Turbina

Dost malé okénko, tak malé, že mělo jen čtyři čtvercové tabule, zato čisté, bohužel že nikoli jako křišťál. Ale kdyby křišťálová deska byla tolik desítek let každodenně několikrát, zvláště za zimy, hrubou ševcovskou zástěrou dřena, také by se jistě pokryla takovou hustou matenicí vlasových čar, zřejmých ostatně, jenom když sklo zasaženo sluncem.

Dnes svítí sem už jenom úkosem, ale fantastická spleť na skle je znatelna až do nejjemnější linky a to dodává neobyčejné snivosti obrázku oknem vyříznutému ze zevní skutečnosti. Poněvadž protější břeh jemnou poškrábaninou takřka úplně smyt do mlhavého nekonečna, vypadá tu řeka při dost malém trošíčku dobré vůle jako moře.

Okno je hodně nízko k hladině, a poněvadž tu zelené vlny zpod nedalekého, odtud neviditelného válcového mlýna velmi prudce uhánějí, docílila Máňa, kdykoli sem přišla, velmi snadno optického klamu, že ševcovský ateliér, okénkem osvětlovaný, je vlastně kajutou velikého zámořského parníku rychle k přístavu svému plujícího.

Nic ji v této iluzi nemýlila stará, šedivá, obrýlená hlava mistra Martina Zouplny, provádějící v pravé dolejší čtvrti okna svou automatickou produkci ve dvou pravidelných tempech, jednou, když mistr v popu lovil kolíček, a podruhé, když jej vbíjel do podešve.

Jen trochu přimhouřila oči, a řeka stála a světnice ujížděla i s mistrem Zouplnou, jeho verpánkem i s ní, i s paní Zouplnovou, která tolik kašlávala, a přece pořád chovala těžkého Arnoštka, hošíka téhož stáří jako Máninka Ullikovic, ačkoli ještě stále neběhal, kdežto Máninka byla jako rtuť, když se tu se služkou někdy stavívala.

Tomu už je dávno dvacet let a posledních patnáct anebo aspoň deset se tu Máňa ani neukázala, od té doby totiž, kdy už jako slečna dcera bohatého továrníka nemohla nosit botky s podrážkou anebo „krátkým nártem“, neboť Zouplna byl pouze ševcem oprávcem, který se do těchto končin svatopetrské čtvrti lépe hodil než obuvník Novotný.

Časem dostávalo se Zouplnovi i ještě potom, co se pan Ullik stal dvorním, zakázky z Papírky, ale většinou od čeledi, ačkoli sportovní, kopácké boty mladého pána často ležely pod Zouplnovým verpánkem, nehledě ani k nasazování bruslí pro mladé dámy „a tak dálejc“, konečně v nejposlednějším nějakém tom páru měsíců i starý milostpán nějakou tou podrážkou zase na Zouplnu vzpomněl.

Dnes je tady slečna nanovo zase podruhé, když tu byla před šesti nedělemi, to bylo hůř než dnes, ba zrovna nejhůř, to byl pan doktor ještě v nemocnici.

Pan doktor – to není nikdo jiný než bývalý Arnoštek, dnes je doktorem filozofie a jeho otec příštipkář, i když jej oslovuje, nejinak než „pane doktore“ a ovšem „ty“.

„Dnes už máme pana doktora doma tejden, už je mu hej. Leží pravda na kanapi – to on si vždycky trochu lehne, když se vrátí z procházky, ale už je úplně zdráv, přišel zas už ke svej barvě, jenom kdyby chtěl zas trochu víc jíst, aby na sebe zas nabral,“ vypráví i dodává:

„Zápal plic, to sedře, panečku, velký štěstí ještě, že je pan doktor náturou po mně, kdyby byl po nebožce, nebyl by ty horečky vydržel.“ Tak vykládá mistr Zouplna slečně továrníkovic dveřmi z dílny do pokojíku vedoucími.

Vlastně to byl pouhý veřejemi obedněný otvor, dveře byly z něho dávno vysazeny.

S úžasem dovídá se mistr Zouplna teprve dnes, že taky slečna Ullikovic má před samým doktorátem, a když se dověděl, že se jeho pan doktor se slečnou znají krom dětství nanovo zase bezmála pět let, bylo to poprvé, co jeho hlava, mezi miskou popu a šídlem se potácející, udělala třetí tempo.

Mistr obrátil své brejle na slečnu a udělal:

„Ale!“

Potom se podíval přes brejle oknem déle, než měl zapotřebí, aby zatloukl cvok.

Vrátiv se k práci, dodal:

„To se podívejme, já nevěděl docela nic!“

„My se známe s panem doktorem zas už od maturity,“ řekla Máňa vesele a hodně hlasitě, neboť starý pán nedoslýchal, „dělali jsme písemku spolu, seděli jsme vedle sebe, a když jsem plavala z matematiky, zachránil mne takovouhle malou ceduličkou, na níž pro mne logaritmy vypsal, já jsem logaritmy nedostala do ruky až při maturitě, to dělá soukromé studium, neuměla jsem v nich hledat… Ostatně všichni kluci by byli pro mne do ohně skočili, ale já nepotřebovala než ty logaritmy.“

„Hmhm!“ zasmál se starý Zouplna beze smíchu.

„Bez nich byla bych jistě propadla, viďte?“ a s tím obrátila se k dr. Zouplnovi.

„Nóo!“ protáhl mladý doktor, aniž blíže označil, jak to myslí.

Věnoval v tom okamžiku víc pozornosti starému u verpánku než jí, i nastala pomlka.

Příštipkář, obraceje útlou ženskou botku dnem nahoru, znalecky prohlížel místo, kde scházel podpatek hladce ulomený:

„Kdyby to byli udělali sváně, milostslečno, tak se jim to nemohlo ani líp povést. To se mohlo stát jenom na kanále anebo na tramvajovej koleji, ale jistě na kanále, sic by byli jináč kramflek přinesli.“

„Na kanále!“ řekla slečna Ulliková nápadně tiše a nemluvila nepravdu.

A začervenala se i schovala nohu pouze v punčoše oděnou pod sukni; náhle se zastyděla, naštěstí starý Zouplna ani netušil, jak blízko se ocitl pravdě, ba přímo v ní svou bezděčnou narážkou na úmyslné odtržení podpatku.

Ano, udělala to schválně, aby měla záminku zastavit se u Zouplnů a zvědět, jak se daří mladému doktorovi, jejímu milenci.

Nastala pomlka a Máňa ve zmatku pohlédla oknem. Stačilo na okamžik opřít zrak o jeho černý rám, a už řeka stála a oni pluli.

„Nač myslíš?“ ozval se najednou polohlasem rekonvalescent na pohovce, polohlasem tak něžným, jako byl – jak se ihned přesvědčila – pohled. Cítila ostatně, že na její tváři již chvilku utkvívá.

„Už se nehněváš, že jsem přišla?“ otázala se tiše a živě a hlasem zvlhlým, ona, Máňa, která nikdy neplakala.

„Hněvat?“ a šepot jeho zrovna háral vřelostí, „lekl jsem se jenom, když jsem tě náhle viděl u nás, tady!“

Krátký pohyb jeho hrsti do půlkruhu, jak ležela na pokrývce, sdostatek ilustroval toto tady.

„Tady“, v tomto kutloušku, bezdveřími dveřmi ve dvé rozděleném, do něhož se vstupovalo z chodby šeplavými dveřmi, pobitými v zimě v létě napouchlým slamníkem, „tady“, mezi těmi dvěma okny, jedním z nich starý Zouplna leckdy na udici nachytal večeři – tu tradici Máňa dobře znala –, a podíval-li se kdo druhým, na ulici vedoucím, viděl kolemjdoucím jenom po kolena zdola nahoru.

– Tady – můj bože – stojí tady někde lůžko? Jistěže ta pohovka slouží oběma za lůžko – pomyslila si Máňa.

Nahoře spí pan doktor a pro starého jeho tatíka vytahuje se dolejší zásuvka; její škvírou cosi světlého prozírá na nepříliš bílý den charého interiéru.

Nebožák se zjevně styděl. Styděl se za takové tohle „tady“, on, ten zlatý hrdý hoch, který nejenže se nikoho za nic neprosil, ale taky si od nikoho nic nedal darovat, hrdopyšný syn matematiky, pohříchu z věd matek nejchudší.

Podivuhodným způsobem všichni tři zabývali se touže myšlenkou, neboť starý povzdechl si hlasitě:

„Jojo, kdyby on syn byl si zvolil radši medicínu namístě milostslečny, a slečna mohla jít na matematiku, to je studium z luxusu – pro dámy!“

Konečně našla slovo, jímž chtěla odpovědět:

„Tam, kde jsi ty,“ pravila potichoučku, „tam je všude pro mne nebe!“

„Neohlížej se po tatínkovi – to ho upozorníš – stačí, mluvíš-li potichu, on slyší jen očima!“ řekl doktor unaveně, už zase bez něhy.

„A kdyby na to přišlo, nerozpakovala bych se ani dost málo a přistěhovala bych se třeba sem k tobě a navždy!“

„No to je opravdu škoda, že tohle tatík neslyší!“ zasmál se doktor zlým smíchem a podrážděný hrtan jeho dvojím chrápnutím. „Na tohle jsi jistě nemyslela před chvílí, když jsi se zahleděla do okna, neboť jsi se usmívala.“

„Myslela jsem na ty tři minuty, po kteréž jsme oba dva skutečně byli na nebi, ty i já, myslela jsem na Jupitera.“

Chrápnul zas, a když se naň podívala, navzdor šerému koutu, v němž ležela jeho hlava, postřehla v jeho tváři mocné pohnutí.

„Nemluvíš moc, Arno?“ zeptala se.

Jupiter byl oběma heslem vzpomínky na nejpamátnější chvíli ze všech, jež spolu zažili.

Tenkráte, bylo to za šťastnějších anebo aspoň slibnějších dob pro dr. Zouplnu, ještě předtím než svým hrdopychem zkazil svou kariéru a kdy ještě těšil se zplna mocné přízni vládce hvězdárny na vysoké škole technické, kdež zatím uvázl na první příčli akademické jako soukromý docent.

V samém prvopočátku, ale daleko přes rok byl poměr jich pouhým studentským kamarádstvím, živeným hlavně jenom společnými vycházkami a návraty z univerzity do končin svatopetrských, původně dosti vzácnými a skutečně jen nahodilými a pro Máňu, jak se jí zdálo – a nebyla by ani jinak v mysli své připustila –, dotud lhostejnými, dokud se sama jednou nepřistihla, že na něho čekává.

A že zacházka, kterou si na své cestě do koleje dělá, je vlastně kvůli němu.

Poměr jejich nacházel se ve stadiu, o jakém říkávalo se v žargonu pokročilých a samostatných družek Mániných „můžeme se dobře vystát, ale můžeme bez sebe obstát“, celá tři léta od společné maturity. Aby se něco na něm změnilo, na to byli oba přespříliš dobrými studenty. Až najednou tenkrát, kdy medik Ulliková marně čekal na filozofa Zouplnu, ukázala se Máničce druhá polovice devíze, „mohu bez něho obstát“, poněkud pochybnou a téměř planou, když nepřišel ani druhého, ani třetího dne, ba ani po celý týden.

Tenkrát nebylo mezi nimi ještě tak povážlivo, aby šla a na nejbližší kanálové mříži ulomila – záminku, aby jej mohla doma navštívit, důvod, pro který se tenkrát neukazoval, byl však týž jako dnes, ležel doma churav.

Že ovšem nikoli valně, dověděla se Máňa velmi snadno a nenápadně od Bábiny z kuchyně, stálé zákaznice mistra Zouplny.

„Postonával jenom.“

Skutečně byl student filozofie Zouplna nejdůležitějším a takřka jejím výhradným pomyšlením po celý týden, ale po té lhůtě nabývalo zase „můžeme bez sebe obstát“ platnosti, ačkoli Máňu bodlo kdesi u srdce, když poprvé zas šla jinudy než zacházkou přes Staroměstské náměstí na Dlouhou třídu.

„Co s klukem?“ řekla si v žánru klubu pokrokových žen, ale v mysli její cosi odprošovalo zasmušilého filozofa za toho „kluka“.

Několik dnů vydržela v pevném umínění nebrati si do hlavy krom studia nic jiného; vědělať přespříliš dobře, že erotika jest největším nepřítelem studující ženy, a chtěla se státi hodnou pocty a důvěry, se kterou na ni a ještě asi pět mimořádných posluchaček univerzity hledělo celé tehdejší feministické hnutí jakožto na exempla ad viros –

Ale jednoho pozdního odpoledne listopadového, když vyšla z anatomického ústavu, ukázaly se nad Karlovým náměstím tak melancholické červánky, že neodolala představě o týnských věžích od západu zahořelých a rozběhla se tak spěšně, jak nutno, aby půvabný ten zjev ještě zastihla.

Když přišla na náměstí Staroměstské, nebyl na věžích než už slabý narudlý oplach, ale jinak se nemýlila, před výkladní skříní velkého antikvariátu stál syn příštipkářův, zasmušilý filozof. Znala dobře jeho rozvrh hodin, vracel se z matematického semináře, málem by ho byla minula.

– Kdož ví, kolik dní už se tu stavívá – pomyslila si Máňa se záchvěvem vřelé lítosti a postavila se před výklad vedle něho s tichým:

„Dobrý večer, kolego!“

Podali si ruce a její se slaboučko zachvěla dojmem z jeho vzezření. Máňa se však překonala a nedala na sobě nijak znát, že se ho ulekla, ale právě ten okamžik to byl, který rozhodl o obratu v jich poměru.

Než udělali spolu první tři kroky návratem k domovu, věděla, že patří k němu na čas života.

Nemluvili o tom nic, ani vzdálenou narážkou, ale všednost prvních jejich slov nahrazovala vřelost hlasu, zvláště u ní, neboť on za nic neopustil ani odstínem výhradu hrdopýchy proletářského dítěte oproti dítěti třídy privilegované, zvláště ní, bezprostřední představitelce útisku jím a jeho otcem přímo pociťovaného.

– Je-li už zdráv?

– Poměrně, rozhodně se mu vede lépe.

Máni ani na okamžik nenapadlo, že si strašně zadává; to, co provádí, mohlo se vlastně označiti stručným a případným rčením, že „za ním chodí“, ale nad něčím podobným byla vysoce povznesena.

Už samou povahou styku s ním. Neboť co nevidět octli se zas v oněch regionech, jimiž duše jejich procházívaly se těsně zavěšeny, zatímco na pozemském chodníku mezi sebou zachovávali odstup dvou kroků, jen tak, aby se slyšeli.

Hovor jejich nebyl ničím jiným než filozofickým disputem, pokud se může projev vzájemného souhlasu o nejsubtilnějších předmětech přemítání lidského disputem nazývati.

Mánin přítel měl naprosto samostatné názory libomudrcké a ona sama nejenže je s jásotem přijímala za své, ale čiperným svým intuitivním domyslem nadcházela mu v závěrech a analogiích, i nebývalo pro ni větší rozkoše nad to, když názor její, diletantčin, byl přijat jím, skvělým filozofem, přes své mládí ve vědecké organizaci spolkové proslulým, za bernou minci ve směně názorů. Stávalo se někdy, že její některý výrok poskytl téma pro celou jich procházku až ke svatopetrské věži, obvyklé to stanici jich rozchodů a někdy postoje delšího, než byla celá cesta.

Možno dost, že je leckdo pokládal za peripatetiky lásky, kteří se od sebe nemohou odtrhnout, ale ve skutečnosti byli to anachoreti výšin ducha, schůdných jenom nejčistším. Pravda že v těchto končinách, od všedního pozemského údolí oddělených hutnou clonou mraků, zhusta stávalo se, že duše jejich ocitly se v důvěrném stulení, chvíle to, na něž Máňa vzpomínala ještě před usnutím s rozkoší, jakou působí vzpomínka na krásné místo v knize anebo osobní úspěch v kolokviu.

Tenkráte byli by jeden jako druhá domněnku o erotické povaze svého poměru odmítli s úsměvem, jemuž k projevu opovržení stačilo jenom nepatrné navraštění nosu a mžiké stáhnutí koutků úst, jakým uměl on vyjádřiti svůj despekt vůči každému pokusu povznášení lásky nad fyziologii.

Ale onoho červánkového večera, kdy postáli spolu pod svatopetrskou věží tak dlouho, že ani nepozorovali dávno rozsvícené pouliční svítilny, až se do jejich hovoru věž vložila cimbálem svých hodin, zvěstujícím úžasnou už hodinu, takže nutno bylo rozejít se, řekla Máňa, když si podali ruce:

„Tak se mi šetřte, kolego!“

Nad takovým úžasným sdělením jejím užuž šla jeho obočí do výšky, ale úžas jeho byl ve vzniku udušen tepelným tónem, jejž nehledajíc našla pro svá slova a jenž svou nefalší prozrazoval náležitou strunu přespříliš, než aby nebyl probudil ozvuk u něho.

Neřekl než:

– Mi!

Kdo až dosud, co je Arnošt Zouplna na světě, vyslovil takové přání? Ani vlastní otec ne! A právě na tom mi zachvěl se její hlas jemnou, ale nepřeslechnutelnou vibrací…

„Dativus sympathicus!“ řekl si Arnošt Zouplna.

Poprvé, co se se slečnou Ullikovou potkává, vyskytlo se mezi nimi cosi ze sféry citové, a jak doznati dlužno, něco nepřetvářeně citového…

Jest však něco takového vítáno?! Jemu, Arnoštovi Zouplnovi, jemuž se dnes poprvé a hned několikráte stalo, že ve výkladech vůči vnímavé žačce uvázl?

Stalo se to vždycky a jen proto, že se jejich zraky potkaly…

Kdo tu byl vinen?

On – svou zvědavostí. Hned jak mu podala ruku, a potom její hlas, jindy tak koncízní a objektivní, nasvědčoval, že vedle řady abstraktních myšlenek, společně projednávaných, plyne v ní ještě jedna myšlenková rovnoběžka, alterujíc klidný vývoj pásma jejích závěrů, jimž jindy naslouchati byla radost!

Stalo se mu bezděky, co mu jakživo nepřipadlo, podívat se jí do očí, co je dnes tak nesvá. A shledal, že oči její jsou stejně měkce ovlhlé jako její hlas.

A nyní: Tak se mi šetřte!

Principiis obsta!

Ano, hned v samých počátcích dlužno se opříti takovýmto svodům, směřujícím k jeho ideové decentralizaci, z níž hledí jenom ztráta klidu, hle, pozbývá ho, už teď, zabývá se tou věcí již déle půl hodiny – jindy, když se rozešli, nevzpomněl ani na to, že slečna Ulliková existuje!

A příštího večera už ho slečna Ulliková nenalezla na Staroměstském náměstí u povědomého antikvariátu.

Šla se tam podívat ještě třetího večera, a nebylo ho tam ani třetího večera.

Čtvrtého večera pocítila Máňa ve svých tvářích plam ruměnce, když se přistihla na cestě k Staroměstskému náměstí, ale z půl cesty odešla ke svému domovu přes Václavské.

Vyhýbá se jí zúmyslně, toť nepochybno.

Od toho času chodila slečna Ulliková domů Václavským náměstím.

Uplynuly dva měsíce, jichž klid přišel Máničce velmi vhod, obstála při practicum skvěle.

A tu jednou koncem ledna v parku vystoupil před ní jako ze země zasmušilý filozof Arnošt Zouplna.

„Dobrý večer, kolego!“ řekl a podal ruku.

Nebylo dobře znát, je-li toto oslovení studenta v sukních humorem či pedanterií, ale jinak jí neříkal.

A hned pokračoval ve svém traktátu tam, kde přede dvěma měsíci přestal, nejinak než kdyby se byli viděli včera naposled. Máňa se střežila, aby ani slůvkem nenaznačila dvouměsíční lhůtu jich rozdvojení anebo aby se optala, jak se po tu dobu měl, co dělal – tak intimními spolu nebyli ve své transcendentální známosti, aby pozorovali všední okolnosti jeden druhého.

Zůstalo při fikci, že jejich opětné setkání dlužno děkovati náhodě, ale došlo k pozoruhodné nápravě jich poměru – od onoho dne totiž nescházívali se už před antikvariátem na Staroměstském náměstí, nýbrž na Václavském náměstí a iniciativa těchto jich každodenních dostaveníček, u svatopetrské věže končících, připadala jemu, na místě obvyklém býval vždycky on první, a nebyl-li tam včas, Máňa už nikdy na něj nečekala.

Nacházívali se tu dokonce i o prázdninách, jež Máňa kvůli studiu trávila v Praze.

Byla prozatím naprosto spokojena tímto návratem jich styku v pravidelnost jaksi měšťáckou, neboť zadostučiněním bylo jí tu vědomí, že dr. Zouplna musel přece nové její cesty k domovu vystopovat…

Byla také dokonale šťastna, šťastnější než milenka sebehorovnějšího zbožňovatele, přestože na tu dobu nejdůležitějším a takřka výhradným předmětem jich hovorů bylo nepoznatelno, jehož „ignorabismus“ skvělý matematik dr. Zouplna hájíval s vřelým zanícením. Vysmíval se běžnému tvrzení pozitivismu o nepředstavitelnosti nekonečna a užaslé Máni exaktně dovodil, že právě metoda, kterouž empirismus vylučuje nekonečno z představivosti lidské mysli, jest dokladem nemožnosti představ o prostorovém a časovém konečnu, jehož prý se nemůže zhostiti pouze autosugestivní omyl zděděné spekulace. Za týž, jak říkal, „autosugestivní omyl filozofie spekulativní“, pokládal nutkavost kauzality, příčinnosti, tuto nezhostitelnou vlastnost lidského myšlení. S bravurní lehkostí vyřešil pod svatopetrskou věží slečně z Papírky záhadu existence všehomíra tím, že záhadu jednoduše popřel.

„Jak se může někdo tázat,“ oslovil Máňu, „proč jest něco, když nemožnost nicu – dovolte, abych slovo nic takto skloňoval, neboť jinak nelze se srozuměti – když nemožnost nicu je tak kategoricky očividná! Jest nic možno?! No tak vidíte! Bylo někdy nic možno? Proto tedy muselo býti vždy něco bez počátku! Jak se možno tázat, proč něco jest takové, ne jinaké a ne opačné, když něco může být jen jediné a totéž něco než jednou! To jsou věci tak jednoduché a do očí bijící, že se divím, divím, věru divím…“

A dr. Arnošt Zouplna se odmlčel, hledě v Mániny oči, v jichž zřítelnici plála vznícená, šťastná vroucnost, totéž nadšené účastenství na jeho myšlenkách, bez něhož nemohl být přes dvouměsíční odvykání. Dnes byl pohled jejích očí zvlášť jiskrný…

„Jsem přesvědčen,“ pokračoval jako z katedry, „že v tom směru instruktivnější než všechna slova jest pohled z observatoře do hlubin hvězdnaté oblohy, já aspoň bych jakožto neprominutelnou disciplínu studia filozofie nařídil praktickou astronomii.“

„Ó, to bych já si přála, aspoň jednou v životě, ale kdepak by medik přišel k něčemu takovému, skoro lituju, že jsem se nedala zapsat na filozofickou fakultu.“

„Chtěla byste opravdu? Nic není snazšího. Jsem adjunktem na observatoři techniky, jsem tam nyní sám, dvorní rada jest mimo Prahu, přijďte zítra, jak se setmí, do ústavu, víte přece kde, Manina nad Smíchovem, Kopernikova ulice, anebo půjdem raději spolu, ale ne, musím leccos připravit. Bude-li tak krásná noc, jaká se chystá dnes, uvidíte nádherné věci. Znáte toho pána?!“

Nemile vyrušena z radosti své, již ostatně střežila se druhu svému všecku ukázat, ohlížela se Máňa po někom, jejž měla znát, ale dr. Zouplna ve smíchu – jak zřídka se smával! – ukazoval nahoru na věž nad nimi:

„Tamhle odtud přímo z římsy na vás kouká! Nevidíte ho? Ne?! A je to přece grandseigneur první velikosti. Ale kolego!“

Zahanbena, že tak pozdě pochopila, vykřikla:

„Ach, Jupiter!“

„Ano, Jupiter! Tomu prokážete čest, že mu budete zítra osobně představena. Hodí se to velmi dobře, máme právě jedenadvacátého srpna, toť jako na zavolanou! Na shledanou zítra u Jupitera, tam nahoře, kolego! Stačí tuhle moje vizitka, sluha v přízemí už bude uvědoměn!“

Měla takovou radost, že nebyla ani slova mocna. Jen stiskla jeho ruku s vizitkou mezi svými dlaněmi a hned ji zase pustila leknutím, aby neprozradila, co se v jejím nitru děje.

Neboť energická Máňa Ulliková, tento vzpurný duch v rodině majitele továrny na Papírce, hrdý ten uprchlík z dusného ovzduší flirtující společnosti, i v nejtajnějších myšlenkách svých cudná Máňa, jejíž jediný pohled stačil, aby přimrazil ústa mužských jejích studijních kolegů dříve, než se otevřela na impertinentní slovo, tato „misandra“, kteréžto slovo bylo na fakultě zvláště pro ni raženo, Máňa Ulliková, která každý zvědavý pohled mužský dovedla tak vydržeti a zlomiti, že už se nikdy neodvážil směrem k ní zdvihnouti, musela si doznati, že nejbanálnější fráze románová – „byl jejím bohem!“ která ji vždy k smrti urážela – splnila se na ní do písmene.

Tamhle zahnul za poslední dohledný roh a zmizel v bídné pobřežní uličce, svém domově, aniž měl tušení, že Máňa Ulliková zůstala dívat se za ním, až zašel, ona, která kromě něho žádnému, ať starému, ať mladému muži nikdy ani špičky prstů nepodala, a dnes jeho štíhlou, hubenou ruku – s protektorskou vizitkou polaskala mezi svými dlaněmi a hned pustila v úzkostech, aby ji neutrhl!

Fikce pouhého zájmového přátelství, půvabného, společným majetkem oslňujícího duchovního bohatství už před ní samotnou neobstála. Pravda, zamilovala si ho právě pro jeho ducha, ale naposled milovala jeho hlas ještě víc než jeho slova, snad právě, že ten hlas je pronášel, jeho oči ještě více než jeho ducha, ovšem že proto, že byly duchaplny, jeho bledé líce ještě více než jeho nadšení, právě proto, že tím nadšením někdy se zardívaly a že tato „někdy“ byla nejšťastnějšími chvílemi, jaké zažila.

Ovšem že výšinám jeho pomyslů svědčila vážnost letory, ale přesto, jak sladký byl dnešní jeho rozmar, tím slunnější, čím vzácnější! Uráčilo se mu zpozorovati, že její úloha kolegy navzdor rigorosu a vlasům až na kůži střiženým jest dohrána a že Máňa už dále nemůže?!

Dlouho do noci ležíc na lůžku a pohlížejíc k zlaté hvězdě na nebi (– Jak to rozkošno, dostaveníčko u Jupitera! –) přemýšlela Máňa o těchto předůležitých věcech.

S jakýmsi ustrnutím naznala jistou komiku svého postavení. Utekla ze svého světa takzvané první pražské společnosti z hnusu před jeho silným pohlavím a s hlasitým, v celé rodině a kruhu známých slyšeným posmíváním „nikdy!“ dala se do řádu samostatných žen, v němž se také stříhají vlasy a skládají sliby rezignace, a hle, právě tu, třebaže prapor myšlenky vždycky zachovávala ve cti, musela se setkati s mužem, před nímž se chvěla, ježto tohle „nikdy“… už jenom od něho záviselo.

Tento problém ji notně pokořoval, to jest – jí jako feministce slečně Ullikové bylo značně líto Máničky Ullikovy, která bude asi hodně trpět, až se bude muset v téhle věci stůj co stůj učiniti pořádek.

A když v jejím nitru, rozeštvaném ženou nejkrajněji, nikoli jen teoreticky pokrokovou a ženou reakcionářkou, bohužel musela si to říci, že ženou milující, došlo tak daleko, tu Máničce rozbřesklo, kterak pokroková vůle reakcionářskému srdci pomůže, anebo je navždy oněmí!

Není-li absolutní rovnost obou pohlaví pouhou frází a nevzdává-li se přece ani žena nejdůsledněji pokroková sebe samy, to jest ženy, potom nemůže jí býti ani ze stanoviska jejího vlastního tábora zazlíváno, že se ujme v této záležitosti mezi dr. Zouplnou a ní sama iniciativy.

Neboť ona, Marie Ulliková, posluchačka pátého ročníku a vlastně už doktorand lékařství, není taková, aby si dala něco anebo někoho přerůst přes hlavu!

A s tím usnula. Zvítězila v ní žena novodobá, což se jí vždycky podařilo, když byla sama se sebou.

Ženě zpátečnické bylo pak dovoleno před usnutím podívati se ještě za Jupiterem. Musela se hodně nahnout z postýlky, její hvězda byla zatím odešla z rámce okna.

A s tím se také probudila a po celý den urputně pracovala bez jakékoli jiné osobní myšlenky než té, aby bylo dnes večer krásně!

Podvečer byl opravdu i na srpen vzácný.

Máňa byla ráda, že se vypravila za řeku ještě za plného slunce, neboť hvězdárna české techniky byla skutečně „někde na horoucí skále“, jak řekl smíchovský občan, jehož se dotazovala. Po ulici, jejíž jediné a první číslo astronomický ústav nesl, nebylo tu krom něho a jména na plánu polohy ještě ani stopy, ale vyhlídka odtud z vysokého nadkošířského úbočí byla jednou z oněch nezapomenutelných modrých srpnových básní o Praze, za jakých na jejím obraze je více blankytu než na nebi, což podmíněno náležitou distancí, naskytující se jenom z této strany města.

Slunce nad západem vnášelo už do své modré malby města něco nachu, jenom velmi útle rozerdívajícího opar nad Prahou zázračně průzračný, a únosná harmonie obou těchto jemných barevných tónů tak rozněžnila Máňu, že náhle pocítila rosu ve svých řasách.

Ale hned nato úpal ve tvářích. Zastyděla se za svou měkkost před tváří Prahy, která ji k slzám pohnula, a řekla si, že by se jí to nebylo podařilo, kdyby její mysl nebyla bývala infiltrována zeslabujícími pocity.

Užila v myšlenkách toho lékařského výrazu bezděky, a to vrátilo Máňu Máni – vzchopila se – bude jednati dnes jako muž!

Nová tenkrát budova technické observatoře, postavené na nejvýhodnějším místě pražského okolí, ovládajícím nejrozsáhlejší obzor pražský, vypadala tak, jako kdyby ji byli zedníci dnes ráno opustili, země kolem ní neměla ještě ani času zazelenati se a nové zdi měly barvu zrnitě písčité půdy svého nejbližšího okolí; poněvadž vysoká poloha nenutila stavěti do výše, byl by střízlivý celek s oběma rotačními kopulemi, čapějícími na nízkých pavilónech, připomínal cosi orientálního svou odlehlou zamlklostí, nebýti tolika toho skla a železa, zpravidla vyznamenávajících moderní vědecké ústavy.

Vstoupila otevřenými železnými vraty, uvítána zuřivým štěkotem těžkého hafana, hlídajícího na dlouhém řetězu hlavní vchod.

Teprve až za hodnou chvíli přiběhl člověk bez kabátu, opřel rýč o zeď a spěchal vstříc příchozí dámě, ale stín, který se kmitl za sklenou zevní stěnou ústavu, vyšel na terasu nad schody a ukázal se býti dr. Zouplnou.

Ale nebyl to bodrý kamarád od včerejška, ba ani ne po několik let známý přítel, nýbrž reprezentant ústavu, který ustanoven přijmouti ohlášenou návštěvu.

Ani jednou neřekl jí „kolego“, naopak po obřadně chladné pokloně a pozvání „račte dál!“ vyhýbal se tomu, aby ji přímo oslovil, avšak co ji naplňovalo největším úžasem – proti svému zvyku ani jediným slovem nenavázal na včerejší rozmluvu, kteráž zavdala podnět, že ji pozval.

Ani když se octli uvnitř, neodložil masku cizoty a přistoupil hned k suchému učenému výkladu, který se asi ani slovem nelišil od poučení, jakého se dostávalo nepochybně všem návštěvám zvědavým na novou observatoř české techniky.

Znala příliš dobře svého přítele, aby nebyla porozuměla, že jeho dnešní chování jest zase obvyklým jeho pokusem odčiniti včerejší nepopiratelně citové ne-li vzplanutí, tedy aspoň oblevu svého neosobního chladu, již prozradil.

Konečně vemluvil se do své masky největší lhostejnosti učeného přednášeče tak výborně, že pozbyl i lehkého záchvěvu trémy, kterou jistě pociťoval ze svého přece jen nejapného chování. Nyní nabyl zas naprosté jistoty jednání a ostré šedé jeho oči nevyhýbaly se již jejímu pohledu a počínal si vůbec tak, že kdyby byl přítomen ještě někdo třetí, musel najisto míti za to, že ti dva lidé vidí se dnes vůbec poprvé, a byl by postrádal v korektním jich styku jenom jednu věc – vzájemné jich formální představení.

Marně vzývala svůj dobrý osud, aby ničím neprojevila, co se v ní děje, ale sotvaže jí připadla tato myšlenka, už zaplála ve tváři – a ježto znala svou olivovou pleť, jak vypadá v takovém okamžiku, zahořela druhým, ještě prudším ruměncem.

Jenom nejprostší, nejnaivnější a nejrafinovanější ženy bohaté duše rdějí se nad svým zarděním.

Opanovala se však ihned, když se na chvíli odmlčel – hle, její ruměnec přivedl jej z rovnováhy.

S důrazem pocítila, že toto jejich setkání jest v životě jich poslední, nemůže přece býti jinak, než že si toho přeje on sám.

Měla tisíc chutí použíti pauzy v jeho výkladu a osloviti jej:

– Račte odpustit, zapomněla jsem se představit – moje jméno…

Nebyla by se rozpakovala ani okamžik učiniti tak vůči některému mladému pánu rodinné své společenské sféry za týchž poměrů, ale v tomto okamžiku udělala jenom:

„Prosím!?“

Dr. Zouplnu slůvko to sice vzpamatovalo, pokračoval ihned ve své přednášce, ale už se neopovážil pohlédnouti na Máňu. Byl zase zasmušilým filozofem a spád jeho hlasu velice zesmutněl. Ani průvodčí středověkou mučírnou nemohl truchlivějším způsobem vykládati o jednotlivých číslech svého strašného inventáře, než jak mladý adjunkt demonstroval instrumenty i aparáty své observatoře.

Nesnese déle toto neslýchané počínání, snad jí nechce naposled dáti najevo, jak hrozná křivda se mu děje mrzutou povinností sloužiti přívětivým výkladem dámě, kterou v nestřežené chvíli bodrosti sám pozval.

Hrdá Ullikovna v nitru svém rozlítila se na příštipkářova syna, jejž ještě včera považovala za svého boha.

Líto i stydno jí bylo.

„Díky mecenášství inženýra Moura má naše nová hvězdárna nejmohutnější refraktor v celé říši po vídeňském,“ přednášel dr. Zouplna, když se octli v rotundě před velkým hvězdářským dalekohledem, „této okolnosti vlastně děkuje observatoř svůj vznik. Mour zakoupil refraktor z pozůstalosti soukromého hvězdáře v Massachusetts v Americe a daroval jej technice jako vděčný její žák, teprve a možno říci takřka kolem toho daru, aby bylo pro něj umístění, zbudována naše hvězdárna. Z vděčnosti postaveno zde bronzové poprsí dárcovo.“

Teprve teď podařilo se mu najiti kohoutek elektrické lampy a mocný refraktor, který předtím jenom v černých obrysech a výrazem své konstruktivní energie, odkazující od věcí vezdejších k nadzemským, prostor pod kopulí napříč protýkal, zaleskl se mnohočetnými a matoucími táhly svého hybného mechanismu.

Překvapení za překvapením dávalo Máni pozapomenouti na její rozpaky, a když se jí docela náhle nad hlavou otevřel kulatý strop kopule a ve výseku střechy objevil se široký pás hluboce modrého nebe, pobitý stříbrnými ještě hvězdami, zamrazilo Máňu dojmem, že se dosud nikde necítila tak v kostele jako zde – hmat doktorův, kterým mechanismus střechy uveden v pohyb, byl jí ušel nadobro.

Leč další obřad bohoslužby, jenž hned nato následoval, zbavil modlu uprostřed síně stojící okamžitě veškeré její monumentality, jejíž zásadní podmínkou jest klid.

Tichým šumotem otočila se celá kopule i se svým výsekem, jímž letěly hvězdy jako stříbrný a zlatý písek sítem, a hned nato pohybem až komicky čilým obrátila se roura nesmírného dalekohledu týmž směrem a tak tajemná modla chrámu ukázala, že je sama vlastně nářadím ritu. Všechno to dálo se tajemnými manipulacemi doktorovými, jež jeho hostu úplně dezorientovanému připadaly jako pouhé pokyny.

„Podíváme se především na Jupitera, jemuž jako největší planetě systému slunečního náleží přednost,“ přednášel dr. Zouplna tónem naprosto objektivním, „jest ovšem nutno především jej najíti,“ pokračoval a sklonil se k refraktoru.

„K tomu slouží malý dalekohled, tuto poblíž okuláru refraktorového umístěný,“ docíroval dále, zatímco roura refraktoru pod rukama jeho různými táhly pracujícíma provedla několik stručných, sotva znatelných odkyvů. „Tak: Jupiter v celé své mohutné vznešenosti, se všemi svými čtyřmi měsíci. Zbývá jen ještě zaostřit, spustit hodinový stroj, který povede dalekohled za hvězdou s náležitou korekturou, a pozorování může začít. Prosím!“ a ukázal na křeslo před okulárem refraktoru.

Máňa usedla, a když nahlédla do dalekohledu, takřka všechen její subjektivný rozruch uklidněn, opanovala se dokonale snad i tím, že nyní měla kam své oči skrýti. Ale také překvapující zjev jasně žlutého obrovského terče Jupiterova, ohromujícího tím, že byl neuvěřitelným takřka zvětšením zlatě plápolavého bodu na nebeské klenbě, opanoval její mysl na hodnou chvíli výhradně.

„Jeho střední vzdálenost od Slunce obnáší sto čtyři milióny sedm set tisíc mil,“ pokračoval dr. Zouplna trpitelským názvukem, zcela blízko jejího ucha, nahlíželť stále do hledače.

Máňa na svou vlastní pěst, přeslýchajíc docentovu přednášku, počala bádati v tvářnosti Jupiterově. Jevila se jí vznešenou i tragickou ve své zadumanosti za tmavějícími příčnými šmouhami a onou nejistotou žhavosti, tlumené atmosférou.

Pocítila cosi z kosmické úzkosti pozemské kreatury, kdyby náhle pošinuta byla na polovinu vzdálenosti mezi Zemí a největší oběžnicí slunečního systému, a vzpomněla si z ničeho, že již jednou měla příbuzný dojem, a prudkým mžikem jí vytanulo, kdy to bylo.

Jednou, musela býti ještě velmi malým děvčátkem, dívala se s chůvou pozdě v noci z podstřešního dětského pokojíka sázavské vily na veliký, ale daleký požár i rozplakala se tenkrát neutajitelným pláčem.

Vtom však oslovil ji dr. Zouplna přímo – zdálo se jí, že tak dnes vůbec poprvé:

„Ráčíte pozorovati v severozápadní čtvrti terče Jupiterova malou, dokonale kulatou a černou skvrnu? Jako ozdobná nálepka na tváři krasavice,“ hlas doktorův pokusil se o úsměv. „Toť stín jednoho ze čtyř měsíců Jupiterových; v tom místě, kde se nachází, muselo by býti pozorováno zatmění Slunce; měsíc, který tento stín vrhá, stojí vpravo od terče Jupiterova jako jasná, velká hvězda, asi ve třech minutách a několika sekundách vstoupí do terče Jupiterova a po chvíli v něm zmizí. Je to nejzajímavější a dnes vůbec jediná produkce Jupiterova, kterou mi lze s jakousi nadějí na úspěch předvésti“ (nový pokus hlasu doktorova o úsměv) „račte dát pozor, budu počítat.“

Nastalo úplné ticho, toliko cvakot těžkého kyvadla hodinového stroje nasekával je.

Máňa, navyklá mikroskopu, našla ovšem ihned naznačené detaily a divadlo, kterak černý stín v tvářnosti Jupiterově postupem svým vlevo táhne za sebou svůj jasný původ z černé noci kosmické k obvodu Jupiterovu mírně zářivému, pojalo ji ve svůj svrchovaně napínavý vliv.

„Jedna minuta!“ řekl dr. Zouplna.

Máni počala stoupati krev do hlavy.

Zdá se jí, že jest vyvolenou svědkyní nesmírně důležité události na nebesích, třebaže dr. Zouplna mnohem tišeji než předtím, vykládaje o oběžných dobách Jupiterových měsíců, poučil ji, že fakt zajímavé jinak podívané jest na Jupiteru něčím pravšedním, asi třicetkrát měsíčně se opakujícím.

– Ale tento fakt, na který se dívám já teď svým okem někde vysoko a daleko nad Prahou, přihodí se než jednou a nevrátí se už nikdy! – pomyslila Máňa.

„Dvě!“ řekl dr. Zouplna.

Srdce v ní zadupalo – stávalo se jí to v okamžicích vzrůstajícího rozčilení, úplněk Jupiterova satelitu vůčihledě, pohybem mnohem patrnějším než minutové rafie, blížil se obrubě velkého terče.

„Skvrna, temně rudá elipsoidní skvrna, jíž se kroužek stínu právě dotýká –“

„Doktore!“ přerušila jej Máňa, a hned se opravila: „Pane doktore!“

Dr. Zouplna chvíli ani muk, potom však ozval se malomyslným:

„Prosím…!“

Odhadujíc v upřímných úzkostech tenký černý proužek, ještě mezi satelitem a jeho planetou vybývající, pravila Máňa:

„Je to naprosto vyloučeno, aby pohyb nebeských hvězd předurčoval osudy lidí, nás pozemčanů?“

Ticho.

„Hm!“ nevrle odpovídal doktor, „divím se, že se člověk studovaný a doktorand medicíny může hvězdáře devatenáctého století takto tázat.“

„Tázala se tentokráte žena,“ řekla Máňa tklivě.

Pauza.

„A ta hvězdáře přesvědčí,“ pokračovala Máňa vášnivě, „že od toho okamžiku, ve kterémž se oba obvody těchto nebeských těl setkají, až do toho okamžiku, kteréhož malé ve velkém úplně utone –“

„To se stane ve chvíli asi kratší než půl minuty…“

„– rozhodne se životní osud dvou lidí, kteří společně tento fenomén pozorují, najisto aspoň jednoho z nich… Právě nastal první z těchto okamžiků…“

„Tři!“ řekl dr. Zouplna naprosto klidným hlasem. „Cvak – cvak –“ pokračoval hodinový stroj v podstavci, na němž zahlouben refraktor inženýra Moura.

Jupiterův satelit římská jedna přimknul se v tom okamžiku k svému vůdci a najednou zdálo se, jako by příšerný terč nejmohutnější oběžnice slunečního systému nabyl fyziognomie, groteskní, hrůzně výsměšné tvářnosti s bizarníma malinkýma očima, jedno z nich černé – stín – a druhé zářivě skvělé, ale hrozně vypoulené – Jupiterův měsíček sám!

To trvalo celých padesát vteřin, Jupiter vsával a zvolna vsál do sebe svůj měsíc, černé i jiskrné jeho oko podívaly se nyní hloupě klidně a pomalu se otáčely nalevo.

„Rozhodnuto!“ řekla Máňa, a smějíc se tóninou úplně falešnou, vstala rychle od stroje.

Dr. Zouplna už tu stál vzpřímen, ale Máňa kolem něho třemi kroky přistoupila ke stěně, kde na konzolu stálo bronzové poprsí dárce drahocenného refraktoru, pod deskou se zlatým nápisem.

Poznala nápadníka své skvělé sestry, loni odmítnutého: „Ejhle, inženýr Mour!“

Hlas její byl už úplně pevný.

„Slečno Ulliková!“ ozval se tu najednou vlevo ponechaný adjunkt astronomického ústavu, „klamala jste se, byla jste na omylu. Okamžik utkání Jupitera s jeho satelitem římská jedna, který se ostatně v Oděse udál před hodinou, ve Vídni nadešel před osmi a v Paříži nadejde za osmačtyřicet minut, nerozhodl o osudu těchto dvou lidí,“ a prst jeho šel dvakrát mezi oběma sem tam, „kteří k němu přihlíželi v Praze, neboť pokud já vím, a pokud aspoň já byl přesvědčen a myslím také k tomu oprávněn, jest osud tento dávno rozhodnut.“

„Cvak, cvak,“ podotklo k tomu kyvadlo hodinového stroje.

Nastala dlouhá chvíle ticha.

Navlas tak dlouhý byl zápas dr. Zouplny v jeho nitru bojovaný.

„Slečno Ulliková,“ spustil potom mladý učenec tónem katedrálním, totiž nejslavnostnějším, jehož byl schopen, „mohu tedy mluvit jenom za sebe z těchto dvou lidí,“ ukázal zas na oba, „a mohu říci, že jste mi – že jste mi tak drahá – tak drahá – jako můj život, a ještě dražší… chci říci bezmála tak drahá jako moje věda, a mám-li specializovati co nejpřesněji své city, musím říci, že by život můj bez mé vědy a bez vás přestal míti pro mne půvabů.“

Máňa před ním jako socha; elektrická lampa přímo za jeho hlavou stojící osvětlovala sice špičky jeho vlasů a jeho docentské licousky do posledního vousku prosvítila, ale z jeho tváře neviděla Máňa nic. Zatmění bylo totální.

Ač cítila, že nyní musí něco říci, přece jí ležel jazyk v ústech jako oblázek.

Předešel ji však dr. Zouplna sám.

„Čemu se však musím divit,“ krátkozrace zadíval se přitom na nehty své levice a pak odhodlaně vztyčil hlavu, „a neváhám to také doznati, že totiž bylo zapotřebí tohoto vyznání z mé strany, že jste moje city k vám, slečno Ulliková, nepostřehla, neuhodla, neocenila. Zdá se mi, že náš styk, náš poměr byl tím ochuzen o nejútlejší své kouzlo. Nemohu sice bez vás obstáti stejně jako předtím, ale sestoupili jsme z těchto éterických výšin,“ prst jeho ukázal do výseku ve střeše, „sem, sem…“

„K Jupiteru,“ dodala Máňa, nikoli bez hořkosti. „Aspoň jsme slavili své zasnoubení před tváří Jupiterovou, v éterických sférách. Poslyš, Arnošte, tykám ti poprvé, ale věř mi, že tak prostě, jako by tomu ty byly již čtyři léta. Poslyš tedy – to, cos mi právě řekl, ovšem bylo velmi silné. Já jsem neuhodla tvé city ke mně, poněvadž jejich – řekněme vědecky – manifestace byly přespříliš delikátní, ale ty dávno jsi přesvědčen, že jsi oprávněn za to míti, že tě slečna Ulliková zbožňuje, neboť její láska naplnila ta čtyři nebo těch pět let naší známosti nezřízenými výbuchy. To je překrásné! Nuže budiž; to, co se mezi námi dnes večer přihodilo, bylo železnou nutností, sic bych se byla v našich éterických sférách zalkla. Můžeš být ujištěn, že se na našem poměru nezmění pranic, než to ty a že mi propříště laskavě nabídneš rámě, když půjdeme spolu. Nemluvme prozatím dále o tomto předmětu a – pojďme.“

„Ještě dávno nejsme hotovi se všemi nádhernými úkazy, jež nám za dnešní skvostné pohody poskytuje ohvězdněné nebe –“

„Upřímně řečeno, nemám chuti dleti déle se svou šťastnější sokyní pod jednou střechou, aspoň dnes, musím na ni teprve zvykat, pomalu zvykat! Snad se tu ještě někdy shledáme, s tou vědou, která je ti bezmála dražší než slečna Ulliková!“

A šli.

Neboť od toho okamžiku v této dvojici lidí vedení ujala se – slečna Máňa, a to do té míry doslovně, že ona, hned jak vyšli, nabídla jemu rámě, a on se zavěsil v její loket. A už nikdy nechodívali jinak. Jestliže v krajích nadsmyslných po právu duch jeho její duši byl vůdcem, na vezdejších chodnících bylo tomu nyní naopak. U jiných dvojic, je-li muž zavěšen v ženu, je to snad podle zbytků zákona o rytířskosti nemravem. V případě Mánině byl to jenom důsledek skutečnosti, že v této dvojici živel mužský reprezentovala mužatka, za kterouž se Máňa Ulliková považovala, ačkoli byla vlastně nejryzejší ženou pod sluncem. Neboť pouze ryzí žena snad vždycky se řídívá samičím příkazem pouhé polarity o mužském ideálu, velícím opovrhovati mužem, je-li nutno sleviti něco ze stádního pojmu o takovém ideálu, ale nikoli žena nejryzejší. A jen mezi těmi vyskytují se vzácná ženská srdce, kteráž dovedou býti budoucím otcům svých dětí srdci mateřskými, když toho vidí nutnost…

A toho nutnost přivedla dnes vlastně Máňu k verpánku otce jejího soukromého docenta, jejž oklamati hleděla vřelými reminiscencemi na rozhodující jich dostaveníčko u Jupitera.

Starý Zouplna odkláněl hlavu nazad, aby snáze viděl – už dodělával tenčící se podpatek Mánin.

„Což o to,“ pokračoval v načatých svých vývodech, „ono by snad nebylo tak zle, kdyby Ernest byl zdědil mou bytelnost.“

A zraky starého chuďasa zalétly přes brejle na chvíli k pohovce Arnoštově. Za chvíli bodly po slečně.

„Tak tu je, slečno, botka zase s hákem, jenom se neráčejí zas zaháčit za mříž u kanálu.“

Máňa, sedíc na třínožce, chystala se obout spravenou obuv tak, aby nebylo zpříma očitých svědků této procedury. Otáčela se, otáčela, dupala, ale v jednom okamžiku domnělé nestřeženosti hmátla do tmavého kouta po čemsi světlém a zastrčila to kvapně do kapsy.

Obula se, zaplatila, starý příštipkář žádal tolik, že si toho povšimla i v této zaměstnanosti mysli, podala ruku doktorovi, přála mu nahlas brzké úplné zdraví, šeptem dodala: „Zítra tedy!“

Zmatena vyjevenýma očima starého, i jemu podala ruku a zmátla se ještě víc jeho úžasuplným:

„Stafraporte, stafraporte!“

Když vycpané dveře za ní zapleštily, sáhl starý Zouplna zase po dýmce a zapaluje si prohlásil:

„Ty, Ernestku, poslouchej – hm! – ale nediv se, že se tě ptám – prosím tě, kdepak máš tvůj šátek?!“ Arnošt neporozuměním až přivraštil obočí.

„Nu ano, tvůj šátek na nos, šnuptychl!“

Arnošt pozdvihl se a přes rameno pohlédl do zákoutí u hlav pohovky.

„Nu, nehledej se s ním, máš pravdu, tam ležel, ale už tam není, ta holka ho sebrala a vzala s sebou!“

Nyní Arnošt svraštěná obočí na starého do výše vytáhl…

„Jojo, koukám na ni – do kapsy ho strčila…“

Chvíli jeden druhého pozorovali – beze slova, potom však poprosil Arnošt:

„Tatínku, buďte tak hodný a chvilku nekuřte, škrábe mě to v krku!“

Jako střela letěl starý postavit dýmku do kouta.

Máňa zatím pospíchala domů. Jenom odhodila nevzhledný svůj klobouček i s kabátem na pohovku.

Hluboce, hluboce zamyslela se Máňa, přešla dvakrát pokojem, prudce hněvivě zavřela okno, jímž linula se sem líbezná ukolébavka Tyndina, pro strýce zpívaná.

Pelyňkovými myšlenkami kormoutila Máňa své srdce, a kdyby byl někdo pozoroval její oči, byl by se podivil, proč už dávno z nich nevyhrkla slzička.

Ale Máňa spokojila se vzdechem náležitě vydatným, a vyňavši z přístolí svého psacího stolu podnosovitou misku, v laboratořích zvanou kádinka, nalila do ní destilované vody a pomalu vytáhla z kapsy svého kabátce Arnoštův kapesník.

Přihotovila svůj nový mikroskop, strýcův dar, a vůbec přichystala se k práci, kterou do té chvíle pro svého milence nevykonala snad žádná anebo jen málo milenek.