Turbina

Pan císařský rada zůstaven ve své pracovně sám sobě a svému zhroucení, i zjevně znatelnému tím, že seděl u psacího stolu zabořen až po temeno hlavy do svých loktů.

K zhroucení měl ovšem všechny důvody.

, takže se firma tato octla vlastně v nájemném poměru k bývalému společníku A. Freyovi. Obytná budova na břehu zůstává dosud v majetku pana císařského rady s výhradou předkupního práva Turbiny pro případ takového rozkvětu, že by bylo přistoupiti k další, potom průčelně reprezentační novostavbě závodní.

V nic na světě nevěřil pan císařský rada tak málo jako v uskutečnění těchto snů právě v této chvíli, fiasko turbiny již v této hodině jest předmětem hovoru v průmyslových kruzích pražských a jenom exotičnost akcií Turbiny zachraňuje je před veřejným číselným konstatováním jich znehodnocení, a záchrana společnosti závisí skutečně jen od toho, upíše-li Mr. Mour podle své podmíněné přípovědi zbytek akcií chovaných v trezoru společnosti.

Jeho podivné chování dnešní, unáhlený jeho odchod z rozčilené správní rady pod záminkou celkem nicotnou nenasvědčuje tomu, že by dostál nyní svému slovu, podmíněnému neúspěchem Tyndiným dnešního večera. Pan císařský rada věděl sice o tom, že jest intrikou Mr. Moura, jenž neváhal se za tím účelem spojiti se šlechtičnou Boguslavskou-Zmajovou – a to bylo panu císařskému radovi nejznamenitějším důkazem opravdovosti Američanových úmyslů –, ale v této zkrušené chvíli vytanulo mu, že boj o úspěch jeho dcery, svedený v hledišti opery, zvláště skončí-li v intencích Mr. Moura, skončí jenom škandálem, a náhle zazdálo se mu, že dvou škandálů s jeho jménem spojených za jeden den by bylo přece jenom trochu mnoho, a již zmáčkl knoflík elektrického zvonku v kuchyni.

Vyloží své milované a zhýčkané dceři situaci jak náleží důkladně a bezohledně a přesvědčí ji, že jedině ona může situaci zachrániti tím, když vzhledem k rozčilujícím událostem dnešního dne odřekne, a nebude-li přesvědčena, že zvýší svou bezohlednost a z moci otcovské zakáže jí vystoupení – přestože jej Mr. Mour z takového zakročení vždycky co nejdůtklivěji zrazoval, když se mu o něm zmínil. Bude-li nejhůře, připomene Tyndě matku, což se nikdy neminulo účinkem.

Avšak přivolaná Tyndina služka, když ji posílal pro velitelku s pozváním k bezodkladné rozmluvě, sdělila, že paní Maynau slečnu odvezla hned po tom poplachu a že milostpánovi zůstaven vzkaz, že je v poledne ještě zkouška na hlavní scény slečniny.

Pan rada mávl rukou, a když kuchyňská rusalka zas zmizela, oddal se zase svému zhroucení znova.

A neměl-li dost důvodů k němu, zaklepal na dveře jeho pracovny ještě jeden, který mu dodal.

Na páně radovo „Dále!“ vstoupil jeho prokurista.

„Co zas?“ řekl pan rada s nejoprávněnější mrzutostí, ale sotvaže pohlédl věrnému sluhovi svému bystřeji do tváře, vyskočil pan rada nad očekávání pružně z křesla.

„Co se stalo?“ opáčil dotaz.

„Směnka,“ řekl prokurista temně.

„Jak to? Co bylo na medio splatno, vše jsme zaplatili do desíti hodin!“ řekl pan rada zajíkavě.

„Tato,“ a prokurista se odmlčel, „není v naší lhůtní knize a vůbec není – závodní!“

„Pane prokuristo?“ řekl pan císařský rada hrozivě.

Pravice starého prokuristy opustila jeho boltec, z něhož obírala narostlou tu plst, a zúčastnila se gesta neobmezené oddanosti, jež prokurista provedl, řka:

„Není…! Jest soukromá, osobní pana šéfa!“

„Na kolik?!“

Teprve po chvilce řekl starý prokurista ještě temněji než dříve:

„Na čtyři tisíce korun.“

„Kolik zůstalo v pokladně po dnešní výplatě?“

„Kolem čtyř set, pane císařský rado!“

„Sapristi!“

A pan císařský rada vydal se na obvyklou procházku komnatou.

Proto on se tedy Bouďa dnešního dne ani neukázal!

Touto celkem vedlejší myšlenkou, vykládající synovu nepřítomnost, přebíjel otec myšlenku mnohem naléhavější, totiž samu událost falešné směnky, která by sama o sobě nebyla tolik srdci otcovskému – budiž upřímně doznáno – ubližovala jako obnos čtyř tisíc korun.

Konečně přece bylo nutno uvážiti, kde obnos vzít.

„Kdo je to?“ optal se pan rada.

„Nejšpinavější geldgébr v celé Praze. Grograuner!“

„Pane prokuristo, zapomínáte, že váš šéf neuzavírá úvěrní obchody se špinavými finančníky!“

Prokurista se žaluplným úsměvem poklonil se.

Císařský rada přešel ještě dvakráte komnatou a potom řekl:

„Ať počká ještě půl hodiny!“

Prokurista odešel a hned za ním vybral se jeho šéf na návštěvu k svému svaku a bývalému společníku panu Arminu Freyovi.

Nikdo nevylíčí obrovskou námahu, s jakou se pan císařský rada přinutil k této pochůzce, aby zase jednou po čtvrtstoletí promluvil se svým svakem.

Byl tak zaujat touto neodbytnou a prokletou nutností, že ani největší pamětihodnost, kterou na cestě shledal, nedotkla se ho, jak měla.

Kráčeje po schodech starou Papírkou, nyní o polednách dělníků prázdnou, sotva že se zastavil v otevřených dveřích sálu, v němž prý spadl strop, jak vřískaly dělnice „papeterky“ v první chvíli poplachu. Všechny stoly, rozdělaná práce a podlaha pokryty tříští šedé omítky, a když se pan rada jen tak od prahu podíval k stropu, viděl, že na něm nezůstalo ale ani smítečky štuku, smutně koukly na pana šéfa závodu obnažené povaly, za půltřetího sta let zase na světlo prohlédnuvší…

Byl to jediný neklenutý strop celé vlastní Papírky a tvořil zároveň podlahu Arminova příbytku, a pan rada měl už k němu jenom jedny schody. Před vchodem k němu, tajuplně vyšprleným, zastavil se na chvilku a namanulo se mu, že jakživ za těmito dveřmi nebyl, a namanulo se mu taky proč, jakýsi vteřinový přehled dvacetileté urputné nenávisti mezi ním a Arminem, tak urputné, že kdyby byl o ní uvažoval ještě jednu vteřinu, sotva by byl asi zazvonil, ačkoli tahle Bouďova falešná směnka byla nesrovnatelně vražednější než sám zlomený hřídel turbiny.

Pan rada musel zvonit třikrát, než se uvnitř něco šustlo jako myška a zase nesmírně opatrně vnitřní dveře zavřelo a za nimi zmizelo.

Byla to Žofka Pečulíková.

Potom však za hodnou chvíli dostavil se k dřevěné mříži kdosi velmi energicky, a když odtrhl modrou záclonu, ukázaly se plavobílé čupřiny prorocké bledé hlavy Arminovy.

Přišel už se zpytavě svraštělým obočím a nesmírnou otázkou v očích:

„S kým dostává se mi prosím potěšení?!“ zeptal se Armin svaka.

„Císařský rada Ullik,“ odpověděla návštěva tak odměřeně, jako by se byla s Arminem v životě skutečně poprvé viděla.

„Přicházíte-li navštívit pana Armina Freye, musím vám k největší své lítosti sdělit, že ho není doma, a kdy bude pro vás doma, to se vymyká naprosto mé povědomosti!“

Pan rada pozdvihl na hlavě fez za chvostík, poroučel se němě a zvolna odcházel.

To nesmělo být, to by bylo Armina připravilo o jeho triumf:

„Ale jestliže jsi přišel navštívit svého umírajícího svaka!“ křikl Armin, „máš ovšem nejvyšší čas!“ a rychle otevřel, aby se Ullik nerozmyslil.

Pan rada se nemýlil, věděl, že v Arminovi nakonec zvítězí afekt; i vešel tak, jako by skutečně šel navštívit na smrt nemocného.

„Pojď se podívat na počátek konce své práce, na zhoubu Papírky!“ deklamoval Armin dále, i vedl pana radu přes komnatu k protějšímu koutu u okna, zdvihl tu lambrekýn.

Němě ukázal na stěnu pod oknem.

Pan rada, který vůbec nevěřil ve známé obavy Freyovy, ani se nepodíval, ale řekl:

„To mi nemáš nic lepšího ukázat, po pětadvaceti letech, co jsme se neviděli?“

Řeč pana rady zněla lítostivě. Tím tvrdší byl Armin.

„Měl bych ti po těchto pětadvaceti letech ukázat dveře,“ vybuchl, „ale nechci tak učinit dříve, než ti ukážu, že to zasloužíš!“

„Armine!“ vzepřel se pan rada a vyrostl před svakem v celé své důstojnosti, „nežertuj se mnou!“

„Ó nikoli!“ vece Armin, „chvíle, ve kteréž se zase po čtvrtstoletí shledáváme, abychom spolu zas poprvé a naposled promluvili, jest příliš vážná, a krom toho nemám ani času, ani chuti k žertům, ale k něčemu jinému!“

„?!“

„K zúčtování, pane císařský rado!“

„Přišel jsem s nejlepšími úmysly a ty začínáš hádku!“

„Na vaše úmysly také dojde, pane císařský rado! Ale zatím zúčtujeme… Račte se jenom podívat!“ a prst Arminův přejel klikatě po okenní předprsni dolů až k podlaze.

„Tss!“ zasmál se pan rada, „co bych tady viděl! Vlasově tenká prasklina v omítce!“

„Pardon!“ namítl Armin, „vlasově tenká byla před hodinou, než jste dole spustili s vaší turbinou, nyní už je tak tenká jako kartónový papír, jak se hned přesvědčíme, anebo o něco silnější!“

Armin vzal ze stolu dlouhý odřezek tuhého papíru a vstrčil jej do štěrbinky ve stěně. Projel hladce, ale nejen to, ztrácel se do zdi hravě, takže jej Armin nakonec držel už jenom mezi nehty.

„Kdyby byl ten odřezek tak dlouhý, pane rado, co obnáší síla zdi, mohl byste jej druhou stranou tady pod oknem vytáhnout,“ vykládal Armin už beze zloby, takřka přívětivě, „to je důkaz, že vaše trhlina v omítce jde celou zdí. Ó, já se vyznám v puklinách Papírky, pane císařský rado! Tato je vůbec první, která jde veskrze; všechny dřívější za stavby, to byly hračky, které nepokračovaly. Ale tato před hodinou byla jako vlásek, nevnikl do ní ani obyčejný papír, za dvě hodiny vejde se do ní snadno tenhle nůž!“ a Frey sebral ze stolu svůj knihařský košerák, tenký jako pružina.

„Potom bude znát puklinu už také v nižších patrech,“ pokračoval snivě, „a do rána rozsype se stará Freyovic Papírka! A tvoje dílo zhouby bude dokonáno!“

Kdesi v komnatě ozvala se vtom třetí živá bytost úzkostlivým dlouhým vzdechem vyděšeného dítěte. Oči Ullikovy zabloudily k paravánu v koutě a zahlédly tu bosé nohy mladé ženy pod zástěnou už nekryté. Pan rada okamžitě uhodl, komu patří, o Žofce věděl jako kdekdo v domě.

Armin odmlčel se a přivřel oči jako unaven, v mžiku měl je však zas dokořán a strašným hlasem a s divým výrazem tváře vzkřikl:

„Bídníku!“

Dlouhá plavá jeho brada třikrát se tím slovem otřásla. Přitom hnul nožem tak šeredně, že pan císařský rada mimoděk couvl.

„Neměj strachu, Bohumile,“ započal Armin zase přívětivě, „byl by to sice sladký pocit, probodnouti tě za vše, cos na mně napáchal, ale tato pomsta by byla příliš krátká, a potom, připravil bych tě o tvé zásluhy, neboť zasloužíš konec, jaký jsi si sám připravil!“

Nůž odletěl z ruky Arminovy celou komnatou a buchl střenkou do dvířek kredence Jindřicha IV.

„Ano, ano, jižní zeď staré Papírky se sedá,“ spustil zase Armin pěvně melancholicky jako poslední Mohykán, zpívající svou předsmrtnou píseň, „sedá a ulehne na novou strojírnu akciové společnosti, která ji podkopala v základech, a s ní zahyne její zakladatel a ten celý rod!“

„Poslyš, Armine!“ osuhle řekl císařský rada, „mluvíš nesmysly, sám jsi vyprovokoval svým rekursem smíšenou komisi, která po nejbedlivějším prozkoumání budovy prohlásila každé nebezpečí zamýšlenou novostavbou za vyloučeno, a taková komise se neblámne!“

„Sáms tomu nevěřil, všaks hned po komisi pojistil Papírku na vysoký obnos!“

„To bylo pro všechny případy mou povinností jako šéfa firmy i jako spolumajitele závodu a otce rodiny, a jestliže jsi pojistku neobnovil –“

„Ne, to jsem neučinil, neboť osud Papírky jest i mým osudem! Nehnu se odtud!“

Pan císařský rada pohlédl bedlivě na svaka i zatanuly mu živě Arminovy krize v mladých letech, jež lékaři prohlašovali za jakýsi druh padoucnice beze ztráty vědomí. Zapomněl úplně na účel své návštěvy.

„Kdybych věřil i jen jedinému slovu z tvých fantazií, dal bych tě odtud násilím vyvést!“ řekl.

„A poněvadž nevěříš, tedy to neuděláš!“ namítl Armin a zasmál se dětinsky či bláznovsky a dodal: „Moje záhuba však je tak jistá jako tvoje, můj drahý Bohumile! Ty jsi už v tomto okamžiku beztoho tak jako tak mrtev!“

„No dovol!“

„A snad ne? Jak přežiješ svůj bankrot?! Nu, jen mě neuhraň, děláš, jako bys nevěděl, že budeš nucen odpoledne ve tři hodiny úředně oznámit zastavení platů! Vždyť přece přicházíš ke mně pro čtyři tisíce, abys moh vyplatit falešnou směnku, kterou ti nadrobil tvůj podařený synáček, abychom tedy konečně mluvili také jednou o tvých nejlepších úmyslech, s nimiž prý jsi přišel.“

„Jak to víš!“

„Vím všelijaké věci, o jakých ty a tak leckdo jiný nemají tušení, ale tuhle nebylo těžko uhodnout; tvoje děti, když je jim nejhůře, chodívají totiž ke mně o pomoc, a tak tu byl také včera tvůj přeslavný junák Bouďa. Nu, odmítl jsem; řekl jsem si, ten hoch je mi sice sympatický, ale dám-li mu ty peníze, nepřijde jeho otec, a ten přece musí přijít a potom se uvidí, co se dá dělat. Vidíš, mám ty čtyři tisíce – mh – hm! – a kdybys měl deset Bouďů a kdyby ti všichni k patnáctému máji nadrobili každý směnku na čtyři tisíce, mohl bych tě založit!“

Armin sáhl hluboko do nitra své sutany a vylovil odtud ne tobolku, ale bezmála brašnu, jistě imitaci nějakého starožitného portefeuillu.

Rub hluboké náprsní kapsy všecek vyšel spolu najevo, jako k tobolce přišit.

„Na to vždycky zapomenu!“ zahuhlal Armin na vysvětlenou, i otočil tyčinkou ve hřbetě tobolky, tím uvolněn kovový drápek v látce zaťatý a Frey otevřel tobolku.

Vyňal z ní balíček ve staniolu pečlivě zabalený, i ukázalo se, že jeho obsahem jest stučka svěžích bankovek. Armin odpočítal z nich čtyři a ostatní zabalil zase pečlivě do staniolu, uložil do tobolky a tu do hlubin kapsy a neopomenul zase zajistiti ji tu otočením drápku.

„Je jich tam ještě čtyřicet šest,“ řekl a poklepal na ukrytou tobolku. „Tyto čtyři jsou tedy na tu krásnou směnku, vyhotovenou kriminálně od dědice tvého počestného jména. Ale dovol mi dříve malý slovný doprovod. Jestliže ti je dám, a já ti je možná dám, co udělám? Nic jiného, než že ti tak oplatím jednou službu, kterou jsi mi před dvaceti pěti lety, když jsem se vrátil z Paříže, tolikrát prokázal. Věrně po švagrovsku. Tvůj pan tchán měl nejen na verthajmce, ale i na kapse fexír, zvláště když se jednalo o kapesné pro tvého švagra. Naštěstí měl jsem tebe a tys půjčoval rád, a když tvé půjčky dostoupily jisté výše, prohrál jsi zničehonic v barvičce najednou obnos dvakrát tak veliký, jako byl můj dluh u tebe, a poněvadž jsi zůstal svou prohru dlužen, potřeboval jsi své peníze ode mne naléhavě a neodkladně. Pamatuješ se? Ano? Odpusť tedy, jestliže tyto události, připomínající doby našeho nejintimnějšího přátelství, ano bratrství a společných flámů – kde jsou ty zlaté časy! – osvěžuju pro svůj vlastní požitek. Pomoc byla nasnadě, neboť nic nebylo snazšího než vyplatiti mi a conto mé tříměsíční služné napřed – když byl náš společný šéf, tvůj tchán, v lázních. Všechno bylo v nejlepším pořádku; než skončí karlovarská sezóna, můj dluh v otcovské pokladně samočinně bude uhrazen. Ale když přišlo prvního června, zapomněl jsi na můj bon v otcovské pokladně a poukázals mi mé takzvané služné beze srážky. Měl jsem ti připomenout já, ovšem, ovšem – ale já, inferiorní karakter, stavěl se teprve tak, jako bych nic nevěděl – však už tenkrát mě žádná ženská zadarmo nemilovala –, a velebil jsem tvou zapomnětlivost jak náleží, zvláště na prvního července a prvního srpna, ale týden před zářím jsem ji proklínal, když jsem seznal, že tvoje zapomnětlivost nebyla líčená, ale žes zapomněl doopravdy jako na smrt, jak jsi se zadušoval, řka, že než se vrátí starý, že peníze musí být v pokladně na vous splaceny, sic prý víme, co nás oba čeká. Já se tomu nevyhnul, neboť když Grograuner, je to týž finančník, který v tomto okamžiku čeká dole v byró na tyto čtyři papírky, přinesl směnku mé výroby – pamatuješ, kolik jsem jich zkazil, než jsi uznal manu propria starého pana Freye za bezvadné? –, zdřevěněla starému pánu ruka tak dokonale, že už se do své brzké potom smrti nepodepsal, ano i poslední vůli, kterouž mne postavil na dceřin podíl a tebe ustanovil šéfem závodu – podkřížkoval levicí… Vidíš, tebe neranila mrtvice z falešné směnky tvého syna, jedině ta věc se nepovedla, jinak jsem to byl – budiž k tvému upokojení řečeno – já, kdo Bouďovi pověděl o Grograunerovi, a také já jsem na tom akceptu schvaloval faksimile tvého podpisu. Hleď, události se opravdu opakují…!“

Armin se odmlčel, aby vypozoroval účinek svých slov na svaka; bavil se očividně, a co bylo na jeho počínání nejdráždivějšího, toť tón tklivě sentimentální, tón vzpomínky na blažená mladá léta, s jakým vypravoval. Pan císařský rada tvářil se stejně tklivě sentimentálně, neboť od dobrého rozmaru toho pomatence záviselo, dá-li či nedá.

„Vidíte, pane císařský rado,“ pokračoval Armin, „že jste mne připravil o otcovské dědictví, o prvorozenství, o závod, o jeho šéfovství, o císařské, komorní a obecní radovství, to všechno bych vám milerád odpustil, dostalo se mi za to zadostučinění, že jste závod dostal na všemožně nejdůkladnějšího psa. Ale že jste mi zničil mou Papírku, že jste mi pod nohama podkopal mé doupě, v němž mi bylo s mou tehdejší hanbou a mou vadou“ – při tom slově Armin uhodil na svou znetvořenou šíji a hrudník – „tak dobře, takže mi není možno bez tohoto svého útočiště žít, a jen s ním zhynout, to ti neodpustím nikdy, a proto“ – tu začal Armin řvát – „táhni ke všem čertům, a Grograunerovi řekni, žes u mne byl a že ho dávám, padoucha, po padouchovi pozdravovat.“

Tu pan císařský rada nabyl zase svého obvyklého temperamentu a o nic méně hlasitě prohlásil:

„Je-li tomu tak, potom dám kluka zavřít do kriminálu a tebe do blázince, sapristi!“

„Nu, kluka do kriminálu nedostaneš, nezaplatíš-li, střelí se; když mi dal na to včera čestné slovo, dal jsem mu na revolver, a co přijde na mne, já sletím s Papírkou dnes o půlnoci, a přitom bude mi jenom jedné věci líto, že jsem se nedočkal, až tebe zavrou pro krídu, sapristi!“

Na nenávist zející z těchto Arminových slov, na tak otrávený hněv, bezmezným záštím soptící, nebyl pan císařský rada připraven, pokročil proti Arminovi a chystal se říci asi něco nesmírného, ale jeho na smrt zbledlý svak položil mu ruku na loket a řekl tajuplně:

„Slyš…! Slyšels…? Zdi citadely královského hradu, v němž jsem se já narodil a kam tys se přiženil, rozestupují se dále neúprosně a neodvratně!“

Pan císařský rada neslyšel nic, aniž dbal.

Beze slova jenom zapraštiv sepjatými prsty – na okamžik hodlal tak svaka uprositi – rozběhl se ke vchodu, Armin za ním, neboť kdyby mu neotevřel, nebyl by se dostal odtud.

Když už mu odemkl dřevěnou mříž, panu radovi to trvalo dlouho, takže až mříží zalomcoval, zachytil jej Armin za rukáv, a pevně drže vzpouzejícího, řekl hlasem dočista změněným:

„Tady máš ty peníze, Ulliku!“ a podával mu bankovky v chuchval schumlané… „Není to z lásky k tobě, to víš, ale ten hoch je reprezentantem mužské linie na Papírce, patří k nám vyvrženým a vyděděným, patrně ho čeká můj osud, a proto je mi sympatický, a ber, dokud dávám. A ještě něco“ – a tu stal se Armin už naprosto kamarádsky důvěrným – „to, co jsem povídal tam uvnitř o zkáze Papírky a rozestupujících se zdech, to je, jak se samo sebou rozumí, nesmysl, ale to platilo tej holce, co je u mne, seděla schována za zástěnou a neušlo jí ani slovo. Nemohu se jí už půl roku zbavit, ale teď jistě čeká, až odejdeš, a uteče!“

S tím svěřoval se potutelně čtverácky jako s náramně podařenou švandou, řeč provázel mnohými gesty, jedním z nich sehnul pravici pana císařského rady s veškerou roztomilostí mu nabízenou úplně dolů. Pan rada si to mohl vykládat, jak mu libo.

Pan rada zamručev rozpačité sbohem hleděl, aby dostal hodně schodů mezi sebe a svého svaka, stojícího bůhvíjak dlouho ještě na nejhořejším a smějícího se smíchem nepříjemnějším než kletby.

„Inu, kompletní blázen!“ řekl si pan rada uháněje, aby Grograunera zaplatil.

Z každé strany lomcoval jím jeden vztek, jeden měl sám na sebe, že neodpověděl Arminovi ani slovem na jeho sočení a žaloby – ale kdyby tak byl učinil, neměl by snad v kapse u vesty čtyři tisícovky, a druhým zuřil na Bouďu, stroje se nedočkavě k výbuchu, jen co se s ním setká.

„Inu, kompletní blázen!“ opakoval si pan císařský rada, když si vzpomněl, že mu Armin uvěřil čtyři tisíce beze všeho písemného. Že to v jeho hlavě nevypadá dobře, je vidět z toho, že nosí u sebe padesát tisíc. To by byl býval pěkný šéf závodu… tenhle Armin…

– Ale má dnes v kapse čtyřicet šest tisíc svých a ty čtyři jeho – odpovědělo cosi v Ullikovi na třetí vztek, který se také hned dostavil.

Když se vrátil Armin Frey do svého příbytku, seděla Žofka Pečulíková už před zástěnou a obouvala se v největším spěchu do botek.

Armin, aniž jí věnoval nejmenší pozornosti, vrátil se ke své práci, přerušené návštěvou císařského rady.

Jednalo se mu o to, aby co nejčistěji provedl razuru onoho místa v čistopise své polemiky proti Mr. Terriedovi pro Bibliophila přichystaném, kde prozrazuje jméno Leiba Blumendufta. Stud jej pálil z toho, že mohl i jen okamžik vážně na to pomýšleti, ba dokonce to i provésti!

Namístě zrady spoluviníka svých padělků vepsal poznámku, že sice podle reversu má právo uvésti jméno svého proradného zákazníka, či lépe komisionáře jeho zákazníků, jenž patrně jeho imitací zneužíval k podvrhům od podepsaného nezamýšleným, že však od tohoto práva upouští z toho důvodu, že by své obvinění nemohl soudně dokázat, neboť ze situace, v níž se nachází, souditi musí podepsaný, že se vbrzku, snad v několika hodinách sám octne před soudcem vyšším než všichni pozemští rozhodčí o pravosti a nepravosti.

Žofka už byla zatím obula svoje botky v tom chvatu. Stála před Arminem celá říčná a sotva že vykoktala:

„Je to pravda, milostpane, že to má všechno spadnout?!“

Žofčino oslovení Armina milostpánem znamenalo, jak již známo, vždycky první stupeň roztržky, přes který se dosud nikdy nepostoupilo.

„– anebo to jen tak říkali před panem Ullikem,“ dodala Žofka, když si jí stále ještě nevšímal.

„Spadne to tak jistě, jakože tady sedím a s tebou mluvím, jakože se jmenuju Armin Frey a ty Žofie Pečulíková.“

„Proboha, to snad přece ne. A dnes v noci?“

Žofka jakživa neměla tak velké oči.

„Snad v noci, snad k ránu, kdož to ví!“ odvětil Armin. Šel pro nůž ležící pod kredencí Jindřicha IV. a vnořil jej do pukliny, Šel tam bez velkého namáhání za půl.

„Takhle to může být taky za několik hodin, půjde-li to tak rychle dál.“

„Ale že byste chtěl s tím taky vy spadnout, to bylo řečeno jenom tak před panem Ullikem, že mám pravdu?“

„To nemáš, Žofinko. Nehnu se odtud, děj se co děj!“

„Ježíšmarjájosef!“ zaječelo děvče nejpřirozenějším svým tónem, „já tě tady nenechám!“

A rozpřaženými rameny chtělo se vrhnout na Freye.

Ale na půl cestě setkalo se s jeho včas nastavenou dlaní, bylo tak zachyceno a tím zabráněno prvnímu jich objetí za bílého dne.

Také Žofčino „ty“ bylo překročením výhrady nočních tem.

„Tedy dobrá!“ vykřiklo děvče, zulo se zuřivě z botek, mrštilo jimi vztekle do kouta, usedlo tam, vzalo z příokní práci a jalo se plésti. „Taky já se odtud nehnu, ať se stane co chce.“

– Aha – pomyslil si Armin – nevěří!

„Kdybych měl všechno tak jisto!“ řekl s důrazným posměchem. „Především musí tenhle rekomandovaný dopis na poštu.“

„Ať ho odnese Václav!“ řekla Žofka a už stiskla na stěně knoflík Václavova zvonku.

„Ty půjdeš!“ prudce zvolal Frey rozezlen jejím zpupným zakročením.

„Půjdu-li, zastavím se na policii, že tady padá dům a že se jedna partaj nechce hnout.“

Přišel Václav – Žofka mu nešla ani otevřít, když zazvonil – pozdravil – nedostalo se mu odpovědi, postavil na stůl oběd, jako obyčejně přinesený z hostince ve známých nadsebných miskách na řemeni.

Žofka se ani nehnula.

Václav podíval se z jednoho na druhého, přešlápl z nohy na nohu a spustil znenadání:

„To měli, pane Armin, slyšet dnes ráno našeho Vénu, jak těm pánům vyčinil, jakou měli postavit turbinu, špilárová prej měla bejt –“

Odmítavý pohyb Arminovy ruky zarazil proud jeho řeči.

„Ale povídal jim to tam vejřevně a nahlas!“ odkápl ještě Václav jaksi změkle.

Armin doručil mu dopis již oznámkovaný s nařízením, aby jej dal doporučeně na poštu.

„A kdy si mám dojít pro nádobí, slečno, abych přinesl včas večeři?!“ optal se Václav.

„A my už sotva budeme večeřet,“ odpověděla Žofka velmi podrážděně a posměšně, „nebudeme snad mít ani čas… My tady už od rána pukáme a do večera sletíme do řeky se vším všudy!“

A Žofka dala se do smíchu jako nejprimitivnější ochotnice, najde-li v úloze svoje „hahaha!“

Také Václav, který znal Arminovy vrtochy s puklinami a přičítal je slabé mysli „mladého pána“, jejž znal od kolébky, zasmál se upřímně, ale dodal:

„No votřes byl náramnej, dyť i milostslečně spadla z okna mříž!“

Žofka užasla, ale úlek její zmírnilo zachechtnutí starého vltavského piráta; za smíchu odcházel.

Tentokráte mu šla otevřít Žofka.

„Nedej se, holka,“ řekl jí Václav, „toť patrno, že tě chce od sebe vystrašit!“

„Mě budete učit, strejčku!“ odvětila Žofka a mávla vesele rukou.

Vrátivši se usedla zase do svého kouta a zas se ujala své punčochy.

Armin utrhl kus klížené pásky, naslinil a přelepil jí černou klikatou čáru v podokení.

Potom si šel lehnout na pohovku – přestože stál oběd na stole – Žofka skutečně čekala, že ji vyzve, aby prostřela. Pozdvihl ještě jednou hlavu a řekl:

„To psaníčko tomu svému znejmilejšímu jsi neodeslala?!“ Ticho. Teprve za chvíli ozvalo se Žofčino nejzlobnější:

„Ale ne!“

„Tos dobře dělala,“ řekl Armin, „seber se a běž k němu. A buďte spolu šťastni. Máte ode mne moje požehnání. Tady máš, cos měla u mne schováno,“ a přitom ťukl jeho prst na obálku na stole ležící.

Žofka zase chvíli ani nemukla, ale potom řekla:

„Nemám žádného znejmilejšího než tebe, a nemám-li dostat tebe, ať mne vezme čert i s tebou!“

Řekla to tvrdým, urputným přízvukem pobřežní pražštiny, jakou se mluvívalo na Františku, její nejužší domovině. Ale právě proto, že mluvila svými původními slovy a nenaučeným výrazem, mluvila pravdu.

To vycítil Armin velmi určitě a vzdychl – pocítil svůj život jako nesnesitelný hnus, právě proto.

Ale přesto usnul velmi brzy, neboť většinu noci probděl a po jedenácté dopoledne vybouřen byl děsným otřesem turbiny. Ale přesto psal až do této chvíle.

Oběd zůstal nedotknutý na stole.

Žofka, s dolním rtem zavile vyvaleným, pletla dál. Avšak dříve než nabrala jeden drát, nejméně třikráte podívala se na nápěnku na škvíře ve zdi.

Měla ji na dosah.

Byla už taková tma, že na pletení už ani neviděla. Sbalila, připíchla drátem ke klubku, pohlédla na nápěnku naposled. Zasmála se pohrdlivě.

Nic se na ní nezměnilo.

Vstala a potichoučku jak myška přišourala se ke stolu. Zdalipak je obálka, kterou pro ni na stůl položil, otevřena?

Byla.

A co či kolik je vlastně v ní?

Byly v ní dvě tisícovky… čtyřiačtyřicet jich má ještě v hazuce.

Položila obálku na stůl a vzkřikla leknutím.

Domněle spící Armin hleděl na ni očima dokořán otevřenýma.

Chvíli zůstala bez hnutí, ale potom vzkřikla, ba zaječela hrůzou.

Ozval se totiž v komnatě vzdech někoho třetího, a takový, že se i Armin znepokojen posadil…