Turbina

Véna ležel ve velikém klubovním křesle přijímací místnosti pavilónu Patricie na hřišti a s hlavou nazpět zvrácenou spal hlubokým, tvrdým spánkem, ve kterém se dýchá jenom desetkráte za minutu, jen tak, aby se nezdálo, že jest spící mrtev.

Přesto však vylítl z křesla jak divý, hned na první dotknutí sluhovo, jemuž nařídil, aby jej vzbudil k deváté hodině.

Nechápaje, kde se nachází, vytřeštil oči a utrhl se na sluhu.

„Co je?“

„Nic není, ale bude za chvíli devět hodin!“ zněla odpověď.

Nechápal a civěl na sluhu takovým pohledem, že sluha pochyboval, že jej gólman Patricie v té chvíli vnímá.

Ale náhle chopilo jej jasné vědomí a Véna prozřel.

Až do poslední chvíle snu mluvil stále s otcem a ten mu stále vykládal, jaké štěstí, že ty mříže na oknech jsou zavěšeny hnedle jenom na těch skobách namístě bývalých okenic, spolu s otcem snímali a zavěšovali jednu po druhé a starý ujišťoval, že má v kůlně hrnec vápna, že hodí do něho trochu písku a věc do rána spraví tak, že nikdo nic nepozná.

Stále mu hlučel do uší: Jen buď bez starosti, jen se nestarej, a na tu vydru jsi vyzrál jak se patří! – skutečně poslední slova starého Nezmary, když dnes ráno vylodil Vénu na povědomém nábřeží, než zase odplul k Papírce.

Měl se co držet, aby starého za ta slova neshodil do vody, jak je to otec, ale ve snu souhlasil, i jezdili spolu po řece neustále za vydrami, jenže Véna špatně kormidloval jako dnes ráno ve skutečnosti. Starý vzal totiž veslici pánovu, je to rychlejší a potom lze snáze pod houští podeplout než s lodí, na níž někdo s tyčí stojí. Málem by byli vjeli pod jezem do proudu.

Podivno, že ve snu nezažil ani zdání nějaké reminiscence na to, co událo se dnešní noci mezi jeho příjezdem a odjezdem, zato však nyní popadla jej vzpomínka divoce za chřtán a divoce trhal ze sebe dres, v němž včera utekl z mače.

Pod sprchu zrovna vletěl. Ta odplavila z jeho temene zbytky olověné tíže spánku a cholerik Véna počal konečně zvolna, ale logicky přemýšleti o hlavních událostech této noci.

Vzpomněl na strašný svůj vztek, jaký jej pojal, když obdržel ránu pěstí mezi oči. Kdyby jej byla udeřila mužská ruka, byl by týmž vztekem vytrhl mříž ze zdi a skočil po svém škůdci, a ten by byl svou krví smyl urážku, způsobenou mu pěstí do proletářské tváře.

Jeho prapůvodní počin byl slepý, vražedný hněv a v tom také popadl nešťastnici, kteráž klesla do jeho rukou jako podťata, a v tom okamžiku bylo po hněvu a vzteku.

Na nic víc se nepamatuje než na malomocný a lítostivě rdoušený výkřik její jako krátké zaplakání a potom – hrdopyšná, krutá Tynda, která se pásala na jeho utrpení s takovou bezohledností, potom učinila vše, aby její vlastní porážka byla co nejúplnější a jeho triumf co nejdokonalejší.

To nebyla událost, to bylo zjevení, a o naprostém převratu jejích citů k němu či lépe o nelíčeném důkazu skutečných citů jejích víc než vše jiné přesvědčilo jej rozloučení k ránu.

To byla výheň tak vysokých temperatur, že o jejích možnostech předtím neměl ani tušení. Všechny představy jeho za jeho nočních hlídek, kdy leže na kládách počítal na nebi hvězdy, všechny fantazie o štěstí s ní byly tak převršeny, že se až za jejich malichernost styděl.

Při této vzpomínce nemohl jinak, hruď jeho nabrala tolik dechu, co plíce stačily, a pak dech zatajil, jak dlouho vydržel. Byl to jakýsi prostředek proti niternému zalykání se ohromností zažitého, nad níž co chvíli ustrnut zůstal seděti neschopen jiného než tohoto ustrnutí, jehož značnou podstatou byla tesknota oběti neúprosného povelu, jenž jediný zůstal bezesporným vítězem.

Toto pomyšlení dokonce zastavilo jeho prsty, když si v zrcadle upravoval vázanku, zevluje na svůj obraz jako na něco neznámého pro naprosto cizí výraz ustrašenosti v té tváři.

Musel se vzpružiti, aby dokončil převlek do svého občanského šatu v jeho klubovní skříni od včerejška visícího, neboť v deset hodin počínal jeho úřad u Mr. Moura a k rezidenci jeho je odtud ještě hezký kousek cesty.

Avšak hned první nároží s návěštní deskou jej zarazilo, dvě slova zakřikla jej, aby stál. Bylo to zdaleka viditelné jméno tučně tištěné na dnešní divadelní ceduli pod seznamem osob a třemi hvězdičkami:

***

Celá věta přimrazila jej, div nezkameněl. Mozek jeho, jindy zdlouhavý, tentokráte na tři rychlá myšlenková tempa vyložil mu osudovost vyzírající z nedlouhé té věty. Tyndina záhuba, na niž dnešní noci nikdo a jistě ani ona nevzpomněla, a konečně Mr. Mour!

Ano právě Mr. Mour, neboť význam této osobnosti jest v celé věci zrovna katastrofální, neboť Mr. Mour zná tajemství Tyndino a její zakletí paní Maynau, kdyby se zpronevěřila vestálčímu závazku svému.

Nedověděl se ho od nikoho jiného než právě od svého osobního sekretáře Václava Nezmary. Bylo to jednoho večera, kdy jej Mr. Mour zasvěcoval v jemnosti míchání amerických nápojů, vyslýchaje jej přitom o poměrech na Papírce. Rozhořčen potupným zákazem ostrova, jejž tenkrát kladl na vrub Tyndin, pověděl mladý Nezmara, co věděl, a v proudu řeči vyzvonil legendu o výstraze Tyndiny profesorky. Učinil tak v bezkarakterní touze, která byla příškvarem jeho původu z poroby, aby se pánu zavděčil návnadou jeho nápadnictví k Tyndě.

Bůhví co by byl tenkráte ještě všecko vyžvanil, kdyby jej nebyl Mr. Mour zalekl otázkou, odkudže zrovna tohle má.

Touto otázkou překvapen poznal Véna, kam jeho velitel bije, i vyhnul se ráně smyšlenou historkou o své známosti se služkou, komornou Tyndinou, a jejím sdělení v důvěrné chvilce.

Jestliže dnes večer Tynda skutečně… jestliže se naplní výstraha paní Maynau, o níž spolu ve svých předpůlnočních schůzkách nesčetněkráte mluvili, potom Mr. Mour ihned vlastně automaticky zví, na čem jest se svou podmíněnou nevěstou, a z jeho sňatku s ní, jímž má býti zachráněna společnost Turbiny a od něhož i jinak tolik závisí, sejde.

Tím lépe pro tebe, uzavíral mladý Nezmara, neboť potom jest Tynda bezesporně tvá, jak se po tvém i jejím právu sluší a patří.

Tohle byl závěrek podle toho, aby jej Véna oběma rukama podepsal, ale Véna se k tomu neměl. Véna věděl velmi dobře, že k této smlouvě s osudem bylo by zapotřebí ještě jednoho podpisu, a sice podpisu slečny Ullikovy, a to se nestane nikdy.

Nejsprávnější bylo by, kdyby on, syn továrního hlídače z Papírky, byl provedl svůj nejpůvodnější úmysl, se kterým se včera zmocnil otcovy loďky; dnes by trčel s kamenem na krku v tůni, do které by, kdyby o ní věděla, Tynda raději vskočila, než by přivolila k důsledkům, jaké se ani pomyšlením neodvažuje od ní očekávati, a to ani za okolností dnešní nocí utvořených.

Upřímně před sebou samým doznáno, taková byla vlastně podstata jeho triumfu – jeho pokoření, kdyby bylo mělo dojíti k usmíření božských a lidských zákonů tak těžce porušených!

Hluboce zkrušen pomyšlením, co se asi děje s ní v této chvíli, ve kteréž jistě zabývá se touž záhadou, blížil se k Mourovu domu, a ježto ji miloval po dnešním proslovu své dravé vášně nevýslovněji než kdy jindy, cítil se v každém ohledu největším bídákem, a s tím skončil své reflexe, než předstoupil před tvář svého pána a velitele.

Zrovna před samým prahem ulevilo se mu: vždyť Tynda nemá ani potuchy, že on, bídák, zradil její tajemství!

Byl očekáván, jak mu sdělil černoch Jim, jeho cvičitel v angličtině.

Mr. Mour byl zřejmě nemilostiv, nepodal svému sekretáři ani ruky, věc to, na které si dal jindy velmi záležeti, nezdvihl ani očí ze svých papírů a strojnických rysů, jichž nákresy podle jeho návodů trávil Véna, mistr rýsovadla, největší část svého času, a došlo dokonce k výtce, věc to od Mr. Moura neslýchaná.

Pamatuje-li se Mr Nezmara, že při projednávání podmínek svého služebního poměru svolil k tomu, tráviti své noci doma, to jest ve svém služebním příbytku?

Véna přisvědčil.

Mr. Mour prohlásil, že jest vyloučeno, aby se to stalo potřetí, poněvadž evidence styků jeho sekretáře, nastávajícího to důvěrníka důležitých obchodních tajemství, jest nevyhnutelnou podmínkou. Doufá, že služné jeho sekretáře nachází se v náležitém poměru k této podmínce.

„Prosím!“ řekl sekretář.

„Well!“ doložil Mr. Mour. „O desáté hodině pojedeme k slavnostnímu zahájení dílen akciové společnosti Turbina, jejíž prezidentství hodlám převzíti; cutaway a cylindr.“

Véna poklonil se a šel se ustrojit podle příkazu.

„Charity cup match byl mizerábl!“ řekl Mr. Mour a poprvé obrátil se zplna, ale jen na okamžik, po svém sekretáři již na prahu pracovny stojícím, a učinil tak myknutím hlavy energičtějším než jindy a ve vrásce ostře vrýpnuté mezi jeho zlýma očima seděl úžasný hněv.

Mr. Mour patrně ani nečekal žádné odpovědi na tuto poznámku a Véna odešel pln údivu nad tím, že ani v samém klubovním pavilónu nevzpomněl valněji na svou včerejší porážku, kterou včera považoval za největší neštěstí svého života.

Rovněž bylo mu znovu užasnouti nad zprávou o zahájení turbiny na Papírce, ačkoli už včera o něm zvěděl…

Měl za jízdy co dělat, aby zakryl své rozčilení před Mr. Mourem, který nespustil z něho očí, do nichž se Véna neodvážil ani pohlédnouti. Že jest pozorován a zevrubně studován, to poznal podle neklidného ošívání se Mourova a jeho odkašlávání.

Mr. Mour nepromluvil za celou jízdu ani slova.

Spatří ji?

Ukáže se ku slavnosti, na níž má funkci kmotry?

Je vůbec ještě na světě?

I tuto otázku předložil si mladý Nezmara, jenž nedovedl se zhostiti pocitu delikventa, jejž komise soudní odváží k dějišti jeho zločinu.

A je-li na světě, kterak asi snáší ztrátu nádherného prostředku svého umění?

Podle ekypáží, stojících v úzké ulici před závodem, byla již většina pánů pohromadě a nastávající prezident akciové společnosti Turbina přijížděl jako jeden z posledních, ne-li vůbec nejposlednější. Jeho sekretář kráčel za ním všecek do sebe zhroucen a bylo by se zdálo, že čím dále tím pomaleji…

Vtom zarazil úplně a na vteřinu nemohl z místa, náhlým štěstím, nenadálým blaženým vysvobozením z tísně nitra svého, neboť to zajásání jako vítězoslavnou fanfárou, zlatou jako dnešní sluneční ráno, která jako Mr. Mourovi a jeho osobnímu sekretáři na uvítanou a vstříc zavířila z otevřeného okna vily, to byla Tynda.

Cvičila jako každého jitra a začala i končila svou parádní solféží jedním dechem a celým objemem svého kontraaltsopránu od pianissima do fortissima vzhůru a druhým dechem opačnou dynamikou zas dolů. Třikrát za sebou a římsy starých domů na protější straně ozvěnou po ní.

Sladký tón slavičí i břeskná polnice ze stříbra a ještě někde daleko od nějakého štítu dospěl sem opožděný ozvuk.

Mr. Mour zatleskal, když dopěla, a Véna neodolal a zatleskal rovněž, a neméně hlučně. Mr. Mour vycenil na něj zuby za tuto opovážlivost, a jakou kletbu k tomu jeho pysky zablekotaly, jeho sekretář neporozuměl.

Slečna Ulliková objevila se u okna, ale jenom na takový okamžik, že sotva bylo poznat, že to ona.

Na schodech střetli se s panem císařským radou v novém císařském kabátě, rozzářeným slávou dne, kterýž konečně dal dovršiti uskutečnění jeho dávného snu.

Vítal Mr. Moura rozblahostněným a tklivě naměklým tónem hodnostáře slavícího jubileum, jenž neustále improvizuje oslavy a díky, a nakonec jej k nemalému překvapení Američanovu objal a poceloval, což si dal Mr. Mour líbit s úžasem, leč bez odporu zjevného.

Pro jeho sekretáře neměl pan císařský rada ani pohledu.

Jídelna nahoře byla plna hovoru.

Zrovna když vstupovali do dveří, slečna Ulliková v nejroztomilejší náladě, oděná v překrásný bledě makový kostým, prosila pány hosty za laskavé prominutí, že se ujímá povinnosti hospodyňky domu tak pozdě, ale provinění není její, nýbrž předrahé její tyranky a mistryně paní Maynau, kterouž pánům tímto představuje. Paní Maynau přes všechny její prosby zůstala neoblomnou a neodpustila jí její každodenní ranní cvičení.

Tynda rozhodně neviděla Mr. Moura a jeho osobního tajemníka a vytrvale mluvila s ostatními pány správními rady a zástupci pokrokového průmyslu, korporací a úřadů o paní Maynau, přijímajíc jejich poklony, takže se rozprávka rozvlekla do nicotnosti, situace stala se trapnou, ježto oslovení pánové, vzdávajíce čest galantnosti, přikyvujíce jí urychleně tváře měli obráceny k ní, ale oči již k nejdůležitější osobnosti dnešního dne, a tou byl rozhodně Mr. Mour.

Bylo pamětihodno, kterak kruh kolem Tyndy se menšil a jeho součásti se kupily stále více kolem Mr. Moura, až s ní a paní Maynau, přirozenou protivnicí Mr. Moura, zbyla jenom nejmladší mládež písárny Ullik a spol.

Konečně už nebylo možno trapný ten a při společenské turnýře slečny Ullikovy nevysvětlitelný moment déle protahovati a Tynda s nejskvělejším ze svých úsměvů obrátila se k Mr. Mourovi, vítajíc jej a přijímajíc jeho good morning, miss s tak oslnivým odleskem své milosti, že svérázný a letitý panic až sladce ustrnul.

To patřilo jemu bezesporně, ale ten strašný ruměnec, který hned potom zaplavil její tvář, ten náležel jeho osobnímu tajemníku Václavu Nezmarovi, ačkoli se mu jinak od slečny nedostalo ani nejmenší pozornosti, ba ani pokynu za pozdrav. Mr. Mour měl se co držet, aby se neohlédl po něm a po nápovědi či dopovědi takového rozžhavění lící své nevěsty.

Co se dálo s mladým Nezmarou, nad tím zase užasla paní Maynau, a ta se přece vyznala. Postihla jindy už nejeden pohled tohoto mladého muže, stopený v Tyndě, když se domníval, že není pozorován, ale tohohle, co v jeho očích v tomto okamžiku háralo, se stará profesorka umění pěveckého zcela vážně ulekla a umínila si napříště podržeti oba, nejen jej, ale i Tyndu, v pilném pozoru, neboť takhle nezkroceně dravě dívá se muž na ženu, jenom jestliže ženu zkrotil anebo má-li aspoň všechny důvody k přesvědčení, že se mu to podaří.

Mr. Mour otázal se poté, ceně zuby až po stoličky, kterakže miss Tynda strávila poslední noc před nejrozhodnějším dnem svého života, dnem, který i on považuje za nejrozhodnější pro svůj život, a slečně Tyndě v lících zhasly plameny tak náhle, jak vzplanuly; zbledla doběla jak stěna. Nezdá prý se mu v nejlepší míře.

Ale přece odpověděla výbuchem nejrozvernějšího smíchu, perlícího nejbujnějšími kaskádami, vyhledávajícími zúmysla všechny polohy jejího hlasu, aby sebe i Mr. Moura ujistila veškerou jeho svěžestí, která byla opravdu obdivuhodna.

„Vyspala jsem se tak výborně, že mne milostivá paní musela o deváté hodině vzbudit, když přišla.“

„Něco mi praví,“ vece Mr. Mour, „že přesto vyhrám sázku svého štěstí dokonale. Bojíte se toho, miss Tynda, jste velmi rozechvěna, zrudla jste a zbledla, když jste mne spatřila; kdo se směje naposled, směje se nejlépe.“

„Neztrémujte mi mou Tyndu, lieber mister, sice vám ji vezmu a neuvidíte ji až po dnešním představení. Ujišťuju vás, že nebyla nikdy tak při hlasu jako dnes a že její Elsa bude manifik! Připravte se na takové triumfy, že budete při nich rudnout a blednout vy!“

A paní Maynau odběhla ke stolu a zaklepala štěstí tak energicky, až se zachvěla kytice uprostřed bohatě přistrojené tabule.

Tynda naslouchala této rozmluvě s vyjevenýma očima a náhle nasadila tichoučkou ruládu z nejhlubší své hloubky a v bleskurychlých tercích vyběhla do závratné výše flétnou i stříbrem.

Mr. Mour díval se jí do rozevřených úst pozorně, jako by viděl meandr tónů před očima svýma se rozvíjeti, a nezměnil postoj ani potom, když Tynda skončila a znenadání zaštkala a do zaštkání se zasmála.

„Was machst du da, děvečko meine!“ zhrozila se paní Maynau. „Nebuď přece hysterická, to bys mohla zkazit všecko!“

Až do toho okamžiku nespustil z ní Mour očí, ale tu sekl bradou po svém tajemníku, jejž ani to nevzpamatovalo z jeho toporného zakoukání do Tyndy.

Nato Mr. Mour poklonil se slečně Ullikově prudkým přikývnutím a vrátil se k pánům do kruhu stojícího kolem pana císařského rady, kterýž horlivě vykládal.

„Du schandlüsterner Amerikaner, du!“ řekla za ním paní Maynau tak nahlas, že to mohl snadno slyšeti.

Mezi pány nastal vzruch, když pan císařský rada prohlásil, že pány zve k nepatrné předsnídávce narychlo, jejíž skromnosti – tak prosí – nechť laskavě ráčí prominouti, je to jenom zákusek, aby dodal chuti přípitku ve strojírně přichystanému. Račte, prosím, pánové, zasednouti; řeči a přípitky budou až ve strojírně tváří v tvář naší milované turbině.

„Která dosud spí,“ řekl Mr. Mour, „ale my ji probudíme. Sacred turbina!“

„Vltavskou vodou,“ řekl inženýr projektant.

„Uvidíme, jak jí půjde k duhu, pane inženýre, je to první turbina, která ji pije,“ nastavoval téma dvorní rada Mukovský, člen správní rady.

„Totiž v Praze první,“ namítl inženýr.

„Turbině vltavskou, nám šampaňské,“ vmísil se pan císařský rada.

„Viděl jsem, viděl, ty baterie, jak je skládali do strojírny,“ zahlaholil kdosi z akcionářů a tímto mělkým tónem nesla se zábava dále.

Nálada byla výtečná, nepatrné příhodě – nedostávalo se židle pro pana osobního sekretáře Mr. Moura – bylo odpomoženo po nějakém otálení.

Pan císařský rada otevřel dveře a houkl do nich.

Za nějakou minutu – bylo patrno, že přespočetná židle dala shánění – přinesl židli starý – Nezmara.

„Tamhle pro mladého pána!“ rozkázal pan císařský rada s neochvějnou tváří grandseigneura a ukázal k Nezmarovi mladému.

Starý s tváří úslužné pokory, rovněž neochvějnou, přistoupil k synovi a otázal se:

„Kam si ráčejí sednout, mladý pane?“ nejinak než jako by se jednalo o mladého pána, jejž jakživ neviděl.

Výjev byl tak nelíčeně vážný, že deputace písárny, sedící na dolejším konci tabule, umlkla ve svém gaudiu z této švandy, pochybujíc náhle, zdali starý Nezmara mladého vůbec poznal, tak opravdově vedl sobě starý pirát, ani na jeho synu nebylo znát, že by chápal, kdo mu to židli přinesl.

Scéna ušla ostatní společnosti, hovorem zabavené, vyjma Mr. Moura, jenž prohlásil, že jeho sekretář náleží po jeho bok, když pan císařský rada kynul na úzký protějšek tabule, kde seděli hodnostové posledního řádu.

Starý Nezmara, oděný v modrou kamizolu se žlutými lesklými knoflíky, vysoko přepásanou skvěle bílou zástěrou, kopie to stejnokroje služebnictva Mr. Moura, nesl židli pro svého syna na určené místo s nevýslovnou vážností, která vypadala tím groteskněji, že židle byla ubohá, zřejmě z nevalné již kuchyňské garnitury.

Hluboká poklona, s níž synu svému židli podstrčil, způsob, jakým syn otce přitom naprosto přezíral, byly tak neodolatelny, že mladí pánové z kanceláře zasmáli se tentokráte hlasitě. Ale zcela nepatrná vráska na čele pana císařského rady stačila na přítrž pohoršení.

Kratičký ten výjev, svou ožehavou ironií zjevný jenom lidem z Papírky, procítil Véna ještě hloub než pod koží, což dosvědčovala pro tu chvíli i jeho fyziognomie, která přibrala onen zvláštní nenávistný a trpný rys, jaký vídati na posmívaných pro sociální, plemennou anebo náboženskou příslušnost. Fyziognomii takovou ukázal také panu císařskému radovi a ten jí také porozuměl, neboť kolem jeho úst kmitl úsměv, jejž Véna měl pochopiti jako jemný doklad neodolatelné komiky své situace.

Také jeho vlastní otec promluvil k němu úsměvem právě ve dveřích a Véna ihned pochopil, zasmál se na otce velmi okázale až hlasitě a potřásl několikráte hlavou; to si dva potupení proletáři dávali na srozuměnou:

– Ne oni s námi, ale my svou komedií s nimi provedli jsme si zdařilou švandu!

Tak pouhými jen grimasami vybojován v půlminutě kus sociálního ne snad zápasu, ale aspoň polemiky, v níž se Véna pocítil vítězem.

– Kdybyste tak věděli, hoškové, o dnešní noci! – pomyslil si na adresu kontoáristů, poznávaje, že událost této dnešní noci vypadá skutečně lépe jako triumf a pomsta ranou do tváře udeřeného proletáře než jako jeho zločin.

A Véna pustil se do jídla s chutí daleko větší než kdokoli jiný, neboť nevýslovně lahodné sousto, jež se mu právě na jazyku rozplývalo – nevěděl mu ani jména, neboť jedl poprvé jakživ husí paštiku jaterní s aspikem –, bylo zase první, jež požíval od včerejšího poledne.

A od té chvíle podbarvil se jeho názor na věc růžově a zodpovědný princip v něm zvolil si odtud stanovisko – humoru, jehož hranolem viděl náhle také na Tyndu, neboť koneckonců jest jeho román s ní vlastně humoreskou, v níž se jí špatně vyplatila ta mříž, kterou postavila mezi oběma.

Naštěstí – slyšme slečnu Tyndu, kterak si potichoučku trylkuje za rozmluvy s Mr. Mourem, až dokonce někdy hlasitějším popěvkem upozorní na sebe celou společnost – katastrofa, jíž se obávala, nedostavila se, proč tedy bořiti bradu do prsou?!

O čempak se vlastně mluví?!

„Prozatím jsem přesvědčena, že zvítězím, i nemám jiné prosby k vám, než abyste dohrál svou roli bezvadného kavalíra až do rozhodnutí a nepřipravil mne o nutný klid, či vlastně nezvyšoval můj neklid a rozčilení, jež si pořád nemůžete vysvětliti, ačkoli jest tak přirozené. A ty dvě slzičky před chvílí, vysvětlete si je mým rozechvěním! Bylo to i trochu z radosti, že jsem tak výtečně disponována, abych byla nadobro upřímnou. Mýlíte se, mister, v tom, co jste pravil; budu vaše bez slz a nářku a nikdy na mně nepoznáte, že jsem kdy dávala přednost dráze umělecké před štěstím, jež mi, jak ujišťujete, vy chystáte, to vám mohu slíbit. Ale slibuji vám také, že se dříve zasadím o své vítězství a že se přičiním, aby bylo co nejdokonalejší… Och, nasadím všechny své síly!“

Tento rozšafný proslov, ačkoli byl míněn výhradně pro Mr. Moura, udělal také radost Vénovi, cítil, jak se mu sbírá úsměv na rtech. Smál se tragice svého dobrodružství s Tyndou. Úsměv viděla i Tynda, sklonilať se v tom okamžiku hlava Mourova, aby jí políbil ruku – dnes vůbec poprvé –, a Tyndiny oči setkaly se s Vénovými – dnes vůbec poprvé…

A Tyndinýma očima roztál poslední zbytek té tragiky nadobro, nebylo v nich ani obvinění, jehož se obával, ani odpuštění, po němž toužil, ale zato takové vyšlehnutí vášně, připomínající němý blesk, svědka nesmírné bouře pod obzorem ukryté, a prozrazující vzpomínku a znovuprožití. Domníval se, že jest ženě zapotřebí k takovým očím mnoho nocí, a nyní seznal, že stačí popřípadě jediná…

Snídaně, sestávající jen ze tří studených chodů, odbyla se brzy a nastoupen pochod do strojírny; tentokráte už Mr. Mour zase nabídl slečně Ullikově rámě v čele průvodu, ubírajícího se napřed do nové tovární budovy, postavené na ostrově a nesoucí kolosální nápis:

TURBINA

Ohromnost písma zavdávala podnět k přemýšlení, ježto největší vzdálenost, ze které mohlo býti čteno, byla okna vily páně Ullikovy.

Upozornil na to pan dvorní rada Mukovský, ale bylo mu od pana inženýra projektanta řečeno, že je to pro symetrii, ježto na druhé straně k řece jest právě takový nápis.

V tovární dílně shledali páni akcionáři, co sami věděli, že totiž strojů na speciální výrobu amerických klavírů dosud není, jenom o tom, zdali už z Ameriky objednány aneb neobjednány, panovala nejasná pochyba, ježto nebylo dosud rozhodnuto, zdali firma Harwey sama převezme instalaci, anebo ji ponechá riziku společnosti, přičemž by se omezila na dodávku kalifornských rezonančních desek. Toto jednání dosud je „v tahu“, ujišťoval prozatímný prezident pan císařský rada Ullik, ve skutečnosti realizace speciální výroby klavírů závisela od očekávaného úpisu a přínosu budoucího prezidenta Turbiny, Mr. Moura.

Zato druhé křídlo tovární, určené pro obrábění dřeva na polotovary, bylo už úplně vypraveno a u jednotlivých strojů, v jichž záponách upjata již břevna, prkna, desky a hmotité špalky měkké i tvrdé pro pily kruhové i pásové, hoblovací, vrtací a soustruhové nože i frézy, stáli pohotově dělníci v modrých blůzách se žlutými knoflíky jako starý Nezmara, uctivě pozdravujíce pány funkcionáře, kteří blahovolně děkovali i tu a tam se tázali po zařízení a jednotlivostech.

Nejdéle pozdrželi se pánové v parketárně, jediné dílně oddílu obráběcího zařízené na hotový tovar, kdež podával pan císařský rada zvlášť obšírný a nadšený výklad s dodatkem, že se nacházíme u nejslibnějšího a nejvýnosnějšího, chci říci totiž u jednoho z nejslibnějších a nejvýnosnějších odvětví naší milé Turbiny, k čemuž dodal pan dvorní a správní rada Mukovský, po panu císařském radovi nejsilnější akcionář, a to nikoli jen polohlasně:

„To bychom také prosili!“

„A nyní, pánové,“ řečnil pan císařský rada peripateticky i pateticky, „seznavše také elektrickou instalaci našeho závodu, stojíme před dveřmi nejdůležitější jeho svatyně, v níž jsme si dovolili zapřáhnouti naši stříbropěnnou Vltavu do našich služeb, do služeb pokrokového průmyslu našeho, pracujícího nejmodernějšími technickými vymoženostmi a razícího ve vlasti naší průkopnicky nové dráhy. Vy víte, pánové, jaké překážky bylo nám překonati, překážky, jaké nám, průmyslovým pionýrům novodobým, nastavěla do cesty reakce, kterouž nechci blíže naznačovati. Jestliže se o tom zmiňuji, neděje se tak proto, abych snad neskromně chtěl poukazovati na své zásluhy, ačkoli to byly přetěžké doby mého života, než se mi podařilo ty pány poslati – na kolo. (Výborně! Ojedinělý hlas: ‚Kolo mlejnský‘. ) Teprve potom, kdy vítězství nad těmito, abych tak řekl, kazisvěty bylo úplné, přiblížila se možnost založiti naši akciovou společnost Turbinu pro obrábění dřeva s ručením omezeným, sestoupivší se za dvojím účelem, který si tady v naší továrně, když jsme tu tak hezky pohromadě, můžeme prozraditi, pánové! První z těchto účelů jest, abychom udělali přítrž tomu utrácení miliónů, jež vyhazuje naše stříbropěnná Vltava ramenem vedoucím naším pozemkem, a druhý, abychom tutéž stříbropěnnou Vltavu přinutili k tomu, aby tímtéž ramenem odváděla tytéž milióny do pokladen naší Turbiny! (Výborně! Výborně! Potlesk. ) Nyní, pánové, kdy stojíme konečně před, abych tak řekl, komnatou, v níž naše milá, nic netušící turbina, jak duchaplně poznamenal Mr. Mour, ještě dříme, abychom ji probudili, přiznejme si ještě, co námahy bylo u jednotlivce z nás, třeba velmi zámožného, zapotřebí, než se podařilo probuditi a potom udržeti v něm trochu té ctnosti, jíž se našincům tak tuze nedostává, podnikavosti, sapristi, pánové! A tu ovšem, pánové, když stojíme u těchto dveří, nelze mi odolati vás poprositi ráčiti dovoliti projeviti moje soukromé osobní zadostučinění nad tím, že jsem se octl u cíle svých životních snah, jež jsem se jal pojímati, když jsem sedával ještě jako účetní síla v staroslavném tehdáž závodě svého tchána Freye. Abychom uvedli turbinu, silotvorné srdce naší stejnojmenné společnosti pro obrábění dřeva s ručením omezeným, v chod, netřeba více než otevříti tento vchod a otočiti ventilem vpusti vodní, a do celého závodního agregátu strojního vejde život. Pánové, račmež tak učiniti!“

Posluchačstvo odměnilo pana císařského radu nelíčeným souhlasem a potleskem, pan císařský rada otevřel dveře a do strojírny první vstoupil nastávající prezident Turbiny, a. s. k o. d. s r. , s nastávající paní prezidentovou, věděliť všichni, že to jenom od ní závisí, stane-li se jí.

Ve strojírně poměrně prostranné, ale nízké, hojně festony ze smrčí okrášlené pro dnešní den interní slavnosti závodní, ačkoli vlastní zahájení továrny ustanoveno po zítřejší komisi, naskytoval se i průmyslníkům pohled neobvyklý.

Ti ovšem rozpoznali ihned hnací silné, plné vodorovné kolo, korunující ve výši muže celý impozantní strojní zjev a lesklými palci shůry zatínající do palců kolmého kola převodního. Viděli, že hnací kolo nasazeno jest na kolmém hřídeli, mocném jak sloup a probíhajícím mohutnou armaturou do kamenné podlahy strojovny, a uhodli, že vodní kolo, otáčející hnacím hřídelem na jeho dolejším konci hluboko pod podlahou, nutně musí býti namontováno taktéž rovnoběžně, ale tu jim, povětšině starším pánům, zkušenosti vypověděly služby k dalším představám. Jinak nebylo přehlednějšího strojního zařízení nad tohle turbinové – zdánlivě, neboť všechny detaily byly ukryty pod kovovými plášti-krunýři, dodávajícími svými rozlehlými oblinami celku zvlášť kyklopského vzezření, jehož organický lad a konstruktivní harmonie zasluhovaly obrovský věnec květinový, červenobílými stuhami ovinutý, položený svrchu hnacího kola. Také na kole, jímž se roztáčí vpustný ventil, byly květiny ve formě kytice, jejími stuhami uvázána rukověť tak, že teprve rozvázáním mohl se ventil roztočiti.

„Pan vrchní inženýr bude tak laskav a podá nám stručný odborný výklad o naší turbině!“ ohlásil pan císařský rada.

„Milostivé dámy a velectění pánové!“ spustil projektant inženýr, „turbina, kterou před sebou vidíme, náleží k takzvaným turbinám reakčním a jest v tomto našem zdokonalení dílem geniálního inženýra Francise…“

Až potud byl inženýrův výklad jasný jako křišťál, ale zkalil se výlučně odbornicky hned v malé chvíli nato, jakmile se přednášející dostal k turbinovému mezikruží, věncům, rozváděcímu a oběžnému, hluboko pod podlahou i hladinou uloženým. Inženýr vodil své posluchačstvo od turbiny skutečné k modrým kopiím nárysů pod sklem a rámem na stěně průřezy ukazujícím – marně. Nakonec provázeli jej na těchto cestách jen tři opravdoví interesenti a ostatek rozpadl se ve skupinky o vlastních řečnících a posluchačích.

Ale pan vrchní inženýr nakonec stal se zase vesměs srozumitelným a poutavým, řka:

„A nyní, pánové, chopme se číší!“

Kdekdo spěchal vyhovět sympatickému vyzvání – stálo tu tenkostopkaté skleněné to kvítí v několika řadách na stole srovnáno, i bylo velmi rychle rozebráno, neboť na akciových podnicích toho druhu, kde každý akcionář jest nejen hostem, ale i hostitelem, nikdy nebývá žádného, ani formálního upejpání.

I ozvala se střelba zátek a klokot zlatohrdlých lahví, nejednomu z přítomných příjemnější nad slavičí. Když potom všichni stáli kolem turbiny připraveni, pokračoval inženýr:

„Až dosud nevniklo do útrob naší turbiny ani kapky vltavské, hned jak namontován ventil, uzavřen plombou, nejen z ohledů bezpečnostních, ale také z toho důvodu, aby prvenství zachováno zůstalo dnešnímu dnu. Snímám svýma rukama tuto plombu s pocitem oprávněné pýchy technika, jemuž popřáno, aby v našem městě odevzdával první turbinu jejímu určení. (Výborně! ) Nyní jest ventil ještě upoután lehčí a poetičtější páskou, než byl prozaický motouz, a úkol rozvázati pouto stužky a roztočiti kolo ventilu zůstaven krásným, čistým dívčím rukám dámy, jíž si všichni vážíme a již neobmezeně ctíme, rukám slečny dcery našeho přemilého dosavadního předsedy a vlastního zakladatele naší společnosti Turbiny. Prosím slečnu Tyndu Ullikovou, aby se ujala svého úkolu a předtím vykonala obřad křtu!“

Nastala chvíle napjatého ticha a všeobecného pozoru na Tyndu soustředěného.

Tynda sama, po celou přednášku sama sobě zůstavená a ve svých myšlenkách utonulá, vrchovatě byla překvapena, zapomnělať pod silnějšími dojmy téměř úplně na svou funkci kmotry, kterou inženýr nadto vnuknutím okamžiku šťastného aranžéra, patrně pod bezděčnou sugescí přezdívky, jíž se Tyndě dostalo vynálezem Kolčových, rozmnožil obřadem křtu, k tomu účelu od něho vymyšleným. Byl jí k němu také návodem.

Ačkoli se silně přemáhala, nebohá kmotra chovala se nápadně ohroženě a dívčí její ruce se třásly, když rozvazovala bílou stuhu na ventilu přívodním. Inženýr vzal kytici tímto odvázáním uvolněnou a podal ji Tyndě s hlubokou úklonou – na této podrobnosti celého obřadu nemálo si zakládal. Potom přinesl veliký zlatý anebo pozlacený pohár, zvlášť k tomu vypůjčený, naplnil jej vlastnoručně šampaňským, až pěna přes kraj převisla, energickým pohybem ruky naznačil, jak má obsah poháru nad strojem vychrstnouti.

Tyndina ruka s pohárem ve výši chvíli drkotala, ale potom zašuměla pěna šampaňského na masivní oblině turbiny.

„Jméno! Jaké jméno!?“ ozval se všetečný žertéř akcionář.

„Nuže, jaké jiné jméno než Turbina?“ odpověděl mu soused, ale již ucítil výstražné ťuknutí do žeber ze strany dvorního rady Mukovského, jenž celý ten inženýrův nápad pokládal za nešťastný a nevkusný.

Zatím však inženýr zase přejal od Tyndy kytici a její čisté dívčí ruce měly nyní roztočiti kolo ventilu vodního a tím také těleso turbiny.

„Vlevo!“ bylo slyšet polohlas inženýrův.

Ale Tynda nehnula kolem ani vlevo, i upustila od něho s rozpačitým pohledem nemohoucnosti k svému instruktoru.

Na jeho domluvu chopila se kola ještě jednou, a když se o ně zase marně vzepřela, přiskočil rychle Mr. Mour a popadnuv svýma dlouhýma rukama obě slečnina zápěstí a za žertovného i pochvalného provolávání akcionářů nutným důrazem pomohl jí ke konečnému úspěchu.

Vodní běs, hluboko pod nohama zástupců akciové společnosti Turbina k její službě spoutaný, zaúpěl jako drátěnými důtkami vybičovaný, zavyl do tenka a chopil se práce, turbina počala se otáčeti, palce zasáhly do palců, řemen transmise, tlustý jako prkno, mlaskl si a začal svůj koloběžný let z velkého na malý kotouč.

Ale ozubený terč svrchu turbiny neprovedl ani půldruhé obrátky – trvalo jen tak dlouho, co mohl inženýr projektant s hlubokou poklonou Tyndě zas nabídnouti její kytici, když vzúpění vodního běsa v těsné jeho propasti pod strojovnou změnilo se ve skřípavé vzkřekání, kostmi doslova pronikající, neboť chvěla se při něm celá strojovna prudkými otřesy, projevujícími se pocity ohavného brnění v končetinách, páteři i lebce.

Kovově krouhavý lomoz byl ohlušující, ozýval se trhaně, trhavě otáčelo se také hnací ozubené kolo turbiny, řvoucí pekelně, když kolo šlo, a jen sténající, když se kolo zastavilo. Řinčela přitom až i okna a obrysy jich rámů staly se tak nejasnými jako ladičky ve chvění uvedené.

Byl to moment hrůzy, trvající asi čtvrt minuty, než přiběhl vyjevený muž a otočením kola ventilu přítok vody do turbiny zastavil, a hrůza jevila se nepopiratelně na tvářích všech účastníků, zmlklých až k ustrašenému šepotu, jímž pronášeny dotazy.

Polohlasem mluvil také inženýr s mužem, který turbinu zastavil; byl to montér zahraniční strojírny turbinu dodavší, pod jehož vedením byla také sestavena. Jich porada byla vážná a stručná a skončila tím, že montér v prkenné části podlahy zdvihl prostranný padák, čímž odkryt vstup do podzemí.

Do otvoru vstoupil nejen montér, ale také inženýr po železných příčlích ve zdi zapuštěných a vedoucích až ke hladině vod.

Zatímco oba dleli v hlubinách, okřála trochu nálada účastníků této na chvíli přerušené interní slavnosti závodní.

Počátek učinil žertéř, který tvrdil, že slečna kmotra roztočila ventil přespříliš, ale nerozesmál nikoho. Nepodařilo se to v jeho kroužku ani Mr. Mourovi, který rozcenil zuby k poznámce:

„Ta kmotřenka je také dobře při hlase, miss Tynda, je-li pravda?“ a zaklepal svou ebenovou holí na podlahu.

„Co říkáte, mister Mour?“ otázala se Tynda téměř plačky a hlasem od leknutí osuhlým.

„Co děláš, chceš nastydnout?“ ozvala se káravě paní Maynau. „Pojď raději dále od té jedovaté díry, a pojďme raději docela pryč, mám ještě husí kůži jako struhadlo; od požáru divadla Na Vídeňce jsem se tak nelekla jako dnes,“ a už byla uprostřed vypravování o katastrofě, jíž byla očitým svědkem.

Ale odmlčela se a znenadání bystře se podívala na svou žačku.

Dolní víčka Tyndina přelévala se slzami.

Svrchovaně ustrašena chytila ji paní Maynau za ruce s opětným:

„Was machs’ du? Snad bys neplakala, a to bys mohla raději už teď v poledne odříci, a to už namouduši dnes nic víc nescházelo!“

„To už je podruhé – takové nešťastné znamení,“ štkala Tynda lítostivě jako dítě, „poprvé letos v zimě, když pukla ta tabule, a teď tohle!“

„Pánové!“ ozval se zase žertovný akcionář, o němž kolovalo ostatně podezření, že jest ve společnosti zvědem nepřátelského tábora, „pánové, proč my vlastně s těmi číšemi chodíme jak s lampičkami, vždyť nám zvlaží v rukou, navrhuju, připijme turbině, snad přijde k sobě, když to uslyší! Sláva, pánové!“

“, ale pilo se všeobecně, někde se ozvalo i nesmělé crnknutí dvou sklenic.

Pan císařský rada, stojící na kraji jámy s panem dvorním radou, hořce se rozhlédl po shromáždění. Pronésti přípitek po spuštění stroje bylo pořadem slavnostním vyhrazeno jemu.

Byl nejvyšší čas, že se inženýr v zabláceném fraku a umazaných lakýrkách zase vynořil z otvoru, za ním následoval montér s velikou maznicí v ruce.

„Jsem věděl, nic to není, porucha zaviněna tím, že nadvodní ložisko nedostatečně mazáno, samočinné napajedlo se patrně ucpalo, zatím jsme vypomohli maznicí,“ referoval inženýr panu císařskému radovi.

„Myslím, že to nyní půjde!“

„Nic nepůjde!“ ozval se najednou energický hlas člověka, který tu dnes ještě nepromluvil, „stala se chyba zásadní, vy jste měli zřídit spirálovou turbinu s násosovým rourovodem nad jezem! Varuju vás před dalšími pokusy se strojem buď špatně vypočteným, sestrojeným, anebo montovaným, není-li vada vůbec v regulaci přítoku!“

Mluvčím nebyl nikdo jiný leč osobní tajemník Mr. Moura. Tyndin žal, jehož pravé podstatě rozuměl on jediný, dodal mu odvahy k výroku, později při procesu akciové společnosti Turbina o náhradu často citovanému.

Nedostalo se mu jiné odpovědi, leč že jej inženýr nebetyčně pánovitě očima změřil od hlavy k patě – sám si později, když stál před vyšetřujícím soudcem, nejednou vzpomněl na tento okamžik výstrahy Nezmarova syna – a přikročil k ventilovému kolu i prudce je roztočil.

Na chvíli, která potom následovala, pamatují se svědci jenom zcela neurčitě. Ačkoli nikdo z nich nezažil zemětřesení, všichni se srovnávali v tom, že nejinak jest asi při tomto zjevu přírodním, pocit pohnutí půdy – zdálo prý se, jako kdyby jim byla pod nohama podtržena – zmocnil se nejdříve jejich nohou a způsobil u všech šílenou touhu spasiti se co nejrychleji ven ze strojovny, mohlo by se říci v základech se kymácející, kdyby výchvěje způsobené drhnutím kolmého hřídele turbiny nebyly bývaly tak krátké. Okna strojovny už nedrnčela, ale vřeštěla svými skly v železných rámech vysokým jekem a možno mluviti o štěstí, že tato chvíle paniky nebyla dlouhá. Skončila ohlušujícím třeskem – strašným okamžikem, přelomením namoženého hřídele a vytrysknutím rozvířené vody až nad podlahu strojovny.

To už byli účastníci slavnosti venku a tu setkali se s davem dělníků prchajících z dílen knihařského závodu Ullikova, umístěného ve staré budově Papírky, tu začala padati omítka a štuk z trámcových stropů. Jaké otřesy zmítaly celým okolím strojírny, bylo patrno i z toho, že z jednoho okna zvýšeného přízemku obytné budovy, stojící přece až na druhém břehu ovšem úzkého ramene řeky, před očima svědků spadla mříž…

Za takových okolností nelze se ovšem diviti, že účastníci zmařené interní slavnosti závodu co nejrychleji hleděli opustiti jeviště nehody, na niž ovšem dlužno hleděti pro její další katastrofální následky jako na veliké neštěstí.

Katastrofální následky tyto počaly se jeviti už hned ve správní radě, svolané nahned do pracovny dosavadního prezidenta společnosti. Měla neobyčejně bouřlivý průběh, tak bouřlivý, že dříve než došlo k jakémukoli usnesení, odjel z ní všecek indignován Mr. Mour, čímž v pochybu uvedeno jeho odhodlání za jistých, úředně nepovědomých, ale v kruzích společnosti známých podmínek upsati asi desítinásobný obnos svých dosavadních akcií.

Následkem toho bouře, kteráž obracela se až dosud proti projektantu, ohroženému velmi značnou pokutou jakožto penále smlouvy, obrala si nyní dosavadního prezidenta, jemuž kladena za výhradní vinu volba zahraniční strojírny, od níž turbina objednána. Proti tomu byla obhajoba těžká a správní rada rozešla se za velikého rozčilení a velmi patrných nedostatků urbanity ve svých slovných projevech vůči dosavadnímu prezidentu, ještě před půlhodinou tak milovanému – s usnesením hned nazítří svolati mimořádnou valnou hromadu, kteráž by se byla vlastně mohla konati ihned vzhledem k tomu, že všichni akcionáři byli venku na ulici pohromadě, očekávajíce svou správní radu.