Turbina

Václav Nezmara syn seděl na kládách, odvěká jich hromada ležela při břehu ostrožny, na níž stála Papírka, a to nad hlavním proudem řeky.

Vybraný elegán dne a ulice byl k nepoznání, jak tu seděl ve tmě zahalen v otcův burnus jako vždy, když za tatíka převzal noční hlídku. To se stávalo pravidelně, byl-li starý zaměstnán daleko mimo tovární pevninu za výdělkem, a to stávalo se dosti často.

Řádné a oficiální působiště Václava otce, výspa tovární, byla východištěm a oporou akcí tohoto vltavského obojživelníka. Na člunu vydělával větší část svých zisků, nejenom dovoleným i zakázaným rybolovem, ale i jinou provozbou na vodách té končiny, pokud se to srovnávalo s nepsaným zákonem pobřežního práva vltavského. Čestné závazky mlčenlivého toho kodexu vylučovaly přímé zlodějství, nikoli však rybní pytláctví anebo také podloudnictví předmětů podléhajících při obvyklých řádných cestách dovozu dani potravní.

Lagunami tamního souostroví pod ochranou převislých pobřežních křovisk provezl starý Nezmara už tak mnohý náklad nekalého původu a určení, jemuž dostalo se cestami vedoucími přímo z řeky do některých četných zadních vrátek a dvířek pobřežních domů, ležících již za čarou potravní, od těch dob vnitroměstskou regulací řeky dávno smetených.

Ale hlavním zřídlem důchodů starého Nezmary byly ryby vltavské.

Platil za hlavního, na slovo vzatého a vůbec nejproslulejšího rybáře celého dolního povodí podpražského a všechny jeho rejdy na vodách vynášely mu pověst dobře zazobaného staříka, jemuž by nebylo zapotřebí továrního hlídačství, kdyby právě nesouviselo neodlučně s jeho říčním pirátstvím. Tolik aspoň bylo jisto, že jeho student poněkud protáhlého již počtu semestrů stál také hezké peníze.

Ten seděl na kládách, hlavou zabořen do dlaní a očima do protější zelené stráně za řekou. Už nebyla zelená ani za dne, pokročilá jeseň zbavila ji listoví, a nyní v noci z modra zahnědla do černa jako z bezhvězdné oblohy na Letnou spadlý mrak, který s sebou smetl všechny hvězdy první velikosti. Háj stráně byl jimi hojně protknut a hustě prosypán, bylo jich tolik, co svítilen po cestách na svahu parkovém. Z nejnižších a nejzářivějších skanulo do noční řeky po ohnivé čepeli plamenného meče obojručného, jehož plamen živý a končitý plápolal pohybem vlnek napříč celé řeky. Odrazy vzdálenějších luceren podél pobřežní cesty nořily se už perspektivně do černé hloubky. Nezaměstnané fantazii mohly se zdáti ohnivými pilotami, až do dna řeky zaraženými a nesoucími protější břeh a stráň, anebo obrysy zlatého sloupořadí podříčního Vltavina paláce a jejích vil, popřípadě také osnovou zlatých nití, jimiž jako na stavu projížděl člunek sem tam, podle toho, kterým právě směrem své žárovky podél řeky nesla tramvaj.

Pro mladého Nezmaru měly přečetné jiskrné oči protější stráně a šípové jich prošlehy černou hladinou cosi zvědavě civějícího a bezúčast pouze předstírajícího, stačilo mu jenom trochu přivříti víčka a z každé té jiskry tam naproti vyskočil břitce trojhrotý chvost, a všechny tyto trojpřímkové paprsky soustředěně střehly sem k němu přes řeku, a přimhouřil-li víčka dost, protknuly mu konečně i hruď.

Mladý Nezmara hodil sebou znakem na klády: „Ech!“

Nyní měl nad sebou bezhvězdný sklep nebes, chaře Prahou zdůli osvětlený, a stal se výhradnou kořistí tísně na svých prsou, ona to byla, která jej heknutím na lopatky položila.

Ještě jen zdaleka pod ostrovem ozval se výkřik tahací harmoniky. To táta vyhrával – králi novokřtěnců, Janu Leydenskému – Arminu Freyovi, veslujícímu na plavbě do „Münsteru“, umístěného v jedné z hospod na Štvanici, jedné z takových, do jaké ve dne nešli ani noční její hosté.

Podle zalehnutí žalostného zvuku tahačky, otcem jeho pověstně mistrovsky ovládané, uhodl mladý Nezmara navlas, kudy loďka právě zatáčí.

K těmto nočním výpravám Freyovým do jeho podezřelého království docházívalo každého týdne nejméně jednou, nebyl-li právě úplně nasuchu, ale mladý Nezmara nevěděl o nich mnoho, třebaže se ani jediná neodbyla bez jeho otce, nerozlučného Arminova salvagvardy.

Musely to bývat po čertech notně výstřední výlety, když otec, ač s ním jinak nejednal než jako s kamarádem, jenom mávnutím ruky naznačil, že je nejlépe ani se neptat.

Harmonika dozněla a mladý Nezmara stal se nyní neodmluvnou již kořistí slečny Tyndy.

Nejinak než jako by tu byla s ním na kládách v noci pohromadě, jakož se to jednou, ne-li proti její vůli, tož rozhodně mimo ni, skutečně stalo.

Tenkrát to byl večer letní, letošního července horký, na jasné obloze stál úplněk jako svítilna z klenby nebes nízko spuštěná a těžkým světlem do tem nad řekou kanoucí.

Bylo také asi jedenáct hodin jako dnes, ale tehdy města pražská, němá, ruchem ječela, však byla neděle.

Na řece koupala se děvčata z kuchyně za hysterického poprasku a líčeně uděšeného chechtotu, daleko při hladině se rozléhajícího.

Rozpustilé jich hlasy se stupňovaly dráždivě a hned potom na chvíli jako poumlkly a nakonce ztichly docela.

Z toho ticha náhle vzryl se do noci šíleně hrůzný vzkřek takového úděsu a průniku, že tak křičí žena jenom v neklamném nebezpečí smrti; v Nezmarovi ustydla krev, když poznal hlas – takový měla jenom jediná žena na světě – byla to slečna Tynda.

Na okamžik strnuly na něm všechny svaly, ale potom vyskočil a pádil k řece.

Podle zkušenosti hocha na řece vychovaného ihned poznal, že křičící netone; vzkřek nerozléhal se bezprostředně při hladině a také neutonul ve vodě.

Děvčata také nevolala pomoc, ač křičela jak zběsilá, ale spíše se zdálo, že spílají.

Potom později uvědomil si, že byl ihned informován o tom, co se na vodě děje, z jeku děvčat vyrozuměl, že jedno z nich na slečinku volá, aby vskočila do vody, a druhá výstředně nadává.

Bylo to přepadnutí.

Mladý Nezmara střelou letěl, letem shýbl se pro obušek, musel přeběhnout až na nejtenčí výspu ostrova, odtud skočil na vor u břehu uvázaný, přeskákal jej po špičkách, vzepjal se největší silou a skočil na vor kolem plynoucí, špatně; pleskl rukama na dřevo, ale ihned se z vody vyšvihl, hmátl po obušku, který mu vypadl, a právě v té vteřině stalo se, že vzkřek slečny Tyndy zaškrcen ozýval se už jen pod dlaní ústa jí ucpávající.

Ale neminuly ani dvě další vteřiny a Nezmarův obušek přerazil se o čísi chlapskou leb, patrně byl zpuchřelý, ale rána stačila na omráčení, bylo však třeba zdolati ještě jednoho.

Kmitlo se sic na měsíci před očima mladého Nezmary něco jako nůž, ale i druhý se skácel.

Slečna Tynda seděla na voru v dřepu jako žena, která krom svých rukou a nohou nemá, čím by se přikryla, neboť z toho, co měla před útokem na sobě, bylo kolem ní potroušeno něco mokrých cárů.

Úpěla potichu jako dítě plačící se zaťatými zuby, a když se k ní sklonil, schoulila se ještě víc, ale ježto, jak asi patrno, nezbývalo nic jiného než odnésti ji v náručí, dotkl se jejích ramen.

Údy jejími projelo konvulzívní trhnutí, tělo její pohnulo se ponukem, jako by chtěla vskočiti do vody, ale octla se na loktech a na kolenou, chvějíc se velikými otřesy nohou i rukou.

Byl nucen vzíti ji do náruče a odnésti ji, byl také nejvyšší čas. Plující vor, na němž se nacházeli, počal se již vzdalovati uvázaných pltí s rychlostí vzrůstající, čelo jeho již přiblížilo se k jezu, takže už bylo strhováno.

Mladý Nezmara byl nucen se svým břemenem seskočiti do vody – tu dosti mělké – a přebroditi k břehu.

Vor užuž do jezu letěl a na ujíždějících kmenech zahlédl Nezmara oba své protivníky, jeden z nich ležel jako mrtvý, ten dostal přes hlavu, a druhý plazil se po kolenou, mačkaje pěsti k dříku s karakteristickým pohybem do břicha kopnutých.

Později se dověděl, že právě ten poležel si v nemocnici.

Na voru byli ještě tři plavci, ale ti měli plné ruce práce, aby zabránili rozesutí voru před vraty jezu, o něž dřeva tak tak drhnula. Tím se vysvětluje, že se v kritické chvíli žádný z nich ani z místa nehnul. –

Mladý Nezmara slyšel u svého ucha dětský pláč přerývaný cvakotem zubů a cítil, že mezi její pletí a jeho dlaněmi není ničeho.

Měl za to, že bude tedy v tomto okamžiku nejradnější, postaví-li ji na zem, ale prudší sevření jejích rukou, objímajících jeho šíj, poučilo jej, že se má za nejlépe před ním ukrytou v jeho náručí a v nejtěsnějším přimknutí k němu.

Nezbývalo tedy než nésti ji dále, nebylo jiné rady, poněvadž po děvčatech, s nimiž se byla vyšla za parné noci koupat, jako by se zem i voda slehla.

Donesl tedy nahou až ke kládám, a tu, když spatřila ležet starý burnus, seskočila z Vény jako ze stromu a zmizela v kabátu celá až po krk.

Teprve tu nabyla řeči.

Tu přepadla mladého Nezmaru nevýslovná, nikdy dosud nepocítěná něha, stupňovaná úžasným a blaženým soucitem ochránce k zachráněné, a hoch přikročil ke schoulené a nyní už bez cvakotu zubů plačící Tyndě.

„Co byste si z toho, slečno, dělala!“ Šeptal jí ne právě nejšťastněji.

A se zlou se potázal:

„Pryč jděte, jděte pryč!“ křičela zlobně a umučeně, „zapřísahám vás, jděte pryč, pryč odtud, pravím!“ pokračovala se vzrůstající podrážděností, když nechápaje, hned nehýbal se z místa.

Odtáhl z jeviště téměř tak, jako by on byl vlastně původcem celé aféry a nikoli Tyndiným zachráncem z ní.

– Rozhodně to nebyly zrovna nadšené díky za jeho čin, při němž zahlédl i blýsknout nůž! – myslil mladý Nezmara, přihlížeje zpodálí, kterak přiběhla košilatá služka s jakýmsi přehozem nebo županem a pomohla slečně Tyndě do něho, načež obě spěšně zmizely.

Třesa se na celém těle jako před chvílí ona, vejřil mladý Nezmara před se na řeku a desetkrát a snad stokrát odehrál se mu před vytřeštěnýma očima znova výjev sotva minutu trvavší, obsahující však důvodů ku vzpomínkám na celý život.

Ze svého hrdinství nedělal si nejvíc; jeho pořízená se surovci na voru byla ovšem nejživější ze všech podobných epizod jeho vltavského života, při jakých se nic nemluví a z nichž vyvázne s celou kůží, jen kdo udeří první a dost vydatně.

Ať bude z něho tedy inženýr, v podstatě byl vlastně z téhož masa a krve jako ti zpráskanci, kteří dostali svůj díl nikoli z Nezmarova rytířství, ale z oddaného vzteku domestikova syna na Papírce narozeného.

Že to byl vlastně souboj muže s muži o ženu, tak atavistický jako mezi troglodyty, to mu vytanulo teprve, když si vzpomněl na hromadu skvěle bílé nahoty choulící se před ním na voru v měsíčním svitu.

Viděl ji, slečnu Tyndu, v strašném jejím ponížení teď před sebou snad jasněji než ve skutečnosti, aspoň teprve nyní viděl, co v okamžiku rozčilení přehlédl. Rozvíral oči, až jej koutky bolely, na tuto reminiscenci, která mu byla od té doby nejsnadnější evokací. Nesčetněkráte v duchu sebral tak zhroucenou postavu slečny Tyndy, oděné jenom červenou plachetkou na vlasech, zprvu se vzpírající, ale potom k němu co nejtěsněji přilínající, ježto se rozhodla ukrýti se především jeho zraku; nesčetněkráte donesl ji na břeh a viděl ji zmizeti v otcově burnusu, k němuž ovšem musela učiniti napřed tři kroky.

Vzpomínaje na tyto tři její kroky, mohl si mladý Nezmara prsty rozkousat; svítil k nim sic jenom úplněk, ale pro vryp do jeho obrazné paměti bylo toto osvětlení ještě účinnější.

Když si to rozvážil, pochopil ohromný hněv, s jakým jej zakřikla.

Ženy nebyly mu až dosud ničím, tomuto mladému Milónovi karlínského atletského klubu, tvůrci posledního rekordu v těžké atletice, jemuž úporným tréninkem i na čele vyvstaly svaly, žen se vzdaloval už z nejpřednějšího příkazu svého siláckého sportu.

Továrníkovy slečny znal jenom, aby je pozdravil, a pozdravoval je s okázalou hrdostí pokořence, tak často zazlívanou i posmívanou stejně jako jeho pouliční elegance, kterou začasté zaměňoval za noční hlídačský burnus otcův; nevěděl víc o nich, než že jedna je bílá a druhá černá, a že ta plavovlasá, starší než on, je onou zpěvačkou, jejíž hlas je slyšán po celém ostrově, aniž měla její cvičení pro něj, hudebního sluchu naprosto postrádajícího, jaký význam.

Nyní dostalo se mu však o slečně Tyndě a tím i o ženě náležitého výkladu, o ženě i o slečně; toť byl psychologický moment obsese, jejíž obětí se stal tento panic přeborník.

Když si uvědomil ohromující protiklad mezi její nádhernou šustící a vonnou toaletou pod skvělými, vždy bílými klobouky a mezi jejími třemi nahými kročeji, při nichž měsíc nakreslil všecku plastiku zúčastněných svalů, dusil se dravým štěstím, že zná rub této medaile – tak jako by mu patřila, a nikoli bez škodolibosti vzpomínal na její hrdopyšně přezíravé poděkování za jeho pozdrav.

Kterak kontrastoval ten okázalý chlad s teplým závanem jejích ňader na jeho hrdle, když ji zdvihl do náruče, jak dětsky plakala na jeho rameni chvějíc se hrůzou i studem!

Každá z těchto podrobností, jimiž se znova a znova opájel, byla vlastně dokladem tak horentního fakta, že nemohlo na něm býti dosti, že muselo míti nějaké pokračování.

Nyní – tak uvažoval mladý Nezmara k ránu té dobrodružné noci – nic jiného už následovati nemůže, než že slečna Tynda – kterak překoná svůj dívčí stud, toť její věcí – svěří vše panu otci a ten zařídí, co potřebno, aby on, Václav Nezmara, byl upozorněn, jaká jest jeho povinnost.

Tak to přece chodívá v těchto kruzích!

Snad jej zavolá pan císařský rada k sobě do pracovny, poděkuje mu nejdříve za rekovné zachránění jeho dcery ze situace, jejíž choulostivost zajisté není třeba jemu, mladému Nezmarovi, nějak blíže označovat. Ale co je nutno, toť zajisté upozorniti jej, mladého Nezmaru, na jisté obligo, k němuž se sice nezavázal, ale k němuž je povinen svým rytířským činem – samo sebou vyplývajíc! Neboť vysvobodiv slečnu Tyndu z rukou nectných zlosynů, zastihl ji, ovšem beze svého úmyslu, v takovém rozpoložení, že je kompromitována. Toť jisto, a že jím, třeba nechtě, toť také nepochybno, sapristi!

A nyní přece netřeba jemu, čestnému mladému muži, teprve napovídat, co se od něho očekává…!

S tímto doslovem páně Ullikovým usnul tenkrát mladý Nezmara na kládách maje hlavu zabořenou do otcova burnusu, v němž chtivými chřípěmi hledal stopy sladké vůně Tyndina podramení.

Ovšem že se nic z toho všeho nesplnilo, ani jediná slabika. Vůbec nic se nepřihodilo, co by nějakým způsobem vztahovalo se na strašnou událost oné noci. Nejvýše snad, že kuchyňské děvče, jedna z účastnic noční koupele Tyndiny, když mu nazítří přeběhla dvorem přes cestu, vyprskla ve smích a ubíhala ohlížejíc se po něm čtveračivě přes rameno.

Služka vyčkala jej za vraty průjezdu a rychle mu zašeptala:

„Nikomu ani slova, pane Nezmaro, kdyby něco přišlo, slečna se topila a vy jste ji vytáh!“

Tyndu nespatřil několik dní. Nastalo vytrvale deštivé počasí, i nebyl by se s ní setkal, i kdyby ji byl za tím účelem i stopoval.

A konečně i to činil, aniž věděl, kterak se k tomu dostal.

Ze msty však, jak tomu původně chtěl.

Když ji zas poprvé viděl a pozdravil, poděkovala – hle! – docela postaru, s očima zas docela jinde!

Ve tvářích ani stopy nějakého ruměnce, zato cítil mladý atlet, že se sám začervenal z překvapeného zklamání!

Ale ještě jen třikráte čtyřikráte podařilo se to slečně Tyndě.

Horečnatě chtivý Nezmara obléhal její cesty, vstupoval jí v krok zákeřně, kolmo v bok ze zároží, že musela na něho pohlédnouti chtíc nechtíc.

Byl to výraz hrozné nevůle, jakým se dotknula jeho tváře, ale něco z ní asi, rozpaky násilně překonanými brunátné, vyčetla, že ihned změnila své chování.

Aniž poděkovala za pozdrav, podala mu ruku – bylo to v parčíku ležícím na cestě k tenisu – a prohodila:

„Jsem ráda, že vás vidím, pane… pane Václav!“

Kdyby jej byla obmyslila políčkem své ručky, bíle omžené nitěnou rukavičkou, nemohla jej hlouběji títi než tím, že ho oslovila služebným jménem hlídače továrny, jeho otce.

„Nezmara se jmenuju, slečno Ulliková!“ zachroptěl Václav.

„Podívejme se! Snad nebudete uražen, že jsem vás oslovila křestným jménem, vyrostli jsme přece vedle sebe!“ řekla tak lehce, jako by byli včera mluvili spolu naposled a nikoli dnes vůbec poprvé, ačkoli vyrostli takřka vedle sebe – ona ovšem v dortovém domku do ulice a on mezi harampádím za továrnou. Ostatně uhodl docela správně, že se mu Václava dostalo jen proto, že skutečně neznala rodné jeho jméno.

Pohlížela mu do očí zpříma, zblízka, neochvějně pohledem, jakého užívala výhradně mezi čtyřma očima a jaký vháněl i ostřílenějším panicům krev do tváře.

Poněvadž jí měl karlínský přeborník těžké váhy více než kdo jiný a ježto nebyl ostřílen hnedle nic, nabíhaly jeho rysy takřka vůčihledě.

Tynda nemohla spustit očí z jediného místa jeho tváře, z čela.

Měl tuří šíj, ale čelo také! Měl tu napříč tři silné, rovnoběžné nikoli vrásky, ale mocné záhyby kůže, kteréž právě nad nosem stejně svorně provedly dosti hlubokou křivku dolů, hotový dolík v čele, vypouklém ne lbí, ale zbytnělostí.

Tyndě právě tento čelní důlek zdál se zvláštním znakem čehosi býčího ve tváři atletově, široce drzého ve spojení s hranatou bradou a chřípatým nosem, zároveň však nesmírně poutavého, bylť Nezmara krasavcem zavile energického výrazu tváře.

Jen proto, že vždycky hleděla jinam, když jej měla potkati, přehlédla tohle všechno.

„Mně byste mohl říci beze všeho Tyndo a neurazila bych se! Proč ne?“ pokračovala svým sladkým hlasem, nespouštějíc očí z brunátného jeho čela a rozčilené hry jeho záhybů.

Ano, těchto několik jejích slov stačilo turu chřípím provléknouti kroužek.

„Ostatně, pojďte mne kousek cesty doprovodit, ale jenom k viaduktu, kdyby nás viděli na třídě spolu, vznikly by z toho povídačky!“ flétnovala Tynda, a když mladý Nezmara stále mlčel, neboť měl hrdlo jako zadrhnuté, zvážněla najednou Tynda a řekla:

„Jsem ráda, že vás vidím, musím vám přece poděkovat za to, že jste nikomu nic neřekl, ó vím, že jste nikomu nic neřekl o té příhodě, však kdybyste byl pověděl, bylo by už toho plné město, nevíte ani, jak jsou lidé dychtivi, mohou-li mne zaplést do nějakého škandálu.“

Mladý Nezmara cítil, že mrákoty, jimiž se mu od oné noci povlékl mozek, jdou mu teď i do očí.

Tyndiny rukávy byly totiž ještě jemnější než její rukavice, průhledny jak sklo, ukazovaly bezpříkladné její páže heroiny, v rameni tenčeji nasazující a teprve k loktům bohaté plnosti nabývající, a ježto znal repliku téhož slohu v její postavě ještě jednou a potřetí v kolenou se opakující, začala mu hlava jíti kolem, k čemuž přispívala i znatelná vůně, o níž dobře věděl, že není půjčkou žádného umělého parfému.

„Jak byste mohla, slečno, myslet, jak byste se mohla jen domnívat!“ koktal nevěda co.

„Ale kdyby to byl býval někdo jiný, už dávno by byl vyzvonil, co viděl,“ hlaholila Tynda, „ale řekněte mi, prosím vás, proč nosíte v létě cylindr, vždyť to není šik a krom toho v takovém parnu, a jinak jste tak elegantní. Prosím vás, dejte ho dolů, pěkně vás prosím, jen na tu chvilku, co půjdete se mnou, můžete klobouk nést v ruce. Tak, je mi snáz, vidím-li, že vám není tak horko!“

Mladý Nezmara poslechl, nevěda proč a nemaje tušení, že je to jenom její lest, aby mohla spatřiti jeho kadeře, temně červené, přespříliš husté jako perzián a také tak krátké. To byla zase její reminiscence z oné noci. Nyní, když je viděla na denním světle, zdálo se jí, že mu ani delší nerostou. Nic by se nebyla podivila, kdyby z nich byly vyčněly růžky, v prstech měla pocit, jako by mu měla vjeti do té ryšavé kudrnaté plsti a vyhledat mu je.

Všechno to pozorovala Tynda a přemyslila, zatímco její rty skřivánkem švitořily.

Povídaly nejlhostejnější věci, které se mluvívají k mladému muži její společenské vrstvy, o tom, kam kdekterá známá, jemu ovšem ani jménem nepovědomá rodina pojede letos na venek, ony, Ullikovy, že zůstanou nepochybně letos doma, bez tatínka že nemohou a také by ani nechtěly, a pan otec že má a teprve bude míti letošním rokem tolik práce se stavbou, že se ani na krok z Prahy vzdálit nemůže. To jemu všechno tak, jako by Papírku nějak jen z dalekého doslechu znal.

„Nu a teď se vám pěkně poroučím,“ řekla slečna Tynda, když se zastavili pod obloukem viaduktu.

A zlehka sklonivši se v kolenou jako před členem nejlepší společnosti, dodala:

„A na shledanou!“

Poklonil se mlčky a ona odšuměla ve svých bílých sukních!

„Ještě slovíčko!“ vrátila se.

„Prosím vás, pane Nezmaro – nedáte-li jinak –, když jste až dosud nikomu neřekl ani slova, jak doufám a jak jsem také přesvědčena, nechte tu věc i nadále pro sebe, vím, že jste karakterní a že byste nepověděl, ale chtěla jsem říc’ tolik, aby ani mezi námi nebylo o tom nikdy řeči, platí?! Nikdy vám nezapomenu, co jste pro mne učinil, však už nikdy potmě na vor nesednu!“

Mluvila prosebně vlichotným tónem, jaký sluší dívkám jenom do osmnácti let, ale mladý Nezmara byl nadšen a díval se za odcházející slečnou s teskným nadšením.

Šla tak k protějšímu nároží rychle, že zrovna prchala, šumné tenisové sukně kolenům ani nestačily.

– Aha! – myslil si hlídačův syn – utíká, aby se nejrychleji zbavila i ovzduší, ve kterém byla se mnou, aby se co nejdříve octla mezi svými na hřišti… Toť jasno! Násilím jsem ji přinutil, aby se se mnou zastavila, a to učinila pouze z obav, abych nemluvil.

Ve skutečnosti pospíchala Tynda jenom proto, že jí prudká chůze velkého kroku jako ztepilé vysoké dívce nadmíru slušela a že věděla, že mladý atlet z ní nespustí očí, dokud mu z nich nezmizí.

Když se to stalo, vzdychl tak, že se někdo po něm až ohlédl, byl churav milostí jako hoch v pubertě a div neplakal žárlivostí na celý tenis.

Ovšem – od toho prvního setkání s ní mnoho se dalšími změnilo…

Nastaly krásné dny a Tynda, pro jejíž nádherný zjev sport tento jako by zvlášť byl vynalezen, nikdy nescházela na hřišti. Cestou od bývalé Poříčské brány k viaduktu byla jeho, v muzejním parku vždycky na ni čekával.

Zpočátku vypadalo to tak, jako kdyby princezna z Tisíc a jedné noci spěchajíc zahradou královskou zabíhala do houštiny, aby tam odměnila otroka, jejž jinak ani nevidí, za to, že ví, ale nepoví, a také aby nepověděl na ni kompromitující věci, ale kupodivu brzy nabyly tyto Tyndiny odbočky a záskoky od jejích dosud obvyklých cest pro ni dosud nepoznaného půvabu. Především nedalo se nic romantičtějšího ani mysliti nad toto tajemné a společensky tak nepřípustné.

Mimo tento parčík, nadobro opanovaný chůvami a dětmi, do něhož nikdo z její společnosti ani nevkročil, a nedlážděnou tenkrát pěšinu vedoucí mezi žalostně sešlými, dnes dávno zbořenými chajdami, jíž se žádná slušně oděná noha nikdy ani nedotkla, nesměl se vůbec k ní ani znáti, sic ji už nikdy neuzří a nikdy s ním ani slovíčko nepromluví.

Bylo to něco načisto nového, tenhle úžasný hranáč, jemuž vášeň přetrhovala dech, když mu vypravovala o svých sportovních ctitelích, o pletkách žárlivých sokyň a žehravých nepřítelkyň jejích úspěchů na koncertním pódiu v Měšťanské besedě karlínské, a jemuž krví oduly rty, takže sotva jektal, když se dotkla loktem jeho rukávu, kryjícího kamennou či raději kovovou paži, neboť kámen nelze tak snadno rozžhavěti.

Ano, rozžhavěti; neboť mohla-li muže smažiti na vlastním jich ohni, dělala to k smrti ráda. U nikoho dosud nešlehaly plameny tak vysoko a nikdo se v nich tak mučednicky nesvíjel jako mladý Nezmara.

S nikým ovšem také nezažila svou vltavskou příhodu…

Nebylo o ní podle úmluvy už ani slova mezi nimi, ale nebylo jediné myšlenky, která by se nebyla té noci týkala, když byli spolu, a také nebylo pochybnosti jednoho o druhém, že tomu tak.

Jej ohromovalo, že tak ztuha zpříma může mu hledět do očí, anať přece ví, že ji v této chvíli nevidí jinak než oděnou pouze ve svit měsíční.

Přitom cítil, že jest na něm, aby se styděl, neboť on byl předmětem její nezkrotné zvědavosti, a ne naopak. Červenal se pod bádavými jejími pohledy, kterým jeho zřítelnice byly patrně příliš těsnými otvory k nazírání do jeho nitra, takže jej obhlížela při každém jeho slově tu z té, tu z oné strany, nahánějíc mu rozpaků.

Vyprávěl zrovna o těžké atletice, odpovídal na bezpočet jejích otázek tohoto velkého jejího zájmu se týkajících, když tu náhle jej přerušila.

Pln údivu ohlédl se po ní, co je jí asi, neboť v tom okamžiku pocítil na své paži dotknutí jejích prstů, palcem a tykačem jako kružidlem měřila šíři jeho bicepsu, přičemž dlaň její prohnula se štítivě. Z hrdla vydralo se jí jakés neartikulované citoslovce, nejspíš ještě projevu ošklivosti podobné, nescházelo, než aby se byla otřásla.

I jemu, nikoli nejbystřejšímu chápavci, bylo zjevno, že neodolavši provedla něco proti své vůli.

Pohnul ramenem a Tynda zjevně zmatena vstala rychle z lávky a málem by mu byla utekla.

Jindy, nespouštějíc po dlouhou chvíli oči z jeho pěstí a gestikulujíc svou sličnou rukou, jala se dokládati svá slova prstem dotýkajíc se jeho kotníků, a když domluvila, položila heboučkou dlaň svou svrchu jeho pěsti, vyčkávajíc jeho odpovědi.

Když začal koktat, zamračila se, a odtáhnuvši ruku, lehce jej pleskla, jako by se on byl dopustil nedovolené důvěrnosti, z její strany dost nelibě nesené. Zatím věděl on dobře, že toto pokárání platilo – příliš živému hnutí bestie v něm.

Velmi ráda však se přesvědčovala, že tato bestie nikdy nespí…

Za takové mluvy jejich čivů bylo lhostejno, co mluví jejich ústa, i bylo by bývalo také zatěžko svésti s Václavem Nezmarou, třebaže technikem-strojníkem, nějaký rozhovor povýšený nad úrovní věčného sportu a ostatních ploch téže výše.

O jediné věci nepřipustila však Tynda nikdy ani vzdálené zmínky, o jeho citech k ní.

Při první zmínce tímto směrem prohlásila:

„Prosím ho zdvořile, nechal zbytečných věcí!“

Říkala mu „on“ podle zvyku mládeže z rodin její třídy, nebyly-li příbuzny, ale velmi známy.

Na jeho námitku, jemu že se ty věci nezdají tak zbytečny, dostalo se mu otázky:

„Ví on, kdy dělá nejšpatnější dojem?“

„Když si hraje na vážného nápadníka, který přímo ode mne má zaměřeno k panu císařskému radovi požádat o mou ruku… Tolik rozumu přece snad máte, abyste se nedivil, kdyby taková vaše návštěva u tatínka byla snad přerušena mnohem dříve, než byste se popřípadě sám nadál. Sapristi!“

Jakmile mu začala zase vykat, bylo to neklamnou známkou počínajícího chladu, který se mohl snadno zvětšit.

„Zbytečné věci,“ zahuhlal postrašený atlet.

„Ano, zbytečné! Přece nejsem tak na hlavu padlá, tak slepá, abych neviděla, že jste do mne zamilován!“

„A vy, slečno?!“

„Poslouchal, Vašátko,“ zahovořila Tynda mazlivým oslovením, jehož vynález ji velmi těšil v tehdejší vášnivé zálibě komolení křestních jmen (pronášela „Vašátko“ jako „oslátko“), „snad nemyslí, že mu tady padnu kolem krku? To by se stalo než jednou a víckráte bych už nepřišla!“

„Ale já… já, slečno… já si nemohu pomoci, řeknu-li, miluju, zbožňuju, je to všecko málo, já prostě hynu a jistě zahynu, jsem sžírán, neměl jsem ani tušení, že lze doopravdy hořet…!“

„Nechcete-li jinak, tedy vyznání za vyznání… Pro mne jste velmi roztomilým, ano ještě více, velmi interesantním mladým mužem, dokud nezačnete mluvit o lásce jako ti ostatní fadyjáni. Proto bych si přece nezacházela do parku za muzeem posedět s vámi na lávce…! Ať jsem už docela upřímná – mne bavíte, mladý interesantní muži, jako typ, jaký jsem dosud nikdy nepoznala, ačkoli jsem kolem vás chodila čtyřiadvacet let – je vám tolik?! – neviděla jsem vás dosud – protože jsem se na vás zúmyslně nikdy nepodívala, až jste mne k tomu donutil…“

„Slečno, já –!“

„Mlčte a poslouchejte, co vám ještě upřímného řeknu, když už jsem se dala na upřímnost… ale ne, nevydám se dnes docela z upřímnosti, nezbylo by mi napodruhé nic, a k tomu napodruhé také dojde, nenabudete-li, Vašátko, rozumu… Až dosud byla s ním zábava ucházející, lehounká, ale teď začíná být – jak bych to řekla – trochu těžší, silnější, a poznám-li jednou odpoledne, že byla silnější než já, potom mne park u muzea už neuvidí!“

„Tyndo!“ zablábolily bezmocné rty mladého Nezmary a prsty obou rukou vjedno zaťaté mu zapraštěly.

„Ano, toť právě tón, jaký by mne mohl o tom co nejdříve přesvědčit… Jen tak dál, Vašátko, a Tynda jednou po obědě shledá, že ji opustila zvědavost podívat se, zdali v parku za Městským muzeem sedí zase jistý velmi interesantní, jí poněkud povědomý mladý muž. A bylo by toho škoda, dokud máme ještě tak krásné dny… však uhodit zase na týden lijavec… jsou ty tam krásné dny samy sebou a je – po tenisu!“

A krásná Tynda hluboce vzdychla.

„Což naplat,“ dodala po chvilce, „pojďme, chce-li mne doprovodit k viaduktu, kdož ví, kolikrát to ještě bude možno!“

A její dlaň, chtivostí až prohnuta, vznášela se chvíli nad jeho zaťatými prsty, a potom jej přes ně pleskla, neodolavši.

Tynda vstala, ale mladý Nezmara zůstal sedět a hleděl tak žalostně vyjeveně z toho poučení o povaze jich poměru, že ho mohlo být slečně Tyndě líto. Ale to byly právě momenty jejích platonických avantýr, na jaké čekala a na jakých se mlsně pásala.

„Hu!“ otřásla se hledíc na něho, „vášeň, náruživost, to pro mne není! To by znamenalo jistou plavbu do přístavu beznaděje… Hnul se, hromádko neštěstí, chce-li totiž. Ale jen k viaduktu, za viaduktem už je nemožnej!“

Mladý Nezmara si dal říci a těžkým krokem vydal se po její bok.

„Slečno Ulliková!“ spustil těžkokrevný nemluva a hlas jeho chraptěl (– Oho! – pomyslila si slečna Ulliková).

„Prosím!“ řekla.

„Vy jste mluvila o upřímnosti… že se z ní úplně nevydáte, aby vám zůstalo propodruhé… pravda-li?“

„Tak jest!“ zněla odpověď umíněně vysokým hlasem.

„A povíte mi někdy ten doplněk své upřímnosti?“

„Ano, a to kdykoli požádáte… vyjma dnes, poněvadž už na to není času,“ odpovídala Tynda týmž výsměšným monotónem.

„Ale na něco ho upozorním, milé Vašátko!“ zašvitořila zas přirozeným hlasem, „to by potom byla naše poslední zábava na tomto světě!“

„Prosím!“ řekl mladý Nezmara takřka se duse, jako by byl utrpěl těžké vnitřní zranění, „a dovolte, milostivá slečno, abych se vám uctivě poroučel!“

„Už tedy nepůjdete až k viaduktu?“

„Ne! Musím přece odvykat!“

„Jak myslíte!“ zapěla slečna Tynda skutečným recitativem a zpod slunečníku, ve společnosti rakety poněkud nesportovního, mu pokynula ručkou a rychle vykročila.

„Oho!“ řekla si nyní slečna Tynda nahlas, jdouc sama, a to „oho“ platilo poslednímu pohledu, který z jeho oka zachytila.

Byloť v něm cosi podobného plamenu přespříliš vyšlehlému, o takový oheň lze se přesnadno spálit. Přes takový děvčata moudrá už neskáčou.

Ale zrovna proto ohlédla se.

Rozumí se, že stál na svém místě a díval se za ní.

„Zítra v tuto hodinu, bude-li pěkně,“ řekla.

Ale on nic.

Mladý Nezmara přihlížeje její šumné, rychlé, velkokroké chůzi, vida, jak bílá dresová sukně bije do jejích mocných lýtek, těsně nad útlými, ale jadrně vyslovenými kotníky, doplňoval si snadno tento architektonický motiv její postavy všemi ostatními jeho doklady, opakujícími se na všech kloubech jejího vzrůstu.

Ještě na nároží parku se ohlédla a mladý Nezmara učinil výpad, jako by ji chtěl dohonit, ale slečna Ulliková nešla vpravo, kady slušné děvče skutečně nemohlo jít samo, ale pustila se vlevo do ulic, v nichž po jejím boku syn Václava, hlídače továrny jejího papínka, nebyl možný.

Strašná lítost se ho zmocnila, z vlastního výroku, že musí odvykat, ale bylo pozdě bycha honit, dohánět a odprošovat.

Přeběhl tedy rychle parkem k druhému vchodu, ale už jenom, aby odtud viděl slečnu Tyndu veplouti do Královské třídy karlínské…

Jako Tyndou přivolán spustil se už v noci nato lijavec, jeden ze sériových dešťů onoho roku, jaké činily z lidstva obojživelnictvo na celé týdny, a mladý Nezmara neviděl slečnu Ullikovu téměř ani na ulici, kde ji ovšem směl nejvýše jen pozdravit a kde jej přezírala zas podle své staré metody, jako kdyby s ním jakživa nebyla seděla v parku za muzeem.

Pošetilec nescházel sice ani jedné třetí hodiny odpolední na místě, třebaže pod deštníkem, ale Tynda nepřišla ani prvního bezdeštného odpoledne, neobjevila se ani následujícího bezvadně skvělého dne.

Taková byla historie jeho lásky do tří hodin včerejšího odpůldne.

Když udeřilo čtvrt na čtvrtou, rozhodl se první přeborník karlínského AK, že nedá déle svému srdci vadnouti, vstal z lávky v parku a dlouhými kroky odešel na Invalidovnu; tu bylo kdes Tyndino hřiště.

Přestoupil tím jeden z nejpřísnějších zákazů, na něž byl vesměs trest, že se na něj už do smrti nepodívá, ale mladý Nezmara byl si jist, že už je beztak po všem, že nadešla věštba Tyndina o zapršení jejich dostaveníček, a šel.

Šel, protože musel, jako pes – přes pohrůžku velitelky, že bude zpráskán, a jako pes vydržel stát u drátěného plotu hřiště a málem že nezafňukal a nezaťapkal peskou touhou, kdykoli Tynda provedla některou z obzvláště rozmáchlých evolucí tenisových.

Procivěl u plotu celou hru, pro kterouž předtím neměl jako těžký atlet nic jiného než výsměch, nyní chápal výrok učiněný v jeho klubovních kruzích, že lawn-tennis není vlastně ničím jiným než zmodernizovaným trhem na otrokyně a jako sport nejvýše ještě „uváděním půvabů v pohyb“.

Zpočátku div neschovával se před pohledem Tyndiným v davu ostatních diváků, jichž při tehdejší novotě toho sportu býval vždycky houf; když však viděl, že jej objevila, nestaral se o to, a také jako zfascinován šel po hře za její družinou v soumraku večera, drže se hezky opodál při stěně domů a dávaje pozor, kolikrát se za ním ohlédla.

Ať tedy vidí, že jest odhodlán na všechno!

Následky se dostavily, druhého dne, to jest dnešního odpůldne, přichvátala Tynda do parku sotva několik minut před třetí hodinou, a mladý Nezmara hned poznal, že tento chvat jest pouze předstírán.

Krátká škola Tyndiny koketérie seznámila jej se všemi prostředky ženského umění flirtu. Poznal, že spěšná hra jejích ramen a nepostoj jejích nohou znamená, dříve než to řekla, že „má pro něj jen chvilku, dnes aby odpustil“.

Aniž se přerušila, hned v souvislosti s touto omluvou pokračovala:

„Ale on vypadal včera, Vašátko, šla z něho hrůza, pořád v tom cylindru v létě, řekla jsem mu to přece už několikrát,… inu jsou nezahladitelné rozdíly!“

Proč mlčel, proč se neptal, jaké rozdíly?

Pohlédla na něho nejistě a pokračovala se vzrůstajícím chvatem:

„Dostala jsem z vás takovou trému, že jsem byla včera až do konce špatná, a hráli jsme letos naposled, kdekdo se divil, nejsem-li uhranuta, no byla jsem… od koho – nikdo neměl ani tušení, ale ostatní vám povím zítra, bude-li hezky a budu-li moci… dnes máme schůzi o akademii v Besedě, o akademii… a ne abyste mne chtěl dnes doprovázet, kdo mi odmítne průvod, když mu ho nabízím, s tím už nikdy nejdu. Tak tedy sbohem!“

Mluvila bez dechu, aby ho nepustila k slovu, růžová v bílých šatech, trochu chvatem uřícená, tím však rozkošnější. Smála se falešně celou tváří, ale její oči hlídaly jeho ústa, aby měla dosti času odlétnouti, než se mu na rtech slovo povědomě těžce narodí.

„Pardon, slečno,“ začal konečně, „nejedná se o nic než o splnění vašeho slibu!“

„Jaký slib?!“ ptala se vraštíc obočí tentokráte opravdovým hněvem, neboť držel ve své tlapě konečky jejích prstů a nepouštěl, když chtěla.

„Pusťte přece!“

„Slíbila jste mi zbytek své upřímnosti!“

„Teď nelze, není času nazbyt!“

„Slíbila jste, kdykoli požádám!“

Chvíli mlčela; její ručka, která se dotud marně vyvinovala z jeho prstů, ochabla, její zraky pohleděly naň úžasně pronikavým pohledem, jako by chtěla nahnat hrůzy, i řekla pomalu:

„Přijďte dnes večer o jedenácté hodině k mému oknu, když jinak nedáte, ale jak jsem řekla, bude to naše poslední rozmluva!“

A její hedvábné prsty, ležící nyní bez odporu v jeho hrsti, stiskly ji jemňoučce, přikývla mu ještě jaksi mnohovýznamně a už byla ta tam.

Kolena jí slyšno bouchala do naškrobené sukně.

Mladý Nezmara zůstal jako po novém zjevení, to se mu s Tyndou přiházelo pokaždé.

– Hle, neušlo jí tedy moje ponocování pod jejím oknem – pomyslil si. Ovšem že nemohla přeslechnouti jeho jemňoučké zaťukání, k němuž se včerejší noci konečně odhodlal.

Tady sedí nyní na kládách, dlaně v podobočí, a jediná jeho myšlenka, když byl probral zevrub své dosavadní zkušenosti s Tyndou, byla:

– Jedenáct hodin!

Konečně tu myšlenku jako fakt vyslovil vlak ujíždějící nad Štvanicí s pískotem, v dnešní podmračné noci téměř ohlušujícím.

Byl to také budíček z dumných mrákot mladého Nezmary, čekal naň, až jej vlastně přečkal.

Vyskočil z klád a vytřeštěně jako z hlubokého spánku pohlížel na protější břeh.

Bylo opravdu jedenáct, stooká letenská stráň zavírala jedno zářící oko po druhém.

Váhavě vybral se Václav ve tmách k tovární budově, obešel ji, než k panskému sídlu nedal se můstkem, ale překročil rameno, použiv gymnasticky plotu přes ně vedoucího, jako vždycky, chtěl-li se najisto bezpečně skrýti každému bezděkému i pátravému zraku.

Co se mu nepřihodilo ani při vzpírání nejtěžší činky – srdce mu začalo bíti až do hrdla, když uzřel před a sotva nad sebou okno slečny Tyndy, jediné v celém zadním průčelí osvětlené.

Široký obdélník vyplněný barokní mříží známého vzorku vlnitých tyčí, se svorkami na vrcholech svých vln; byly ve všech oknech zvýšeného přízemku obytné budovy. Hezký vzorek na pozadí lehce zruda nadchnutém od světla kdesi vzadu a hluboko stojícího.

Odtud zdola sotvaže bylo vidět štukovou mělkou obrubu stropu, kladoucího se na stěny měkce oble, bez ostré hrany, barokně. Okno bylo otevřeno – i říjnový večer dovede být leckdy tak horký, aby odůvodňoval úbor, v jakém se ukázala Tynda na okamžik s lampou v ruce.

Neměla na sobě více než dívka na známém Mánesově Zastaveníčku – polehčující okolností bylo tu, že slečna Tynda okamžitě zhasla, jakmile poznala, že není sama, a nebyli-li tu muzikanti jako u Mánesa, byla tu mříž.

Vypadala za ní ve svém bílém hávu jako obraz zázračné světice, před zloději ne dosti bezpečný.

Obraz promluvil ne úplným šeptem, ale polohlasem, o němž říkal Vážka, že by tak znělo pianissimo c-flétny, kdyby byla o terci hlubší.

Těžkoretý atlet ani nepozdravil.

„To je dost,“ řekla Tynda nenávistně, „že službu za tatínka neděláte také v cylindru!“

„Zlobíte se?“ udělala, když na to ani nemukl. „Mně je to jedno, mluvím s vámi beztoho naposled.“

„Nu tak co,“ ozvala se potřetí, „oněměl, či co se s ním děje? Nepozvala jsem ho na svůj monolog, Vašátko! Tak zlobíte se, či nezlobíte?“

„Ne!“ odvětil mladý Nezmara, ale musel svou řeč opakovati, první „ne“ bylo příliš bezezvuké a druhému musel pomoci polknutím prvního.

„Jak vidět, nehodláte nadělat mnoho řečí, pane strojní inženýre,“ mluvila Tynda stále s touž pobuřující nelaskavostí rafinovaných žen, která zdánlivě nezná jiného úmyslu než ranit, pokořovat, „přistoupíme hned k věci, abych vás příliš dlouho nezdržovala. Vy jste si přišel pro zbytek schované upřímnosti mojí, není-li pravda…?! Prosím ho, mluvil něco, nebo bouchnu oknem a půjdu spát!“

„Ano, slečno, přišel!“ dostal ze sebe Nezmara.

„Tak hlasité to zas nemuselo být! Ostatně pojďte sem ke mně blíž, sem až ke mně… bude to…? Však já vím, že když chcete, že to dovedete!“

Mladý Nezmara strnul – ona tedy ví, ona tedy věděla!

Vztáhl tudíž paže, rukama se chopil mříže, a opíraje se chodidly o příčli dřevěného špalíru divokého vína, vysoukal se tak vysoko, že jeho tvář byla narovno s oknem.

Tu schýlila se její hlava těsně až ku mříži a Tynda řekla úplně potichu:

„Tak je to dobře! K tomu, co ti mám říci, musí mezi námi býti mříž, potom musí být tma, abys mi neviděl do tváře, a potom se to může říci jenom co nejtišeji, a když se to poví, nemohu ti víckráte již za bílého dne pohledět do očí. Proto jsem ti to nemohla povědět v parku a proto jsem nepřišla deset dní… a proto se už nikdy neuvidíme… až ti to povím.“

„Tyndo!“ zašeptal mladý Nezmara všecek ohromen jejím „ty“, tím méně chápaje souvislost všeho ostatního.

„Ano, Tyndo!“ posmívala se Tynda. „To je všechno, na co jsi se až dosud vůbec vzmohl! Ale nezamilovala jsem se do tvého ducha, milý hoše, a to je počátek zbytku mé upřímnosti…“

Šeptala mu téměř do ucha a poslední slova horoucně. Její prsty skrze mříž našly jeho kratičké kadeře nad čelem a probíraly se jimi.

„Neboť miluju tě… což to nevíš, že tě tak miluju, že to ani nepochopíš, tak tě mám ráda, že jsem si nikdy ani nepomyslila, že je to možno, že se to sama sobě bojím přiznat, že bych plakala, když ti to povídám. Což opravdu o tom nemáš tušení?!“

„A – a proto má být mezi námi konec?“ jektal mladý Nezmara štěstím a zoufalstvím bez sebe, tiskna tvář do mříže, až železem líce rozdíral.

„Ano, protože nikdy nebudu tvojí, rozumíš?! Naše láska je beznadějnou! Naprosto!“

„Proč by musela být! Proto, že já jsem syn hlídače vaší továrny? ,“ téměř jásal mladý Nezmara blahem až zajíkaje.

„Ne tak nahlas – Vašátko!“ napomenula jej Tynda.

„… ,“ šeptal nyní duse hlas.

„Ruku? Tu ji máš!“ přerušila jej Tynda, vysunuvši paži, pokud mohla, z mříže ven. Svítila ve tmě vlastní bělostí, bylať nahá až po rameno.

„Ber, dokud dávám!“ řekla s hořkým cynismem, který tak často probleskl i jindy předtím z jejích slov.

Mladý Nezmara pochopil a přitiskl rty na teplou oblost její paže tam, kde byla nejužší, pod samým ramenem, a líbal, kam stačil, a laskal její záloktí, tváří svou k němu přilínaje.

Vtom se její ruka v lokti ohnula a Tynda jej objala a políbila tak jako – několik hodin předtím svého průvodčího na klavíru, Vážku.

„Tak, a to je vše, co pro tebe mohu učiniti, nikdy bys ode mne více očekávati nemohl a nesměl, ani potom, kdyby i nastal nemožný a předem vyloučený případ, že bych se stala tvojí ženou! Jsem celá tvoje, ale nikdy ti ze mne nebude náležeti více, než co projde touto mříží. Rty a moje lokty!“

A nyní prondala i druhou ruku obloučkem mříže a druhá polovina jejího objetí položila se kolem jeho hrdla.

„Líbej víc, je to poprvé a naposled…! Cože, ty pláčeš? Já tě miluji proto, žes silný a udatný… Směj se raději naší tragikomedii, která by zasluhovala názvu Romeo a Julie s překážkami! A nazvi mne také jednou ty, ať nejsem uražena, žes mi moje ty ještě nevrátil!“

„Řekni jenom, proč – proč nikdy nemáme být svoji? Jaká je v tom kletba?“

Tynda vtáhla svoje ruce zpět a zabalila je zase do bílého tylu, jejž musela zdvihnout, spadl s ní, takže dva momenty měla na sobě bezmála méně než milenka na Mánesově Zastaveníčku.

Chvilku neodpovídala Tynda a potom mrazivě choulíc se do své pokrývky – ač ani tento předstíraný chlad nebyl pravdou – řekla:

„Není to ani tak kletba, jako spíše přísaha!“

„Přísaha? A komu?“

„Řeknu mu to, Vašátko, ale bude to vůbec poslední slovo mezi námi…“

„Chci to vědět i za tu cenu,“ procedil mladý Nezmara stisknutými zuby, a než mohl své prohlášení odvolat, naklonila se k němu Tynda a pověděla:

„Je to slib, jako skládá jeptiška, vstupujíc do řádu, je to slib ustavičné čistoty, který jsem musela dáti svojí profesorce zpěvu, paní Maynau! – abych nepřišla o hlas!“

Řkouc vrátila se do tmy a zavřela rychle a tiše okno.