Turbina

, seděl ve svém povětrném sídle v podstřeší Papírky a srdnatě, ač nemilosrdně mrzl, neboť velkolepý krb v jeho rytířském sále byl pouhou imitací bez kamen jako všecek jinak ryzí, ale do poslední nábytkové římsičky falšovaný styl celého interiéru.

Leč Arminovi byl styl vším a raději snášel zuřivý chlad při hranici mohutných polen v krbu nahromaděných a předstírajících žhavou ohořelost jako v divadelním krbu anebo ve výkladci obchodu s americkými kamny, než by byl udělal dva kroky, otevřel dvířka nádherné, zdánlivě předrahocenné renesanční kredence a otočil tu ventilem ústředního topení, maskovaného takto ve spodině okázalého toho kusu.

Raději mrzl ve svém renesančním vévodství, než by byl snášel profanaci jeho moderním topicím tělesem, sálajícím teplo z kredence a soptícím štěkotem náhlého návalu páry.

Trochu, trošíčku teploučko bylo v nejbližší blízkosti výfukové roury závodní, vedené bytem Freyovým tady v koutě u okna a protýkající místnost od parketované podlahy až do kazetovaného stropu. S tou mohl se už stylový snobismus Freyův smířiti, neboť podrobil si neodstranitelný ten předmět skvělým jeho vyřešením. Použil totiž výfukové roury omalované a pozlátkem oštafírované jako osy ozdobného stojanu na zbraně. Pracoval-li dole motor, hřála v létě přespříliš, v zimě pramálo.

Dnes, ačkoli venku mrazem všechno zvonilo, nehřála docela nic, neboť závodní motor míval poslední dobou častější prázdniny než jindy. Tisk pouťových obrázků pro příliš letní kampaň byl dávno skončen a na sáčkovou výrobu a galanterní oddělení vystačily ruční řezací stroje až dost.

Bohužel až přespříliš, to jest víc než dost, vzdychával prokurista, neboť i papírové sáčky, nejvýnosnější to odbor závodní v posledních měsících, jaksi ochabovaly.

Těmito závodními starostmi hlavy své plavě čupřinaté pan Armin Frey nijak neobtěžoval, ba sotva o nich věděl, a kdyby byl věděl, v této chvíli ani času na ně neměl, byl tak zahloubán ve své čtivo, že najednou se vybouřiv, v prvním překvapu ani nechápal, proč si do pěsti duje, když však pocítil, že má oči napětím až vytřeštěné, mávl zábnoucí rukou a chopil se znovu anglického slovníku, pomocí jehož dosti pracně luštil odborný časopis The Bibliophile, vydávaný pro „amatéry antické i moderní knihy“.

Už dávno nebyl obsah tohoto měsíčníku, vypraveného a tištěného, že se v každém bibliomanu srdce zrovna třáslo, tak zajímavý jako tenkráte. Panu Freyovi srdce poskočilo, hned když vytočiv číslo z tuhé lepenkové rourky poštovní, je rozbalil a zahlédl přeskvostnou trojbarvotiskem provedenou ilustraci, nad níž se v něm srdce dokonce i rozesmálo. Představovalť vazbu adresy díků, zaslané pražskou zemskou organizací výrobců granátového zboží rakousko-německé obchodní komoře v Londýně za tak skvěle úspěšnou činnost ve prospěch anglického odbytu českých granátových skvostů.

Vazbu a desky podle svého vlastního návrhu nezhotovil nikdo jiný než – Armin Frey a to také doslova stálo pod ilustrací, tištěnou na kartonu jako zvláštní umělecká příloha listu, a umělec nemohl se ani vynadívati na své jméno ze sugestivních verzál anglických; průvodní text zrovna zhltnul, může-li se mluviti o hltání oříšků otvíraných jeden po druhém louskátkem dictionary.

Výkladu nebylo po anglickém způsobu mnoho, ježto ilustrace sama za sebe mluví, udával jenom látky, jichž použito, a pochvala byla velmi sporá, spokojila se tím, že uvedla, kterakže tento nejnovější výrobek pražského knihařského umění, dávno již na sebe upozornivšího, učinil v Londýně, vlastním prý domově moderní umělecké vazby, takovou senzaci, že jej vydavatelstvo neváhalo vyznamenati reprodukcí, ačkoli vzhledem k použitému množství drahokamů chvíli se rozpakovalo, není-li to spíše produkt průmyslu klenotnického, nakonec však, buď prý jak buď, přece jenom zůstává klenotem knihvazačského umění v nejlepším slova smyslu. Armin Frey, který se zpravidla nedával ohromovati žádným překvapením, mocně potlačil prudké potěšení okamžiku, když zahlédl a ovšem ihned poznal ilustraci v Bibliophilu. Potom snažil se čísti o sobě jako o někom docela cizím, ale když dočetl, chytl konečně od této pochodně všecek najednou a vzplál tak slavně, že se musel až projít. Spěchal od jednoho okna k druhému, hledal svůj báječný výhled na ostrovy a řeku, ale všechna tři okna zarostla přes noc stříbrolesklou květenou ledovou, jeho rozjařená nálada měla však zapotřebí širých dimenzí.

Popadl nůž a seškrábal led z řinčícího okna.

Venku vše bylo zavaleno sněhem splendidním i spoustou, i oslnivostí. Bylo ho tak ohromné a dravé množství, že to vypadalo jako hotové znásilnění kraje, bylo ho tolik, že se zdálo, jako by byl spadl rázem najednou, zvolna nebyl by mohl snad ani za celou sebedelší noc napadati, a přece zdálo se, že jenom zvolna a jen pozorně bylo lze navršiti na každou i tu nejjemnější jilmovou větvičku takový růvek sněhu až do hrůtku a nejinak než přepečlivě nemohla vzniknouti sněhová odvalinka od okenního rámu při skle, ostrá jako nůž, a přece do vzduchu trčící.

Ovšem není pochyby, že takového cosi dokáže jenom vánice za účasti mrazu, který přišel až po sněhové spoušti, neboť řeka včera ještě hučící černala se kutým ledem bez nejmenšího poprašku a všude jinde bylo sněhu tolik, že bylo dlužno po černých obrysech věcí dívati se zespodu.

Podle své už letité nedochvilnosti navštívil intenzívní mráz Prahu také tentokráte teprve až po Novém roce.

Pan Frey chodil od okna k masivnímu pulpitu, na kterém rozestřel anglický měsíčník se spanilou reprodukcí jeho adresy, a vždy se vracel k oknu jako pro zvýšení svého výtečného rozmaru zimně radostným výhledem. S velkým zadostučiněním pozoroval rej bruslařů přes časnou hodinu dopolední už tak rušný a naplnilo jej jakýmsi nevysvětlitelným potěšením, že při jisté námaze sluchu i zavřenými okny zazníval sem karakteristický bzukot ledové krytiny, bruslemi vyluzovaný, ačkoli kluziště bylo tak daleko, že brusliči zdáli se sotva větší než komáři.

Armin, jemuž jindy vždycky bývalo teskno při pohledu na oživené kluziště, poněvadž nikdy nepoznal těchto radostí, dnes bez závidění pohvizdoval si, nevěda co, a hvízdaje vracel se k triumfu, který mu byl údělem v jeho vlastním intimním světě.

Všechno, co se kolem něho dělo, byla malicherňoučká melodie, ale v hloubce jeho duše duněla zdviženým pedálem hlučná dominanta radosti. Vesele zamnul rukama, však tentokráte z niterného tepla.

Musil si takřka učiniti násilí, chtěl-li se podívati na ostatní obsah tlustého měsíčníku, a s úsměvem sobě samému převracel jeho listy maní, až najednou chytil se jeho zrak i zájem na titulek drobného článku tak dokonale, že už ani nedohvízdl…

tázal se nadpis článku a otázka tato usadila pana Armina Freye dosti zhurta na křeslo před pulpitem.

„Soukromá knihovna vzácných tisků v majetku Mr Alfreda Stauntona, velmi novopečeného miliardáře ve Filadelfii, obohacena byla v těchto dnech o vzácnou knihu, čtyřicátý druhý a poslední dosud postrádaný výtisk původních Statut francouzského řádu rytířů svatého Ducha. Ježto se jedná o exemplář úplně zachovaný, a to v původní Évově vazbě, dlužno pokládati koupi tuto za akvizici prvního řádu. Tím také vysvětluje se mimořádná amatérská, ryze pierpontmorganovská cena, která uvede mnohého našeho bibliofila v melancholické vytržení. Statuty prodány za 80 000 dolarů. Proslýchá se však z našich anglických znaleckých kruhů o okolnostech, kteréž, jak se nám ujišťuje, jsou způsobilé učiniti z této interesantní koupě senzaci první třídy. Neklameme-li se, budeme míti ještě příležitost vrátiti se k této věci.“

Tolik vypravoval The Bibliophile a to stačilo, aby také pan Armin Frey octl se u vytržení.

Mrštil slovníkem o stůl a vjel si všemi desíti do vlasů.

„Proklatý Leib Blumenduft, co asi zase nastrojila špinavá jeho pářata?!“ sténal pan Frey na svém nyní mnohem zrychlenějším pochodu sálem.

Že provedl něco nekalého, toť očividno především z ohromné ceny, kterou za Statuty dostal, a potom z neurčité sic, ale velmi významně ironické poznámky londýnského měsíčníku: „akvizice prvního řádu“ – senzace první třídy, toť přece vyložený výsměch americkému konkurenčnímu trhu.

Armin Frey měl velmi určitý pocit oběti piklů Blumenduftových. Blumenduft prodal za dvojnásobnou cenu, než jakou Arminovi tady v Praze byl předstíral a z jaké Freyovi umluvenou provizi zaplatil. A potom jméno kupcovo, až dosud docela neznámé v kruzích sběratelských! Prodal někomu jinému, než předstíral.

„Prohnaný podvodníku!“ zaskřípal Armin zuby přímo do tváře bardějovského faktora, která se mu v tom momentu zjevila docela plasticky i s oběma kostěnými hrbolky orlího nosu, nejsvětlejšími to body v celé snědě zsinalé Blumenduftově vizáži.

Zašklebila se v odvetu za nadávku jako ve skutečnosti a Armin slyšel jeho odpověď, jako by ji tady pronesl.

„Selbst aner, und was for aner!“

Protože Armin nevěděl, co by hned odpověděl, zmizela Blumenduftova tvářnost právě v nejškodolibějším rozjevení a Frey vrátil se k oknu, tentokráte s pocity docela jinakými. Nyní by rád zvučící a neutlumitelnou dominantu hnětu v nitru udusil malichernými vněšnostmi.

Zrak jeho zalétl na zevní břeh ostrova, kde postřehl při jakési namáhavé práci dva mohutné muže, starého i mladého Nezmaru.

„Jakým rumpálem či kladkostrojem tam ti chlapi otáčejí? Včera tam ještě nic takového nebylo, či to snad prokouklo teprve dnes ze sněhu?“ přemítal Frey naléhavě.

– Leib Blumenduft! Leib Blumenduft! Leib Blumenduft! – hlučelo to v jeho nitru.

Oba Nezmarové, mladý i starý, jak otáčeli klikami, jeden po druhém se ukláněli a v důsledcích těchto poklon počalo z řeky, pod břehem nízko položené, po šikmých ráhnech stoupati něco pozoruhodného, z čehož vyklubal se ovšem hned sportovní člun většího formátu a neobvyklého vzezření.

Armin sáhl po mohutném binoklu, pamatujícím snad prapůvodní perspicillia svého druhu, i přečetl nyní snadno veliký zlatý nápis na boku člunu: TYNDA.

Už byl Armin doma.

Toť onen proslulý motorový člun, jejž inženýr Mour přivezl z Ameriky a který měl býti dnes slavně odevzdán v majetek slečny Tyndy jako dar k jejím narozeninám.

– Ten kletý Bibliophile jistě něco ví anebo tuší, sic by nesliboval, že se k věci ještě jednou vrátí! Leibe, Leibe, proklatý Leibe! – jizlivělo to ve Freyově mozku.

Dar neúnavného a letos znovu o štěstí se pokoušejícího ctitele Tyndina k narozeninám měl býti čirým překvapením a dnes měl Mour poprvé po Vltavě provézt obě Tyndy, loď i její majitelku. Včera za tmy dopraven člun k Papírce a ukryt pod vysokým břehem. S tím vším ještě zatepla přišel včera starý Nezmara, hlavní pomocník v tomto překvapení. A protože musí zůstat až do rána skryt zrakům Tyndiným, zamrzl člun a bylo teď nutno vysekati jej z ledu, dřív než jej mohli vytáhnout na břeh. Bylo to těžké břímě a oba chlapáci Nezmarové točili stále pomaleji a trhaněji klikami a neodpočinuli si jistě jen proto, že se jeden před druhým styděli prozraditi únavu.

Vtom se objevila v kukátku páně Freyově slečna Tynda, v kožešinách, s bruslemi přes ruku.

Na tu si strýc dokonce i vyhlídku navzdor mrazu otevřel.

Všecka rozhořena a v očích rozjiskřena zvědavostí i předtuchou. Rozumí se, že uhodla, a co neuhodla, dopověděl asi starý Nezmara, zatímco pečlivě olamoval ledové střípky z dužin člunu.

Spráskla ruce překvapením a potěšením, nadzdvihla plachtu přikrývající motor a zraky jí zableskly jako ženě, když rozevře pouzdro s novým skvostem.

Začala oběma rukama rozkládati, rukávníkem opsala veliký kruh kolem poloviny světa, a když se zaškaredila, poznal její strýc, jak lituje zamrzlé hladiny, že z projížďky nebude nic.

– Čertovská holka! Jaká to krasavice! – pomyslil si pan Frey, ale v tom mu binokl v rukou až poskočil, tak jej překvapilo nenadálé gesto spanilé jeho neteře. Totiž Tyndina ručka, ještě menší, že vězela v rukávníku s kožešinovou obrubou, zničehožnic dvěma prsty ťukla do brady mladému Nezmarovi tak notně, až mu brada poskočila.

Zničehožnic, jenom se ohlédla po starém Nezmarovi, sehnutém pod člun, a sotva že ještě mrskla očima stranou k továrně.

„Dívám se, dívám, děvečko!“ řekl pan Frey nahlas, „a koukám jako blázen!“

A velice něžně mluvila Tynda do mladého Nezmary, zarytě vzdorovitě tady stojícího.

„Klacek kouká jako kakabus,“ poznamenal pan Frey, „a to se podívejme na Tyndinku!“ dodal, když Tynda velitelsky nastavila klackovi ruku k políbení.

„To už jsem od tebe viděl několikrát,“ řekl pan Armin, „je to trochu banální.“

Avšak kakabus neměl se k poslechu, ale svou námitku pronesl už značně přívětivěji než odmluvu předtím.

„To není začátek, to je pokračování,“ řekl pan Frey, „a ten starý darebák Václav jistě tomu nadržuje, že zpod člunu nevylézá.“

Vtom však Tynda rázem strhla rukavičku z ruky a pan Frey vyvalil oči nad vroucností, ano divokostí, s jakou mladý Nezmara nyní slečně Ullikově ruku poceloval.

„Chlapíku, ty se vyznáš!“ zabručel Armin, „také nejíš pomoranče se slupkou, docela jako já!“

A pan Frey zasmál se svému aforismu a ještě více reminiscenci za ním skryté.

Vtom však náhle zatajil se v něm dech a jeho ruka s binoklem klesla.

– Blumenduft neprodal do Ameriky ten nový padělek Statut, pro který byl přijel před čtvrtrokem do Prahy, ale starý, z londýnské knihovny na vzor vypůjčený, podle kteréhos měl pracovati! – povídalo to najednou v mozku páně Freyově.

Odložil kukátko a vydal se znova na dlouhý pochod širou komnatou.

Ani na okamžik, zatímco sám sobě předstíral ohromný zájem na koketérii své neteře s mladým technikem, synem továrního sluhy, neopustila jej leptavá myšlenka na Blumendufta, až se konečně domyslil.

Že to Blumenduft tak provedl, nebylo pochyby, všechny nápady, které panu Freyovi z pozadí přihnaly se tak intuitivně, bývaly vždycky potom skutečností do písmene ověřovány!

A pan Frey už byl zas na cestě, tentokráte přímo do melancholie, a byl už v ní několik set kroků a ještě stále nevěděl, jak to všechno dopadne, jestliže Leib Blumenduft opravdu prodal vypůjčený londýnský exemplář, platný ve světě bibliofilském za nepochybně pravý, ačkoli věděl o tom, že je to právě takový padělek – pro Krista a všechny svaté, v tom případě zašantročil Leib jistě novou Freyovu imitaci na bývalé londýnské místo domnělého originálu.

Vyjde-li tohle na světlo denní, bude z toho takový škandál ve vědeckém světě, jakému není dosud rovno.

Strašného oslovství dopustil se v tom případě Leib, jemuž přece jako odborníku muselo napadnout, že jakmile se vyskytne nově objevený exemplář knihy tak vzácné, první věc, kterou učiní dosavadní majitelé exemplářů pověřených, bude ta, že se podívají na svůj majetek!

Jestliže při takové revizi londýnský bibliotekář objevil podvod?!

Ten však neprozradí na sebe, že za značný peníz půjčil Blumenduftovi drahocenný majetek svého zaměstnavatele k podvodným účelům!

Nevložil-li se do této záležitosti Mr Pradley, proslulý specialista henriciánský, mazarinský, colbertovský…?

Týž Mr. Pradley, kterýž před dvanácti lety prohlásil Freyovu práci za naprosto nepochybný originál Évův?

Aby tak nyní poznámka Bibliophilu pocházela přímo od téhož Mr Pradleye, aby tak proslulý učenec, háje pravost jedněch Statut a dokazuje nepravost druhých, vstoupil do šraňků učeného kolbiště, aby se potom ukázalo, že autorem obou falzifikátů jest týž jediný nevyrovnatelný umělec – týž Armin Frey – potom – pak ovšem by se jméno toto odělo slávou a v rouchu jejím by navštívilo všechny díly světa, všechny jeho pásy a země, kde jen se noviny tisknou, neboť žádný list by jistě nechtěl vyjít beze zprávy o falzifikátoru, který vodil za nos největšího učence svého odboru a své doby…

V Arminu Freyovi hnulo se cosi z hérostratské touhy po slávě, jíž se musí zříci každý umělec „imitátor“ pracující pro umělecký průmysl antický, aby stačil poptávce amatérů. Je-li ctižádost takového umělce větší než ostatní jeho vlastnosti, než jeho řekněme třebas „karakter“ – však i řádný falzátor neobejde se bez „karakteru“ –, potom neodolá a veřejně přihlásí se k padělkům, právě proto, že pravost prvního uznána a nade vši pochybu postavena akademiemi a odbornou literaturou celého světa.

A právě když melancholie páně Freyova dostala se do těchto končin, byla z nich vyrvána a náhle přítomné hodině vrácena způsobem, kterýž šlechetnému panu Freyovi dovolil zapomenouti na všechnu počestnou i nepočestnou slávu vlastním uměním i podvodným napodobením cizího získanou.

Co se stalo?

Nic víc, než že na schodech k renesančnímu vévodství Arminovu vedoucích mňoukala kočka, jeho kocour Tamerlán, nejstatnější macek angorského kočince páně Freyova.

Ráno, když Václav přinesl snídani, připletl se mu Tamerlán pod nohy a šel za ním až ke dveřím, lísaje se k svému ošetřovateli.

Ve dveřích zastavili se pak oba, Václav i Tamerlán, vyčkávajíce, nezavolá-li pán, a ježto nezavolal, bylo to pro oba znamením, že pán Tamerlánovi dovoluje vycházku, a Václavovi, že Tamerlána smí pustit ven.

Tamerlán, mohutné zvíře žlutavě vinné barvy, jemuž jeho pán říkal „el monstruo ingenioso“, nepodnikal nikdy dlouhé výlety, ba neopouštěl ani poschodí, sešel toliko k nejhořejší dílně a dřepl tu na nejnižší schod a větřil, natahuje krk a pokyvuje hřivnatou hlavou. Jak se zdálo, byl velikým přítelem personálu, zvláště děvčat, jimiž byl vždy, kdykoli se tu objevil, obklopován, obdivován a oslovován.

Na každé slovo věděl odpověď, již zamroukal hlubokým svým hlasem, žebraje o pohlazení. Aby se mu ho dostalo, nastavoval hlavu, co mohl nejdále, dělal se všemožně dlouhým, ale za nic na světě nesestoupil z posledního schodu na dlaždičky. Trvalo-li mu příliš dlouho, než ho někdo pohladil, zaškemral nepovedeným mňouknutím, jež bylo spíš viděti než slyšeti, třesa přitom bradou a ježe kníry kupředu. Pohladila-li ho některá z děvčat, zbláznit se mohl radostí, prováděl na svém schodu hotový tanec s prudkými obraty, aby se zas hlavou co nejrychleji dostal pod hladící dlaň.

Sáčkařky s ním vyváděly svoje divy, smějíce se rozčileným chichotáním a žertujíce s ním jako s chasníkem:

„Ty šmajchlíři záletnická, tys horší než tvůj pán!“ anebo: „To už se zas panu Frajovi stejská, že mu namlouváš děvčata?!“ – a pozývajíce se na kocoura: „Pojď, Baruško, pohlaď ho, tebe ještě nezná, neboj se, ten neškrábne ani nekousne, ten je na děvčata drezírovanej!“

Bouřlivý smích několika zasvěcených a nejrozdováděnějších byl ozvěnou na takéto žertovné průpovídky a vůbec byla děvčata krásným zvířetem tak posedlá, že je musel starý Nezmara, zaměstnaný u kraječky, bylo-li co krájeti, notně okřiknouti, aby se vrátily zas k práci.

„Ale mlčejí, pane Václav, voni nejsou o nic lepší než ten kocour!“ odsekla mu Líza, se kterou si pan Václav nerad začínal – krom toho věděla dobře, proč to říká.

Tamerlán osaměv otřel jeden i druhý bok o hranu schodu a potom vyběhl ne jako kočka, ale jako pes až nahoru k ozdobné dřevěné mříži s modrou záclonou, dřepl a ulizoval svůj pocuchaný kožich.

Potom mu napadlo, že je všude dobře, ale doma nejlíp, a ozvaly se jeho drápy, ano i zuby – dobýval se domů.

Dělával tak vždycky, ačkoli mu to u těchto dveří nikdy nic nebylo platno, zvláště dnes, kdy jeho pán byl úplně vyčerpán senzačními zprávami londýnského měsíčníku pro amatéry antické a moderní knihy.

Konečně i Tamerlán nahlédl marnost svého počínání a ztichl.

Za chvíli se však ozval „srdcervoucně“.

Bylo spravedlivo uznati, že když si dal Tamerlán záležet, mňoukal dokonale, celá hořejší dílna zasmála se jeho výkonu jednohlasně.

„Já myslela, že je to slečna Tynda!“ řekla drze Kačka a kamarádky odpověděly jí novým, ještě mocnějším výbuchem smíchu, neboť poznámka byla dosti trefná, rozhodně měl také Tamerlánův soprán altové zabarvení, měkkost v hloubce a lyrickou horoucnost v přednesu.

„Namouduši má Kačka pravdu, krom té drahé duše, zpívá hnedle líp než slečna Turbina!“ ozvala se jedna z nejmladších sáčkařek.

„Mlčíš!“ zakřikla ji sama Kačka, „chceš vylítnout?“

„Hm! To by toho bylo!“ odtušila pokáraná.

Tamerlán zapěl zase, ještě horoucněji, se stupnicí jeho žalu zdola nahoru jako ze sklepa až pod střechu běželo tentokráte neukojitelné zoufalství, a dílna zařehtala se znova.

Byl to smích přehnaný, ale nikoli nepřirozený, přece však předrážděný; děvčata plála ve tváři, a když jedna druhé pohleděla do očí, ještě byla rozpačitější.

Tamerlán mňoukl potřetí, a přestože v jeho třetím výkřiku byla ještě větší citová gradace – teď nezasmála se už žádná.

Starý Nezmara u kraječky se narovnal, a neobrátiv se ani, řekl nejistým hlasem:

„Kdopak by tohle poslouchal…! Žofka, skoč nahoru a zazvoň u dveří!“

Všechny tváře obrátily se do kouta, kde seděla Žofka u práce. Ačkoli jí tam začínala ramena, kde sousedkám jejím končila brada, byla to holka ještě pramladá – ale zřejmě vykutálená.

Oči její zřídkakdo viděl, ježto byly stále sklopeny, nepozdvihla jich ani nyní, když všechny ostatní oči byly na ni upřeny.

„Nechoď nikam, Žofka!“ ozvala se Kačena, „řekni mu, starému Nezmarovi, ať si jde zazvonit sám!“

Podle situace, jíž rozuměla dobře jistě všechna děvčata v sále, bylo to, co řekla Kačka, velice k smíchu, ale nikdo se nezasmál, tak byla všechna děvčata napjata na to, půjde-li Žofka. Všechny nechaly práce, vzdálené povstaly, aby lépe viděly na Žofčino rozhodnutí.

Nezměněným tempem práce vzala Žofka pravou rukou z hromady hotových sáčků ještě přehoušli, srovnala je oklepnutím na stole, a prsty levice, pohybujícími se jako při akordu na harfě, berouc po desíti, spočítala, že je sáčků padesát, položila k dalším přepočítaným, založila stovku papírkem a teprve potom vstala v celé své ztepilosti a prošla celou dílnou až ke dveřím.

Ponejprv a naposled ukázala Žofka všem holkám v dílně své oči, vyvalila je na ně s nepopiratelnou vyzývavostí a všechny mohly viděti, že – pravda – jsou modré jako blankyt, ale drzé jako hroty jejích nezřízeně vypouklých ňader, zřejmé i na zimním jejím kabátě.

Pohled tento děvčata dopálil; od jednoho stolu ozvalo se zlostné hihnutí, jemu odpověděl z jiného kouta dílny krátký, jako za čípkem udušený úsměšek nevýslovné škodolibosti. Jedna z veteránek dílny, ačkoli jí už dávno bylo všechno jedno, neodolala a řekla:

„Dyť je to vlastně ještě froc a už je takhle frech!“

„Jen di a nezapomeň si říc’ od cesty,“ vmetla jí do tváře ještě u samých dveří poďubaná Líza.

Ale Kačka vstala a vyšla za Žofkou ze dveří. Nespustila z ní očí, jak šla po schodech nahoru tou pohoršlivou chůzí příliš mladých a přesto příliš zralých děvčat, viděla ji, kterak se sehnula k Tamerlánovi, vítajícímu ji spokojeným zavrčením, kterak ho vzala do náruče, kterak všecek šťasten rozložil se jí na rameni, divže si neutřel bradu o její lopatku.

Potom teprve Žofka zazvonila.

Kačka nečekala už, aby jí nikdo shora nezahlédl, a vrátila se k práci.

„Ta děvka ví, kam jde!“ prohodila polohlasem k sousedce, a když se jí nedostalo hned odpovědi, odplivla nasucho pod stůl:

„Tfúj!“

„Jaký tfúj?“ ozvala se nyní sousedka – táž veteránka, která Žofku nazvala frocem – „je to pravda už dávno, ale bylas tam taky!“

„Byla, ale nevěděla jsem, kam jdu! To je ten rozdíl!“

„No možná; snad jsi byla hloupější než všechny ostatní, jak tu sedí, dohromady. Ale jestliže tahle ví, kam jde, tak ti řeknu, že už se nevrátí, aspoň ne sem, mezi nás. Ta bude holečku počítat jiný padesátky, a ne sáčky!“