Turbina

Véna Nezmara zdvihl pravé chodidlo až do výše levého kolena, zaměřil a dupl veškerou pádností bývalého těžkého atleta na řetízek, a právě ten článek, který Véna mínil, rozpadl se vedví.

Toť se ví, někdo ho bude učit rozšlapávat řetízky loděk na zámek připoutaných, není-li klíče! Je k tomu ovšem zapotřebí fortele, ale hlavní věcí je najít příhodný kámen s ostrou hranou a náležitě podložit. Není potom nic snazšího než jiným kamenem řetízek přerazit, nedařívá se to však naráz a potom je to procedura příliš okatá, a Véna v takovém případě nejraději dupnul…

Ale kdyby ho byl nakrásně i strážník spatřil, nebylo by vlastně mnoho na tom, loďka byla přece otcova! Ovšem by nemohl při svém dnešním podniku potřebovat žádné pozastávky ani zdržování…

– Kde on asi starej je? – pomyslil si Véna stoupaje do loďky samobytným dlouhým krokem letitého nácviku vltavského piráta.

Je jistě v městě, byla-li tady loďka přivázána na soukromém přístavišti Nezmarově, od Papírky tak odlehlém, otec ji nikdy nenechal přes noc krom výspy – a cesta jeho do města byla takové povahy, že se nemohl vydat závodním vchodem všech osob, jež tabulka u tohoto vchodu zahrnovala souborem zaměstnaných, přísně zakazujíc vstup nezaměstnaným.

Právě naopak starému Nezmarovi nastával co nevidět okamžik nejpilnější jeho zaměstnanosti hlídačské a v takové chvíli, kdyby byl vyšel vraty ve dne zaměstnaných, snadno mohl uslyšeti otázku jemu z nejnemilejších: „Kampak, Václave?“ anebo „pane Václav?“ podle toho, kdo se ptal. Otázku, na kterou starý Nezmara asi jakživ neodpověděl správně, to jest podle pravdy.

Véna pojede snad otce zastat v dnešním jeho úkolu, k čemuž neměl příležitost po celý půlrok, co byl – ano, co byl – osobním tajemníkem Mr. Moura.

A co mu byla Papírka i s výspou přísně zakázána…

Véna našel tyč v povědomém úkrytu, odpadní rouře v břehu, a odpíchl do proudu.

Odhodil tyč na dno a lehl k ní, mohl – byl ve starém sportovním dresu –, a založil dlaně pod hlavu.

Čerchmant vezme starýho, až se vrátí a loďku nenajde!

Ale Véna zasnil se do věcí zcela jiných, dávaje se unášeti proudem; na hlídačský úkol dnešní noci je ještě příliš světlo.

Leže v loďce na znaku, krom nebe temně sivě zataženého neviděl nic leda vpravo hranu karlínského pobřeží, tady již vysokého a kamenného s kolejnicí navrchu, a nějakou římsu vyššího skladiště, v tomto podšeří ještě smutněji ponurou než ve dne. Zleva nahlížely mu z ostrovů do loďky převislé houštiny a přerostlé stromy samy.

Už měly svou tvářnost časného máje, který spojiv obrys jejich koše první nejzevnější zelení, dodal jim té jisté fyziognomie, která ve dne tváří se nevnímavě, ale večer prohlédne zcela zjevně, buď mračně, anebo, a to zpravidla, udiveně, mnohdy s výrazem úžasu, jak ví každý, kdo se do ní za zvolna temnícího večera dovede zadívati.

Véna to znal velmi dobře od svého nejútlejšího dětství a pamatoval se na večery, kdy stromy na ostrovech úžasem nad oběma Nezmary až hlavami zmítaly a jim hlučno lály, když měli dobré důvody držet se s loďkou hezky pod břehem a nepleskat vesly na vodu, umění, jež si osvojí na řece ten, kdo ho má v noci zapotřebí.

Ovšem že to byl vítr, který ve stromech hučel, ale malý Véna měl raději za to, že tak stromy samy, jakož dobře věděl i o cvrčcích v korunách stromů hudoucích, a přece jich jemňoučký cvrkot měl raději za ukolébavku, kterou mu pějí stromy, an leží v zádi člunu, dívaje se do hvězd, zatímco tatík protřásá vrš s notnou kletbou.

Všechny je zná – staré i mladé brachy na břehu, i ty, kteréž s ním rostly odmalička…

Ale ke všem všudy s těmito vzpomínkami dnes, má na cos jiného mysleti…

Na co?

Popřípadě na to, čeho se lehce může dotknouti, natáhne-li nohy. Leží tu kámen na provazu k zádi loďky uvázaný a rybářům na udici lovícím kotvu nahrazující. Tento kámen může mít Véna popřípadě ještě dnešní noci na krku a trčet hlavou dolů ke dnu tůně, o níž tady dobře ve průlině ví, hm! Nikdo by neměl ani potuchy, kam se poděl, vyjma táty, který by uhod, až by mu z Klecan připlavili loďku, poznavše podle jména „Václav Nezmara, Papírka, Karlín-Praha“, na obrubě Vénou vlastnoručně namalovaného, čí to majetek.

Však by mu jistě bylo lépe – a fuj, hanba! – že on, který jakživ neměl sentimentální myšlenky – přichází dnes k takovým nápadům – hm!

Ačkoliv nemůže říci, že by právě dnes neměl k nim příčiny!

Vzpomene-li na dnešních několik okamžiků od třetí do pěti a na závěrečnou čtvrt hodiny! Jakživ neměl tak živý pocit touhy propadnout se do země jako právě za tu čtvrt hodiny, a do vody se to propadá přece snáze!

Véna se zrovna krčí za obrubu loďky studem, vzpomínaje na tuto čtvrt hodiny hanby a vůbec na celý dnešní mač, ve kterém Patricii prohrál pohár dobročinnosti, na jehož získání byl přece angažován!

Kdyby neměl tak silnou konstituci, musel by na ten škandál vlastně pojít! Řekl mu to doslovně kapitán Patricie sládek Koutný, který měl vždycky takové nápady, že po nich napadenému kůže div neslezla. Řekl to docela bez vzteku, jak bylo jeho zvykem, ale nejhorší bylo, že nikdo na to ani nemrk, natož aby se byl zasmál.

Všichni patricijové převlékali se mlčky a nikdo se z nich po brankáři klubu ani neohlédl; to bylo to nejhroznější, že to ani nevydržel, že vzal jenom civilní kalhoty a starou kazajku trenážskou a utek a raději riskoval, že ještě chytí u hřiště část obecenstva, které mu, svému favoritovi, dnes ukázalo, jak nakládá se svými miláčky, když mu tak náhle odpadnou od srdce jako Véna.

Jak byl uvítán, a jak byl z hřiště provázen!

Véna osvojil si při nástupu Patricie ten trik, že jako brankář nešel první, ale poslední, čímž docílil, že jeho objevením zesílil se potlesk – dnes se mohlo říci – v hotový uragán. Zato když Patricia odcházela, byl by rád utek první tomu uragánu, z něhož hromem vyráželo vždy srozumitelné: Véna, hanba! a Véna, fuj! To pocházelo od obecenstva stranícího Patricii a byla v této bezohlednosti i výtka nekorektního počínání brankářova. Neboť Patricia zásluhou Vénovou podlehla bývalému klubu Vénovu 4:3!

Ovšem domněnka patricijského tábora, že se Véna dopustil zrady ve prospěch svého bývalého klubu, byla vyvrácena jasně po rozhodnutí.

Forvard protivnický neodolal potěšení z nenadálého triumfu a nechtě příliš hlasitě oslovil bývalého klubovního kamaráda:

„Těbú, Véno, tos jich nahrabal, co?“

„Těbú, Véno!“ bylo obecenstvem ihned přejato a bouřlivě opakováno tisíci hrdel.

„Véna“, sportovní jméno mladého Nezmary, dodneška chlouba hřiště Patricie, najednou nabylo svého pravého významu přísloty, a když jeho držitel uposlechl nešťastného svého vnuknutí a okázale se poklonil, což je naprosto nesportovní, i jedná-li se o pochvalu, došlo k nejpotupnějšímu, obecenstvo obou táborů propuklo ve smích vpravdě homérický!

A nasadilo potleskem!

Zuřiv v nitru svém, Véna posledních patnáct kroků ke dveřím klubovní boudy prchl…

„Pravý Véna!“ řekl kdosi shůry od zábradlí verandy.

Zbytek dne Véna prochodil za předměstskými humny se zaťatými zuby a pěstmi.

A to všechno byla vinna – ona!

Ano, jedině Tynda!

Co prováděla, byl vlastně jediný nepřetržitý škandál. Časem se až i obecenstvo verandě bližší nahoru obracelo.

Vůbec celé seskupení klubovní elity na verandě ukazovalo výjimečné postavení Tyndino v této společnosti, jejíž uznanou královnou kdysi bývala. Byla-li jí dosud, pak je očividno, že až na slečnu Fafrovou byla veškerým svým dámským komonstvem opuštěna, anebo je sama opustila, či byla z něho vyhoštěna nenásilnými sic, ale nad všechno násilí účinlivějšími prostředky společenskými, veškerého bojkotu ovšem dosud naprosto dalekými.

Všechny dámy Patricie seděly pohromadě vlevo a na nejkrajnějším pravém křídle zábradlí verandy zdržovala se slečna Tynda se svou nerozlučnou společnicí – Diviznou. Ale poněvadž se všichni pánové drželi takřka výhradně těchto dvou dam anebo aspoň sem k nim tíhli, bylo na jedné straně verandy od dam světlo a na druhé od pánů temno, až na dvě jasné skvrny toho obrazu, Tyndu Ullikovou a Tonču Fafrovou, oděné co nejjasněji, Tynda co nejletněji a přímo výtržně. A co ještě krom toho z dálky bylo patrno, toť okázalý klid na křídle vlastního věnce dam Patricie a bezmála taktéž okázalý neklid na křídle Tyndině. Čím veseleji na této, tím mrazivěji na oné straně, čímž se ovšem snadno vysvětluje výtka Tyndě v poslední době tak zhusta činěná, že jediná nadělá v každé společnosti více hluku než všechny ostatní dohromady. Výtka to nedosti oprávněná, neboť hluk vždy tropili pánové, jako právě teď.

Požívalať slečna Ulliková všech výhrad módní dámy v obém smyslu slova, to jest nejen jako dáma módu ovládající, ale i dáma v módě jsoucí. Od svého vystoupení při zahajovacím večeru Mr. Mourově nešatila se jinak než z Paříže, i bylo, jak se říká, tajemstvím Polichinellovým, kdo tyto toalety platí. Podivuhodným způsobem pohoršení z toho bylo vlastně nepatrné – aneb správněji řečeno, nevedlo k důsledkům, jež by musely slečnu tuto ze společnosti vůbec vylučovati; tomu bránilo mocenské postavení Mr. Moura, ale na druhé straně nebylo to slečně promíjeno úplně. Byl to vůbec první případ tohoto druhu společnosti k řešení předložený, a řešení bylo takové, že byla-li před chvílí řeč o bývalém kralování Tyndině dámám společnosti severovýchodní Prahy, nutno k přesnějšímu vymezení jejího nynějšího postavení dodati, že to byla královna, kteréž nebylo od jejích dam upíráno náležitých poct – v tom ohledu se její kralování dokonce rozprostřelo vůbec na celou Prahu –, ale královna, kteráž u svého dámského dvora upadla v nemilost nikoli na odiv stavěnou, ale zřejmou jí i dámám a potom očím nikoli vlčí mhou zastřeným.

Ó, nebýti Mr. Mour vysloveným králem celého ve zřetel přicházejícího obvodu, bylo by to asi jinak dopadalo! Ale takhle boj byl veden prostředky tichými ze strany dámstva, hlučnými ze strany Tyndiny, jako právě teď, neboť bouřlivá její zábava s okruhem patricijů, věnec patricijek takřka úplně opustivších, byla jimi pociťována jako vítězství Tyndino, o níž se s apodiktickou jistotou nedalo říci, zdali je nevěstou či milenkou Mr. Moura, anebo nastávající divou, všemohoucím Mourem protěžovanou. To jest: vědělo se všeobecně, že jeho milenkou není, a to věděly i slečny Kolčovy, ač to nepřipouštěly, a jich názoru, že to nemusí být zrovna vyloučeno, byla většina dam společnosti.

Zkrátka společenské postavení slečny Tyndy Ullikovy bylo zmatečné, a jestliže jí kdysi v kruhu rodinném tetička Rézi pověděla, že opovržlivost sotiz, jaké se o někom říkají, jest nejspolehlivější známkou jeho společenské hodnoty, co by asi dnes byla řekla, kdy přezdívka „Turbina“, u Kolčů pro Tyndu vynalezená, stala se všeobecnou?! Turbina sem, Turbina tam, zvláště od té doby, kdy se začaly na zadních stranách listů objevovati půlstranné inzeráty akciové společnosti Turbina.

„Ejhle Turbina!“ říkalo se, anebo také: „Ty dvě dámy v levé lóži hned u jeviště? Z které komety jste ráčil spadnout? To je Tynda s Tondou, a ten pán za nimi, to je čechoamerický milionář Mour, známý finančník a mecenáš český.“

Páni řešili však složitý problém Tyndin mnohem jednodušeji a zdravěji.

Ti prostě přijali a porozuměli výjimečnému postavení jejímu jako postavení umělkyně v počátcích její dráhy, a ježto její další podmínečné postavení jako případné nevěsty Mr. Moura bylo jejich očím velmi jasno, ustavili se pánové společnosti jako hromadná skupina neobmezených dvořanů a fêteurů slečny Tyndy ve smyslu nejvybranějším a nejkavalírštějším všude, kdekoli se jenom objevila.

Zvláště dnes, kdy nesmírně oblíbený a ve věcech společenských směrodatně rozhodující „mondénní“ causeur nejpřednějšího listu uveřejnil k zítřejšímu vystoupení slečny Tyndy na jevišti zemské opery jeden z nejduchaplnějších svých fejetonů, v němž se sic velmi šetrně, ale také velmi průzračně dotkl smlouvy Mr. Moura se slečnou debutantkou, a tím sňal z tohoto, jak napsal, nejmodernějšího a nejdramatičtějšího románu up to date, který prý „má před psanými tu výhodu, že se odehrává před našima očima“, úvazek chránící jej rozbalení u přítomnosti Mr. Moura či slečny Ullikovy anebo konečně obou.

Bylo to pikantní pro fejetonistu i pro čtenáře, moci a směti si omočiti s oběma hlavními hrdiny, tímto „geniálním českým vynálezcem a finančním géniem, obdivuhodnou a věru že grandiózní personifikací strýčka českého národa z Ameriky, který se z Nového světa do vlasti vrátil – pro tetičku“ – jak psal týž duchaplný causeur, dodávaje, že „zítřejší večer rozhodne o více než o otázce uměleckých vavřínů nejpůvabnější Pražanky tohoto století a o štěstí českého Krésa se zlatým srdcem, ale také o tom, zdali v Čechách a v Praze nabýti má navždy trvalého inkolátu jmění, kteréž dle ujištění zasvěcených rovná se přinejmenším třetině českých kapitálů uložených v nepochybně českých ústavech finančních!“

Následovalo ještě několik něžných narážek na šlechetnost Mr. ) družek, nýbrž zůstavuje rozhodnutí osudu samému. Jeho zítřejší verdikt bude rozhodně událostí, jaké na celá desítiletí vývoje pražské společnosti nazad i vpřed sotva se rovné vyskytne.

Fejetonista, ačkoli byl vysloveným oblíbencem dámského světa, nezískal slečně Tyndě srdce ani tisíců, ba ani třiceti těch závidějících družek, kteréž tu nedaleko od ní seděly na verandě Patricie při závěrečném, rozhodujícím mači poháru dobročinnosti, věnovaného od Mr. Moura.

Nic neukazovalo na to, že by to Tynda pozorovala, anebo že by se jí to aspoň jakkoli tklo, anebo že by si byla vědoma heroického úkolu literárně jí přikládaného. Vesele a nešetříc drahým kovem svého hlasu, o němž učiněna ve zmíněné causerii zmínka v roztomilé antitezi proti drahému kovu, jímž zas vládne Mr. Mour, odpovídala mladým i starým patricijům uzavírajícím s Mr. Mourem sázky na zítřejší večer, přičemž Američan nabízel úžasně vysoké sázky proti sobě samému, což se mladým i starším patricijům zdálo nesmírně „americanish“ (také slovo osvojené z dnešního fejetonu) …

Dole však nastal počátek rozhodování dnešního mače.

Obecenstvo jako jedněmi plícemi a jedním chřtánem vyjeklo jek i hradbou hřiště otřásající – první gól zatřepetal se v síti branky Patricie, přičemž stala se ta neslýchaná příhoda, že brankář „sklapl své ploutve“ v okamžiku, kdy míč už dávno kolem něho prolítl.

Nic víc se neozvalo než tento jek a potom nastalo hrobové ticho, pokus o potlesk z tábora protivnického obecenstva neujal se; tento počátečný úspěch svou nevysvětlitelnou náhodností přespříliš bil do očí.

„Kam čumíš?“ zasyčel v bezprostřední blízkosti Vénově halfback Patricie, „takovýhle míč pustit! To jako bys udělal schválně, namouduši!“

Zcela slyšitelně ozval se úryvek vysokého smíchu – již tenkráte zaváděl se v Praze „vysoký smích“ – Tyndina, a Vénu přejel mráz po celém těle.

Zaskřípěl zuby a umínil si, že se sebere veškerou svou silou a křepkostí.

A pustil v halftimu ještě dva a v druhém půlčase ještě jeden gól, celkem čtyři, to jest všechny míče, které k brance Patricie toho dne vůbec byly střeleny.

Jak se to stalo? Jak se to mohlo stát?

Marně se tázal Véna sebe sama leže na znaku v loďce, plynoucí zvolna líným proudem zdejším.

Dostavila se na to jediná odpověď: dvě velké slzy, které mu shrkly po tvářích, jemu, jenž krom dávných oteckých, ovšem hlavu vyvracejících políčků jakživ pro nic neplakal, zejména nikoli z důvodů tak říkajíc čiře morálních.

Z toho Véna teprve poznal, jak je s ním vlastně zle, a usoudil, že mu nic jiného nezbývá než kámen na krk a tůň, docela podle zásluhy. Jako psu, a on hrál dnes v rozhodujícím zápasu o charity cup ještě pod psa a jisté vítězství svému klubu prohrál. Musí se tak stát, nemá-li se dočkat zítřejší žurnalistiky a jejích škodolibých sportovních rubrik.

Ale ne dříve, dokud neuvidí ještě jednou slečnu Tyndu a neřekne jí zrovna do očí, že ona jest vinnou na jeho záhubě.

Ano, ona jediná, jenže nevěděl vlastně, kterak to, a na zodpovězení této otázky musel se v loďce posadit.

Tím, že se mu smála, po každém gólu tak strašně smála, a když mrskl okem po verandě, tak se tvářila, jako by ani neměla tušení, že se tady dole hraje o Mourův dobročinný pohár, anebo proto, že vůbec o něj ani pohledem nezavadila, jak by si měl, jsa upřímným, doznati, ačkoli jindy zraků z něho nespustila, třebaže boj zuřil daleko v druhé půlce, zatímco on hořel nedočkavostí, aby zápas převalil se sem k němu pro nový důkaz nedotknutelnosti branky, jejímž on je strážcem, a pro její hlasité, celou vřavu překřikující „Výborně, Véno!“

Kdyby byl sám k sobě dosti upřímný a kdyby si snad byl rozuměl, byl by si doznal, že ve chvíli nejtěžšího svého pokoření a nejhlubšího zahanbení rozvášnil se nejnáruživěji touhou po ní – právě ve chvíli, kdy mu mizela navěky v daleku nedozírném, zrovna když on, vyděděnec, vyvrženec, ztrácel ten malý kousek půdy u branky Patricie, na němž stoje, stál jaksi na pokraji její kasty.

Je po všem, už by se také ani nemohl vrátiti k Mr. Mourovi jako jeho „osobní tajemník“ je po angličtině, jíž se učil z příkazu Američanova tak horlivě, aby jej mohl sledovati do Ameriky, jak mu sliboval, ve kterémžto případě by stále trval na jejím blízku, kdyby se stala Mourovou chotí, po všem veta a vlastně škoda každé chvilky, kterou tady ještě tráví na povrchu zemském. Nezbývá opravdu nic jiného…

A Véna se vzchopil, popadl tyč, obrátil loďku k návratu a v úplném již temnu pod ochranou vysokých břehů ostrovních kvapně vracel se proti proudu.

V jeho zádech odzváněla karlínská bazilika večerní klekání, když Véna se svým plavidlem zatočil vpravo do lagun, v jichž nejužším rameni přejížděl tůň, dnešní to svůj nocleh. Byl s ním tak smířen, že jej ani nezamrazilo přitom. Bude tu tak dobře schován, že ho tu stěží najdou, i kdyby jim napadlo tady hledati, a zítra ať si píšou sportovní referenti, co chtějí.

Když vyplul z těchto soutěsných průlin zase do řeky, musel chvíli vyčkati, než se pustil dál, nad Strahovem prosáklo zřídlou clonou mraku ještě tolik charého světla, že Hrad byl nucen vzíti je všemi okny svého průčelí na vědomí, zatímco všechny strany a hrany od západu odvrácené zabrány už noční tmou nadobro.

Ale tady, na rozláklé nádrži říční, svítící značněji než samo zřídlo jejího odrazu na západě, byla každá podrobnost vidu zřetelna s překvapivou určitostí od hřebene jezu, nakresleného tuší napříč říčního jasu, až po trsy trav na vysokém pobřeží Papírky.

Jen maloučkou půlminutu potrval tento zjev, západ zchabl, zhasl, světelný oplach na zámecké frontě ztemněl a zanikl, i nastalo náhle takové temno, že si dnešní půlnoc ani nebude moci hlubší přáti.

Ale tato světlá chvilka stačila, aby cvičenému oku Vénovu neušla jediná živá bytost, která se vůbec v celém tomto obzoru vyskytovala, jeho vlastní ploditel, sedící v podbřežním úkrytu, kam musí Véna přistáti, nemá-li jej najisto nikdo z obyvatel Papírky zhlédnouti. Očekával jej.

V takové situaci udělá Véna nejlépe, když pojede, jako by tam starého nebylo, a když se bude tvářiti strašně překvapeným, až se s ním shledá.

Než starý Nezmara nepopřál mu k tomu času. Ještě ani nebyl Véna v srozumitelném doslechu a již znamenal jeho tiché lání.

„Ty slívo zelená,“ zněla první slova, jimž Véna jasně rozuměl, „myslíš, že jsem tě neviděl, jak v loďce dolů ke Karlínu hnípeš? Měl jsem s sebou v pytli izabelky a cukerín a nemohl jsem tedy na tebe křiknout, ale že bylo na osmou, musel jsem nazpátek přeběhnout na Korunní, vlízt do vody a přebrodit, chtěl-li jsem včas píchnout kontrolky. No, co nepřirazíš, nádivo?“

Véna se chvíli skutečně rozpakoval a jeho přistání nebylo nijak urychleno, neboť jakmile starý dosáhl přídy, zachrastil pod jeho prsty kusý řetízek a hned ozvalo se tatíkovo zlověstné „Mordygol!“ – nejstrašnější jeho kletba, k níž se utíkal jenom v nejvážnějších momentech životních.

Trhl loďkou tak prudce, že ji půl vytáhl na písek, a málem by byl skočil po Vénovi, ale hned mu napadlo, že provedl-li ten hoch na loďce svého otce jeden z nejbídnějších pobřežních pychů a jestliže vědomě uvedl otce v nebezpečí, že se nebude moci včas vrátit, potom ten kluk musí mít nějakou ne jen všelijakou příčinu k takovému počínání.

„Co tady vyhledáváš?“ optal se mladého šeptem jako na výpravách, při nichž jim bývalo dobře jen samotným, „chceš mě připravit z chleba, když víš, že ti milostpán zakázal Papírku, nechci-li bejt hned s hanbou vyhnanej?“

„Musím tady dnes být, i kdyby mi měli ruku useknout!“

Churavý hlas Vénův poučil starého ihned aspoň o něčem, co se v mladém děje.

„Všaks to dnes zvoral, Véno, musel jsem hanbou utýct, volali ji na tebe, ale padala taky na mě, znají mě, že jsi můj syn!“

„Tatíku, neříkejte mi to, už se vám ta hanba nikdy nestane, nikdo už mě na hřišti neuvidí, to vám přísahám!“

„Já bych ti řekl, jaká je toho příčina, kdyby tě hned čert nebral, když o tu věc zavadím. To víš, že jsem tě měl ňáko v merku po celej ten čas, tak ti povím, kde jsi hledal míč, když ti dali tu dvacetimetrovku. Ježíšmarjá, čéeče! Nahoře na tej boudě, mezi tím náramným panstvem, zatímco ti prolít hnedle mezi nohama!“

Starý Nezmara mluvil nenávistně výsměšně, jak by asi byl mluvil každý straník Patricie a jejího nepřemožitelného goalmana, a Véna usoudiv z toho na zášť svých přátel, v jakou se proměnil náruživý jich dosavadní obdiv, zatvrdil se ještě víc sám proti sobě a s tůní počítal už jako s dokonaným činem.

„Ta proklatá Turbina bude ještě jednou tvým neštěstím, milej hochu, na takovou kunu seš ty, Véno, tuze náramnej trulant, vodpust! A co tady vlastně chceš, snads nepřišel za ní?! Na to bych chtěl vzít jed!“

Véna mlčel.

„A to bych namouduchu zebral všechnu sílu, co mi jí z tej dřiny zbylo, a dal bych ti tu poslední ránu, kerou máš ještě od táty dostat, a už bys nechtěl žádnou na tomto světě!“

„Však je to taky naposled, co s ní budu mluvit, abych jí taky svoje mínění pověděl, a potom je utrum, že se na ni ode dneška až do nejdelší smrti nepodívám, na to se můžete, tatíku, otrávit ještě jednou!“

Starý se odmlčel a zadíval se mladému do tváře zpytavě, ale marně. Už si ani tak zblízka do očí neviděli.

Znal svého Vénu zevrub a věděl, že mluví-li takhle, mluví skálopevnou pravdu.

„Jenom se dlouho s ní neobírej, když už jinak nedáš, a řekni jí svoje mínění rovnou, a taky žes jí roveň ty, propánaboha; kdo se v Holebouci vyznají, vedí, že pan císarskej je syn hejnýho, a přece dostal dceru z Papírky, a ty si syn továrního hlídače, to neleží od sebe tak tuze nesmírně daleko… A abys věděl – tejť ti to tera můžu říct, ten zákaz, že sem nesmíš ani nohou vkročit, vyšel vlastně od ní, jen jí to řekni ještě na rozloučenou, tej – tej Turbině!“

Véna věděl, a sice od slečny Fafrovy, věc poněkud jinak, ale jeden zákaz, jeho se týkající, pocházel skutečně od Tyndy, a ten platil Mr. Mourovi, aby mu už ani jednou nenapadlo vozit svého sekretáře jako čtvrtého v automobilu, jede-li s sebou Tynda. A také to dověděl se od Divizny, která zrazovala na všechny strany.

Prohlédlať Tynda jako hlava mnohem bystřejší úmysly Mourovy s Vénou, který se i se starým Nezmarou domnívali, že to byla osobní záliba Mourova, která Vénovi pomohla ke dvoru či vlastně do služebnictva Mourova. On to byl pak sám, jenž na císařském radovi vymohl úplné vyhoštění Vény z jeho domoviny.

Do automobilu brával jej jako pokusného králíka, aby na Tyndě i na něm studoval povahu jich poměru, z Papírky jej vzdálil jako vlka, jehož tesákům nebylo co věřiti; ostatně znal i Mour prognózu paní Maynau o ní velmi zevrubně, a byl bezpečen…

Ale to všechno byly věci, jimiž se Véna nemohl této chvíle nikterak obírati. Opatrně prodíral se hromadami a hranicemi výspy, nevyznalť se tu nadobro. Celou její délkou napříč veden byl nyní náhon nad jezem ústící, jejž byl nazval Armin Frey Paktolem, ježto prý tolik zlata pohltil, vlevo od věže slabo prosvítaly bílé, tmavými trámy zúhlopříčené stěny nové velké tovární budovy, za věží Papírkou ponad břeh civěla ve tmě přikrčená masivní strojírna, vlastní ložnice turbiny, stroje.

Všechno jen velice neurčitě patrno, neboť střechy už splývaly v jedno nerozeznatelné černo s nebeským poklopem, jak se zdálo, nízko čapějícím, a bylo pod ním dusno až parno toho večera, či to jen Vénovi tak připadalo?!

Ten sedě nyní v koutě mezi strojírnou a věží, zíral s veškerou soustředěností zmučené své duše na obrazec utvořený ozdobnou vlnitou mříží na matně osvětleném pozadí Tyndiny komnaty, tušil tedy správně, že nyní na léto, a hlavně že ho tu na Papírce už není, přesídlí zase dozadu…

Ostře byly vyrýpnuty do temně indigových rudých stěn komnaty obrysy mříže, i svorky vlnovek jejích byly zřetelny, a mezi tyčemi prozírala nažloutlá běl stropní – to všechno znal Véna přespříliš dobře, ač dosud jenom zvenčí.

Věrný hlídač Papírky vrátil se se sdělením, že je všady bezpečno, takže možno přejíti beze všeho i po můstku.

„Chlapče, nechoď tam,“ rozhodl se znenadání starý Nezmara, „dej si říc’; nemůže to bejt, pojď, ta ženská, jak tě uvidí, spustí rámus na celou fabriku a jsme v tom oba – povídám ti, pojď, vyvezu tě,“ a nakonec popadl vzpírajícího se syna za rukáv.

Véna se vyškubl, třemi skoky přeběhl můstek a už se popadl rukama za mříže a nadnesl se do výše.

Kamene, na němž druhdy stával takto se drže, už tu nebylo, ale co viděl, několikrát jej přimělo, že opět a opět vymykal se rukama na mříže, konečně pod oknem, rozškrábnuv si ruku o rustiku, našel kámen za půl patníku, opravdový kvádr, jejž nemalým úsilím pod okno přisunul.

Teď stál pohodlně…

A srdce v něm rozbuchalo, jako se mu to už jednou stalo, jeho atletské srdce, jež nezrychlila ani rekordní váha…

Okno samo bylo dokořán.

V komnatě slabě ozářené nočním světýlkem, stojícím u odestlaného lůžka Tyndina, bílé dveře v indigově rudé stěně zrovna naproti oknu byly pootevřeny a v místnosti za nimi plno světla.

Po jejích stěnách, leskle lakovaných, plápolají rychle hybné stíny něčích paží a rukou, nemohl to býti nikdo jiný než ona.

Náhle stíny spadly a na stěně zůstala jen silueta Tyndiny hlavy naznak zvrácené, naznak co nejzáze.

Brzy seznal, co tropí; za hranou dveří objevil se splav její přebohaté kštice a za ní její profil, k zenitu vyvrácený, takže za hlavou volně visel předlouhý, nesmírný, jediný střapec jejích kovově světlých vlasů, natřásala jím, natřásala, až ji vzala závrať, že musela celé tělo mrštně vzpružit, až couvla.

Pleskla přitom trepka o podlahu, a co Véna mezi dveřmi zahlédl, přesvědčilo jej o tom, co tušil, slečna Ulliková nebyla oděna ničím víc než právě trepkami…

Místnost za přivřenými dveřmi byla – ano – byla koupelna!

Zmizela sice hned zas za křídlem dveří, ale ne tak docela, aby nebylo vidět kolotavé přemítání skvějných jejích loktů a paží kolem hlavy.

Véna slyšel fascinující šelest hřebene jejími dlouhými třpytnými vlasy, tak dlouhými, že je musela brát přes ramena anebo nadcházet jim odzadu zdola, aby je pročísla.

Snad není ani vyloučeno, že muž rytířsky kultivovaný a k tomu šlechetný, jsa na místě Vénově, by byl považoval pod svou mravní výší vytrvati na místě, jež by frivolní ženkýl považoval dokonce snad za výhodné svým choutkám. Ale Václav Nezmara mladší, jak víme, nebyl ani zdaleka rytířsky kultivován, a také naprosto nebyl frivolní, neboť třebaže jeho láska k Tyndě držela pohříchu pramálo duševního, přece ji pociťoval výhradně jako utrpení někdy nesnesitelně strašné. Právě teď, snad i kdyby byl chtěl, nebyl by mohl utéci, prsty jeho přespříliš křečovitě svíraly železo mříže.

A jeho jednání?

Tento vyšinulec z nížin i z kolejí své proletářské vrstvy vlastně co živ od nejútlejšího dětství stál u plotu ohrady vyhrazené vyšší kastě, a tiskna tváře mezi tyče plotu, třeštil oči do ráje, z něhož vyloučen bez možnosti každého přístupu – jako dnešní májové noci. Později ovšem vývojem své poněkud líné inteligence k jakémusi stavovskému uvědomění dospěl také k posupně ironické představě o tomto ráji.

Až konečně Tynda jej zas přesvědčila, že je to skutečný ráj a že nemůže být větší lítosti než vyvržení z něho, či lépe jeho nedostupnost, a zkrátka jestliže si často říkal, že slečna Ulliková jest krásná až teskno, dnes v noci, když viděl všecku její krásu ve svém životě vlastně podruhé – byl blízek slzám.

Najednou vstoupila Tynda dveřmi koupelny do komnaty, a dřív než na se vzala peignoir, za dveřmi visící, spatřil ji Véna za drahný okamžik jako baladický smrtelník nezastřenou sochu Neithinu v Sais a divže nepad rovněž mrtev.

Srdce jeho v tom momentu udeřilo tak prudce, že vedví přerazilo šepotný jeho výkřik:

„Tyn-do!“

Vykřikla dušeně, a poněvadž nemohla hned svíci na nočním stolku stojící zhasnout, převrhla ji.

V komnatě nastalo hrobové ticho. – Zdálo se, že už trvá chvíli nekonečnou, když se ozval těsně u okna Tyndin šepot:

„Je tady někdo?!“ a ještě jednou:

„Kdo je tu?!“

„Véna!“ dechl mladý Nezmara sotva slyšně.

„Ale to přestává – – – nevzdálíte-li se okamžitě, strhnu pokřik, že jsou v domě zloději,“ hartusila Tynda polohlasně a dodala docela nahlas:

„Slyšel jste?!“

Bylo to řečeno velmi zlobně, její úlek z nenadálého mladého Nezmary, kdyžtě měla za to, že se ho dávno zbyla, obava, co as má za lubem, byla silnější než pomyšlení, kterak ji dopadl.

Toho všeho však Véna neznamenal, slyšel jenom, že jej vyhání.

„Tyn-do!“ zaúpěl ještě jednou a tak zvnitra, že bylo radno počínati si s tímto člověkem co nejopatrněji, aby poplach nevznikl posléz jeho původem.

Proto hned zakryla svůj ústup od hrozby docela tichoučkým:

„Je to od vás zbabělé a nestoudné, tohle přepadení, já aspoň hanbou celá hořím! Prosím vás, máte-li mne jen dost málo rád, vzdalte se co nejrychleji!“

Vénovi tkvěl ve zraku ještě její obraz před zhasnutím světla a sdělení, že celá hoří, vzňalo v něm představu obzvlášť vzněcující.

„Tyndo, je to naposled v mém životě, než z něho vykročím!“ blábolil přerývaně, jako by mu byly rty náhle oduly.

Tynda znala tyhle stavy, v nichž mužům, jinak střízlivým, jazyk vypovídá službu; zpravidla pak nevědí, co mluví, a nebývá pravda, co povídají, ale narážka Vénova na sebevraždu přiměla ji k obezřetnosti; nebezpečí, jí tak obávané, že tolik bude tímhle hlídačovým synem kompromitována, bylo v tom případě nejvíce nasnadě.

„A proč bys to dělal, blázínku?“

Srdečný její šepot ozval se mu nyní těsně až u samého ucha. Tynda položila se totiž celým dříkem do vypouklé prohnutiny mříží dole v předprsni okna naven utvořené.

Líc ovál mu teplý její dech a zavoněla líbezná svěžest jejího těla.

„Takhle si zas rozdírat znovu rány dávno – počkejme! – ano, už před půlletem zacelené,“ hovořila Tynda, „sobě i mně! Viď, nemůžeš se smířit s osudem? Můj nebohý Vašíčku!“

A vyslovivši jedno z nejněžnějších přízvisek, jakými jej druhdy blažívala, vysunula mezi dvěma vlnami mříže rty s nabídkou polibku, tím sladšího, že nebyl pro železnou překážku úplný. Dlaní přidržela si jeho záhlaví, jako vždy dělávala, ještě pro jedno políbení.

Hle, nic z ní neztratil, jest zase celá jeho, pokud mříž dovoluje, jak byla naposled.

„Ne, dnes ne!“ řekla s potlačeným chichtnutím a oběma dlaněmi popadla jeho hrabivé ruce, za mříž se deroucí. Dostal ještě jedno políbení a potom jej vyzvala důrazně, aby šel po svých:

„Dost, dost; musím se nazítří vyspat, je mi chladno a dlužno mít rozum!“

Avšak Véna nehodlal míti rozum, a ježto ruce jeho nedaly se z mříže ven vytisknouti, Tynda ušla jim tím, že se za oknem úplně vzpřímila.

Nyní neviděl teprve nic a nejjasnější na ní byla ještě běl lázeňského pláště; nyní se jasný vid jejího peignoiru rozpadl poněkud ne docela vedví a bylo napodiv, že jej zase nesevřela, ovšem že ji jinak zahalovala tma dokonale.

Tyndě uzdálo se sáhnouti mu nyní na zoubek, co se týče té pošetilé sebevraždy, ve kterouž uvěřiti jí ovšem ani na okamžik nenapadlo. Rozhodla se učiniti tak způsobem škádlivým:

„Sbohem, Vašrle, sbohem, Vašátko, sbohem, Venoušku!“ říkala, „nu tak se přece hněte, pane osobní sekretáři.“

I zasmála se smíchem i šeptmo perlivým a pokračovala:

„Nezapomeňte, že máte vykročit ještě dnes z tohoto života, a hleďte, abyste jeho branou vylít s takovou elegancí, s jakou dnes vaší brankou lítaly míče kopaničářů karlínských. No, vy jste si dnes s Patricií rozlil ocet jak se patří, milý Véno; měl jste slyšet, co tomu říkali staří páni výboru na verandě!“

„Všeho vinu toho máš jediná ty!“ a Véna zaskřípěl zuby.

„Především račte pomalu odvykat tomu ty, milý pane, máte k tomu povoleno už jenom pět minut, třesu se už chladem, a co se týče té mojí viny na dnešní porážce Patricie, snad vám nenapadlo, pane Nezmaro…“

A Tynda se odmlčela.

Bylo to leknutí, jež jí přeťalo řeč. Jestliže se opravdu zanáší vážnou myšlenkou na krok z tohoto života – jakože tomu Tynda nevěří –, potom by mu byla bezmála poradila k tomu, čeho se v tomto případě obávala – jestliže to již neučinil!

„Neboj-, nebojte se ničeho, slečno Ulliková, takové zbabělosti nejsem schopen, nebudu vás kompromitovati, jsem odhodlán odejíti z tohoto světa beze všeho písemného pořízení a přišel jsem jenom proto, abych vám řekl ústně, co jsem řekl.“

Byly to jen dva stíny a jen dva hlasy, jež tu spolu hovořily, a třebaže Tynda, nevidouc, nemohla si z jeho tváře vzíti doklad k jeho slovům, stačil jejich nelíčeně vážný rytmus, že náhle věřila v jeho úmysl, z něhož si tropila až dotud krutý žert, ji samu tak vydražďující.

„Jistě?“ imitovala Tynda naivnost čtrnáctileté a hned pokračovala truchlivě:

„Někdy je to to nejlepší, co může člověk udělat, odejít, zamknout za sebou dům a hodit klíč do řeky. Ty dnes, Venouši, já zítra, neboť nikdo mi za to neručí, že to proti té Polce Boguslavské neprohrám docela. Nemohl bys to odložit o čtyřiadvacet hodin, abychom potom odešli spolu?“

Její končité prsty probíraly se jeho krátkými, tuhými kudrnami až u samých kořínků vlasových.

„Totiž budeme-li k tomu dosti pošetilí, museli bychom přece ztratit rozum. Budu-li mít zítra úspěch, veliký, rozhodný, podmaňující úspěch, potom mi bude jedno, kdo si co udělá, a nechť si i nakrásně zanechá, že to udělal kvůli mně anebo že jsem já příčinou – můj bože! Potom patřím umění a umění mně. Ale projedu-li zítra mejto, potom budu patřit Mourovi, ale napřed tobě, slyšels? A já myslím, že za to stojím, aby se někdo kvůli mně odhodlal žít o čtyřiadvacet hodin déle. A potom čtyřiadvacet let či kolik nad to! Můžeš-li být osobním tajemníkem u mister Moura, proč bys nemohl býti osobním tajemníkem u mistress Mourové?“

A tu provedla Tynda jeden ze svých omamných polibků, políbila jej na ucho, pojala mezi rty obrubu jeho boltce a potom ji sevřela krátce a ostře mezi zuby.

Ale tu přihodilo se něco hrozného.

Přepjaté dnes čivy Vénovy nevydržely totiž tento zničující otřes, i odpověděl naň sveřepým chvatem po jejím těle, přičemž jeho paže vjely do mříží tak daleko, pokud stačily atletské jich svaly.

V Tyndě však týmž okamžikem snad se probudila rozená velitelka tohoto továrního parobka, snad se vzepjal v ní pud sebeobrany, který právě v nejrafinovanějších polopannách volívá zrovna poslední moment k náhlému paroxysmu cudnosti, snad to byl vztek nad neodbytností nechápavého tvrdohlavce, snad všechno dohromady, zkrátka z mříže vyletěla malá pevná pěst a vpeřila do jeho tváře.

A snad i tato malá pěst vedena byla všeobecně tehdáž zavládlým sklonem k násilnosti, zjev provázející první vzplání zápasnického sportu v Praze.

Udeřila však tura a ten zachoval se jako udeřený tur.

Véna trhl rameny v provlakách mříže uvězněnými, až železo zachrastilo a shůry sesypala se omítka. Trhl ještě jednou, ale tentokráte zalomcoval tyčemi, drže je ve svých tlapách s veškerou zuřivostí, a mříž se poroučela – vysadil ji ze stěžejí tak lehce, jako by to bylo pouhé okno.

Buchla o zem.

Z vnitra komnaty ozval se slabý výkřik, ale dříve než dozněl, Véna už klečel na okně a byl skokem uvnitř.

Starý Nezmara, na druhém břehu hlídající, na ten hlomozný ruch přeběhl můstek třemi sáhovými skoky, ale přišel pozdě.

Opatrně přiblížil se k dějišti neštěstí, a když shledal mříž na zemi, zhrozil se, ale střežil se každého hlučnějšího hnutí, natož hlesu.

Byl tak ohromen, že se musel přesvědčiti hmatem, že mříže v okně není, hledal ji tam jako slepý pavučinu. Potom teprve se odvážil podívat se dovnitř. Neviděl nic, jenom na protější stěně tři ostře světlé strany obdélníku, škvíry nedovřených dveří vedoucích do osvětlené místnosti.

Napjatě naslouchal neblahý Vénův otec… slyšel-li co, nenasvědčovalo to, že se uvnitř páše vražda, přece však zalomil rukama, chytil se za hlavu a pádil pryč.

Slečna Klementina Ulliková pykala za svou podmíněnou a k tomu podvodnou přípověď Vénovi bezvýhradným, bezpodmínečným a bezodkladným jejím plněním…

V tu pozdní noční hodinu byla celá Papírka už v hlubokém klidu a tmě, nikde ani světélko neprozrazovalo koho bdícího, toliko za velikým oknem podnebí staré věže u pana Armina Freye blikalo zádumčivé světýlko.

Seděl při něm pan Armin Frey, sám velmi zádumčiv, nikoli však samoten. , seděla s ním jeho neodlučitelná družka Žofka, věrnější než pes, který by byl pošel na to, co jí bylo od jejího velitele zkoušeti, než zvítězila nad ním prostou skálopevnou vytrvalostí, a dokonce věrnější než stín, neboť jej neopouštěla ani v nejčiřejší tmě.

Tomu také děkovala své vítězství nad aksamitovým panicem, že se od něho nehnula od onoho okamžiku, co mu přinesla letos v zimě jeho oblíbeného zaběhlého kocoura.

Nehnula se prostě a zůstala u pana Freye tenkrát na oběd, proti čemuž nenamítal přespříliš, ale když se krátký lednový den valně chýlil ke konci a Žofka nevypadala podle toho, že by chtěla ještě dnes odejít, houkl si oknem pan Frey na Nezmaru staršího, jakmile jej v polední přestávce na dvoře továrny vyčíhal.

Starý Nezmara sice přišel a přikročil hned k nejradikálnějšímu postupu, aby docílil jejího ústupu, to jest k vyhazovu, leč potázal se s nedobrou, milá kartonářka poškrábala jej krvavě, a když si počínal ještě drsněji, prokousla mu malík jako divoká kočka.

Když se Václav po ní rozchvátl jako po chlapovi, s nímž se dostal do rvačky, zakřikl jej Armin a záležitost skončila pro dnešek tím, že Václav přinesl dvě večeře namísto jedné.

Druhého dne zrána, když se probudila a ustrojila, pokusil se pan Frey znova, ale zase marně, vnutiti jí poukázku na zlatý poklad Rakousko-uherské banky, včera odmítnutou, načež po opětné poradě s Václavem Nezmarou následovaly dvě snídaně a nový pokus starého hlídače odstraniti Žofku po zlém, podniknutý chytřeji s vyvarováním se nehtů i zubů Žofčiných. Nezmara jí totiž vpadl do zad, zkřížil jí její ruce na prsou a přetáhl jednu přes druhou, takže byla naprosto bezbranná.

Bylo by bývalo hříčkou Žofku takto vlastníma rukama svázanou vypuditi, Arminovi připadal při tom úkol otevříti dveře. Sotvaže to učinil, zařvala Žofka tak, že Armin dveře ihned zase zavřel, odpovědělať Žofce ozvěna snad až ze sklepa, vzhůru po schodišti vyběhnuvši.

Štěstí, že to bylo ještě před počátkem práce v dílnách, škandál skončil prozatím zase dvěma obědy, jeden pro Armina, druhý pro Žofku.

Na smírné výklady Freyovy, že tu přece nemůže navěky zůstat, mlčela zarputile a nedala se zpíti ani stoupajícími nabídkami ceny za svůj odchod. Když jí bylo namítnuto, co řeknou doma, odtušila prostě, že nic. Kdyby se vrátila domů, táta by prý ji napůl utlouk a vyhodil na mráz; ale nepřijde-li domů, nikdo se po ní nebude ptát.

„Která z nás nepřijde celou noc domů, už se nikdy nesmí vrátit domů!“ přiznala se Žofka s prostomyslností až tragickou.

Na dotaz, kolik je jich, odpověděla, že sedm děvčat, a na další dotaz, kolik z nich už se nesmí vrátit, odpověděla, že ona bude už třetí. Ale její sestry nejsou prý nic špatného, obě jsou provdány.

Armina zamrazilo při této zprávě.

Čím je její tatínek?

Komandantem konduktu.

A co to je komandant konduktu?

To je ten pán, který o funusech první třídy s bílým chocholem, bandalírem a kordem po boku jde před křížkem, ostatní jsou fakulanti a nemají bílé chocholy. Její tatínek na pohřbu stojí víc než pan farář, jenže tatínek ty peníze nedostane, kdežto pan farář ano, jaká je v tom spravedlnost, ne?!

Pan Armin Frey přemítaje o těchto informacích, chodil po své komnatě velmi prudce.

A když není pohřeb první třídy, chodí tatínek na Akademii a nic tam nedělá, než stojí, a to mu vynese někdy víc než pohřeb, to stání je však horší než každá jiná práce, musí se u něho každou půl hodiny odpočívat, švec od práce odpočívat nemusí. Kdežto tatínek, když je po klase, musí štípat u pekařů dříví, aby udržel svaly.

Jistěže ty dvě její starší sestry – přemítal Armin – také zůstaly někde u nějakých paniců přes noc a už se od nich nehnuly, až byly od nich pojaty za manželky, snad se takovým způsobem vyvdávají slečny u –

„Jak vy se jmenujete, Žofko?“

S trochou ostychu přiznala se, že Pečulíková…

– u Pečulíků, dcery komandanta konduktů, přemítal Frey dál. Není vyloučeno, že tahle Žofka… Armin nedomyslil… A jestliže tomu tak, nelze upříti, že začátek plánu se jí daří… včera a dnes ráno poprask – násilný vyhazov, a nyní – hle – už přátelský hovor, a tím zadává si víc než čímkoli jiným.

Také ji chtěl tatínek dostat na Akademii, ale pan rektor ji vyhnal, nesměla se ani svlíkat, na svůj vzrůst má prý tuze hubenej akt.

Armin chodě po komnatě, přesvědčil se jediným pohledem, že má pan rektor pravdu, ale to Armina jako estéta nemátlo, co do kánonu ženské krásy pan Frey nebyl klasikem. Vůbec se nedíval na ženy výtvarnickým okem a přiznával se, že se mu z jeho hlediska žádná ženská tolik nelíbila jako tato Žofka – jakže se zas jmenuje? – Žofka Pečulíková.

Pro bezpříkladně modré její oko, temně rusý vlas a čelo mezi vlasem a očima třeba nízké, ale bílé, od pih načisto ušetřené, a pro tu jistou – jak by se to řeklo? – ano, markantnost rysu, která Arminovi byla nade všechno –

Proč například nemůže odtrhnouti pohledu od jejích úst, když s ní mluví?

Jinému by se její rty zdály snad trochu hrubé, ale on se nemůže nabažit toho, kterak koutky těchto rtů jsou hluboko vbodeny. Tato vykrouženost dodává Žofčině tváři toho dětského vzezření, k němuž musí svítit nevídaně přehnaná modř jejích očí jako iluminace.

Ovšem že tady nemůže zůstat slečna dcera komandanta konduktů, jak tady sedí před zrcadlem stylu Jindřicha IV. a hřebenem Arminovým pečlivě přičesává si vlas do složitého nedělního účesu fabrického.

Armin Frey už má plán, kterak se zhostit tohoto hosta, jenom co bude hotova s frizúrou, která se jí dařila tak špatně, že nemá želízek, jak si upřímně postěžovala.

Jakmile zastrčila poslední vlásničku, skočil Frey k stojanu se zbraněmi a vytrhl odtud končíř, a napřáhnuv jej proti hrudi Žofčině, zařval se strašným výrazem v tváři:

„Ven! Ven s tebou, bídnice, ven!“

Jistěže se mu tato póza podařila, však jej sama přitom zamrazilo!

Žofka se pravda ulekla jeho výpadu, až povstala, a dokonce i ucouvla, oči dokořán valíc na svého nenadálého vraha.

Najednou však zkřížila ruce na břiše, přisedla k zemi za strašného až usedavého, nenasytného – smíchu, všecka do sebe na bobku skrčena.

Do prsou – ujišťovala za doznívajícího smíchu – by to ještě šlo, to by vydržela, ale do břicha – jejdanečky! – všechno, jenom to ne – na to je strašně lechtiva!

Na velké štěstí Arminovo rozuměla Žofka tomuto výstupu jako žertu a Armin měl tolik rozumu, že se nakonec pokusil o smích také.

Potom to skončilo pro onen den zase dvěma obědy a dvěma večeřemi, a nastalo jitro třetí a Armin se už Žofky nezbavil nikdy, ačkoli se o to pokoušel každého jitra.

Podivuhodno bylo, že starý Nezmara, jenž všemu věděl rady, v tomto případě selhal úplně.

Jediný jeho návod, aby se proti Žofce Pečulíkové použilo hladu k jejímu vypuzení, byl by snad vedl k cíli, kdyby byl Frey vydržel, ale pozdě večer musel Nezmara ještě shánět pro vyhladovělou Žofku, která toho dne nedostala ani snídani, ani oběd a celý den proseděla mezi oknem a paravánem.

Prosit se dala!

A to předně, aby vylezla ze svého úkrytu, a po druhé, aby se pustila do šunky.

Potom už nikdy nedošlo k tomuto pokusu hladem. Ale zato bývala potom bita, pěstí-li, ruku popadla a líbala.

Stávalo se to zrána, kdy býval Armin docela jiné nálady k ní než zvečera, ale neodcházela. Jednou však dostala doopravdy kuličkou končíře, a tak notně, že se toho Armin sám ulekl.

Zůstala totiž chvíli klečet se zajiklým dechem a s takovým obrazem bolesti v zavřených očích a otevřených ústech s dodatkem dvou hrachových slz, tak docela jako ztýrané dítě, že se surovec přece jenom zastyděl.

Ale neodešla.

Zrána potom, když mělo zase dojít k pokusu o Žofčin vyhazov, zrovna v okamžik praktických pobídek k němu, sáhla Žofka pod polštář a podávala panu Freyovi silnou rákosku, kterou tu kdesi vyšukala.