského procesu stran dědictví Ondřeje Lippomaniho, jenž se provedl již za samého Ignáce Loyoly, až po obrovský belgický proces stran dědictví Benedikta de Bucka, jenž se provedl již za nejnovějších našich dnů a na nějž se každý dobře pamatuje, kdož čítal na sklonku roku 1863 časopisy.

Řeknete nám snad, že řád jesuitský pro sebe nenabýval nikdy ničeho? Co je to „pro sebe“? Pro tělesný svůj blahobyt či pro tendence řádu čelící k opanování světa? , mluví sice o slibu věčné chudoby, avšak bez oddechu hned nato praví: „Avšak má jim volno býti, aby na universitách měli jednu či více kolejí, jimž se pak odepříti nesmí, aby přijímaly statky a nemovitosti i jiné příjmy a úroky, by jich užili ve prospěch studujících.“

Dohled nad tím příslušel ale výhradně generálu jesuitů, žádná moc světská neb duchovní neměla dle papežských bul výkonné moci nad řádem jesuitským, řád jesuitský stál nad panovníkem, ano i nad papežem. Svrchovanost svou sobě udržeti hleděli v době každé, hledí i nyní. Již je máme zase v Čechách…

Figlia son d’un Soldato, odio la pace!

Národní listy, 1866