Turbina

Ještě více než vzdechu onoho domnělého třetího polekala se Žofka a nepopěrně také Armin koček, kteréž na tento do morku kostí jdoucí ston vyskočily z prosezeného dolíku v křesle, kde až dotud v jedno klubko stočeny spaly, jak divé a za úzkostného, od koček nikdy neslýchaného skučení zmateně počaly po komnatě pobíhati. Tamerlán vyšplhal se na okno, a vydrápav se po rámu až nahoru, držel se tu všemi čtyřmi a vyl příšerně.

V tuže chvíli zatleskala nad okny křídla celého holubího hejna, prchajícího houfně z holubníka – teď, za úplné již tmy, a to holubi nedělají, ani když k nim kuna vnikne…

Armin ihned uhodl, kdo tak strašně zasténal. Přesvědčil se o tom v koutě, odkudž vzdech vyšel. Shledal tu, že nápěnka, kteráž měla zjistiti, rozestupuje-li se puklina pod oknem dále, byla hladce přetržena a dole pod oknem našel kopeček jak mouka jemňoučkého prachu z pukliny vyroněného.

Nebylo pochyby – byla to Papírka sama, z jejíchž útrob vzdech vyšel.

Mlčky vstal a rychle, jako náhlým nápadem jat, vyšel z bytu na chodbu. Žofka hrůzou bez sebe jemu v patách. Sotvaže však otevřel, veliký kocour Tamerlán od stropu, až kam se byl vyšplhal, těžce spadl na všechny čtyři a se zježenou srstí mocnými skoky, až mu drápy na podlaze chrastily, vyletěl pod Žofčinýma nohama ze dveří a ostatní tři kočky za ním, a celá smečka pádila, kozelce metajíc, po schodech dolů.

Žofka ryvně vykřikla.

„Holka, neřvi! Všecko, jenom to ne!“ zakřikl Armin hrozným hlasem ne tak Žofku, jako spíš zbabělou kreaturu v sobě samém.

Nato rozsvítil sirku, a sehnuv se, objevil také tu v koutě, při téže stěně přilehlém, trhlinu jako naproti, jenže tady, kde okna nebylo, šla od podlahy až ke stropu, kdež už poněkud zela.

Odhodiv zhaslou sirku a vrátiv se do komnaty, rozžehl elektrické světlo.

Když zhlédla jeho vážnou, jaksi slavnostně vyjevenou tvář, zaskuhrala nesvým pláčem, ale Armin, nedbaje už toho, poplašně rozechvívajícím přízvukem, jakého i muži neohrožení nabývají při požáru v domě či za povodně přes práh anebo za jiné bezprostředně nastávající katastrofy, pravil:

„Žofko, seber, co tady máš a uneseš, a prchni, co nejrychleji můžeš. Ne po širokých schodech, ale tuhle šnekem, tu je to jistější! Na, tady vezmi, a pospěš si, teď už to půjde zčerstva!“

Přisunul k ní obálku s penězi, na stole ležící.

Stála bez hnutí s vytřeštěnýma očima, od slz přetékajícíma, zuby slyšitelně jí cvakaly a drtily táhlý, žaluplný zvuk, deroucí se jí z hrdla.

Nebylo na ní znát, chápe-li, co pověděno.

„Nerozumíš, co ti povídám?! Rychle odtud, sice zhyneš!“ i zacloumal jí, aby ji probudil k pochopení situace. Ale zrovna jako by jí jeho ruce způsobily největší utrpení ze všeho, zaplakala pod jeho dotykem tím ryčněji s dětskou až svévolí a padla mu do náruče, jako by tato chvíle byla k něčemu takovému nejvhodnější.

Zaťala mu prsty do paží.

„Bez tebe se odtud nehnu!“

Tolik jí bylo rozumět z jejích bez přetržení cvakajících zubů a monotónního nářku.

Svezla se po něm, dřepla, až objala jeho nohy. Hned se zas vztyčila na svých kolenou a vzkřikla dětsky zlobně pronikavě – snad zaslechla zas něco výhrůžného z kouta hrůz u okna – a zas ječela stejnoměrně dál.

Náhle Armin, takřka násilím na sobě samém, nabyl úplného klidu a rozvahy. V hlavě rozžehla mu vzpomínka na včerejší večer a Žofčin dopis, na problém vlastního jeho poměru k ženám, i pomyslil si: Snad tahle Žofka jest jediná žena, která kvůli mně samému –

Jestliže kdy, tedy tentokráte, kdy je hrůzou až nepříčetná, naskytl se okamžik vyzkoušeti ji. Přesvědčí-li se, jest ještě na světě možno štěstí, a přesvědčí-li se rychle, ještě zbude dost času, aby se s ní odtud rozběhl do světa pro to štěstí!

Zdvihl ji ze země, objal ji prudce a políbil ji na ústa a řekl jí horoucně:

„Jen běž, holčičko drahá, nebezpečí jisté záhuby blíží se každou minutou, tebe by byla škoda, tak mladé a hezoučké, ještě bude s tebou někdo šťasten. Rychle se vzdal a nezapomeň na Armina Freye, hrbáče z Papírky!“

A zase jí přistrčil obálku.

Ale Žofka nedbala.

Začala jej rvát, popadla jej za rukávy, a hekajíc úsilím, táhla jej směrem ke dveřím, takže Armin udělal půldruha kroku, vlečen zoufalým děvčetem. Tato nadlidská síla byla mu takřka plným důkazem, že její počínání nemůže být přetvářkou.

Ale chtěl se přesvědčit ještě pevněji.

Vrhl sebou prudce na pohovku a prohlásil:

„V mém osudu jest psáno, že zhynu s Papírkou, propadnu se s ní do propasti, jak tu ležím! Ty však, Žofko, běž a pamatuj! Rychle, snad v nejbližší minutě může být pozdě!“

Nyní se přetvářel on, neboť s jistotou její lásky vzrůstala v něm láska k životu. Co je na tom, jaká je; že je to ženština?! Je to jediná žena, která jej miluje!

„Já se sama bojím, na schodech je tma, doprovoď mne, pak se můžeš zase vrátit!“ prosila Žofka úpěnlivě.

– Jaká je to naivní lest! – pomyslil si Armin – jen co by mne měla dole, nahoru by mne už nepustila.

„Však ty víš, kde nahmátnout elektriku, stokrát běželas už tak nahoru a dolů! Jen se zachraň, dokud čas, a mne přenech mému osudu!“ řekl jí.

Zatím však sám nemohl se dočkat okamžiku, až se vzchopí, vezme ji za ruku a řekne: Pojď tedy!

„Armine,“ poprvé jej křestným jménem oslovila, „pro pánaboha, pro Ježíše Krista, pojď! Ježíšmarjá, utečme spolu!“ ječela nefalšovaným vzkřekem a slovy děvčete svého původu, když se octne ve svrchovaném zoufalství.

„Hrozně se bojím!“ zaúpěla ještě a hned se dala do trvalého dětského pláče, přerývaného neustálým usedáním dechu.

Ale hned zase přestala plakat, a vrhnuvši se na Armina, zaťala mu nehty do masa zápěstí, spustila takový ryk, že bylo až sem slyšet ozvěnu ze schodů. Oči jí vytřeštěním až z hlavy vystoupily, spánky jí naběhly, měla dokonalý vzhled šílené.

Ještě poslední zkoušku, a jestliže tu vydrží, jest její až do smrti, kdyby ji měl odtud v náručí odnésti.

Vzchopil se a posadil se – předstíraje vrcholné vyděšení.

„Slyšelas?“ otázal se hlasem, nad nímž jej sama zamrazilo, „slyšelas?“ a ukázal prstem přímo do podlahy.

Neozývalo se sice v tom okamžiku nic, ale Armin naslouchav ještě vteřinu, vzchopil se s největším kvapem, vtiskl jí obálku do dlaně, popadl ji za ramena, obrátil ji a tiskl k východu:

„Rychle, rychle, nemeškej a na mne nedbej. O mně je nezvratně rozhodnuto. Ale tys ztracena dříve, než napočítáš padesát! Zachraň se!“

„Ne, je to málo, jsme na to dva!“ vyjelo najednou ze Žofčiných úst zcela novým přízvukem – něco zcela jiného, než očekával.

Nepochopil hned, čeho je málo, ale ve chvějící se ruce držela obálku.

„Ach!“ udělal, „tedy peněz je ti málo pro dva!“

Mozkem mu kmitlo, že viděla, když Ullikovi ukazoval svou tobolku.

Vystřízlivěl docela.

„Tak tedy přece máš někoho?! Zapíralas tedy marně. Ale co tam je, a ty už to víš, to stačí k založení šťastné domácnosti a můžete se oba za mne modlit, co budete živi,“ žertoval, zapomínaje na situaci úplně.

„Ne, nic takového,“ odtušila s podivuhodným klidem, „já nejsem sama už na třetí měsíc!“ a položila ruku na život.

„Ženská, přísahej!“ vykřikl nyní Armin a sevřel bez paměti její ruce do svých jako do svorníků. Chtěla-li mu vyhověti, sama musela mu svou pravici vykroutit.

Pozdvihla tři prsty jektavě se chvějící do výše.

„A proč jsi včera nic neříkala?“

„Protože včera to nebylo tak jisto jako právě teď před chvilkou!“

Mluvila klidně, mocně potlačujíc své rozčilení, jež opanovala tak, že jí aspoň zuby necvakaly, ač jí brada nepřestala klepat.

Chvíli hleděl na ni s největším úžasem a potom řekl:

„Je-li tomu tak, potom –“ a odmlčel se i dodal a učinil docela něco jiného, než co chtěl původně.

„– potom tumáš!“ a vyňal ze své tógy tobolku s celým svým zbývajícím jměním a podával ji Žofce.

Udělala něco docela jiného, než očekával.

Žofka totiž přijala tobolku, ovšem s pláčem, a podávajíc mu ruku, měla se kvapně k odchodu.

Frey byl nadobro zmaten a nevěděl proč. Netušil, že se se svou znalostí Žofčiny duše ocitl v koncích a že vůbec pohořel s psychologií žen jejího rodu a druhu, ač jich tolik prošlo jeho rukama, nevěřil, že by bylo bývalo možno, aby se najednou takhle chovala, když ji přesvědčí o nezvratnosti svého rozhodnutí, a nevěděl vůbec, že mohou nastati v životě takového srdce konečně i takové momenty, že se může rozloučiti i s předrahým jinak odsouzencem k smrti v drásavé lítosti, ale také v rezignaci…

Strašně jej spletla i ta okolnost, že z jejího chování úplně vymizela všechna ta slzavá křiklavost dřívější hrůzy docela nelíčené a že smrtelná jejich záležitost nabývá téměř obchodního rázu.

Sám ovšem musil si přiznati, že přepjal hrozivost situace, aby Žofku ohrozil, a že patrně přišla na to, neboť mohlo se odpočítat už několikrát padesát a nestalo se nic, co by bylo ukazovalo na bezprostředně nastávající sražení vazu!

Ale tohle nebylo východiště po jeho chuti a naději…

„Počkej, Žofka,“ řekl zdánlivě klidně, „nikdo by ti nevěřil, žes nabyla tolik peněz poctivým způsobem, dám ti o tom osvědčení, víš co, napíšu ti poslední vůli, udělám testament, sedni si zatím!“

Žofka si sedla – opravdu, usedla si! – na židli a on na pohovku k stolu, vzal arch papíru, zbylý po dnešní jeho práci, a jal se psáti:

„Já podepsaný Armin Frey, knihvazačský a ozdobnický mistr, v očekávání své brzké dobrovolné smrti, ale při plném vědomí a v plném užívání svého zdravého rozumu odkazuji a současně odevzdávám své milence Žofii Pečulíkové, bývalé dělnici v továrně B. , nyní mé hospodyni, a dítěti, jež ode mne pod srdcem nosí, částku čtyřicet šest tisíc korun.“

Když napsal tuto sumu, vzpomněl si náhle na to, jak jí v očích vysvítil ukájený chtíč, když jí k obálce přidal ještě tobolku.

Jak se asi nyní tváří, nepozorována?

Kvapně pozdvihl hlavu a pohlédl na ni.

Nedívala se mu do péra, ale pozorovala jeho tvář s nesmírnou bedlivostí a z jejích očí řinula se přitom slza za slzou. Na jejích lících, pokrytých rovnoměrně broskvovým chmýřím, bylo znát několik vlhkých steziček k bradě. Takovým pohledem jako ona a takovýma očima dívávají se lidé na lidi neodvolatelně ztracené a umírající.

– Jestliže se má něco stát, nyní se to stát musí – pomyslil si Armin Frey a již v celém těle pocítil chvíli k činu, kdyžtě tu – –

Náhle ozvala se dutě znějící rána, jdoucí ze základů budovy až nahoru, a hned poté v komnatě jako výstřel z pistole a z kouta až k nohám Žofčiným roztrhla se podlaha tak prudce, až i se židlí odskočila.

Rozsedlina vypadala jako klikatý blesk, šla po pravých úhlech jednotlivých destiček parketových a obnažila bílé dříví; než doběhla až k Žofce, prasklo to ještě v podlaze ostře, lousklo a zaševelilo. Tentokráte už Žofka nepochybovala, ba nedala si ani času, aby mohla vůbec uvažovati, vykřikla nejen nesvým, ale vůbec nelidským hlasem, zdvihla se tak ze židle a tak odpádila ze dveří, jako kdyby ji nějaká neviditelná moc odnášela, skutečně zdálo se, že její nohy nestačí kvapu jejího úprku, u dveří vzala pochopa a kolenem dunivě udeřila o otevřenou veřej, letěla horempádem a její pokřik děsu bylo slyšeti ještě, když upalovala můstkem.

Armin osaměv spráskl rukama a dal se do smíchu nejbolestnějšího, jakým se kdy smál ve svém životě, šťastně nesmál se v něm snad nikdy, ať se smál jiným anebo sám sobě. Tentokráte pocítil s vysmívaným, to jest sám se sebou, hořkotrpce lítostivou soustrast, poprvé uvěřil v ženskou lásku a poprvé se v ženské zklamal.

Avšak proč jí také ukládal tolikerou nadlidskou zkoušku?! Kdyby nebyl hnal věc do takových krajností a byl se se Žofkou včas spasil, mohl snad s ní býti šťasten ještě dlouhá léta, s ní a svým dítětem!

Blesky boží – svým dítětem!

Vždyť ano – tak jest, Žofka odnáší s sebou jeho dítě; co je za zvíře, že je nechává oba na neshledanou prchnouti, že neutíká s nimi?!

Ještě je snad čas, ale je ho jistě namále, a on si tady sedí a jako ke své zábavě pozoruje v rozeklané podlaze, kterak rozestup velkých mas působí přenesen na nejtenčí částečky dříví, jež pomalu, pomalounku rozštěpuje po nejtenčích, až vlasových štěpinkách za sotva slyšitelného ševelu, do něhož přes tu chvíli zazní suchý zvuk jako odkašlání obra supějícího pod břemenem nad své síly.

A přitom přemítá Armin – jestliže tahleta trhlinka dospěje dřív, než napočtu sto, ke špičce mé nohy, není dítě v Žofčině lůně mou krví, a když věštba v tom smyslu se potvrdí, pošoupne nohu o kus zpět a počítá znova sto se zoufalou nadějí, že tentokráte trhlinka –

Počítá zběsile rychle, aby tentokráte nebyl dostižen, neboť jestliže tahle stovka mine šťastně, pak se spasí za svým dítětem…!

Náhle ustal v šílené hře a přetřel si rukou lebku s nenormálním mozkem, násilím přemáhá závrativou, v hrdle lechtivou a také hrdlo svírající a dech zadírající rozkoš čelení nebezpečí valem vzrůstajícímu, až do nejzazšího okamžiku, v němž bude ještě možno uniknouti mu, leč co to?!

Odkudsi zvysoka nad stropem sneslo se žalostivé zažalování tenkého, ještě dětského kočičího hlásku, jejž by byl Armin poznal mezi tisíci – byla to Fatimé, jediné kotě, jež zbylo z pelechu po perských lavalkách, donesených mu loňského roku Leibem Blumenduftem. Její rodiče i sourozenci podlehli letošní kruté zimě a jediná Fatimé zůstala.

Zas a znova ozval se žadonivý hlásek kotěte z neodhadných výšin. Kde asi vězí, že se nezachránila s ostatními? Stranila se jich vždy jako princezna cikánů a teď se jí to špatně vyplácí.

Zdálo se mu něčím neslýchaným zanechati zde tu falešnou bytůstku s doužkujícíma očkama a kajčí srstí, jedinou pražskou lavalku. Je jistě na půdě a žebroní u padáku o vpuštění. Ale na půdě nebyla, a když ji Armin zavolal jejím jménem, na kteréž se vždycky ozvala, ať byla kdekoli, mňoukla usedavě radostně – na střeše.

Vikýřek na báni u samého jejího hrotu byl otevřen. Armin vystrčiv hlavu, ihned Fatimu objevil v charém šeru, tady ještě trvajícím. Kotě sedělo až u samé vrcholné žerdi, až kam nejvýše vylézti mohlo, a sotvaže zočilo svého pána, brouklo velmi spokojeně a začalo přísti; vědělo určitě, že mu pán pomůže.

Armin promluvil na Fatimu co nejsladčeji i zval ji k sobě dolů, Fatima přešlápla na všech čtyřech tlapkách a odvětila mňouknutím, že by ráda, ale že se tuze bojí hnouti se. Přitom zatřepetala se jí bradka, jako před chvílí Žofce, jenže Fatimé tohle dělala na ptáky a vždycky, když ji očekávalo něco příjemného.

Ale nehnula se.

Armin vylezl z výkuše, na svrchní části cibulovité báně takřka vodorovně ležící a nahoru se otevírající, a usedl na okraj otvoru. Seděl tu nesčíslněkráte, byla tu jeho holubářská pozorovna, ze kteréž dával svému hejnu signály. Znal tu každý nýt v červeně plechovém krytu a plechová korouhvička na věžní žerdi, jíž vřez a vydloubnuté kolečko dodávaly zvláštní tlamaté fyziognomie, byla jeho stará známá, vždycky se na něho dívala takhle škodolibě a pichlavě zvědavě svým světlým očkem jako právě teď.

Armin lákal Fatimu všemožným způsobem, natahoval k ní ruku, ona k němu krk, ale měli k sobě pořád ještě asi na dvě stopy příliš daleko, ale Fatima předla hlasitě na doklad své nezlomné důvěry, že jí pán jistě pomůže a vysvobodí, leč nehnula se.

Co počíti?

Kdyby vystrčil žebřík vikýřem na střechu a příčlí navlékl jej na žerď, snad by se tak dostal k Fatimě, ale jediný pohled na masivní postranice žebříku postačil, aby Armin upustil od svého úmyslu.

Vytáhl z podstřeší holubářský svůj praporec a natáhl jej tyčkou ke kotěti.

Fatimé broukajíc očichala dřevo, a vycenivši zoubky, mňoukala něžňounce vyčítavě a bolestně, jako by chtěla říci: Je-li tohle všechno, co můžeš pro mne učiniti, potom jsem ztracena!

Armin byl jat nesmírným, náruživým soucitem k tomuto kočičímu tvoru a jeho prosba rozdírala mu srdce doopravdy.

Byl však bez rady a pomoci.

Korouhvička otočila se jizlivě výsměšným skřípnutím dokola a větřík rozdul dlouhou srst peršanky. Fatimé zvolna zamhourala a potom zamňoukla tak zoufale hlasitě, jako by volala zas už někoho jiného na pomoc.

Zdola zaléhal sem syčivý šumot tak hlučný, jako by se celá řeka varem vařila, to řádil tak věnec turbiny od hřídele utržený, nebylo možno zastaviti jej.

Armina rýplo do svědomí kvačící nebezpečí: hle, své dítě opustil a tady si láme mozek, kterak zachránit zvíře. Chce-li svému dítěti zachránit otce, ať jen ihned co nejrychleji –

Než Armin, jako přečasto ve svém životě, tak právě v posledním jeho okamžiku jednal právě naopak rozumovému příkazu.

Armin chytil se rukama za víko vikýřku, opřel se jednou a potom druhou nohou o jeho dolejší okraj a natáhl se celou svou délkou k Fatimě. Dosáhl jí tak daleko, že se kotě mohlo lichotivě hlavou otřít o jeho dlaň, ale popadnout je za kůži v záhlaví nemohl a nemohl, ať se natahoval jakkoli.

Povyskočil tedy Armin Frey a také se mu skutečně podařilo Fatimu popadnout a už ji také nepustil.

Poněvadž však měl jenom levici volnou, práskl jenom levicí do plechové krytiny tam, kde výduť střechy největší, a potom narazily jeho nohy na vystřený okap, Armin překotil se a spadl střemhlav do hlubiny.

Opustil svou poustku v podstřeší Papírky takto navždy cestou naprosto nenadálou.