Turbina

Leib Blumenduft sedě před oprýskaným zrcadlem pokojíka v jednom z nejlepších konfesionálních hotýlků tehdáž zbylého ještě starého Josefova, horlivě zaměstnával se úpravou svých pejsesů.

Docela jinak, ba právě naopak než jindy při této toaletě.

Kdežto jindy co největší péči vynakládal na jich všemožně dokonalé zakroucení, dnes vynasnažoval se úsilně tenké jich visuté praménky narovnati a přilepiti nahoru na leb, jinak dohola ostříhanou.

Marně!

Ocelovou vývrtku by byl snad spíše natáhl v rovný drát; umíněné rituální kadeře na jeho skráních vždy smrštily se v původní svou podobu se živostí napadené dešťovky a všechno namáčení bylo málo platno, nejvýše že prodloužilo tento proces, o jehož neměnitelném výsledku Leib byl tak přesvědčen, že se svému počínání sám útrpně a shovívavě usmíval.

Když se mu i nakrásně podařilo namočené vlasy vytáhnouti do stužky a bílkem, jejž tu měl ve skořápce, na temeno přilepiti – věděl navlas, jak dlouho to potrvá. Než obul – naboso – své boty s dlouhými, nenačerněnými holinkami, zato téměř bez opatků, dnes však nádherně vyleštěné, visely zas obě kadeře na svých místech, jak jim otecké zákony kázaly.

Sám sobě podivil se Leib, jak se mu podařil nóbl ironický výsměch do tváře hloupému chudému židu, který naň vyzíral zpoza oprýskanin zrcadla, neboť Leib před zrcadlem a Leib v zrcadle byli docela dva různí židé a tomu v zrcadle nic nepomáhalo, že se také smál neméně ironicky.

Přestože se smál, musel uvěřiti, že všechny pokusy o ukrytí pajesů pod čapkou na temeni hlavy jsou marností nad všechny marnosti.

Ale Leib Blumenduft před zrcadlem byl Leib Blumenduftovi v zrcadle dlužen tento důkaz – sám ovšem dobře a napřed věděl, jak dopadne –, dříve než Leib Blumenduft v zrcadle svolil k tomu, co Leib Blumenduft před zrcadlem nato provedl – nutno doznati, že nikoli bez otálení a bez hlubokých vzdechů.

Chopiv se nůžek na stolku již připravených a odtáhnuv druhou rukou lokýnku levé skráně co možno od kůže, přiložil k ní ostří nůžek, zavřel oči a střihl. A se zavřenýma očima ustřihl Leib i druhou kadeř.

Na nějakou vteřinu ještě neměl odvahy otevříti oči, aby se podíval na svůj svatokrádežný a rouhavý čin, jakýmž porušil přikázání, podle kteréhož nůžky nesmějí se dotknouti „hrotů vlasů a vousů tvých“, a když prohlédl, viděl, jak Leibovi v zrcadle ztuhla ironie na tenkých rtech, jak cosi jako ruměnec ztemnělo Leibovy tváře, věčně žloutenkové, neboť teprve teď připadlo Leibovi v zrcadle, že je dnes šábes, a že tedy hřích je více než desetkráte tak těžký, ale že se tak napáliti dal, za to se Leib Leibovi tváří v tvář vysmál.

Ale ruka jeho se zřetelně chvěla, když přistřihoval zbytek pajesů, takže se potom podobal moderně upraveným, aristokraticky kratičkým licousům. Tak Leib Blumenduft sebe sama podvedl a podvod ten byl železnou nutností, aby se neřeklo – „es sei damals und damals gesehen worden e’ polnischer Jud bei der Firma von de Gebridr Ullik“ – jak si Leib řekl tu chvíli tak nahlas, až se sám ulekl a bezděky ohlédl, je-li tu sám. Nu ovšem, krom obou rozpustilých koťat, hrajících si tamhle na žhavém výsluní u okna, nebylo tu nikoho. Kotoulela se v jediném klubku, až jim hlavičky o podlahu jen tak cvakaly.

Byla to zvířátka tak ušlechtilá, že vypadala ve špinavém okolí až cize, párek perských koček vzácné krásy, zřejmě sportovní a luxusní drahocennost. Jedna z kočičích lebek buchla trochu zvučněji o podlahu, vzápětí ozvalo se zavilé bručení jednoho a úzkostlivé vrnění druhého zápasníka.

Leib vyskočil a odtrhl koťata od sebe.

Ještě teď, jak je držel ve vzduchu proti světlu, zdali nevzala škody, koťata sekala z dálky po sobě tlapkami a z oček sršely jim jiskry.

To upokojilo Leiba velice, neboť kdyby některá z těchto čtyř na slunci mhouravých hvězdiček byla poškozena, celý párek ztrácel na ceně! Musel je odevzdati dnes v celé jich nedotknuté kráse tam, kam určena; to byla pro zdar dnešního jeho poslání v Praze okolnost velmi důležitá.

Bylo však nutno dokončiti úpravu vlastní osobnosti k témuž poslání. Podařilo se mu to velmi dobře, neboť nepředělával dnes poprvé ortodoxního Poláka na laxního Pražáka. Když byl hotov, usmál se sám na sebe se značnou dávkou pýchy, neboť přimhouřil-li jedno oko, mohl platiti zpovzdálí za člena oné pražské společnosti soukmenné, která sama sebe nazývala vznešenou, což polští páriové téhož plemene parodovali nenapodobitelnou ironií, jaká je možná jenom ve směsi pražské „vysoké němčiny“ s opovrženým žargonem, řekne-li se například „eine Gesellschaft – esoi vornehm“.

“, to jest nového roku, neboť nejen byl dnes šábes, ale i Nový rok. Pan Blumenduft v zrcadle odpověděl takovým obrovsky opovržlivě zdrcujícím pohledem, jakého by se Leibovi jistě dostalo, kdyby se byl opovážil pozdraviti takto na veřejné ulici nějakého vznešeného pražského soukmenovce.

Tak opovržlivě, že se Leibovi až naježil knír tak notně navoštěný, že to Leiba zakrákalo, z čehož jej pojal mráz po celém těle, trpícím ostatně velmi i nezvyklým pocitem svěží košile včera koupené.

Mráz i var polévaly Leiba a chuďas se potil, neboť „špasetle“, jimiž ohlušoval své svědomí tím, že rozdramatizoval ideový rozpor v každé židovské duši dlící takřka ve dvě osobnosti, kteréž se navzájem ironizovaly, nemohly v něm docela utlumiti hrůzu ze smrtelných hříchů, jakých se dnes už dopustil a k nimž se dnes ještě chystal. Už to, že o tak „vysokých svátcích“ nebyl doma, v Bardějově, ale v Praze na obchodních cestách, stačilo na prokletí duše na dlouhá století, ale že si ustřihl pejzy v sobotu, přestoupiv přísný zákaz ruční práce, jenž nedovoluje o šábesu ani dvě stébla přes sebe položiti, a že to byly právě pejzy a že to musel učiniti právě prvního dne měsíce Tišrí, dunělo v jeho duši jako břeskný tón stříbrného šofaru, jímž v synagóze vytrubují po celý den Nového roku – avšak nikoli radostně, nýbrž výhrůžně jako fanfára věčného zatracení.

Jak to, že musel? Mohl to přece učiniti včera, když přijel! Včera neměl kuráže – ano, to je jeho prokletý zvyk, odkládati všechno až na poslední chvíli, až už nebylo odkladu.

Že se dopustil tohoto nejhroznějšího hříchu, náleželo takřka ke stylu oněch lidí, jimž hromadění hříchů jest rozkoší podle zásady když už, ať už! ).

Leib pásl se na své vlastní mystické hrůze, znatelné z plápolavých očí na žloutenkové jeho tváři v zrcadle, na mučednictví mysle, jež mu bylo podnikati pro skvěle promyšlený podnik, znamenitý plán, „enormes Geschäft“, „e’ grausses Rebbach“. Neboť všechno, jak se dálo, nutně díti se muselo, mělo-li se zdařiti, mělo-li se dosíci onoho kynoucího výdělku, k jakému se Blumenduft nepřizná ani velkorabínu v Jasích, jenž vždycky z jeho duše potom sloupával tu husí kůži, kdykoli se s ní k němu uchýlil.

Nepřizná za nic na světě a zadušuje se, kdyby se na tom místě měl propadnout, neboť už nyní se mu krev pěnila pomyšlením na hroznou sumu peněz, jakou by činila procenta, kteráž bral jasenský. Ne, nepřizná se, ačkoli podvést svatého muže jest hřích všech hříchů – tak říkají všichni svatí mužové.

), beztoho mu žluč, Leibovi, kysne, vzpomene-li na ty hříšné peníze, jaké bude zas stát tenhle Frey, proklatý hrbáč, jemuž by mělo krom jeho křivých zad růst kamení v břiše a rybíz na nose.

Za takového mudrování doplnil Blumenduft na sobě výstroj příslušníka vznešené společnosti pražské a se živou lítostí uložil zas do škatule cylindr, který si včera od vetešníka z unáhlení vypůjčil, vzpomněl si, že na jeho dnešní výpravě vyskytne se chvíle, kdy by mu „šábesdekl“, jinak k převleku jeho velmi výhodný doplněk, spíš škodil, než prospíval.

„De Reschie!“ vzdychl si Leib; zítra bude muset zaplatit jednu korunu dvacet pět haléřů za vypůjčení.

Nastal nejdůležitější, nejhlavnější okamžik přípravy.

Ze zavazadla, velmi podobného takovým, jaká vozívají s sebou obchodní cestující s obrazy, vyňal s nesmírnou opatrností značně objemný foliant, jejž vybalil z nesčetných hedvábných papírů. Ukázala se starobylá nádherná vazba marokénová se zlatými ozdobami a zlatou ořízkou, která ve špinavém brlohu tom vypadala jako monstrance v doupěti loupežnickém, zkrátka věc nápadně ušlechtilé fyziognomie. Pan Blumenduft chvějícíma se rukama a tak, aby se jejích stránek ani špičkami prstů nedotkl, mezi její listy vložil dvě zelené stužky, zakončené stříbrnými cetkami představujícími šesticípou hvězdu Izraele. A knihu pak ukryl v novém zeleném lepenkovém pouzdře, na němž vytištěny byly desky desatera. Ježto kniha vsazena do pouzdra obráceně, ořízkou se stužkami ven, nelišila se ničím od dědičných modliteb staroortodoxní rodiny a Blumenduft přesvědčil se o tom několikerou obchůzkou stolu, kde ležela.

Zbývalo mu nyní jenom obléci kabát, velmi zachovalý a svými hlubokými a obšírnými postranními kapsami prozrazující, že byl přistřižen ze zánovního šábesového kaftanu.

Právě takové kapsy potřeboval dnes Leib Blumenduft. To se ukázalo, když vzal jednu kočičku po druhé a nacpal si je do nich přes všechno vzpírání a zatínání drápků do látky. Nebylo to bez práce, přesvědčit neposedy, že všechen odpor jest marný. Musely to nakonec uznat, a jenom tu a tam tenké mňouknutí, nedokončené, jak u pravých perských koček nápadno, ozývající se jako z hluboké studně, svědčilo o neúplné jich rezignaci.

Největší překážkou dalšího činného odporu byla jim vlastní hedvábná hřívnatě chundelatá srst, znemožňující v Leibových kapsách každý pohyb.

Takto vystrojen a opatřen posadil si Blumenduft na hlavu docela neutrální měkký klobouk, vsunul modlitby pod paži a vyšel ven po skřípavých dřevěných schodech, nemytých snad od té doby, kdy nejnižší čtyři jich stupně omyla Vltava, vniknuvši sem tehdáž zjara kanálem.

Dlažba v tmavém průjezdě truchlivého tohoto herberku jako by byla pokryta ještě bahnem tu zůstaveným a jen napolo uschlým v hutnou vrstvu, stále stejně vazkou, ať bylo venku jak chtělo.

Leib mínil se jen mihnouti kolem skleněných dveří v průjezdu, představujících takzvanou portýrskou lóži, ale už před ní stál portýr a majitel hotelu v jedné osobě s čepicí veřejného posluhy na hlavě, pronikavý skřípot schodů jej už upozornil, že některý z jeho hostů odchází.

Přijal klíč od Blumendufta, blýsknuv po něm v temnu běliznou svých pronikavých očí, a z jeho pohledu a z nepatrného úsměvu, prozrazeného sotva znalým pohybem do tenka navoštěných tykadlovitých knírů tohoto tarakána, žijícího ve své těsné škvíře ani petrolejkou nikdy neosvětlené – poznal Blumenduft, že krčmáři neušlo, že si Blumenduft ustřihl pejsesy.

Neřekli si ani černé, ani bílé a Blumenduft utíkal spěšně, neboť držitel přísně věreckého penzionátu s rituální stravou byl také umyvačem mrtvol v nedalekých židovských lázních a pořadatel pohřbů, povolání výnosnější nežli samo hostinství, a nevědělo se tudíž nikdy, je-li právě a jak dlouho ještě ve smyslu mosaismu nečistý.

Přesto byla jeho hospoda vždycky plná hostů z oné vrstvy, k níž náležel Blumenduft, ačkoli se jí po josefovských kavárničkách a mezi konkurenty neříkalo jinak než „kascheme“.

Teprve když Blumenduft otevřel vrata, vniklo do krátkého průjezdu trochu denního světla, jehož bylo i v úzké uličce málo. Osvětlilo za průjezdem i několikametrový dvorek takového vzhledu jako ze Schikanedrovy Vraždy v domě.

Blumenduft zapráskl hlučně vraty – protože to Schefkesa, hoteliéra a portýra, velmi zlobilo, i vydal se za svým cílem.

„Was wer’n de Lait’ for dich denken?“ přemítal Leib, staraje se, aby všemožně zůstal ve stínu, mimo zář bílého slunce zářijového, v této nejčernější Praze tím skvělejšího.

„Co by si myslili,“ pokračoval dále v myšlenkách, „až mne potkají ünsere Leut’, pomyslí si, ajaj, nějaký chudý cizí žid, ale pravověrný, který jistě doma platí si v modlitebně své sedadlo, ale tady v cizině bude rád, nechají-li ho postát za lavicemi. A nejen cizí, ale chudák je také nepřílišného zdraví, e’ Laus is ihm liber de Leber gekrochen, wern se sagn. Jistěže je to cizinec, žádný pražský žid nemá už takové velké modlitby, anebo je nechává v templu. Kdyby tak věděli, jaké to má modlitby Leib Blumenduft pod paží! Takové modlitby, že by zasloužil, aby Pán zástupů jím udeřil o zem a zabil jej náhlou smrtí, za to, že užívá zbožné přetvářky, aby bezpečně pronesl Prahou kradené zboží! Phüh! Jak to kradené? Bůh ví, že jenom vypůjčené! Ale i za to by mohl býti potrestán trefením šlaku a pochován v Praze bez pejses!“

Mráz pojal jej z takové možnosti, i přidal do kroku mumlaje před se tři čarovná slova: „Fünefzig Tausend Gulden! Fünefzig! Reingewonnen!“

Z hrůzy pomáhal si Blumenduft zoufale žertovnými představami.

„Teď si myslí naši lidé – aha, tu kráčí pan Blumenduft do Staronové synagógy, ne, to už nemůže, snad by nešel do novoměstské anebo vinohradské, dazu is’r doch zu schäbig, a to jistě jde do libeňské modlitebny mezi sobě rovné. A zatímco si lidé budou lámat hlavu, do které modlitebny kráčí Leib Blumenduft, anebo jde-li už naposled z modlitebny nazpátek, Leib Blumenduft jde někam docela jinam a dá si dobrý pozor, aby nikdo nevěděl kam. A co je komu do toho? A co by taky dělal v modlitebně mit de zwei jungen Katzen in den Taschen, wie eine trächtige Katze, Gott dr Gerechte! Teď se mu dokonce zdá, že ho ta ďábelská koťata důkladně promáčela, kocour z jedné a kočka z druhé strany…“

) neprohlédl podvod, jaký s ním Leib provádí, prošel spoustou ulic Starého i Nového Města a pustil se Poříčím, odkudž ztratil se za Severozápadní nádraží podjezdem do Pobřežní ulice karlínské. Tu došel téměř až na konec nábřeží a stezkou vedoucí z chodníku sestoupil až k vodě. Bylo tu pusto a rameno řeky bylo vlastně zalidněnější než ulice. Do otvoru velkého labského člunu hranáči jeden po druhém vysýpali přes hlavu žoky s obilím a na ostatní hladině bylo několik loděk s rybáři. Marně díval se Leib proti vodě, do níž bílé světlo pralo plnou silou a odrazem oslepovalo churavé oči jeho, viděl jenom černé ostře ohraničené obrazy loděk a postav na nich nerozeznal, na stříbrně žhoucí hladině praskaly hojné jiskry, bubliny plynatého bahna.

Ježto Leib stál už dlouhou chvíli, nemoha poznati, a okamžiky tyto náležely k nejchoulostivějším celé jeho výpravy, musel hleděti, aby byl sám poznán.

Zakašlal co možno hlasitě, až se lekl ozvěny ze zdi obilního skladiště tak zvučné, jako by na ni obrovskou dlaní pleskl.

Na tento zvuk jeden z rybářů ihned složil udici, a opřev se několikrát vesly, ve chvilce byl s loďkou u Leiba.

„Maj ty kočky?“ oslovil Blumendufta.

Leib však, věda ovšem, že tu bude tázán po kočkách, a to také bylo umluvené heslo, zůstal na rozpacích, neboť česky, zvláště pak pobřežní češtině nerozuměl.

To muži v loďce vysvitlo.

„Hábnzí dý mňau – dý koc?“ přeložil svou otázku do němčiny.

„Jawohl!“ přisvědčil Blumenduft, a přendávaje knihu z ruky do ruky, povytáhl z jedné i druhé kapsy po kotěti dosti okázale, neboť mohlo to míti popřípadě svou důležitost.

„Tak si sednou, pojedem!“ a ukázal příchozímu velmi názorně do loďky.

Nalodění jeho neodbylo se však jen tak bez přispění, loďka byla mělké kolísavé plavidlo rybářské. Než se posadil, bylo čelo Leibovo potem hojně oroseno.

Veslař zabral a loďka rozjela se proti proudu.

„Václave, netop ty kočky,“ volal jeden ze zahalečů s udicí již zdaleka, „já bych si je vzal domů pro děti!“

„Ale nech jenom na hlavě, Vincku, to je na pekáč ještě tuze mladý, a aby tě srdce nebolelo, tak ty koťata do vody nepudou, ty jsou pro našeho kočičího tátu nahoře, ale protože tomu mladej nechce, musíme s tím vod vody!“

„Was hat’r gságt un was habn zí gságt?“ otázal se Blumenduft nesmírně dychtivě.

„Fresn vil er dý koc!“ odtušil Václav nevrle a nadzdvihl pravé veslo, aby levým zarejdoval loďku do úzkého ramene řeky, zatáčejícího soutěskou mezi vysoké, fošnovým, od staletí zčernalým bedněním a šikmými jehlami vyztužené břehy.

Byl to starý ramenáč, jeden z oněch vodomilů podpražské a hlavně podštvanické Vltavy, jichž slávě od té doby konec učinila vnitřní regulace, zaťavši záspou mezi Primátorským a Korunním ostrovem i pravým břehem nejdůležitější tepnu jich složitého rejdiště.

Tenkráte však Václav, svým povoláním noční hlídač v továrně Ullikově, byl ještě v plném požitku své vlády nad bludištěm vltavských ramen té končiny jakožto přeslavný lososář, a co ještě více váží, nejprvnější vydrař široko daleko.

Ale nad Štvanicí byla už rozložena celá ta kamenná stavebnice, chystaná na zbudování tvrdého lože řeky, válející se dosud v měkkém pobřežním písku.