Turbina

To už tramvaj s celou společností uháněla mostem, když paní ředitelové přišla otázka:

„Co to dnes dávají u Švandy, že je takový nával obecenstva?“

„Já myslím, z toho, co vezeme, tam nepáchne ani noha, milostpaní,“ řekl konduktér, proštipuje jí lístek, „dnes tam mají divadelní večer Umělecké družiny, a to není to obecenstvo na to – tohle vypadá všechno málo inteligentně.“ Krejcar spropitného, vznášející se už ve ždibci paní ředitelové, nezměnil majitele na tato slova, ačkoli mohla býti projevem docela objektivního mínění zřízencova.

A paní ředitelová, ač měla příležitost ukázati, že náleží k inteligentnímu obecenstvu, jemuž jsou večery Umělecké družiny ve Švandově divadle nade všecko, nepřestoupila k divadlu, a vůbec nikdo z celé tramvaje, která zatočila kolem Ringhofferovy továrny.

Konduktér, dávaje znamení k odjezdu, konstatoval to zvlášť významným pohledem věnovaným paní ředitelové. Leč ta neměla ani času dopáliti se, nýbrž obrátila se s náhlým rozbřesknutím k svému manželu:

„Ty, poslouchej, tohle všechno jede na dnešní amerikánský večer, jak to tu stojí a sedí!“

A bylo tomu tak.

Když zastaveno na konečné stanici, vystupovali poslední a konduktér, vyňav z blůzy Mourovu plaketu, řekl:

„Milostpaní, není libo jednu vstupenku na tu rezidenc?“

„Děkuju vám,“ odsekla podrážděně, „mám už, a přímo od pana inženýra.“

„Já taky, milostpaní; škoda, bude tam tedy o jednoho méně, já čas nemám!“

„Propánaboha, lidinky drahý,“ zalomila rukama paní ředitelová, „konduktéři tady nabízejí vstupenky na rezidenc jako na výstavu.“

Bylo to skutečně na pováženou a její společnost velmi poplašeně pozorovala následující dojíždějící tramvaj, rovněž plnou společenské turnýry na sedato i stojato a na nejdolejším záhybu skřípěl třetí vůz, zdaleka již prozrazující nadpřípustný náklad slavnostních hostí.

„Nejlépe bychom udělali,“ navrhla paní Máňa dmychajíc do pěsti a dupajíc, „kdybychom sedli zas do vagónu, hned jak obrátí.“

Vtom prošlehl černou tmou ostrý žlutý blesk, provázený pronikavým hvizdem, na strmé stráni nad nimi stoupla takzvaná zpívající raketa, obrovské velikosti, osvětlujíc úžasná, na okamžik oslňující sněhová břemena svahů, na nichž začernaly se porůznu budovy. Raketa ostře odhalila tu řadu lidských siluet, pohybujících se namáhavě do výše, a když ve výšce dosoptila, sněhové stěny zase nočně zmodraly a průvody lidí vzhůru se pnoucí zčernaly na důkaz, že jsou faktem, a nikoli pouhým přízrakem světelného efektu.

V nastalé tmě zůstal však trčeti veliký světelný oblouk ve výši a pro úžasně černou noc nebylo oku snadno náležitě daleko v dohledu jej umístiti. Teprve za vteřinu ukázalo se, že je to okno neuvěřitelného rozpětí a tím impozantnější, že bylo kryto jedinou jednolitou skleněnou tabulí, bez jakéhokoliv rámového přerušení.

„Tam se vejdou tisíce!“ řekl pan ředitel. „I pojďme, jsme-li tu jednou, zdá se mi, že to bude brajgl, jaký tak hned neuvidíme.“

Přes tu chvíli vyhvizdla k nebesům raketa.

Všichni šli jako fascinováni oknem, nikoli planoucím, ale přesyceným záplavou chladného obloukového světla do noci se šířícího. Čirost skla byla asi do dvou třetin výše zakalena oblakem ledového náletu na okraji zrnitě blyskotavého, a když naše společnost vystoupila dost vysoko, rozeznala na jinovatém oblaku ostrý stínový obraz dirigenta v nejnáruživější práci.

Z hudby samotné nebylo naven slyšet ani zbla pro halas panující před vchodem, jenom velmi zvolna sajícím tento nával, který se tu změnil v stojící zástup veselé nálady, mrazem nezkrušitelné. Velmi živě bavil se sporem strážníka s vypalovačem rachejtlí, chlapiskem patrně mazaným. Marně mu strážník, kymáceje dlouhou svou, chocholem zakončenou postavou, zakazoval vypáliti už i jen jedinou prskavku, poněvadž „k tejto slavnosti, na vstupenky přístupnej, nebyl ohlášenej žánej ohňostroj a rovněž tak povolenej“.

Ohněstrůjce tituloval strážníka panem inspektorem, s největší zdvořilostí mu vykládal, že zákaz pánu hned po první raketě oznámil, pán že se hned spojil s americkým konzulátem a ten mu sdělil, jen aby se pálilo dál; strážník hrozil zatčením, což by bývalo velmi těžko, ježto sebedelší rámě bezpečnosti nedosáhlo přes hradbu, a v jejích vratech bylo nazděno přes sto hostí. Ostatně by prý si to pan inspektor rozmyslil, dotknouti se amerického občana na americké půdě, přičemž ukázal na hvězdný prapor nad sebou, mrazem ztuhlý, ale když strážník vyslovil přímé podezření, že je Amerikán nepochybně z Vršovic, dostalo se mu odpovědi, že ani z Vršovic, ani z Prahy, ale z Plzně, jenže ne zdejší, ale z té v Šikégu, a hned potom pozdvihna hlavu přes hlavy namačkaných set, oslovil negra neuvěřitelně obrovského, pod verandou vstupenky kontrolujícího, sprchou nejhbitější yankejštiny. Kolos negr, oděný v drahocenný kožich a čepici, snad stejné ceny, jako nosil jeho pán, vyrazil ze sebe hrdelní vzkřek největšího opovržení, ale potom vypjal hlavu, a vyhledav pohledem strážníka, vychrlil vůči němu spoustu anglických vět s úžasnou rychlostí, mimikou a gesty a skončil pomlkou, za kteréž rozhořelé jeho oči utkvěly na protivníku, rozšklebené jeho zuby vypadaly jako běloskvoucí pěna smetany na čokoládě. Potom se zase vrátil ke své funkci a za každým přijatým lístkem rozlepily se jeho cinobrové rty po novém „Please!“

A Plzeňák z Chicaga vece k strážníku v nejpůvodnější pražštině:

„Nu tak viděj, pane inspektor!“

Shromáždění projevili zřejmě nevoli z této vážnosti k veřejnému orgánu, což však nebránilo americkému ohněstrůjci, aby nepokračoval:

„Tak ty rachejtle tady máme ještě dvě, pane inspektor, a ty vypálíme současně, aby se to odbylo při jedné zlosti.“

„Jménem zákona!“

Ale dříve než dořekl, vyletěly obě prskavky najednou a drzý ohněstrůjce neodpustil si, aby nedodal:

„Tak ty dvě poslední letěly – jménem zákona!“

Tato ukázka neomaleného amerikanismu jistě by se nebyla minula náležitou odvetou obecenstva – jenom nevážnější jeho živly přijaly propovídku chicagského šibala chechtem kdyby všeobecná pozornost nebyla bývala okamžitě upoutána novým neočekávaným divadlem.

Ukončiv zakázaný ohňostroj, Amerikán otočil totiž spouští mocné obloukovky, kteráž příkře ostrým světlem prudce vytrhla průčelí rezidence Mr. Moura z černa tmy k efektu vpravdě ohromujícímu.

Tato téměř skvěle bílá, zlatem oslňující, vpravdě americká architektura pražského sídla českoamerického boháče s vyčnělými, do velké vzdálenosti míněnými detaily yankeeovsky aplikované renesance, jichž hranaté kontury byly ještě zvláště obtaženy mohutnými zlatými pruhy, přímo přeřvala portál okázale románského stylu s mnohonásobnými oblouky střídavě červeně a stříbrně vinutými, dovnitř se zmenšujícími.

Navzdor ohromující brutalitě prvního dojmu nebyl celek bez fascinující poutavosti, záležející v kontrastu mezi žárovkami, teple žlutými, jimiž byl portál přeplněn, a mezi fialově bílým obloukovým osvětlením fasády.

„Kdyby vtom momentu tady venku spustil orkestrion,“ podotkl pan ředitel, „víte, takový náramný na setrvačník, nic bych se nedivil!“

Spustilo však něco jiného, kolosální negr v drahocenné kožešině vyťal někomu nenápadně doručený, ale postačitelný políček, který zasaženého z řady přistupujících zrovna vyhodil. Ať snad nebylo něco se vstupenkou v pořádku, či se snad jednalo o vetření načisto bez vstupenky, je jisto, že políček nebyl nemístný. Postižený ošumělec se sportovní čepicí a s vlněným uzlem na krku spílal co nejsprostěji ztráceje se do nočních tem. Ale dr. Zouplnu přece jenom pobouřil tento políček nejen jako surovost, ale hlavně jako útok černé kůže na bílou, i ťalo jej to přímo pudově a hnětlo tím nepříjemněji dodatečnou úvahou, že by si tenhle nigger ve Spojených státech jistě nic podobného proti bělochu nedovolil, dále že podobný dojem měla jistě velká většina svědků výjevu, že však nikdo z nich ani nemukl, a konečně že i on sám, dr. fil. Arnošt Zouplna, podržel jazyk za zuby naprosto. Přes tu okolnost ani dost málo mu nepomohla prudkost, ostatně docela ignorovaná, s jakou vložil svou vstupenku do dlaně černochovy, přičemž mu neušlo, že dlaň tato je asi navlas tak bílá jako líce spílajícího Košířana.

S pocitem, že mu asi schází ještě mnoho do dokonalého demokrata, vstoupil dr. Zouplna se svou společností dovnitř. Již ve vestibulu (pod stropem toskánsky kazetovaným a sochami Evropy, Ameriky a Svobody na bronzovo ozdobeném) bylo patrno, že v domě tomto panuje temperatura v každém ohledu vysoká.

O náladě vysoce již pokročilé svědčil bezohledný lomoz místnost naplňující a každou chvíli vybuchující ve sborové a hromové „hip-hip-hurá“.

Hulákání to až otřásalo skleněnými dveřmi vstupu, zarámovanými do úhlopříčen podle empiru pod velkým severoamerickým orlem.

Otvírali a zavírali je neustále dva groomové.

A „hall“ sama?

Byla tak rozsáhlá, že k jejímu vydatnému osvětlení taktak stačily dvě obloukové lampy, holdující nestálostí světla tehdejším elektrickým mravům a visící mezi dvěma páry předlouhých praporů buď hedvábných, anebo z látky hedvábí nesmírně podobné, což dodávalo síni velmi distingovaného vzezření. Prapory byly český, rakouský, uherský a severoamerický.

Přes ruch a hluk, a někdy i ryk, bylo přece chvílemi slyšeti jemný hudební cvrlikot, ovzduší naplňující a kupodivu neumlčitelný. Brzy se ukázal jeho původ, když spustil forte, jež zaznělo jako rytmický pleskot na veliký kožený kapsář zvonivými klíči přeplněný. Byl to velmi četný tamburašský sbor, sedící na orkestrádě vynesené na sloupech až do výše monumentálního jednotabulového, celý průčelný oblouk zaujímajícího okna. Týž prostor co okno zaujímala na stěně protější ohromná freska, představující kýs mytologický výjev.

Ostatní dekor hallu zůstal prozatím neodhadný, ale ze záhady zákoutí probleskoval cizotvarý, urputný a zpupný ornament zlatitě zelenavých, červenavých a modravých odstínů.

„Nemohu si pomoci,“ podotkl pan ředitel, „ale dívám-li se na ty oblouky klenbou se pnoucí, musím nutně vzpomínat na americká plnicí kamna.“

Dr. Zouplna neodvětil; jemu, velkými shluky lidí očividně a třeba přechodně zbrklých dosud neobodřenému, bylo z toho všeho trochu divoko. Proto byl rád, když ředitel nalezl pro všechny hned místa a bez otálení svou společnost na nich usadil.

Sedělo se za stoly seřaděnými jako k monstrbanketu a ředitel tíhl k řadě stolů u stěny, poměrně ještě nejméně zalidněných.

Sotvaže se svými zasedl, obrátil se k němu jeden z protějších soustolících obličejů a prohodil rozčileně:

„Obsazeno!“

„Proč to, pane, konstatujete, když to celý svět vidí?“ řekl pan ředitel, povstana s nejzdvořilejším gestem, „abyste však měl potěšení také zvěděti, kým obsazeno, tedy prosím: doktor medicíny paní Ullik-Zouplnová, paní Terezie Papauscheggová, moje choť, doktor filozofie Zouplna a já, ředitel pomocných úřadů rrrytmistr Papauschegg.“

Oslovený poněkud zmaten ohlédl se po dvou třech kamarádech jako o radu a potom pověděl pouhou ozvěnou dřívější své kuráže:

„To by mohl říc’ každý!“

Jenom to dechl.

„To bych neradil nikomu,“ zněla odpověď pana ředitele, stále co nejzdvořilejší, „neboť kdybych se dověděl, že se někdo vydával za rytmistra Papauschegga, došel bych si například pro jeho uši. A že si nevezmu na památku vaše, pane, to děkujte jen té okolnosti, že jsme tu vlastně všichni hosty a že nemám s sebou náležitý kus nepromokavého papíru.“

Nastala pomlka.

„Ale pro moje byste si nedošel, za to vám ručím, pane rytmistře,“ ozval se tenký hlásek, náležející rozkladitému vytáhlíku z družiny.

Pan ředitel pomocných úřadů s nejlíbeznější tváří podíval se napřed na jedno, potom na druhé ucho protivníkovo a prohodil s nejpřívětivější ochotou:

„No – proč ne?! Nemám sice tak velké kapsy, ale navlékl bych je na motouz jako párek koroptví!“

Máňa popadla svého muže za loket a udělala na něj okrouhlé oči a on na ni nejinak.

Tenký hlásek chvíli neodpovídal, ale než se mohl ujmouti slova, přišla z boku výstraha:

„Zaraž, Panocho, ano?“

Máňa a teta Rézi vyklonily se po mluvčím – ano, byl to on – Bouďa, ob tři čtyři pány vpravo.

Vstal mrzutě, obešel stůl, políbil dámám ruce („Rukulíbám, tetičko! “) a přivítal se s pány, osloviv je příbuzensky na vysvětlenou pro kamarády. Bylo patrno, že je mu výjev velmi nevhod. Trapnost jeho byla naštěstí zmírněna tím, že tamburaši skončili právě svou třepetavou melodii, což celý stůl uvítal zas demonstrativním „Hip-hip-hurá!“

Za tohoto halasu odbylo se vzájemné představování s vybranou korektností a tím honosnějším libomravem, čím větší rozpaky bylo navzájem překonávati. Formy přitom byly bezvadnější než slova, jež podobala se jakémusi blahosklonnému huhňání, stěží srozumitelnému, jako „nemilé nedorozumění“ anebo „omluvitelné přenáhlení“, přičemž si všichni podali ruce, vyjma Panochu s ředitelem. , vesměs jména, jež Mánička už kdesi kdysi slyšela.

A když tetička Rézi náležitě prokoukla, ejhle, uviděla, že v nejbližším sousedství této společnosti, právě na doslech, jak zakročení Bouďovo bylo dokázalo, shromážděny jsou všechny smokingy Patricie, jež jistě představovala nejjemnější smetánku, jakou byla společenská odstředivka s to, aby dodala dnešní slavnosti.

“, řvané rytmicky sborem, otřásaly celou místností, a to tak důsledně vytrvale, že to jistě nebylo bezúčelno. To nebyla oslava, nýbrž demonstrace!

Tetička Rézi sklonila se k Bouďovi a řekla mu něžně:

„Myslívala jsem vždycky, že jsi ty ten největší klacek v celé Praze, ale dneska jsi se zachoval opravdu galantně!“

„Děkuji ti, tetinko,“ odvětil Bouďa, „ačkoli mi vlastně jen tak beze všeho popíráš můj pražský rekord; doufám jej však uhájiti.“

Ale to bylo jen tak jalové navázání rozmluvy, jejíž vlastní předmět tetička měla už chvíli na zřeteli, lorňonem soustředěném.

„Prosím tě, co to má strýček s tím divokým malířem? Před chvílí by se byli málem snědli a teď se baví, jako by se znali léta. Oba zmizeli od stolu jako – jako –“

Bouďa dobře věděl o nich a věděl dobře, jak zmizeli.

Panocha dal panu řediteli nepatrné znamení hlavou i očima a vzchopil se, za chvíli, aby to nebylo nápadno, odešel za ním pan ředitel.

Bylo na ně odtud dobře vidět, stáli téměř uprostřed dvorany a zřejmě jeden druhého humorem překonati se snažili.

„To on vykládá strejcovi o svém obraze – tam na zdi naproti, to je od něho,“ řekl Bouďa tetince. Vypadalo to tak a skutečně nebyl Bouďa daleko od pravdy.

Když se setkali vprostřed sálu, oslovil Panocha pana ředitele takto:

„Váš synovec, pane rytmistře, jinak klacek, ale takto dobrý hoch, přerušil naši zábavu, když byla v nejlepším.“

„Lituji toho velice,“ odvětil pan ředitel s výrazem obzvláštní dvornosti, „ale myslím, že nám nic nebrání, abychom v ní pokračovali; nemýlím-li se, bylo právě na vás slovo.“

„Prosím, vy jste se ráčil vyjádřiti, že byste si popřípadě vyprosil moje uši na památku, pane rytmistře!“

„Jsem ještě stále velmi ochoten rozmnožiti sbírku svých loveckých trofejí o toto splendidní číslo!“

„Hm!“ řekl malíř, a obhlédnuv pana ředitele z pravé i levé strany právě tak, jako mu to udělal on před chvílí, prohodil:

„A mně by se zas líbily vaše frňousy, ačkoli jsou podvodně nastavovány a jistě pouštějí… hehehe!“

„Dělejme, prosím, jako bychom studovali tuhle strašnou mazanici naproti, chacha,“ navrhl pan ředitel, který lorňon své choti takřka cítil v zádech.

„Velmi lichotivé, tato mazanice pochází ode mne! Vaše kníry musím míti stůj co stůj, eh-eh-eh!“

„Ó pardon! Kdybych byl měl jenom dost malé tušení… můj unáhlený úsudek mne tím více mrzí, že se jedná o váš poslední obraz, vůbec poslední, nejste-li lepší šermíř nežli malíř, ach-ach!“

„Zdá se, že odbočujeme!“ řekl malíř bledna. „Kde vás mají vyhledati moji přátelé?“

„U mne v úřadě, pane, zítra ráno,“ řekl pan ředitel a udal adresu. „Budou tam očekáváni mými přáteli!“

Oba pánové se rozešli, ale malíř Panocha už se ke stolu nevrátil.

„A co představuje tedy ta malba?“ tázala se paní ředitelová svého muže.

„Ale nevím už, jak to jmenoval!“ odtušil tázaný.

„Název obrazu jest V římskořeckém slohu!“ pospíšil si posloužit Bouďa.

„Dovol, tetinko, na okamžik lorňon!“ velmi živě poprosila Máňa, a když jí bylo vyhověno, zahloubala se do fresky.

Malba představovala velký kus trávníku uprostřed lesa, mezi jehož kmeny divé ženky a lesní mužové s velikým účastenstvím přihlíželi k výjevu na trávníku se odehrávajícímu. Tu zápasila víla s kozonohem a zápas vůčihledě blížil se rozhodnutí, čemuž nasvědčoval i soudcující Mílek, který téměř k zemi nakloněn, tiskna píšťalku mezi rty, nemohl se dočkati, kdy odpíská lopatkám víly na trávník položeným. Římskořecký zápas… syžet vzniklý ze současné sportovní horečky.

„Chudák!“ řekla Máňa a vrátila optický aparát tetince. Ta se hned vpila do obrazu.

„Inu, chudák!“ řekla tetinka se sentimentálním názvukem, „to je osud nás žen všech, téměř všech!“

Bouďa vyprsk zadrženým smíchem a tetička navraštila obočí.

„Tak to Máňa nemyslí,“ řekl, „nýbrž lituje ji, Lujzu Lonskou, která se zastřelila, když Panocha vystavil svůj původní olejový obraz téhož syžetu a názvu, a ovšem menšího formátu, v Rudolfině. Na tomto provedení ve velkém není ovšem z původního vtipu nic vidět. Tenkrát víla byla věrnou podobiznou Lujzinou a ten kozonoh měl hlavu Panochovu, dostal od ní kvinde, a tak se pomstil. Prosím vás, odborná učitelka na měšťance! … Byl to tenkrát skandál, obraz musel z výstavy.“

„Pacholek!“ podotkl pan ředitel.

„A nyní to Mour u něho viděl a dal si to sem namalovat. Mně se to zásadně nelíbí, už proto, že je to vnitřně nepravdivé, římskořecký zápas zuby a nehty zakazuje. Pravidelně však se ženská tak dlouho koncentruje nazad, až se dostane na záda.“

„Bouďo!“ řekla Máňa svým z domova druhdy povědomým přízvukem a Bouďa zmlkl.

„Prosím vás, přátelé,“ rozhovořil se najednou dr. Zouplna, který tu až dosud seděl jako v Jiříkově vidění, „kde to vlastně jsme? Zdá se mi, jako bychom seděli v čekárně v Plzni na nádraží a vraceli se z výletu zčásti značně nachmeleni, a zatím jsme přišli na slavnostní otevření takzvané rezidence Mr. Moura. A hostitele jsme dosud ani neviděli!“

Srovnání s nádražní čekárnou nebylo tak nevhodné, proudy nových příchozích stále ještě se netrhaly a postupovaly mezi stoly v sivobílé záři obloukovek.

Všude bylo vidět užaslé, ohromené a také rozčarované tváře.

„Bude-li to takhle trvat do devíti hodin, nehneme se tu, mohou tady být už aspoň čtyři tisíce lidí,“ řekl pan ředitel.

„Oho, kde by se vzaly? Bylo pozváno ovšem dva tisíce lidí, počet to věru amerikánský, pro pražský soukromý večírek naprosto neslýchaný, ale došlo k němu čistě kalkulačně, stavebník objednal dvoranu na dva tisíce lidí a dnešní večer má být jakousi obtěžkací zkouškou, zdali architekt držel slovo. Vím to zcela určitě, pánové, tiskl jsem pozvánky a dostal jsem první, hned jak vyšla z lisu – prosím, Beneš Benda, majitel reprodukčního ústavu!“ představil se mluvčí po oblíbeném pražském způsobu na konci řeči.

Nejinak než jako by byl spadl z nebe, ačkoli tu seděl od prvopočátku, dýmaje z veliké, pěkně zakouřené špičky, představující krásnou, docela nahou, ale obutou a nafrizírovanou dívku z pěnky, nemilosrdně probodenou od zad břichem ven krásným jantarovým ostrounem, vlastní to tryskou špičky – smála se svému bolestnému osudu nejšťastnějším smíchem.

Nikdo si dotud pana Beneše Bendy ani nevšiml, ačkoli se chvíli mluvilo i přes jeho hlavu, a když se pan ředitel a jeho společnost odvetou představovali, mávl rukou a odmítl prostě:

„Dyť já vím, seděl jsem tady, když vašnosti přišel. Byl jsem tady vůbec první,“ pokračoval šťasten, že se může zúčastniti zábavy, „a viděl jsem celou tu menažérii.“

„Je to tu pravda velmi krásné, ale útulné míň!“ řekla paní ředitelová, „kdyby ti pánové aspoň s tím hurá přestali! Dlouho bych to nevydržela.“

“, provázené ohlušujícím potleskem, a nepřestali, dokud tamburaši zas nezačali. Byl v tom zjevný úmysl.

„Cožpak to už nic není, milostpaní,“ řekl pan Beneš, „proti tomu, jak to začalo, a jejej! To bylo boží dopuštění a vlastně dost pěkný skandálek. Ti mladíci tady přišli společně půl hodiny před ustanoveným časem a první, co udělali, bylo, že snědli celý bufet. Ale tak načisto jako kobylky, nezůstal ani drobet. Když přišli první hosti, bylo v bufetu jak vymeteno. Já znám tyhle čtveráky od Šaršlů, chodím tam každého dne na pivo a to je parta odtamtud. Spolek Zpozdilců, neračte dosud slyšet nic o nich? Samí propadlí kandidáti života, nesmrtelnosti, rigoros a státních zkoušek. To byla první společnost pana Moura, když přijel poprvé do Prahy. Dlouho si z něho dělali dobrý den, až náhodou poznal, že je voděn za nos. To bylo o slavném večeru, jejž Mour pořádal na počest autorů. Zpozdilci přivedli mu nejpřednější reprezentanty české literatury, a když se zasedlo k večeři, seděl kolem stolu téměř všechen současný český Parnas, pokud toho jména zasluhoval, jak to stálo na druhý den v časopisu Podruh, který celou věc prozradil. Geřtl už byl na stole, když tu udýchán přiběhl ještě jeden účastník hostiny, ten byl hostiteli představen po krátké rozpačité vzpomínce jako Žofouš Podlipský. Připomeneme-li, že mezi stolujícími byl také Jablonský, a dokonce i Chmelenský, sotva asi musíme dodati, že také z ostatních ani jediný neměl právo na slavné jméno, pod nímž byl od bodrého Čechoameričana vyčastován, psal tenkrát Podruh. Mour nikdy neodpustil tento bluf Zpozdilcům, kteří ostatně jakživi nic jiného nedělali. Mezi nimi a Mourem vzniklo nepřátelství bez dalších následků, poněvadž Mour dostal se brzy do jiných společenských tříd, až dnes po dvou letech došlo k jakýmsi oplatkám. Pan Panocha, jako stálý host u Šaršlů, se Zpozdilci známý, měl dostat na Nový rok od Moura honorář za svůj Římskořecký zápas, ale Mour výplatu učinil závislou na posudku znalců o dnešním večeru a Panocha rozzuřen přivedl mu dnes Zpozdilce na krk. Při lehkosti, s jakou se pozvánkami plýtvalo, nebylo nic snazšího než těm hochům zjednati vstup. Včera s nadšením umluven byl komplot a usneseno hladověti od rána, aby útok na bufet korunován byl co nejúplnějším zdarem, neboť nečiniti zásob bylo prohlášeno čestnou zásadou. Spoléhání na to, že jest Mour v jistých případech držgrešle, ukázalo se oprávněným, a tak smeten celý bufet ve čtvrthodině…“

„Bufet pro dva tisíce lidí?“ podivil se pan ředitel.

„To je právě to velkolepě rekrační, že tomu tak, vždyť jsem se na to schválně přišel podívat. Ovšem že se nesmí zapomenout, že pro užší kruh sta pozvaných pořádá Mour zvláštní banket v interních místnostech rezidence, proto, jak račte vidět, je v čele sálu ještě prázdno, a že jakmile se vidělo, že se bufet plení, všichni až do té chvíle přišlí vrhli se na pomoc, ale to už z Moura nikdo nesundá, že mu sto lidí snědlo, co připravil pro dva tisíce. První útok se podařil, Zpozdilci vyhráli, ale v druhém vítězem byla Amerika.“

Pan Benedikt Benda všecek rozhořel sdílností a pokračoval:

‘, a tu nastal veliký okamžik pro Moura, který se střežil ukázat i jen špičku nosu, jehož beztoho mnoho nemá. Ani kapku piva, řekl si, a namístě piva poslal stevardy s velikými sklenicemi american drinks. Zpozdilci, kteří šaršlovské považují vůbec za nejsilnější nápoj na světě, napili se podle žízně a výsledek Mourem očekávaný dostavil se v druhé půlhodině.“

Pan Benda přerušil na okamžik, a odkloniv se nazad ke stěně, vybídl pana ředitele:

„Račte se podívat takhle nenápadně tamhle vlevo pod stůl, leží tam tři z největších – tak se třídí mezi sebou – Zpozdilců, nehledě ani k těm, kteří nadobro odešli víceméně podporováni svými soudruhy. ‘ To je zas demonstrace proti tamburašům, těch je Mour protektorem, a proto mu hrajou zdarma. Mour může se po tamburínách utlouct! Ale to už nejsou Zpozdilci, to už je jiné obecenstvo, které se domnívá, že hip-hip-hurá je ryze americké, a řve pro pouhou rozkoš ze švandy.“

„Inu, brajgl, jak jsem předpovídal!“ podotkl pan ředitel, přičemž pocítil vzpomínku na svou aféru s Panochou jako zadřenou třísku, které se nelze hned zbavit. Kdyby byl býval spravedliv, byl by musel doznati, že ji zavinil sám svou brajglovskou náladou, do které se venku vemluvil.

„Ostatně, musím se přiznat, že tomu vašemu miliardáři Mourovi tuze málo rozumím!“

„Noohoho, s tou miliardou to nebude tak zlé,“ řekl pan Benda, „stačí, má-li milión, a miliónek dolárečků, pánové, to je dost hezká věcička v našich poměrech.“ A pohledna kolem – nejbližší kamarádi Panochovi byli následovali jeho příkladu a zmizeli po anglicku – pokračoval hlasem důvěrně sníženým:

„Vašnostové, on se vlastně nejmenuje Mour, ale Kazimour, a není rozený Amerikán, ale narodil se tady na Smíchově, třeba by to nerad slyšel a málokdo to taky věděl. Ale já ho dobře znám, byli jsme spolu zaměstnáni jako dělníci v závodu, který mi nyní patří. Já jako litograf, on jako strojník před dvaceti lety, oba chuďasové, ale dnes se za to nemusíme stydět, ani já ne…

Ale Kazimour byl otevřená hlava a podnikavec. Najednou se mi svěřil, že udělal vynález, a když se ho ptám jakej, vytáhne z náprsní kapsy, seděli jsme tenkrát na Plzence ve výčepu – novou punčochu! Ženskou modrou punčochu s bílým rantlíkem a pod rantlíkem bílé jméno Marie. Povídám, schov to, ať nikdo nevidí, že si ukazujem ženské punčochy – pardon, milostpaní! –, on ale vytáhne z druhé kapsy balíček modré bavlny jako bíle pokropený a povídá: Z téhle bavlny se uplete taková punčocha s tím jménem Marie. Povídám, co z toho máš, blázne, a on na to, uvidíš za měsíc, a ostatně zapijme to a nemluvme o tom dál. A za měsíc nato ukázal mi pět tisícovek, které mu za ten patent vyplatila jedna velká barvírna pražská. Ta vydělala s tím brzy značné peníze, zemská školní rada schválila to jako vyučovací pomůcku na dívčích školách, a že se ta věc neudržela, vězelo v tom, že se bavlna dala sice barvit na všechna jména, nikoli však na všechna lýtka zvlášť. Ale Kazimour řekl si: Pro mne je Čechie a Evropa malá, i odejel do Ameriky…“

„Prosím, pánové a dámy!“ ozval se tu hlas nad hlavami naší společnosti, v uličce mezi stoly ukázal se průvod sklepníků se spoustami příborů na sebe postavených a již naplněných slušnou porcí studeného uzenářského nářezu, každý talíř byl opatřen ubrouskem z hedvábného papíru.

„Mister Mour dává prosit, abyste ráčili vzíti zavděk!“ hlásil první ze sklepníků, oděný jako americký stevard.

„To je celý on, Amerikán Mour,“ podotkl pan Benda, „sázím na to krk, že telefonicky skoupil všechny velké smíchovské uzenáře, když byl Zpozdilci vydrancován, a tak jim dal, jak říkáme, definitýf fleka!“

„Chachá,“ zasmál se Bouďa jizlivě, „k nářezu, to jsme opravdu nemuseli lízt do smokingů!“

Ale pustil se do jídla s chutí. Mezi patriciji bylo sice vidět tu a tam podobný posměšný kritický projev; s nakrčeným nosem ukazovali si papírový ubrousek, známý italský výletník začal jíst řízek šunky jako makaróny, byl však osyknut, zkrátka všichni žertovali, nikdo však neodmítl, poměrně pozdní hodina večerní všem dodala neodolatelné chuti.

„V Americe se Mourovi vedlo hned od počátku znamenitě,“ pokračoval pan Benda ve svém vypravování, „co vzal do ruky, zdařilo se mu, první jeho trefa byl vynález automatického ohlašovače stanic na železných drahách; hned jak se vlak hne ze stanice, spadne v každém kupé tabulka s názvem příští stanice; to bylo zavedeno na všech amerických drahách, podobného principu použil Mour ve vyhlídkových vozech, kdež pruh běžící transparentně pod oknem přinášel jména vynikajících bodů vyhlídky jako pod ilustrací. Největší záplavu dolarů vynesl však Mourovi geniální, téměř úplně samou tíhou pracující dopravní prostředek průmyslových materiálií, jako uhlí, rud a hotového zboží, na krátké vzdálenosti, například přes řeky, na základě kyvadla. Je prý to věc co nejúspornější, zvláště jde-li doprava z obou stran, v nejhorším případě elektrické relé vyrovnává jakési malé manko síly, dotahuje totiž neobtížená ramena…“

„Nesmysl!“ zabručel dr. Zouplna, a položiv vedle talíře zápisník, ještě za jídla napsal matematickou formuli jakousi, a nasypav za ní několik řádek, připojil velké Q s otázkou, zamračil se, přeškrtl všecko a zastrčil zase zápisník.

Pan Benda však pokračoval:

„Já tomu nerozumím, ale prodávám, jak jsem sám koupil, a sice od Moura samého. Sestrojil například podle mého zdání pěknou a solidní věc pro strojvůdce, řidiče tramvají a automobilů, skleněnou tabuli, která nikdy nezjinovatí ani nezmokne, což jest pro bezpečný výhled na trať velmi důležité. Ale nade všechno jest poslední jeho trefa s chicagskou akciovou společností proti parnům, kterou založil loňského roku. Tato společnost zařizuje na terasovitých střechách chicagských kalorifery, či jak se říká slunečním parním kotlům se zrcadly, spojené s takovou instalací, která sacím potrubím spustí ihned automatický déšť tím silnější, čím působivější jest motor, čím větší jest parno. Slunce uvádí prý v pohyb systém velikých větrných kol, takže zmirňuje i umělým větrem své vlastní vedro v Chicagu, kde je centrála akciové společnosti, a v oněch městech amerických, kde budou zřízeny filiálky. Společnost má svou instalační činnost zahájiti ovšem teprve letos. Ale myslím, že to s touhle společností trochu – “

Pan Benda se odmlčel.

„– trochu smrdí! Jinak by nebyl Mour prodal všechny svoje akcie a nebyl by složil prezidentství –“

A pan Benda se znovu odmlčel a konečně dopověděl:

„– že pak americký i anglický konzul – jak určitě vím – výslovně vrátili pozvánky k dnešnímu večeru, to také asi s tím souvisí, ale vydělal při tom strašné peníze, takže je možno, že má dnes několik těch miliónů, snad až i deset, ale o tom on nikdy ani slůvka!“

Ohlušující, všechen dřívější poprask překonávající „hip-hip-hurá!“ přeťalo referát pana Bendy. Všechno obecenstvo za hřmotu židlí povstávalo, a tleskajíc zuřivě, obracelo se k estrádě pod průčelní freskou.

„Tady ho máme, Kazimoura, i s celým štábem, nebo dvorem!“ řekl pan Benda, povstal však a tleskaje provolával také.

Ani dr. Zouplna neodolal, když si vzpomněl na tubus Mourem z Ameriky dovezený, a když dámy v sále začaly mávati šátečky, také Máňa a tetinka Rézi vytasily se s kapesníky.

Byl to uragán v menších rozměrech a Mr. Mour mohl z této oslavy pocítiti cosi jako závan ze své druhé, zámořské vlasti.

Kráčel v čele své společnosti užšího kruhu, kterou byl pohostil v interních místnostech bez nejmenší urážky svých druhotřídních hostí, po estrádě, jeho hbité pohyby staly se ještě stručnějšími, jeho poklony podobaly se spíš energickému přikývnutí na potvrzenou než díkům.

Celá skvělá družina přešla estrádou, spojenou dvěma vchody se soukromými místnostmi rezidence, v průvodu, který se podobal silně svatebnímu, neboť páry kráčely od hostiny nejinak, než jak k ní se byly ubíraly, a krom toho překrásná dáma, vedená v čele dvěma pány, panem císařským radou Ullikem starším z jedné a Mr. Mourem z druhé strany – nebylť to nikdo jiný než slečna Tynda v báječné ústroji s ohromnou kyticí –, snadno mohla jmína býti za nevěstu.

A také byla. Pravilť zajisté pan Benedikt Benda k paní ředitelové:

„Ta mladá krásná dáma vpředu je jeho nevěsta.“

O tom také byla přesvědčena celá dvorana a té okolnosti platila z veliké části i frenezie obecenstva, podléhajícího úplně patosu z nevídané a výjimečné krásy vyzařující z Tyndina zjevu. Opravdu vyzařovala, bylať její nejnápadnější podstatou oslnivá, takřka svítivá pleť, jíž ovšem použito v rozsahu co nejštědřejším. Svítila z tak hluboka, že z ramen Tyndiných nezpronevěřeno pranic, nádhera útlého jich nasazení k vznosné šíji, překvapujícího zmohutnění, ztrácejícího se k loktům něžností zas hnedle křehkým, uplatněna k plastice sice snad ne úplně klasické, ale tím mámivější, že z poprsí neprozrazeno víc než nápověď, celkem však tolik, kolik z nahé krásy ženiny stačí na iluminaci krásné její hlavy, na překvapující důkaz, že ztepilost těla dokonalé krasavice vyspěla z týchž stylistických zákonů jako sličnost její tváře.

Ježto neměla na hrdle ničehož a také byla bez náušnic a v nastříbřele plavých vlasech neměla ani stopy po nějaké ozdobě, bylo v jejím zjevu od ramen cosi samorostle a květinově čarovného, zvýšeného rafinovanou jednoduchostí účesu v řecký uzel. Toaleta Tyndina byla distingovaná, bílý kostým s černým krepovým přehozem a černou plisovanou garniturou gázovou. Když se obrátila, ukázala v černém živůtku do tenka dlouhý, úzký výstřih, až po pás sáhající.

Byla krásná, až bylo po ní teskno…

„Jako pohádka!“ řekla tetička Rézi zanícena. „Ačkoli ji ráda nemám!“

„Že nevzala collier, že ona už ty perle nemá!“ vzdychla Mánička vzpomínkou na svou starou bolest.

„Nádherně je okšírovaná – plavka!“ podotkl Bouďa.

„Mladý pane, jak můžete tak mluvit o dámě!“ pokáral jej majitel reprodukčního ústavu.

„Ale vždyť je to má sestra!“ odvětil mladý pán.

„To – je – ovšem něco jiného!“ zakoktal pan Beneš a pohlédl plaše na ostatní čtyři reprezentanty příbuzenstva nevěsty Mr. Mourovy.

„Nic za zlé!“ zašeptal.

„A starej Ullik, jak ten se vyparádil, sapristi!“ vykřikl Bouďa až uličnicky. „To je totiž můj taťka!“ dodal na vysvětlenou pro pana Bendu.

„Ať mě čert – není-li tamhle, tohle – namouduši!“ a Bouďa, nemoha se udržeti, vyprskl v neodolatelný smích, až usedl.

„Co vyvádíš, Bouďo, nedělej výtržnost, pamatuj se přece!“ napomínala jej Máňa.

„Když tohle je přece jenom k chcípnutí, nevidělas, kdo jsou na té svatbě za mládence? Mladej Václav, našeho hlídače syn, a Vážka, ten pianista, co k Tyndě chodil na repetice; zrovna jdou po schodech do sálu… Jak ti dva se tam dostali…! To je na mě moc, já tady nebudu dělat plebs! Platit!“

„Prosím – všechno placeno, vašnosti!“ s grimasou porozumění řekl stevard, mávna ubrouskem.

„Ubohej císařskej rada!“ zabručel Bouďa, zakotviv bradu na ruce na stole složené, „toho je mi líto!“

„Ba ano, nebohý taťka,“ přisvědčila Máňa a přisedla k bratru a šeptla: „jestliže ta její toaleta není od tatínka – ke všemu!“

A prudký ruměnec potemnil olivové její tváře.

„Fuj tajxl, to by ještě tak scházelo!“ řekl Bouďa ještě tišeji než ona.

„To se tatínek hodně praštil přes kapsu, to je šito v Paříži, to je poznat zdaleka,“ řekla tetinka Rézi, a nachýlivši se k uchu Máninu, dodala:

„Jestliže se přes ni neuhodil někdo jiný!“

Máňa zmučeně pohlédla na příštipkářova syna, takže se jí laskavě zeptal:

„Co je ti, miláčku?“

„Pst, mistr Mour mluví!“ upozornil kdosi.

Všechno zase stálo a za hrobového ticha naslouchalo, což byla práce nemalá; byloť Mourovi podivuhodně nerozuměti, ač mluvil nesmírně pomalu. Ale řeč jeho byla směsicí češtiny s američtinou, přičemž česká slova mluvil potichu, anglická pak vykřikoval. Pokud bylo lze sledovati, děkoval Mr. Mour svým hostům – ladies and gentlmen! – za četné účastenství na slavnostním večeru, kterýmž počíná se nový oddíl jeho života, kdy dává navždy „farewell!“ své dosavadní domovině a vrací se navždy do vlasti svých otců, kteráž stala se zas jeho love at first sight – jeho láskou na první pohled, když ji zas spatřil. Poněvadž řečník tak sám tento obrat do češtiny přeložil, porozumělo se mu u stolu v průčelí, jejž se svou společností byl zaujal, jakožto narážce ve smyslu přeneseném, i dostavil se psychologický moment, vyznačený u téhož stolu, kolem něhož všichni rovněž stáli, náhle schýlenými hlavami, purpurovými tvářemi, jichž se nejblíže týkalo, zmatenými úsměvy a nerozhodnými pohledy ostatních, nakonec však bezpříkladným potleskem všech, vyjma miss Tyndy Ullikovy a jejího tatínka, pana císařského rady, kterýž hned ustal, jakmile si uvědomil nevhodnost svého potlesku tomuto místu řeči svého podmínečně nastávajícího zetě. Také paní Maynau vzpomněla si včas, že nesouhlasí s tímto záměrem. Její průvodčí, jejž na své zodpovídání k slavnosti přivedla, aby si poslechl hlasový fenomén Tyndin, starý přítel staré profesorky zpěvu už z dob jejího květu na severoněmeckých operních scénách, nyní velmi slovutný referent velmi předního a váženého listu z blízké říšskoněmecké kapitály, dr. Prinz, který se vůbec božsky bavil, aniž rozuměl slovu, volal „Bravo!“

Mladý Nezmara a Vážka, ti neslyšeli, ti jen viděli, a jen Tyndu.

Dr. Zouplna vzdal se všaké snahy rozuměti a vůbec sledovati, co se tam odpředu děje. Jeho pozornost byla úplně vyčerpávána již chvíli rozmluvou dvou starších pánů, kteří jistě nepatřili ani k Zpozdilcům, ani k patricijům, a bůhví jakou náhodou – snad jako deputace nějaké filozofické jednoty – se sem dostali. Starší z nich, šedocharý, životem vylisovaný hubeňous, téměř nahlas vykládal svému druhu:

„Svoboda vůle? Poslouchejte – víte vy, že je to jeden z největších nesmyslů a omylů lidského mozku? Jediná jest jenom vůle a ta není svobodná, a tou jest kategorická vůle živé přírody k nezastavitelnému pokračování, ono skutečné perpetuum mobile, jež vůbec nelze zastaviti! Víte vy, vy ubohá kreaturo lidská, kdy byste tak mohl mluvit o svobodné vůli?! Jenom tenkrát, kdyby se vás byl někdo před vaším narozením byl zeptal, chce-li se vám podle vašeho svobodného rozhodnutí života, či nechce. Právě nejmocnější vůle, vůle k životu, nezávisí od volného rozhodnutí individuálního, ze své vůle žádný člověk nepočal žíti, nýbrž mimo svou vůli.“

„Pst! pst!“ volalo se na popěrače svobodné vůle z nejedné strany, ale marně, bylť nahluchlý. Jeho příteli asi valně nezáleželo na tom, aby zmlk, neboť se k němu naklonil a řekl do jeho ucha:

„A což sebevražda?“

Na to se nahluchlý div nerozlítil.

„Přestaňte mi se sebevraždou!“ rozsoptil se na svého odpůrce, jako by jej chtěl z ní zrazovati. „To je mi teprve reprezentant svobodné vůle! Víte vy tak jistě, že sebevrah přestal žíti ze svobodné vůle? Právě ten z přinucení přestal žíti! Hohó?“

Tu přistoupil k němu vrchní stevard, a zaťukav mu na rameno, upozorňoval přes hlavy ostatních na slavnostní děj vpředu sálu.

„A dejte mi pokoj!“ osápl se na něj nedoslýchavý mudřec, a v ráži svého zamilovaného mínění neměl patrně ani potuchy, kde a co je, i pokračoval ve svých vývodech:

„Ostatně je lhostejno, jak sebevrah zemřel, neboť na něco zemříti musíme všichni a biologicky vzato jest sebevražda právě tak smrtelnou chorobou jako tuberkulóza; souchotinář i sebevrah umírají od neschopnosti žíti… a oba neradi…“

A libomudrc zmlknuv zasmál se do protější stěny.

Pro dr. Zouplnu bylo velmi důležito, že tyto sentence byl vyslechnul, i vzpomínal na ně potom častěji a jednou později mu poučka o souchotináři a sebevrahovi přišla velmi vhod.

Tehdy, na slavnostním zahájení rezidence Mr. ), a že speech jeho skončil s úspěchem závěrečným, když vyslovil naději, že u svého domácího krbu, jejž dnes zasvěcuje a při němž doufá nezůstati povždy sám (pomlčka), ještě častěji bude vítati své dnešní hosty.

Závěrečné nápovědi jeho byly tak okaté, že slečna Tynda stojíc mezi ním a tatínkem, zaťala zoubky do rtu, až zapýřená pleť její nabyla temnějšího tónu než její vlasy, což neušlo ani očím pana císařského rady, pozorujícím ji z koutků pod víčky znatelně se chvějícími.

Před a za řeči Mr. Moura k pivním odlivkám přistaveny na všech stolech číše na šampaňské a ze všech koutů ozývala se střelba zátek, klokot a sykot šumivého vína, na koho se nedostala číše, tomu nalito do pivní sklenky.

Když došlo na Bouďu Ullika, bez okolků rozdělal ubrousek, v němž číšník láhev držel, a přečetl si etiketu.

„Nenene!“ ohradil se a položil dlaň na sklenici, „to je pražská marka, pánové u předsednického stolu pijou Mum dry, to je vidět zdaleka na láhvi, já zůstanu při smíchovském.“

Po něm všichni patricijové zachovali se tak, byl to elegantní, ale tichý protest proti druhé třídě hostů, do níž Patricia zařaděna. Mr. Mour o něm jistě věděl, neboť když skončil svůj proslov přípitkem místní obci, jejímž občanem se stává, přišli mu mladí patricijové připíjeti pivem, nebylo však znáti, že by to byl pozoroval.

Po Mr. Mourovi promluvil ještě pan náměstek starosty, který za hřmění souhlasu celého shromáždění děkoval panu předřečníkovi, vítaje jej do svazku obce jakožto nového jejího člena, jemuž v dnešní schůzi zastupitelstva (povýšeným hlasem) propůjčeno právo čestného měšťanství. (Výborně! Sláva! ) A připil mu jako čestnému měšťanu. Že návrh v městské radě usnesený, aby ulice, v níž kromě nové hvězdárny stála ještě jen nová rezidence Mr. Moura, byla na jeho počest přezvána Mourovou, pro odpor většiny v plénu předložen býti nemohl, pan náměstek nepověděl.

Za jeho řeči trval průvod připíječů směrem k Mr. Mourovi nepřetržitě, kdekdo spěchal přiťuknouti si s novým čestným spoluobčanem. Mezi gratulanty k tomuto vyznamenání byl zpozorován také malíř Panocha a zpozorováno i to, že Mr. Mour, spatřiv jej, postavil sklenku na stůl a podal mu obálku, které se autor Římskořeckého zápasu dosti ochotně chopil. Mr. Mour neměl pro umělce než právě tento okamžik, neboť hned za ním přistupoval Benedikt Benda, a jemu vstříc: „My old fellow!“ (Mour oplýval toho večera angličtinou) vztáhl obě ruce a vítal se s ním obzvláště vřele.

Panu Bendovi, když se vracel, ovšem neušlo, že se malíř ihned přesvědčil o obsahu obálky. Z toho, že si umělec snad až od samého srdce odplil, že si bouřlivě zapálil čerstvou viržinku a ještě hned v sále narazil širák na hlavu, usoudil majitel reprodukčního ústavu, že ve svém zápase s vypočítavým Američanem asi nedobyl úplného vítězství. Panocha demonstrativně odešel a s ním jeho skupina.

Ačkoli se oblékali v sále – všichni hosté své zimní odění vrchní měli přes židle –, nezpůsobil tento hřmotný odchod žádnou senzaci, a to tím méně, že po přípitku náměstkově všeobecné rozjaření ještě více stouplo. Nastalo všeobecné promíšení, ježto nyní túra připíječů vinula se i k panu náměstkovi.

Utvořily se skupiny vesele hovořících hostí s číšemi a sklenkami v ruce, málokdo se vracel na své místo. Led prolomen, jak se říká, i nastala teplá, družná nálada.

Bouďa, který přes tu chvíli povstal a na špičky vypjat sledoval, co se děje u elitního stolu předsednického, náhle dřepl na židli v novém výbuchu nuceně bezuzdného výsměchu:

„Máňo, vidělas pana císařského radu, jak si ťuká s Nezmarovic Vénou? Véna si na něho sám došel!“

To byla konečně podívaná i pro Máňu, i dala si ji od bratra ukázat. Ale zahlédla už jenom hlubokou poklonu, kterou hlídačův syn usmiřoval svou nesmírnou odvahu vůči aspoň polovičnímu živiteli svého otce.

Pan císařský rada, jistě nejelegantnější a nejdekorativnější ze všech přítomných starších pánů, donesl svou imponující, poněkud tělnatou, v bílou vestu a takzvaný císařský kabát oděnou turnýru ke kroužku utvořenému ze tří dam a dvou pánů, byla tu slečna Tynda, slečna Fafrová, paní Maynau, pan Vážka a říšskoněmecký hudební referent a přítel české hudby dr. Prinz.

„Miláčku, připrav se, pojedeme domů!“ řekl pan císařský rada slečně dceři.

„Wa’?“ vydechla krátká a krevnatá paní Maynau, úpějící v šamoa aksamitu, na „s“ se jí už nedostalo sil. „Wa’ sagt der Herr Vater?!“

Měla nejnešťastnější účes, jaký může mít stará dáma stižená tikem, třasem hlavy – pštrosí chochol ve vlasech; nevycházel z chvění a v tomto okamžiku roztřásl se dvojnásob.

„Taťko, myslíš to doopravdy? Teď, kdy je tady nejpěkněji?“

„Pozoroval jsem tě před chvílí a viděl jsem, jak je ti tady pěkně, sapristi! Pojedem!“

„To je ajfoch není možnej!“ rozhorlila se paní Maynau doopravdy, „pan doktr Prinz je tady žánej chlapec, aby ho moch držet negdo k blázna, Herr kaiserlicher Rat! Co tomu říkáte, pane doktore,“ obrátila se německy na doktora, „vy sem přijedete až z Němec, abyste si poslechl můj nejslavnější hlasový fenomén, jaký jsem kdy objevila, a tenhle Rabenvater von einem angehenden Theatervater ji chce odvézt.“

„Könnten wir uns helfen?“ pravil dr. Prinz flegmaticky. „Řekli bychom si, že je nám to líto, že je pravda, že v Praze nejsou zdvořilí lidé, a šli bychom spát, je pomalu čas. Zítra máme v Národním divadle Smetanu! Budeme se tedy poroučet!“ a zívl.

„Aber davon kann keine Rede sein!“ vykřikla paní Maynau, „máš ty ale jeden zlej táta!“ rozhorlila se na Tyndu. „Was sagen Sie dazu?“ ), a nakonec rozběhla se paní Maynau pro Mr. Moura.

„Tatoušku drahej,“ zapěla Tynda svým nejčarovnějším pianissimem a melodií, kterou měla jenom pro tatouška, „to přece nemůžeš chtít doopravdy! Vždyť snad od toho závisí má budoucnost, mám-li ještě někde nějakou. A potom se odtud nemohu hnout, dokud nebudou z divadla mluvit, jak to tam dnes se mnou dopadlo, budou nás volat telefonicky, jak bude v divadle po konferenci, to už Maynauka spravila, tady hlídá jeden člověk pořád u telefonu, já bych nespala celou noc, kdybych se to nedověděla,… to víš, tatoušku drahá, že bych všechno jiné radši než tohle zde…“