Turbina

Knihvazačská veledílna „B. , c. a k. dvorní dodavatelé“ byla jedním z větších závodů průmyslových a živnostenských, kteréž tu hojně obsadily mezery na pobřeží vynechané starobylými mlýny. Byly to hlavně výrobny odkázané na hojnou spotřebu anebo vydatné spolupracovnictví vody, zpravidla drobné dílny o nečetném personálu, jež usídlily se na rubu ostrova, proti pravému břehu řeky obráceném a od něho odloučeném neširokým, ale tím hlubším ramenem prudšího a čistšího spádu. Vedl přes ně můstek, spojující výrobny s obytnými domy zbudovanými už na břehu řeky v nepřerušené takřka frontě uliční.

Pohled na toto pracovní rameno řeky byl z ulice otevřen jedině okázalým vjezdem k panskému sídelku Ulliků, vystavěnému v nejnaivnějším a nejrozmařilejším copu. Architektura jeho připomínala dílo cukráře, jemuž se zlíbilo zbudovati monumentální dort. Roztomilému jeho vzezření nemohl ublížiti ani nepřiměřeně veliký nápis firemní, sestavený ze železných, silně zlacených písmen, mřížovaně spojených prolamovanými ornamenty a vbodaných do prejzového hřebene střechy. Zato však škoda, že rozmáchlé zátočiny štukových spirál na štítě, náramně à jour provedené, téměř zakryty byly dodavatelským znakem, ač bohatě vyzlaceným, jehož gryfové nějak přespříliš strašně se mračili. Snad těžce nesli elegantní rozvernost vodotrysku, hrajícího si po celé dny a někdy i noci gumovým míčem v sádečku několik pídí hlubokém a vysypaném tak žlutým pískem, že se zdálo, jako by byl k tomu účelu barven. Středem jeho vedla širší cesta průjezdem obytného stavení a můstkem až k továrně, komunikace to velmi nepraktická, neboť ani menší valník tudy neprojel, a bylo tudíž nutno větší náklady – a ty „veledílna“ dosti často odváděla – přivážeti továrními vozíky až na ulici. Proto byl celý ten copový domek nynějšímu šéfu firmy trnem v očích, zvláště nyní, když bylo nutno dopravovati touž cestou také stavivo.

Tu mezi dnem přečasto vyvstal panu Ullikovi meandr žil na skráních, velmi citlivý to aneroid jeho nálad, a jeho elegantní, jindy šeptané „sapristi!“ leckdy zaznělo mu ze rtů s řízností kletby bez vší preciozity.

Zvláště když se pan šéf nahodil ku střetu závodního, dodavatelským znakem, šprlením, zlatem a lakem ozdobeného vozíku s plochou nízkou károu, na níž dělníci na ostrov k továrně tlačili a tu skládali osmimetrové, železným kováním vyhrocené kmeny-jehly, jichž bylo zapotřebí padesát k vyztužení nevelké jímky v rameni řeky na stavbu – turbiny!

Ach, tato turbina, sapristi!

Kdyby se byl někdo opovážil a předložil panu Bohumilu Ullikovi, předsedovi společenstva knihařů, císařskému radovi, komornímu radovi (tj. členu obchodní komory), městskému radovi atd. otázku – co je mu nejmilejší, zdali jeho zbožňovaná, již pohříchu bezmála před čtvrtstoletím narozená dcera Tynda – o mladší Maně, která právě složila přísné zkoušky lékařské, ovšem ani nemluvě – anebo jeho dosud nenarozená turbina, jistěže by nebyl hned odpověděl rozhodně.

Byl by se zamyslil, přechodil svou písárničku – bože, jak bylo všechno v rozkošném domku jeho předchůdců malé! – a byl by došel k nezvratnému poznání, že jsou mu i Tynda, i turbina stejně drahé, to jest vlastně vzato, že jest mu jedna drahou v zájmu druhé, neboť jednu budoval pro druhou.

S myšlenkou totiž, že jeho nástupcem ve firmě nebude syn, nejmladší ze sourozenců, Bouďa (Bohumil) Ullik, který k tomu ukazoval také pramálo schopností, už se pan císařský rada dávno smířil, i stejně dávno dal v srdci svém sankci pragmatické posloupnosti ve firmě, kteráž na jméně svém i jeho primisima chvalném zvuku (u tohoto bodu svých úvah pan císařský rada vždycky vzdychl) nic nezmění, bude-li jejím šéfem zeť pana císařského rady, choť slečny Tyndy. Jen když to bude řádný muž a schopný převzíti tradice rodu Ulliků. To jest – Ulliků? Rodem ullikovským se stal teprve protokolováním firmy, neboť kolikrát změnil rod vládnoucí na Papírce (tak zněl tradiční a populární název továrny) jméno a krev! Vždycky to bývala v druhé, nejvýš třetí generaci dcera, kteráž se stala dědicem živnosti, neboť synové tu na Papírce degenerovali. Pan císařský rada měl v domě dva živé příklady, švagra Armina a syna Bouďu, za oba vzdychl hluboce.

Výteční ovšem byli otcové a dcery přirozeně, poněvadž dcery jsou po otcích. A tak se stávalo, že na Papírce ode dávných dob zaveden byl vlastně matriarchát se samými „princi manžely“, kteří tu jaksi jenom pohostinsku vystupovali. Dědicové jejich jmen hasli, vymírajíce anebo z Papírky ztrácejíce se do světa, kdež dříve či později mizeli po nepříliš slavné, zpravidla hned první kapitole svého samostatného života, která rodný dům stála pravidelně značnou část zděděného blahobytu na hotovosti. Někdy se také vraceli.

Jako – Armin!

Pan císařský rada znal předobře historii Papírky, na niž se byl před dvaceti pěti lety přiženil, právě tak jako jeho tchán a bývalý šéf, který byl také jeho předchůdcem v tovární písárně jako vrchní účetní. Dnes je tam prokurista a pět úředníků, ale ovšem žádný z nich…

Stanuv u okna, máchnul pan císařský rada rukou… tradice vrchních účetních jako potomních šéfů na Papírce vezme patrně jím zasvé, ačkoli právě režim obou, jeho i tchánův, firmu povznesl na nynější její výši…

Tchán provedením přístavku k původní Papírce a instalací plynového motoru, on pak sám merkantilním zvelebením závodu, tak skvělým, že v odboru nebylo příkladu…

Tak skvělým, že patrně dosaženy jsou meze možných výrobních i obchodních rozvojů, jež tento odbor připouští. Vlastně bude zapotřebí zvýšeného úsilí udržeti závod na dosažené výši. Nejen úsilí, i kapitálu…

Ostatně, i kdyby konjunktura v modlitebních knihách, vlastním to základu firmy, vlivem sociálně demokratické propagandy již poněkud se drobící, i dále měla povolovati, jsou tu jiné ještě vývojové možnosti.

Zraky páně radovy, sledující dosud jen mechanicky hru vodotrysku s míčem, oživěly a utkvěly na ní s vědomou intenzitou.

Bylo něco z lidsky energického temperamentu v tomhle neúnavném, zrovna náruživém přičinění prudkého trysku, tence z otvoru fontány soptícího, kterak se spadlého míče znova a znova chápal, na svém kučeravě zpěněném temeni úsilně do výše vynášel, když mu uklouznouti chtěl, kolem něho se ovinul, div nezauzlil, až míč kotouleje na všechny strany stříkal, ale přece jen musel do výše, kde s ním trysk jak náleží zatočil, než jej odhodil, aby se ho zbavil. Marně, spadlť vždycky do nálevkovité sítě a zalehl vodotrysku zřídlo, a sisyfovská hra počala znovu.

Tento vodotrysk byl nejen symbolem oněch naznačených jiných vývojových možností firmy, ale souvisel přímo s nimi tak úzce, že byl i citován ve spisech a právních řečech sporů vedených panem radou od let a let s oběma náhorními mlýny o vodní právo náhonu, připojeného nad ostrovem k jezu a čile protékajícího napříč Ullikova majetku.

Stálo tu pod ním nevelké, ale popřípadě vydatné, ač prastaré vodní kolo, v celém pražském povodí na vrchní vodu snad jediné.

Bylo posměšnou, mezi všemi interesenty šířenou, při každém soudním roku opálanou legendou, že hlavní, ne-li jedinou prací této vodní síly jest živiti vodotrysk s míčem před průčelním domem Ulliků. Nebylo tomu ovšem doslova tak; kolo zdvihalo také vodu pro dům a závod i celou rozsáhlou květinářskou i zelinářskou zahradu na ostrově, a že se nenosila voda na půdu pro vodotrysk v putně zvlášť, bylo samozřejmo.

Mohl ovšem tchán namístě plynového motoru využíti převodu vodního kola, tenkrát, kdy ještě žádnému advokátu nenapadlo popírati nepřetržitost užívání vodní síly na Papírce, ale z důvodů technických doporučoval se lehký motor plynový.

A koneckonců, nebylo to tak naprostou nepravdou s tím vodotryskem; podařilo-li se právnímu zástupci Ullikovu dokázat, že co stojí Papírka, odevždy pracovalo tam její vodní kolo, zprvu pro valchu v punčochářství a barvírně, později v jirchářství a potom papírně, přece byla jistá krátká doba, po kterou nehnalo nic jiného než vodotrysk s míčem. Ale stačilo to na důkaz, že ani tenkrát nezahálelo nadobro.

A pan císařský rada proces vyhrával, a byl by ho vyhrál podle svého přesvědčení i v poslední instanci, ale protivná strana nabídla vyrovnání, jímž za polovinu útrat upustila od žaloby; pan rada na pokyn svého zástupce přijal.

Polovina útrat na něj vybývající byla tak značná, že když spolumajetník Armin prohlásil, že sporný náhon napříště jmenovati se bude Paktolus, pan rada přisvědčil po výkladu, že to bylo jméno zlatonosného potoku Kroisova.

„Ale to zlato přiteče nazpět s tisíceronásobným užitkem,“ prohlásil tenkrát pan rada, a když tento vážný pán, vystříhající se vždy a za každých okolností přespříliš hlučných projevů nálady, přinesl po šesti měsících z místodržitelství koncesi pro zřízení vodní turbiny na náhoně dotud sporném, vykřikl „Už je to tady!“ tak mocným hlasem, že se to po celém závodě rozlehlo.

Ačkoli nikdo nevěděl, oč běží, ježto všechna jednání se dála s nejhlubší tajemností, přece už samo jméno záhady „turbina“, nyní najevo vyšlé, přijato závodem i rodinou s jásotem jako projev neurčité sic, ale veliké radosti, která nevěděla, až po jaké meze má se rozprostraniti, tušíc pouze, že jde o věc náramnou.

Málokdo věděl, co to je turbina, ale popraskem, jaký zpráva o jejím příští způsobila také v povodí, zvláště v obou náhorních mlýnech, stoupal význam příštích událostí na Papírce chystaných tou měrou, že představa s jménem spojovaná nabývala ve fantazii tvářnosti až osobní a turbina již nyní hrála úlohu dobrotivé čarodějky, která přijde a všechny poměry naruby a tím k největšímu dobru firmy obrátí.

Když jednoho dne šéf v písárně závodní v rozmaru vzácně dobrém a se skráněmi od spleti žil naběhlými úplně roztál a personálu nad rozloženými plány a inženýrskými nákresy vykládal o turbině a skončil sdělením, že produkce energie na novém motoru bude obnášeti sto osmdesát koňských sil, vyskočilo prokuristovi bezděčně:

„A co bychom si počali my se sto osmdesáti koňskými silami?“

Pan šéf usmál se vítězně a prohodil:

„Na náš tisk svatohorských a mariacelských obrázků a těch pár modlitebních knížek, co ještě máme, bylo by těch koní ovšem trochu mnoho, to si odkašle i nadál náš motorek, pánové… Avšak nyní, když jest věc hotovou událostí, mohu vám sděliti, že na našem pozemku započneme co nevidět se stavbou obráběcí dílny na polotovary průmyslu dřevařského a později snad i továrny na klavíry! Komanditní společnost už je ustavena, dnes došla potvrzení, a celá záležitost přestává býti tajemstvím. Sapristi, pánové, ještě jednu věc: při obsazování písárny bude vzat zřetel především na náš dosavadní personál. Má úcta!“

Řka odešel, zůstaviv písárnu u velkém vzrušení, ano i nadšení. Sdílel-li je také starý prokurista, bývalý kancelářský podřízenec nynějšího svého šéfa, nebylo jasno. Zůstal stát před svým psacím pultem, laskaje prsty chlupaté ušní boltce jeden po druhém. Měl-li starosti, vydržel tak po celou hodinu obírati své uši o plst, jíž na krajích porostly. A v poslední době – věru div, že mu na nich zbyl i jen jediný chloupek.

Panu císařskému radovi, když se tenkrát octnul na dvoře, přihodila se zvláštní věc.

Proti otrlosti lidí žijících v továrnách a úplně přeslýchajících šramoty jejich chodu najednou slyšel Ullik velmi zřetelně výfuk motoru, jak si vesele kašle na okolí i na celý svět vůbec. Slyšel jej tak intenzívně, že se musel podívat vzhůru, a tu se mu zdálo, že v tom, jak si motor odfukuje, jest něco výsměšné škodolibosti, která neplatí ani okolí, ani světu, ale tuhle nádvoří a obstarožnému, ale výtečně reprezentativnímu pánu v černém cutawayi, oslnivě bílé vestě s dvojitým řetízkem, v pepitových spodcích, kamaších skvělejších než sama vesta a ve žlutých botkách, trojnásobnému radovi a nastávajícímu prezidentu…

– Doštěkáš, miláčku, doštěkáš – pomyslil si pan rada a tělem jeho ve vzpomínce projelo jemné brnění, jako tenkráte, když se byl dívat v Německu na vodní turbiny a když taková třistakoňovka spustila a celá fabrika nahlas začala hrát tónem s ní stejným jako vichr v lese.

Pan rada vzpomněl si však také na čtyři stovky, jež včera musel zaplatiti mizernému psáři, redaktoru předměstského plátku, za to, aby neuveřejnil článek, jejž mu byl k nahlédnutí přinesl.

Nějaký „znalec poměrů“ a mistr jedovaté slovesnosti rozepsal se v něm sic jen několika, ale naprosto dostatečnými větami o nových podnicích majitele Papírky a zejména o turbině, o procesu, který předcházel, a článek končil proroctvím, že nic nebude ani z turbiny, ani z podniků spekulativně na ni zavěšovaných, i naznačil, že majiteli koncese šlo jen o to, aby utvořil fait accompli a své domnělé, výsledkem známého procesu ovšem přiřčené vodní právo o cennou koncesi rozmnožené mohl výhodně prodati při vyvážení všech práv povodí, nutném před nedalekou regulací vnitropražské Vltavy.

Jsa včas informován, způsobil prý tento proces proti mlynářům jenom ze spekulace… jenom aby se od nich trhl.

Jak takový chlap přijde na věci, jaké by si člověk ani ve spaní nepřipustil, protože se nacházejí v tak dalekém a hlubokém zámezí myšlenek starostmi aktuální přítomnosti vyčerpávaných…!

Ostatně nebyla myšlenka onoho – musí se říci, že opravdu – skutečného znalce poměrů tak zlá, jenže závěry jeho úvah nebyly správné. Právě naopak! A zrovna kvůli té eventualitě s vyvazením musí stát turbina i továrna co nejdříve.

Neminuly ani dva měsíce a přiblížil se den, kdy od pouhých příprav přistoupí se k činu.

Dnes! Dnes!

Rázem jedenácté hodiny padne dnes první rána beranidla na čep první jehly, která bude do dna říčního ramene vehnána. Už stojí v bahně palicemi naražena a k oslavě tohoto pro celý závod a firmu vysoce důležitého okamžiku dáno všemu personálu a dělnictvu po celou poslední hodinu dopolední prázdno.

Zrovna přinášejí dělníci závěs beraní, lano s provazci na něm jako důtky visícími, jednotlivými to táhly pro dělníky; ráno bylo vráceno provazníku, protože opomenul lano opatřiti železným kroužkem, nutným na ucho beranidla dvě stě kilogramů vážícího.

Toto opomenutí a nutnost opravy u provazníka velmi zle působily na starého vedoucího dělníka, prosáklého ještě spoustou pověr v nepříznivá znamení a zlé věštby, takže stůj co stůj naléhal na to, aby se s beraněním započalo až zítra, přinejmenším stává prý se za takových chyb, že jehlu toho dne nedostanou, kdyby se i přetrhali, ani o coul hloub.

Ale polír i inženýr a hlavně stavebník stáli na tom, že se má začíti dnes děj se co děj, a panu císařskému radovi tolik na tom záleželo, že osobně vyhlížel návrat posla s lanem a sám přivedl jej nyní na staveniště.

Lano přehozeno znovu přes kladku beranidla, trojnohého vysokého to stojanu, jehož jedna noha kolmo stojící jest zároveň „loutkem“, to jest drážkou berana, velmi podobného obrovskému koňskému kopytu, beran zavěšen, obřadné připíjení z obrovského džbánu „na štěstí“ provedeno ještě jednou, poněvadž se poprvé štěstí nepovedlo, zdvihači postavili se na prknech lešení do kruhu – bylo jich deset –, krátké, ale zbytečné napomenutí závodčího, provázené drastickým posunkem dvou rytmů práce při beranění, následovalo a konečně zařváno z plna hrdla první:

„Hej!“

– dvacet ramen s příčlí táhla v pěstech mrštně vyšvihlo se nad hlavy, pokud vysáhla, a:

„Rup!“

– deset chlapáckých dříků mrsklo sebou co nejhlubší a ještě mrštnější poklonou, pokud vysáhlo, a zase se narovnalo, kovový dvoumetrák v loutku vyskočil jak pírko, až se lano nad ním zavlnilo, a vztekle sedl zase na čep jehly.

Hlavy všech deseti zdvihačů jedním a týmž tempem vyklonily se nazad, některé horlivější paže povyskočily, ale zůstalo při tom a při první ráně, neboť neozvalo se už žádné hej! ani rup!

Cvičený sluch závodčího poznal, kolik uhodilo. Dopad na čep zazněl příliš dusně, beran nezůstal sedět, nýbrž ještě povyskočil, lešení otřáslo se stručně, ale důrazně.

„Neřek sem to?!“ obrátil se závodčí k polírovi i k inženýru a panu císařskému radovi s vítězoslávou velmi mrzutě vyznívající.

Sehnul se s metrovým měřítkem k podlaze lešení a přeměřil, o co kleslo znamení na jehle.

„Tři centimetry!“ hlásil. „Skála! O tu kost si rozlámem zuby!“

„A co! Jen dál, a nedostaneme-li se do večera aspoň o metr, postavíme zítra berana parního!“

„Sapristi, sapristi!“ řekl pan císařský rada, „jen žádné zdržení, pánové!“

Hlouček zdvihačů zahlučel, neboť parní beran znamenal pro ně ztrátu práce.

Vtom však zběhlo se cosi úžasného, co rázem obrátilo všechny tváře vzhůru, první páně radovu, rudou, se skráněmi naběhlými.

Rozlehlť se náhle shůry hlas veliký jako z hlásné trouby:

„Padouši, bídáci, ničemové!“ znělo to zřetelně, jako by to povídal tady dole, „bůh vás zatrať, opovážíte-li se udeřit ještě jednou, barbaři!“

Tam nahoře však v čtyřhranném okně, bílými rámy z nejbaňatější střechy vyčouhlém, čněla ven hlava vlasatá s bílými vlajícími kšticemi, vousem daleko z okna visutým a od každé slabiky se otřásajícím.

„To je svatokrádež, vy rouhači, a já si to zakazuju, abyste mi podkopávali základy pod nohama! Běda vám, třikrát běda!“

Jednou rukou držel se mluvčí rámu a druhá s hluboko převislým černým rukávem pěstí ven hrozila.

Ustrnula v pohrůžce, ještě jednou zahrozila, potom se položila na rám vedle druhé; ještě strašně dlouhou chvíli, jako by zkameněla, dívala se hlava dolů a potom zase zmizela pomalu.

„Komediante!“ zasyčel pan rada, a obrátiv se k panu Čurdovi, prokuristovi, prohodil, těžce se ovládaje:

„Já budu muset toho blázna přece jenom dát zavřít do blázince!“

Bylo to zase poprvé od té doby, co se stal pan Ullik šéfem Čurdovým, že se zmínil o Arminovi, ale pan Čurda jenom pohladil jedno ucho po druhém a mlčel, neboť pochopil, že to bylo řečeno více pro okolí než pro něho.

„To svatej Ivan z nebe nás napomíná!“ prohodil jeden ze zdvihačů.

Bylo v tom porovnání mnoho lidového humoru pražského, bijícího na bílý vous Freyův, a proto se narážka ihned ujala.

Zaslechla ji Líza od papírových sáčků, ta „chechtna“, která, i když nemá čemu, směje se zničehožnic, i vybuchlo to z ní, jako když z pistole vystřelí.

„Prej svatej Ivan!“ proběhlo mezi děvčaty, a dělnice, mezi nimiž Armin měl velmi určité renomé, zasmály se sborem a pošťouchly se lokty.

Pan císařský rada porozuměl a ještě jednou pohlédl vzhůru vyčítavě a bolestně, ačkoli věděl, že už nikoho neuvidí.

Se vzdechem obrátil se k svému okolí a byl zase tím korektním, elegantně vážným trojnásobným radou jako dříve. Toliko k inženýrovi pronesl polohlasně jako na omluvu:

„Tak teď, pane inženýre, sám vidíte, co umí! To jsou rozkoše!“

Řekl to docela zbytečně, nebyloť i šíře neznámo, že pod střechou Papírky mají podivína, výstředníka, originál anebo také „rapla“, a pan inženýr znal tedy skandální kroniku svého světa.

Trapnost chvíle mezi pány tím jenom vzrostla.

„Tak co je, pánové, co bude?“ optal se pan rada netrpělivě.

Ale stálo psáno v dějinách Papírky, že netrpělivosti páně radově kyne nová zkouška. Pokušitel objevil se tentokráte i v osobě temně modrého muže se stříbrnými knoflíky, který se na scéně objevil tak znenadání, jako by byl z řeky vystoupil. Velmi uctivě smekl čepici s vysokou stříbrnou portou a znakem královského hlavního města Prahy i podával panu radovi úřední spis.

Magistrátní sluha nebyl v závodě nijak zjevem neobvyklým, ale tento nebyl z prezídia, dostalo se mu tudíž od pana městského rady cize tázavého pohledu.

Přijal spis s procítěným „hm!“ a pustil se do čtení. Trvalo hodnou chvíli a páně radova tvář zrovna rostla při něm do kulata a očividně brunátněla.

„No, sedí, pane inženýr,“ použil okamžiku ticha závodčí dělník a rozhodil rukama, „mohli bysme jít dál, ale rozbijem ji. To nám ukáže hned druhej pohlavek, sehne-li se! Tak chlapci!“

„Stát!“ zavelel však pan císařský rada, „stát! Prozatím už ani ránu!“

„Pěkné nadělení!“ dodal, podávaje spis inženýrovi, mrsknutím hlavy odhodil skřipec z nosu, velmi hlasitě přidal své sapristi a také si dupnul, ale hned se uklidnil.

„To by v tom byli všichni čerti!“ rozkohoutil se inženýr, „aby mi zakazoval magistrát stavbu, mám-li v rukou konsens místodržitelství, to přece nejde jen tak honem, na pouhý rekurs Spolku pro zachování starých památek. Vždyť tej památce prozatím nic tak dalece neděláme,“ a pohled inženýrův letěl vzhůru po stěně Papírky a jejích hnědých kvádrech.

„Fuj tajxl!“ dodal ještě, odplivnuv nasucho.

„Prosím, prosím!“ napomenul pan rada inženýra k zdrženlivosti, „rekurs má působnost naprosto odkládací na základě konzervátorova dobrozdání, a jak vidíte, je nařízena nová komis!“

„Inu ovšem, pan vrchní stavební rada jest čestným členem, jakpak také ne! Takhle je to úřad k zakazování, a ne k povolování staveb, stojí-li někde starší barabizna!“

„Pane Hůrko, skočte mi na Poříč pro fiakra!“ zavelel pan šéf vysokým tónem, „ať mi jede k Svatému Petru naproti!“

Nejmladší kontoárista odletěl průjezdem jako vítr.

„Panu magistrátnímu radovi vyřiďte, že prosím, aby mne očekával, že jsem ihned u něho v úřadovně!“

Magistrátní posel přijal tento vzkaz s velmi uctivým „Prosím“ a vzdálil se.

Ale pan císařský rada tak se rozběhl, že jej ještě na můstku předhonil, neboť nyní už neuznával za dobré hráti před svým personálem rozhorlence, který se sice velmi těžce, ale přece jenom opanuje, nýbrž raději autoritu, která dovede nejen ve svém vlastním závodě udělat náležitý pořádek.

„To aby čert!“ odlevil si ještě inženýr, posunul klobouk na druhé ucho, a rychle se rozhodnuv, zvolal:

„Pojedu s vámi, pane rado!“

Na energický pokyn polírův pustili dělníci provazce a nad lešením zaklátilo se lano jako svislé důtky, dvoumetrákový beran zůstal sedět na svém místě; on to byl, který zvítězil, skutečně zůstalo pro dnešek při té jediné ráně.

„Leccos už jsem viděl, ale takhle jsem ještě nikdež nezačínal,“ řekl polír.

„To ten svatej Ivan nám to všecko uhranul, to je první strašidlo, který jsem viděl ve dne!“ podotkl jeden ze siláků.

„Neřek jsem to, že dnes nezarazíme víc než na coul?“ rozesmál se závodčí zdvihačů a dodal:

„Půvěry neznám a nedbám, ale na znamení věřím!“

Ale políra tím nerozesmál.

Také všichni ostatní, zvláště zdvihači, mrzuti odešli z lešení.

Zůstal tu jenom beran sedící na čepu jehly, s umíněností zřejmě vyslovivší:

– Jedna rána a dost.

Než padla druhá, uplynuly měsíce…