Turbina

Asi za půl hodiny poté zaklepala Máňa na soukromý kontoár pana císařského rady, když se nikdo neozýval, zaklepala ještě jednou a vstoupila.

Byly okamžiky, kdy pan císařský rada, dosti hřmotný, otáčel se jako na obrtlíku, zvláště když se někdo opovážil vstoupit bez jeho sonorního: Dále!

Tentokráte však se nejen otočil, ale z křesla vyskočil.

Deset let jej nikdo z rodiny tady nehledal, a kdyby se byl někoho nadál nejméně, byla to jeho dcera studentka, o které se leckdy žertem vyjádřil, že ji má jen na stravu a na byt. Více z ní sotva užil a tomu „více“ bránil ostatně i chlad zavládlý mezi oběma od té doby, co se jí podařilo „hlavou proraziti zeď“, jak tetinka nazvala její vítězství nad otcovým odporem proti jejímu medicínskému studiu.

„Ty zde?“ div se neobořil na ni, „to musí být asi nesmírně důležitá záležitost, která tě vede k tvému otci, zdá se mi, že je tomu asi pět let, co jsme spolu naposled mezi čtyřma očima mluvili!“

„Tatínku,“ řekla Máňa vřele, „naposled to bylo, když jsem tě prosila o mikroskop, a to jsem se odvážila přes tvůj zákaz, vždyť tenkrát před pěti lety, pamatuješ se, nařídils mi, abych se víckrát neopovážila přijíti ti na oči. Šla jsem skutečně jenom v nejnaléhavějších záležitostech.“

„Vyčítáš?!“ zasykl pan rada.

„Ne, tatínku, přicházím pokorně, jak se sluší na dceru, a zvlášť – zvlášť ve chvíli, kdy mám zapotřebí do jisté míry tvé shovívavosti.“

A zrovna tu „shovívavost“ vyslovila urputně, byl už to její dar.

„Co tedy má být?“ ptal se pan císařský rada nevrle a začal chodit.

„Prosím o taxy na promoci!“

„No, to by se dalo slyšet, sapristi, naopak, gratuluju, milá dcero, tys tomu chtěla, a nakonec to není žádná hanba, když dělají dcery doktoráty, ačkoli to kredit nezvyšuje. Gratuluju, no dej mi hubičku! Tak, a taxy ti poukáže prokurista.“

„A po promoci se budu hned – hned vdávat, tatínku!“ Pan rada zastavil se na své pouti pokojem, udělal dva prudké kroky k Máni a zahleděl se na její rty, pevným semknutím až ztenčené.

Do očí své dceři pohlédnout – aspoň té chvíle – se otec neodvážil.

„Tak!!“ vybuchl konečně. „Takhle mluví na Papírce Ullikovic dcera s otcem o takových záležitostech?! Či snad čeká pan ženich za dveřmi ve fraku a bílých rukavicích a tohle mělo být jen úvodem?! To je skutečně emancipované, a ba právě, ano, to jsem ti chtěl říci především, pamatuješ se, jak zněl tvůj hlavní důvod, když jsi vymáhala na mně dovolení, abys směla studovat?“

Máňa zbrunátněla.

„Tak vidíš, že se pamatuješ. Nebudu se vůbec vdávat, řeklas tenkrát, když jsem ti namítl, takové věci že dělají dcery z lepších domů, když nemají věna, a že se bude o firmě povídat. A jenom z toho důvodu, to jest z důvodu, kterýs uvedla, svolil jsem tenkrát.“

Hněvný tón jeho znatelně se mírnil a Máni neušlo, že se tatínek střeží, aby jeho jindy tak břitké oči nezavadily o její zraky.

„A konečně, sapristi, otec je také jaksi nějaká instance, kterou v takových záležitostech dobře vychované děti v našich kruzích prosívají o dovolení, myslel bych!“

Pomlka.

„Poslyš, tatínku,“ a Máňa zase našla vlahý přízvuk, „kdybych tě byla prosila o dovolení, byla bych s tebou jednala falešně.“

„?“

„Ano, falešně, protože bych nejednala jinak, než jak jsem se rozhodla, jak je bůh nade mnou a jak jsem tvoje dcera.“

„A co kdybych ti tvůj úmysl přímo zakázal!?“

„Myslím, že by mi to asi nezabránilo vykonati jej!“

Pan císařský rada odmlčel se hněvem a potom teskně prohodil:

„Ba právě že nic, chachacha,“ smál se beze smíchu, „slečně bylo včera nebo předevčírem dvacet pět let; na to, prosím, neračme zapomenout, sapristi! Inu ovšem, stárneme, děti nám rostou nad hlavu, dosud byly svévolnými, a nyní stávají se svéprávnými, tak, tak!“ vykládal si pan rada, chodě po délce pokoje, a pravice jeho, ačkoli ji držel v levé své hrsti pevně na zádech, mu k tomu gestikulovala.

Odmlčel se a spokojil se vždycky jenom vyčítavě pátravým pohledem na dceřiny zpupné ztenčené rty.

Zkrotl jaksi.

Najednou zastavil se před ní tak nerad, jako by byl ve tmě na ni narazil, a hledě zachmuřeně ven na hru míče ve vodotrysku, prohodil:

„Kdo to má být, ten můj nastávající zeť?“

„Doktor Zouplna, docent na technice a suplent na karlínské reálce.“

„Zou – Zouplna? To je přece jméno, které jsem už mnohokráte slyšel a četl, vzácné, ale nezapomíná se. Sapristi, vždyť je tady máme v ulici na prkýnku. Poslouchej, Máňo!“ a pan rada blížil se ke své dceři se zaťatou pěstí téměř hrozivě. „Jestliže to je syn toho starého příštipkáře – Máňo!“ rozkřikl se, ale hned zvrátil se na pohovku v nejpustším, ale také nejnucenějším chechtu:

„No to se rozumí, jak bych mohl i jen na okamžik pochybovat, jinak by komedie nebyla ani úplná, chachachacha! Škoda věčná, že ten mladík není švec, mohl by vstoupit do firmy a mohli bychom při naší turbině zřídit velkovýrobu obuvi. Chachacha, udusím se, sapristi. Tys mne výborně pobavila.“

Máňa tu stála jako hořící hlaveň, cítila plameny ve tvářích, vědělať, kolik uhodilo.

Tento starý pán, roztřásající se na pohovce před ní předstíraným smíchem, vytírající si domnělé slzy smutné veselosti, žvanící nesmysly – simuloval, a kdyby jej byla nechala, byl by vydržel takto až do tmy povídat a chechtat se, aby se vyhnul nevyhnutelnému závěrečnému slovu.

Ale Máňa byla nelítostná.

„A to jsem ti ani nepověděla nejpůsobivější vtip,“ začala tvrdým hlasem.

„Ech-hi,“ dosmíval se pan rada, utíraje skla skřipce.

„Nedáš-li mi totiž své požehnání k sňatku s příštipkářovým synem,“ dopověděla nelítostně, „myslím, že mi nebudeš moci odepříti aspoň moje – věno!“

Pan císařský rada vymrštil se z pohovky a vzpřímil se před dcerou Máňou do celé své hrdé starofešácké, císařskoradovské pózy a od tohoto okamžiku stál před ní nikoli jako tatínek, ale jako šéf firmy Ullik a spol. před obchodní, poněkud nevítanou návštěvou.

Od toho okamžiku také začalo být Máničce tatínka líto.

Cize na ni pohlédl, nasadil si skřipec a šel ve své komedii tak daleko, že jí ukázal na židli:

„Prosím!“

„Začínáte-li, slečno, s takovou,“ pokračoval ledově, „potom se náš poměr utváří čistě a suše obchodnicky, a co na mně jest, nemám ničeho proti tomu. Také nesmím – neračte mne prosím vytrhovat – ani mne nenapadne, abych i jen vzdáleně popíral veskrze reelní oprávněnost vašeho požadavku, aby vám vyplacen byl podíl po vaší v Pánu zesnulé matce. Obchodnicky vzato, sedíte tu jako společník firmy dosud tichý, který na mou čest po čertech zřetelně rozvázal – pardon! – a který zničehonic najednou žádá vrácení svého podílu. Moje postavení vůči vám jako seniora šéfa firmy jest poněkud ztíženo tím, že nejsem chráněn uzancemi výplatní lhůty a že byste mne mohla popřípadě i cestou soudní přiměti k bezodkladnému realizování vašeho požadavku. Ve chvíli, kdy firma hledá spíše investiční kapitál, vypovídati dílčí jistinu jest poněkud kruté – sapristi!“

Až sem se dostal pan císařský rada ve svém výkladu, ale tu mu došel dech, skřipec mu spadl z nosu, ale nedopadl, nemohl pro překážku dceřiných rtů pevně k otcovým přimknutým.

Několikrát ji to zdvihlo ze židle za jeho řeči a nakonec ji to vhodilo do otcovy náruče tak prudce, že ani to „Tatínku!“ nedořekla.

Přerušila svůj polibek jenom proto, aby se ho optala šeptem sotva slyšitelným:

„Tatínku, ty nemáš ty peníze, viď?“

Aby nemohl mluvit, hned mu zase ucpala ústa. A tak panu radovi ušetřena slova.

Ale slečně Máni stačilo, že několikrát bolestně odkýval hlavou, že nemá.

Potom tatínka propustila ze svého objetí a chytila se tak trochu za hlavu.

„Mých dvacet tisíc!“ zalkala docela banálně, „jsou ty tam!“

„Ne docela,“ řekl tatínek, ale hned zaplašil z jejích očí paprsek naděje: „Ne docela, něco přece pohltilo tvoje vychování!“

Teď začala chodit po pokoji ona:

„Co já udělám, co si počnu? Kdyby to mohly být aspoň dva tisíce, tatínku!“

„Momentánně, Máninko?!“

Zalomila rukama.

„A co to, Máňo, že to musí být tak náhle, Máňo?“ a pan rada pokusil se o hrozivý přízvuk.

Máňa odpověděla mu tak opovržlivým pohledem, že jím odčinila všechnu svou něžnost před chvílí prokázanou.

„Tak tedy, tatínku,“ řekla Máňa zas docela tvrdě, „svolení tvého mi není zapotřebí, peněz od tebe nedostanu, tak si přijdeme pro trochu toho požehnání, bude-li nám co platno.“

Lítost pokusila se ještě jednou o její srdce, když tu viděla starého tatínka tak skleslého sedět za stolem, ale před očima jejíma najednou mihnul se mrak dýmu, v něm čtyři hlavy shora osvícené kolem stolu, jedna z nich otcova. Na stole tři hromádky bankovek a vprostřed největší tatínkova, ale rychle se ztrácející, až naposled – zmizela.

Byla tenkrát ještě docela malá, když ji tatínkovi maminka, stále churavějící, dala s sebou na procházku, jako strážného andílka prý. Namístě na procházku zašel s ní tatínek do kavárny, a tu poprvé viděla zajímavou hru o hromádky, při níž vyhrává ten, kdo nejsilněji dovede udeřiti kartou o stůl, jak se jí tenkráte zdálo. Také jí tenkráte bývalo tatínka líto, že se mu to tak málokdy podařilo, a později proto na něho zanevřela, ovšem ne tak silně jako touto chvílí.

Přece však, než odešla, sehnula se a políbila otci ruku, aby napravila dřívější opomenutí, když vstoupila. Smutně se na ni podíval, pohnula se mu ramena i rty, zřejmě očekával, že se mu dostane také políbení.

Ale to ne… podruhé už se to nestalo, ani se ve dveřích po něm neohlédla.

Máňa sešla dolů a průjezdem dozadu k můstku; tu se na chvíli zastavila, otálejíc, ne však nadlouho, vzpomínka na Arnošta pomohla jí dál po točitých schodech až do podstřeší Papírky.

Již na prvních stupních posledního patra bylo slyšeti, že je v poustce strýcově neobyčejně živo. Už to bylo nápadno, že dveře jeho bytu byly otevřeny, a ze zlobivých výkřiků strýcových poznala záhy, že někoho vyhání.

„Jdi, prosím tě, opusť mne,“ volal a hlas jeho chvěl se hněvem, „víc ti nedám, je to marno, do rána bys beztoho zas neměl ani krejcaru!“

Rozumí se, že to nemohl být nikdo jiný než Bouďa.

Máňa už ze schodů velmi dobře viděla na výjev. Její bratr stál uprostřed rozsáhlého pokoje, a jak se zdálo, výborně se bavil rozkaceným strýcem.

„Vsaď se, že dáš, strýčku, dáš výkupné, když ne jinak.“

Sklonil se mrštně k zemi, a než se vztyčil, vzkřikl strýc úzkostlivým hlasem:

„Necháš to kotě!“

Bouďa vztáhl vítězoslavně do výše ruku, mezi jeho prsty, drženo za kůži v týle, třepetalo se s roztaženými drápky kotě syčíc.

„Buď přidáš ještě jednu, anebo poletí ta mršina do vody, odtud oknem poletí!“

A Bouďa zatočil zvířetem tak, že nebylo pochyby, že hrozbu svou uskuteční.

Vtom však ozval se krátký kovový chřest a Bouďa vzkřikl vztekle i bolestně. Strýc byl vytrhl ze stojanu u zdi veliký rapír a synovce bleskurychle a obratně udeřil jeho kuličkou na konci – bylo to pouhé šermířské náčiní – přes ruku.

Kotě odletělo velikým obloukem a dopadlo na všechny čtyři na koberec.

Strýce však posedl romantický elán. Popadl ze stojanu druhý končíř a hodil jej synovcovi pod nohy:

„Braň se, sketo!“

Zasalutoval zbraní a dupnul šermířsky, levicí hodil nazad a kulička jeho zbraně zabořila se do synovcovy vesty, kdesi do měkkoty mimo žebra.

Bouďa vyjekl, ale hned dostal třetí ránu.

„Touché,“ vykřikl strýc v báječné radosti a přistrojil se k novému výpadu.

Do Boudi vjel pospěch, s mrštností fotbalového útočníka vyhnul se nové ráně a pádil k otevřeným dveřím, ale dostal ji přece, strýcovo kordisko švihlo vzduchem, až hvízdlo, a kulička dopadla přesně tam, kam mířeno.

Jako střela vylítl Bouďa dveřmi a strýc za ním, před samým prahem zapletla se mu však aksamitová hazuka mezi nohy, i upadl jak dlouhý, tak široký.

Kolohnátný Bouďa se obrátil, zachechtal se klackovitě, ale postavil strýce na nohy a upaloval pryč.

Na Máňu vyplázl jazyk.

Strýc postavil se na prahu do pozice vítěze se zbraní opřenou u špičky nohy a zvolal velikým hlasem:

„Vejděte, sličná Ullikovno, chtěl jsem říci, méně sličná dci Ullikova, čímž nemá vám býti ubráno nic na vašich vlastních půvabech, nýbrž toliko naznačeno, že jest ještě jedna krásnější dci Ullikova, byť i nikoli na duši, ve kteréž příčině vám bez obalu náleží přednost. Čím vám může posloužiti starý hrbatec, bratr v Pánu zesnulé vaší paní máteře?! Přicházíte-li děkovat za můj milostivý dar, ujčeno, přišla jste mi zkazit radost, neboť je to dárek nikoli z lásky, nýbrž z nenávisti, a to nikoli z nenávisti k vám, nýbrž k vašemu otci. Ten měl asi vztek, co? Tak povídej, ty ropucho!“

„Rukulíbám, strýčku!“ řekla Máňa.

„A já tobě nohu! Tak co, když Václav – doufám, že vás zastihl u oběda – přinesl toho na Aeskulapu vymodleného Zeisse, jejž ti krkavčí tvůj otec tak tvrdošíjně odmítal, zatímco kupoval Tyndě perly, co říkal pan vážený šéf firmy, k níž náležeti za čest si pokládám? Nadával, co?!“

„Strýče, ani slova! Vhod mu to snad nebylo, ale v tom ohledu tatínek nedá na sobě nikdy nic znát!“

„Mlč…! Je to sice od tebe hezké, že na svého zploditele nepovíš. Ale já vím všecko! Až sem ho bylo slyšet… Sraženec, skrčenec, šílenec!“

„Strýče, na mou čest!“

„Na tvou čest? Nu tak na tvou čest ti věřím, beztoho je v tomto závodě asi už jediná a poslední! Ale namouduši jsem to slyšel až sem! Ale ať se pan císařský rada nesplete, ať se on nedostane spíš pod novoměstskou věž než já pod kurátora!“

„Tedy sbohem, strýče, takové řeči nemohu poslouchat. Tatínek je můj otec a já jako jeho dcera…“

„O tom nepochybuj, tvoje matka, moje sestra, byla počestná žena…“

„Strýčku!“

Máňa vzkřikla, až jí přeskočil hlas.

„Podívejme se, pěkná je to dcera, div mi nevyškrábe oči, že jsem jí pochválil maminku,“ řekl strýc už poněkud krotčeji.

Máňa skryla líce do dlaní, bylo jí až plápolavě stydno. Strýc chvíli mlčel, a klamaje se asi o hnutí její mysli, vybuchl:

„Proč mi tedy bourá mé hnízdo pod nohama, proč mi podkopává donjon rodného hradu, který se najisto sesuje v trosky, provede-li Ullik svou?! Při první ráně jeho beranidla zachvěla se třistaletá Papírka ve všech čtyřech koutech najednou a do krbu nasypala se mi omítka. Podívej se a vyřiď to svému šlechetnému otci!“

A Frey zdvihl na okenním parapetu lambrekýnový koberec, a pod pokrývkou ukázal se veliký arch papíru, jaký se nalepuje pod tapety.

„Před dvěma lety,“ vypravoval smutně, „když jsem pojal první podezření o stabilitě Papírky, zjistiv, že venkovské pukliny v parapetu, třebaže dosud velmi jemné, jdou až sem dovnitř, nalepil jsem tu tenhle papír a denně odhrnoval jsem tento koberec a neukázala se po dvě léta na papíru ani poskvrnka, až dnes! Stačila jediná rána a papír se přetrhl. Jen se podívej!“

A strýc rapírem, jehož dosud neodložil, nakreslil na papíru křivolakou čáru. Ulekaná zvědavost přiměla Máňu, že přihlédla blíže.

Na zhnědlém papíru ukázal se světlý lomený rys, který na první pohled ani nevypadal jako přetrhlina, tak byl jemný, ale znatelně rozestouplá vlákénka papírové struktury, ještě tak pohromadě držící, že trhlina papíru nebyla ještě úplná, nepřipouštěla pochyby.

Práce, kterou vykonal dopad beranidla na jehlu výsledným otřesem ve zdivu masivní budovy, byla sice ohromná, ale její efekt stačil papír jenom natrhnout, vykonané hnutí jenom naznačit.

„Pročs tedy nejen svolil, ale dokonce spolupodepsal žádost za stavební povolení, strýče?“

Strýc Frey sepjal ruce jako ke skutečné prosbě:

„Řekni mi, prosím tě, proč jsem to udělal! Víš, nerad se cizím lidem ukazuju, a proto jsem se vzdálil, vlastně jsem ani domů nepřišel, když byla ohlášena komise, abych jí tohle místo ukázal, a přece jsem od této komise očekával vlastně dobrozdání o stabilnosti mé drahé Papírky – ano! ano! – tak to bylo, proto jsem podepsal, aby takové dobrozdání bylo způsobeno, a ze žádné roztržitosti, jak tvrdí pan císařský rada!“

Stoudná jakás napjatost v rysech jeho povolila tak zřejmě, že jí napadlo, není-li toto zdůvodnění nelogického počínání strýcova teprve dodatečně vymyšleno.

„A když přišlo stavební povolení, uklidnil jsem se. Ve dne, ale v noci, v noci, Máničko!“

A krásné oči pokřiveného krasavce obestřely se blouznivou hrůzou, ale hned se zase z ní probraly a zasmály se rozpačitě na Máňu.

„Co tomu řekneš – ale nikomu ani slova, to ti povídám! – dobře bych to poznal, kdybys někomu něco prozradila, jsi vůbec první člověk, kterému se s tím svěřuju, já jsem…“ Nedomluvil a chodě sem tam prostrannou místností zadumal se tak a na tak dlouhou chvíli, jako by byl úplně zapomenul na to, že má návštěvu.

Dlouho chodil po komnatě, a Máňa ještě klečíc u okna, pozorovala s upřímnou účastí hluboké jeho ustrnutí v povážlivých hlubinách duše, jak chodil dotýkaje se špičkami prstů hran a rohů nábytku, jak dosáhl, někdy také naprázdno, do vzduchu.

Až konečně zas zahovořil právě tam, kde před hodnou chvílí přestal, tentokráte tajemným šeptem:

„– přesvědčen, že oba, ona i já, zahyneme jedné a téže hodiny. Nebude to ve dne, ale v noci, zato však – jedné a téže hodiny!“

A jak tu stál uprostřed rozlehlé komnaty pitvorný krasavec, podobný zakrsalému druidovi bez varyta a věnce, s vlasatou a bradatou hlavou, bez krku na aksamitové sutaně našedlou, vytřeštěné oči napjaté do nedozírna hrůz „jedné a téže hodiny“, napjal pravici, končířem stále ještě ozbrojenou, k levému rameni tak, až čepel za jeho zády zmizela, a pronášeje potřetí hrozným hlasem:

„Jedné a téže hodiny!“

mávl tenkou zbraní tak prudce, až se odporem vzduchu prohnula.

Frčivě šumný, načisto neslýchaný zvuk tím vyluzený byl tak příšerný, že střízlivou Máňu až zamrazilo; ačkoli dobře znala tyto maroty strýce Freye, komedianta, zdálo se jí, jako by v tom okamžiku byla zašuměla komnatou ohromná peruť strašného osudu.

Zastyděla se však za své mrazení a honem povstala; to, že klečí, zvyšovalo přece směšnost situace v očích medicinae doktoranda Marie Ullikovy.

Tu strýc, jako upozorněn na její přítomnost, procitl ze svého vytržení, honem vsadil končíř do podstavce, uklidil k němu i druhý, přikročil k neteři a tónem přívětivého strýčinka optal se:

„Tak cos mi přinesla, maličká? Posaď se a mluv! Ten kluk Bohuslav vylít, co?! Nesmíš si z mých řečí nic dělat, dceruško, dopoledne jsem úplně normální, jak vy říkáte, ale odpůldne za sebe nemohu, jsem už takový veselý melancholik. Jenom když mi zazpívá Tynda, uleví se mému smutku a vzrůstá moje veselost, ale to ona pod pětku nedělá. Ty aspoň přijdeš strýce poustevníka navštívit. Strýc čeká, pokračuj ve své řeči!“

Přímo dotázána na příčinu své návštěvy, Máňa pocítila choulostivé rozpaky vůči svému odpůldne abnormálnímu strýci.

„No snad ti nebudu muset dodávat odvahy, Máničko!? Přicházíš poděkovat za můj knížecí dar, není-liž pravda? No, to by tedy bylo vyřízeno. Či snad přicházíš, abys mi jej vrátila?“

Náhlý ruměnec vskočil do tváří a svrchovaný úžas do očí Mániných, nyní na strýce dokořán otevřených.

A Frey, který byl složkou maniaka, dětiny, šarlatána a umělce, ihned poznal, že se octl velmi blízko pravdy, sám netuše kterak.

„Tak ty mi chceš mikroskop vrátit, není-liž pravda? Vykonal svůj úkol i nemá snad dalších?!“ zkoumal dále.

„Strýče!“ vyjekla Máňa uleknuta až k pobouření.

„Ale ty chceš za stroj raději peníze – viď?!“ odvážil se strýc vyvrcholení své šťastné kombinace.

„Které ti pan rada Sapristi nechce dát, viď!“

S rozkoší pozoroval její úžas rostoucí v ohromení.

„Poněvadž je nemá, viď?“

„Strýče, z tebe jde hrůza!“

Třásla se opravdu.

Frey mohl sice kořistiti z tohoto svého úspěchu, ale jeho požitky byly subtilnější povahy.

„A já jsem kdesi slyšel, anebo četl, či je to moje vlastní dedukce, že učené ženy jsou desetkráte skeptičtější než učení mužové!“ řekl. „Snad bys mi nepřikládala nadpřirozené síly? Něco intuice ovšem při tom je, toť nevyhnutelno, zajisté, ale náhoda, logická bystrost v kombinaci je větší částí věšteckého umění do minula i budoucna. Podívej se, mohl bych tímto směrem pokračovati dále a kombinovati: Je-li možno, aby této žhavé studentce medicíny něco šlo nad vědu, mohla by to být jenom…“

„Strýče, uteku!“

„To bych ti mohl zcela spolehlivě prorokovat, že bys nedosáhla účelu své výpravy sem ke mně, a jsi bláhová, žes mi nedala domluvit poslední slovo, neboť usnadnilo by ti ostatní doznání, které je ti tak zatěžko! Nuže! Smím je říci?“

Máňa – tváře v dlaních – přikývla.

„Tedy ta mocnější síla jmenuje se láska!“

Máňa byla zticha.

„A teď vypravuj, neti milená!“ řekl Frey slavnostně humorně. „Víš, že dlouhé věštění věštce vysiluje!“

“, ať věděl, či nevěděl.

Vyvedla strýce až na košířskou observatoř a tu k nadšenému jejímu líčení tehdejší nebeské scenérie podotkl Frey:

„Tos mohla vidět u mě taky, mám u vikýře na půdě také dobrý stroj, sice jen pozemní, ale Jupiter – to jsou laciné kumšty!“

Když však došlo na scénu u refraktoru, strýc všecek ožil a konečně vypukl ve smích:

„To se ti podařilo! Vyjde ona si s astrologem na hvězdárnu a tam mu postaví sama horoskop! Výtečně, Máničko, a docela v duchu doby, žes mu udělala vyznání ty! Tam vede symbióza, či pardon, koedukace. A on se tím ten tvůj prkenný Galileo Galilei snad nepohoršil, doufám!“

Máňa přeslechla ostnitý strýcův úmysl.

„Ještě dnes večer učiním mu nabídku k sňatku, strýce,“ řekla pevně, „a tu bych tě velice prosila, abys mi držel palec!“

„Učiním, co mi bude možno, aby se tvoje ženitba uskutečnila, doufám, že tu lze větším právem mluvit o ženitbě než o vdavkách, jde-li nevěsta takhle do ohně.“

„Slovo s to, strýče!“ řekla Máňa i nastrčila mu dlaň pravice.

Strýc plácl ostentativně a bezstarostně.

„Děkuji ti, mám tvé slovo, abych dostala jeho, o to už se postarám!“

„Jak to, jak to, moje slovo?!“ hájil se, hledě svou ruku z její vykroutiti, avšak marně, drželať Máňa mužně pevně.

„Jak je to dobře, že jsem si tvou ruku ponechala, drahý strýče, jinak bys mi snad své slovo upřel, také v tom bylo trochu intuice!“

„Dostalas mne, ropucho! Ale nebudiž ti to darováno!“ a ruku jí ponechal. „Pokračuj!“

A stalo se, že strýc samotář a nelida do své levice pojal druhou její ruku průběhem jejího dalšího vypravování. Stalo se to v tom okamžiku, když dospěla k výsledku první své diagnózy, provedené pomocí jeho daru.

„A zjistilas?“ zeptal se tiše. „Potvrdila se tvoje obava?“ Máňa beze slova přikývla.

„Není-li tomu dosud tak, jest nejvyšší čas, aby se něco stalo,“ řekla po chvíli téměř šeptem.

„A to má být sňatek, Marie?“ řekl muž v aksamitu vážně. „Sňatkem se léčí ftizikové, doktore v sukních?“

„Strýče, nedomysli tuto myšlenku, anebo ji aspoň nedořekni,“ rozvášnila se Marie a vztáhla ruku po jeho ústech. „Můj úmysl je svatý, chci jej zachrániti.“

Bled zůstal seděti strýc Frey před svou neteří a krásné jeho oči sotva stačily rozevírajíce se na ni.

Dvakrát třikrát se přimhouřily vnitřní námahou tohoto věštce porozuměti, pochopiti ji.

Potom šeredná frivolní grimasa snížila koutky jeho úst, že až i visuté kníry se mu v tváři pohnuly.

„Škoda že nelze sňatkem napraviti také křivou páteř,“ řekl nelítostně, „kdo ví, co bych neučinil!“

„Tohle neměls říc’, strýče Freyi!“ vydechla Máňa.

„Co jsem chtěl honem ještě říci?“ pravil hodně banálně. „Chápu úplně. Máš už ode mě dosti slov, některá jsem ani neměl pronésti, zvláště to, které mne zavazuje,“ dodal s nelíčeným vzdechem.

, obdivuhodnému to padělku jako všechny ostatní kusy jeho nábytku; záliba v apokryfech všeho druhu, tím náruživější, čím byly zdařilejší, byla podstatnou částí jeho podivínství.

„Poněvadž obchody jednou uzavřené už nikdy neruším, podrž můj dar a ponechej si ho na památku jako zakladatele tvého štěstí, a zde ekvivalent na jeho další vybudování,“ řekl strýc Frey s ironií, kterouž se mstil za dřívější své pohnutí.

Podával Máni dvě tisícovky z dnešního přínosu.

Máňa posunovala se vpřed plna vroucnosti, ale strýc ji zakřikl:

„Nestojím o žádné díky, už jsem řekl, a na tvém místě bych bral, dokud tvůj nepříčetný strýc dává!“

A Máňa vzala…

Už byla na odchodu, když ji strýc zastavil:

„Poslyš, Máňo, měla-li to být hubička, s čím jsi se tak na mne rozehnala, tož bych nebyl proti tomu. Naopak považoval bych to za velký důkaz lásky k tvému lovci planetoid, kdyby ses k tomu odhodlala. Váháš, rozmyslila sis to?“

Bezmála by byla litovala, že si to nerozmyslila, neboť strýc Frey líbal tak, že byla ráda, když bylo po všem.

„Prosím tě,“ řekl popadaje dechu, „buď tak dobrá a nevyškrab mi oči, považ si, že mně ta hubička přijde na čtyři tisíce.“

Takový byl poustevník v podstřeší Papírky; zásadní cynik, od něhož vyváznouti včas a co nejrychleji bylo výhodou i tenkrát, kdy zahrnoval štěstím.

A ty dvě bankovky, jež Máňa od něho odnášela, tvořily všechno její životní blaho.

Divže půda pod ní nehořela, jak uháněla. Doma hodila na se jakýs takýs přehoz a prostovlasá vyběhla na ulici.

V příbřežních vylidněných uličkách nápadný zjev ostříhané studentky nevzbudil žádný podiv, ale na stanici městské dráhy, kdež dr. Arnošta Zouplnu bezmála ze stupátka vagónu stáhla, vzbudila skoro senzaci.

Dopadla ho zrovna na minutu, jako by si to byla vypočítala! Ó, tušila správně, že použije už první noci po svém propuštění z nemocnice, aby ji strávil s Máninou sokyní na své observatoři.

Všecka udýchána takřka vtáhla Arnošta do parčíku Městského muzea, několik rozveselených a mlsných pohledů následovalo párek v temné už šero pod korunami stromů.

Arnošt se zalekl její vášnivosti, v přítmí parku dvojnásob intenzivněji planoucích tváří a jejích žeravějících očí.

Objala jeho paže nad lokty – bylať proti němu tak malá – a náruživě prosila:

„Nejezdi nahoru, Arnošte, aspoň dnes ještě nejezdi!“

Nebyl mocen ani slova úžasem, ani hnutí poutem houžve, jímž jej malé, ale pevné její pěsti nad lokty svíraly.

Jakživo se mu s ní nic podobného nepřihodilo, ani ve snu se nenadál, že by přihoditi mohlo.

Veliká a těžká věc to musela býti, která ji takto za ním přihnala, ji, přese všechno přece jen dámu společnosti a dobrého tónu.

Koktavě pokoušel se o dotaz, proč nemá jezdit, a pronesl cosi o nezbytné povinnosti. Přestávky jeho řeči nasvědčovaly, jak jej v hrtanu dráždí.

„Právě pro tohle!“ řekla Máňa, když se nakonec rozkašlal.

„Ale kdežpak, tohle nic není, to bych vůbec nikdy nesměl. Ostatně nestůjme, pozorují nás!“

A zaměřil k východu z parku.

„Považ, za těchhle nočních chladů, střecha kopule dopola otevřená! Jenom sečkej, až budeš úplně zdráv!“ žadonila a dodala: „Arnošte!“

Jeho jméno bylo proneseno tak vřele prosebným tónem, že se v chůzi zarazil.

Pátravě zahleděl se na ni. Ale nepostřehl více než výraz žensky žádostivé umíněnosti, podmalované znatelnými rozpaky.

„Nerozumím ti, Marie!“ pokračoval po chvíli, „takhle tě neznám. Už ta dnešní návštěva v trudně chudé domácnosti naší. Chvat, s jakým jsi se i tu znenadání objevila, ano i tvůj zjev, to vše jest něčím tak mimořádným, že mne to naplňuje až podivem. Chtěl jsem jenom ještě tolik podotknouti, že všemožné potlačení vzájemné citovosti v našem dosavadním styku – pravím výslovně citovosti, neříkám citu, a prosím, aby se přesně rozeznávalo – až dosud bylo podstatou štěstí našeho poměru, poměru dvou lidí, kteří se našli, nikoli proto, že se hledali, ale že jejich cesty za vyšším smyslem života, a tím je nám oběma věda, se setkaly a odtud vedou těsně, ano až styčně vedle sebe, což jest nezadatelným a za nic na světě nezhostitelným naším blahem –“

„A což kdyby,“ a Máňa v dalších slovech otálela, „což kdybych byla za tebou přichvátala se sdělením velmi důležitým, jaké nelze do zítřka odložiti?“

„Sdělení, jež nelze do zítřka odložiti? A to by bylo?“

„Musím se přiznati, že slovo sdělení není správně voleno, spíš bych měla říci…“

A Máňa dodala potichu:

„… nabídka!“

Opravila však svůj hlas a řekla jasně zřetelně:

„Ano, nabídka!“

Ušli spolu mnoho kroků, než dr. Zouplna velmi nesměle se optal:

„A jaká jest tvoje nabídka?“

Nyní bylo zas na Máničce, aby dala uběhnouti drahné chvíli, než odpověděla:

„Poslyš, milý můj, a shovívavě posuzuj. Nacházím se v situaci, v jaké se asi žena málokdy ocitá, zvláště dívka mé, naší vrstvy, a když posuzuji své postavení správně, musím si doznati, že žádná žena přede mnou nenacházela se v mém rozpoložení a sotva kdy se v něm octne. Zkrátka, Arnošte, přišla jsem, abych ti nabídla svou ruku!“

Nic neprozradilo, co se v nitru dr. Zouplny děje, jen to, že velmi zrychlil krok…

Po chvíli řekl nesmírně klidně a cize:

„Na takovou nabídku nebyl jsem, jak se přiznati musím, ani dost málo připraven, i jsem nucen dodati, že na sňatek prozatím nepomýšlím!“

Tentokráte uplynula dobrá minuta, než padlo zase první slovo mezi nimi.

„Poslyš, Arnošte,“ pravila, „pamatuješ se, cos mi řekl letos v srpnu, když jsem byla u tebe nahoře, tam nad Košířemi…? Řekls mi, že jsem ti tak drahá jako tvůj život a bezmála – bezmála tak drahá jako tvoje věda.“

„Ano, to jsem řekl a na tom také stojím, věda nad můj život i nad tebe. Půjdu tedy dnes stůj co stůj na observatoř…“

„Poněvadž jsem, jak se zdá, prohrála v soutěži se svou šťastnější sokyní, vědou, jako… jako milenka, tedy půjde-li nyní o zjednodušenou soutěž, o soutěž tvé vědy s tvým životem, ptám se tě, dáš něco na mou výstrahu – jako…“

„Jako…?“

„Jako lékařky?“

„Ty pravíš jako lékařka, že je můj život ohrožen?“

Dr. Zouplna mluvil s klidem filozofa.

„To jest mohl by býti za jistých okolností ohrožen, to ti pravím jako lékařka a je to mou povinností, říci ti to, ale jako žena milující tě tak, jak jsi, bez touhy, aby ses stal jiným, pravím ti, že tě zachráním ve prospěch šťastnější své sokyně, když se se mnou oženíš!“

Dr. Zouplna mlčel.

„Nemysli si,“ pokračovala tedy Máňa, „že za to, že si mne vezmeš, ale proto, že budu míti k tomu příležitost, až budu tvou ženou…“

„Marie,“ řekl dr. Zouplna, a nyní mluvil jako člověk, tedy jako syn smrti:

„Marie, nyní vím – nyní vím, proč jsi dnes zdvihla a schovala u sebe – můj šátek!“

„Tedy ti to neušlo?“

„Což mně, ale otec to zahlédl.“

„To se stalo jen proto, že jsem nemohla v nemocnici dosáhnout přesného vyšetření.“

„Jsem tedy ztracen?“

„Můj milý, kdybys byl ztracen, nenabízela bych ti svou ruku. Pochopíš-li pak moje ožehavé postavení, přece mne nemáš za všeho studu prostou, Arnošte. Přesvědč se sám!“

I vzala jeho vzpouzející se dlaně a pokryla jimi své líce. Pálily, jako by měla horečku.

„Z toho přece poznáš, že bych raději studem shořela, než bych ti nabídla sňatek z jiných důvodů, než abych… jak jsem řekla…“

„Než abys?“

„Než abych měla příležitost zjednati tobě vyšší míru životní, než v jaké nyní žiješ, přece byt, jaký sdílíš s panem otcem, už jako malé dítě slyšela jsem pana Zouplnu chválit, že z okna přečasto nachytal pro vás večeři, ale každý rok zjara navštěvuje vás tam Vltava, někdy také na podzim, neviděla jsem u vás ani jediného lůžka, a kdo vaří? Slyšela jsem u nás v kuchyni, že někdy pan otec, někdy ty – soukromý docent na technice. Abych měla příležitost býti tobě stále nablízku, abych tě ošetřila, jsem k tomu konci přímo předurčena svým povoláním…“

Řeč její byla statečná až na poslední slovo, to bylo zlomeno jako vzlyknutím, a Máňa zmlkla. Snad v tom byl také protest její nevůle proti próze slov, k níž ji přinutil.

Bůhví kam až vzrůstající temnotou v těchto končinách zašli; průlina, kterou kráčeli, nebyla už ulicí, nýbrž soutěskou utvořenou z dvou nevysokých hradebních zdí, tak bachratých, jako by se do sebe byly snížily, starobou na černo zhnědlých až na místa, z nichž oduřelá omítka zčásti puchýřem odprýskala, anebo dokonce odpadla. Vyskytla-li se někde vrata z té či oné strany, zdola plískanicemi a sluncem vybílená a zplstěná, ukazovala ve svitu ojedinělých, tady ještě petrolejových svítilen proláklé desky a při zemi hromadu nánosu, kterou bylo patrně vždy odklízeti, byla-li vrata vůbec někdy otvírána.

Skoula v bednění vrat rozšklebená bystře živě pohlédla na kolemjdoucí dvojici okem nebe z neodhadné dálky západu ještě světlým.

Pak přišla zase plápolavá svítilna a emancipovaná hlava slečny Ullikovy v kuželi jejího světla ukázala svou černou kštici, ustřiženou tak, že zbylé vlasy kladly se vedle sebe jako hrotitá pírka havraního rouna až do zátylí, kamž se vlásky jako černě načárkovány ztrácely hluboko do šíjového důlku.

A dr. Zouplna jda za ní do tmy zase nabyl slov:

„Řeklas, Marie, že kdybych byl ztracen, že bys o sňatku se mnou ani nemluvil a?“

„Tak jest!“

„Stůj, Marie!“ vzkřikl téměř.

Zastavila se a zplna se k němu obrátila do světla svítilny. Snědé tváře její byly překrveny, až běl zenic jejích vystoupila.

„Polib mne na ústa!“

Vzkřikl tak, až mu hlas selhal.

Máňa stoupla na špičky, objetím naklonila jeho hlavu a políbila jej nekonečně dlouhým a důrazným polibkem, jako kdyby se ani odtrhnouti nemohla.

Bylo to vůbec první jejich políbení, a to ještě bylo spíše experimentem než důkazem lásky.

Udýchána optala se potom Máňa:

„Bláhový dětino, věříš mi nyní?“

Otázka ta byla dokladem, že uhodla nejtajnější důvod jeho vyzvání.

„Budou mi vyčítat,“ – dr. Zouplna neřekl: vyčítali by mi! – „že jsem se chytil tvého věna jako lačný sousta.“

„V tom ohledu mohou být klidni, kdo by ti to chtěli vytýkat, své věno musím zatím nechat v otcově závodě, jehož jsem společnicí…“

„A kterak bych se já mohl odloučit od svého otce, zhynul by beze mne, lpí na mně jako duše na těle…“

„Neodloučíš se od něho, jenom se přestěhuješ do prvního patra, viděla jsem tam vyvěšený byt, mám něco hotových peněz na zařízení praxe –“

Máňa švitořila potěšením z podařených svých námluv a vyváděla svého ženicha z odlehlé soutěsky pobřežní do ulice, v níž stály oba závody otců nového šťastného párku.

Dr. Zouplna už nešel toho dne na svou zamilovanou observatoř a nešel tam už ani kdy jindy.