Turbina

Asi po čtvrthodinné plavbě tímto ramenem, potoku podobným, vyjel Václav se svým nákladem do širší laguny u Korunního ostrova a přistál vlevo.

Pěšinkou v sítině – voda tu byla značně klidna – dospěli oba k plotu ze silných tyčí, dopolou nabarvených uschlým bílým bahnem na důkaz, jak vysoko řeka v těchto končinách stoupává, a prohnutých pod návalem hustého proutí hrnoucího se k řece až sem a ne dále. Vysoké olše stály rozkladitě za ním a – jak bylo vidět pod trávníkem tu tam podemletým – kořeny jich tvořily sukovité svorníky sypkým břehům tohoto nahodilého ostrova, vzniklého nánosem za pamětí generací čtyř set let.

Již odtud bylo slyšeti soptivé vydychování plynového motoru, a když Václav odsunul kus plotu, tvořícího vráteň nejprimitivnějších dvířek, a oba vystoupili nahoru, octli se v zadním nádvoří, to jest nekrytém skladišti všemožného harampádí, náležitém k dvorní továrně B. Ullika a spol.

Továrna sama, její hlavní budova, byla tak stará, že její adaptace k účelům průmyslovým vypadala bezmála jako drzá neúcta. V bezprostřední blízkosti její kolosální plechové a červeně natřené střechy, která svou bání a končitě z ní vyhnaným hrotem označovala původní objekt jakožto stavbu věžovitou a panský kdysi majetek, drze dmychala výpust hnacího stroje. To byl zjevný výsměšek té z pradávna hrdě naduté, hranaté, z osmi širokých plátů ohromně sestrojené cibuli, vespod zadrhnuté ve stručný, energický přístřešek, nasedající bez dalšího římsoví přímo na zdivo čtverhranné široké budovy.

Co ze zdiva toho přečnívalo kulisu stromoví, o málo snad mladšího než budova sama, honosilo se nefalšovaným zlatohnědým tónem, naneseným několika sty lety, jaký bývá původem horoucího nadšení milovníků staré Prahy, té teskné lásky k nenahraditelnému, ale nezabranitelné, třeba pozvolné zkáze propadajícímu.

Zde popadla se novodobá chamtivost se starobylou noblesou obzvláště názorně. Ačkoli továrna z devatenáctého věku a panské sídlo ze šestnáctého odděleny jsou od sebe časovou nedozírností, tady prostorově byly sloučeny co nejtěsněji, až se navzájem prostupovaly. Podstřešek věže protknut byl rourou až k báni vyčnívající a ze zbytnělého jejího konce přectihodné starobylosti přímo do tváře – fut-fut-fut – foukala zištná bezohlednost dneška. Stěna budovy obrácená do ostrova, vyjímajíc poslední poschodí, zakryta byla přístavkem šedě natřených prostorných pavlačí o železné konstrukci, patrně dílen, po jichž jednom konci čile pojížděla zdviž, snášejíc ze čtvrtého patra bedny s hotovým zbožím.

To všechno dálo se jako blasfémií každodenním cvikem na pravšední hřích kleslou, a hle, barokní báň se nesesula, zdi její přespříliš solidní nerozestoupily se, aspoň ani o patrné zdáníčko více než prapůvodní nepatrná trhlina, tenká čára jdoucí od střechy všemi okny a naznačující míru, do které sedla se těžká stavba snad hned po svém zbudování anebo věkem, aniž to mělo na její věkovitou bytelnost nějaký vliv.

Zdálo se spíše, že vznešená stařena ve zlatohnědém aksamitu zúmyslně přezírá dotěrnost dělníka v šedé, třebaže nedávno natřené pracovní kytlici na ni se tlačící. Velké čtvercové okno, vetknuté do baňaté střechy v největší šíři její, stále stejně k nejbližšímu okolí lhostejné, neodvratně pozorně hledělo přes řeku do letenské stráně.

Bílé, oslnivé zářijové slunce, pražíc svými paprsky do nádherného jitra toho dne, kreslilo široké stíny tím hlouběji a ostře světlé kontury věcí tím břitčeji, ale hnědavou měkkost starých zdí změkčilo ještě více – nejvýše že hrany stěn a střechy obrýsovalo jasným zlatem, jak tomu bývá na některých pošetilých pohlednicích s architekturami –

Václav vedl Leiba velmi ostražitě až do zahrady, továrnu z této strany obkličující, před vstupem do ní ukázal mu, aby počkal, sám pak přistrčil nos blíže.

„Je starej v závodě?“ zeptal se za rohem skladníka dohlížejícího k nákladu.

„Ale kdežpak, ten má dnes obchodní komoru,“ zněla odpověď.

„Dobrá!“ pomyslil si Václav a ze srdce mu spadl kámen.

Ruče pobídl Leiba k železným šnekovým schodům na rohu, nebylo nebezpečí, že tu někoho potkají, když šéf nebyl doma, neboť ze zřízenců nikdo nesměl na tyto schody vkročiti.

Václav měl nahnáno a Leib mrkal plápolavýma svýma očima jako noční šelma, která se vydá ve dne na lov. Ve čtvrtém poschodí šnek spojený s každým z dolejších poschodí končil a oba vešli na chodbu.

Tady už v úplném bezpečí před jakýmkoli překvapením dostali se k hlavnímu schodišti a po několika jeho stupních k starobylé dřevěné mříži, jejíž tyče byly velmi jemně soustruhovány; modrá moarová látka, těsně za mříží natažená, bránila pohledu dovnitř. Na mříži překrásná, ač jednoduchá renesanční klika, do stříbrna vyleštěná dlaněmi generací a vyhlazená až do zrnité struktury kovu, jak se jevívá na prastarém kování. Také zámek byl pozoruhodné staré práce.

Ale ve veřeji mříže skryt byl elektrický knoflík, o němž věděli jen zasvěcení, Václav sám jej musel hmatem hledati, než se zvonek uvnitř ozval.

Teprve za chvíli bylo slyšeti za mříží velmi opatrné šustění. Václav, jenž věděl, kolik uhodilo, s obvyklou svou nevrlostí prohodil:

„To je ten šmul, kočičář!“

Suché, hluboké zakašlání, svědčící o velmi rezonančním hrudníku, odpovědělo mu, ještě chvilka otálení a potom se mříž otevřela, aniž by klika cvakla, bylo patrno, že účel její i zámku byl jenom ozdobný.

Ve dveřním otvoru, vedoucím do velmi tmavé předsíně, objevila se hlava starce, jejíž líce měly svěží, téměř mladistvou barvu, ale hojné vlnité dlouhé vlasy a předlouhé, ve dvou pramenech, na konci jak závoj tenkých, hluboko splývající vousy byly bílé, neznatelno, zda šedivé.

Bylo zapotřebí jistého úsilí, aby se člověk vymanil z optického klamu, že tato osvětlená hlava sama bez těla tkvějíc vznáší se v prázdné jinak tmě prostoru – známého triku salonních kouzelníků bylo tu vědomě využitkováno, neboť hlava starce, zřejmě překrásného, s nesmírnou hrdostí poněkud nazad nachýlená, s přizavřenýma očima produkovala chvíli přespříliš dlouhou, než aby to nebylo nápadno, očividně zamyšlený živý obraz. Přitom napadlo Leibovi, že vlnění skvělých vlasů a vousů způsobeno bylo vlastně – horkým želízkem.

– E’ meschugger Kerl! – pomyslil si Blumenduft, který toto divadlo neviděl poprvé.

Konečně hlava ožila, a sice nejdříve očima, kteréž se podívaly nesmírně hrdě, ano hrozivě na příchozí, což nebylo bez efektu, neboť oči byly veliké, černé, ohnivé, ukázaly se starcovy ruce a hned nato bylo možno zjistiti v černé té komoře celou postavu, napřed nezbadatelnou proto, že oděna byla v černé sametové sutaně a že předsíň byla rovněž vyložena touže látkou.

Cvakla zámyčka žárovky, otevřely se další dveře, vstoupilo sem z nitra velkého sálu prudké denní světlo, a bylo po kouzlu a po komedii.

Ne docela, neboť aktér zůstal v kostýmu. Byl to černý aksamitový háv s dlouhými rozstřiženými křidelnatými rukávy, splývajícími téměř až k zemi s obrubou hávu zároveň, z rukávů vyčnívaly paže v těsných rukávech z černého atlasu, na hlavě aksamitová čapka – úbor člena rady sta druhdy Benátské republiky.

Uhodnouti, k čemu taková černě drapovaná komedie – k tomu nebylo ani třeba psychologa. Hlava i s nádhernými svými čupřinami čapěla poněkud nazad a příliš nízko v ramenech, aby i méně bystré oko poznalo, že sedí na těle sebemírněji, ale přece jenom znetvořeném. Úkolem řasnaté tógy bylo zakrýti tuto nepravidelnost. Ale nebylo ani možno představiti si sličnější hlavy nad tuto. Na plném denním světle bylo nyní patrno, že domnělé její šediny mají vlastně barvu onoho okouzlujícího tónu nejdokonalejší plavosti, kterouž vlasová vlna téměř svítí v ohbí svém, však lomem ztmaví div ne do černa, je-li vlas jen trochu olejem napojen.

Pleť tváře byla jen tak ruměná, aby to snesla světlost vlasů, vůbec byl obličej tak ušlechtile stylizován, aby tím patrnějším byl krutý vtip přírody, která jen za cenu zkřivené šíje vytvořila hlavu tak dekorativní.

Armin Frey vyrovnal se se svým osudem tím, že vtip přijal a přestupňoval, co bylo na něm sličného, rafinovanou úpravou svého zevnějšku do té míry, že i své obydlí držel jako interiér nejranější renesance.

„Schainen gutn Morgen, Herr kaiserlicher Rat!“ uklonil se Blumenduft co nejníže.

, švagr, já se jmenuji Armin Frey a jsem soukromník, nejvýše ještě soukromý sběratel starožitník,“ řekl oslovený rovněž německy s nesmírně důstojnou pózou.

„Prosím pěkně, pane císařský rado!“ odtušil Leib Blumenduft.

„Přinášíte mi, pane Blumenduft!?“

„Eppes schaines, myslím, že nebudu vyhozen!“ Řka, položil Leib domnělé své modlitby na kožené křeslo a hbitými hmaty vytáhl z kapes po kotěti.

Držel je za kůži v týle a koťata syčela a statečně kroutila hlavičkou, jako by chtěla prsty vzadu je držící ukousnout, všechny čtyři tlapky s vytaženými drápky od sebe.

Jakmile je Armin uzřel, zbledl.

Okamžitě je vysvobodil z prstů židových.

Koťata ihned přitulila se k sametové hazuce Arminově a vášnivě jala se tříti hlavami o jeho hruď.

Armin zahlédl na světle doužkující oči jednoho z nich a zase zčervenal potěšením.

„Kolik?“ hnedle šeptem otázal se Blumendufta.

Ten jako v rozpacích rozhodil rukama.

Armin obrátil se na Václava, kterýž s velikým zájmem očekával cenu, jakou kočičář poví, a řekl:

„Jdou nahoru na půdu, když už tu jsou, a seškrábou to holubičí z báně, beztoho jsem slyšel dnes po ránu někoho dole na dvoře tuze hlasitě vyhrožovat, že mi postřílí všechny holuby. Ale dají pozor, ať jim hřablo nevypadne dolů jako ondyno!“

Václav, ač nerad, poslechl a odešel po schodech z rohu prostranného sálu vedoucích, jediném to přístupu na půdu. Armin zavřel za ním padák ve stropu na klíč a vrátil se tak rychle k Blumenduftovi, že až shodil těžký turecký koberec přehozený přes zábradlí schodů, právě tak soustruhované jako sloupky vnější mříže.

Odhodil koťata vpravo vlevo a dychtivě vrhl se na pouzdro s foliantem, neboť znalecké jeho oko již na ořízce poznalo, že kniha nemůže býti židovskými modlitbami, přes Davidovu pečeť na stužkách.

Rozčilením rozechvěné prsty jeho nebyly však s to, aby knihu z pouzdra vybavily, musil to učiniti Blumenduft sám.

Zraky mu zaplanuly, když zočil celou knihu, a chvatně vzal ji z prstů Blumenduftových, jehož napuchlé nehty s černými obrubami vypadaly na marokénových deskách foliantu, zlatými bourbonskými liliemi posetých, opravdu jako rouhání.

Dvě tři vteřiny stačily Arminovi na prohlédnutí vazby, koženého hřbetu, rychle otevřel vrchní desku, aby se podíval na předsádku, narůžovělá jeho tvář zbrunátněla, rty jeho mumlaly:

„Toť se ví! Jak také jinak! Nemýlil jsem se!“

V očích jeho, tak podivných hlubokou černí vroubenou bílými brvami, sehrál se rychlý sled dojmů, jako za blýskavice každý blesk z jiného kouta.

Nesmírné zadostučinění z nálezu právě učiněného přešlo v přehnanou vítězoslávu, nadýmající jeho beztoho vzdutou hruď, že muselo dojíti k výbuchu.

Jeho paroxysmus skončil smíchem tak frenetickým, že Leib Blumenduft, jemuž hysterie mužů nebyla věcí neznámou, úžasem až ustoupil o dva kroky.

Armin válel se na polštáři křesla v křečovitém záchvatu smíchu, který skončil takovou záduchou, že mu při kašli oči úzkostně z důlků vystoupily.

“, jako by bezuzdné jeho veselí bylo skutečným tělesným utrpením.

„Počkejte, Blumenduft, počkejte; za chvíli se budete taky smát, jen co se zdvihnu… Ale musíte si sednout, abyste to vydržel… Vemte si tamhle židli… ano, tu… vši letos nemáte…? Já vím, že nemáte, že jste nikdy neměl… tak dušovat se nepotřebujete; ale než sednete, obraťte se ke mně zády… nu, obraťte se, povídám… tak! A teď, jak napočítám tři, rychle se zase obrátíte nazpět!“

Leib uposlechl, Armin počítal velmi zvolna:

„Jedna!“ a hlas se mu snížil shýbnutím.

„Dvě!“ a na stůl za zády Blumenduftovými udeřilo.

„Počkejte ještě!“ zavelel Armin, zabývaje se tajemným šukáním.

„A teď – tři!“

Blumenduft otočil se náramně zvolna, podezíravě podhlížeje, neztropí-li si pán z ubohého žida necitelnou švandu, sotvaže však zavadil zraky o stůl, vůčihledě zkoprněl.

„Gott der Gerechte, gelobt sei sein Name!“

Na stole vedle knihy, kterou přinesl, ležela ještě jedna, navlas taková, tak navlas – a tomu Leib Blumenduft rozuměl, neboť nebyl o nic menším znalcem než Armin Frey –, že se mu zdálo, že jeho původní se zdvojila.

Nic se nesmál – jak pan Frey prorokoval – smích mu zašel, neboť obě knihy před ním reprezentovaly cenu – sto osmdesát tisíc franků, každá po devadesáti tisících! Měly-li obě týž obsah, a to měly, o tom Blumenduft nepochyboval, potom tady ležely dva exempláře – „Stanov řádu svatého Ducha“, jejž založil král Jindřich III. roku 1578, onen pár exemplářů, které scházely do plného počtu dvaačtyřiceti, jež kancléř řádu na rozkaz králův tisknouti a vázati dal pro prvních dvaačtyřicet řádových rytířů z roku 1578, jedenačtyřicet z nich nacházelo se v pevných rukou, jedenačtyřicátý z těchto známých a zjištěných tisků, vázaných nejslavnějším z francouzské dynastie královských vazačů Évů, přivezl Leib Blumenduft včera do Prahy a přinesl dnes sem k panu Freyovi, a ten, zatímco se Leib k němu zády obrátil, dříve než by tři napočítal, k jedenačtyřicátému položil dvaačtyřicátý, teprve „hledaný“. Neboť že ho Václav z půdy neshodil – tak chytrý byl Blumenduft také.

Oči jeho srovnávaly oba drahocenné, ach předrahocenné tisky. Oba byly vázány v oranžovém levantském marokénu, desky obou byly v rovnoběžných řádkách pokryty zlatými „fanfárami“, to jest tlačenými ozdobami, vždy ob řádku stejnými, první sestavena byla z heraldických lilií královských, druhá z plamenných jazyků sv. , H křížené dvojitou řeckou γ anebo y, uprostřed znak bourbonský s lotrinským vedle sebe s korunkami, obtočeny velmistrovským řetězem řádovým pod bourbonskou korunou, a konečně symetricky čtyři vinětky sv. Ducha, uvnitř vejčitého rámečku holubice ve svatozáři z otevřených oblak se snášející, znaky sv. Ducha značně menší než královy…

Leib Blumenduft, jehož odbornická mazanost v těchto věcech byla stejně proslulá v brokantérských kruzích „obchodních“ jak v Londýně, tak v Paříži a Římě, srovnával obě vazby, lilii na lilii, plamen na plamen očima takřka přenášeje, lístky vavřínových snítek pod znaky počítaje, identita formiček, jimiž tlačeny, byla nepopiratelně „felsenfest“.

Kterou z obou knih vázal Nicolas Éve v šestnáctém století a kterou pan Armin Frey r. 187*?! A jestliže jedna z těch vazeb pochází skutečně od pana Freye, kterak to dokázal, když dublinská objednávka došla ho teprve před měsícem, když neměl než fotografii originálu a rozměry a když mohl za tu dobu přichystati nejvýše holé desky s marokénem, jejž ovšem dovedl na světě imitovati a k nerozeznání od levantu šestnáctého století impregnovati na celém světě ovšem jedině on, pan Armin Frey v Praze?

Mráz pojímal Leiba Blumendufta, jemuž odbornickou soustředěností nabíhaly vény na skráních, zatímco do hlubokého ticha, v komnatě panujícího, kašlala motorová výpust nad stropem své neúnavné kch-kch-kch…

Vycvikované oko mezinárodního šejdíře, jenž neměl sice nejmenšího smyslu pro uměleckou lahodu a půvab, pro ornamentální raport ozdob, pro monseigneurskou grandezzu bibliofilské památky královské z šestnáctého věku, ale zato pudově neomylný smysl pro znaky její pravosti, těkalo z desky na desku, oceňovalo vryp tlačené linie, onu jistou průsvitnost na povrchu marokéna, jakou způsobila lidská ruka dotekem několika století – a dosud nemohlo odhaliti, který z obou exemplářů jest pravý a který falzum, který z obou přinesl a který zde našel.

Zraky jeho, přepětím až šilhavé, zdvihly se k Arminovi s takovým výrazem záštivého obdivu a pochyb, že Armin pochopil.

„Alzo, vazágnze, Herr Blumenduft,“ začal imitovati jeho žargon, „kterépak z obou jsou ty pravé Statuty svatého Ducha a které z nich měl král Jindřich doopravdy v ruce…? oho, nic čichat, to by Václav poznal taky novou knihu!“ a Armin dlaněmi přitiskl knihy ke stolu.

Nastalo zase bývalé ticho – hřáblo Václavovo, seškrabující holubí trus z plechové střechy, skřípalo pronikavě.

Frey prožíval té chvíle plným douškem umělecký triumf, jaký nemůže poskytnouti žádný jiný druh uměleckého zaměstnání a k jehož vyvršení jest zapotřebí vlastně – zločinu, rozkoše z mistrovsky zdařeného podvodu.

Jeho triumf však měl býti ještě překonán.

Po dlouhém váhání položil konečně Blumenduft ruku na jeden ze svazků a řekl:

„Das san de rechtigen!“

„Falsch, falsch!“ křikl Armin.

Déle se nedal Blumenduft držet a jako dravec vrhl se na knihy.

„Počkat!“ zadržel jej Frey velitelským pokynem. „Vy tedy říkáte, tohle že je váš a tohle můj exemplář. Nuže dobrá. Právě opak jest pravda, abyste věděl. Zmýlil byste se stokrát a uhodl byste jenom pouhou náhodou. Takový jste vy konoasér. Jste to v pěkné blamáži. A přitom vědět, že jeden exemplář je pravý a druhý pouhá imitace!“

A Armin dal se do řezavého smíchu, který dopaloval Blumendufta k vzteku stále netajenějšímu. Díval se na Armina takřka vytřeštěn, nechápal ze všeho nic, jedině snad, že se stal zázrak a že ten vousatý sraženec se sametovýma uhrančivýma očima v sametovém taláru je přece asi jenom kouzelník.

Při tom všem smál se mu Armin do očí bezuzdně.

Poskakuje až smíchy, otevřel přístolí i začal z něho vykládati různé divné krámy a nářadí uměleckého knihvazačství, zejména želízka na tlačení zlatých ozdobných fanfár do kůže.

Podal jedno z nich Blumenduftovi do ruky a druhé. První z nich bylo s formou královské lilie, druhé s plamenným jazykem sv. Ducha.

„Zblázním se z toho, nedovím-li se, kterak jste přišel k těmhle formám, ty se měly dělat teprve podle originálu, jejž přináším!“

„Lieber Blumenduft,“ řekl Armin vážně, „něco vám řeknu, ale musíte mi slíbit, že to jakživ nikomu nepovíte!“

„Gott hab’ mich selig!“ zapřisáhl se Leib, „ať pojdu na tom místě!“

„Tak tedy, tahle želízka už mám patnáct let!“

„Jestliže je máte patnáct let, potom jste, pane císařský rado, gauner, jakému na světě rovno není, potom, potom…“

Armin mu přikyvoval s největším gaudiem.

„Jen ven s tím, jen s kuráží!“

„Potom jste dělal nejenom tuhle falešnou, ale také tuhle pravou vazbu ze šestnáctého století.“

„Ano,“ odtušil Armin s největším klidem, „před patnácti lety, když jsem byl v Paříži, a sice podle exempláře v Bibliothèque Nationale!“

„Schuft, Gauner, Ganef!“ nadával Blumenduft, vzteky všecek rudý, tryskaje slinou jak ušlechtilý oř ve cvalu, „potom jste nás připravil na mizinu, neboť zaplatili jsme za tyhle Statuty svatého Ducha na padesát tisíc franků a vy nyní říkáte, že jste je dělal sám před patnácti lety.“

„To je důkaz, že největší zloději při každém obchodě jste vy, obchodníci. Já za to mistrovské dílo obdržel od pana Dupanloupa pouhých sedmačtyřicet dukátů a půl, právě tolik, co dostal Nicolas Ève roku 1578 od královské pokladny za všech dvaačtyřicet vazeb; volil jsem tento obnos výslovně, z úcty k nesmrtelnému mistru svého umění.“

„Ale mýlíte se, že nás napálíte, máme od bibliotekáře Národní bibliotéky v Paříži, dále od ředitele muzea nápisů a pečetí vysvědčení, že je to pravý výtisk Statut svatého Ducha a autentická vazba od pana Èva!“

„Bratříčku, co si tedy žádáte ještě víc? Je-li tomu tak, potom tím snáze dostanete vysvědčení a nález od pana bibliotekáře i od pana ředitele, že i tento docela nový, dvaačtyřicátý a poslední exemplář Statut pochází také z dílny Nicolase Èva!“

Blumenduft zarazil se a tvář, řičivým vztekem odulá, opadla mu zas.

„To zas máte pravdu, abr a Ganef senen se doch!“

„Nu, konečně mluvíte rozumně, doufám, že nebudete od toho a že mně toho ganefa také zaplatíte.“

„Jak to myslíte, snad byste nechtěl najednou zdražovat?“

„Nic bych nechtěl než dvacet tisíc korun víc, a ty dáte za to jediné slovo, že jste řekl ganef!“

„Woln se mech umbringen?“

„Schrein se nich so, odr ich las se ‚nauswerf‘!“ odvětil Frey perzifláží žargonu, bavil se božsky. „A vůbec nemluvte moc. Ať vás režie a všechno všady i s reklamou v Americe stojí devadesát tisíc, pan Pierpont Morgan zaplatí za oba kvarty třikráte tolik a to je váš čistý výdělek, Leib Blumenduft!“

„Cože, vy taky víte, kdo koupí? Vy jste přece jenom…“

„Pozor, pane Blumenduft, každá další nadávka stojí vás pět tisíc korun, dělám to tak lacino, abych vás nepřipravil o kuráž.“

Blumenduft skřípaje zuby řekl:

„Jednejme zkrátka, kolik žádáte celkem za svou práci?“

„Dvacet tisíc a za ganefa taky dvacet!“

Blumenduft se dusil:

„Se wern uns ruenieren!“ zachroptěl.

„Blumendufta a Leiba? Vždyť já vím dobře, že není jiných kompaňonů než těchto dvou, a ti dva drží spolu jako tělo s duší. Nechcete? Dobrá, vemte si svoje Statuty číslo jedna, a z těchhle číslo dvě strhnu svoji vazbu, to nebude trvat ani minutu,“ a Armin chopil se dlouhého knihařského nože na řezání velkých archů.

Blumenduft zkaleným zrakem zoufalce pozoroval chvíli počínání svého úhlavního nepřítele, který znaje dobře psychologii spoluviníkovu, věděl, že Blumenduft, jemuž celé toto jednání bylo jenom požitkem, a k tomu požitkem náruživým, zvyšuje jej otálením, vydávaje tak dílo Arminovo nebezpečí, že bude zničeno, což by skutečně bylo znamenalo pro Blumendufta ztrátu ohromného zisku.

Ale také Blumenduft věděl, že Frey hrozbu svou nikdy neuskuteční, přesto však, když Armin popadl desku a s velkým gestem nůž rozmáchl, s vřískavou emfází, až se okna otřásala, rozkřikl se:

„Halten se ein, se Narr!“ a vytasil napěchovanou tobolku ze svého vnitřního, povážlivě čistého člověka. Zvolna počítaje, kladl na stůl jednu bankovku vedle druhé a každou provázel srdcervoucím vzdechem.

„Podívejme na Blumendufta, jak pouští chlup,“ dobíral si ho Frey, „jako liška na zimu, o šábesu a o Novém roce počítá peníze, a k tomu své krvavé peníze vyhazuje ze tří čtvrtí zadarmo, ale v břiše svém směje se hloupému gojimovi, že to dělá tak lacino! Ale dám vám ještě nádavkem radu, Leibe. Na dvaadvacátém listu vašeho tisku, který jsem pro vás vázal, schází dírka po knihomolu, který se prožral všemi ostatními listy, celým kvartem, a jenom jediný, dvaadvacátý, vynechal. Až pan Pierpont Morgan prolistuje novou akvizici své sbírky a najednou přijde na dvaadvacátý list, co řekne pan Pierpont Morgan? Tazis schön, řekne, pročpak tomu červu nechutnal zrovna dvaadvacátý list, že jej vynechal? Hm, pomyslí si pan Pierpont Morgan, knižní červové jedí přece jenom starý papír, není tenhle list naposled nový? A pan Pierpont Morgan vezme lupu a bude študýrovat a študýrovat! A když se dost naštudýroval, řekne si pan Pierpont Morgan, list je namouduši starý jako ostatní velín, ale písmo na něm není staré, a namouduši, řekne, to není tisk jako na ostatních stránkách, to je kresba rákosovým pérem. A řekne ten pán, svazek není komplet, a já ho koupil jako komplet. Vidíte, a zavolá si profesora z Bostonu, zavolá si profesora z Filadelfie a na pana Blumendufta bude vydán zatykač. Já na to přišel hned a mohl jsem to opravit, mám všechny kalibry červotoče, ale myslel jsem si, počkáš, až přijde pan Blumenduft, a ukážeš mu, jak se v Londýně ledabyle pracuje!“

„Ruka by vám byla musela uschnout od ramene až dolů, kdybyste to byl udělal,“ rozlítil se Blumenduft. „Was zenen ze meschugge, Herr kaiserlicher Rat! Z toho, co povídáte, je vůbec vidět, že tisku nerozumíte ani za mák. Právě ten list – bože, co ten dal bratru Šmulovi práce! – je důkazem pravosti pro ty ostatní. Panu Morganovi ukáže se ten list, ukáže se mu, že nemá dírku, a on podepíše revers, že to ví. Tím bezpečněji bude věřit, že ostatní listy jsou pravé, a v naši obchodní počestnost…! Proč mlčíte, pane Frey?“

„Zí Blumenduft! Vás holčičky přece jenom připraví do kriminálu. Jste už od nich žlutý jak citrón; aspoň když děláte velký kšeft, mohl byste si dát pokoj, patříte mezi lidi, kterým jde láska na mozek. Pracovat s vámi dohromady je nebezpečno! Nejste spolehlivý!“

Blumenduft zíral na aksamitového černokněžníka, nedbale rozloženého ve vlašském křesle, očima plnýma opravdové úzkosti a nedočkavosti, co z řeči Freyovy nakonec vyleze.

„Ano, z toho, co povídáte, vidím, že je tisk proveden u vás v Bardějově. Všechna čest vašemu bratru Šmulovi, oklamal i mne. Ale to pojištění s deklarovaným jednotlivým falešným listem, to má háček. Nezeptá se vás pan Pierpont Morgan: Jak se tedy dostal ten pohnutlivě poctivý list do vazby ze šestnáctého století s těmi ostatními? Aha!“

Blumenduft, který až dotud poslouchal s otevřenými ústy, zavřel je nyní, nechal peníze na stole penězi a dal se do prudké chůze podél stěny rozsáhlé komnaty, vzdychaje a rva si své kusé pejsesy. Chvilku kvůli změně lomil rukama, až kotníky zvonily.

„Jach wer mir die Ohren ab – und die Augen ausereissen!“

Avšak Frey vyhledal ve vzorně uspořádaném instrumentáriu svém elegantní pouzdro, v němž jako ve švýcarském rýsovadle ležely hedvábím chráněné krátké teničké ocelové rourky, otevřel knihu s vadným listem a s nejsubtilnější opatrností jal se zkoušeti, která z rourek by se do červotočinky před i za listem s naprostou snadností nastrčiti dala. Vyšetřiv to, pomocí téže rourky protiskl otvůrkem červotočovým jeho obrýsek na list nedotknutý, a když takto zjištěno bylo navlas místo, vsunul do svazku hned za dvaadvacátým listem tenký ocelový plech, na jedné straně suknem polepený, a otáčeje trpělivě rourkou, vyřízl ostrým jejím okrajem asi v pěti minutách v listě dvaadvacátém kulatou dírku, která při oboustranné revizi i svým místem a rozměrem naprosto se shodovala s přirozenou chodbou červotočovou. V plném svazku, všemi listy najednou, lze ovšem červotočinu mnohem snáze a bezpečněji imitovati.

„Bezvadně!“ řekl Blumenduft s úpěnlivým vzdechem a udeřil se do čela, až zadunělo.

„Tímhle to půjde snáz!“ řekl Armin a podával Leibovi silné kladívko, „ledaže byste dal přednost čistě rituálnímu odchodu z tohoto světa,“ a podával mu dlouhý knihařský oboustranně broušený nůž.

Blumenduft proklel svého trapiče strašnou, půl minuty trvající kletbou, ale ten hbitě přepočítav peníze, shrábl je a stopil v záhybech své tógy.

A než se Blumenduft nadál, byly obě knihy zabaleny do spousty hedvábného papíru, zavázat je do zevního, lepenkového obalu pomáhal už Blumenduft s obratností a péčí náležitou tak drahocennému zboží.

Otevřeny dveře ve stropě, zavolán Václav, kterýž podle svého opožděného „hned – hned“ patrně nahoře usnul, a Frey obrátil se k svému hosti s vlídným proslovem:

„Tak teď už tady nemáte co dělat, Leibe, pozdravujte svoji kale a držte se jen jí, a jestliže vám mohu radit, před uplynutím půl roku se Statuty svatého Ducha nedělejte žádné obchody, každý den dvakrát obraťte v nich listy, ať vyčichnou.“

Ale už se mu nepodařilo dohřáti Leiba Blumendufta, jeho plápolavé oči nepozbyly už vyděšeného výrazu, s jakým neustále pozoroval Armina Freye, jako by to byl vtělený Belzebub anebo Belfegor.

Všechny hrůzy z toho, co se mohlo státi, kdyby nebyl Frey přišel na jeho trik, obestíraly ho.

„E’ geschaitr Mann!“ řekl na schodech Blumenduft, největší to chvála, jakou může vysloviti syn Izraele o někom, kteréžto uznání stojí vysoko nad klasifikací: E’ gerechtr Mann! ) Vtom se otevřela ještě jednou dřevěná mříž a Armin, podávaje Václavovi obálku, řekl:

„Až půjdete nazpátek, Václave, odevzdáte to slečně Tyndě, že dávám prosit o jedné hodině.“

Potom uzavřel se Armin ve své poustce pečlivě, a pochytav obě perská koťata, Blumenduftův přínos, jejž ve svém ohromení zapomněl účtovat, ovšem že jen prozatím, znalť přece svého dodavatele velmi dobře – odešel s nimi po schodech stropním padákem na takzvanou půdu. Byla to místnost představující nitro takřka pravidelné kostky, z trámů a prken zbudované uvnitř plechové báně střechy a rozdělené přehradami na čtyři oddíly; veliké okno v každé stěně jasně osvětlovalo celý prostor, věnovaný druhé veliké náruživosti Arminova života – sportovnímu pěstění angorských koček.

, bylo umístěno v končitém hrotu střechy, tam vedl už jen žebřík.

Koťata tulila se do náruče jeho s takovým nadšením, že jim musel až násilím hlavy zvrátit, chtěl-li se doopravdy přesvědčit o nejdůležitějším znaku jich původu.

Ano, tak jest!

Zřítelnice angorčina smrštila se na štěrbinu takřka vláskovitou, takže duhovka opanovala celé oko, tím více vynikla smaragdová zeleň její, opalizující všemi barvami duhy – „les vrais yeux perses de madame de Fayel,“ citoval Armin Lafontaina.

Nebylo pochyby, obě zvířátka pocházela přímou linií z čisté rasy perské, jakou do Itálie přivezl v šestnáctém století Pietro de Laval, oči jich byly nezvratným dokumentem tomu, kdo by se nespokojil žlutavou srstí hnědě pruhovanou a jemnější než kajčí prach.

Prsty Arminovy chvěly se potěšením, zatímco rozdováděné kotě, ležíc klidně na zádech v lokti jeho a taktujíc huňatým ohonem, převalovalo své do smaragdova žhoucí oči nepatrně sic, ale přece znatelně sem tam, jako by teničkou zornicí svou chtělo svého nového majitele jak náleží obhlédnouti.

Míti párek pravých lavalek, to bylo víc než míti padělek Évovy vazby!

„Jak je ten neřád ze mě chytrej!“ řekl Armin, a fascinován tímto čtveračivě výsměšným pohledem kočičího děcka, zdvihal jeho tvářičku vzhůru k svým ústům. Byl by zvíře jistě políbil, kdyby v téže vteřině…

V tom okamžiku totiž protknut venku prohřátý vzduch zářijového předpolední vysokým mužským výkřikem:

„Hej – – rup!“ a vzápětí ozvala se dusně temná rána jako nepodařený výstřel z děla.

Ne tak mocná zvukem, jako otřesem.

Armin slyšel ji spíš kostmi a páteří než uchem, i aby tomu bylo tak, musela napřed projít kostmi a páteří celé budovy.

A bylo také nejinak.

Odhodiv své nové miláčky daleko od sebe, stál Armin s roztaženýma rukama se zavřenýma očima, vyčkávaje druhé rány.

Nedošlo k ní prozatím.

Jenom motorový výfuk frkal.

Armin vychýlil se z okna, co mohl nejdál…