Turbina

Projíždějíc všemožně co nejelegantněji těch tři sta metrů zpět, Tynda nevěděla, co by za to dala, kdyby byla věděla, odešel-li mladý Nezmara dál ke kluzišti, či zdali se – hlupák! – za ní vrací.

Ale za nic by se nebyla ohlédla, neboť jistěže z ní Mour oka ani nespouští!

Leč stála už před ním a ještě na okamžik viděla běliznu šedých jeho očí vlevo za jejím průvodčím vyvrácených. Ovšem že ihned náležel všecek jí, ale bystrosti její neušlo, že musel své americké dvornosti dodati jaksi ostruh, aby jeho nákladná poklona dopadla tak okázale obřadně jako jindy.

„Mister Mour!“ řekla Tynda rozkládajíc oběma rukama, dříve než mu pravou propůjčila k bolestnému shake-hands, „takhle vy držíte slovo?! Víte, že v naší smlouvě je nepřekročitelné ustanovení, žádný dar! A k tomu tak drahocenný a tak obzvláštní, že se přijde celá Praha na něj podívat, ač bude-li ho kdy použito, sami bohové tomu nechtějí, jak vidíte. A konečně bych si do toho ani za živý svět nesedla!“

„Miss Ullik,“ usmál se inženýr Mour a od zevních koutků jeho očí rozběhlo se mu na skráně po vějířku vrásek (to byl všechen jeho úsměv, smích i checht v každém případě), „nemluvme o tom, úmluva zní, že dary ode mne nepřijmete, já mohu dát, vy nemusíte přijmout, v tom případě zůstane motorboat ve svém přístavě jako můj majetek, myslím, že mi nebudete počítat přílišné nájemné se svobodným přístupem z břehu.“

Mluvil jako vždy sotva pohybuje rty a jako vždy se zaťatými zuby, což Tyndu naplňovalo vždy ne hrůzou, ne ošklivostí, ale jistě nepříjemným pocitem.

„A co ta ‚Tynda‘?!“ optala se, „celý svět ví, že se tak jmenuju!“

„Celý svět mi přece nemůže zabránit, abych své lodi nekřtil jmény, jaká se mi líbí, darling!“

„Ale já nechci!“ dupla Tynda se způsobnou nezbedou, zapomenuvši, že stojí na bruslích.

„Ach,“ zvolal inženýr Mour, aniž vykřikl, a natáhl vpřed své dlouhé ruce. Kdyby se jich Tynda nebyla zachytila, nebyl by ji před pádem zachránil ani ladný dřep, který ve vzduchu provedla.

„All right!“ pokračoval inženýr, drže její ruce ve svých, „dám nápis zatím maskovat. Ale vždycky jsem se divil, že vy v Praze vždycky nejdříve čekáte, co tomu řekne svět.“

A svým karakteristickým prudkým pohybem brady vpřed sekl hlavou vlevo a vyvrátil oči tam, odkud přišla.

Tentokráte neodolala Tynda a učinila, co neměla: podívala se týmž směrem.

Ano, tak jest: mladý Nezmara nešel tam ani sem, nýbrž stál v celé své slávě ještě pořád, kde ho Tynda opustila, jako klacek do země vražený, jemuž se říká kůl. V malebné vyzývavé póze…

„Heh!“ udělal inženýr Mour, „your sweetheart tam zmrzne!“ a vycenil naprosto svůj chrup neobyčejně krátkých zubů barvy staré sloně – to se však inženýr Mour nesmál.

„Jakej svíthárt?!“ udělala Tynda vulgárně, aniž rozuměla anglickému slovu, vzala si zas své ruce a změřila Američana od hlavy k patě, k čemuž věru nebylo zapotřebí mnoho času.

„Václave, zavolejte na syna!“ zavelela potom zkrátka, „z bruslení nebude dnes už patrně nic!“

Starý Václav, který stál opodál hypnotizován přítomností Mourovou – stávala takových zevlujících Václavů, kdekoli se populární americký nabob v Praze objevil, i sta –, vybouřen vrazil do úst kotníky obou ukazováků a hvízdl na prsty, až vzbudil zmrzlou ozvěnu snad až na Hradčanech. Ani tovární píšťala nedovedla tak hvízdnout jako starý Nezmara a on sám už nic jiného tak krásně nedovedl. “, při němž starý hlídač zrudl, a potom ilustrace výkřiku gestem obou rukou i dříkem tak, jako kdyby chtěl obzor nadzdvihnout. Nebylo toho sice už třeba, syn už se vydal na cestu, ale ať ten Amerikán „koumá“, jak se u nás na řece na sebe volá.

„Pardon, missis,“ řekl Mour, „jestliže chcete bruslit, all right! – jako kdybych vás nebyl vytrhoval, ale ředitel a kapelník Národního divadla budou v tom případě marně čekat!“ a Mour vytáhl hodinky.

„Ředitel – a kapelník Národního?“ vdechla Tynda nadvakrát.

„Ano, dnes o desáté hodině ráno vás chtějí slyšet, jestliže dostojí slovu, které mi dali!“

„A to povídáte teprve teď, mister? Ježíšmarjá?“

„Moh jsem to říc’ už tři dny, ale to byl můj druhý dárek k vašim narozeninám, kdybyste první zamítla!“

„A co kdybych nebyla doma, kdybyste mne nebyl zastihl?“

„Bůh mě zatrať, slečno, ale potom by asi ti dva páni neměli čest vás dnes vidět!“

„K čemu ještě mluvíme?“ zalomila rukama, ale hned vypadla zas vpřed rukama na paže Mourovy a se zanícenou, docela nic nelíčenou vřelostí zvolala:

„Do smrti vám to nezapomenu, inženýre, do smrti, slyšíte!“ A rozpomenuvši se dodala: „A také vám děkuju za gratulaci a kytici. A pojďme!“

V záchvatu divoké emfáze, nad níž užasl sám Mour, chtěla jíti v bruslích, a když je zpozorovala, v prudké netrpělivosti vykřikla na starého Nezmaru:

„No tak, Václave… brusle, honem!“

A už byl na kolenou.

„Dělejte, člověče!“ vzkřikla Tynda nyní také na mladého, jenž zvolna přicházel nejparádnějším krokem nástupu na hřiště.

Vyvalil na ni oči a zastavil se.

„Bude to?!“ vykřikla Tynda tónem, který znamenal víc než bič, kdyby ho byla měla v ruce.

Byla to sázka z její strany a vyhrála ji… Nemýlila se, zděděné otroctví smýklo mladým Nezmarou tak jako starým a mladý klekl si neméně rychle k druhé brusli Tyndině.

Nyní už nemohl být inženýr Mour v pochybnostech o tom, že domnělý její průvodčí není ničím jiným než pouhým domestikem jako jeho otec.

V inženýrově vizáži nic o tom nestálo, pozorně prohlížel si placatou čepici a skvělý cylindr klečících Nezmarů.

„A kolik je vlastně?“ řekla Tynda stále rozezleně.

Nespouštěje očí z mladého Nezmary, Mour znova vyňal z hlubin ohromného kožichu veliké, ale prateničké platinové hodinky na dlouhém, rovněž platinovém řetízku, natáhl ruku s nimi téměř až k očím Tyndiným, neboť řetízek stačil, víčko odklaplo a ukázal se ciferník, ale Tynda nepoznala, kolik je, neboť nejdelší rafičkou na něm byla vlasová minutová, zběsile dokola uhánějící na důkaz, že amerikanismu záleží především na minutách. Hodiny ukazoval na ciferníku menší číselníček; byly na něm označeny brilianty a čtvrti rubíny. Hlavně Tyndu zmátl zvonivý tikot čtvrtvteřin, který umlkl, teprve když hodinky ukryty. Šňůrkový řetízek hodinek ztrácel se do nitra inženýra Moura pérovým samotahem.

Teprve teď vznesla se hlava inženýrova současně s povstáním mladého Nezmary ze země. Zdálo se, jako by jej byl ze země zdvihl tím svým pohledem, i bylo v tom cosi groteskně kohoutího, jak zůstali oba proti sobě stát s nosy blízko u sebe a s očima do sebe stopenýma.

Ale než by napočítal tři, začala se atletická póza Václavova kroutit pod Mourovým pohledem jako papír před plamenem a jeho ruka sáhla po cylindru k velmi uctivé pokloně a mladý Nezmara zakoktal:

„Studující strojního inženýrství Václav Nezmara!“

„Vincenc Mour!“ řekl Mour skrze zuby a dodal naprosto neinteresovaným tónem:

„Doufám, mister, že ve svém oboru dokážete víc než připínat a odpínat dámské brusle, a těšilo by mne, kdybych vám mohl být v něčem užitečným. Jaká jest vaše adresa?“

To byla obvyklá Mourova seznamovací formule, a jestliže uchovával všechny adresy, vždy co nejochotněji sdělované, měl u sebe půl adresáře královského hlavního města Prahy v autentických originálech. Ale byla to také formule kouzelná, a to tím účinnější, že Mour adresu nikomu neodpustil a sám si každou vlastnoručně napsal. Měl tak po ruce rejstřík nejšťastnějších lidí pod sluncem a jemu na smrt oddaných, nevyjímaje ani ty, jichž adresu si namnoze již i podruhé zapisoval.

Byla to chvíle téměř posvátná; na tváři starého hlídače, třímajícího čepici v ruce, háralo vytržení nadšeného štěstí; za zády nabobovými provozoval svému synu nejnaléhavější a nejnesrozumitelnější posunky, kteréž neustaly ani potom, když mladý pozdvihnuv cylindr nad temeno hlavy, ustrnul tak v postavení kočího očekávajícího rozkazy.

„Ale, ale!“ udělal Mour, a popadnuv ruku Václavovu v zápěstí, posadil mu tak klobouk zase na hlavu.

„Učiníte mi veliké potěšení,“ řekl potom tak roztomile, jak se zaťatými zuby říci lze, „navštívíte-li mne dnes večer; zahajuji dnes slavnostně svůj pražský home a tu bych vás rád viděl u sebe; zde jest má adresa!“

I podal Vénovi bílý lístek, silný jako plaketa, do něhož hlubokým zlatým tiskem vražen obraz Mourovy nové cottage a pod ním řádky, z nichž první zněla: Platí za legitimaci.

Václavův otec v tom okamžiku celým tělem střelil vpřed po Mourově ruce, ale ten provedl takový půlobrat celým tělem, že se starý Nezmara cíle daleko minul. Byla to obvyklá paráda populárního Amerikána proti atentátu líbání rukou, jemuž byl tak přečasto vystaven, že častý cvik naučil jej ostražitosti.

Tynda zaklepala o zem opatkem, jsouc netrpěliva a ještě více z nevůle, neboť pozváním také mladého Nezmary k dnešní večerní slavnosti byl přivoděn jeden z nejzazších a nejméně nadálých opaků toho, co ona sama sledovala svou dnešní ranní výpravou za ním, zameziti totiž každé bližší a trvalejší setkání Mourovo s mladým Nezmarou.

„A co ty brusle?!“ ukázala Tynda Vénovi špičkou botky… „To jste mi pěkný rytíř!“ a řekla to s takovou pohrdou, že celý svět musel rozuměti tomu „rytíři“.

Podivuhodně mrštně, dřív než Vénovi něco napadlo, sehnul se inženýr Mour a sebral Tyndiny halifaxy.

„Třeba bych nebyl rytířem tak pěkným, dovolte, abych rytířské povinnosti vůči vaší osobě převzal výhradně sám!“ řekl důstojně a trhl přitom celou svou osobností.

Potom podal ruku starému Nezmarovi, tak ohromenému, že sám musel sáhnouti po jeho pravici, a potřásl mu jí notně, podal ruku také Vénovi, ale k potřesení nedošlo. Mourovo shakes bylo pověstno, ale tady jeho kosa přišla na kámen. Ve Vénovi ozval se primitivní chlap přeborník, a štěstí, že se ještě držel v ofenzívě, zčervenal trochu a inženýr Mour trochu zbledl; nestalo se však nic víc.

„Vy jste první člověk, který mi v Čechách stiskl ruku, to je dobré znamení,“ řekl nakysle. – Pomohl potom Tyndě na vysoký břeh a oba zmizeli Nezmarům z očí.

„Seš ty bezinka, Venouši!“ spráskl otec rukama před samým nosem synovi, ztuhlému ještě v pozici, v jaké jej Amerikán byl zůstavil.

„Víš, žes mu neřekl ani pozdrav pánbůh? Tady stojíš celej nakřivo, jako bys byl hodil do kuželek a koukal, kolik ti jich padne, a zatím jsi ani neotevřel hubu. Studující strojního inženýrství Václav Nezmara a dost. Pěknej studující, kdyby se jinýmu přitrefilo takový štěstí, sekl by s kopáním i vzpíráním a udělal by ty zkoušky, když už má jednou takový protekcí…“