Turbina

V automobilu již seděla slečna Tonča Fafrová, řečená Divizna, účastnice všech vyjížděk Tyndiných, zvláště s Mourem společných, inženýr byl již dříve pro ni poslal povoz; byla vždycky pohotově jako hasič.

Tynda použivši chvíle, v níž byl Mour zaměstnán šoférem, optala se Divizny:

„Ty poslyš, co je to svíthárt?“

„Sweetheart? To je miláček,“ odtušila slečna Fafrová. „Proč?“

„Hm-hm!“ odkašlala Tynda na výstrahu před Mourem.

Zaujímaje místo proti dámám, zatímco šofér roztáčel motor, pravil Mr. Mour důstojně:

„Miss Ulliková, myslím, že mohu na to spoléhati, že mi neupřete uznání, že plním své podmínky naší obapolné smlouvy jako počestný obchodník, ba více než počestný obchodník, neboť spekuluju à la baisse, zatímco vypaluju jednu minu po druhé pro hausse!“

„Vujzzzz!“ z hloubky do výše zavyl automobil rozjížděje uličkou od Papírky.

Vtom šťouchla slečna Tonča Tyndu loktem:

„Vidíš?!“ a hlavou ukázala směrem vpravo z povozu.

„Stop!“ vzkřikl Mr. Mour na šoféra.

Vzteklým rupnutím povoz zastavil tak prudce, až poskočil.

„Co je, prosím, velectěné dámy?!“ a Mour zvědavostí až povstal a rozhlížel se vůkol.

„Co se přihodilo?“

Oči dokořán a plné nemilých otazníků seděla tu slečna Tynda, až po oči červená, slečna Tonča pak mlčela.

Ale tvrdý pohled Američanův přece však z úst jejích odpověď vypáčil.

„Chtěla jsem Tynču jenom upozornit na novou firmu v jejich ulici, která ji jistě překvapí.“

„Kde to, prosím?!“ optal se Mour kategoricky.

Slečna Tonča provinile pozdvihla směrem vpravo prst, aniž ruku zdvihla z kolena.

„Ale tadyhle, tabulku naší Máničky!“ zplna a netrpělivě ukázala Tynda na domek v celé řadě nejnižší a pokusila se o svůj ruměný úsměv rozpaků.

Nad počestným štítem obuvnického mistra Ferdinanda Zouplny, starožitným tak, že byla na něm ještě biedermeierovská bota s holinkou žlutě lemovanou a ozdobným táhlem ven visícím, novotou a lakem skvěla se plechová tabulka, na níž, stojíc na půlměsíci, namalována byla Madona, požehnaná mezi ženami, a pod ní nápis, zdaleka čitelný:

MUDr. MARIE ULLIK-ZOUPLNOVÁ

porodní babička

v I. patře

„All right!“ řekl Mr. Mour, „až na to, že ta rezidence nemá druhého patra.“

„Ta dáma je vaše sestra?“ optal se Tyndy, „aha, pamatuju se, to je ta, co studovala medicínu. Jak jsem mohl na tu zapomenout, když máte než jedinou sestru!? A vdala se?“

,“ řekla Tynda a tentokráte se zarděla doopravdy a hluboce.

„Ale takhle přijedeme pozdě ke zkoušce!“ zalkala, když Mr. Mour vylezl z povozu.

„Vše, co zameškáno, nutno nahradit, dohoníme i čas,“ namítl inženýr a zaměřil do „rezidence“ dr. Ullik-Zouplnové.

„Porodní babička!“ zahořekovala slečna Tynda, když osaměly, „vydržím leccos, ale tohle je od Máničky přece jen přes míru!“

„Klub pokrokových žen chtěl pomocnici k porodu, ale Mánička si nedala říci, když prý demonstrace, tak ať už za to stojí,“ vykládala Tonča Fafrová.

„Ano, klub demonstruje proti tomu, že Máňa nedostala povolení k lékařské praxi, ale Máňa demonstruje proti rodině. Až se tohle doví tatínek! Ale to bych chtěla vědět, co tam nahoře chce inženýr?!“

„Amerikán se tím nepohorší. Víš, Tynčo, je to výtečný muž; ačkoli menší, tedy mu ze zdejších nesahá nikdo ani po kotníky, ačkoli není nejmladší, tedy není na něm znát žádné stáří, a třebaže není na první pohled líbivý, přece má styl energie jako pravý muž činu, který stojí za veltucet veltuctů našich takzvaných nejpřednějších i prostředně předních a méně předních mužů, takže ti závidí celý náš ženský svět pokrokový i nepokrokový, přece jde strach z jedné věci při něm, Tynčo!“

„A ta by byla?“

„Jeho žárlivost, Tynčo!“

„Je ohromná, což?“ zasmála se Tynda, „ale čím větší je, tím větší je také bezpráví, kteréž tak na mně páše, neboť nedala jsem mu právo k žádné žárlivosti, Tončo! Dosud ne! On rozumí našemu poměru neustále po obchodnicku, a kdybych se měla vyjádřiti v jeho smyslu, přijímám jeho dvoření, ale nejsem ničím za ně povinna! Jenom pro jeden jediný případ má moje slovo.“

„Já znám ten případ a vím, že ty ten případ považuješ za vyloučený, což bych já si v zájmu tvé umělecké kariéry také přála, Tynčo!“

„Ježíšmarjá, je tři čtvrti na deset a on ještě nejde, co tam tej porodní babičce chce?!“ zavulgarizovala si Tynda, „a potom je zima!“ dodala bubnujíc botkami o dno karosérie.

„Ale je přece jenom otázka, zdali zájem tvé umělecké kariéry jako operní pěvkyně je tvým vlastním zájmem, Tynčo.“

„Že máš státní zkoušky z franštiny s vyznamenáním, to vím, ale zasloužila bys je také z chytrosloví, Tončo!“

„Poslouchej, Tynčo, ráda bych věděla, považuješ-li mne za svou přítelkyni, aneb ne!“

„A já bych zas ráda věděla… nejsi ty, Tončo, spíše spojenkou inženýra Moura a mojí hlídačkou?“

„Počkej, Tynčo, takhle se nedovíme ani jedna, ani druhá, co chceme vědět!“ řekla slečna Fafrová chladně, neuražena a docela bez malice. „Neskublej mi moje vlákno zamlouváním! Máš v ohni dvě želízka, Tynčo, ty tvrdíš, že ti záleží výhradně na tom prvním…“

„Kriste Ježíši, shořím netrpělivostí!“ zavrněla Tynda, a rychle otvírajíc a zavírajíc proud, provozovala se žárovkami karosérie blesky.

„A já tvrdím, že to druhé nebude k zahození zvlášť teprve potom, kdyby to první mělo vystydnout, a myslím, že tvůj náhled se od mého neliší, Tynčo!“

„Tedy také v čtení myšlenek se vyznáte, vy pokrokové ženy!“

„Mám pro to důkazy!“

„Jsem tuze zvědava!“

„Jinak bys nebyla přerušila všechny své flirty na kurtu, má milá! Kadet Studený, který tě bral tak doopravdy, že se chtěl také doopravdy střelit, to přece víš, malíř Štabl jako obyčejně, když pohoří, vypůjčil si na dvě burgundské po pětce, jež vypil na posezení, pokladník Štěrba vystěhoval se na Letnou, ačkoli má odtud dvakrát tak daleko do spořitelny, a sládek Žbluňka prohlásil, že prý si nohu za krk nedá. To všechno způsobil inženýr Mour svým vynořením se na obzoru.“

„Jsi fádní, Tončo!“

„To bývá vždycky tak; děvče, které nemá ctitelů, anebo nejvýš jen jednoho, a k tomu ještě pouhého suplenta, připadá vždycky fádní lvici, která jich má na spáru každé tlapy deset, a to počítajíc jenom přední.“

„Nejsi fádní, jsi roztomilá, Tončo!“

„To si myslím! Ale fadesou se spíše umoříme a roztomilostí dříve sníme, než dojdeme cíle dosažitelného jenom upřímností, a tu jsem ti chtěla upřímně říci, chtěla jsem tě upozornit, že Mour je žárliv,“ a tu slečna Fafrová vyvalila oči, až ukázala bílé pod i nad panenkou, „jako Othello a že by nesnesl – zkrátka, nikdy bychom neměly, milá Tynčo, příležitost kouti to druhé želízko, kdyby měl příčinu…“

„Dmýcháš do výhně poctivě, Tončo, to bych mohla Mourovi slušně dosvědčit. Zdálo by se dokonce, že to druhé želízko jest spíše tvým než mým zájmem.“

„Jest mým zájmem, milá Tynčo,“ neohroženě pokračovala slečna Fafrová, „sic jinak bych nenacházela v tom zvláštní požitek dát se tebou dvakrát denně tak nadobro zastiňovat, a kdybys byla tak upřímná jako já, mohly bychom se shodnout.“

Při těchto slovech slečna Fafrová nabídla Tyndě k paktu pravici svým hospodárným půvabem, ani ji z kolena nepozdvihnuvši.

Ale pravice Tyndina se vůbec nehýbala.

„Podle toho, co inženýr Mour říká,“ dodala slečna Fafrová.

„Proboha tě prosím, co říká?“ a Tynda všecka oživěla a chopila pravici Tončinu do obou hrstí.

„Zticha, už se vrací!“ řekla Tonča, neboť dupavé kroky inženýra Moura, vždycky vzbuzující podezření, že důrazem svým mají nahraditi, co mu na vzrůstu schází, ozývaly se už z domovní chodby Zouplnovic rezidence.

A přitisknuvši levicí svaz tří rukou na svém klíně, řekla slečna Fafrová šeptem:

„Platí!“

Zrakům obou přítelkyň, nyní na domovní dveře upjatým, po krátkém zdvořilostním zápasu, v němž chtěla mermomocí přednost postoupiti inženýru Mourovi, objevila se znenadání tetinka Rézi se svým stopkatým lorňonem na očích, pomocí jehož ihned jala se metodicky vnímati situaci. Jako by se jí bylo podařilo teprve po dlouhém zjišťování svou neteř poznati, s náhlým rámusem rozběhla se k povozu, vyrážejíc výkřiky nadšení sotva artikulované. Cvičené ucho slečny Fafrovy zaslechlo larmoyanci paní ředitelové pomocných úřadů, také faleš úmyslného zoufalství dlouholeté pěstounky, jíž byla předrahá svěřenka vyrvána a která nemůže se ani navoliti příležitosti zas prvního náhodného setkání. Skutečně neviděla se s Tyndou od své interesantní svatby až zase při druhém poloskandálním sňatku Mánině, kterým Ullik a spol. znovu uvedeni do úst lidských, a kdyby bylo šlo podle ní, nebyla by bývala ničeho měla i proti delšímu rautu zde na chodníku.

Úsměvný chlad Tyndina „Rukulíbám, tetinko!“ , zrovna se optala, kolik míst je v karosérii, z čehož slečna Fafrová načerpala podezření, že by se byla paní ředitelová pomocných úřadů ráda svezla. Není vyloučeno, že něco podobného napadlo i krásné její neteři, neboť nepochybně byl to pohled Tyndin, spojený s mikroskopicky nepatrňoučkým pohybem trupu vpřed, který přiměl Mr. “, na kteréž se automobil hnul.

Ale zatímco Mr. Mour dotkl se dvěma prsty své kanadské bobrovice, a mezi oběma rukulíbám slečen, našla tetinka Rézi ještě času k senzačnímu výkonu své vyřídilky, k vyřízení sic jenom čtyřslabičného, ale mimořádně závažného poselství! První dvě jeho slabiky hlasno zněly:

„Máňa –“

druhé dvě nezněly pak vůbec, poněvadž neproneseny ani hlasno, ani šeptmo, ba ani dechem, poněvadž zůstaly vůbec pouhou mimikou, ovšem tak důraznou, že se jí zúčastnil i tetinčin nos, ba i oči s obočím. Němý tento náznak stačil úplně, obě slečny porozuměly:

„– je v tom!“

Velmi živé pohnutí, projevené zvláště Tyndou, bylo jistě i do dálky patrno, atak zamaskován v očích přečetných diváků, jež automobil vyvábil do oken této odlehlé uličky, jeho pro tetinku poněkud nešetrně předčasný odjezd.

„Chudák Máňa!“ špetla Tynda, neodolala.

„Co se přihodilo?“ optal se Mr. Mour a jeho brada opsala oblouk mezi oběma tvářemi protějšku.

„Je dovoleno optat se, co jste dělal nahoře, mister?“ přebila Tynda otázku otázkou.

Ale statečné děvče Tonča Fafrová, kteráž nikdy neopomenula udati drobty své angličtiny, všecka zrudlá až po kštici, už odpověděla:

„Her sister is in the family way.“

„Ach!“ udělal inženýr Mour, a hned se vzpamatoval.

„Pozval jsem na dnešní večer vaši sestru mistress Zouplna i jejího muže mister Zouplna. Neklamal jsem se, je to skutečně asistent mé hvězdárny, velmi čiperný hoch.“

„Také paní Papouškovou jste pozval?! Viděla jsem, že měla v hrsti dvě pozvánky!“ řekla Tynda.

„Yes! Je-li to ta paní, kterou jsme právě přejeli, také tu jsem pozval a jejího muže, každý musí mít jeden lístek. Je to velmi ctihodná dáma.“

„Bude nás hodně dnes večer?!“

„Ano, budu mít dnes u sebe velmi mnoho lidí.“

– – –

„Miss Tynda Ullik,“ pokračoval Američan po chvilce tónem znatelně sníženým – známka to vroucnosti, „dnes máte před sebou dvě zkoušky, jednu dopoledne na divu a druhou večer na mistress Mour.“

Tyndiny myšlenky bůhvíkde lítaly, vyjeveně zírala na Moura, najednou se jí však myšlenky vrátily, jako když holubi padnou na holubník, prokoukla chápavě a řekla:

„Jak tomu mám rozumět, mister Mour?“

„Při zkoušce na divu musíte hledět vy, abyste se líbila, při zkoušce na mistress Mour musíme hledět, abychom se líbili my.“

„Pane inženýre!“ zalkala Tynda, „tak vy tedy už napřed tak dobře víte, že dopoledne propadnu, že mi na večer nabízíte výstupní zkoušku na paní Mourovou? Ani to není příliš delikátní, nejvýše snad podle amerických pojmů. Dělat zkoušky na paní domu!“

„Ó prosím,“ vpadl Mour, který na Ameriku nedopustil, „u londýnského dvora měli zkoušku i na pohřeb královny Viktorie, ovšem bez mrtvoly.“

„Jste velice laskav, mister,“ vece Tynda, „propadnu-li dnes v divadle, bude se večerní zkouška ve vaší rezidenci konat rovněž bez mé mrtvoly. A máte to tak za jisté, že nepochodím?“

„Prosím, slečno,“ a hlas zaoceánského nápadníka slečny Tyndy ještě více se snížil, „nechtěl jsem nic více než nabídnouti vám dnes večer rámě, abyste… abyste sama posoudila, nebylo-li by pro vás výhodnější ihned nastoupiti místo –,“ inženýr zamlčel se, a příšerně navrapiv nos, smeknuv, nesmírně shora špičkou malíku na moment protkl svůj účes až na lebku, „křeslo vládkyně v domě, kdež je než jedno křeslo vládkyně, než abyste konkurovala o jedno z takových křesel v domě, kde jest vládkyní více, a ke všemu všechna obsazena.“

„Prosím vás, mister Mour, už ani slova o tom,“ mazlivě poprosila Tynda, „splňte své slovo až do konce a přitom nezavdávejte podnětu k podezření, že byste i jen jediné písmeno toho slova chtěl zpronevěřit, a dopadne-li všechno podle vašeho přání, bude na mně, abych splnila já své slovo, a to také učiním do posledního puntíku, ale napřed musím vystoupit nejen před ředitelem a kapelníkem, ale také s ansámblem před obecenstvem.“

A Tynda vstala, povoz zastavil před divadlem a šofér byl už u dvířek. Nyní prudce strmě vztyčil se i Mour, a čeho se mu nedostávalo na výši, energicky dorazil bradou. Cosi velikého, modrého vyletělo z vestibulu tak rychle, že to bylo rozpoznáno jako portýr, teprve až se to zastavilo a kliku otevřeného kupé přejalo z hrsti šoférovy. Několik klobouků vpravo vlevo vzneslo se do výše tak stejně, jako by je byla jedna ruka smekla, jak se děje při hromadném pozdravení veleznámé osobnosti, o jejímž významu není pochyby; jenom jediná nádherně kožešinová čepice vyčkala, aby samojediná provedla svou reverenci s citem, který vyžádal si mnoho slastně usmívavé mimiky v mohutné, hojnými tučnými závěsy opatřené tváři, na niž čapka zase nasedla. Mour, stoje v automobilu, děkoval všestranně, ale potom prstem ukázal si na majitele sólové čepice, mrštně vybral se z povozu i zaměřil přímo k němu; i on vrhl se Mourovi vstříc. Až do posledního okamžiku vypadalo to, jako by se oba pánové měli obejmout, užuž nadnesli proti sobě náruče, ale ukázalo se, že jde jenom o velmi obřadné uvítání s oboustranným překypujícím důkazem úchvatu z toho štěstí. O obou se vědělo, že jsou staří známí z Ameriky, odkudž se slavný tenorista toutéž lodí s Mourem vrátil z turné vykonaného po českých sídlech Spojených obcí severoamerických.

Výstup obou dam ze slaveného automobilu byl dosti neslavný, ignorován totiž docela, sotva že jim ustoupeno z cesty. V rukou inženýra Moura objevily se povědomé plakety z papírové sloniny, jedna z nich nabídnuta slavnému tenoristovi, ale ten vytasil se z nitra svého jedním už exemplářem, patrně poštou poslaným, a inženýr Mour bez dalších rozpaků zprostil se své nabídky hned do vedlejší hrsti, i obešly se ještě tři a čtyři pozvánky mezi ostatními sólovými umělci po chvatném představení jich slavným tenoristou Ďouděrou.

Tak se totiž Tynda domnívala, ale když se od schodů obrátila po svém opozdilém průvodci, viděla, že Mour rozdává pozvánky z nové zásoby, mocné jako hra karet, do každé dlaně, která se z ostatní družiny pozdvihla.

Vtom však již dupal inženýr Mour za dámami, blýskaje zlatem svého chrupu.

„Dnes večer budu míti u sebe velmi mnoho lidí!“ řekl.

Na schodech zašlo jaksi slečně Ullikově, mluvila šeptem a přede dveřmi s nápisem Ředitelství udělala křížek. Všechen průsvit její skvělé pleti byl zaplaven ruměncem.

V čekárně před ředitelnou, nejbezútěšnějším to antišámbru v celé Praze, kdeco k sezení už bylo obsazeno. Sluha, dík svému chronickému jaternímu neduhu připomínající indického fakíra, zakašlal na pozdrav vstupující společnosti a usmál se zlomyslně problému, kam se asi příchozí posadí. Zakašlal podruhé co nejlhostejněji, když krátký Američan, svléknuv kožich, nesl jej k stojanu na háku svého prstu vysoko nad hlavou, těsně kolem nosu fakíra v dresu zemských zřízenců. Mour byl nucen posloužiti sobě i svým dámám sám. Vyvrátil energicky svou bradu na sluhu a vručil mu svou vizitku tak neodolatelným gestem boxera, že si pan Charvát velmi pospíšil, aby ji přijal.

„Inženýr Mour z Chicaga!“ hlásil se ještě zvláště.

„Znám pána,“ odvětil pan Charvát, nabyv úplné rovnováhy, „není tu dnes poprvé!“

Ačkoli byl Mour jako americký příslušník v Chicagu jedním z demokratických vůdců, div nepovyskočil nad touto odpovědí pana Charváta, ale že se už jednou nacházel v pohybu, prudce vypadl proti velkému plakátu s plánem hlediště na stěně a po stručném jeho propátrání vyňal tobolku a z ní modrou bankovku.

V tom okamžiku zasvítily jisté oči v šeru čekárny velmi patrně, ale inženýr Mour přikročil ke dvěma velmi mladým a velmi elegantním pánům, sedícím v těsné řadě ostatního čekatelstva na pohovce celou jednu stěnu zabírající, i oslovil je, zabrané v kamarádskou rozmluvu, slavnostně takto:

„Ctění pánové! Právě jsem se přesvědčil, že nejdražší dvě sedadla při opeře v tomto divadle stojí tolik a tolik. Myslím, že vaše místa na této pohovce nebudou o mnoho dražší, i dovolím si nabídnouti vám za ně přibližnou cenu, aby si tyto dvě dámy zde mohly sednout. Prosím vás, rozdělte se!“

A podával jim bankovku.

“, ale jeho soudruh jednou rukou posadil jej zas na pohovku a druhou popadl modrý papírek v prstech Mourových.

Oku pro maličkosti vnímavému nebylo by ušlo, že papírek už se nacházel zas na zpětné cestě do tobolky Američanovy a že v celé obchodní transakci vyskytl se mrtvý bod, který hrozil bankovce snad roztrhnutím – kdyby byl déle trval, ale nakonec octl se peníz celý v majetku mladého elegantního muže, jehož „Prosím!“ mělo docela jiný zvuk.

Teď však vyskočil on jako vzpruha i vzal s sebou svého kamaráda: „Pojď!“ Přeletem přes čekárnu oba se octli ve svých svrchníčcích a kloboucích i zmizeli kvapem.

Za hrobového tichého úžasu všech přítomných usedly slečny Tynda a Tonča, pro inženýra nezbylo místa. Pan Charvát zakašlal velice hořce a řekl:

„Těm dvoum se hrozně pomstili, pane inženýr, ti jim to do smrti nezapomenou; to neznají, co je to za bandu, tyhle kolektanti!“ Kterýmžto označením pan Charvát dokonce nemínil úředníky loterní sběrny, nýbrž pořadatele „kolekt“, to jest kočující herce bez angažmá, kteří pod záminkou dobročinné sbírky mezi kolegy u Zemského přišli si pro příspěvek k řediteli.

V té chvíli vylítl z pohovky jiný, docela neelegantní jinoch a velmi uctivě nabízel inženýru Mourovi, aby jeho místo zaujal.

„Thank you!“ zavrčel Američan a celá lavice se zasmála, jako když vystřelí. Ostří výsměchu protklo neelegantního jinocha, jenž teprve teď pochopil podezření, v němž se octl a jehož byl dalek, neboť byl to jinoch čestný, bylť to mladistvý dramatický básník, jehož dramatická báseň byla již přede dvěma lety „zásadně“ přijata k provozování, ale už čtyřikráte vrácena k přepracování. Málem by mu byla vypadla z podloktí, jak rychle prchal z čekárny.

„Ode mě nikdo moje místo neodkoupí,“ rozhovořil se zase s kašlavou předrážkou pan Charvát, „a je to jedno z nejlacinějších míst v celém divadle, dal bych je za pětačtyřicet zlatejch měsíčně i s uniformou.“

„Nebyl byste tak laskav a neodevzdal mou vizitku?!“

„Ale co jich napadá, pane inženýr, to bych mohl přijít o své místo docela zdarma,“ řekl Charvát s tím okázalejším cynismem, čím zjevněji Moura dráždil. „A pane inženýr, i kdyby přišel sám jejich pan prezident Rózevelt, nemohl bych mu vyhovět, i Svatej otec musel by dnes počkat!“

„A kdo to tam je, pro Krista Ježíše?“ ozval se z temného zákoutí čekárny křehký, hobojový orgánek populárního tenora buffa, roztomilého kmetíčka s pletí osmnáctiletého hocha, nevýslovně komickou karmínovou pusinkou, stále zadrhnutou do drobných vráseček jako váček na gumičku.

„Inu, je tam – Božislávka,“ prohodil Charvát.

„No člověče, to jim řeknu, že se nemenujou zbůhdarma Krobot, ale že taky doopravdy sou!“ šveholil buffo tenorista sladce jako flašinetek pro ptáky, „proč už nám to neřekli dávno dřív předtím?!“

„Prosím, já mám výslovně přísně nařízeno odpovídat jenom, když jsem tázán!“ odtušil Charvát.

„Von je dobrej,“ zaimitoval žargonem epizodista Mestek, „všichni sedíme jak v oukropu a on jedinej má slovo, a furtumfurt!“

„To vědí, pane Mestek,“ zahovořil Charvát, který náhle pozbyl kašle, „že tady mám v čekárně větší role s partajema než oni na scéně, a co oni řeknou, je beztoho pro psa.“

Poněvadž Mestek hrál výhradně „psy“, to jest drobné jednovýstupové úlohy, ačkoli je hrál nevyrovnatelně a opravdu geniálně, zamítaje důsledně a tvrdošíjně každou větší roli, odměnili všichni přítomní Charvátův vtip výbuchem smíchu; Mestek smál se nejhlučněji.

„No je-li tam Božislávka,“ sladce zapištěl buffo tenorista, „to tady nezůstanu, to bych se mohl tady na kanapi taky dočkat penze, a to já ještě nechci. Šla se mnou, půjdeme radši na šlehanou smetanu,“ obrátil se ke své sousedce, úhledné chóristce.

„Ježíšmarjá, to jo!“ a šla hned.

„Má úcta, vašnosti!“ vykřikl buffo tenorista výstředně žoviálně na inženýra Moura, odcházeje, „ať žije master Mour!“

Mour velice se poplašil, nevěda, na čem je – ale sáhl do záňadří a vyběhl za veselým buffem. Vrátil se v minutě, a ježto příjemně cenil své prognatické zuby, bylo patrno, že na buffa nešel s boxerem, ale s pozvánkou k dnešnímu slavnostnímu zahájení své pražské rezidence.

„Já to vím, že tam je, předhonila mne na schodech,“ zahovořila neobyčejně líbezným stařenským, ale zvučným hlasem impozantní matróna, představitelka starých matek, „mám dnes jinak úplně prázdno, mohla bych si uvařit, co ráda; ale sedím tady schválně, jestliže ta Božislávka ještě dnes tam odsud vyjde! Jsem už tak dětinská!“

„A milostpaní, jak tam vyvádí už přes hodinu!“ řekl Charvát a zamával rukama nad hlavou, „jen trochu tichoučko!“

A skutečně bylo lze napjatým sluchem rozeznati zlobou vzdutý, mohutný ženský hlas, hlas zpěvačky, znějící jako stříbrná křídlovka, vášnivými, náruživými výkřiky ubíjející každý odpor.

„To já slyším už dlouho,“ prohlásil epizodista Mestek, „ale já se domníval, že je to Desdemona v Othellu ze zkušebního sálu v třetím patře, dnes přece je Verdi!“

„Všechno je odřeknuto, poslala lékařské vysvědčení, a potom přišla sama, aby ukázala, jak je nemocná, a to prosím za třetíma dveřma, jsou až u sekretáře!“ prozrazoval pan Charvát docela kolegiálně.

Poprask v ředitelně vzrůstal, neboť se blížil.

Inženýr Mour, který na pohovce prováděl prostocviky upoutaného balónu při vichru, všem spolusedícím citelné, neudržel se déle a utrhl se:

„Pane, to přestává všechno, my jsme objednáni na desátou hodinu a je za deset minut půl. Nepůjdete-li nás ohlásit, vstoupíme bez ohlášení!“

Pan Charvát, drže kliku ředitelských, tlustě vyčalouněných dveří, ohradil se minimálním gestem proti Američanu, pohyb jeho levice naznačoval však spíše „Slyš!“ než „Pryč!“

A poslouchaly na jeden boltec všechny přítomné hlavy s výrazem výsostného požitku, a jestliže někomu napadlo přirovnati hlas paní Boguslavské k stříbrné polnici, jistě si teď řekl: – ach nikoli, tento jazyk je spíš archandělský meč obouruč, a běda tomu, kdo rekyni této strašné zbraně pohoršil!

Třesk – třesk – třesk! zaťal meč do jakýchsi nezbadatelných bohatýrských brnění za samými dveřmi – a teď nadešel Charvátův okamžik, trhl klikou a čalouněné dveře se otevřely.

„– a basta!“ vzkřikla paní Boguslavská nejhlavovějším rejstříkem, jakým vládla, a vysupěla do čekárny.

Co následovalo, bylo přeplněním desíti vteřin událostmi: nikdo nezůstal sedět, žádný hřbet nezůstal ohnut, žádná ústa nezůstala zavřena, sborové „Rukulíbám, milostpaní!“ zaznělo tak jednohlasně, že by byl z něho měl radost nebožtík režisér Kolár, který kladl na to váhu, aby davové projevy byly pronášeny jako responsoria věřících při litaniích.

Potom nastalo hrobové ticho, přerušované vyzváněním hotového muzea závěsků na náramku primadony paní Boguslavské, šlechtičny erbu Zmaj, o níž se věrojatně říkalo, že má na sobě více živé plastiky než socha Opery na balustrádě divadla mrtvého kamene. Také černý korálový převěs na oranžové róbě pěvkyně cinkal, když jí Charvát pomáhal do drahocenného kožichu, obšírného jak zimní stan kirgizského pohlavára.

A potom už hrobové ticho nebylo přerušeno než několika slovy Američanovými k primadoně, zahuhlanými basově, zašustěním jeho pozvánkové plakety o podlahu, neboť mu ji docela nepopiratelně vhodila k nohám, přičemž se mu dostalo pohledu, o němž právem mohl říci, že jej dosud nikdo tak rychle vydatně nepřeměřil od hlavy k patě a zpět.

Drobným, ale k výstihu nálady šlechtičny Zmajové velmi příspěvným rysem bylo, že veřej, kterou jí uctivě Charvát otvíral, mu odcházejíc z ruky takřka vytrhla, aby jí velmi notně mohla prásknout.

Všemu tomu přihlížel pohledem devótně shovívavého Tartuffa nemladý, dobře dužněný, dlouhobradý muž, stojící ve dveřích na prahu ředitelny; trpný výraz jeho očí mohl býti zajisté předstírán, nikoli však upřímné ručeje potu na jeho čele. V ředitelně pak chodil ještě jeden pán dlouhými kroky se zjevným úsilím, tiskna hlavu do dlaní, snad ji právě zachránil před utržením.

Když nositelka erbu Zmaj zmizela – tu zpocený pán sestoupil z prahu ředitelny k inženýru Mourovi, uvítal se s ním velmi tiše a řekl mu s uctivou důvěrností:

„Račte se odebrati s dámami do třetího patra do malého zkušebního sálu vpravo, pianista tam už čeká; přijdeme hned za vámi, je to jenom proto, aby se nešlo jako s procesím.“

Slečna Ulliková v koutku čekárny tiše do šátečku jako by plakala a slečna Fafrová ji těšila. Mour nikterak nad tím nežasl, pochopilť, že Tynda dobře uhodla, jak těsně souvisí ta bouřlivá scéna, která se právě odehrála, s její vlastní uměleckou kariérou. On sám jí o tom ničeho neřekl, co překážek a intrik „Božislávkou“ nastražených se už naodstraňoval, ale Tynda byla výborně informována paní Maynauovou, nadšenou tímto náruživým sočením přeslavné dramatické lvice operní na její žákyni. Říkala jí: „Víš, že ta ženská má salón vytapetovaný od stropu až k frýzku jenom hedvábnými pentlemi z věnců – ryps a moaré zahazovala! – a že má na etažéru tři bible recenzí ve všech jazycích světa?! Je pravda, když má zpěvačka letopisy své slávy, má také leta, ale když se tě bojí ona, tebe, elévky, tak je to pro tebe velká čest. A ty se neboj docela nic, tys fenomén a přezpíváš třikrát takový orkestr jako ona. A ona to ví. A kdyby ten tvůj Amerikán pohořel tady, pojedeme jinam, i kdybych měla na stará kolena kufry pakovat. Neboť kdybys mu v slovu stála, byla bys blázen, to je jistá věc.“

Nahoře před malým zkušebním sálem udělala Tynda tentokráte tři křížky, ale kdyby byla udělala třikrát tři, nebyla by zažehnala překvapení, jež ji uvnitř očekávalo. Neboť když do sálu vstoupili, mladý muž, hledící z okna právě naproti dveřím, rychle se otočil, a třebaže ukázal proti světlu jen svou načisto temnou siluetu, Tynda podle rzivého přísvitu hrajícího v řídké jeho kštici, stojící jak pažitka, okamžitě poznala šeredu Rudolfa Vážku, autora „Tria z F dur pro klavír, cello a housle, slečně Tyndě Ullikově v hluboké úctě a obdivu věnovaného“, vyznamenaného cenou Akademie a ohromujícím polibkem slečny Tyndy.

Od památného odpůldne, kdy byl přijal tuto druhou poctu, už se neukázal. Jako by byl utonul.

A nyní – hle! – tady v malém zkušebním sále operním náhle se zase vynořil!

Oběma zatajil se na několik okamžiků dech, na lehkém zakymácení jeho figury bylo znatelno, že ani on neměl tušení, s kým se tu dnes shledá, a oboustranné vzrušení bylo tak nápadno, že rozkývalo bradu inženýra Moura k několika střídavým pohledům z něho na ni.

Rudolf Vážka, opíraje se ukazovákem o desku klavíru, obešel jej a usedl na židli před klaviaturou a tu na plném světle ukázal své líce.

Nebylo nejmenší pochyby, její bývalý korepetitor bude ji doprovázet při její dnešní zkoušce…