Turbina

Tynda žebronila, ležíc lokty a hrudí tatínkovi na vestě, mazlíc se, jak to rády dělávají krasavice se svými k světu ještě podobnými otci, laskajíce je veřejně tak, jak laskají své milence potají. Pan císařský rada zblízka mhoural na svou překrásnou dceru, kterou dosud nikdy tak krásnou neviděl.

A bylo mu jí strašně líto, a poněvadž to na něm poznala, mlčeli chvíli oba dva.

Kdyby byl pan rada uposlechl pokušení této chvíle, byl by ji něžně pokáral asi těmito slovy:

– To je zas toaleta! Vypadáš sice jako kněžna, pravda, jsi báječná, ale pomyslím-li na ten účet u švadleny, mráz mi přebíhá po zádech, sapristi!

Co by asi ona na to odpověděla?!

Snad nic k věci, anebo něco, čím by jej při tom nechala a spíš potvrdila jeho domněnku, či snad by se byla zarděla, či dokonce bez zardění se přiznala, že tato bezpříkladně nádherná róba byla dnes odpoledne dodána do kuchyně veřejným posluhou, který zmizel dříve takřka, než se ukázal, že jí přinesena do pokoje zrovna v okamžiku, když seděla všechna nešťastna nad svou bílou, pro dnešní večer „osvěženou“ fánglí, ve které už pět koncertů a akademií odzpívala, a že jenom na svod a domluvu slečny Fafrovy, náhodou přítomné, ozkusila tuto báseň z čínského krepu a skvostné látky, kterou ani Tynda, ani Tonča nedovedly pojmenovat, a že když se v ní viděla v zrcadle, že by už za nic na světě nebyla místo ní oblékla svůj ubohý hadříček, ale že nakonec obě společnou snahou rozluštily na pařížském kartánu velmi nedokonale seškrábanou adresu Mr. Moura a že Tyndě spadl kámen ze srdce, když také slečna Fafrová večer pro ni přijela ve společenském kostýmu sice původu pražského, ale tak skvostném, že ubohé Divizně nikdy ani nezazdálo se o takovém kvádříčku.

To všechno byla by musela Tynda říci, kdyby se byla chtěla přiznat, ale to bylo nebezpečí, jemuž se její tatínek chtěl vyhnout, a proto přehlédl úplně – co celý svět viděl a tušil zvláště po znalecké, ženské své stránce.

Pan císařský rada a dvorní dodavatel nejenže tedy o této věci nepromluvil, ale on se ani neodvážil až do gruntu ji domysliti, neboť kdyby on, jenž nestrpěl ani, aby se Bouďa na kopané pod rodinným jménem proháněl, se byl na grunt věci podíval, byl by na něm četl slovo:

„Vydrž…“

Ne! Nedočetl je ani v myšlenkách.

„Prosím tě,“ oslovil dceru znenadání, „jak sem přichází ten Václavův Véna? A ještě sem, do užší vybrané společnosti?“

Pan rada nemusel z tváře Tyndiny zrak ani příliš pozdvihnouti, aby postřehl oheň sálající ze zevlujících očí mladého Nezmary, tak vytřeštěným pohledem Tyndu sžírajícího, že se přitom až o stůl opíral. Byl to pohled tak nezřízený, že Véna, vida, že je pozorován, schýlil hlavu jako dopadený hříšník.

Tynda pokrčila rameny a řekla:

„Setkal se s ním dnes ráno na výspě, když byl pro mne, a dal mu pozvánku, rozdával je jak misionář obrázky. Divím se, že také starý Nezmara nedostal. Ostatně jistě tady bude tetička Rézi, a kdožví není-li tady i Máňa s ním, když jsme jeli kolem ní, zastavil a zvlášť je byl pozvat nahoře.“

Jména Mánina lekl se pan rada očividně, ale vyvstal na špičky a ohlížel se horlivě po všech koutech, neuvidí-li svou druhou dceru, na jejíž existenci vůbec zapomněl; bylo mu toho najednou také líto, tak divně líto!

To byl onen okamžik, kdy Bouďa zamával šátkem, aby otce upozornil, a kdy pan rada odpověděl rovněž několika elegantními pokyny pravice, kdy i Tynda udělala nad hlavou jakési kruhové signály, jimž se mohlo rozuměti jako:

– Pojďte sem k nám!

Tak si je Máňa asi vyložila, neboť hnula se vpřed, jako by chtěla porazit stůl, a hnula se v bok, kudy bylo nejblíž ven, až narazila na svého muže, který ji vzal za loket a řekl:

„Ne, miláčku!“

Arnošt měl ovšem všechno právo nezapomenout, kterak se pan císařský rada o jich sňatku v kostele zachoval k jeho otci příštipkáři a konečně i k němu samému. Starému Zouplnovi vůbec nepodal ruku a mladému jen prst.

I zastavila tudíž hnutí svého srdce, za něž jako kdyby ji byl někdo celou táhl, hle, nikoli neodolatelně.

A pak přestali už tam zpředu pobízeti; k panu císařskému radovi přistoupil Mr. Mour a odváděl jej stranou a Tynda odpovídala na oslovení své profesorky zpěvu.

Co Mour povídal panu císařskému radovi, neslyšel nikdo, ani z nejbližšího okolí.

„Bless me, pane císařský rado,“ hovořil k němu, „vy jste se na mne rozhněval pro akcie vaší společnosti Turbina, které nechci upsati, aspoň nikoli ihned upsati? Rozhněval, rozhněval, proč byste chtěl tak rapid odjíždět z mé slavnosti, jak mi povídá ten starej struthio camelus? Sir Ullik! Já akciím rozumím tak a kupuju a prodávám jako mražené maso, páchnou-li mi, nekoupím, naopak v tom případě bývám to já, kdo prodává. Jsem tak upřímný, pane rado, že jsou mi Turbina shares tuze špatně mražené, upon my word!“

„Pane!“ řekl pan císařský rada a dotkl se prstů Američanových ve svém lokti, jako by je chtěl odtud odstranit. Ale Mr. Mour sevřel paži páně radovu pevným hmatem:

„Be damned, pane rado! Dejte pozor, dívají se na nás, a kdybyste to provedl, co jste chtěl, a kdybyste teď odejel domů s miss Tynda, možná že byste dostal vaše akcie zítra ráno pod pari. V Americe by se to stalo jistě. Ale i v Praze by zítra věděly všechny exchanges, že se rozdvojil Mr. Mour a Mr Ullik, protože Mour nechtěl upsat… Sto kusů po pěti stech, to jsou hezké peníze, very well, Your Honour! Vy jich máte ve svém trezoru dvakrát tolik jako váš osobní podíl majitele Papírky…“

„U všech čertů, jak tohle víte, pane?“

„Dear sir!“ udělal Mr. Mour konejšivě, „proto jste tady tak špatní obchodníci, že máte tak málo chladné krve! Vím nevím, a kdybych nevěděl, právě byste mi byl pověděl. Vy tedy máte Turbina shares za sto tisíc, all right! Kdybych se chtěl oženit pro peníze, a ucházel se o ruku miss Ullik a vy jste mi ji dal – ó vím, že k tomu máme ještě a long chalk – ale kdybyste mi nabízel sto kusů Turbina shares jako věno, god damn, nebyl by z nás párek – kdybych se ženil pro peníze.“

Pan rada zařičel, ale tak, že to zaslechl jen Mr. Mour.

„Ale já už jsem takový cockney, že se nežením pro peníze, a proto koupím od vás sto kusů Turbina shares za kurz, jaký – budou – mít – v den mé svatby s miss Ullik, ale o tom nikdo nebude vědět, neboť je převedete na svou dceru jako její věno…“

„Mister Mour!“ řekl pan císařský rada zlomeně, „vy ode mne kupujete mou dceru!“

Mr. Mour změřil svého nastávajícího tchána opovržlivě výsměšným pohledem, pokud to šlo, a pokračoval:

„Kupuju od vás akcie a vy prodáte a vyděláte sto procent, a druhého dne po svatbě budu v tak dobré míře, že upíšu na svůj vlastní účet další sto Turbina shares, a vy vyděláte dalších pětadvacet procent, hundred blue devils! A ostatní shareholders s vámi a Turbina dostane se na solidní fundament, když já vstoupím do správní rady. A to je salvation pro ni i pro jejího prezidenta, a protože to neudělám jako mládenec, bude největší interes jeho, abych se oženil. Ona nechce lovely Tynda, aby chtěla, bude chtít pan císařský rada, ale on by nechtěl, kdybych hned anebo zítra upsal sto kusů Turbina shares. Miss Tynda by raději byla star při opeře než mistress Mour, já se poctivě přičiňuji, aby došla svého cíle, ale mám přitom svůj second thought. Dnes mi jedna zpívající bába chtěla v divadle za to vyškrábat oči, ale já bych jí byl dal hubičku. Na divadle miss Ullik zpívat nebude, anebo jen jednou a naposled! To mohu předpovědět! Tedy sto kusů v den svatby a sto kusů druhého dne; top, mister Ullik!“

Mr. Mour povídal to všechno pevně semknutou ohradou zubní, usmívaje se jen rty a prudce přívětivě mykaje hlavou, a pan císařský rada na to neodvětil pranic. Teprve když Mr. Mour opustil po nejpřátelštějším a nejprudším potřesu rukou, napadla mu odpověď, kterou si řekl sám sobě v nitru svém:

– Jsme tady v Praze proti vám přece jenom bačkoráři. A ovšem zůstal. –

„Mojí dnešní hrozné trémy při zkoušce v divadle jste vinen jenom vy, pane Vážko!“ pravila slečna Tynda svým nejsrdečnějším a sladkým altem k svému bývalému korepetitorovi, když paní Maynau rozhorovala se s dr. Prinzem ve starých vzpomínkách, takže nedávala pozor.

„Musela jsem se strašně sebrat, abych vyplavala, ale vy byste mne byl snad ještě utopil, jakživa bych si nebyla pomyslila, že vy, takový muzikant, dovedete na rovině zvrhnout, a to v akompaňmá. Virtuos, klavírní konzervatorista. Prosím vás, jen mne neuhraňte, hledíte na mne, až se vám oči sbíhají!“

A její krátké chichtnutí, znějící jako čtvrt udeřená laškovným cimbálem empirových hodin, jemu tak povědomé, ozvalo se. Tynda ohlédla se nazad, a postřehnuvši Moura zabraného horlivou domluvou jejímu otci, vrátila se k Rudolfu Vážkovi, šeredovi zmučené tváře.

A přes jeho rameno píchla očima po druhém rzounu, krasavci. Vážkovi, jemuž křeč stáhla rty a zúžila hrdlo, hned jak byl osloven, neušel tento pohled. Neměl zapotřebí ohlédnout se a věděl, komu platí, o tom však neměla Tynda ani tušení. Rozuměl také, co Tyndiny oči říkají tomu šťastlivci tam za jeho zády.

– Buď moudrý! zavolal jich smavě hněvný, mžiký zákmit, svědčící dávné důvěrnosti.

„Prosím vás, oněměl jste? To já bych neměla mluvit na vás, nehodný člověče Vážko! Prchnete jako zločinec a hnedle půl roku o sobě nedáte vědět. A Trio vyšlo bez věnování, vy šeredo! Jak vy jste se dostal k naší opeře, proboha vás prosím? Spíš smrti bych se byla nadála, než vás že tam uvidím při své zkoušce u piana. Nu, řekněte aspoň slovo a nehleďte na mne tak tragicky!“

„Jsem teď korepetitor sólistů opery,“ zasípal Vážka chvěje se.

„Ježíšmarjá, vzpamatujte se, pane Vážko,“ šeptala Tynda, „sice se vám budu muset poroučet!“

„A že Trio vyšlo bez věnování, to proto, že nebyla jeho třetí věta schválena, ba ani vyslechnuta,“ řekl Vážka už poněkud sehraněji… „A ta příhoda dnes ráno v divadle… byl jsem tak zmaten, když jsem vás spatřil tak neočekávaně, neměl jsem ani tušení, co za dámu to přijde na zkoušku… nikdo mi to neřekl… Zdá se mi, že v tom okamžiku, kdy jste vstoupila do zkušebního sálu, pozbyl jsem té špetky rozumu, kterou jsem zachránil tím, že jsem se tenkrát… kdy se mi dostalo cti, že jsem vám směl zahrát svoje Trio… potom už neukázal, slečno!“

Vážka pokusil se dokonce o tón humoristický, ale ten mu na posledním slově selhal.

„Vy – vy – dětino jeden, člověče Vážko!“ řekla Tynda něžně a s onou spoutávající něhou šepotu provázeného sotva znatelným názvukem jejího altu, „co vás to napadlo, snad nechcete říc’, že jsem to byla já, kdo vás připravil o rozum!“

„Slečno! ,“ řekl Vážka hořce.

„Neblahého blaha? Hm, co tím…? Aha, už chápu… Tedy takhle jste mi porozuměl! Nebylo to přece nic víc než abych tak řekla vyznamenání, z mé strany snad poněkud nerozvážné, ale nebylo nijak míněno jako nějaké, jako nějaká, jak bych tak řekla, nějaká taková initiation, to ne, to byste mi byl špatně rozuměl. Přiznám se, že jsem byla unesena, jako bývám vždy, silným muzikálním momentem, zvláště je-li to kantiléna, a onoho blaha dostalo se vám jako umělci od umělkyně, jako dárci této radosti, nad niž neznám větší, jen jako umělkyně umělci, nic víc, pane Vážko. Zapomněla jsem snad v té chvíli na jednu věc, na vaše mládí…“

Tynda povídala tyto věci mladistvému komponistovi s nejčarovnějším úsměvem; vrážeti takové žhavé jehly do srdeční jamky zblázněncům po ní bylo jí ještě nad všechny hudební momenty. Hlas její zněl jako nejhlubší, ale tichoučký zvuk flétny:

„Cítila jsem ovšem ihned, že jste se zmocnil mého polibku docela v jiném smyslu, a byla bych vás vyvedla z toho omylu, kdybyste byl přišel druhého dne anebo se byl ještě někdy ukázal. Byla bych vám řekla, že bych vás jako komponistu mohla mít velice ráda, a taky mám, ale jako milenec byste nebyl mým ideálem…“

Zadívala se pozorně do něho a dodala:

„To rozhodně ne…! Ačkoli mám pro ryšavce jistou jakousi faible… K tomu se přiznám… Ale u vás je to přece jenom trochu přespříliš přehnáno…“

Až dotud pil Rudolf Vážka Tyndin bolehlav medem slazený bez odporu, ale nyní se zakuckal:

„Já vím, jak musí vypadat ryšavec podle vaší – vaší faible, aby se mohl státi vaším milencem…“

„Nuže?“

„Nuže, stojí tady za mnou a nespouští z vás oči! A vy – vy své máte taky jen pro něho!“

„Co vy můžete vědět o mé slabosti pro toho pána a jak ho můžete vůbec znát?!“ optala se zbystřivši vylekané zraky.

„Viděl jsem vás s ním v karlínském parčíku onoho posledního odpůldne mého neblahého blaha…“

„Ach-cha!“ zasmála se Tynda se vzdechem úlevy. „Tak proto vy jste už nepřišel! Ubohý Véna Nezmarů, kdyby ten tak věděl, že jej někdo pokládá za mého milence! Zamilován jest ovšem strašně, a sice asi tak, jak vy – ani ponětí mít nemůžete, docela podle jiných not, než vy skládáte! Chuďas se ovšem víc neodvažuje než těch pohledů, jež mu tak závidíte, a běda mu, kdyby se odvážil! Jistě nemáte ani tušení, kdo to je, jinak byste svou domněnku nebyl vyslovil, ale nevědomost urážky nečiní… Ten pán je takto, ovšem ještě dlouho ne, nastávajícím inženýrem, ale jinak je to bohužel syn našeho továrního hlídače, což ovšem nepřekáží, aby nebyl ideálem mužství snad několika set Pražanek všech tříd, ale především předních, jako brankář Patricie, který nedostal dosud ani tolik gólů, co má prstů na jedné ruce. Hoši v klubu s ním nemluví, protože je stojí strašné peníze jako tajný profesionál, ale my holky jsme po něm všechny potřeštěny. Uvážím-li, že ze všech zbožňuje jedině mne! Ale co vám povídám takové věci, chudáčku Vážko! Na toho byste věru nemusel být žárliv, i kdybych vám byla dala k tomu právo… Moje jediná láska je opera, a jestliže ta bude odmítnuta, potom, můj ubohý korepetitore, stanu se paní milionářovou, ženou tamhletoho hezkého pána, který tamhle tolik sotí na pana císařského radu, mého otce. Toho doporučuju potom vaší žárlivosti… ačkoli bych tisíckrát raději studovala s vámi padesát rolí v divadle. Zazpíváme si aspoň ještě dnes spolu, ale seberte se – a nedejte se mi do pláče, blázínku, dívají se na nás lidi.“

Bylo nutno vlídně nechat jej stát a jít za paní Maynau a dr. Prinzem k panu císařskému radovi dát si potvrdit, že otázka zůstat či nezůstat vyřízena je příznivě.

V celé dvoraně panoval tou dobou halas několika set rozvázaných jazyků tak hlučný, že crnkot hudby horlivě koncertujících tamburašů ani dost málo neprorážel. Gesta dirigentova byla větší než sonornost jeho kapely, a nikdo ani nepozoroval, že najednou hraje i hudba, i řeční pan Benedikt Benda o selfmademanech asi pěti posluchačům.

Pan ředitel, kterýž se také vrátil od pražského žampuse k smíchovskému, marně na tu soutěž upozorňoval dr. Zouplnu, až nad hlavu pohříženého v disput s oběma filozofy, z nichž mladší byl navzdor svým šedinám dosud suplentem místní střední školy a starší objevil se soukromým učencem Josefem Pelíškem, originálem, o němž dr. Zouplna mnoho slyšel a který býval v literatuře i citován, ačkoli sám nic nepsal krom polemik s překrucovateli jeho výroků.

Jak dlouho s oběma ostatními trosečníky tonul v bezednostech analýze i syntéze, ani nevěděl, až ucítil na rameni dotyk Mániny ručky, již by byl ucítil snad i železným brněním, jakkoli byla jemná.

Vybouřen rozhlédl se.

„Pojď se také podívat s námi! Ukazujou zrovna soukromé apartmány rezidence,“ zvala jej Máňa a potichu dodala:

„Abys viděl, jak to bude mít jednou zařízeno mistress Mourová!“

Málem by byl odpověděl nevrlým posunkem, jaký si vůči své ženě tu a tam již zvykal, ale vtom padl zrak jeho na obrovské jednolité okno nad orkestrem, již celé pokryté jinovatkou, jiskrně prozářenou od veliké aureoly, v jejímž středu tkvěl touš úplňku – a vzchopil se hned.

Všichni hosté byli v proudech na pochodu k estrádě, která měla po obou stranách vchody k soukromým komnatám rezidence, ruku v ruce připojili se Zouplnovi se svou společností k průvodu, řízenému služebnictvem ku pravému vstupu.

Uprostřed, v čele své elitní užší společnosti, stál Mr. Mour se slečnou Ullikovou, zavěšenou v jeho rámě, po jejím boku nalézal se pan císařský rada, prezident akciové společnosti Turbina, její otec, a takovým způsobem byl průvod ostatních hostí jakousi defilírkou kolem hostitele a jeho družiny. Dr. Zouplna podržel ji v bystrém střehu.

Když se blížili k širokým stupňům estrády, pocítil Arnošt v lokti svém mírný, ale zvyšující se tlak vlevo, provozovaný rukou Máninou, zcela nepopiratelně táhla jej za sebou vlevo, jako médium čtenáře myšlenek. Myšlenku její četl také zcela zřetelně, ale nevyhověl jí, a když nepovolovala, řekl tiše, ale rozhodně:

„Ne, za žádnou cenu ne!“

A tak prošli manželé Zouplnovi co nejzáze vpravo od ústřední skupiny, k níž tíhlo poraněné a špatně zahojené dětinné a sesterské srdce Máničky.

Tíseň na schodišti k vnitřním komnatám byla tím větší, že ač jinak dosti prostranné, nebylo vypočítáno na náhlý nával několika set lidí mimořádně rozjařených a posedlých náruživou zvědavostí, stále novým a novým překvapením ohromovanou. Jedněmi schody šlo se nahoru a druhými dolů; mezi poschodími naskytovaly se průhledy, jimiž oba proudy na sebe viděly, a v těchto místech oslňoval také nádherný lift na podívanou pilně nahoru a dolů jezdící uvnitř ohromného sloupu ze zlaceného mřežoví.

Sta girandolových světel, ztisíceronásobená zrcadly vyplňujícími celé stěny, ztěžovala orientaci očím oslněným prudkými barevnými dojmy a nezvyklými formami architektury a dekoru amerického, sluch omamován anglickými jmény komnat, jež vyvolával chicagský Plzeňan: Reception room, Parlor, Dining-room. Do jednotlivých místností se nesmělo, vchody byly přetaženy tlustými šňůrami jako na výstavě interiérů.

Po kobercích příliš silných a měkkých, tyčemi k stupním dosud neutažených, klopýtali k své vlastní švandě hosté Mourovi, i teprve tady odškodňovali se za jeho vychloubačskou zpupnost, ač nejasně pociťovanou fraškovitým pojímáním situace. Do toho všeho řval velký orkestrion vystavený v dining roomu bez ustání „Yankee-doodle“ a pan ředitel pomocných úřadů s porozuměním podíval se na dr. Zouplnu, když jej uslyšeli. Největšímu zájmu těšil se bedroom for the mistress v nejhořejším patře; tady ve dveřích dokořán otevřených viseli zvědavci jeden na druhém jako včely v roji a zvláště paničky měly oči navrch hlavy, nahlížejíce jedna přes druhou jako do pokladu v blanické sluji. Uprostřed stěny proti vchodu stálo lože nádherou nápodobné státní lodi Benátské republiky, bucintoru.

„Tady tedy bude spávat naše Tynda!“ neodolala podotknouti tetička Papauscheggová. „Pojď se podívat blíž, Máničko!“

Mánička by se byla na ta slova raději propadla vůči překvapeně zevlujícím tvářím a ohlédla se po svém útočišti – Arnoštovi.

Ale ten byl ten tam, ani nevěděla, kdy jeho lokte pozbyla.

Jako by se do země propad!

Že by byl všechny ostatní napěchovanou soutěskou schodiště dolů předběhl, bylo vyloučeno, nejvýše mohl zmizeti po stupních vzhůru, a ty – namoutě! – už nikam jinam nevedou než na půdu!

Máňa vyvinula se z řady a střehla opatrně po Arnoštovi… Opravdu – tu stál v sotva znatelné siluetě na nejhořejší podestě schodiště, už neosvětlené, před černými zavřenými železnými dveřmi u velkého okna, jehož jinovatkou svit měsíční sotva proráží.

Co to tu tropí?

Rukou utírá ledový nálet z okna, hustý jak kožich, až poprašek jako sníh kolem lítá, konečně vytahuje nůž a jím odškrabuje přímrazek ze skla – marně – průhledu se nedodělá.

Tu se už nerozpakuje, ale nahmatav konečně zámyčku, prudkým trhnutím otevírá vyhlídku… Opatrně jako zloděj… je v cizím domě…

Snad mu není nanic… Hle, podepřel se loktem o rám otevřené špehýrky a vyzírá ven do měsíčné noci, hlavu opřenu o dlaň… To je jeho oblíbený postoj u okna – hněte-li jej cosi, co nelze slovy vyříditi… Tu schyluje se jeho hlava pomaloučku, až mine dlaň… a pomaloučku se zase pod dlaň vrací… a zas mine a zas vrací… samosvojný to Arnoštův gest… když hnět hluboko tkví v srdci a když myslí, že jest nepozorován…

Takhle nejsnáz nastydne… mrazivý závan sahá až sem k ní.

„Arnošte!“ zavolala Máňa polohlasem.

Marně, neslyší…

Potichu vyšla po stupních za ním.

Neví o ničem.

Chce mu položiti ruku na rameno, ale zarazí se při pohledu vyhlídkou ven.

Výhled její dvojbarevný jako vlajka, nahoře temně azurná, dole skvěle bílá, nahoře nebesa, na nichž násilná zář měsíce, odtud neviditelného, zhasla téměř všechny hvězdy, dole oslnivě bílý sněhový svah, na němž vybíjí se všechen jas úplňku, dnes až zázračně mohutného.

Temenný obrys daleko protáhlého návrší byl by téměř pravidelně vodorovný, kdyby přímku nepřerušovala kontura skupiny budov, Máničce – ejhle – náhlým rozbřeskem povědomých!

Ano, to se rozumí, v tu stranu nutně leží observatoř vysoké školy technické.

Kopule návějí na jednu stranu naběhlá, rozeklaná od temene k římse černě zejícím obdélníkovým výsekem. Náhle se kopule něco pohnula, až se strašidelně svým výsekem otočila, z návěje na jejím čepci kus opadlo a rozlétlo – tak jasno bylo, té noci…

A Arnošt, nemaje tušení, že za ním stojí jeho Máňa, jeho láska vezdejší, pro niž opustil tamtu nadzemskou, neustává ve svém mučivém pohybu hlavou.

„Arnošte – pojď – domů!“ řekla Máňa hlasem, jejž sama za svůj nepoznala.

Neulekl se ani dost málo, okamžitě uposlechl a dal se odvést dolů do sálu, kamž přibyli s posledními zvědavci na soukromé apartmány rezidence Mr. Mourovy.

„Kde jste se od nás trhli a kde jste se opozdili?“ vyptávala se tetinka Rézi.

Ale Máňa neodpovídala a jala se strojiti do svého pseudoastrachánového pláště, a také dr. Zouplna byl hned ve svém kalmuku.

„Teď, když to má být nejlepší? Počkejte, vždyť Tynda má zpívat! My se nehneme!“ protestovala tetička Rézi.

„Není mi dobře!“ postěžovala si Máňa a trpnému jejímu vzezření lehko bylo uvěřiti.

„Pochopitelno! Pochopitelno!“ řekl nenapravitelný strýc ředitel, když si podávali ruce na rozloučenou.