Turbina

Takového shonu, jaký panoval v opeře a jejím okolí večer před svatým Janem roku 18**, nebylo pamětníka. Dávno před otevřením tísnil se pod lodžií takový dav nápadníků galerií, že biletáři za skleněnými dveřmi krčili rameny nad množstvím, jehož se na všechny galerie k stání očividně nevejde ani polovina; sedadla byla už dopoledne nadobro rozebrána, o místech dražších pořadí ani nemluvě, s těmi již od rána provozována ažiotáž takové povahy, jaká byla v Praze neslýchána.

Všecek hudební svět pražský byl vzhůru.

Dnešní Lohengrin byl mimo předplacení, ale abonentům bylo vyhrazeno do včerejšího večera právo předkupní, a nebylo ani jediného, aby toho práva nepoužil, co zbylo v lóžích, parketu, balkónu a na první galerii, zakoupeno v časných ranních hodinách v několika hromadných partiích a do parteru nebylo vůbec lístku, ten zakoupila pro sebe a svoje šmahem Patricia, hned jak ranní pokladny otevřeny.

Vrchní tisíc pražský měl už svůj zápas o dnešního Lohengrina či spíše o Elsu-Tyndu za sebou, na spodnější a nejspodnější tisíce ještě čekal – i že se očekává tuhý, tomu nasvědčovaly postavy několika strážců veřejné bezpečnosti, temnící se za skly vedle biletářů.

Vestibul konečně vzplál světly, i bylo nutno hned nato vchody otevříti, sic jinak bylo se vzdutého davu obávati, že okna rozmačká.

Křídla dveří se rozlétla a proud vevalil se dovnitř a hned rozčísl se o postavy strážníků a biletářů, odkazujících vpravo i vlevo – prodávaloť se u obou pokladen jenom na galerie – ve dva toky, z nichž každý na svou pěst podnikl útok na svou pokladnu. Tekutá hmota lidu dala se dvojmo směrem největšího odporu a ztuhla u obou bradel před pokladnami v tlačenici, kterouž marno bylo chtít opanovat.

Ovšem že obešlo se bez výtržnosti, neboť i galerijní obecenstvo divadelní i ve vřavě počíná si všemožně slušně, toliko neovládá tíhu svého návalu a fanatický pud býti u pokladny a tím také nahoře u zábradlí prvním, který úprkem žene jednotlivce vpřed. S báječnou rutinou a obdivuhodnou rychlostí procedily obě pokladny úzkým prostorem mezi bradlem a okénkem své obecenstvo a vestibul v desíti minutách zpustl na čarovnou čtvrthodinu, jakou vyvolávají kouzelné nápisy na pokladnách:

„Vyprodáno!“

Dávno dozněl dusot dostihů po schodech do nejvyšších pater divadla vedoucích, když se začalo trousiti obecenstvo takzvaně a domněle vznešenější.

To nemá zapotřebí vřítiti se do vestibulu vichřicí, jeho dámy nejsou nuceny k pádivému souběhu s rozlétlými konci šál za ramena vlajícími a k té soutěži o zábradlí „na Olympu“ – není výsměšnějšího příslotku nad toto označení – dechem pěti a šesti patry, jakéž jest nevyhnutelně zapotřebí, aby milostivé dámy nejvyšších tříd a nejnižších pořadí mohly zaujmouti svá vyhrazená místa ve všem klidu a pohodlí.

Neboť diváci „Olympu“, kteří jsou nuceni rváti se o svá místa, jsou vlastními tvůrci každého úspěchu, kterýž jest úplný, nebo aspoň co nejúplnější nejen řediteli, ale i osadníku křesla prvního pořadí v parketu, když v meziaktí obrátiv se zády k jevišti, zjišťuje, že ani v nejvyšší vrstvě, kteráž – počítáno podle plánu od prvního křesla – jest třiatřicátá, by jablko nepropadlo.

Takové to bylo i o dnešním představení Lohengrina se slečnou Klementinou Ullikovou jako Elsou na zkoušku, této největší senzaci celé divadelní i společenské sezóny téměř na její konec v máji roku 18**, o níž se mluvilo odtud při každé repríze Lohengrina.

Těchto zevlounů vzad bylo dnes více než kdy jindy a proti zvyku předmětem jich nejnapjatější observace byly právě výšiny týnící až nad úrovní lustru, všichni zasvěcenci věděli, že tam v těch výšinách dlužno hledati vlastní akumulátor dnešního ve všech údech pociťovaného elektrického napětí.

Neubránily se mu ani lóže, neboť přes tu chvíli v některé kdosi vstal a vyslal kolem rohu vzhůru pohled do regionů, kteréž mu jindy zůstávaly naprosto nedohledny. Dnes tam byla mračna, z nichž soudilo se na počasí a na hromy, kteréž možno někoho zabijí…

Vůbec bylo celé hlediště v horečném napětí a šumot nad hlavami se vznášející stával se bezmála hlomozem, mluvilo se přes dva sousedy a přes tři řady, ano z jedné strany lóží na druhou vyměňovány bez ohledu na bonton posunky a balkón byl s přízemím v neustálé korespondenci gestem vedené.

Mladý skladatel a současně kritik, vedle tohoto nevýnosného zaměstnání také kapitalista, což mu dovolovalo seděti akt na svém odborném sedadle a druhý ve své abonované lóži a jehož slabostí bylo v meziaktích mluviti co nejsilnějším hlasem a takto konverzovati pro publikum co nejširší, marně se dnes namáhal tímto oblíbeným způsobem epatovati buržousty – dnes si troufal kdekdo míti tolik rozumu co on a kdekdo mluvil hlasitě.

Rozčeření, rozjaření, které bývá druhdy úvodem k rozjitření, bylo všeobecné; halas vzrůstal, úlomky rozčileného, jaksi škodolibě znějícího ženského smíchu, svědčící o přítomnosti značné dávky hysterie v mixtum compositum dnešní nálady, štěkaly vzduchem již před ouverturou parným, ale náhle, jako když utíná a druhým tětím utne, ustával halas a ustal ševel, jenom exaltado skladatel kritik podržel sólo.

Do lóže prvního pořadí vpravo, jevišti co nejbližší, vstoupila jedna z nejdůležitějších osob dnešního dramatu, jež mělo se odehráti vedle dnešní opery. Byl to bezvadně elegantní nevysoký muž, který nedostatek vzrůstu a mládí nahrazoval za peníze poříditelnou skvělostí zevnějšku, a ta zajisté neuráží, je-li pořízena vkusem, a tento případ se tu skutečně vyskytl až na brilianty v náprsence, kteréž velikostí svou přesahovaly poněkud míru dovolenou i největším bohatstvím. Leč tento poněkud sveřepý přepych nacházel se v jistém jakéms poutavém souladu s energickou tváří zjevu přes neznačný úrost postavy mužného. Vyzírala z ní výstraha, že s tímto pánem nejsou žerty zrovna radny, a neobyčejně mrštný výkrut hlavy vpravo, vlevo, dolů i nahoru, kromě že v tom bylo cosi ptačího, vypadal skutečně podle toho, jako by cholerický ten slehlý silák všestranně pátral po někom, kdo by měl chuti k neradným žertům z něho.

Přistoupil až k předprsni lóže a postál ve zřejmém požitku z vědomí, že toto utichnutí způsobil nenadálý jeho výskyt na tomto místě.

Imponoval.

Ale jen do té chvíle, než se jal do všech konců a koutů za nesčetné pozdravy děkovati svým stručným a přespříliš prudkým úklonem hlavy, přičemž opřel se oběma rukama o předprseň a ukázal nepoměrnou jejich délku. Úhly loktů šly bezmála až do výše jeho ramen a z ptačího stalo se – opičí.

To dodávalo mu neodolatelně grotesky, ale nikomu ani ve snu nenapadlo, aby se smál, a komu by to bylo napadlo, stačilo říci, že je to Mr. Mour, a už se nesmál, aniž se divil, že jeho ruce tak daleko sahají.

Něco smíchu podobného, co zaznělo z parketu obsazeného Patricií, jistě neplatilo Mr. Mourovi, ale jeho průvodčímu, jehož hranatá silueta shrbeně mihla se v pozadí lóže, a snad ještě více tomu, že se neodvážil z tohoto pozadí, což bylo ovšem pochopitelno; nechtěl na oči svému klubu, jemuž serval včera všechny dosavadní vavříny tak hanebným způsobem.

Véna Nezmara měl v kapse všechny dnešní referáty a z jich vražedně jizlivého a jednotně sžíravého tónu teprve poznal, co provedl, takže mlčky seděl v koutě lóže a oddával se úplně tísni z tohoto pramene, pomalu těžší, než byla ohromná „tristitia“ z dnešní noci.

Třetí v lóži Mourově byla slečna Tonča Fafrová, jejímuž hubenému půvabu stále ještě neobyčejně dobře slušela toaleta ze slavného večera zahájení Mr. Mourovy rezidence.

Přišla trochu později než oba pánové a bylo pozorováno, že důvěrně cosi sděluje Mr. Mourovi.

To byl její referát o slečně Tyndě, od níž právě přichází. Okolnost, že ji Mr. Mour proti původnímu svému úmyslu neodvezl do divadla sám, ale že poslal pro ni automobil, nejevila na Tyndu, jak Divizna svědomitě referovala, ani nejmenšího dojmu, nemá prý pro takové hlouposti v této chvíli ani nejmenšího porozumění a o prapůvodním plánu Mr. Moura, který hodlal slečnu Tyndu dovézt do divadla motorovou lodicí všemi třemi jezy, což zabráněno jen tím, že poruchy tohoto plavidla, utržené zjara při první jízdě, do dnešního dne nikdo v Praze nedovedl spravit, vyslovila prý se slečna Ulliková slovy, jež vůči Mr. Mourovi opakovat nikdo slečnu Fafrovu nepřiměje.

Slečna Tonča mluvila anglicky bez obavy před Vénou Nezmarou, jenž se dosud nebyl dostal z víru jednoduchých vět nauky tohoto jazyka.

Mr. Mour, který mluvě nikdy nerozevřel zubů, měl dnes i rty sevřeny tak pevně, že námaha o to byla zcela patrna při úplné a pečlivé holotě jeho úst, odpověděl slečně Fafrové jakýmsi citoslovcem, při němž netřeba ani rtů otevříti.

Ještě jednou došlo dnešního večera k obdivnému zmlknutí hlediště, a to když vstoupila do své lóže právě naproti Mourově paní Boguslavská-Zmajová ve svém černém atlasu, nesmírně zdůrazňujícím její sněžná ramena a dekorativní hlavu na oslnivě nádherném – ach přehluboko obnaženém poprsí.

Jakmile však přišla k předprsni – bylať přišla úplně samotna –, vyšla najevo všecka její velmi rozložitá tělesnost, obmyšlená půvaby věru přehojnými – neboť náležela-li paní Boguslavská k nejskvělejším dramatickým pěvkyním kontinentu, platila po svém mohutném zjevu za nejzávažnější mezi nimi.

Jakmile ji zočily stojící galerie, spustily ohlušující potlesk a frenetický hlahol, do něhož vpadl v týž ráz všechen vršek hlediště od třetího pořadí vzhůru.

Ačkoli nemohlo býti nejmenší pochyby, že ví, kterak tato ovace jí platí výhradně, tvářila se pěvkyně – původu přes své vyvdané slovanské jméno plnokrevně vlašského – jakoby nic. Klidně nasadila svůj lorňon a poznávala svůj protějšek, Mr. Moura, jenž se odvděčoval kvapnými krátkými příkyvy.

Od onoho lednového dne, kdy mu jeho pozvánku hodila k nohám a šlápla na ni, mnoho se mezi nimi změnilo.

Paní Boguslavská děkovala Mourovi třemi typickými ladnými poklonami, prováděnými v podstatě jenom jejími masivními ňadry, neboť hlava šla při nich nazpět.

Oči její nastoupily potom lorňonem pouť po lóžích a přízemku, aniž jakým způsobem dávala najevo, že slyší bouřlivé ovace hořejších pater, jí platící.

Ty zdály se Patricii v parketu patrně trochu dlouhými, neboť její trpělivost převřela a zasyčela jako na žhavé plotně.

Sykot parketu, velmi ostře slyšitelný, rozkatil bouři v hořejších patrech teprve jak náleží.

Třepetavými salvami potlesku začaly prokřikovati polnicí hlásky:

„o-u-a-á-a-o-á!“

„Boguslavská-Zmajová.“

„Aha! Už to tady máme, už to začíná!“ říkali si lidé v parteru, s tvářemi obrácenými vzhůru, kamž směřovala všechna kukátka.

Teprve když paní Boguslavská zaslechla své jméno, ulekla se velmi zdařile a všecka vzrušena vyslala pohled k obci svých spíše zfanatizovaných než fanatických ctitelů v končinách náhorních.

To, co se teď dálo, bylo proti tomu, co předcházelo, bouřkou nad hlavou proti bouřce za horami. Stěny vracely si „o-u-a-á“, a když slavená pěvkyně uvedla svá ňadra v děkovný prohyb, jen tomu bylo se diviti, že malované Múzy na stropu neodhodily své symboly a atributy a nevpadly do potlesku; jedině ony se ho tam nahoře dosud nezúčastnily.

Opakovaná opozice parketu způsobila, že ovace pro Boguslavskou zúčastnila se nyní nahoře i sedadla, která o demonstraci před jejím zahájením ani potuchy neměla. To pobouřilo sedadla přízemní, až dosud mlčky vřavě přihlížející. Dokud stojáci na galerii, takzvaní galejníci, sami svou králku prováděli, bylo to sedadlům v přízemí lhostejno, ale teď?!

Cože si to dovolují ta proklatá sedadla na kalvárii?!

A donekonečna protáhlé psss… zasyčelo nyní také v parteru.

To se stát – ihned pocítily i balkóny svou odvislou solidaritu s přízemím a přidaly se, takže už jedině jen lóže se nezúčastnily; jich tváře s koutky opovržlivě svislými a navinulým, jinak docela neutrálním úsměvem přihlížely bitvě. Jedině dvěma lóžím nebylo lhostejno, co se děje, ředitelské a správního výboru.

Hned jak prvně přízemí zasyčelo, provedla paní Boguslavská ve své lóži hotový mimický výstup sólový. Rozprostřela své lokty, jež po sněhu měly pleť, po mramoru hutnost a od jejího sklonu k otylosti rozměry, nad parterem jako žehnajíc, vysadila svá ňadra, k zbláznění zbožňovaná nejmladšími i nejstaršími pány z obecenstva, na předprseň lóže úplně a obrátila svou sličnou tvář k hořejším regionům, přidavši k vrozeným jejím půvabům i naučené. Nejpůsobivější mimikou její bylo utrpení, a k tomu byly její velké černé oči a malounká, jako dítěti odňatá a do její široké tváře vsazená, vždy co nejkarmínovější ústečka jak stvořena.

Provedši tedy tuto mimiku hluboce procítěného utrpení, sepjala své krásné ruce až k bradince s vroucí prosbou, jejíhož neomylného splnění dožadovala se žadonivým kýváním hlavy.

Zač prosila?

Zajisté za to, aby demonstranti vzhledem k syčivé nevůli lepšího obecenstva a pro boží mír nabyli konečně rozumu a ustali, či snad předkládala jim křivdu, která se jí děje, a žádala za její pomstění?

Galerie rozuměly její mimice patrně v tomto smyslu a zdvojily své úsilí, ano zečtveřily je, když paní „o-u-a-á“ vytrvalým vrtěním hlavy jim projevovala, že jí nebylo porozuměno.

Když se pak její veliké oči vítězoslávou rozzářené shůry nadůl vrátily a když vysokým, co nejvyšším pokrčením svých mohutných bílých ramen parteru projevila i svou nemohoucnost umlčeti bouři, i svou omluvu za to, a když vrhnuvši se zpět do svého křesla, odňala svůj zjev zrakům shůry i zdůli, byl její triumf i vítězství galerie dokonalé, parter, parket i balkóny přijaly její gest za účinný pokyn a sykot ustal.

„Die giftige italienische sattgefressene Riesenschlange, člověk by si mohl myslet – a zatím dala svými lidmi tuhle kolosální klaku zagitovat; ale toho starého osla bych ráda znala, který jí to zaplatil, že to není z její kapsy, na to bych chtěla vsadit krk!“

Tato slova, pronesená polohlasem u samého ucha Mr. Moura – mluvčím nebyl nikdo jiný než paní Maynau – nezalekla Američana, aniž jej jinak zneklidněla, třebaže neměl ani tušení, že se sem Tyndina profesorka vplížila, ačkoli nebyla ani zvána, neboť čtvrté sedadlo v lóži bylo vyhrazeno pro pana císařského radu Ullika.

„Hroznýš není had jedovatý, milostivá paní!“ řekl Mour rovněž německy, to bylo vše, co jí odpověděl; stáří osla nepopíral.

„Aber sattgefressen ist sie!“ řekla paní Maynau. „Arme moje děvečka Tynda, tak božsky krásně dnes o zkoušce zpívala!“ a staré učitelce zpěvu vstoupily opravdu slzy do očí. „Ale teď skoro bych jí poradila, aby v poslední chvíli indisponovala, jak to dnes odpůldne chtěl tenhle císařský rada, její krkavčí otec, druhý starý osel, který má snad v tom také prsty. Teprve teď před večerem dostal z toho vítr a takový strach, že se ani do divadla neopováží, jinak bych se byla ani neopovážila, doufám, že mne nikdo nevyžene… Považte si, že mi ta banda přikázala místo na druhý balkón… A k moje děvečka Tynda mne ani nepustili. A když jsem řekla, kdo jsem, řekl ten klacek s čepicí: A to zrovna ne! Ale ať…! Jistá věc je, že bude dnes zpívat jako cherub, při dnešní zkoušce byla velkolepá, ona je vždycky při hlase, ale dnes báječně. To zas se budou jednou házet perly na nepravou adresu… Nemá vlastně nic prohráno… a možná že je zkrotí, tyhle bestie, jak ústa otevře. Vždyť tohle, co se děje, je vlastně pro nás, pro ni i pro mne, největší triumf, když ji ta ženská uznává za svou oprávněnou sokyni, tohle všechno je přece jenom důkaz toho, co povídám… Taky to bude všechno stát v Allgemeine deutsche Musikzeitung, to už mně udělá doktor Prinz k vůli… Ale přece jenom povídám, že ten starý osel, který tohle způsobil, měl by zplesnivěti při živém těle od kosti.“

Podle toho, co Maynavka, na jejíž hlavě pštrosí péra kníšela a přívěsky na náramcích zvonily, povídala, Mr. Mour poznal, že si přišla do jeho lóže sednout jenom proto, aby mu mohla tohle všechno povědět.

„Nu ano, Boguslavská zpívá taky obě role, neříkám, že špatně,“ hartusila Maynauová, „ale že Tyndě líp leží Ortruda, nesměla ji zpívat, to vynutila. Jako Elsy se jí tak nebojí,“ hartusila i dodala:

„Ale ať si nikdo nemyslí, že zvítězí-li tahle ženská, že je Tynda zkažená. My už se o ni v Německu postaráme, já a doktor Prinz.“

Za celou tu dlouhou řeč staré učitelky frenetický potlesk hořejších pater neustával, naopak vypadalo to tak, jako kdyby se ti lidé nahoře zařekli, že do půlnoci nepřestanou.

Všichni pánové v parteru už stáli obráceni zády k jevišti a začaly už vstávati i dámy, a tak nastala vzácná v divadelních análech chvíle, že si parter s galeriemi stál tváří v tvář, bled a rozlícen pod neúmornou sprchou potlesku.

Když však padlo v parteru poprvé hlasité slovo „škandál“, poznal ředitel, že je nejvyšší čas, a dal signál ke zhasnutí světel v hledišti – kapelník už seděl na svém místě.

V tom okamžiku, jak se setmělo, ustala také demonstrace, jako když utne, a v nastalém tichu nebylo nic slyšeti, vyjma bezohledně hlasité poznámky skladatele kritika k událostem dne.

Než však mohla předehra začíti, bylo dirigentovi nutno vyčkati ještě provedení nevyhnutelného obřadu – zasednutí abonentů na místa.

Abonenti tohoto divadla pěstují totiž nezlomnou tradici, kterou průběhem doby vyvinuli v nevykořenitelný prerogativ, že totiž za žádnou cenu nejdou na svá sedadla, dokud se hlediště před počátkem představení nesetmí. To je jim nade všecko a ten okamžik snad nejdražším momentem celého divadelního požitku.

Vyčkávají jej u vchodů do parteru v houfcích přes všechno zvonění a vyzývání biletářů „Na svá místa, panstvo!“ naprosto nehnutých, teprve až nastane temno v hledišti, vpádem vhrne se panstvo za žertů, smíchu a laškování dovnitř. Snad je škodolibost ze zničení soustředěné již nálady ostatního obecenstva rozkoší tohoto počínání, snad jest jí možnost potýrati své sousedy vynuceným vstáváním, snad je to touha kmenového obecenstva divadelního po odlišení od ostatních diváků, snad chlouba bezpečným nalézáním předplacených míst potmě osvědčiti se abonentem, snad všechno dohromady, snad nic, potom však jest přetěžko domysliti se pravé příčiny této zvláštnosti.

Teprve když došuměl ševel abonentů, ozvalo se zaklepání taktovky na plíšek dirigentova pultu, a bylo mu ještě vyčkati notnou chvíli, než se štěbot panstva utišil na tolik ticha, co jest ho nutno k pianissimu předehry – taktovka se zdvihla a klesla a fléty s houslemi nasadily první protáhlé A dur akordy předehry k Lohengrinu.

Korepetitoru Vážkovi, kterýž si pro dnešní debut slečny Tyndy vyžádal v hudebním měsíčníku, kam občas přispíval, referát, sevřelo se při těchto nevýslovně sladkých, a přece tak výpravných tónech srdce, a když po čtyřech taktech houslím samotným rozvedení motivu zůstaveno, pocítil pošetilec v řasách rosu, ačkoli byl jako hudebník vším možným spíše než wagneriánem…

Ale sevřené jeho srdce řeklo mu, že tato rosa vylákána jest spíše očekávaným osudem Elsy z Papírky než známým Elsy z Brabant. Milý Vážka za předchozích výjevů trpěl velice, jako zasvěcený divadelník a zevrubný znalec zákulisí věděl, jaký to osud očekává slečnu Turbinu a že po těchhle událostech jest už vlastně rozhodnut a nic jí nebude platno, že bude zpívat jako sama bohyně zpěvu, jak to dokázala na obou zkouškách s orkestrem, a zvláště o dnešní.

Umiňoval si pevně, že se nedá žádnými nízkostmi mnohohlavé saně, publika, oloupiti o svatost chvíle, v níž jeho duše bude se snoubiti se zpěvem slastných jejích úst, a v mysli jeho byla již slyšna slova, jimiž ocení ve svém listě její výkon a pomstí pohanu, jestliže k ní dojde. Pravděpodobnější jest, že zvítězí nejúplnějším triumfem hned prvními tóny, k nimž ústa otevře.

Leč dobouřily trubky a pozouny a z fortissima polyfonického patosu všech žesťů a dechových dřev orkestru počalo vyznívati zlaté ráno na Šeldě u Antverp, předehra skončila vstupním pianissimem flét a houslí a opona zdvihla se k aktu prvnímu.

První výstup prvního dějství minul za všeobecné nepozornosti obecenstva, jehož neklid vstoupil i na scénu. Rozmohla se tu roztržitost, dirigentem těžko zpanovatelná, vliv to publika nenáležitě vnímavého vůči umělcům a jich výkonům a pěstujícího šepty, přetrhované energickým „pssst!“ vyrušovaných. Zkrátka, vše tonulo v dráždivém trnutí událostí, jež se dostaví s brzkým vystoupením Elsy-Tyndy.

Sáhodlouhé recitativy krále Jindřicha Čižby, vášnivé sočení a žaloby hraběte Telramunda na dědičku brabantskou vyslechnuty jako nezbytné zlo, napětí každým taktem jenom stupňující až k prasknutí, jehož nebezpečí se dostavilo počátkem soudního výjevu, když hlasatel pozvedl svůj hlas:

Elso, nuž objeviž se včas!

V ten okamžik zatajil se tak mnohý dech v hledišti, znalcům partitury tím notněji, když dirigent byl nucen nastaviti takt před vystoupením Elsy, která se neobjevovala, a neobjevila, ani když už nebylo vyhnutí a mužský sbor nasadil:

Ajhle, již jde sem k soudu svému –

Teprve na verš sboru:

Ó jakou záříš velebou!

ukázala se Tynda-Elsa v pozadí soudního okruhu.

– Proklatý inspicient, přece vidí novicku před sebou! – pomyslil si Vážka.

Zjev její byl tak strhující, že přízemí a balkóny tentokráte dokonce i za účastenství lóží energickým, ale taktně krátkým potleskem Tyndinu věc okamžitě přijaly za svou bez nejmenší námitky hořejších sfér, jež ostatně plnily jenom pokyn svého vedení, když sokyni paní Boguslavské při pouhém jejím mimickém výstupu šetřily, ježto hlavní škandál byl zamýšlen teprve po prvním aktu.

Osud Elsy, jdoucí na soud pod strašným nařknutím, srovnával se podivuhodně s osudem její představitelky, a Tynda hrála výjev podle předpisu scénáře: „Elsa trvá chvíli v pozadí a potom kráčí velmi zvolna a s velikým zahanbením doprostřed popředí“ – ale s vlastním, úžasně původním pojetím.

Nikdy nebyla zdrcenost brabantské princezny a její potupa tlumočena úchvatněji, Elsa kráčela k soudnímu dubu takřka za podpory brabantských hrabat a šlechticů, a když stanula před králem, sotva se držela na nohou a její trojí němé přisvědčení k totožnosti své osoby, k příslušnosti královského soudu a k tomu, že zná obžalobu, nemohlo býti přirozenější v zoufalém jejím ohrožení a její vzdechem vyjádřené „Nic!“ na dotaz králův, co namítá proti obžalobě, bylo provázeno mistrným gestem překonané mdloby.

Když se král otázal:

Tedy přiznáváš se snad?

„pohlížela smutně“, ano s nevýslovným smutkem, nikoli však „před se“, nýbrž zoufale upřeně na dirigenta, a nikoli „chvilku“, trvající osm předepsaných „mírně dlouhých“ čtvrtí, ale vůbec tak dlouho, že dechové nástroje dodechly svůj průvodní akord k její kadenci

Ó můj ty bratře!

aniž se ozvala z jejích jako křečí zdrhnutých úst, přes důrazný pokyn kapelníkův.

Ten pokrčil rameny, a když sbor (tiše k sobě) pronesl své:

Toť podivné; jak zvláštní je to způsob!

usmál se nad přiléhavostí této kritiky.

A to byl právě okamžik, kdy Rudolf Vážka vstal uprostřed svých sousedů referentů a takřka násilím, šlapaje jim na prsty, dobyl si odchodu z řady sedadel.

Zastavil se ještě na jeden okamžik, všecek se chvěje a drže se zábradlí, aby vyčkal králova dotazu:

Rci, Elso, co mi tedy zjevit máš?

po němž předpisuje Wagnerův scénář „očekáváním napjaté mlčení“.

Ale král Jindřich, saská, durynská i brabantská hrabata a šlechtici se šlechtičnami, panoši, many a zbrojnoši mohli i s Rudolfem Vážkou čekati do rána a snad až do samého konce desátého století, v jehož první polovině koná se soudní přelíčení pod dubem na pobřežním luhu Šeldy, a nebyli by se dočkali onoho es Elsina, k němuž hobojisté dvěma takty tak důtklivě vybízejí a jímž započíná její vypravování o jejím

v samotě trudném lkání,

o jejím sténání, bolném lkání, v mohutných tónech daleko do ovzdušné výše se rozléhajících… Neboť Tynda stála jako fascinována s výrazem bezmezné hrůzy v očích na dirigenta upřených, a když po ní šlehl taktovkou, klesla, jako kdyby ji byl čarovným tím proutkem podťal, hraběti Telramundovi do náruče.

Osud nebohé Tyndy byl zpečetěn; paní Maynauová přece jen měla pravdu.

Rudolf Vážka zaslechl ještě zuřivé odklepání dirigentovo, ale rychlé spadnutí opony nad tímto žaluplným obrazem už nespatřil.

Vyrazil ze dveří…

Paní Maynau v lóži Mr. Moura vykřikla nejsprostší nadávku, jakou se nevěstkám spílá, tak hlasitě, že by to bylo vzbudilo pozornost z pravé či z levé strany, kdyby byl někdo měl kdy na nějakou pozornost vyjma jediné věci.

Po spuštění opony nastalo v hledišti nejhlubší ticho, co by deset napočítal, ale potom zavířila divadelní dvoranou meluzína, hotová smršť lidských hlasů.

Než se Mr. Mour ohlédl, byla dáma s pštrosími péry a zvonivými přívěsky ta tam, čemuž byl Američan vděčen, bylť tentokráte pevně odhodlán poprositi ji o to, ačkoli její poslední slovo bylo v bezprostřední blízkosti s jeho myšlenkami.

Leč Mr. Mour nejenže se ohlédl, nýbrž obrátil se docela vzad, ano i povstal a přikročil bádavě k svému sekretáři, sedícímu v nejzazším temném koutě lóže v poloze, kteráž vzbuzovala podezření.

Ukázalo se naprosto oprávněným.

Cand. ing. Václav Nezmara spal bohatýrským spánkem. Když se k němu mister Mour naklonil, zřetelně slyšel hluboký, odměřený dech, provázený hlasitým chrápáním.

Mourovy nekonečné hořejší končetiny vzchopily se k chvatu na hrdlo Vénovo a jeho hrsti zůstaly s křečovitými prsty chvíli nad hlavou oběti.

Ale Mr. Mour měl patrně dosti na pachuti svého hodlání, a svěsiv svá chapadla, zatřásl spáčem silou ne větší, než aby nebylo zapotřebí ještě jednoho pokusu vzbuditi jej.

Véna vylít a postavil se jako k startu.

„Jděte se vyspat, darling, ale do mého domu již nechoďte, dám vám poslat vaše věci na Papírek,“ řekl Mr. Mour chladně.

Véna neřekl ani a ,ni b a vyšel z lóže jako náměsíčný. Ještě nedovřel a Mr. Mour, vykloniv se za ním, dodal zticha:

„Smluvnou gáži obdržíte zítra!“

Véna odtáhl beze slova, sotva že se přes rameno ohlédl. Neměl ani nejmenšího tušení o tom, že to s Tyndou dopadlo jinak, než se všeobecně očekávalo. Chápal, že byl propuštěn proto, že ve službě usnul. Ale to bylo mu načisto lhostejno, neměl jiné touhy než spát. Nejsvůdnější jeho představou té chvíle byl otcův burnus na podslamce v rodné kůlně za Papírkou.

Vstoupiv do prázdné karlínské tramvaje, padl do kouta na sedadlo a usnul zas dříve, než se dojelo na nejbližší stanici.

Mr. Mour usedl však na jeho místo v pozadí lóže, k předprsni se pro tu chvíli neodvážil. Tu zůstala jen slečna Tonča, která jediná uhodla, co se tou chvílí děje pod brilianty náprsenky Američanovy.

Přispěla k tomu ze všech svých sil, pověděla mu povždy, co věděla; o hlavní události ovšem také jí počalo teprve nyní rozbřeskovati.

Hledištěm rozlehlo se zas náhle utišení.

To režisér předstoupil před spuštěnou oponu a sděloval, že slečna Klementina Ulliková byla stižena náhlou a vážnou indispozicí, pro kterouž není s to, aby úlohu Elsy dozpívala. Paní Boguslavská šlechtična ze Zmajů, v divadle přítomná, uvolila se na žádost ředitelstva s obvyklou obětavostí roli narychlo převzíti. Ředitelství doufá, že tato oběť slovutné umělkyně bude váženým obecenstvem se zadostučiněním i povděkem uvítána.

Hromový potlesk celého svorného hlediště byl mu odpovědí. Dlaně mnohoruké Patricie zúčastnily se ho co nejvydatněji.