Turbina

Lokty majíc opřeny o stůl, palce pod bradou u sebe položeny, vztyčené ukazováčky těsně při ústech, prostřední dva prsty dolů sepjaté a malíčky vzpřímeny, pozorovala Tynda Ulliková naproti přes stůl svou sestru Máňu velmi soustředěně.

Máňa to ani netušila, bylať přespříliš hluboko pohřížena v studiu nějaké knihy s ilustracemi, do níž nahlížela přes talíř.

Byl veliký rozdíl mezi oběma sestrami už vzezřením i oblekem. Starší, Tynda, teprve vstala, byla ve skvělém krajkovém deshabillé, průzračném a prolamovaném, kde jen bylo možno, kdežto medik Máňa vrátila se k obědu přímo z kliniky, jako obyčejně oděna ve svůj věčný temně zelený kostým z dámského sukna s mužským límečkem ani ne příliš oslnivě bílým.

Máňa byla snědá až do olivova, s kusou černou kšticí po mužsku přistřiženou, poněvadž studentky nemají času na frizúry; vlásky hustě přilínaly jí na hlavě jako peříčka na vráně, což její zdravé vyzáblosti dost svědčilo, kdežto Tynda!

Ach Tynda!

„Poslouchej, Tyndinko!“ řekla do ticha teta Vašrlová, vzdálená příbuzná rodiny, u níž žila, panna sic v letech, ale nijak sladkokyselá, zjevem nijak hřmotný společenský seržán Tyndin (Máňa, ač mladší, jako medik obešla se bez dámské stráže), „něco bych ti řekla, Tyndinko, kdybys se na mne zas nerozhněvala… Když takhle sedíš – vidíš, ta nonšalanc ti sluší báječně – nesmíš staré tetě, která tě hlídá od maličkosti, míti za zlé, kdybys měla maminku, taky by ti to řekla, ale kde ty si sedneš, tak si sedneš takhle. Povídám, jsi takhle parfét, ovšem doma v kruhu rodinném, i kdyby tu byla třeba polointimní návštěva, ale ty sedáš takhle i v divadle v lóži, taky v kostele. Paní dvorní radová Mukovská seděla včera o svatbě Froziny Meclové za námi a řekla tak nahlas, že jsem to musela slyšeti: Je to sice nezpůsob, jak tu sedí tahle slečna Tynda Ulliková – že viděla, že poslouchám, řekla slečna, jináč by byla řekla zrovna Tynda –, ale ta si může směle dovolit každý nezpůsob, protože je vždycky graciéz. Rada zabručel na to něco, jako že ta grácie je trochu moc definitiv anebo infinitiv, to jsem dobře nerozuměla…“

„Řekl asi cum gratia ad infinitum,“ dechla Máňa nad svou knihou.

„Dopálila jsem se na svatém místě až hříšně,“ pokračovala tetička, „ta jejich grácie je osmadvacet a taky ji mají ještě doma.“

„Ale vyřídilas to věrně, tetičko, co Tyndě Mukovští vzkazujou!“ zasmál se Bouďa ze svého sportovního časopisu; krátil si čas před obědem – dnes tak mimořádně opožděným – svou odbornou četbou také.

„Tomu ty nerozumíš, Bohumilku, já znám své povinnosti v tomto domě a plnila jsem je tak, jak jsem to tvé matce slíbila den předtím, než tys poprvé zaplakal a ona naposled vzdychla. Vynasnažila jsem se nahraditi vám matku, jak jsem mohla, ale já si vždycky říkám, že jsem se dostala jako kvočna ke káčatům, všichni tři rozběhli jste se mi, kam jsem nechtěla, o tobě nechci ztrácet ani slova, ty patříš otci; Mánička je ostatně taky ztracena, to tys měl dělat nějaká ta rigorosa, a ne ona… A já tady sedím na místě matky nejkrásnější dcery pod sluncem, z první rodiny… a řekne se infinitiv – to je přece ‚unbestimmte Art‘, jak jsme se učily, a ‚infini‘, to zas znamená nekonečný, ale žádná grácie není bez konce.“

„To přece nepotřebuješ ještě povídat, teto, to přece vidí na tobě i slepej!“ ťal Bouďa.

„Klacku!“ řekla teta Rézi Vašrlová klidně, a vytáhnuvši drát ze svého pletení, zašťárala se jím v týle. Byla to osůbka dosti útlá, ale nelekla se hranatějšího slova a konečně nemusila si dát nic líbit, nejedla tu žádný chléb z milosti jako nějaká „rešpektsdáma“ a nebyla vůbec bez prostředků, malý svůj kapitál měla uložený v závodě; dokud se jí bude líbit, zůstanou tu její peníze a ona taky.

Už toho měla ovšem leckdy až po krk…

Tynda ani brvou nedala znát, že ji tato rozmluva zajímá, jenom snad ještě více prohnula se v týle a rty dokořán otevřenými jala se líbati své sepjaté prsty. I jazyk se ukázal.

Tento klid patrně Bouďu dráždil.

„Naše Tynda?“ začal dráždivou otázkou. „Onehdy jsem stál v parketu, když naše Tynda vstoupila do lóže k Jarským a gastýrovala tam až do konce. Kluci si začali půjčovat na ni kukátko. Pár bohémů hned vedle mě. Kerá – kerá? ptal se sochař. Ta plavka v třetí v druhém pořadí, povídá malíř.“

„Plavka? A to mohli říci o tvé sestře a tys to tak nechal?“ rozhorlila se teta.

„Cožpak to něco je? To se tak dnes všeobecně o holkách říká mezi mládeží,“ rozvazoval Bouďa stále více sportovní hantýrkou, „tamhle naše Máňa je brůna a milostivá tetička je dnes šeka…“

Teta zdvihla na Bouďu brejle do výše, zamhourala očima, což bylo u ní projevem největšího opovržení, a zhroutila se zas do svého pletení:

„Už jsem dnes jednou řekla!“

„Ty ruce, to jsou ornamenty, dlaně, to jsou dvě palmety, povídá sochař, a paže klasická vzácnost, nasazujou v ramenách ztenka a k lokti šírnou, to dělá kurt. Ukaž, ukaž! povídá malíř a vyrve mu kukátko z hrsti. Není možná, aby tyhle vlasy… To je přilba utkaná ze stříbrných stužek, které za reflexem černají. Nebarví-li si je, tak bych to chtěl malovat… Kdyby tady dnes s námi seděl u oběda – bude-li ňákej –, mohl by se na vlastní oči přesvědčit…“

Tynda ustala ve svém hnutí –

„… že naší Tyndě táž slaměná drchanka jako na hlavě roste i pod paží!“ dopověděl Bouďa.

Tynda sevřela znatelně svá pod tylovým přehozem obnažená ramena, ale nedokonala pohyb takto naznačený.

Bouďa se rozchechtal.

„Tys nejen klacek, ale taky nestyda infám,“ řekla teta Rézi s nezměnitelným klidem.

„A to té tvé medicíny nemáš dost na univerzitě, Máňo, že si ji nosíš ještě k obědu?“ zahovořila Tynda svým flétnovým hlasem, kdyby flétna měla tuto hloubku, hlasem, jaký jest na podiv, že se ho zneužívá k hovoru o věcech všedních, tak rozechvíval srdce. „Dívám se na ten obrázek jen z dálky, ale je mi z toho hnedle nanic, co to jsou zase za zkažené vnitřnosti!“

„Když se ti líbí Tynda, tak jsi Tynda, ale mně neříkej Máňa, já jsem ženou vážného povolání, a nemiluji harémových anebo ještě horších jmen –“

„Říkej jí Mando!“ vyjekl Bouďa.

„Však Bouďa je také krásné slovo!“ podotkla Máňa.

„Co chceš, to je sportovní pseudonym, ten jiný není,“ hájil se Bouďa, „a to je křestní i příjmení, by to mě starej vydědil, kdybych šel na Letnou kopat jako Ullik!“

„To předně,“ pokračovala Máňa, „a za druhé není tato kniha spisem lékařským, nýbrž fyzickým, a toto schéma nezobrazuje žádnou lidskou útrobu, nýbrž vodní turbinu.“

„Turbinu, jako tatínek staví?“ zvolala Tynda radostně. „Ano, mám zvyk poučit se o věcech…“

„Ježíši, dej sem honem, ať vidím, jak vypadám,“ zajásala Tynda a jedním hmatem přes stůl jako vzpružina zmocnila se knihy.

Upřímně se zasmála vysokým perlivým tónem a řekla: „No, že by mi Albína Kolčová tuze lichotila, to bych říc’ nemohla!“

Teta Vašrlová už hned, jak padlo slovo o turbině, zastavila své dráty a nyní zvětšujícími svými okuláry jednoho po druhém takřka nabírala. Pohled na Tyndu byl nejdelší.

„Cože to zas povídáš za ennuyantní nesmysly!?“

„Inu, tu je můj portrét,“ odpověděla Tynda a posunula knihu tetě až pod obrýlený nos, „nemohu si pomoci, povídala to Albína Kolčová.“

„Nebudeš si přece dělat blázny ze staré tety, Tyndo!“

, totiž já. A tohle je ta turbina. Tak tedy, prosím, račte si posloužit!“

„To že se stalo?! Taková impertinence?! A to ty bereš na tak lehkou váhu?! Opovržlivost sotiz, jaké se o někom říkají, jest nejspolehlivější známkou jeho společenské hodnoty, pamatuj si to! A jak to dopadlo? Odřeklas přece vystoupení na akademii! Že mi takové věci povídáš teprve dnes! A že si ty mlynářky na tebe tak troufají!“

„Ani mi nenapadlo, nejdražší tetinko. Naopak odřekla jsem účinkování na bazaru a zůstala jsem při tom, i když mi bylo nabízeno největší zadostučinění odstoupením mladého Kolče z komitétu. A dvornímu radovi Mukovskému, který se bál o akademii a povídal, že si akademii nedovede beze mne ani představit, víš, co jsem mu řekla…? Já taky ne! povídala jsem. A on vyvalil na mě oči a řekl, že jsem božská. Já na to, že nejsem božská, ale jenom chytrá, a že si přece nedám svůj největší triumf zkaziti tím, co semelou dvě mlýnská složení. ) A on mi nato políbil ruku a dívala se na to celá Kolčovic rodina, však věděla, o čem mluvíme. Vysekl mi kompliment, až se zdvihl na kurtu prach, a v minutě věděly všechny dámy na tenisu, že se bazar bude odbývat bez té – Ullikovic Turbiny (Tynda se tu zasmála, ale i zarděla), ale na akademii že přece bude zpívat!“

„A to myslíš, že je triumf? To je přece vyložená porážka!“

„Neboj se, tetičko, nebyli jsme s doktorem Mukovským sami dva, stála s námi Divizna Fafrová, ta přece Kolčovy ani vystát nemůže, a ta se už o to postarala, aby se každé slovo z toho, co se mluvilo, dostalo tam, kam patří.“

„Mlýnská složení – no to není špatné!“ řekla tetička Vašrlová, před jejímiž okuláry vyvstala v tom okamžiku názorně štědrá rozkladitost slečen Kolčových, dcer ze mlýna nad Papírkou.

„Divizna? Co tohle je zas za jméno?“ prohodila medik Máňa. „U Fafrů je jenom jedna a ta se jmenuje, pokud vím, Antonie!“

„No vidíš, Máninko, jak jsi svým studiem zaostala, že nechodíš mezi děvčata,“ vykládala Tynda, „Tóna Fafrovic je Diviznou od letošního masopustu od kostýmního plesu matičního odboru, když ji profesor Nykýšek v ‚Plesové kytici našim dámám‘ apostrofoval ‚Mé ztepilé divizně‘. Sám jí poradil kostým divizny a pak ji takhle na plese překvapil. Dostal za to kvinde, ačkoli už měli před zásnubami. A takhle se zdá, že ta Divizna uschne na thé!“

„Tyndo!“ zhrozila se Máňa, „tohle je naše nejlepší společnost, a tomu vy říkáte bontón?! Myslím, že děvčata od sáčků z naší Papírky…“

„Máňo, máš pravdu, je tomu tak; a já ti závidím, jak jsi z toho všeho vyvázla, třebaže ti doma neudělali ten krok lehkým,“ zahorovala náhle Tynda. „Myslíš, že je mi mezi nimi dobře? Ale já… Víš, Máničko, co mi řekla včera paní Maynau? Slečno Tyny, dnes po třech letech, co ke mně chodíte, musím vám říc’, že byste nadál marně utrácela peníze… Ve mně hrklo a slzy mi vstoupily do očí.“

„A to ti nemohla říc’ před dvěma roky?“ namítl Bouďa.

„To mi taky napadlo, ale Maynau to myslela jinak,“ pokračovala Tynda. „Já vás už ničemu nenaučím, umíte víc, než jsem já sama kdy uměla a slyšela, vy jste dnes největší hlasový fenomén na celém kontinentě, vy máte v hrdle víc než půl piana, vy jste kontraalt i soprán stejným právem, vy jste druhá Agujarka, ještě jsem vám to nikdy neřekla. Nezapomeň na to, začala mi tykat, a to je největší vyznamenání, až budeš nejslavnější zpěvačkou světa, že máš od Maynavky celou hořejší kvintu, tu jsem ti já přidala za ta tři léta, a tu se drahá moje bába rozplakala a objala mne, to neudělala ještě nikomu. Nikdy se tuze teple neoblíkej, zpívej každodenně aspoň třicet solféží od Maynavky, nech sportu úplně, aspoň jej nikdy nepřeháněj, ale cožpak ty, ty s tvým dechem budeš zpívat do sedmdesáti let, po celá tři léta jsi nezachraptěla, jakživa jsem na tobě neviděla ani kapku potu, a zpíváš-li forte, zpívají v tobě všechny kosti s sebou, i kolena ti drnčí. A ještě mi něco řekla, ale to si nechám pro sebe!“

Tynda mluvila se vzrůstajícím a v očích planoucím nadšením. Povstala v rozčilení, tahajíc rukama krajkový přehoz přes týl sem tam, oddychla lehce, a nasadivši nejhlubší tón své polohy pianissimem, vyzpívala celou její chromatiku až do fortissima nejvyššího tónu, a nasadivši jej hned pianissimem, staccatovala, a to zas až do nejhlubšího, jejž vydržela od forte až do dechového vyznění, aniž víc než znatelně zrudla.

Jako duha, jako oblouk ze zvukových barev, nehmotný, ale přece těžší než skutečná duha, vzepjal se Tyndin hlas, větší než ona sama a zjevné její síly, z hloubky daleko hlubší a do výšky vyšší, než na jaké stačily rozměry místnosti, tak docela jako mimo ni, že původ zpěvu označoval jen otvor úst měnící se každým stupněm výšky.

Obešla za zpěvu celou jídelnu zlehka taktujíc nádhernou svou hlavou, jako když bourec zapřádá hedvábí, a při poslední fermatě zastavila za Máňou s ústy jako na tragické masce kulatými a hlasno znějícími.

Všichni tři na ni hleděli, Máňa nahoru přes své vlastní temeno, teta s úžasem poněkud zamračeným, ale z Bouďovy tvrdé tváře vypuzen stálý jeho cynický výsměšek, zřejmě podlehl na okamžik kouzlu nejsladší komiky, která tkví v mužně hlaholném a velkém tónu přirozeně lehce z dívčí hrudi se řinoucím.

Vystačila bez námahy jedním dechem nahoru a druhým dolů.

Máňa vstala a přiložila ucho k levému boku lehce oděné sestry a řekla:

„To je bezpříkladné srdce, spíš volnější než zrychlené!“

Tynda ji objala a hlasitě políbila a zas se dala cestou po jídelně za zpěvu nejtklivější na světě altové árie Inflammatus z Dvořákovy Stabat mater, na důkaz, že její orgán jest jen v barvě převahou altem.

Nezapěla však ani dva takty, když teta Vašrlová všecka pobouřena sbalila své pletení, zapíchla do něho drát a energicky prohlásila:

„Má-li z tebe být zpěvačka a z tamhleté doktorka medicíny, nevím, co bych tu u vás ještě dělala, takovým dámám gardedáma spíš překáží; není-li jinak, budu musit dát tatínkovi výpověď!“

Mělo to zníti víc rozmarně, ale vyznělo hořce na svědectví, že staré dámě byla situace skutečně k lítosti.

„Čert houby ví, co pánbůh dá, tetičko,“ ozval se Bouďa, „kdyby Tynda chtěla, mohla by se do zimy vdát jako kněžna, inženýr Mour je zas z Ameriky v Praze…“

Tynda, jíž veleba a tesknost vroucí melodie nepřekážela v tatrmanech před lamentující tetou, uťala ve zpěvu uprostřed slova, jakmile zaslechla jméno inženýra Moura.

„Ano, ano,“ pokračoval Bouďa, „a povídá se, že je o nějaký milión zase těžší, vydělal prý v Americe za ten rok strašné peníze. Založil zase nějakou novou společnost na nový svůj vynález.“

Tyndě nebylo vhod, že se dala překvapit tímto jménem; nebylo v její paměti uloženo s takovou přítěží zájmu, aby se kvůli němu nutně odmlčela, a hle, přece se to stalo!

„Jenom jsi se měla ještě začervenat, Týno!“ zažertoval vážný medik Máňa, „a nešťastnému českému Edisonovi by kynul šťastnější horoskop, než s jakým před rokem odejel.“

„Ticho, tatínek!“ řekla Tynda pohledem z okna a usedla na své místo.

„Kdybych já tak přišel o hodinu pozdě k obědu,“ prohlásil Bouďa, „to bych se měl po pěti.“

„Bohumile, jen slovíčko na tatínka v tomto tónu a budeš mít se mnou co dělat!“ ozvala se polohlasem Máňa a v očích se jí rozsvítilo.

„Co zas?“ skoro škemravě řekl Bouďa a zarděl se, on, proslavený centrforvard Patricie.

„To víš, jen mlč!“ důrazněji zazněla výstraha Mánina, a namístě jazyka mladého muže odpověděly jeho oči, jichž přimhouřený pohled nejistě zavadil o tvář Tyndinu a tetinu, důkaz, že Máňa na něj „něco má“.

Vtom však už vešel otec této rodiny.

Rudý mrak z podobočí, hať tepen mu odstávala na spáncích jako kus malty na odpadnutí ze zdi, jeho „servus“, jímž se obvykle se svými vítával, znělo chraptivě, patrně byl do té chvíle mnoho a příliš nahlas mluvil.

„Rukulíbám!“ řekly obě slečny, Bouďa něco zabručel, teprve když jej šlehl otcův pohled.

Přinesena polévka, a třebaže na talířích viditelným valem zakouřila, pan rada pohybem z rozrušené mysli neopanovaným spálil si jazyk, lžíce cvakla mu o zuby.

Bouďa to zpozoroval a zachechtl se.

Pan rada bouchl lžicí o stůl.

„Už jsem ti tisíckrát řekl!“ rozkatil se na syna, „nechoď mi v dresu ke stolu! A převleč si košili, chceš-li se mnou obědvat; to kůň voní líbezněji než vy kopáči v tréninku!“

Sípal.

„No dovol!“ vybuchl Bouďa.

„Nic nedovolím, co není slušné!“ selhaným hlasem pokračoval starý Ullik.

„Bouďo, ani slova, po-ví-dám, ani – muk!“ vzkřikla Máňa a vylítla jak vzpružina ze židle.

„No dovol!“ opakoval se Bouďa, „taky ty mě budeš chtít rasovat?“

„Seber si svůj talíř a tamhle jsou dveře!“ už bez křiku, ale pevně ukázala Máňa Bouďovi.

„No to přestává všechno!“ už napolo šeptl jinak nezkrocený rváč Bouďa, nesmírně hloupýma očima obzíraje jednoho po druhém, sebral skutečně talíř a lžíci a poslušně odešel, jako by vystrkován pohledy Máninými.

„Sapristi!“ ulevil si pan rada a přepětí zmizelo.

Nebylo to ovšem poprvé, co Máňa jadrně předvedla Bouďu na svobodě kroceného. Mimo ni nesvedl s ním nikdo nic, nejméně otec.

„Všechno by ušlo, jenom kdyby nebyli tak zlomyslní,“ už klidněji hovořil pan rada, a všichni věděli dobře, kdo jsou ti zlomyslníci, že to je Bouďa a strýc Armin.

„À propos!“ rozlítil se znova pan rada, „přeju si a také přísně nařizuju, aby byly ihned přerušeny všechny styky se strýcem Arminem… jakožto největším nepřítelem našeho domu a firmy. Dnes ráno došel zákaz stavby naší turbiny na základě protestu přátel staré Prahy, a víte, kdo je podepsán na prvním místě…?! Pan Armin Frey! Ten člověk! Napřed podepíše jako spolumajitel Papírky žádost za svolení ke stavbě a potom proti stavbě protestuje! Ukázal jsem na to vrchnímu stavebnímu radovi – jdu zrovna z magistrátu – a on sám upozornil prý pana Freye na tuto nesrovnalost. A víte, co odpověděl úřadu strýc Armin prostřednictvím svého právního zástupce? Neboť sám nejde, to víte, ani na krok! Jako pokrokový člověk a jako průmyslník prý musí jít s duchem doby, a v tom smyslu prý spolupodepsal žádost za povolení turbiny a stavby, ale jako umělec a vzdělaný strážce kultury musí prý se postavit proti ničení starých památek stavebních v Praze, neboť prý jest nepochybno, že Papírka, bývalá vodárna, ovšem pro soukromé zahrady dnes již dávno zastavené, potom papírna a tak dále a tak dále, zasluhuje spíše monografie jako drahocenná památka stavební, a nikoli zničení, jež by prý jí kynulo zcela jistě, ne-li průběhem stavby, ale potom pozvolna anebo náhle chodem těžkého vodního stroje. Jsem přesvědčen, že ten pamětní spis pochází přímo z jeho péra. A vrchní stavební rada mu dal za pravdu, nachází-li prý se někdo v takovém konfliktu, má prý právo, zaujímaje a háje obě protichůdná stanoviska, dovolávati se rozhodnutí instancí k tomu dosazených a podrobiti se jejich rozhodnutí. Fuj! A následkem toho dojde k nové komisi…“

Pan rada vypravoval takřka v jednom dechu, přes lehkou astmatickou potíž, sípavým a selhávajícím hlasem přímo Máničce, dítěti v soukromí rodinném zbožňovanému, před cizími však přezíranému. Tyndu ovšem zbožňoval její otec okázale, ta byla jeho prohlášeným miláčkem.

„Ti pánové jdou rozhodně daleko,“ prohodila Mánička jaksi naneurčito, aby otce uklidnila.

„No jestli!“ rozjařil se pan rada. „Co bys tomu řekla, že v tom protestu přátel starožitností pražských je také důvod, že by se výtokem turbiny hladina před Štvanicí příliš rozvlňovala a tak ničil na ní reflex protější stráně a stromoví na ostrově! To namouduši přestává už všechno. Tak já za to, aby někomu řeka zůstala pro reflexy dost hladká, mám zaplatit – ztrátou dvou set koňských sil! To je k zbláznění!“

A korektní pan císařský rada Ullik udeřil tak na stůl, až příbory zazvonily a slánka poskočila.

Teprve nyní Tynda všimla si projevu otcova hněvu, roztomilým, polotázavým a celkem vyčítavým pohybem hlavy a pohledem očí, že nemohlo být mimicky lépe vyjádřeno slovo: Nu!?

A to stačilo! Okamžitě zkrotl pan rada, aby ukázal, která z obou má na něho větší vliv. Dokonce se i rozesmál, jak prý strýc Armin dnes vypadal, když vystrčil ze svého holubníku bradu a celé shromáždění proklel, svatej Ivan, hahaha! Sapristi!

Ukázalo se, že o tom nikdo z rodiny neví, což zavdalo tatínkovi podnět k něžné výtce Tyndě, ta že se měla dostavit jako kmotra k první ráně, že mu to včera slíbila.

Zaspala.

A konečně, jako by se bylo stalo, to kmotrovství je uskutečněno, jenomže naopak.

Když tatínek zvěděl, že se Tyndě dostalo přezviska po turbině, nechtěl události nikterak rozumět po žertovné stránce a velmi se rozkatil, a když jej Tynda konejšila podivem, kterak prý se může tak zlobit nad tím, co řeknou nějaká „děvčata ze mlejna“, dostalo se jí hořké odpovědi, děvčata ze mlejna mohou týmž právem mluvit o „děvčatech z papírky“; tím se strašně nemilá věc neodčiní.

A znova mu skráně naběhly a jedl zuřivě.

Najednou vybuchl:

„Něco najednou chtít a nechtít, to nedokáže ani všemohoucí, o něco k úřadu zadat a potom u jiného úřadu proti tomu protestovat, to dovede jenom bláznivý Armin. To by stačilo, aby dostal kurátora, a kdyby nestačilo, postačí snad protest o obrazu Holešovic ničeném příliš rozčeřenou hladinou řeky. Dám ho, blázna, vsadit do blázince!“

„Tatínku!“ ozvala se měkce Tynda.

„Ano! Jsem prodán ve vlastním domě, ve vlastní rodině… Tatínku! Jak to znělo úpěnlivě! Však známe důvody, milá Tyndičko! Myslíš, že nevím, že za tebe strýc Armin doplácí paní Maynau, když jste mi pověsily na nos, že co se jí posílá, je celý její honorář? Něco podobného jste chtěly provést také s abonomá v Národním, kdy jsme z ohledů úsporných… Ale to by se nedalo před tatínkem tak snadno zatajit. Viď! Potom se to všechno spraví, když se mňoukne na zrazeného tátu: Tatínku!“

Rozpaky vyjevena pohlížela na otce krásná Tynda.

„Bylo by to jedno – má-li posílat lístky po dvou, kdyby poslal abonnement najednou. Je jako společník firmy beztoho také vázán k reprezentaci!“

Pan rada se odmlčel a hryzl se do rtu.

„Tatínku!“ zarokotala Tynda jako slavík a přiložila k otcovu spánku svou skráň, nejspolehlivější obkladek, kterým utišovala bezpečně i jeho největší pobouření. Políbila jej na rty a on jí vrátil polibek něžně jako milenec.

Otevřely se dveře a v nich ukázal se hlídač Václav s nesmírně oštídavými posunky jako na omluvu, že se opovažuje sem do niterných svatyní panstva.

„Milostpán Frey se dává poroučet mladší slečně,“ a Václav postavil na stůl balík nezvyklé formy a odešel.

Všecka divá vyskočila Máňa a vybavila z obalu mahagonovou skřínku, a spatřivši ji, vykřikla radostí tak výstředně, že všichni užasli.

Ruka se jí chvěla, když miniaturním klíčkem v ní vězícím otvírala stojací skřínku, a když uzřela její obsah, vzdychla tak neskonalou blažeností jako středověký pietista, když otevře domácí oltářík se zlatou soškou Madony. Nescházelo opravdu, než aby poklekla.

Uvnitř stál skutečně žlutě kovový bůžek, jehož jméno hned splynulo ze rtů Mániných s akcentem nelíčeného unesení.

„Binokulár!“

„S revolverem!“ pokračovala dále. „Čtyřmi apochromaty, osmi okuláry, abbem –“

Znělo to jako modlitba a každé slovo zvyšovalo až divoký výraz radosti v tváři slečny doktorandky.

Byl to nádherný mikroskop pro obě oči, největší přístroj svého druhu, bolestně milovaný nedostižný ideál Mánin, neboť aparát s jedním pouze okulárem působil jí nesnesitelné migrénové útrapy.

Nyní bude moci nerušeně pokračovati ve svých histologických studiích, jimiž získala už jako student zvučné jméno.

Ale hned zbledla, lítostivý pohled její spočinul na otci a oči se jí zarosily.

Jí, Máně!

Oba si porozuměli beze slova, a nač také výkladu?

Půl roku sliboval pan rada své dceři medikovi splnění nejžhavější touhy její, znamenající dva tisíce marek jako příplatek na starý mikroskop, za nějž cena zmizela v pokladně tatínkově, a naposled byl jí binokulár slíben k Ježíšku, a nyní strýc Armin tatínka předešel.

Smutně zakýval pan rada hlavou a sklopil oči.

Vidouc to Máňa, rozběhla se ke dveřím volajíc Václava hlasitě jménem.

Všichni uhodli, že chce dar strýcův poslat okázale zpět, a všichni věděli, že se nedovolá, že už je posel dávno pryč. Také všichni věděli, že kdyby chtěla, mohla by poslat někoho z kuchyně, ale také věděli, že to neudělá.

Dokázala z tohoto předsevzetí jen dva kroky a vrátila se ke stolu, ačkoli otec neřekl nic, aby ji zdržel.

Potřásal hlavou a rty nakrabily se mu trochu ironicky.

Což aby běžela a přitulila svou hlavu k jeho, jak to umí Tynda tak neodolatelně?

Tynda? Ta nejen smí, ale také může, ta dostala od tatínka k vystoupení na koncertu ve prospěch feriálních osad šňůru perel, aby na hrdle jejím vyzývaly k otázce, co je oslnivější, zda perly či pleť slavené slečny Tyndy Ullikovy.

Tenkrát tatínek ovšem učinil zmínku o tom, že ovšem ani Máni nezapomněl, ale její mikroskop že bude stát tolik co perly, že dostane jej k svátku, a o jmeninách jejích se to odbylo neskonale laciněji a ona utěšena odkazem na Vánoce.

Ošklivá myšlenka zmocnila se Máni: v perlách její nádhernější sestry byl také výnos za starý její mikroskop!

Bystře pohlédla na otce, ale setkala se s jeho pohledem neméně bystrým.

Uhodla tuto otázku velmi snadno. Zněla:

– Jak se strýc Armin dověděl o tvých mikroskopických bolestech a tužbách?

Oba sklopili oči k svým vejcím se špenátem – ani dnes nehonosila se tabule radovic Ullikovic nějakým obzvláštním přepychem!

Nastalo mlčení tak trapné, že teta nemohla jinak než podotknouti:

„Ne, tenhle strejc!“

Oběd skončil už za naprostého ticha.

Bouďa, který do jídelny vstoupil s Václavem a zůstal po jeho odchodu na prahu stát, pomyslil si:

– Strýc Armin má zase peníze, a musí jich mít hodně!

Pan rada měl myšlenku příbuznou.

– Švagr Armin má peníze, odkud jenom bere tolik peněz?

Mánička medik měla nitro své blaženě zaplněno číslicí 2000.

„Dvoutisíckrát zvětšuje, za každou marku jednou!“

– A hle, mně poslal jenom desetikorunu! – řekla u sebe Tynda, zapomínajíc na sto korun, jež doplácel měsíčně u paní Maynau!