Turbina

Skladatel Rudolf Vážka byl jinoch, za nímž se dívky ohlížely pro jeho šerednost.

Říkaly mu výslovně „šereda“ a některá dodala: „Ani ne tak šeredný, jako spíš uhrančivý,“ anebo jiná: „Ale není protiva jako leckterý hezoun.“ „Je šereda, ale není ošklivec,“ rozhodla u sebe rozšafná Tynda Ulliková, „neboť nevzbuzuje ošklivost.“

Její mínění o tom bylo dost důležito, neboť v zásadě rozhodovala ona o tom, kdo má být jejím korepetitorem, čímž dostalo se jejímu umění ještě vážnějšího posvěcení, neboť k paní Maynau chodily ještě jiné mladé dámy z prvních domů, aniž doma měly korepetitora.

Nalezen a k tomu úkolu vyhlédnut byl Rudolf Vážka zpola předurčením, zpola náhodou. Přisedl na hlavní zkoušce feriálního koncertu ke klavíru jakožto doprovázeč sólových partií, a tudíž také Tyndin. Pochválila jeho hru vůči dirigentovi, i bylo jí řečeno, že to docela není ku podivu, neboť ač na konzervatoři klavír nebyl jeho hlavním předmětem, jakožto absolventa školy skladatelské, přece jen platí za jednoho z nejlepších pianistů na celém ústavě.

„Kluk je jistě všecek nešťasten,“ dodal dirigent, „dokud byl na konzervatoři, měl stipendium a mohl si v bytě držet klavír, nyní nemá tolik, aby si ho najal, chuďas, takový talent, který jen pro svou hudební pokrokovost a samostatnost přišel o první cenu v třídě. Kdyby mu někdo zjednal přístup k dobrému klavíru, získal by si o umění jenom zásluhu.“

Zejména to rozhodlo. Když teta Rézi spočinula na něm za půltřetího momentu lorňonem, schválila Tyndin návrh:

„Pročpak ne – dobře ho můžu vystát a tebe kompromitovat nebude. A konečně –“

Že to nic nebude stát, teta Rézi přece jen nedopověděla. Neboť Vážka byl ochoten chodit jenom za to, že mu byl výtečný klavír Tyndin po korepetici přístupným k jeho kompozičním studiím.

Když prostřednictvím dirigentovým učiněna byla Vážkovi nabídka, zbledl a přijal hned, a v karlínských hudebních kruzích, kam Tynda svou pěveckou platností spadala, ježto pražské jí byly uzavřeny z důvodů dámské umělecké politiky, nepřející jejímu zjevu příliš náhlými úspěchy vystupujícímu, platil tento čin dokonce za mecenášský skutek dodávající oběma stranám reliéfu.

Nikdo na Vážkovi, vždy mračně zamlklém, nepoznal, co za štěstí nastěhovalo se tím do jeho nitra. Jen ten znalec lidských duší by je byl mohl odhadnouti, který by byl postřehl to první zazáření Vážkových zraků hluboko pod obočím ukrytých už tenkrát na generální zkoušce v tom okamžiku, když po předehře klavíru vpadla Tynda takovým měkkým nasazením, že se Vážka až sehnul pod reakcí své muzikantské duše na tento ozev příbuzného bohatství v duši Tyndině.

Ani si jí předtím příliš nepovšiml, a také po celou árii nepozdvihl očí ze svého partu, až na konec bodl po ní plachýma očima a zbledl. Pohled ten neušel tenkráte Tyndě.

Pro Vážku byl rozhodujícím; ukázalo se mu, že je i ona sama tak krásná jako její hlas, jakož vůbec nebylo pro tohoto hudebníka pochyby, že každá žena tak vypadá, jak zní.

Tou chvílí počalo Vážkovo modloslužebnictví u Tyndy.

Trvalo to hodně dlouho, než modla vůbec pozorovala svého služebníka. Po zvyku všech božstev, nahlížejících neuhnutě do věčnosti, přezíralo i toto svého kněze sub specie aeternitatis, avšak přece nikoli věčně.

Jednou při cvičení mordent – proslulý Ullikovic Bösendorfer, který s Tyndou vždy na téže produkci účinkoval, byl z jejího takzvaného budoáru přestěhován do jídelny –, nutno opakovati, že to bylo při pouhé etudě, přihodilo se něco, čeho by se nebyla od něho do nejdelší smrti nadála.

Plnozvuký její orgán stoupal chromatickým meandrem do výše v úplném klidu, jaký je první podmínkou odborného hlasového tréninku, a tu u přechodu v hrdelní rejstřík, navlas tu, stalo se, že lokty Vážkovy zvučně distonicky zabořily se do kláves klavíru a jeho tvář octla se v jeho dlaních a škubot jeho hlavy nasvědčoval, že pochází od vzlykotu jeho prsou.

Přišlo to tak nenadále, že se Tynda v první chvíli lekla, ale hned pochopila, kolik uhodilo.

Přikročila k němu a položila mu ruku na hlavu.

Výboj dotykem tím způsobený byl tak vzněcující, že Vážka až hněvivě, div ne vztekle trhl rameny, aby setřásl její lokte, které se tu nějak docela mimo její vůli octly. Tynda Ulliková vyznala se však v čivech mužů do třiceti let tak, že věděla, že to není nevůle, ale ohromení z příliš nenadálé rozkoše, v níž zemřela vzdornost mladistvého fakíra lásky. Nadlidské jeho sebezapření překotilo se v něm náplní hudebnosti jeho duše; právě nejdrahocennější skla druhdy pukají, ozve-li se v bezprostřední jich blízkosti, uprostřed jiných, náhle tón, na jaký jest jejich zkáza laděna, a možno dost, že se Vážka trochu zastyděl za svou bezděčnost, ale hněv na ni, ó hněv to nebyl!

Protož neurazila se Tynda ani dost málo, neodtáhla svých prstů z jeho temene, ale rozčísla jimi v ježatém kartáči jeho vlasů pět cestiček a končité její prstíky vydaly se po nich.

V praktikách ženského laskání málo jest rafinovanějších a v lyrice němé erotiky má svůj určitý výraz. Bývá to projev lítosti, spojený s odmítnutím mužovy vášně, jíž se žena zříká z důvodů mimo ni ležících. Tynda, asi o dvě léta starší než Vážka, šla ještě dále.

„To je naruby obrácený Jakesch,“ řekla, „na jeho Staré písni pláče u klavíru ona, a ne on.“

Vedena nezkrotnou touhou viděti, co se nyní v něm děje, obrala svýma krásnýma, překrásnýma rukama jeho tvář od jeho kloubnatých pianistických prstů, slabých v tom momentu jako dětské, a uviděla nyní pár zmučených očí, mimo nadání suchých, tak divoce úpěnlivých, že se zhrozila.

„Takového – takového něco už nikdy víc!“ řekla do těchto ubohých očí s nejsladší a nejrmutnější něhou, jaké byla schopna.

Zajikla se přitom leknutím, ale zároveň i potěšením – s tak velikým a žhavým ohněm, jaký z téhle výhně vyšlehl, dosud nehrála…

Napohled dal se tenhle hoch zkrotiti jako beránek, jen vydechl a sám hned začal znova hráti průvod, ale když potom na odchod vstal, zavrávoral.

Krotitelka bazarových, tenisových a bálových lvů až dosud nesetkala se s nelíčeným projevem překonaného a neovládaného citu, a když Vážka odcházel, neodolala a natáhla proti němu ruku, jak se podává k políbení.

Ona, která nikdy předtím z jeho přítomnosti nic nepozorovala, přezírajíc jej naprosto krom ledového poděkování za pozdrav a několika vět k věci!

„Nu tak!“ řekla, když otálel.

Vážka pohlédl na ni výstrahou nevýslovně smutnou, ale potom sáhl po její ruce svými jen ke klavíru ohrabanými prsty.

„Ne tak!“ řekla a dvojím mávnutím je rozehnala.

„Takhle!“ a sama přiložila ruku k jeho rtům.

Sotva že se opovážil, ale ona sama přitiskla, až mu na rtech zabolelo.

Odešel zpitostí až ztuhlý a po tři dny nepřišel.

„Tak jste se přece na nás nerozhněval nadobro!“ uvítala jej, nabízejíc mu ruku k polibku zase tak volně ve vzduchu jako minule.

Políbil ji tentokráte, jako líbá věřící relikviář, unesen grácií posunu její ruky, stylizované jako živý ornament. Bylo mnoho omamných variací v takové její rafinované koketérii, s jakou jej vždycky vítala a propouštěla, dávajíc mu líbati někdy jen špičky prstů, jindy vrch ruky, ba i dlaň a jednou zápěstí pod dlaní se třemi z růžova bělostnými vršečky, tu a tam přetkanými teničkou modrou žilkou. Zápěstí měla vsazeno na paži nápadně velikým kloubem, ale právě pro ten nebylo možno zapomenouti na krásu její ruky, byl v rytmu její foremnosti zrovna akcentem.

Pozorovala na něm značnou přepadlost a ze ztrhaných rysů tváře uhodla velikost jeho lásky, miloval ji stokrát tolik, než jak mohli všichni ostatní muži, jež znala – dohromady.

Ale kdož ví?! Jeden byl mezi nimi – a na toho vzpomněla Tynda právě v tomto okamžiku zvláště živě, ten co do vášně…

Ale ať! Ona, Tynda, nemiluje než své umění, a mužové, ti ji jenom zajímají.

Baví se jimi a v této chvíli baví se Rudolfem Vážkou.

„Nu a teď do práce, a s rozumem!“ řekla vesele a s povzdechem dodala tišeji: „Oba dva!“

Tak tiše, aby to neslyšel, a přece slyšel.

Poznal úmysl a udeřil odhodlaně do klavíru – na pultu leželo totéž osudné cvičení. Vydržel kritické místo tentokráte bez zachvění, ale byl neodolatelně ztracen, nechť se vztekal, jak chtěl. To bylo vyřízeno a rozhodnuto za ty tři dny, ještě v poledne čtvrtého sám sebe zapřísahal, že nepůjde, a přece přišel.

Tynda věděla navlas, co se v něm děje, stojíc za ním a pějíc nejobtížnější koloraturu tak snadně a s takovým dechem, že cítil jeho vlání mezi svými tuhými, trochu, ale stejně řídkými vlasy. Bylo na jich dno vidět jako do kartáče.

„Ne tak forte!“ řekla dosti nevrle a klepla jej na rameno.

Posedl přitom a její hlas ve zpěvu se zasmál.

Jinak už nikdy ani slůvko mimo hru a zpěv a za nic na světě ani zdáníčko nějaké narážky jdoucí za meze přípustné mezi pěvkyní a jejím korepetitorem.

Ovšem se někdy stávalo, že když obrátil dva listy omylem, pleskla ho přes ruku, víc posunkem než ve skutečnosti; bylo to dotknutí nepatrné, ale vždy stačilo k novému vzrytí šílené vášně v něm.

Zablesklo se mu v očích jako viditelnou jiskrou z výboje, jehož napětí cítil v celé rozloze svého hřbetu z jemných tepelných vln vyzařujících z postavy za ním stojící tak těsně, až k dotyku, zatímco sluch jeho byl takřka bezprostředním a znaleckým svědkem práce jejího pěveckého orgánu, do něhož, do jehož kouzelné čistoty, mohutnosti, rozlohy a kulaté lahody byl vlastně jedině a nejhlavněji zamilován.

Slyšel šumný dech jejích zdravých plic, když nabírala dechu, a slyšel její srdce, jak rovnoměrným tlukotem proniká pianissimem doznívající fermaty.

Takhle železně pilně, takhle svědomitě s nejzevrubnějším šetřením všech základů, příkazů a návodů slavné učitelky pracovati mohla jenom pěvkyně nejvážnějších úmyslů, a to Rudolfu Vážkovi, cudnému fakíru své lásky, do jisté míry bylo úkojem jakožto spolupracovníku na vůčihledém vývoji drahocenného nástroje hudebního v jejím vznosném hrdle, nejskvělejší, nejzářivější vox humana, jakou kdy slyšel.

Když studovala operní part, stávala před ním v prohbí klavíru, co nejblíže zdvižené desce, aby překonávajíc nejsilnější fortissima stroje, zvykala dynamice dramatické pěvkyně, nad orkestrem triumfující.

V těchto momentech skutečně zapomínala na svět, na sebe samu, a svým vlastním zpěvem a hlasem unesena, rozhořela uměním jako pochodeň ve vichru, její ústa kulatící se, rozšiřující a zužující stala se v té chvíli dmuchavkou žáru soptícího z roztaveného kovu v jejím hrdle, zatímco oči její planuly vytržením věštkyně anebo menády.

Tu strhla s sebou Vážku především jako umělce, a když blesky jejího hlasu a hromy k nim zpod jeho prstů ustaly, ubohý korepetitor ulpěl na ní očima úžasem zpitýma.

Nepoznávala ho v prvním okamžiku, teprve když z očí jejích odešla zlatá mlha nadšení, prozřela pro vezdejší věci, šťastně se usmála náruživému obdivu umělcovu a řekla mu nejněžnějším názvukem:

„Ošklivče!“

Vzal toho „oškIivce“ doopravdy, domyslil se, že vrátivši se právě z říše svrchované krásy, konstatuje první dojem, jaký na světě zase shledala.

Že je ošklivcem, šeredou, o tom přece není nejmenší pochyby, řekla si Tynda i dnešního odpůldne, odpočívajíc ve svém takzvaném budoáru na pohovce zvané obecně „šeploun“, poněvadž tak říkaly dámy kuchyňské a po nich dámy domu, ač mluvily jinak dosti plynně francouzsky.

Kupodivu často ji navštěvuje nehezká tvář Rudolfa Vážky. Tou chvílí ovšem to není nic divného, když vedle v jídelně hraje!

Zřetelně vidí před sebou jeho hlavu nad klavírem skloněnou, tu hlavu rzouna, onoho temného odstínu, jaký ne hned na sebe upozorní, ježto v jistých osvětleních vypadá jako kaštanový. Ale Vážka má i oči rzivé, právě z jich nejhlubší temnoty vysvitne občas červená jiskra.

Občas – to jest kdykoli se Tyndě zlíbí, neboť je až mlsně chtivá na tyto záblesky tajené jakés a výhrůžné energie, před jejímiž nepředvídanostmi dlužno míti se na pozoru – otvor na dně kráteru, který se někdy rozohní na důkaz, že pod ním vře sopka.

Sopka! Tento chuďas, který se po čtyři léta cvičil v dvojím umění, v skladbě hudební a v hladovění, a v obojím i nyní pokračuje s takovou tklivou virtuozitou!

Ale co to dnes hraje podivuhodného?! Je to jistě něco vlastního, pravlastního, ona už zná jeho talent tak originální, tak odlišný, neboť umělec je, bůhví, že ano, a proto jest s ním možno jisté kamarádství s podmínkou jakéhos odstupu mezi oběma, proto by ho nerada postrádala… Jeho láska – ubohého hocha k ní – není přece žádným ponižujícím pro ni vědomím.

Tynda posadila se na své pohovce.

Co to dnes má Rudolf Vážka?!

Tenhle motiv Tynda dobře zná, to je přímo transkripce jejího mordentového cvičení; ne, Vážka neimprovizuje, nýbrž to, co přednáší, jest hotová skladba, jak originální to adagio s arpežovým rozvedením alterovaných akordů z etudy…

Déle to nevydržela!

Už byla ve dveřích, prudce rozevřených s prudkou otázkou:

„Co to hrajete, člověče Vážko?!“

)

K pocelování její ruky tentokráte nedošlo, jen letmo mu ji podala.

Neodpověděl, viděla sama, že má na klavíru trojhlasou partituru rukopisnou.

„Co je to?“ a vzala noty z pultu.

„Trio pro klavír, cello a housle (op. 3). Složil a slečně Tyndě Ullikové v hluboké úctě a obdivu věnuje Rudolf Vážka,“ četla nahlas.

„Vy…? Podívejme se na tajného hříšníka! A kdo vám tohle dovolil?“ řekla, ukazujíc na dedikační řádku.

„O dovolení chtěl jsem milostivou slečnu teprve prosit, až by byla skladbu vyslechla, napsat věnování dřív jsem ovšem neměl právo, ale bez dovolení by nebylo přišlo do tisku.“

„Do tisku? Člověče Vážko, co to povídáte?“ zvolala Tynda plna úžasu, tolik slov najednou od něho ještě neslyšela. „Snad nemáte nakladatele?“

„Nakladatelem je Akademie, včera jsem se dověděl, že moje trio dostalo první letošní cenu!“

„Ale to je skvostné, to je nádherné, to se vám musí gratulovat; z toho mám sama radost, jako vaše upřímná kamarádka; vidíte, vždycky jsem vám říkala, neztrácet odvahy, k umění jest zapotřebí především práce, za druhé práce a za třetí zas práce, a potom přijdou peníze, zas peníze a zas peníze (říká paní Maynau). A rozum!“

Tu vzdychla Tynda tak, jako kdyby se jí ho nejvíc bylo nedostávalo. Leč oči jí zvroucněly, posunky její oživěly, byl to však zájem nikoli ženy, nýbrž umělkyně.

„Těžko však skladbu vyslechnout, je-li trio, kde vezmem cellistu a houslistu?“

„Něco z toho přece jenom sehraju –“

„Počkejte, snad to svedem dohromady!“

A přisedla na druhý taburet tak prudce, že přirazil k jeho sedadlu.

Ježto byla rutinovaná hudebnice, snadno našla v partituře zpěvné hlasy, bylo mu ku podivu, jak lehce četla různé klíče v cellu; Vážka byl všecek vyčerpán klavírním partem a jen zřídkakdy ukázal jí v hořejších linkách místo, jež nutno vyzdvihnouti.

Když jednou za hry první věty, sledujíc vedoucí tou chvílí hlas cellový, sáhla do basových kláves mezi ruce Vážkovy a tím jej zmátla, bylo nutno na chvíli ustati. Malá pauzička byla vyplněna kratičkým zachechtnutím Tyndiným, suchým, ale zimničným, a hned se šlo dále. Byla naprosto unesena elánem hudby.

Sehráli první větu dosti obtížnou po leckteréms klopýtnutí a několika návratech. Dály se mlčky anebo na udychtěné jednoslabičné její požádání, a byla taková místa, že to svědčilo nejen o jejím zájmu na nejzevrubnějším seznání jeho díla, ale také o její veliké hudební inteligenci, jakou v těchto komorních končinách u ní ani nehledal.

Proto nesmírně jej oblažila její levá ruka, když se po první větě zdvihla a našla jeho pravici, pokryla ji a stiskla a ještě jednou stiskla.

Jako v odpověď na toto uznání zahrál šťastný skladatel několik taktů první věty v náležitém, několikráte rychlejším tempu, aby z něho vysvitla opojnost zoufalství, řítícího se v ní až do nejvášnivějšího projevu beznaděje na konci věty.

„Vím, vím!“ řekla mu Tynda, obrátila k němu na okamžik roznícené oči a dodala:

„Dál, dál!“ a sama uhodila první tón k Adagiu.

Tváře její, spánky i čelo hluboce jí byly zrůžověly, vypadala ve svých světlých vlasech jako ruměná a napudrovaná rokoková krasavice po tanci.

Zrovna tohle její vzezření naplňovalo Vážku nejblaženějším rozechvěním.

První tři takty Adagia byly doslovnou transkripcí z počátku onoho Tyndina cvičení, kteréž ve Vážkovi bylo zlomilo fakírství jeho lásky, začínaly houslemi bez průvodu, pak se připojilo cello fugovitě týmž motivem a potom teprve po několika taktech klavír.

To, co hrály dál smyčcové nástroje, bylo převzetím a duetovým rozvinutím tématu, to, co klavír, pak konfesí duše Rudolfovy, takovým překypujícím hymnickým vyznáním, že Tynda hned po první lince, aniž přerušila hru, obrátila se k němu se zářivým:

„Tohle vy, človíčku Vážko? Víte, že je to nádherná věc?“ A když potom všechno, co znělo, nasadilo náruživě plnozvuce, neustále hrajíc, překřičela klavír:

„To je božská kantiléna, potom se říká, že skladatelé už vyčerpali všechno možné melodické bohatství – já vám gratuluju, pane Vážko!“

Pana Vážku zamrazilo při tom, očekával od tohoto výtrysku svého srdce od ní něco více, rozhodně méně objektivnosti.

Což nechápe, že je to přímá apostrofa na ni?

Výklad k jeho zaštkání beze slz, jež konejšila tenkrát jako chlapecký citový výbuch?

Hle, jak hodí se k tomu, co právě cítí, propastné zklamání, v němž utápí se v té chvíli klavír tichoučkou mollovou parafrází tématu v subkontrové oktávě.

Najednou Tynda přerušila hru a položila ruku na rameno jeho:

„Sečkejte,“ řekla tiše, „to, co mají housle, je píseň – – zazpívám to! Znova!“

A zpívala houslový part, ovšem beze slov, jichž nebylo, pouhým svým ohebným sopránem, jehož jas vypadal jako lesk nitra perleťové škeble, když zpívala part houslový, a který zářil jako slunce prosvítající zelenavě blankou roztepaného zlata, když altem imitovala několik taktů cella.

Vážka trnul sladkostí nad tím, že může být, co napsal, tak krásné, a sám hrál svůj part krásněji, než jak si jej představoval při kompozici.

Není pochyby, tentokráte porozuměla!

Duše obou, hudebníka i pěvkyně, dlely v zámezí vezdejšího světa i nevěděly o ničem jiném než jedna o druhé. Nemohlo býti vroucnějšího a cudnějšího prolnutí jedné druhou a druhé první než v onom zásvětí, jehož jedinou hmotnotou jest zvuk.

Ale vrátili se oba zase na svět.

Ona bledá, s očima zarosenýma, rysy tváře ještě zidealizované vytržením hudebna.

Ani nevěděla, jak se stalo, že držela jeho ruce ve svých a upjatě pohlížela do jeho lehce zpoceného, hnědě červeného obličeje, pleti připomínající skladače cihel.

„Vy?!“ řekla schváceně, „jak vy se jmenujete křestním jménem?“

Rozčarován až k ohromení touto otázkou v takové chvíli, zíral na ni chvíli, než mohl promluviti.

Ale její ruce, jimiž držela studené jeho prsty, byly horké, klíční oblouk kypře vymodelovaný na jejím poprsí zdvihal se mocným dechem.

Mínila otázku svou vážně.

Konečně řekl.

„Tedy Rudolfe!“ pravila potom, „za tohle zasloužíte.“

A nachýlivši přesličnou hlavu svou, sunula pomaloučku svá rajská ústa k hrubým, rudě hnědým rtům jeho, snad proto tak silným, aby jeho nos mohl být tak krátký.

Ubohý netvor Rudolf Vážka nechápal přespříliš dlouho, co krásná Tynda zamýšlí, a než se vzpamatoval, bylo pozdě, sama jej musela políbiti.

Zdrcen velikostí tohoto daru – až dosud nebyl okusil ženských úst –, bleskem napravil své opoždění.

Vztáhl po ní paže, strhl ji na prsa a vrátil jí polibek tak, že jí hlavu až do týla zvrátil.

Vykřikla, když ji pustil, a dlaní přikryla ústa, jako by byla poraněna.

Poprvé spálila se o tento oheň, s nímž zahrávala.

Úžasem otevřela na Rudolfa oči dokořán.

Víc než kdy jindy připomínal jí známou masku čínské práce, kdesi ve výkladu s čajem viděnou, zobrazující tvář džina sloužícího zlému principu. Pochopila, že tento oheň je jí nebezpečnější, než se domnívala, musí si dáti dobrý pozor, aby v něm někdy neuhořela.

Ne, neměla to dělat, co provedla, ach neměla…

Naštěstí otevřely se pomaloučku dveře a v nich ukázal se Václav:

„Milostpán Frey dává se poroučet, jestli prej slečna neráčila zapomenout.“

Strýcova upomínka přišla jí jak náleží vhod.

Na její rozkaz otevřel Václav okna jídelny, vedoucí k Papírce, dokořán; to byla první podmínka strýcovy objednávky.

Potom ze stojanu vyňala noty a položila lhostejně na pult klavíru, byla to Ukolébavka z Hubičky, první ze tří písní, za které jí posílával pětku, aby mu je zapěla.

Když za Vážkova průvodu dozpívala, zazněl zvenčí shůry potlesk; byl to strýc Armin ze své poustky v podstřeší Papírky.

K třetí větě Vážkova klavírního tria už nedošlo. Jakmile dozpívala strýcův repertoár, beze slova, bez pozdravu chopila kliku u dveří svého pokoje a po krátkém významném pohledu na Vážku zmizela.

Dlouho přemýšlel o tomto pohledu. Vypadal jako pohled Tyndy dříve zmýlené a nyní lépe poučené.

A víc než to.

Odprošovala těma očima za to, že s ním tropila jako se zamilovaným hošíkem, a slibovala, že jej už nikdy nebude v jeho mužství podceňovati?

Ačkoli závěrečná produkce pro strýce Armina trvala bezmála půl hodiny, přece na jejích lících plál hluboký ruměnec rozpaků, ještě když odcházela.

Ale což na tom, to se všechno ještě vysvětlí a ukáže.

Hlavní věc – ej! – duší jeho duněly varhany, všemi rejstříky pějíce vítězný hymnus a otřásajíce celou její prostorou. Stěží rozpomínal se na své vášnivě blažené představy, jaké míval, když sníval o nemožnostech chvíle, jakou měl právě za sebou. Jak daleko tehdejší pomysl zůstával za dnešní zkušeností!

Ach, neměl ani tušení, oč rozkošnější než splynutí duší, jemuž platila střední věta jeho skladby, může býti – splynutí rtů!

Jemu, až dotud naprosto čistému muži, byl tento polibek zjevením a zvěstováním tak ohromujícím, že teprve nyní vzpomněl si, jak nejapně se vlastně zachoval.

Tak mlčky přece nemůže toto jich vzájemné dnešní zaslíbení skončit; to slovo, které měla od něho slyšet po svém ruměnci rozpaků, jímž vzdala se své superiority nad ním, musí být ještě dnes proneseno.

Nic nebude snazšího; není pochyby, že jako jindy, každého krásného odpoledne, po studiu půjde na tenis.

Jindy čekával na ni, aby z úkrytu mohl ji aspoň očima provázet.

Dnes, dnes je jiná, poměr se mezi nimi změnil, po tom, co se dnes mezi nimi přihodilo, dodá si práva osloviti ji, ovšem v přiměřené vzdálenosti od továrny.

Postavil se do své obvyklé skrýše k plakátům za velikou zelenou boudu trafiky v příční ulici, odkudž mohl ještě počítati, kolikrát vyšplhal se kotoulivý míč, odtud na tečku zdrobnělý, po trysku své fontány a zase spadl, než se objevila ona, Tynda.

V bílém tenisovém úboru.

Ten vždycky velmi skličoval bohéma Vážku; kdykoli ji v něm zočil, narostla mu společenská distance k ní nějak nesmírně nedostižně, nikdy nepocítil tak vzájemnou výlučnost svého a jejího světa.

Ovšem dnes jej tato dívka políbila – sama! – jaká přehrada mohla vlastně ještě mezi nimi padnout?

Vystoupí a osloví ji, ujme se svých práv k ní.

Ale čím více se blížila její běloskvoucí, z dálky oslňující silueta, nabývajíc rysů hrdopýchy pro ulici zvlášť honosné, tím dále zalézal Vážka do své uličky, až přešla.

Ale vybičoval svůj prokletý proletářský ostych k nezdolnému rozhodnutí: její cestu k hřišti zná, nadběhne jí k Městskému parku na rozhraní Karlína a zde uvnitř mezi houštinami odváží se!

Až se udýchal pospěchem, aby ji sem předešel.

Ale hned viděl, že toto místo bylo nejnevhodněji voleno.

Klackoval se tu v parčíku, který krom dětského hřiště nemá takřka jiného určení, leč že jím chodci prošli, mladík velmi mu sic neznámý, ale velmi povědomý; za nic na světě by nebyl Vážka dopustil, aby právě ten stal se svědkem scény mezi ním a ní, prozatím nevypočitatelné.

Potkalť jej Vážka několikráte v závodě Ullikově, k němuž nějakým způsobem náležel, a sice k jeho nitru, zacházíval až za most k samé Papírce.

Na úředníka závodu se mu nezdál, ti nechodí všedního dne tak okázale elegantně, a potom, proč by tak pokradmu a téměř letmo přicházel a odcházel, jako by se styděl?

A nyní tady chodí s cylindrem v týle a rukama v kapse, Vážka měl co dělat, aby ještě včas couvl do krytu, jak rychle se neznámý mladý pán obrátil.

Ještě také včas, aby jej nezahlédla ani slečna Tynda.

A úžasno!

Čekal tu na ni ten elegán, sama k němu běží, laskavostí záříc, nevědouc ani, co s raketou v náručí počít, aby mu co nejsrdečněji mohla ruku podat.

A on!

Div o hlavu nenarostl, jak se natyčil, když těsně k ní přistoupil, bez pozdravu prudce chopiv její pravici tak, jak to mezi mladým mužem a dívkou opravňuje jenom známost velmi důvěrná.

To bylo zjevné dostaveníčko!

Povídá jí něco velmi vášnivého. Mezi jejíma obočíma – Vážka, kryt zelení, vidí přímo do její tváře – kmitla jí nevůle, ale hned zazvonil její smích; jako když empirové hodiny laškovného zvonku udeří čtvrt a hned cvakají dál, ani ona neustala švitořiti.

Elegantní mladík rychle vpravo vlevo otočil hlavu a pak se shýbl rychle k líci Tyndině.

Na krok odstoupla a strašně rozblesklo se jí v pánovitých očích, změřily jej od hlavy k patě, a když se zas vrátily, až zašilhaly čarovné oči Tyndiny snahou, aby vypátraly dojem, jaký učinil její únik, aby co nejrozkošnější něhou pohledu nahradily odepřený polibek.

Stála ještě chvilku zas těsně u něho, jak může jen milenka u milence, ústa její stále cosi slibného štěbetala, ale potom odstoupila, posunkem dlaně přimrazila jej, že zůstal stát na svém místě, a odchvátala.

Ohlédla se, dvakráte kynouc hlavou, naposled zase už jako běloskvoucí silueta v plné zářijové záři sluneční už mimo park, a zmizela.

Ten, jejž opustila, chvíli ještě stál s rukama v kapsách krátkého amerického kabátu s cylindrem v týle a pak odešel opačnou stranou parku.

Ale Rudolf Vážka zůstal ještě dlouhou chvíli se svým klavírním triem pod paží a dopřával si toho požitku, že stále znova dával odehrávati před svýma očima scénu, kterou právě zažily, a pořád mu ještě nešla do hlavy.

Pro Vážku pořád tu ještě stál mladý atlet v řasnaté americké eleganci, takový ramenatý Milón, s nímž nehnuli čtyři, když se pořádně rozkročil, pořád viděl oble vystouplé nadobočí vyholeného obličeje mladíkova, častý to detail herkulských tváří, a rusá síla tohoto junáka, prudkého v gestu, ovšem odůvodnila obdivnou a láskyplnou něhu, jakou Tynda vložila do svého pohledu.

Výjev byl netrval ani čtvrt minuty, ale jeho svědek stál ještě po půlhodině u jeviště…