Turbina

Prodlení celé společnosti na obhlídce domem bylo použito k vyvětrání zakouřeného sálu, přes všechnu výši zaneseného zkaženým vzduchem. Bylo tu nyní velmi svěže, až příliš; dámy chápaly se svých vrchních rouch po opěradlech židlí a stolech, nad kterýmž nepořádkem vlastně Mr. Mour triumfoval, neboť měl o pifku více na stavitele, který se k slavnosti zahájení rezidence jím budované neobjevil pro neshody se stavebníkem o honorář. K procesu s ním má nyní Mr. Mour o stížnost víc, ten nešťastník zapomněl úplně na šatnu!

Také slečnu Tyndu zamrazilo, a na estrádě nad ní zaklátil se obrovský černoch s labutí pelerínou v tlapách, hihňaje se celou šíří svých prostorných chřípí a ceně všechnu nádheru svého chrupu na bělošku před sebou chvějící se chladem, až se vlnil její obnažený hřbet. Ale v tom okamžiku, když se negr, kolos tak směšný ve své krátké groomské kazajce, už chystal položiti pelerínu na šíji slečninu, přitočil se Véna Nezmara a vzal mu pelerínu z tlap z nenadání tak náhlého, že černoch držel ruce ještě ve výši, když už v nich pelerínu neměl. Leč tu vyskytl se před Vénou, jako by ze země vyrostl, Mr. Mour a jenom lehce pozdvihl své dlaně, a mladý Nezmara vložil do nich svou kořist s hlubokou úklonou, načež Američan vykonal ukrytí Tyndiny šíje jako nábožný obřad s groteskní galantérií, hovoře k ní odzadu, že to vypadalo, jako by svou vystouplou čelistí její ramena objímal.

Celý ten výjev, který měl skutečně cosi klaunovského, způsobil nesmírnou švandu kroužku Patricie, stojícímu u nohou Tyndiných pod estrádou, kamž přišel složit svou poklonu nejspanilejšímu květu svého dámského věnce klubovního. Tak vyjádřil se mluvčí této jakési deputace klubovní, mladý sládek, týž, o němž slečna Fafrová dnes ráno Tyndě referovala, že řekl, že si snad pro její nastávající americký sňatek nohu za krk nedá. Vyjadřoval se vůbec vybraně, druhdy květnatě; měltě literární sklony a ve večerníku vlivného listu, jehož podílů měl tatík hrst, uveřejnil již několik mondénních „fajletónků“.

Všichni přítomní patricijové smáli se, jak se sluší na mladé pány dobře vychované, diskrétně, vděk Mourovi a na škodu silně rozpačitému Vénovi, strážci „klubovního sanctissima“, jak se ve vzletné fotbalistice gólu říká, jemuž se tady nepodařilo uchrániti labutího rouna na černé nestvůře dobytého, jak dále improvizoval literarizující sládek.

Roztomilou náladu z této neobyčejně zdařilé příhody zvýšila i ta okolnost, že slečna Tynda, jak se ukázalo, neměla ani tušení, jak se za jejími zády zápasilo o její pelerínu, což nadchlo patricije k dalším duchaplnostem: jako že to byla „švanděra“, jak se ten Pátek, který má přece „ňáký ploutve“, ulekl, když spatřil „rakety našeho Vény“ (sportovní jméno mladého Nezmary) atd. , ale docela náhle roztomilá nálada polevila, jako by uťal, a to bylo co říci, když se to stalo se slečnou Tyndou, kteráž v zábavě svým mrštným končířem stačila třeba dvanácti rapírům Patricie. Jak se zdálo, uhranul konverzaci sám mluvčí o „ploutvích“ a „raketách“, když nakonec pohledem uvázl na rukou Mourových a po něm všichni ostatní, vesměs nazírajíce tento naštěstí nevyslovený superlativ. Nastalé pauzy použil Véna, aby odpověděl na raketový vtip svého škůdce. Řekl: „To víš, če-éče,“ s přízvukem, jejž falšovati jemu nutno nebylo.

Bonmot jeho zůstalo však docela nepovšimnuto. Tu nastalo pak ono strašné odmlčení a nic víc už nebylo podotknuto, než že se z Patricie ještě někdo zasmál zlomkem přešťastného dětského smíchu jako ze spaní… Zainteresovaná tvář Mr. Moura zachmuřila se pohrdlivě, slečna Tynda vzdychla.

Leč nadešlo vysvobození.

Černoch společně s ohněstrůjcem, chicagským Plzeňanem, jenž se na estrádě objevil od zákulisní práce, jak byl, bez kabátu a vesty a s rukávy košile vysoko vyhrnutými na odiv hustého tetování paží, postrčili estrádou klavír v popředí pódia, což zavdalo mluvčímu Patricie podnět ke sdělení, že „nebudeme déle zdržovat“, neboť tam, kde prý se blíží umění, sport prchá, kteroužto poklonu pěvkyně navzájem kvitovala tolikerými, kolik bylo patricijů.

A Patricia poroučela se s velikým vzruchem a vzryvem a odebrala se na svá místa jako skupina salónních lvů, která v manéži učinila svou povinnost a nyní do klece se vrací.

Na estrádě klavír osaměl, neboť ne hned mělo k zpěvu dojíti, teprve až bude dámám podán čaj s keksy a pánům americké likéry a míšeniny, což společně s produkcí slečny Ullikovy bylo ustanoveno za poslední odstavec pohoštění a slavnostního programu.

Pan ředitel se rozhodl pro whisky se sodovou selterskou a Bouďa pro gin, a když oba dostali své, neodolal pan ředitel a poohlédl se šetrně vlevo pod stůl, avšak ani pod ním, ani při něm nebylo už Zpozdilců. Vyvětrali za přestávky také. Špatně se jim vyplatilo, že s american drinks začali, kdežto se s nimi může nejvýše končit, jak moudře podotkl pan Benedikt Benda, načež se napil koktejlu a tak se rozkašlal, že uplynula chvíle, než mohl říci své výstražné a potvrzující:

„Vida! Vida!“

Dámám horký čaj prospěl, začaly zas odkládati tepelná svá roucha, Tynda první, čímž slavnosti vrácen zas nejskvělejší a vůbec nejkrásnější její bod, jak napadlo krasořečníku Patricie se živým politováním, že sedí od předsednického stolu tak daleko, že nemůže svůj nápad udat. Temperatura se zase zdvihla také dík ústřednímu topení, jež počalo najednou přenáramně dmychati.

Šumot, bzukot, hukot, celá stupnice od úlu až do mlýnice zase v sále narostla, když shromáždění dávno zas zapomněli na účel svého určení, aby zas náhle jako utnutím ustala.

Tynda, vedená pánem domu, co nejparádněji dupajícím, objevila se po boku klavíru.

Obecenstvo za hrobového ticha dalo jí dojíti až na kraj pódia, když však jí Mr. Mour odebral kytici a odstoupil – všechny dosavadní poprasky dnešního večera ukázaly se hříčkou proti tomu, jaký se nyní rozpoutal.

Patricia ukázala, co dovede, chce-li. Poněkud falešné, řekněme společensky i trochu silně prononsované postavení slečny Ullikovy, které již po delší dobu bylo nemožno objeviti se v klubovním věnci dam jako jeho nejspanilejší květ, docela nepřekáželo, ba naopak jenom ještě podnítilo demonstrativní ovaci patricijských jinochů, kteří – u všech všudy! – věděli, jak zachovati se vůči slečně Tyndě, vystoupí-li slečna jako umělkyně, a to jim bylo konečně usnadněno i tím, že celý ten jejich proslulý ostatní dámský věnec dnešního večera scházel. A vůbec dámy, které přišly, nenáležely zrovna nejpřednějším kruhům společnosti, jakkoli pánové přítomní svou distinkcí dodali slavnosti ráz až oficiální.

První její poklona za ovaci náležela také pánům z klubu, i byla tak odměřeně korektní a přitom okázalá, tak odlišná od laškovného intermezza jejího s týmiž pány před čtvrthodinou, že byla zároveň i jaksi mimickým zřeknutím se všech bývalých vzájemných důvěrností – a zkrátka: „Turbina se distancuje!“ řekl kdosi z patricijů, uživ sportovního výrazu a přezdívky dnes večer poprvé v tomto zákoutí pronesené.

A Patricia nato zmlkla.

Zato tím nadšenější a nekonečnější byl potlesk ostatního obecenstva a slečna Ulliková nestačila děkovati za tak skvělé uvítání. Konečně, rozevřevši part, sama tím dala znamení konce ovacím.

Rudolf Vážka, který seděl už u klavíru, aniž kdo pozoroval, jak se tam dostal, byl tak zmaten, že ťukl na „a“, jako kdyby měl doprovázet houslistu. Pěvkyně obrátila k němu tvář s nejbožštějším úsměvem, jakého byla schopna; ostatně jen hudebníci, pokud byli přítomni, pobavili se touto příhodou. Avšak Tynda najednou zpozorovavši, že vrchní deska klavíru zavřena, hmátla na ni tak, jako kdyby chtěla otevřít bonboniéru. Vážka vyskočil a desku zdvihl a podepřel, toho použila slečna a řekla mu:

„Prosím vás, držte se a forte ať hrajete fortissimo a pedálem.“

Postavila se v prohbí křídla a Vážka spustil, jako bylo nesčíslněkráte na Papírce.

Hned jak udeřil první akordy, dr. Prinze jako když bodne.

„Was will sie damit? Co s tím chce?“ obrátil se k paní Maynau takřka nahlas. „Tohle je přece Lohengrin, Ortruda z druhého jednání mit den ‚entweihten Göttern‘, s tím si na nás troufá? To jsem trochu zvědav.“

„Moderieren Sie sich doch ein bischen, Doktor. Mírněte se trochu, doktore, a sečkejte!“ odvětila Tyndina mistryně. „My vás tady v Praze úžasu teprve ještě naučíme!“

A Tynda zpívala.

Když dopěla, odpovědělo jí hluboké ticho všeho posluchačstva.

Starý dr. Prinz seděl také chvilku jako zkoprnělý, ale potom dodal si švihu a vstal mrštně. Bez ohledu na diváky, tak jako kdyby byl v celém sále s Tyndou sám, klopýtnuv na schodech, vyběhl na estrádu, šlápl jí beze škody na vlečku, a uchopiv bez rozpaků její hlavu do dlaní, políbil ji na čelo jednou, dvakrát, třikrát nesmírně spěšně.

Až k tomu okamžiku vydrželo auditorium bez dechu a bez hlesu, ale potom vybuchla jeho frenezie až zběsilým orkánem, burácivým hřmotem, jakého schopno jest několik set lidí pokřikem a dupotem, ano i bubnování pěstmi na stoly ozvalo se.

Za tohoto lomozu oslovil dr. Prinz Tyndu:

„Mein liebes und schönes Kind! Nemohu vám nic jiného říci, než že jste mi připravila jeden z nejkrásnějších večerů mého valem stárnoucího života. První dojem, který jste na mne učinila, byl, že jste divem přírodním, ale nikoli, jste divem božím, neboť to, co jest na vašem hlasu abnormálního, učinila jste bezpříkladnou pílí a věru božskou milostí svého nadání fenomenálním. Až to budu u nás doma vyprávět a psát, nikdo mi ani neuvěří! Jsem unesen a ještě jednou vám děkuju!“

A starý pán políbil Tyndě obě ruce a potřásl jimi srdečně. Slečna Ulliková stíží rozuměla všemu, co jí dr. Prinz pověděl, ale poznala, že je to navýsost lichotivé, i odvětila prostě:

„Ich danke Ihnen vom Herzen, Herr Doktor.“

Záře potěšením vracel se dr. Prinz na své místo po bok paní Maynau. Když viděl, že dáma tato, kteráž před dávnými lety slavívala na operních scénách v Německu vrchovaté triumfy a z vrcholu své slávy musela odstoupiti, ježto náhlým a nevysvětlitelným způsobem ztratila hlas – když viděl, že stěží dusí pláč, otřásající pštrosím jejím chocholem, objal starou profesorku a políbil ji na obě tváře a na ústa.

Oba v té chvíli připomenuli si, že to nejsou první polibky, jež spolu vyměnili, měliť na první velmi určité vzpomínky.

Tento výboj doktorova nadšení byl přijat u stolu Mourova novým potleskem, který obecenstvo znovu elektrizoval, zdálo se skutečně, že projevy nadšení ani konce dojíti nemají. Bylo ostatně zjevno, že společnost, sestávající dalekou většinou z pánů, je mimo umění fascinována také krásnou ženou a její grácií, s jakou se znova a znova – a znova musela uklánět ve své bezpříkladně rafinované toaletě, v níž vězel její dřík jako kytice sněhobílých azalek v manžetě.

„Já bych se ani nedivil, kdyby tenhle pěvecký zázrak spustil najednou dvojhlasou píseň sám!“ hovořil dr. Prinz k své sousedce. „Zazpívat Elsu a Ortrudu – hm, to jest ovšem spíše umělecký kousek než samo umění… ale je to tak grandiózní, že je to až abstrúzní… vedle hlavového, hrudního má to děvče snad také ještě břišní rejstříky – vězí v ní snad dvě třetiny klaviatury… pro tu se bude muset zvlášť komponovat… A povážím-li, že bych vám byl málem odřekl!“

„Věděla jsem, že stačí, připomenu-li vám dávné zašlé časy!“

„Meine arme Maynau!“ řekl dr. Prinz utkvívaje něžným zrakem na jejích tvářích, na jichž rýžové běli zůstavily slzy zřejmé stopy… Vtom lomozná oslava přestala, neboť pěvkyně rozhodla se k nové produkci, rozevřela své desky, vyňala z nich klavírní průvod a položila jej Vážkovi na pult.

„Jen mi, prosím vás, nespadněte ze židle!“ řekla mu potichu, stojíc za ním.

Vážka byl ovšem u vidění. Hned prvním pohledem na noty poznal sama sebe a poznání jeho bylo potvrzeno nadpisem:

Z HLUBIN SRDCE

Píseň

Prsty Rudolfa Vážky, listy partu převracející, chvěly se víc než znatelně. Byla to střední adagiová věta jeho Tria, Akademií vyznamenaného, nebylo na tom nic změněno, jenom zpěv houslí a cella postaven do jedné zpěvní linky a pod to napsány verše.

„Prosím vás, člověče Vážko! Netroufáte-li si do toho, mám tady Večerní písně. Ale byla by toho věčná škoda; zpívám to báječně – teprve uslyšíte, co jste složil…“

„Jenom moment, ať se vzpamatuju…“

„Také jsem vám to mohla ukázat napřed, ale když teprve v poslední chvíli… Měla mne původně doprovázet Maynau, ona to sama transkribovala, taky básník tady sedí, je to profesor Nykýšek, ženich slečny Fafrovy… Nejste-li v míře, zaskočí paní Maynau, ale to bych nerada, ona strašně markýruje takt…!“

„Za nic na světě, slečno, nepostoupil bych nikomu toto místo!“ zahoroval šťastný skladatel.

„No tak tedy!“ šeptla ještě Tynda a nastoupila. Mrukot uspokojení proběhl obecenstvem a tu a tam tlesklo se.

„Teď dejte pozor, doktore,“ řekla paní Maynau, „vaše přání bude ihned splněno, uslyšíte něco extra pro ni komponovaného.“

Rudolf Vážka hrál klavírní úvod k Adagiu – ale sotva dohrál tento úvod.

Neboť zrovna v tom momentu, když měla nasadit Tynda, ozvala se sálem děsná rána, při které do výše vyskočil nejen skladatel pianista, ale kde kdo seděl. Znělo to jak výstřel z děla, jakoby venku bezprostředně před samým domem vypáleného. Bylo slyšet, jak venku polekaní koně skočili na podkovy. Ale do sálu zazněla detonace jako ostřejším zvukem, ale celkem tak cize, neslýchaně, že nikdo nemohl odhadnouti původ rány.

Všechno bylo obráceno do pozadí sálu.

Ustrnutí úzkosti všech se zmocnilo.

Užuž počínaly se dámy ozývati hlasitými a pospěšnými vybídkami, předzvěst to paniky, tu však někdo ukázal prstem do výše, vztyčilo se několik jiných rukou, zahovořily uklidněné hlasy, avšak plné úžasu, a v malé chvíli věděli všichni, co se stalo.

Napříč velikého, jednolitého průčelního okna od hořeního oblouku až k dolení zárubni táhla se křivolaká puklina, svítící na měsíci, ze světlosti okna již odešlém, jako klikatý blesk, jako škrt osudu přes všechnu tu dnešní slavnostní pošetilost.

„Podívejme se, to musí být venku mráz, když roztrhne takové okno!“ řekla paní ředitelová, „to je asi několik stovek v pekle!“

„Řekněme několik tisíc, milostpaní,“ podotkl pan Benda, „a taky to nemusí být jen od mrazu, je-li taková tabule špatně zarobená, v některém rámu víc utažená, stačí sebemenší ochlazení a neštěstí je hotovo.“

O výklad i jinde nebylo nouze, ukázalo se, že událost působí na všechny tísnivě, něco sugestivního jako mene tekel zelo z runy napříč skla vepsané.

Událost ta zlomila a vyvrátila náladu úplně, rozjařenost vyvanula, nikdo už nesedl.

A jako by se všech Mourových hostí zmocnila obava, že jeho home bude ještě dál pukati, vjel do nich náhle ruch, jako by si byli řekli, počali se oblékati a odcházeti, sám předsednický stůl začal. Hostitel podával si s nejbližším i svými přáteli ruku, krče rameny nad fatalitami, kteréž učinily slavnostnímu programu předčasnou přítrž. Každému, kdo se přišel rozloučit, vyslovil nad tím upřímné své politování. Poroučela se i slečna Fafrová, která vzhledem k tomu, že je s Tyndou pan císařský rada, volila raději svézt se domů se svým suplentem, tolikráte ztraceným a zase nalezeným Nykýškem.

Po Tyndě nebylo v sále ani stopy.

Seděla vzadu v drawing roomu na pohovce leknutím celá bez sebe, utekla sem z estrády hned po té strašné ráně a paní Maynau nalezla ji zde zuby drkotající a nemohla z ní dostat slova. Konejšila ji takřka násilím a div ne nadávkami, a stála na tom, že musí svůj program dozpívat. Ale vešel nešťastný Vážka a na dotaz profesorčin, jak je v sále, sdělil, že se obecenstvo rozchází valem všechno. Tu se paní Maynau rozčepýřila na něj, on že jest vším vinen, kdyby byl měl dost ducha, že by byl nevyskočil jak šílenec, nýbrž byl by zůstal sedět a klidně ve hře pokračoval. Tynda byla by se vzpamatovala a byla by dozpívala jako bohyně.

Za živý svět by nedostala ze sebe tónu, hrdlo má jak zadrhnuto, ujišťovala Tynda a cvakala zuby jako v horečce. Najednou propukla v slzy, klesla paní Maynau do náruče i rozplakala se zoufalým zahořekováním:

„Milostpaní, uvidíte, že tohle špatně skončí, to nebylo šťastné znamení!“

Pan císařský rada uviděv slzy uklidnil se; nyní již nebylo třeba obávati se některého z oněch nervových záchvatů, z nichž znal Tyndu, co dovede. Pláčem bylo po katastrofě, jako když se hrozící krupobití promění v lijavec.

Do nastalé tišiny zařičel najednou zvonek telefonu.

Ruka paní Maynau, hladící témě Tyndino, ztuhla, její hlava pozdvihla se z věrných ňader její učitelky a obě pohlédly si uleknuty do očí.

Ano – právě na co po celý večer nejnapjatěji čekaly, na to v tu chvíli zapomněly.

Pan císařský rada skočil k telefonu a přijal „haló!“ a odpověděl do aparátu:

„Ano, sečkejte okamžik, hned je zde… právě přichází!“ a podával sluchátko Mr. Mourovi, jenž zrovna s dr. Prinzem vstoupili:

„Pan inženýr Mour jest volán z divadla.“

„To je zrovna po představení!“ řekl si Rudolf Vážka, který měl na podíl z napětí, jak to dopadne, také své právo.

Mr. Mour kvapně sedl k telefonu, neméně mrštně měla se paní Maynau k druhému sluchátku.

„All right!“ řekl Mour do aparátu a dodal po chvíli: „Že je dobře, že jsem tady!“ A pak po troškách a po pauzách, ovšem více pro sebe:

„Yyes-yes-y-yes –“

– – –

„Damned!“

– – –

„God bless you!“

– – –

„Impossible!“

Z toho si ovšem nikdo nic nevybral, ale zato tím výmluvnější a také zlověstnější byla tvář paní Maynau. Hlava staré profesorky se pštrosím chocholem rozklepala se, oči vystupovaly jí z důlků, pokud mohly, potom však mrštila druhým sluchátkem, jehož se byla ujala, pokročila přímo k dr. Prinzovi a zaklela s vervou divadelní veteránky:

„Verfluchte Bande! Víte, co jí nabízejí?! Místo v dámském sboru! Místo v dámském sboru, jí, mé Tyndě, druhé Agujarové.“

Tynda neučinila nic víc, než že povstala, spráskla ruce nad hlavou, přitiskla je ke skráním a klesla zase bezvládně na pohovku.

„Cože povídáte?“ rozkatil se dr. Prinz, „je taková blasfémie možná? Kdo to mluví? Sám direktor? Ale tomu já řeknu své mínění na místě! Uvidíte!“

A docela tak, jako by byl doma a jako by se jednalo o jeho vlastní telefon, odstrčil Mr. Moura, sotva že se dovolil, i ujal se sluchátka sám.

Hned první věty, které do telefonu promluvil, nasvědčovaly, že mezi dr. Prinzem a mluvčím na druhé straně jest stará známost a poměr naprosto důvěrný.

Dr. Prinz vítal se s ním velmi zdvořile a obšírně, odpovídal na to, jak se mu vede, sám se ptal navzájem a zjistil veliké své nad něčím potěšení a patrně na narážku na svůj pobyt v Praze odpovídal:

„Ano, přijel jsem z dvojí příčiny, především na zítřejšího Smetanu, kterého dosud neznám, těším se na něj nesmírně… prosím; zajisté… spoléhám na to a děkuju… děkuju… velmi zavázán, a potom jsem přijel do Prahy kvůli své staré kamarádce, té milé Maynau… znáte… ovšemže… aba still!! (to pověděno od aparátu v bok paní Maynau), abych si poslechl její fenomenální žačku… Fräulein… Fräulein…“

„Ullik!“ všeptla paní Maynau doktorovi do ucha.

„Ullik,“ pokračoval dr. Prinz, „právě jsem ji slyšel tady dnes večer na soukromém koncertu, a zvěděv, že jste u telefonu, pospíšil jsem, abych vám gratuloval… věděl jsem ovšem, že tady máte v Praze, v té vaší katarální Praze, je to pamětihodno, záviděníhodný hlasový materiál… jakže…? ano, ale co jsem dnes slyšel, bylo přímo märchenhaft, věřte, pane řediteli, že v celém svém dlouhém životě a za celé své dlouholeté působení, zasvěcené božské hudbě, nezažil jsem mnoho hodin tak nadšené radosti jako právě dnes. Waaas? Haló…! Ale z Lohengrina Ortrudu, ‚entweihte Götter‘. Ujišťuji vás, milý direktore, že jsem něco podobného dosud nezažil, co jsem na světě. Přece víte, že jsem v těch věcech starý Švéd a nedám se tak hned něčím omráčit, slyšel jsem přece kdekoho na světě, kdo měl na to právo… haló – kdo to tam ještě mluví…? Aha…! die Ehre, Herr Kapellmeister… ano, takový dojem, že dnes tak hned neusnu, ale jak se vrátím do hotelu, napíšu o tom dopis pro Allgemeine Musikzeitung – aby šel hned ráno expres, a to je hlavní příčina, pro kterou s vámi mluvím. Jedná se mi totiž o pointu této miscely, mám totiž v zásobě skvostnou. Napíšu-li na konec: a této mladé pěvkyni bylo téhož večera telefonicky nabídnuto místo v dámském sboru pražské opery, bude to mít svůj účinek. Nemohu to ovšem učiniti, aniž by mi tato zpráva, kterou jsem právě slyšel, byla autoritativně potvrzena… haló – haló – což ti páni odešli…? Ale ano, a podepíšu svým plným jménem dr. Alois Prinz. Ale sázím svou hlavu, že ta dáma bude zpívat příštím rokem v Bayreuthu! Víte, jaké tam mám styky…! Tedy mohu dát aspoň, že se tak proslýchá? Ani to ne?! Ještě ne definitivně?! To je věčná škoda – připravujete mne, pánové, o skvostnou pointu… Tedy dobrá, odložím svůj dopis až zítra najednou s Daliborem. A těšilo by mne, pánové, kdybych mohl napsat novou pointu, totiž že ta slečna vystoupí co nejdříve na vaší scéně, pro kterouž ostatně chovám nejupřímnější a nejvroucnější úctu. Na shledanou!“

„Výtečně! Vy jste mistr, doktore Prinzi!“ zajásala paní Maynau a podala mu obě ruce s pózou, která snad před mnohými a mnohými lety měla na dr. Prinze silnější účinek.

To snad cítila sama i všoupla před sebe Tyndu, aby poděkovala. Tynda, ačkoli se chovala celkem obdivuhodně, místo díků nakrabila lítostivě rty; při veškeré své společenské vybroušenosti mívala takové neodolatelně dětské momenty.

Také starý pán neodolal:

„Nononononono!“ povídal, a skláněje se pomalu k Tyndě, stále pomaleji, najednou ji rychle políbil na ústa, ale tak povrchním dotykem, že to ani nebyl polibek.

Maynauka zatleskala a Mr. Mour zamžikal – konečně bylo možno přimhouřit oči, dr. Prinz byl jistě o patnáct let starší než on, tedy dostatečně starý pán.

Maynauka byla jako u vytržení a nedala se utajiti.

„Abyste věděl všechno, doktore!“ křičela na svého přítele všecka triumfálním hněvem bez sebe. „Tutéž Ortrudu zpívala dnes ráno o zkoušce v divadle! To jsou poměry, co tomu říkáte?!“

„Ale teď už je hodně pozdě, sapristi!“ řekl pan císařský rada, „už abychom pomýšleli na domov!“

A skutečně nastalo všeobecné oblékání, pan rada, když se obrátil, spatřil svou dceru vězící od hlavy k patě v sílskinu… ve kterém ji viděl vůbec poprvé.

„Ještě jste nezvítězil, mister Mour!“ řekla slečna Tynda, podávajíc mu ruku s onou zpupností, kterou při ní tak miloval, ač věděl, že je dělaná. Líbaje její ruce, obě několikrát s intenzitou své výhrady jako pravděpodobný ženich její, řekl:

„Vaše vítězství jest mou porážkou, vaše porážka mým pádem k vašim nohám, miss Ullik!“ pravil Mr. Mour až nad svoje prostředky galantně.

„Ale my zvítězíme spolu,“ zamumlal k panu císařskému radovi, „ať žije Turbina,“ řekl.

„A vy mi nikdy ani na oči nechoďte,“ pravila slečna Tynda k Rudolfovi Vážkovi, tkvějícímu při stěně jako přibodený, „vy jste mne pomáhal dnes ráno zahrabávat, vy člověče!“

Všichni měli se k odchodu, hostitel je vedl – černoch svítil trojramenným svícnem na cestu – zadním vchodem své rezidence – poslední kráčel Rudolf Vážka.

Radovi usedli do automobilu, paní Maynauová s dr. Prinzem do fiakru, mladý skladatel byl by musel jít pěšky, kdyby jej nebyla stará profesorka z kolegiality pozvala, aby přisedl.

Když se Mr. Mour do svého drawing roomu vrátil, zastal tu ve společnosti druhého svého tělesného sluhy – chicagského Plzeňana – Vénu Nezmaru; hlídačův syn z Papírky neodvážil se dojíti si sem pro svůj zimník, dokud tu dlel svrchovaný vládce Papírčiny výspy –

„A! Vy jste tu ještě?“ oslovil jej Mr. Mour velmi přívětivě, „pan – pan – –“

„Václav Nezmara, studující strojního inženýrství,“ řekl Véna.

„To jsem rád, že vás ještě vidím, po celý večer jsem chtěl s vámi mluvit!“

A svraštiv čelo, jal se Mr. Mour dupati po komnatě za hodnou chvíli, potom se náhle před ním zastavil, vyšinul k němu bradu a téměř vykřikl:

„Smím vás prosit, abyste mne zítra v poledne navštívil! Myslím, že se dohodneme. Good bye!“

A otočil se na tom místě i odešel.

Václav Nezmara mladší byl skutečně posledním hostem Američanovým; ve dvoraně, už jen jednou lampou osvětlené, nebylo nikoho. Chicago-Plzeňan choval se k němu kamarádsky, byl nadšený přítel fotbalu a viděl Vénu při práci. –

Když automobil s panem císařským radou a slečnou dcerou dojížděl k Papírce po namáhavé, bezmála půlhodinné jízdě sněhem pražských ulic, nedostal se hned k cíli. Pobřežní ulice byla tu zatarasena nesmírným nákladním povozem, jehož bájné obrysy vzrůstaly a rozrůstaly se vlastními jeho stíny, přelétajícími až na okolní domy dle osvětlení velikými laternami, klátivě nošenými při samém sněhu.

Na nízkém valníku nesmírné rozložitosti a síly, jehož rám tvořily klády, ležel kolosální železný válec na jednom konci nálevkovitě rozšířený, připoutaný k povozu tlustými řetězy, jež utaženy sochory. Ve voze zapřaženo šest nejtěžších kladrubských tahounů, hnědoušů, jichž plavé hřívy ani v noci se nezapřely. Koně funěli z nozder sloupy mlhy, mlátili stoupovitými ohřivenými kopyty sněhem až do dlažby, únavou přešlapujíce. Jeli z nákladního nádraží Západní dráhy plných deset hodin.

Povoz přijel patrně před malou chvílí, a sotvaže jej pan rada zočil, málem by byl ani nevyčkal, až šofér zajede k chodníku, aby honem, honem z automobilu vyskočil.

Jeho ruka znatelně se chvěla, když pomáhal slečně Tyndě z karosérie.

„Podívej se, Tyndo – turbina je tady!“ řekl prezident akciové společnosti Turbina své spanilé, milované dceři.

Přijely obě najednou. Bylo to historické setkání…

„Turbina! Turbina!“

Pan císařský rada dvakráte pronesl toto jméno s různým procítěním: poprvé jako když náruživý milenec překypěním vzývá nejsladší milenku, spěchající k prvnímu dostaveníčku, podruhé tak teskně, jako když milenka přišla přese všechno přece jenom nenahraditelně pozdě.

Turbina skutečně přicházela jednak pozdě a jednak vlastně záhy.

Betonové její lože bylo již dávno přichystáno, neboť magistrátní odpor proti politické stavební koncesi zlomen po třínedělním řízení mocným slovem místodržitelství a nově nařízené zkoušce zarážení jehel do pracovního ramene řeky, v němž tkvělo skvěle prokázané vodní právo Papírky – ukázalo se náležitým měřením a papírovými zkouškami, že stabilita staré věže ani dost málo netrpí a všechno další sedání jejích základů jest vyloučeno. Spolek pro záchranu staré Prahy propadl se svými námitkami úplně, když konzervátor, jehož názory se ovšem přečasto rozcházely s náhledy spolku, označil staré části průmyslového závodu firmy Ullik a spol. za architektonicky téměř bezcenné a dodal, že následkem toho nebude škoda ani jich obrazu v hladině, znemožněného zčeřením z turbiny pochodícím.

Ale zahraniční strojovna, která měla dodati turbinu s celým ostatním strojním zařízením, otálela s dodávkou dosti valně, dokud za objednávkou stál jedině pan císařský rada B. Ullik, a měla se k projektu ochotně teprve potom, když zakázka obnovena ustavenou zatím akciovou společností Turbina, jejíž akcie by byly šly na odbyt zajisté mnohem vydatněji, kdyby byla přišla o čtvrt roku dříve. Nyní přichází pro instalaci, na niž bude lze pomýšleti až po opadu vysokých jarních vod, zase příliš záhy, přestože opožděný provoz znamená ztrátu na kapitále, jehož jest ještě tolik zapotřebí!

To všechno prolétlo utýranou hlavou pana císařského rady, jenž podle návěští dopravovatelova očekával turbinu teprve nazítří za bílého dne…

Ležela tady ohromná, jako ulitý a ukutý osud železný a drtivě těžký… Jemu, panu císařskému radovi, jím jest a bude do posledního písmene, zdaž také jí, slečně Tyndě, jeho poslušné dceři…?!

Ó – jen do jisté míry a po určité meze poslušné!

Po celou zpětnou jízdu musela slečna Tynda poslouchati tatínkovy naléhavé výklady a urputné domluvy, jimiž její osud a budoucnost uváděna v nejužší spojení s Turbinou, to jest tatínkovou akciovou společností, a zevrubně je dovozováno, že svrchovanou existenční otázkou této společnosti, zároveň jejího prezidenta jest, aby podala svou ruku Mr. Mourovi, a to ihned, bez otálení a bez marot, podmínek a pošetilých uměleckých výhrad. Dnes prý přece slyšela, jaké boje by ji očekávaly počátkem umělecké její dráhy, k jejímuž zahájení se jí dostává skvělé nabídky do operního sboru. Pan císařský rada se dodatečně rozlítil na tuto urážku učiněnou jeho dceři a podněcoval její ctižádost lícní jejího společenského postavení jako choti milionáře Moura – sapristi! – i nenedostávalo se mu, vynikajícímu notáblovi měšťácké společnosti pražské, k lícni té lapidárních slov. Jakožto moudrému děvčeti – a tak ji také apostrofoval – vyložil jí finanční plán dnešního večera s Američanem umluvený a dokázal jí, že jenom od ní závisí, aby se Papírce a jejímu rodu dostalo zase bývalého lesku společenského. Tynda v tom okamžiku pocítila novou svou pařížskou toaletu a sílskinový kožich na svém těle jako žhavé roucho z kopřiv a utýraným tónem poprosila tatínka, by ji nemučil, že sama neví, kde jí po dnešním večeru hlava stojí.

Zívla a zaúpěla najednou a složitý ten zvuk přeměnila ve slova:

„Jenom aspoň kdyby, když mluví, dal zuby od sebe, sám pánbůh ví, jak ten člověk jí, a ruce má až po kolena!“

Ale hned probrala a vybouřila se z nízkosti této své námitky, i aby nebyla vzata doopravdy, aby si tatínek snad nemyslil, že víc proti tomu sňatku nemá, vykřikla:

„Nikdy, nikdy… nebude-li mi dříve dopřáno vystoupiti na Národním divadle buď jako Mařenka, anebo Elsa či Ortruda. A teprve potom, kdyby se mi nepodařilo…“

Tu Tynda „zaklepala neštěstí“ kotníkem prstu, jak se to naučila od paní Maynau, a dodala div ne plačky:

„A taťko, teď mi dej pokoj, oči mi pálí od toho, jak se mi chce spát a brečet.“

Teď nechápajíc otvírá oči dokořán na kovovou nestvůru, z noci na ni zející obrovskou svou nálevkou, jako by ji chtěla pohltit.

Ne! Už nedostala tento vjem do své hlavinky, napěchované dnešními zážitky, a hlavinka by se jí byla zatočila, kdyby byla zůstala ještě chvíli stát. Byla náhle tak zmalátnělá, že jí únava až kolena podrážela.

Ať si dělá taťka, co chce. Tynda vytlapkala si mezi řetězy a lany, chumlem lidí, počínajících si jako při požáru, cestu k domovu.

Málem by ji byl porazil Václav Nezmara otec, který tu pádil, mávaje laternou a hulákaje:

„Nevypřáhat! Nevypřáhat!“

Ale Tynda nedbala ničeho, namáhavě vylezla na schody a poslední její vědomý čin toho dne byl, že v kuchyni probudila Kačku, svou komornou.

Usnula Kačce takřka v rukou, když ji odstrojovala.

Taťka však se dostal do postele až dlouho po půlnoci, neboť vlastní poprask teprve nastal Václavovým povelem, aby se nevypřahalo.

Vůbec se ukázalo, že pánem a téměř velitelem situace jest starý hlídač tovární. On to byl, který na řediteli vymohl, že když došla zpráva o tom, že se turbina blíží, všichni dělníci byli zadrženi přes čas, on to byl, který turbině vyšel vstříc na půl cesty k nádraží, a zastihnuv ji na jedné z četných jejích zastávek, na nichž třeba bylo koňům odfrknouti, shledal, že co činí, dobře činí, a on to byl, který o své újmě a osobně uvědomil pana inženýra, že bude nutno, aby se dostavil k uvítání stroje.

Naštěstí náležel inženýr k oněm inteligentům svého oboru, kteří dovedou oceniti praktický smysl vězící zpravidla v typech rázu starého Nezmary, a nevyhodil jej, nýbrž vyslechl jeho důvody, pro které musí ještě večer do Papírky. Nejdůležitějším z nich byl ovšem ten, že turbina je jistě o tři čtvrti metru širší než průjezd předním stavením, vilou, a že měla-li by se dostat na své místo v řece z této strany, bylo by nutno polovinu vily – zbořit.

„Co to povídáte, tatíku?“ řekl pan inženýr, ale hned mu vytanula na mysli celá situace, dobře mu známá jako navrhovateli celého plánu. Sáhl po deskách s nákresy pro Papírku a vytáhl půdorys a po chvíli dodal s největším klidem:

„Věděl jsem dobře – ten rozdíl nečiní tolik, ale jenom čtyřicet centimetrů, ale to by bylo jedno, to bychom museli přední vilu tak jako tak zbourat, kdybychom chtěli z té strany stroje zazdívat. Ale snad si, táto drahej, nemyslíte,“ – a tu se inženýr rozřehonil širokým smíchem – „že jste na to přišel teprve vy dneska! Turbinu nedostaneme na místo jinak než lávkovým lešením uvnitř pracovního ramene v celé jeho délce šedesát metrů, a to přece máme v rozpočtu…“

„Vím, vím, milostpane; snad bych nechtěl bejt chytřejší než pan inženýr,“ hovořil starý hlídač konejšivě jako k dítěti. „Ale co by dali, kdybych jim těch pět tisíc, co bude ta lávka stát, ušetřil?“

„Člověče!“ vybuchl inženýr, podnikatel této stavby, ale umírniv se, dořekl jaksi ve studu:

„Dal bych pět set.“

„Nedali by mně to písemně?!“

„Že vás vyhodím doopravdy, dědku!“

„Žádnýho nevyhoděj, pane inženýr, ale oni mi napíšou na ceduličku: Eslivá nebudu muset tu lávku stavět, dostane ode mě Václav Nezmara u pana Ullika pět set!“

To bylo přespříliš!

Inženýr vstal, přešel kanceláří, přeměřil tohohle chlapa, jemuž pod burnusem čouhá modrá zástěra, a hanbě se před sebou a před vědou, řekl selhavším hlasem:

„Je to jen kvůli žertu, že vám vyhovím, Václave!“

„Já žáný špásy nedělám, pane inženýr!“ zapěl Václav pobřežní melodií. „Jen mi to napíšou na jejich kancelářskej papír, podepíšou a přitlačejí štampilku!“

Kroutě sám nad sebou hlavou, udělal inženýr doslova podle Václavova přání a Václav, když pozorně přečetl a do tobolky uložil inženýrův úpis, prohlásil co nejslavnostněji:

„Tak aby něco věděli, pane inženýr, to lešení teda už dnes stojí a bude stát do rána a čtradvacet hodin jim za ně ručím, ale dýl kuráž nemám…“

Inženýr zůstal před Václavem jako z nebe spadlý, otvíraje ústa ne docela po inženýrsku.

„Ještě nemají žánej šajn, pane inženýr?“ zeptal se Václav, „a přece jsem řekl dost. Po ledě koňma zavezem tu turbinu až na místo a tam ji složíme, a to uděláme ještě dnes v noci. Nu tak viděj, pane inženýr, to nám řeka letos schválně tak vysoko zamrzla jako dvacet let předtím ne. Z ledu na břeh těch padesát metráků složíme…“

Pan inženýr nelíčeně ohromen díval se ještě chvíli, ale potom vytrhl hodinky z vesty, podíval se na ně, skokem otevřel dveře do vedlejší místnosti a zvolal:

„Pane Křemen… co nejrychleji k partafírovi… ať je do deváté hodiny s těmi dvaceti lidmi na zítřek objednanými na Papírce, ten padesátimetrák se skládá ještě dnes! Ale s největší rychlostí a jistotou, kdyby měli přijít třeba po půlnoci, skládat se bude. Mzda trojnásobná.“

Pan Křemen znaje tón svého šéfa, lítl kanceláří, ale chytl jej za zimník Václav Nezmara:

„Na jeden monument, pane asistent, dou se mi ráčit podepsat na tenhle papírek za svědka!“

Asistent přečetl, podíval se na šéfa:

„Jen podepište a běžte!“ řekl inženýr. „Podaří-li se nám to, jak povídáte, pane Václave, dostanete ty peníze ještě dnes; tady je dávám zvlášť do portmony!“

„Na to se spolehnou, pane inženýr, ty přejdou ještě dnes z té jejich prkenice do mojí!“

„A půjdem!“ rozhodl se inženýr. „Musíme věc jak náleží obhlédnout!“

„A což, unese-li pak led těch dvě stě metráků s vozem a potahem?“ tázal se inženýr již na ulici.

„Dnes, milostpane inženýr?“ řekl starý Nezmara vítězoslavně, „dnes jim vezmu Papírku a řeknu, aby si vybrali ne v rameni, ale na řece za výspou, kde chtějí, místo, a tam jim tu Papírku teda postavím a led se nehne, neřkuli v rameni. Tam je tejch půltřetího metru promrzlých až na dno.“

„A co když koně na ledě nezaberou?“

I tu pochybu rozptýlil starý Nezmara hravě, řka, že se led naseká a koně půjdou jak po dlažbě, a na deset jiných námitek měl nezvratné odpovědi, takže pan inženýr nakonec mu poklepal na rameně a pochválil jeho důvtip.

„Což o to,“ chlubil se Václav, „jak jsem sprostej člověk, tak mi leckdys leccos napadne, jo bože, kdyby měl náš Véna kotrbu po tátoj. Ale na něco se nesmí zapomenout, aby bylo dost čaje se silným rumem pro ty lidi, aby se při tom mrazu nevypumpovali z dechu, ale ne dřív do huby, milostpane inženýr, až při práci.“

Pan císařský rada hodil se pak právě k tomu slavnému okamžiku, kdy návod starého továrního hlídače měl dojíti provedení.

Nejtvrdším oříškem byl odpor vozků, kteří chtěli vypřáhat a nijak si nechtěli vzíti na zodpovědnost, aby neutopili koně, teprve když inženýr vzal zodpovědnost a záruku úplně na sebe, povolili, ještě více však šustivému argumentu, který se octl v jich tvrdých rukou.

Nakrmili a jelo se, ale dříve bylo nutno vyříditi odpor pana císařského rady, který se bál o turbinu, málem to skončilo hádkou, ale pan rada umlkl, když inženýr prohlásil, že provede-li své, bude se turbina točit nejméně o měsíc, ale také o čtvrt roku dřív, nevíme přece, jaké a jak dlouhé vody nás letos čekají.

Ale nehnul se domů, až turbina složena.

Nešlo to sice tak honem hladce, jak Nezmara řekl, tak celá dráha po ledě musela být položena prkny, ale ve dvanáct hodin v noci ležela turbina u paty Papírky…

Sotvaže doznělo poslední „hej – žup!“ party, už se škrábal starý Nezmara v týlu a druhou ruku nastrkoval panu inženýrovi:

„Že bych byl tak smělej, pane inženýr, a že bych teda prosil o svoje!“

„Ano, ano, však já bych nebyl zapomněl,“ řekl inženýr a pomalu vytáhl pět stovek a položil je starému hlídači na dlaň; neodolal a řekl:

„Takhle lehce jste ještě tolik peněz nevydělal za večer, pane Václav!“

„Voni, milostpane, těch pět tisíc – stačí-li jářku – ještě snázejc!“ odtušil bodře k zdařilé replice.

Nyní teprve zvěděl pan císařský rada, že doprava padesátimetrákového kusu po ledě jest nápad Nezmarův, a nezbývalo mu než také sáhnouti do peněz.

„To bude na pivo, kluci!“ zvolal Nezmara, mávaje dvacetikorunou od pana rady nad hlavou, „všichni půjdete s sebou a do rána to nepropijem.“

Kluci, všichni to Václavovi známí ze stavby na Papírce, provolali mu nazdar! – Arminu Freyovi, poustevníku v podstřeší, neušel ovšem lomoz a halas pod věží, trvající od desíti do půlnoci.

Dlouho si nemohl vyložit, co znamená ta vytrvalá procházka světel a stínů po kazetovaném stropě jeho zamilované poustky, k čemu při takovém úplňku tolik svítilen a tolik lítání s nimi sem a tam?

Měl však jiné starosti, a tady nahoře u sebe sama, než aby se šel podívat k oknu, co se venku děje. Krom toho ležel tady na tvrdé pohovce stylu Jindřicha IV. těsně zabalen do lehké atlasové přikrývky, i nechtělo se mu na dlaždičky zpod koberce tak ohavně studící. Na svém loži téhož stylu měl hosta a jeho hluboký, zdravý oddych z tvrdého spánku bylo zřejmě slyšeti.

Když se však venku dole ozvalo práskání bičů a zvonění koňských zvonců, posadil se pan Armin Frey, aby zjistil, není-li to sluchu mámení, neboť nejenom že tady jakživo nebylo koní a formanského povozu, ale také tady nebylo nikde ani místečka pro ně. “, okamžitě uhodl z tohoto kletého pekelného hesla, jehož se za minulého podzimku tolik až k šílení naposlouchal, kolik uhodilo, bodnutí děsu u samého srdce jej o tom přesvědčilo.

Vstal potichu, vjel do plstěných bačkor, ovinul se co nejtěsněji pokrývkou a dal si na hlavu těžkou čepici. Opatrně otevřel ve velkém okně malé okénko a pohlédl dolů. Měsíc mu jasně posvítil na kolosální kovový válec s leštěnými vřezy na místech, kde další součásti stroje měly býti namontovány – víc vidět nebylo, věděl, že je tu jeho osud – železně mohutný a drtivý, obludná turbina, před níž měl tak neurčitý, ale ohromný strach, a páteří mu projela představa onoho otřesu, jaký zažil tenkráte, když poprvé udeřil beran na jehlu do základů Papírky zaráženou.

„Hej – žup!“ ozvalo se zdola znova, zazněl šumot, jaký na dřevě vzbuzuje ohromné kovové břímě posouvnutím o píď, ozval se ronivý zvuk řetězu a Frey rychle zavřel.

Jenom nemuset slyšet, nějak se ohlušit – polštářem hlavu ovinout…

Přistoupil k lůžku – hle, tu leželo zapomenutí, ohlušení, hlavou a vysoce se zdvihající hrudí zatěžující všechny polštáře…

Zachvěl se chladem a už se nerozmýšlel – Sotvaže ulehl, ovinulo se mu kolem hrdla kypré rámě, aniž žena, jíž náleželo, procitla. Sotvaže přervala znatelně svůj hluboký dech…

Když následoval jejího příkladu, zasmála se ze spaní tichoučkým „Hmhm!“ a spala klidným oddychem dál.

Z toho ovšem Armin poznal, že to není poprvé, co nespí sama, ale přesto přece jenom už potom neslyšel, co se venku děje.