Turbina

„To je přece jenom trochu předčasné,“ řekl dr. Zouplna, vešed v trepkách a ve starém kabátě do takzvaného ordinačního pokoje své choti MUDr. M. Ullik-Zouplnové, která seděla u psacího stolu v úplném zdrcení.

Prsty její byly až prohnuty úsilím, s jakým tiskly tenký šáteček do očí.

Mánička dmýchla nosem do šátečku a to byla celá její odpověď na podotknutí jejího muže. Černé pírko z její krátce střižené havraní kštice do šíjového důlku jí knišící – Arnoštovi neodolatelná připomínka na jejich námluvnou promenádu mezi ohradami – zatetelilo se upřímností jejího hoře.

Šlapal kolem její židle ještě značnou chvíli, než v ní zvítězila žena a než se optala slovy v slzách rozmočenými:

„A co je ti tak přespříliš předčasné?“

„Ale to prádýlko tady, ty plenky!“ odvětil Arnošt.

Následující dva vzlyky Mániny vyzněly jaksi nalicho, třetí už se nedostavil. Po chvilce úplného ticha vyskočil doktor medicíny nejinak než jako nelíčeně dopálená ženská a beze slova strhla z lenochů židlí ke kamnům nastavených jeden, dva, tři, čtyři, pět sušících se tu kapesníků, do šestého právě ždímala a na šesté židli seděla, snad měla do výbavy obého po půl tuctu.

S touž prudkostí přikročila k oknu, a nalezši zase tón nelíčené lítosti, prohodila:

„Všeho spíš jsem se nadála než toho, že z tebe bude cynik, Arnošte; poznala jsem tě jako idealistu.“

„Sama vinna,“ odtušil Arnošt, „kdo to byl, kdo mne odvrátil od věcí nadzemských k pozemským?“

Máňa vdychla přerývaně, jako by vdych běžel po schodech:

„Rýpáš?!“ a slovo utopeno v nové ručeji slz!

„Ani mne nenapadne, milá Máničko!“ mluvil Arnošt vesele bezohledně, „ale jen to jsem ještě chtěl podotknout, že dnešní své sladké tajemství tolika slzami konečně přesolíš! Úžasno, jak i nejrozšafnější ženská pozbude rozumu, právě kdy ho má nejvíce zapotřebí!“

„Takhle mluví on, který mne zasvěcoval do hudby sfér!“ hořekovala Máňa tisknouc oči do šátku, šátek do dlaní a ruce do okenního rámu.

„Počkej, Máňo, až se naplní dnové tvoji, poznáš áčko pravé hudby pozemské i lidské.“

„Jenom toho výsměchu kdyby nebylo! A já jsem nechtěla!“

„Nevysmívám se, Máňo, ale směju se, mohu říci, že mi dávno nebylo tak dobře jako dnes!“

Tu se stalo, že jedno Mánino oko zpod šátku jejího vyšlo na zvědy, docela tak naivně, jako to dělávají oči menších holčiček někdy uprostřed největšího nářku.

„Jenom je-li ti co věřit; bylo by to přespříliš zábavné, kdyby tahle diagnóza, kterou jsi sama na sobě učinila, ukázala se mylnou, chachachacha!“

Teď ukázalo se i druhé oko Mánino, čichla do vzduchu a řekla:

„Prosím tě, snad nekouříš? Pro živého boha, Arnošte!“ Tato odbočka Mánina vypadá sice jako Pilát v Krédu, ale má svůj smysl. Chtěla-li však zamluviti narážku na své diagnózy, nevyvázla. Naopak!

„Jaká pomoc svatá! Musím, milá Máňo, dokonce i viržinky. Poradil mi to profesor Beneš, abych prý –“

„Abys prý?“

„Abych prý tolik netloustl!“

„On ti říká, že tučníš, a ty tomu věříš?“

„Kdyby to říkal on sám jediný, snad bych ani nevěřil, ale je tady ještě jedna, a k tomu neodmluvná autorita.“

„Zvroubíš celou fakultu!“

„Ale ne! To je autorita spíš od patníku fakulty, sice taky ženská, ale bez diplomu; je to zkrátka paní Petráčková s nejpřesnější kontrolní váhou, jakou znám, a ta neomylně zjistila, že mne za poslední měsíc přibylo zase o půldruha kila!“

Oba manželé mluvili, o čem nechtěli, zvláště paní doktorové byl tento předmět velmi nevítaný jakožto připomínka jejího falešného nálezu pomocí strýcova mikroskopu, nešťastné té diagnózy, jíž se držela s krajní houževnatostí, vhánějíc bývalého astronoma přímo do náruče hypochondrie. Když všechny okolnosti, především pak Arnoštovo vzezření, svědčily o opaku, zůstalo jí poslední útočiště, že její muž má „fthisis florens“, ale prof. dr. Beneš, vyšetřiv pečlivě jejího Arnošta, vzkázal jí: „Ano, florens usque ad saecula.“ Od těch dob datoval se úplný převrat v letoře Arnoštově, z idealisty stal se cynik perných chvil Mániných, v nichž ráda zaváděla řeč jiným směrem.

Tak i dnes.

„Co to máš pod kabátem, že stojíš jako svatý utřinos,“ zahovořila náhle obratem z ulice a hlasem, z něhož pláč už docela vyvětral.

Arnošt stál skutečně všecek vpravo nakřiven, a podpíraje to prsty pravice, tajil cosi obdlouhlého pod kabátem. Nyní zaklepal na toto své tajemství, jež se ozvalo skleněným zvukem, a řekl:

„Prosím, pane doktore, to mi tak ztvrdla játra!“

Mániny černé oči šlehly po něm až nenávistně, a on postřehnuv, že řekl příliš, jedním pohybem vytáhl skrývaný předmět.

Byla to těžká, masivní skleněná deska, skvěle broušená, a na černém jejím podkladu zářila zlatá slova:

Phil. Dr. ARNOŠT ZOUPLNA

„Co tohle má být?!“ ptala se Máňa stísněně.

„Tohleto? Já bych řekl, že je to firma čili návěštní tabulka, a tyto čtyři otvory v rozích tomu se zdají nasvědčovati, že bude těmito čtyřmi elegantními rozetami upevněna tam, kam patří, to jest na třetí místo, pod příštipkářství Arnošta Zouplny a pod porodní pomocnictví Med. dr. M. Ullik-Zouplnové, a pokud jsem správně informován, stane se tak zítra v dopoledních hodinách.“

Arnošt položil desku na stůl a zapustil do každého ze čtyř otvorů po lesklém mosazném šroubu s ozdobnou hlavičkou. Máňa sklonila se nad ní v nyvém postoji.

„Výborně!“

„Co zas?!“

„Čekal jsem chvíli, a teď konstatuji, že ti slzy došly, sic by se už byla některá z těch dnes tak přehojných perel o mou tabulku rozbila!“

„Jizlivče!“

„Já vím, ty dáváš přednost tesknému požívání nerozumu vezdejšího života.“

„Arnošte, připadáš mi jako vyměněn, to nejsi ty, ten nezapomenutelný kolega našich společných návratů z přednášek, těchto výletů našich duší –“

„Možno dost, že jsem naposled dokonce podvržený manžel, to by byl docela nový, původní motiv veseloherní, škoda že nemám dramatický talent!“

„Ale i ten tvůj bývalý vzlet, který tě tak vysoko nosil nad všedním rmutem, je ten tam. Jsi-li úplně zdráv – a já si nad tím umývám ruce –, byla bych spíš očekávala, že se vrátíš ke své nejvznešenější lásce, ke své milence vědě, bez níž ti nelze živu býti.“

„Nu vidíš, nevrátím. Nadzemské lásky nesnesou sokyň vezdejších. Vzkázala za mnou než jednou, a když jsem poslal výpověď z lásky se žádostí za dovolenou pro zbytek našeho poměru, neváhala ani okamžik…“

„Namístě profesora vysoké školy zkoušený účetní revizor!“

„Nejfatálnější na tom je, že mi tento zfušovaný život vyčítáš právě ty!“

„Rozumím ti – ty vyčítáš, ne já! Nuže, jestliže je ti to, cos provedl, zfušováním života, můžeme…“

„Nuže, co můžeme?“

„Můžeme, Arnošte – jít od sebe!“

Dr. Arnošt Zouplna pohodlně zabořen do otomanu, na němž sedě také lokty, zachechtal se necivilizovaně, co jen žebra stačila, a zvolal:

„Velmi lehce vydáváš se těžkému podezření, Máňo!“

Ta však sebrala všechnu důstojnost, jíž vládla, a soustředila ji do svého pohledu.

„Ano, a sice podezření, že se ti jedná o praxi nejnovější feministické teorie, podle kteréž žena nemá na muži požadovati více než dítě, a jakmile má to, nechť dá muži boty před práh!“

„Urážíš!“

„Ne? To jsem teda rád. Tudíž myslím, že tím spíše přikloníš se k mému názoru, že nepůjdeme od sebe, nýbrž teprve jak náleží k sobě. Neboť za ten zfušovaný život nemůžeme ani já, ani ty! Byl to prostě omyl, který se nedá napravit! Jaký to mohl být krásný, vzletný, povýšený život, kdybych byl namístě z překrvených mandlí chrchlal krev skutečně z plic! Ty nádherné večery, kdybys se byla vracela uštvaná ze své lékařské praxe, abys něžnou ručkou sáhla do mé krypty z peřin na mé horoucí skráně! A kdyby tak do toho byla vpadla dnešní událost! Jak melancholicky krásný román nám to ušel! Namístě úbytí všestranné příbytě, já sám o půldruha kila měsíčně, fuj tajbl! Nehledě ani k tomu, co tebe čeká, netrhej sebou, Máničko! A tak bezohledný život zironizuje, zkarikuje a zničí nejkrásnější plány a úmysly! Vezme-li se například tvůj vlastní osobní osud, mně se všechno zdá, že ve svém speciálním akušérském umění budeš ty svou vlastní praxí a jedinou pacientkou. A jak já sám, bývalý idealista, zvrtačil! Zrovna v nejrozhodnější chvíli, kdy jsem měl střežiti svých ideálů nejpečlivěji, já je všechny daleko od sebe odvrhnu a stanu se koncesovaným revizorem obchodních knih, a to v okamžiku, kdy náš poslední groš má býti vystřídán žádným. Jaké to vystřízlivění z bláhových iluzí!“

A dr. Zouplna za řeči kladl na skleněnou desku před sebe bankovku vedle bankovky, až nebylo viděti ani písmene, i dodal:

„Není toho sice na štěstí mnoho, ale je toho pohříchu přece více, než obnáší suplentský salér za měsíc, a je to revizorský výdělek za tři dny. Obávám se, že mě okolnosti přinutí, že se budu muset vzdáti té středoškolské kariéry; oni mi tohle trpět nebudou!“

Arnošt počítal peníze ždibcem a Mániny oči počítaly spolu, jinak nevěděla, co si z toho všeho vybrati. Mluvil tak nelíčeně hořce, že nevěděla, na čem s ním jest. Věru že nebylo snadno rozuměti mu, jak to doopravdy myslí, když s hlubokým povzdechem dodal:

„Že budu kdy účetním revizorem, toho jsem se věru nikdy ani ve snu nenadál, ale nejméně pak toho, že se kdy stanu tátou!“

Máňa zalomila rukama.

„Tátou! Slyšíš, Mářo, tátou!“

Výkřik tento byl tak náhle zjinačeného zvuku, že se Máňa po něm ohlédla.

„Mářo!“ zvolal Arnošt ještě jednou, rozvíraje náruč dokořán a směje se hlasno z hloubi srdce.

Teď mu ovšem porozuměla!

Rozběhla se od okna přes celý pokoj, i nemohouc jinak, sedla mu na kolena, což dosud nikdy neučinila, a odtud se mu vrhla do loktů střemhlav.

Jakživo nedošlo k takovému projevu něhy mezi nimi.

„Učiní mne nejšťastnějším člověkem pod sluncem a pláče nad tím od rána do večera,“ šeptal Arnošt, nahlas bál se přílišného projevu pohnutí.

„A když jsme se vzali, tos nebyl šťasten?!“

„Mám-li být upřímným – byl! Ačkoli jenom do jisté, třebaže značné míry, zato však se značnou výhradou, milá Máňo. Přijal jsem od tebe bez rozmyslu a velmi sobecky oběť života, a když se to stalo, pocítil jsem značné taedium vitae, řekněme životní nepohodlí, bylo mi ze mne sama dosti ošklivo. Byl to morální problém dosti složitý, a ještě spletitější stal se, když se krize vyjasnila a když se ukázalo, že kdo přinesl oběť, byl vlastně já! Počkej, neházej sebou, Mařeno! Už předem připouštím, že nelze o oběti mluviti tam, kde obětujícímu vysvitla teprve za čtvrt roku. Ale o tom už nemluvím – daleko povážlivější byla nepopiratelně komická stránka této – tohoto příběhu.“

„Tu vezmu sama všechnu na sebe!“ řekla Máňa, zarývajíc ruměnec svých tváří do podpaží starého kabátu Arnoštova.

„Už je ta tam, ale nešla jen tak honem se ze mne odlípnout. Myslím, že mít nevšední aneb aspoň originální osud je nejtěsnější kabát, a přitom nikdo ani tušit nemusí, jak škrtí. Abych tento svůj osud zbanalizoval, zevšedněl, vzal jsem jej sám do vlastních rukou a tak jsem se stal – z jelimánka energickým mužem, a to je tvá skutečná zásluha o mne!“

Chvilku bylo ticho, ale náhle popadl Arnošt ženu v předloktích a prudkým vzmachem zdvihl ji ze sebe tak lehce, že seděla vysoko na přehozeném jeho kolenu, trochu zaleknuta o svou rovnováhu.

„Jedna věc by mne mohla opravdově zarmoutit!“ řekl dr. Zouplna zas nahlas. „Kdybys se totiž byla o svém stavu zmýlila!“

Odkývala mu hrstí, svezla se mu z kolena, namočila ručník a důkladně omyla čelo a tváře od nejposlednější stopy pudru, zavedla Arnošta k oknu a řekla:

„Tak se na mne dobře podívej! Nic nevidíš?!“

Vzala na pomoc zrcadlo, a hledíc do něho, obkreslila prstem čelo až ke skráním a na lícních kostech maloučké okresy:

„Tadyhle!“

Dal si záležet a skutečně objevil na naznačených místech o poznánínko temnější pleť, tím však nápadnější, že temnější skvrny byly ostře ohraničeny jako politická država na mapě.

„Neklamný dokument, teprve dneškem nepopiratelný, jsem v tom déle než dva měsíce, budu vypadat ohavně.“

Něco říkalo Arnoštovi, že by měl zulíbat čelo a tváře ženiny, ale neučinil to, když pozoroval, že jest v tváři i jinak změněna, ač sotva znatelně.

Že Máničce trochu nosík opuchl a zrudl, to mohlo pocházeti snadno od její dnešní slzavé výkonnosti, ale lehce naběhlé a okoralé rty, tváře a rysy tak odulé, jako by byla minutu násilím dech zadržovala, a zejména cizí, trpný pohled očí, to vše nasvědčovalo, že bezohledná příroda přes všechen brekot kreatury učinila již své neodvolatelné a pokročilé dispozice.

Úžasná, ale docela objektivní soustrast s touto nastávající matkou zmocnila se Arnoštova srdce a velmi jasně pocítil tragikomičnost pudrovačky, kterouž se jala znovu zahlazovati tyto stopy.

„Marie!“ vydychl najednou Arnošt tak prudce, že se až ulekla. „Marie, neopovaž se…!“

Ale nedořekl a vydal se na procházku pokojem.

Máňa ustrnulá s pudrovačkou v hrsti provázela jej očima.

Teprve při třetí obchůzce se u ní zastavil a nyní teprve překonal svou štítivost před fyziologickou změnou v její tváři a zulíbal jí čelo a obě líce a řekl neskonale mírněji: „Já vím, že nejsi ničeho podobného schopna, ale jistota je jistota: přísahej mi –!“

Ale zas nepověděl, co má odpřisáhnout.

„Naprosto ti nerozumím, člověče, musel bys být šílenec, kdybys mne chtěl podezírati snad z nevěry!“

Jenom šeptala.

„To ne, ale miluješ dosti to maličké?“

„Přísahám!“ řekla Máňa nejslavnostněji a zdvihla tři prsty a teprve po chvilce dodala:

„Tos neměl nikdy říci, Arnošte, neměl jsi si nikdy mysleti, co si myslíš, neboť vím to, co si myslíš!“

A přitisknuvši obě dlaně k srdci, dala vytrysknouti takovému proudu lítosti, že Arnošt podlehl patosu chvíle a poklesl u jejích nohou.

„Odpusť – odpusť!“ volal; nenapadlo mu nic banálnějšího.

Když neodpouštěla, povstal a zahučel:

„Nemohu věděti, jaké názory u vás feministek o této otázce právě platí.“

„Arnošte! Nech feministky na pokoji! Já pozbyla práva na tento čestný název a brzy – brzy nebudu se moci ani zdaleka před nimi ukázati!“

Ale hlas její už byl zas vyjasněn, bylo po žalu, snad také proto, že jí slzy došly. Její Arnošt čile toho vykořistil.

„Dokud tedy budeš moci, budeš se jim ukazovat, obleč se a půjdem!“

„A kam bys chtěl chodit v sám večer?“

„Kam jinam než na zahajovací večer nové rezidence mistra Moura! Byl nás přece osobně pozvat, a nejít bylo by v tom případě výslovnou urážkou. Ostatně bude tady paní ředitelová co nevidět, snad jsi nezapomněla, že jste si daly slovo!“

„Bůhví že nemám ani tušení!“

„To jest ona si je vzala víc sama, ale nebylo jí už odňato, tedy přijde jistě!“

„Co já jenom vezmu na sebe?“ zahořekovala dr. Ullik-Zouplnová.

„Až dosud, když jsme někam šli, vždycky bralas to svatební a vždycky sis libovala, jak je to praktická věc, lze to vzít na vycházku, na návštěvu, do divadla, do koncertu.“

Dr. Zouplna mluvil otevřenými dveřmi už zase ze svého pokoje, a Máňa naslouchajíc těmto slovům, nazdařbůh proneseným, klepnutím porcelánu a chrstnutím vody do umývadla provázeným, zívnutím zakončeným, připomněla si sebevražedný vtip Arnoštův o podvrženém manželu a marně namáhala se, aby spojila v jednu představu oba Arnošty, tohohle nynějšího a onoho před čtvrtrokem, se kterým chodívali Dlouhou třídou tak pozorně, aby ani lokty o sebe nezavadili, zatímco jejich duše dávno sesnoubeny lnuly k sobě ve výšinách několikráte vznešenějších než římsa svatopetrské věže – – –

Zdálo se jí opravdu, že jest o něco okradena, do prsou vlinul se jí poslední kaskádový vdech a na mysl jí vstoupil poslední motiv jejich dlouhé dnešní debaty. Zašla s ním tak, jak byla, v pouhé košili, ve šněrovačce a vysokých punčochách na šlích až na práh Arnoštova pokoje:

„To jsem ti chtěla, Arnošte, ještě říci, takovým podezíráním a takovými řečmi jako dnes mohl bys mně a tomu maličkému ublížit víc než co jiného…“

„Uzávěrka na Brno, Máňo!“ zvolal Arnošt úplně již ve své míře. „O tom jsme už domluvili! Vidíš hrudník model?“ otázal se, plácaje se oběma dlaněmi po nahých žebrech, bylť se k mytí vysvlékl. ,“ pokračoval Arnošt, „… tys můj model hrudník za svobodna ovšem vidět nemohla…!“

A zasmál se nuceně a vzdychl si upřímně.

Máni dotklo se slovo o tom, co nemohla vidět za svobodna, poznala náhle se studem, že jest méně než polonahá, a utekla.

Nastalo ticho, v němž z přízemí zřetelně zaléhaly rány ševcovského kladiva starého Zouplny. Mánin sluch byl už tak vycvičený, že rozeznala tchánův úder na půrko od úderu na kolíček, jimiž podešev přibíjena.

Jí zdálo se, že její tchán neúprosně podráží její ideální ponětí životní nejkoženější prózou k neroztrhání…

Zazvoněno.

Máňa honem vskočila do spodničky a do živůtku, také od Arnošta bylo slyšeti chřest škrobeného prádla.

„Nechoď, Máňo, půjdu sám!“

Otevřel, byla to tetička ředitelová s ředitelem.

„Už jsem chtěla zvonit podruhé!“ šveholila tetička, bláznivě mladistvě nastrojená, „ale muž povídal, že dvakrát za sebou zvonit na novomanžely by bylo nediskrétní, slušnější že je vyčkat. Jejej, lidičky, vy tady máte teploučko jako v lázních. Já říkám, pro zimu není nad tyhle staropražské haluzny; blaze tomu, kdo nemusí mít reprezentační byt jako státní úředníci! Nic není praktičtějšího nad tahle kamna hledící do dvou pokojů; parádní to sice není, ale úsporné. Ovšem v létě bych tu nechtěla bydlet ani za nic. Pane řediteli, račte jenom dál k panu doktorovi, páni k pánům, dámy k dámám! Jdi, jen jdi!“

Toto vyzvání bylo velmi místno, neboť pan ředitel živou mocí nepouštěl Máninu ručku ze svých tlap, hovoře do ní se vší přípustnou neslušností věci prozrazující prozrazené její tajemství, zatímco se mu jednotlivé vousy ohavného kníru rozcházely záluskem.

Panička musela ho vlastníma rukama k Arnoštovi vtlačit, aniž zabránila mu dopověděti, jak ho to hrozně mrzí, že se v té příčině dáma od dámy nenakazí…

„Inu, rytmajstr až do smrti!“ vzdychla tetička Rézi s nenapodobitelným afektem, ačkoli její muž nikdy rytmistrem nebyl.

Brzy byla v proudu řeč o nastávající slavnosti, o niž zvláště paní ředitelová prozrazovala nevšední zájem. Nesmírně byla zvědava na dárek, jakým budou účastníci nakonec překvapeni, a vůbec na myšlenku, jaká bude hostině podkladem, dočetla se v různých zprávách svého listu, že to američtí miliardáři jinak nedělají. Nedávno jeden z nich dámám dal podati k slavnosti vějíř perlami a drahokamy vykládaný, kdežto páni na rozloučenou obdrželi každý skvostnou hůl se slonovou rukojetí a zlatým kováním.

Na to pan ředitel pomocných úřadů prohlásil na základě prý docela spolehlivého sdělení, že by mohl prozraditi, jaký dárek dnes chystá americký boháč dámám. Nikdo na to nebyl zvědav než paní ředitelová a na její přímé vyzvání pověděl tedy pan ředitel, že každá dáma, která se vykáže pozváním, obdrží ve skvostné úpravě tyglík drahocenného toaletního prostředku, zvaného – krém hurisek.

Nastal okamžik úplného ticha, Máňa naslouchala se svraštěným čelem, výmluvněji projevujícím její nevoli než každý slyšitelný protest. “, že to bude beztoho něco spíš pro pánské kasino než pro dámský budoár, načež pan ředitel pomocných úřadů namítl své „pročpak“ a „právě naopak“ i jal se široce vypravovati ohavnou francouzskou anekdotu o králi Milanovi, co se mu přihodilo, když jedné nestřežené chvíle sáhl do kelímku s krémem hurisek, stojícím na toaletním stolku velké kokoty pařížské, a natřel si rty, takže mu srostly.

Ovšem že Mánička hned po prvních slovech neomaleného pana strýčka šla a dosti demonstrativně zavřela dveře. Pan ředitel domnívaje se, že to byla jeho choť, teprve jak náleží rozvázal, a věc stala se tím horší, že průlom, v němž stojí kamna, propouštěl každé slovo zřetelně.

Mánina maska nevole proměnila se ve fyziognomii hrůzy, ale paní ředitelové neušlo, že když pan ředitel přišel s drastickou pointou, blesklo to ve tváři mladé paní tak, že aspoň nos a koutky se jí nepopiratelně usmály. Ale když se její muž Arnošt rozchechtal sonorním smíchem své modelové hrudi, paní Máňa zakabonila se trpitelsky uraženým opovržením.

„Tas hast tú ábr turchkfýrt, man hért ales turchtn ófn!“ řekla paní ředitelová v nejryzejším německém žargonu své vrstvy.

„Prosím tě, snad mi nikdo neutrhne hlavu,“ odpovídal pan ředitel, který jí nikdy němčinu nevracel, „ty bosa nejsi, a co se týče tvé paní neteře, to bys měla teprve slyšet doktory medicíny, když jsou mezi sebou. A dnešní dárek pro pány – ten je neméně důmyslný,“ odvažoval se pan ředitel dále.

„Počkejte, pane řediteli, to si necháme mezi čtyřma ušima až v tramvaji,“ přerušil veselého zábavníka dr. Zouplna; uhodlť, co se v Máni děje, když ani nehlesla.

A potom ústroj manželů Zouplnových byl dokončen; Máňa brala na se skvostnou astrachánovou imitaci, kterou dostala zároveň s Tyndou, a Arnošt oblékl se do svého těžkého menčikova, jehož huňatost na okraji rukávů a v knoflíkových otvorech byla již poněkud valně prořídlá.

Mrzlo třeskutěji než v noci předtím a sníh jim pod obuví zrovna vřeštil, pištěl a suslil.

Černé nebe bylo zlatě vytečkováno, ani nejmenší puntíček nescházel, všechny hvězdičky se třásly, až byl strach, aby se některá neutrhla.

Když došli petrské věže, pohlédla Máňa vzhůru a zatoužila:

„Kdepak je asi dneska Jupiter?“

Arnošt, očima hledě neodvratně do pěšiny, chvíli nic, ale potom příkře odtušil:

„A kat ho spral… anebo ho někdo ukrad!“

A zrovna to křikl.