Turbina

Přání slečny Tyndy, aby ji doprovodil na kluziště, vyhověl mladý Nezmara s nadšením.

Po celém čtvrtroce bylo to vlastně a vůbec poprvé, co se s ní setkal zase mezi čtyřma očima, aniž byla mezi oběma mříž. Však i těch zamřížovaných nokturn bylo pořídku, zvláště teď, kdy měla Tynda tolik ovšem oprávněných omluv na nebezpečí, jemuž vystavuje při otevřené vyhlídce za chladné noci svůj orgán! Ale i když bývaly noci ještě vlaze snesitelné, co tu bývalo obav, aby nikdo z domácích prý nezvěděl! Dokud byla slečna Máňa ještě doma a dokud se ještě paní tetinka následkem té svatby nevystěhovala, chápal Václav Nezmara tyto obavy, ale potom kdo mohl co zvědět? Služky v kuchyni, která sem měla okna? Ty byly spíš důvěrnicemi slečny Tyndy než zrádkyněmi a snad ani na mučidlech by nebyly na svou zbožňovanou velitelku pověděly. Starý pán měl jiných starostí plnou hlavu, krom toho bydlel dopředu, a mladý – ten chodíval domů až k ránu.

A leckdy to býval on, Bouďa, jenž bezděky přinášíval konec šťastným, ach přešťastným chvílím či vlastně hodinám nevýslovného blaženství Václavova. A bylo na něj, na Bouďu, věru zapotřebí tím bystřejšího sluchu – čím bystřeji se kradl v pozdních popůlnočních časech domů, aby pana Ullika nevzbudil. Z Boudi, z jediného Boudi byl strach, před tím by si byl Václav Nezmara nerad zadal, nejenom proto, že byl synem hlídače u jeho otce, ale hlavně proto, že byli oba členy dvou rivalizujících klubů a že se vlastně na smrt nenáviděli, neboť úspěch Václavův byl vždycky blamáží Bouďovou a naopak, a to tak neúprosně nevyhnutelně, jakože mladý Nezmara náležel jako brankář karlínskému demokratickému Rapidu a mladý Ullik novoměstské noblesní Patricii jako hlavní a první útočník.

Byla to veliká, ano epochální událost této sezóny v pražském světě sportovním, když Václav Nezmara, tříletý již majitel českého rekordu ve vzpírání těžkých břemen, zaměniv kariéru těžkého atleta za atletiku lehkou, znenadání postavil se před branku Rapidu. Stalo se to naprosto znenadání beze vší reklamy tréninkem – a jak se Bouďa i jeho klub později domníval, přímo s úmyslným zatajením těchto příprav – u příležitosti výročního mače Rapidu s Patricií, kdy za nedostavivšího se brankáře Rapidu nastoupil jakožto náhradník Nezmara. Posměch, jakým Olymp znalců shromážděných na střeše klubovní budovy uvítal tohoto šíjnatého herakla, přejavšího služby Herma okřídlených nohou, málem by se byl stal homérským, kdyby Nezmara už hned první trestný kop Bouďův, jinak jistě neodvratnou branku, nebyl zmařil tím, že jeho monumentální hrsti razantní míč popadly takovým stručným a bezpečným chňapnutím jako čelisti louskáčku vlašský ořech. Napsal to květnatý sportovní referent s nehorázným dodatkem, že bylo se čemu diviti, že míč v těchto železných rukách vůbec nebyl rozlousknut jak ořech.

Jisto je, že překvapující výkon Václava Nezmary byl od obecenstva uvítán ohromným, k nebi stoupajícím pokřikem a že nadšení pro nového brankáře Rapidu vzrůstalo od minuty k minutě tím vášnivěji, že se zápas v prvním čase odbýval ponejvíce na půlce Rapidu a Nezmarovi tak poskytnuta příležitost, aby ukázal hru dosud nevídanou, tak skvěle odlišnou od obvyklého sólového tance brankářů, prováděného v kritických chvílích.

Nezmara stál po celé obležení své branky v pozici římsko-řeckého zápasníka před chvatem jako socha s lokty v naprostém klidu a hnul se – ale potom třeba i skokem – než jednou, a to jedině okamžikem příletu míče, neomylně odhadnutým, a vzal jej také neomylně.

Tato ekonomie sil a nerozborný klid ohromoval diváctvo tím neodolatelněji, čím nervózněji si počínala Patricia a její nevyrovnatelný centrforvard Bouďa, jejž toliko sportovní instinkt kapitánův zachránil před hrozným morálním fiaskem. Oba kluby už stály na hřišti, když se tu patricijové shlukli kolem svého centra rozčileně a potichu kapitánu vykládajícího, že s brankářem protivné strany nebude hrát, poněvadž ten kluk je synem fabrického hlídače u nich doma. Patricijové toto stanovisko naprosto chápali a schvaloval je i kapitán, ale prohlásil, že tuto námitku soudci sděliti „prostě“ se ani neopováží, nikoli že by sportovní mob, který s sebou přivedli rapiďáci, hřiště „prostě“ rozházel, ale „prostě“ proto, že Patricia podle svého karakteru „v nikom naproti nikoho nepoznává“ a jenom s tím nehraje, kdo je ústředím diskvalifikován. Epizoda tato zůstala klubovním tajemstvím, kapitán pokynul soudci a soudce hvízdl.

Když v „půlčase“ oba kluby psaly nulu, přestože po celých třicet minut Patricia obléhala Rapida, patricijové přecházejíce na druhou stranu, měnili navzájem významné pohledy, vyjma zarudlého Bouďu, ryjícího zrakem písek hřiště tak urputně, že ho musel kapitán upozornit, aby si před obecenstvem tolik nezadával.

Bylo málo platno – osud tomu chtěl, že Patricia zůstala při nule a musela si dát líbit nakonec dva góly! Věc neslýchaná! Když patricijové odcházeli z hřiště jako vodou polití, publikum frenezií zrovna třeštilo, ba vlastní platforma Patricie tleskala a dupala jak zuřivá. Nejvášnivěji si počínala Tynda, stojíc na verandě a naklánějíc se přes zábradlí tím hlouběji, čím blíže přicházeli rapiďáci s Nezmarou v čele v triumfálním průvodu obecenstva zaplavivšího hřiště. Křičela tak, že si toho všichni všimli, na vítězného brankáře zrovna demonstrativně povolávala, byla to hotová zrada. Dělalo to strašný dojem, ale Tynda už byla taková, že si ze strašných dojmů nic nedělala, nebyly-li zrovna jejím účelem.

Proti Bouďovi bylo kapitánu použíti veškeré autority, aby se mírnil a nerušil klubovního pohostinství. Poražený centrforvard spílal přespříliš hlasitě nikoli Rapidu, ale těžce atletickému středisku, z něhož Nezmara vzešel; narážkám na klub řeznických a uzenářských pomocníků, uhlířských a nábřežních nosičů z Karlína a hlavně fabrických hlídačů ovšem nebylo nesnadno rozuměti, ale Nezmara buď nerozuměl, anebo špatně slyšel a noví soudruzi mu to úplně schvalovali, fakt jich klubovního, tak senzačního triumfu byl přespříliš slavný a významný, aby mohl býti snížen patricijským nějakým výbuchem.

Dnes zpupnost novoměstských synků patricijských citelně ztrestána a nic na tom faktu nezměnila okolnost, že Rapid dostavil se na hřiště Patricie s novým brankářem, tím větší pikantérie bylo tak dodáno tomuto obratu ve štěstí nepřemožitelné a pravděpodobným porážkám diplomaticky se vyhýbající Patricie, když vyšlo najevo, v jaké společenské protivě se nacházejí poražený její centrforvard Bouďa Ullik, syn dvorního dodavatele, a vítězný brankář Rapidu Václav Nezmara, syn hlídače v továrně jeho otce!

To zajisté cítil i sám Nezmara předobře. Aby se vyhnul setkání s mladým pánem, jezdil z továrny a vracel se do svého domova – nelidské to boudy mezi kůlnami závodu společně s otcem obývané – loďkou po řece. Jednou však znenadání potkali se v městě a hlídačův syn a zástupce smekl jak obvykle před synem muže, jenž mohl vyhnat jeho otce z továrny každých čtrnáct dní.

Ale mladý patricij novoměstský, který jindy sáhl na obrubu střechy svého klobouku, byl-li v dobré náladě, a vždycky aspoň poděkoval, byť sebestručnějším „servus“, minul tenkráte Nezmaru jako náměsíčník s očima upřenýma do nedozírna…

Od té doby Václav nejenže se mladému pánu nevyhýbal, ale přímo mu nadbíhal, aby jej mohl – nepozdraviti a ukázati, jak teprve on dovede neviděti, když si dá záležet.

A že si záležet dává, bylo patrno z toho, že vždy zbrunátněl pod svým cylindrem, tiskna pěsti v kapsách kabátu a nastavuje doširoka lokty, neuhýbaje z cesty, takže mladý pán sám leckdy musel podniknouti lehoučkou, elegantní úchylku od přímky, na potvrzení, že přece jenom vidí, třeba nekouká.

Namístě „servus“ říkal nyní Bouďa „socan“ – ne sice přesně při setkání s Václavem, ale maličko potom, když se minuli, ale tak opatrně, aby to Nezmara neslyšel. Všaktě pouhé pomyšlení na tlapy rapiďáckého brankáře působilo brnění za ušima aspoň na tu chvilku, než je Bouďa zachránil z akčního rádia Václavova.

Jiných následků postoupení Nezmarovo z rezerv Rapidu za goalkeepera prvního mužstva nemělo, a nebylo se jich také ani obávati, neboť starý Nezmara, očitý svědek synova triumfu při onom mači, sebevědomě mávl rukou a dodal:

„Nic se neboj, hochu, na nás nemůžou ani mladej, ani starej!“

A v tom na tatínka bylo spolehnutí.

Což konečně se staral mladý Nezmara o nepřízeň Bouďovu, když přízeň Tyndina –

Ach, Tynda!

Jak ohnivá byla toho večera!

Její nahé ruce až po ramena z mříže na uvítanou po něm vystřené pálily opravdu jako dva plameny požáru, jímž celá ostatní Tynda plápolala.

Zajikla se, když jej oslovila, a v jejím hlase bylo něco jako zaštkání dítěte, jež se konečně dočkalo a jehož první radost vypadá jako zahořekování:

„Vašíčku, proč nejdeš tak dlouho!?“

Ale dřív než mohl promluvit, horké její paže kolem hrdla se mu ovinuly, i obdržel pocel, o jehož možnostech se mu dosud ani nezazdálo. Byl z onoho druhu, o němž lze bez fráze říci, že vypíjejí duši, neboť Václav, ač proslulý vytrvalec, byl nakonec nucen dýchati chřípím, vise rukama na mříži, a jí až ramena se zdvihala, když bylo po této fermatě v písni beze slov a melodie.

Vůbec toho večera!

Nikdy nepocítil žalostněji a blaženěji, že mříž na okně slečny Tyndy jest vlastně přehradou mezi jeho peklem a jeho nebem. Kdyby byl znal historii o rytíři, který obléhal hrad krásné vdovy, chtěje násilím dobýti její ruky, sám však zajat, uvržen do věže v železné kleci, před niž se denně dostavovala v kráse veškeré clony prosté, byl by Václav Nezmara svůj osud k tomuto rytířskému přirovnával, neboť kromě mříže bylo té clony, co jí měla Tynda dnes v noci na sobě, také velmi málo.

Dříve leckdy mu napadlo, že je pouhým předmětem rafinované zábavy velmi nemorální dívky, která své polopanenství hradí pohodlnou železnou mříží, spouštějíc se za ní, pokud to mříž jen dovolovala; tenkráte večer však jistě věděl, že nebýti té mříže, byla by noc skončila skřivánkem, či raději vrabcem, ježto jiných pěvců v nejbližším okolí Papírky není.

Dříve leckdy jej týrávala neslýchaným rozněcováním, couvajíc před jeho dravýma rukama na vlas za dosah, dnes však ležela na okenním polštáři touhou načisto vychablá s rukama na jeho hrdle položenýma, z nedovřených rtů sálal jí vroucí dech, jehož nevýslovně něžně líbeznou, ale všech reminiscencí na květy prostou vůni sál ještě dychtivěji než její vášnivá slova, dnes prázdná všech frivolností, jindy tak oblíbených. Zato nebránila dnes jeho dravým rukám nijak.

Kdož ví, jak dlouho by bylo trvalo toto utkání, kdyby se nebyl do věci vložil úplněk, nepřítel těchto dvou milujících. Vyjel z neprodyšných předtím mraků tak náhle a udeřil na tuto stranu tovární vily tak prudce ostře, že nezbýval než zahanbující útěk. Václav procitl až ve skrýši své z omamujícího vytržení, aniž věděl, jak dlouho trvalo, rty jej pálily a na hrdle, kde po celou tu dobu ležely horké ruce Tyndiny, pocítil náhlý chlad.

V synu proletáře ozval se hlas úžasu jaksi lítostivého z rozdílu mezi láskou, jakou až dosud poznal v náručích jemu přístupných, a milováním princezen vonného dechu, svléknutých do nádherného nočního roucha, jehož rukávy až na zem splývající rozdělují se již nad rameny v záclonu, která nemá než odhalovati.

Najednou se mu rozbřesklo, rozsvítilo:

Patricia versus Rapid 0:2!

Ano, v tom vězí celé tajemství vroucí něžnosti slečny Tyndy, která jej, lva v zamřížení zuřícího, až dosud dráždívala utrhujíc pacinky, kdežto dnes mu je podávala k snědku, pokud stačí ukousnout.

Rozumí se ovšem, že ji nepřehlédl na verandě Patricie s veškerou tou ostatní oštídavou smetánkou nóblklubu a že si jak náleží povšiml okázalé ovace očividně jemu platící, a právě proto byl jist, že dnes přijde k španělskému dostaveníčku, jak říkala, dokládajíc se, že španělské krasavice beze svědků jinak nepřijímají své ctitele než za „železnou dueňou“, to jest mříží.

To přihodilo se tedy v plné sportovní sezóně, a tohle nové vzplanutí a překvapující Tyndino přilnutí, jímž jako by jej byla chtěla odškodniti za všechnu trýzeň dosavadní.

Mladý Nezmara trpěl pod ní děsně, neboť nerozuměl své lásce jako flirtu, na který se druhého dne zapomíná, a za nic na světě nechápal snahu Tyndinu učiniti této nemilé zápletce konec.

Lekla se pěnivého varu jeho převřelé krve a svou přípovědí, že první jejich noční rozmluva bude také poslední, mínila to docela vážně.

Ale Nezmara nevynechal noci, aniž by se přesvědčil, že už nikdy nepřijde.

Nepřicházela, už minul týden.

Ale přišla, když jej nedělního odpoledne potkala na hlavní třídě a okamžitě z jeho zoufalých očí neklamně vyčetla úmysl zastoupiti jí cestu do kostela. “, aby šel zase svou cestou.

A v noci potom přišla, prý z milosrdenství nad jeho ztrápeným vzezřením, vykala mu i napomínala jej něžně k rozumu, jaký musí míti nejen on, ale aby si nemyslil, ona stejně jako on. Nepustila ho k slovu, jednala s ním velmi zkrátka, bezmála výhrůžně, a v minutě zavřela okno. Po sluchu však poznal, že zůstala s rukou na zámyčce, a ještě dříve, než se nadál, okno znovu se otevřelo a Tyndiny i potmě běloskvoucí paže vychýlily se z mříže, ale jen proto, aby mu je dala zlíbati.

„A teď sbohem, můj moudrý hochu, sbohem, doopravdy a opravdu navždy!“

Prý. Ale mladý Nezmara měl nyní vždycky první hlídku a jeho vytrvalectví ve sportu proslulé i tady co nevidět jej růžemi obdařilo, ovšem jako vždy, a jakž jinak nemohlo býti, planými.

Každá další lekce v rozumu připravovala jej o něj tím metodičtěji, čím rafinovaněji k tomu Tynda pracovala.

Tenkráte však, té noci po svém vystoupení s Rapidem, pozbyl ho už nadobro.

Ukázalo se to poté bezprostředně, když nadešel den přeslavného Tyndina triumfu společenského i uměleckého, kdy ji na koncertní pódium pěvecké akademie uvedl na svém vlastním rameni inženýr Mour, proslulý českoamerický vynálezce a milionář, podle pověstí z kruhů velmi znalecky se tvářících dokonce miliardář. Anebo jak se z kruhů ještě informovanějších jaksi opravně tvrdilo, loni milionář a teprve letošní zimy po realizování obrovských chicagských zisků loňské letní sezóny faktický miliardář.

“), Mour, tato živá, s newyorskou elegancí oděná modla Prahy, kteráž stala se středem, osou i základnou její společnosti, tento vševládce zázračitel, hrdina zaručených i nezaručených legend, skutečně přijel do Karlína ve svém automobilu americké známky, jednom z prvních v Praze, aby „v komnatě umělců“ za koncertním sálem s ohromnou orchidejovou, drahocennější než vkusnou kyticí v levé ruce nakřivil loket pravice nabídkou slečně Tyndě Ullikové.

Aby jí poskytl příležitost k neslýchanému triumfu oněch pěti vteřin hrobového ticha celého pokoje, po kteréž váhala položiti prsty své levice v záloktí nabobovo, což učinila teprve, když prohlásil:

„Slečno Ulliková, není to bohužel ještě oltářní stupeň, k němuž vám rameno nabízím, nýbrž jenom koncertní pódium – damned! Ale vy víte, že stačí jediné vaše slovo a že se dostavím přesně v ustanovenou hodinu, kterou určíte, abyste se stala mistress Mourovou!“

Slyšel to celý svět, i mlynářky slečny Kolčovy, i celý ostatní smíšený sbor, slyšel to i dvorní rada Mukovský, který jediný stál s Tyndou a který své starší průvodčí právo k ní Mourovi postoupil s poklonou aspoň tak hlubokou, jako by byl o ně požádal sám místodržitel, a ti všichni viděli, že českoamerický inženýr, vždycky bledý, ještě více zbledl, a ještě urputněji než jindy vzhlížeje, jal se, veda skvělou krasavici pěvkyni, nastupovati ještě hřmotnějším důrazem, než jakým vždycky nahrazoval svůj nevysoký vzrůst.

“, přičemž stojíc a nic víc než třemi třasořitnými tempy, ale velmi zdařile, karikovala chůzi Tyndinu, pravda poněkud vrtulivou.

Velmi bylo pozorováno, že slečna Tynda dala se sice obecenstvem, nesmírně rozčileným od toho okamžiku, jakmile se proneslo, že českoamerický mecenáš v budově koncertní dlí, burácejícím potleskem bezpočtukráte vyvolati a vždy a vždy na pódium uvésti dupajícím a jako tisíc čertů se škaredícím a jako některý z nich škaredým miliardářem, jemuž jistě náleželo aspoň devadesát procent všeho aplausu – že však nepřidala ani notičku, ale po způsobu nejslavnějších primadon hned po svém čísle zmizela. Jindy se postavila do řady a zpívala také se sborem.

Odjela hned potom v automobilu svého zbožňovatele, který ji dovezl až k Papírce v kupé osvětleném uvnitř elektrickou lampičkou. A tak všem sokyním ve Varytu zrak vytřela slečna Turbina, zůstavivši všechny v patosu distance, do jaké je odkázala, zvláště pak obě Kolčovy, jichž dlouhé nosy zdály se ještě delší. To z toho mají, že slečna Ulliková nebude na zítřejším bazaru prodávat!

Ostatek koncertu nestál za nic. Varyto distonovalo při každém pozdějším vystoupení toho dne vždy falešněji.

To způsobil nenadálý odchod Tyndin, který se vůbec neodbyl jen tak zhola. Odešla hustým špalírem obecenstva, kteréž se všechno vyhrnulo v přestávce do vestibulu na poprask, že Amerikán provází Tyndu také domů. Byl to špalír triumfální a dvojí, jeden nepohyblivý ve vestibulu a druhý pohyblivý po schodech, a ten provázel vznešený pár až dolů k povozu.

Nezmara vida, co se děje, pádil pro svůj cylindr do šatny, ale dostal se na schodišti už jen do zácpy zvědavců, dychtivých vychutnati slavnou událost až do posledního okamžiku. Tu se stalo, že Václav, octnuv se těsně v zádech příbuzenstva sólistky, jež považovalo za svou co nejokázalejší povinnost demonstrovati proti intrikám slečen Kolčových, vyslechl poučnou jich rozmluvu.

„Myslela jsem si hned, když jsem poprvé viděla jeho poprsí, že mu Šarapatka lichotil,“ podotkla dr. Máňa ke svému ženichu dr. Zouplnovi cestou ze sálu po schodech z koncertu, vzpomínajíc votivního portrétu Mourova na hvězdárně, „to nebylo zapotřebí. Umělečtější dílo by byl provedl, kdyby byl dovedl věrně zachytit ten posupný výraz energie v rysech toho, toho – boháče. Má ovšem silně vystouplou čelist, ale zase jenom na důkaz, že prognatická sanice není vždycky známkou degenerace. Tento malý člověk patří k velikým, je-li pravda, co se o něm vypravuje, o tom, co už provedl a co hodlá. A takový člověk je vždycky krásný, jehož duch jest nevšední!“ skončila s blouznivým pohledem vzhůru k svému milovanému „kolegovi“, jehož duch byl taky nevšední.

„Tak vidíš, Máničko,“ zarepetila bývalá tetička Vašrlová nad a za Máňou, „byl v tom osud a snad to stálo v jeho knihách psáno, že já jsem se musela z domu první vdát, abych vám děvčatům pomohla ze smůly. Sotva jsem se dostala pod čepec já, podívejme se, už ty máš po vyhláškách, a jestliže ta dnešní galantérie inženýra Moura neskončí zcela regulérní svatbou, nerozumím už ničemu na světě.“

Na bývalou tetičku Vašrlovou, nyní Papauscheggovou, choť ředitele pomocných úřadů, jímž se stal jako penzionovaný účetní důstojník, byla podívaná. Její metamorfóza z obstarožné gardedámy v mladou paničku, která byla hotova kamarádit se se svými neteřemi pod heslem „mezi námi děvčaty“, byla něčím přece jen přespřílišným, zvláště uváží-li se její bývalá hrůza před skandály, překonalať ji tak daleko, že si dokonce osvojila oblíbený ležérní žargon dam lepší třídy pražské. Styky se svými bývalými svěřenkami vyhledávala, kde mohla, ale práh domu, v němž byla kdysi reprezentantkou, jí pan císařský rada zapověděl – muselť jí vyplatiti její peníze na hotovosti, a to hned. Tak to žádal její účetní důstojník, stará a vůbec první její láska, která se ihned přihlásila, jak vysloužila svou náležitou kapitulaci.

„Ale že by z nás třech měla největšího fešáka, to nemá!“ dodala tetička Rézi, když Máňa nic neříkala. A koho považuje za toho největšího fešáka, věstil nevýslovný pohled, jejž věnovala svému Papauscheggovi, muži v nejkrásnějších letech a s nejkrásnějším knírem, pravými to marciálními frňousy, jichž docíliti lze jenom racionálním chovem, tak aby jich nejstrozeji čnějící podíl kořenil už vlastně v polovině tváří.

„Tisíc miliónů!“ zvolal pan ředitel pomocných úřadů dosti hlasitě.

„S tím proklínáním kdybys mohl přestat, Bertíku!“ řekla tetička Rézi potichoučku.

„Ani mně nenapadá, povídám, tisíc miliónů dolarů že má ten maličký!“ řekl důstojně ředitel Papauschegg, chutnaje svůj knír.

„Já měla za to, že tě zas píchlo v koleně,“ řekla tetička Rézi, ale najednou ustrnula:

„Kdože má mít tisíc miliónů dolarů?“

Ale hned pochopila a naklonila se k Máničce:

„Slyšelas, Máňo, že prý má inženýr Mour tisíc miliónů. Ale ne, tomu nevěřím, to není možno, loni se říkalo mnohonásobný milionář a pan císařský rada tvrdil, že pověst přehání, že by stačilo, kdyby měl tolik set tisíc, kolik říkají, že má miliónů. Tisíc miliónů dolarů, kolik by to bylo za koruny?“

„Pět tisíc miliónů korun!“ řekl Papauschegg.

„Ne celých,“ podotkl dr. Zouplna jediným vmíšením do rozmluvy, „čtyři tisíce devět set třicet pět miliónů jedno sto tisíc korun.“

„Děkuju pěkně, propánaboha, to je nějakých peněz, že po člověku mráz jde, když si to jenom představí!“ hořekovala paní pomocná ředitelová. „A kdyby na tom byl jen třicátý díl pravdy, musela by Tynda být ďáblem pýchy a nerozumu posedlá, kdyby dělala drahotu taky letos!“

„To podle toho, jak důkladně se vám podařilo tu smůlu přetrhnout, tetičko!“ ťala Mánička; časem také neodolala, a krom toho měla z nejosobnějších důvodů na tetičku svrchu.

„A jaké taky drahoty, když dostane jenom výbavu?“ odsekla tetička.

Přes dva schody nezaznělo jí odpovědi, ale na třetím obrátila se Mánička plnou tváří k tetě a řekla přidušeně:

„Doktor Zouplna už to ví, že nedostanu víc, mně už vdavky nezkazíš, milá tetičko, ale budeš-li mluvit tak nahlas, mohlo by se to donést inženýru Mourovi a ten by si to mohl rozmyslit, když nám tetičky odnášejí tisíce!“

Dr. Mánička zřejmě perziflovala a tím ještě více dohřála tetičku, rozhněvanou už tím, že se jí přívětivostmi nepodařilo vymoci neteřinu odpověď.

„Jen co jim patřilo, jen co jim patřilo!“ rozkohoutila se.

Václav Nezmara, který po celou tu rozmluvu šel v tlačenici těsně za oběma pány, nezaslechl už její konec. V prostranném vestibulu nával zřídl.

Pracná a zmatená fantazie těžkého přeborníka obírala se již v sále nenadálou postavou inženýra Moura po boku slečny Ullikovy. Slyšel ovšem jeho jméno, věděl o jeho mecenášství, ale ježto v novinách nic nečetl kromě sportovních rubrik, nebyl zevrubně informován. Pochopil však, že vzruch obecenstva, jeho nadšení náleží mnohem větší částí jemu než umělkyni, kteréž dělal kavalíra. Nade všechny myšlenky ostatní převládala však v jeho hlavě jediná:

„Kde jsem toho člověka už viděl, kde jenom u všech všudy?“

Nyní, když vyslechl na schodech rozmluvu obou dam, teď jeho paměť, která neuzdvihla břemeno vzpomínky tahem, náhle vyhoupla je nad hlavu kmitem.

Ano, to byl on! V kočovném voskovém muzeu viděl Václav Nezmara inženýra Moura, a to v plastické voskové skupině, od které se dlouho nemohl odtrhnout. Ano, ta gorila, to byl on, jenže tady, dnes, nízká její lebka černých vlasů byla přepečlivě učesána a tvář do leskla vyholena, veleop v panoptiku rovněž neměl pod hustým obočím veliký černě vroubený monokl. Ale bradu kupředu jako kulatý balkón vyčnělou, tu měli oba tutéž.

A přisámbohu ještě něco!

Tohle prudce urputné, vyzývavé hození hlavou hned k levému, hned k pravému rameni, jako by měl inženýr Mour v sobě také hodinový stroj, a jak se tu zastavil na pódiu, byla reminiscence tak frapantní, že se Václav nyní až zasmát musel! Pravda, tahle elegantní gorila se zářícími brilianty v náprsence a lakýrkami na dolních končetinách držela v levici namístě kamene klak, ale v pravici obě měly krásnou ženu, tamta v panoptiku ji unášela nahou a omdlelou pod paží a tahle na koncertním pódiu měla na frakovém lokti jenom její ruku v bělostné rukavičce, ale inženýr Mour své mohutné ozubí cenil tu vpravo, tu vlevo stejně výhrůžně jako Frémietova gorila na každého, kdo by se odvážil chtít vyrvati mu jeho Dajačku!

Václav Nezmara přese všechny archy své litografované učenosti vysokoškolské zůstal primitivním synem vltavského piráta a neměl ani tušení, že jarmarečně zbanalizovaná a zmechanizovaná skupina panoptiková jest voskovým padělkem nějakého slavného sousoší, a dojem, který se ho před ní tenkrát zmocnil jako pablesk vzteklé hrůzy z netvora unášejícího lidskou dceru do svého doupěte, stal se nyní utkvělou příchutí jeho, odtud neustálé vzpomínky na netvora Moura a slečnu Tyndu!

Nic nevadilo, že gorila slečny Ullikovy byla o hlavu menší než ona, přes to přese všechno zmizela Václavovi v jejím pralese dokonale…

A od onoho přeslavného a pověstného nástupu a odstupu svého na lokti Amerikánově neukázala se už Tynda Václavovi. Hříšná nokturna, snad hříšnější než nebýti mezi oběma diafragmatu mříže, ustala nyní nadobro, její okno zůstalo zavřeno a němo přes všechny vytrvalé adorace jeho, ignorovalo jej, i když se pokusil nestydatými kaménky na se upozorniti. Od Fandy z kuchyně zvěděl konečně, že se Tynda přestěhovala do průčelného pokoje po Máničce, a sem dopředu se neopovážil náhradní hlídač v Papírce, neboť sem hledělo i okno pana císařského rady…

A tu nastaly nebohému atletu dny a noci nejčernější melancholie.

Každý pokus přepadení slečny Tyndy na třídě byl vyloučen, od akademie Varyta nedotkla se její podešev chodníku, automobil inženýra Moura byl jí k neustálé dispozici, čekaje v ulici Na Papírce jenom na pokyn velitelčin.

Slečna Tynda platila vůbec od té chvíle, kdy se jí inženýr Mour zmocnil v ryze americkém stylu neopověděným vpádem do „komnaty umělců“ s orchidejovou kyticí, jaký si jen on mohl dovolit, za jeho ne sice vyhlášenou, ale přece vyslovenou nevěstu.

Nevěstu snad, ale také nic míň.

Kolčovic mlýn pokusil se sice uvésti v oběh všelijaké pověsti, ale marně. Dvorní rada Mukovský, který na místě nabízel se vypíti jakýkoli jed na naprostou bezúhonnost své chráněnky, nestrpěl žádné podezřívání i jen mrknutím oka a slečna Fafrová, řečená Divizna, nejvěrnější její přítelka a tou dobou vlastně nehonorovaná její společnice a spolucestující na všech jejích výpravách po Praze v automobilu Mourově, dušovala se, že nelze si ani představiti nic ideálnějšího nad neobmezenou a přímo slavnostně obřadnou úctou, s jakou se chová inženýr Mour k slečně Ullikově, a okamžiky, které prý s ní strávil o samotě, daly prý by se spočítati na prstech. Slečna Fafrová ostatně také co nejrozhodněji popřela, že by byla Tynda přijala automobil od Moura darem, naopak, odepřela ten dar, když se Mour jen zmínil, ovšem ho používá, a mimo kytice nevzala od něho žádných prezentů.

„Přepočítal by se, kdo věří,“ měla prý k tomu nezaručeně podotknout starší Kolčová, kdežto tetička Papauscheggová prohlásila naprosto zaručeně, že pro společenské postavení Tyndino a vůbec pro celou Papírku jest samo sebou dosti povážlivo, že mohly takové pověsti vůbec vzniknout a ještě tu a tam probleskovat navzdor všemu.

Václavu Nezmarovi byly tyto vrstvy tak daleky jako exkluzivní Patricia svým zákulisím kruhům okázale demokratického Rapidu; pro něho platila všeobecná legenda, podle kteréž oficiální zasnoubení položeno až na konec sezóny, jak prý si to Tynda vymínila.

Jinak byl mu automobil, kolem kterého vracíval se do rodné boudy na ostrově za Papírkou, nevývratným faktem a svědectvím stavu, za který se zatím nemohlo dále. Co ovšem nestrpělo odkladu, byl trénink v Rapidu, co nejvydatněji nutný, aby pozbyl tělesné váhy, když už jednou přesedlal. Konal tuto krušnou práci sportovní se zaťatými zuby a jinak chodil tup jakousi vnitřní zardoušeností tužeb, jichž osten ostatně racionálně otupován byl každou lázní potu a sprch, do nichž jej trenér vehnal.

Jeho situace doznala ostatně autoritativné kritiky, kterouž pohříchu nelze jinak reprodukovati, než jak byla vyjádřena. Byl to tenkrát jeho otec, kterýž jej jednou sedícího na kládách s archy v ruce, ale zejícího do Letné přes řeku – také studium vzal si teď Václav do hlavy, ačkoli s nárysy byl v povážlivém opoždění –, oslovil takto:

„Véno, ňák se mi měníš! Rosteš eště porád.“

„Ach!“ udělal mladý a sklopil oči do učení.

„Víš, dřívejc byls, že odpustíš, tele – tejď? Tejď seš vůl.“

Zúmyslně pomalu snímal čeřen z rohatiny, ještě zdlouhavěji zapaloval dýmku, ale když syn stále ještě neodpovídal, smekl starý posměšně plácačku z hlavy:

„To si dej říc’, Véno, to je svatý!“

Teprve když zazvonil dole řetěz o dno člunu a tyčka otcova zadrnčela o pobřežní křemení, pozdvihl mladý hlavu a zeptal se:

„Říkáte mi to jako tatík?“

„Tvý štěstí, že sem na vodě!“ křikl starý mezi dvojím píchnutím; byl skutečně už hnedle prostřed ramene.

Že taťka ví co a jak, to tušil mladý Nezmara, sic jinak nesměl starý mít své rysí, všechny tmy pronikající oči, ale to, co jeho těžce váhavý taťka řekl, ukazovalo, že také ví, jak to s ním stojí, a těch několik slov stačilo, že se Václav sebral a že se raději dal zase kolem ostrova vyvážet do města, než by byl chodil továrnou a číhal za rohem, aby viděl slečnu vstupovat do automobilu.

A držel se vůbec.

A podle toho byla také první slova, která k němu zase Tynda pronesla, když dnes o svých narozeninách ráno vybrala se s bruslemi na řeku náhlým mrazem skutou a jako maní se u improvizovaného přístaviště „Tyndy“ zastavila.

Zahrála si zprvu na zvědavou, co to za loď, ačkoli se od zrádné Divizny dověděla o chystaném Mourově daru už dávno předtím. Když starý Nezmara začal s vytáčkami, že jeden pán si to místo najal pro svou loď, ukázala slečna na nápis, cože ta „Tynda“?

Nato starý Nezmara rozhorlen prohlásil, že přece nemohl loď nechat pod břehem schovanou, jak chtěl pan inženýr, od ledu roztrhat, a nechtěl dále mluvit, a Tynda přistoupila k mladému a hlasem, jakému by snad neodolal ani nezkrocený lev, ačkoli je také načisto nehudební, otázala se:

„A cože vás, mladý pane, od nějaké doby ani spatřit nelze? Dříve jste se tu a tam aspoň kmitl, a teď, když vás sama vyhledám, ani nepozdravíte?“

„Nejponíženějc ručičku líbám, milostslečinko!“ začal mladý Nezmara s perzifláží tónu nejposlednějšího služebníka v závodě.

Tynda zúmyslně nepostřehla výsměšek proletářova syna v cylindru, jejž si i k této práci nasadil, a nastavivši mu ruku k polibku, prohodila:

„To se jen tak mluví! Prosím!“

Stál tu jako do země vrostlý, jenom jeho oči se pohnuly zlověstným pohledem do jejích.

„Aha!“ prohodila Tynda, a sesmeknuvši rukavičku, nastavila mu nyní ruku tak.

A Václav Nezmara, jako pes, který chtěje zavrčet, mimo nadání zakňučí, vzdychl a přistoupil pokorně i políbil tu bělostnou titěrnost, která se tak pověstně ráda dávala líbati jakožto hlavní nástroj koketérie slečny Turbiny.

Starý pod břichem motorky cosi zabručel.

Tvrdá maska spadla z Václavovy tváře, byl zkrocen…

„A nemáte-li nic důležitějšího na práci, hajdy pro brusle a doprovodíte mne na led!“

Odběhl a přiběhl s pospěchem těžkého atleta, kterýž přesedlal nedávno na lehko.

Za chvilku nato ohlédl se starý Nezmara zpod lodi přes rameno na řeku, po jejímž ledu do dálky ťapkali jeho Véna s milostslečinkou, a opakoval se vzrůstajícím důrazem slovo, které si Véna musel dát líbit v poslední době už několikráte.

Mladý Nezmara, když sestoupili na řeku, dupl na led a řekl:

„To je dobrý!“

To tak kvůli otci, aby to ještě slyšel.

„Že tak za jedinou noc řeka zamrzne jak železný plát, to je zrovna zázrak přírody, tak docela bez tříště! To je možno jenom za tak strašného mrazu a při takovém stavu vody!“ navazovala Tynda, také dítě pobřežní, pomyslně nejlhostejnější hovor.

Václav poslouchal, nevěda co a sbíraje všechen svůj intelekt na to, proč asi tohle náhlé vyzvání k tanci po takovém okázalém stranění se.

„Tak kdy do toho praštíte s tím Amerikánem?“ vyjelo náhle z jeho úst tónem, jako by mluvil s děvčetem od sáčků.

„Tsss!“ udělala slečna Ulliková. „Co tě bere! To bych si rafla! Já bych ho nechtěla ani za dědečka, a za muže, ani kdyby mu patřila celá Amerika!“ Ale hlas její zakolísal při této imitaci pobřežního tónu svatopetrské čtvrti.

„Ale budeme-li mluvit vážně, Vašíčku!“ transponovala hned do jiné polohy, „já toho pána potřebuju nesmírně, jestliže mi ten nepomůže do Národního divadla, tak je všechno marno, a on mi to, Vašíčku, přece nebude hledět zkazit!“

„Já přece nepůjdu do Národního a nebudu tam říkat, páni, neberte tu slečnu,“ pokračoval Václav týmž lehčivým pohrdavým názvukem, k jakému měl kuráž, jenom když se na ni nedíval.

„To ne,“ řekla Tynda, „ale ví, nějakou nemístnou žárlivostí, Vašíčku!“

„Což já vím, co udělám?“ bručel Václav jako v samomluvě pro sebe, „já vím jenom tolik, že už to není k snesení a že to nějak skončit musí!“

Ruce měl v kapse, cylindr v týle a ve tváři starostlivou chmuru člověka, který za sebe do budoucnosti nemůže převzíti ručení.

„Vašíčku!“ žebronila Tynda, a jak tu stáli uprostřed širé řeky sami, vztáhla ruku po jeho masivní bradě s hlubokým důlkem a začala po dětsku násilím točit jeho hlavu k sobě.

Bylo mu nesmírnou blažeností vzdorovat a povolovat. Tynda to poznala na jeho očích pohnutím až teskných, jež konečně k ní obrátil. Tu udělala, co především neudělati si pro dnešní výpravu pod záminkou bruslí podniknutou co nejpevněji umínila.

Štípnutím – a to docela bolestným – vzala ho za bradu, stáhla ho tak níž a vtiskla mu na rty jeden z oněch virtuózních polopanenských polibků crescendo a diminuendo, kteréž by byly Václava připravily i o větší rozum, než jakým vládl.

Také její oči se něhou zamžily, měla ho raději, než sama sobě doznati ochotna byla.

„Ale vypadáte!“ pokusila se o únik z intimity tykání.

„To je trénink,“ zabručel Václav, „ostatně říká náš trenér v klubu, že pro sportovce je nešťastná láska lepší než i ta dost málo šťastná, tak co?“

Polibek sládl mu na rtech, ale v důlku na bradě pálilo jej ještě její štípnutí.

„Až Mour udělá svou povinnost, půjde Mour!“ prohodila Tynda zamyšleně. „Ostatně je snad moje láska šťastnější, pane Nezmaro?“

„Anebo pan Mour zůstane pro všechen případ jako rezerva…“

„A konečně nešťastná láska je tedy pro sport lepším štěstím stejně jako pro umění… A potom… řekněme si tedy pravdu. Kdo z vás, pánové, je tou rezervou pro všechen případ: elegantní šampión z kurtu, anebo ve všech sportovních rubrikách opěvaný brankář? A je-li z vás někdo krom toho něčím, anebo ukazuje-li…“

„Tak? A to je tedy pěkná švanda! To by tedy nebylo pravda, co vždycky u nás slýchám, že tenis je pouhým prostředkem, jejž světí účel, to jest vdavky? A což synkové v Patricii, ti jsou snad z vosku?“

Tynda se odmlčela. Zvlášť dnes se domýšlela, že povede mladého Nezmaru jako funícího zubra za kroužek nosem provlečený, a zatím byl to on, kterýž jí objasnil její vlastní situaci čiřeji, než se sama kdy o ní nadála.

V žargonu jejích kruhů řečeno, byla situace její taková, že sice nebyl ve sportovních kruzích nedostatek „partií“, ale ona sama nebyla „partií“, rozumí-li se slovu partie jako obojetnému čili obojpohlavnému.

Už jí nebyla; odekdy? – tato otázka byla hodna samostatné úvahy… Máňa z toho všeho jaksi násilím utekla…

Také Nezmara mlčel a podezřívavě pozoroval sklopená víčka Tyndiných očí.

Jistěže jí jde, ale dnes doopravdy, o rozchod, sice by nebyla zabloudila do té rozšafné prózy…

„Tu ovšem nezbývá nic jiného,“ navázal zase Václav, „než adoptovat nějakého bohatého dědečka, anebo lépe řečeno, strýčka z Ameriky!“ i dal se svému domnělému vtipu do hlučného smíchu.

Tynda se zapálila studem sama nad sebou.

– Cože? – řekla si v duši své – což jsem já nějaká nevěsta? Já jsem přece umělkyně, anebo se Maynauová mýlila, a to je moje partie! Jak jsem mohla i jenom okamžik na to zapomenout!

„Pamatujete, slečno?“ optal se její průvodčí a zastavil se, ukazuje dokola.

Tak i Tynda a rozhlédla se.

Stáli zrovna na konci nejzazšího hrotu, v jaký po proudu vyspěl ostrov Papírky, za vyšší vody byl ovšem daleko kratší. Ačkoli tedy řeka byla ledem skuta a na výspě vysoko sněhu, okamžitě upamatovala se Tynda na scenérii jistého výjevu jedné letní noci loňského roku.

Zrudla ještě více, a záříc plnýma očima do Václavových, řekla:

„Ať dědeček, ať strýček, ať co-ko-li jiného, tolik musím panu inženýru Mourovi dosvědčit, že pevně a jako muž plní smlouvy jednou ujednané.“

„Ajjajjaj!“ ulevil si mladý Nezmara docela nestydatě, zdálo se mu, že tímto tónem nabývá vlády nad Tyndou, „tak tedy smlouvy, to už je tedy ruka v rukávě!“

Namísto odpovědi dřepla Tynda v pseudoastrachánovém svém kožíšku přímo do sněhu a jala si připravovati brusle.

„K čemu to až na kluziště,“ hovořila jako pro sebe, „dnes je Vltava všude stejně jistá a hladká.“

Nastalo, čemu se říká – psychologický moment.

Václav Nezmara stál nad slečnou Tyndou jako kůl, ani mu nenapadlo, aby se sehnul jí k úsluze.

Minula značná chvíle mlčky.

„Chach!“ udělal pohrdlivě, pořád pokládal se za vládce nad situací. „Smlouvy…! Jaké smlouvy…? Já neřekl nikomu ani slůvko a také neřeknu… raději bych si dal jazyk vyříznout!“

Tynda ani slova a dupla na levou již připjatou brusli.

„Anebo co-ko-li jiného!“ parodoval Tyndu, přihlížeje k jejímu zapínání bruslí pozorně jako přísežný znalec.

„Věříte, slečno, v jeho milióny, či dokonce v tu jeho miliardu?“ tázal se, když stále zarputile mlčela. „To se rozumí, že věříte,“ odpovídal sám sobě, „jinak by nebylo – smluv!“

Tynda zas ani muk.

Najednou se sehnul, aby Tyndě přece jenom pomohl, když už byla vlastně hotova.

„Ruce pryč!“ vykřikla tak velitelsky, že mladý Nezmara skutečně utrhl a povstal.

Nepřijala ani jeho pomocné ruky, nýbrž vzpřímila se sama.

Vtom zahulákal starý Nezmara.

Jindy by byly protější stráně vrátily jeho „Vénóóó!“ hlučně, ale dnes zahluchlo v sněhových duchnách. Vzápětí ozvalo se hvízdnutí starého na prsty, které rozťalo zmrzlý vzduch vydatněji.

Dálkou zdrobnělá jeho figurka seběhla z břehu na led a oběma rukama mávala k naléhavému návratu. Nahoře na břehu zůstala ještě jedna figurka, jako z černého papíru vystřižená a na bílý přilepená.

Sotva ji zočila Tynda, skrčila se v kolenou a už jela zpět jak šíp. Ani nehlesla.

Také mladý Nezmara i z té dálky poznal pána okamžitě, ačkoli jej jakživ viděl podruhé. Byl to veleop z koncertního pódia Varytova. V ohromném kožiše, v jakém vězel, měl ruce ještě delší a nohy ještě kratší.