Turbina

„Bolí to stejně a snad ještě víc, ale nedělá to aspoň modřiny a nemůže se tím píchat do měkkoty!“

Dětská její tvář nabrala přitom tolik opravdové obětavé prosby, že Arminovi Freyovi málem bylo k slzám:

„Odpusť!“ řekl a – a – políbil ji, Žofku Pečulíkovou, za těch čtrnáct dní, co byla u něho, poprvé.

Přijala tento polibek s překrásným úsměvem svrchovaného vytržení, objala jeho znetvořenou šíj, přitiskla se k jeho znetvořené hrudi se vzdechem tak zryvným, že ji neslyšel tak vzdychnout ani ve chvilce – – –

S nezřízeností dvouletého děcka dychtivého lžičky medu vystřela po ústech Arminových rty své, ale nepřimykla.

Armin pochopil, že políbit jej se neodvažuje, ale vyčkal, co učiní.

Přimhouřila své neuvěřitelně modré oči a přece dopravila svou hubičku na místo určení.

Ale teď se fabrička Žofka už utajit nedovedla a také k utajení nebyla, plakala v loktech Arminových jako blázen…

Konečně ztichla.

Potom se vzchopila a dostrojovala se – k odchodu. A že tedy teď půjde, když dostala, co chtěla a po čem toužila celý ten čas.

Začala mu onikat a říkat zase milostpane, ačkoli mu leckdy v noci i tykala. Armin Frey přeslechl tento nevkus, jindy snad nesnesitelný, a chopil ji za ruce, aby kabát i salup sundala, nikam že nepůjde, že zůstane.

Nato Žofka, že stačí říc’ jen slovo, a že odejde a že už mu do nejdelší smrti nepřijde na oči, teď, když je na ni hodný, však prý se toho nechce dočkat, aby se zase na ni rozkacoval. Jest prý na něm, aby řekl slovo, a ona půjde, a to kudy mu libo.

Tudy, a ukázala na dveře, či tudy, a ukázala na okno.

Nevěří snad? Chce to snad vidět hned?

A sáhla na petličku…

Že jí neřekl, aby tak učinila, vidět z toho, že tu dnes sedí v květnové noci u stolu oba dva; podle jeho přesvědčení stačilo tenkrát v lednu říci ano a jistě by byla skutkem učinila pořekadlo o náramné lásce, pro kterou se z okna skáče.

A dokud to slovo neřekl, nikdo neměl právo pochybovati, že by to nebyla učinila.

Než pan Frey byl i tak přesvědčen o této lásce, která mu byla zázrakem nad všechny jiné, ale věřil v něj, právě že byl neuvěřitelný.

On, a láska ženy!

Hle, ta nemožnost přestala býti nemožností a jemu nastaly dny štěstí – je tomu už bezmála půl roku jaké pokládal pro sebe za naprosto vyloučeno.

Poznal vůbec kdy lásku ženy?

Ani vlastní matky, která nevzhledného synka svého nejvýše ještě jen tak povrchně pohladila a dost.

Pamatuje se vůbec na to, že by ho byla maminka kdy políbila? Totiž sama od sebe!

Takovou vzpomínku vůbec nemá; ostatně kdož ví, měla-li ho ráda, měla ještě jednu příčinu nemilovati jej, připravilť ji už svým pouhým vstupem do světa o zdraví, takže vždy churavěla a brzy zemřela.

A ostatní ženy, jichž měl tolik, zdaž jej kdy která z vlastního popudu políbila?

Žádná, žádná, žádná.

Snad také proto, že ani on sám nikdy tak neučinil.

Zkrátka, až dosud mu žádná žena nenáležela tím, co se nedá koupit, to jest srdcem, a jen srdcem se líbá doopravdy.

Nyní šťasten, přešťasten, že učinil nález nejvzácnější věci, jaký se ani nejforemnějším krasavcům vždy nepodaří, to jest nález ženského srdce, chápal, proč ta divoká kočka, která teď tak blaženě pod jeho rukou přede, zuby a nehty se bránila, aby od něho nemusela jít!

A Frey, který si před půlrokem mohl hlavu rozemnout přemítáním, kterak se Žofky Pečulíkovy zbavit, později nechtíval ji ani samotnou pouštět ze strachu, že by se mu někdy nevrátila, z obav před nějakým inzultem ze strany císařského rady, a konečně i žárlil na svou ženinu.

Žofka, když to pozorovala, ani se z domova nehýbala, až konečně došlo k velkému rozhodnutí – počal s ní vyjížděti. Aby se nesetkali s dělnictvem, mohlo to býti jen v hodinách doby mimopracovní, aby se vyhnuli radovům, bylo to téměř vždy loďkou otce Nezmary, na nábřeží očekávala je drožka.

Ale i v drožce fantastická sutana Arminova, jeho výrazná hlava s předlouhými vlasy a vousy barvy Tyndiny budily přílišnou pozornost, takže Frey začal se pro tyto vyjížďky oblékati do střízlivých spodků a kalhot a byl dokonce ochoten na zmenšení senzace, když se s ní, za paničku vystrojenou, objevoval, obětovati i svou kštici i čupřiny, ale tomu vzepřela se Žofka Pečulíková co nejdůrazněji, pokud se kdy pokoušela o důraz. Podržel tudíž hojný a dekorativní porost své hlavy tím ochotněji, že krom toho byl maskou nedokonalostí jeho vzrůstu.

Nastal vůbec jiný život v podkrovní poustce na Papírce i v ohledu mravním, a právě v tom nejpronikavěji. Přestaly takhle výpravy Freyovy s otcem Nezmarou do „království novokřtěnců“ k hojným svatbám Jana Leydenského, krále münsterského, jejž představoval Armin, vzpomínající nyní s odporem na tyto orgie ve zvláštní místnosti plavecké a rybářské hospody nejnekalejšího jména.

Neposlední změnou dosavadního života Arminova bylo zvýšení jeho životní míry péčí ženské ruky, jíž tady bylo svrchovaně zapotřebí. Nikdo by nebyl uvěřil, co za spousty smetí Žofka vypátrala v zákoutích historické komnaty Freyovy a pod těžkými kusy jeho nábytku i připravila Nezmarovi k odnesení.

Spodní člověk Freyův, tak jak se nosil pod svými hazukami, prosil pak přímo o smilování. Toho se mu dostalo v míře co nejúplnější a s nadšením. , jemuž nedostalo se malířské výzdoby a který, ježto neustále zavřen, hodil se výborně za prádelník, brzy naplnil se novou a také vyspravovanou svěžestí. Svými štepovacími strojky na šroub nadělala do stolu Jindřicha IV. dolíky, ježto dokonalá ta imitace od dubových originálů lišila se měkkostí materiálu, ale zato neměl pan Frey na ponožkách – a s těmi to bylo nejhorší – nikde ani dírky.

Ale nejužitečnější ukázala se Arminovi Žofka jako obratná a také velmi učelivá dělnice knihařská, což mu při jeho uměleckých, výtečně placených pracích, i z ciziny objednávaných, přicházelo velmi vhod.

Žofka Pečulíková udělala z Armina Freye docela jiného člověka tím, že jej povýšila na svého boha, jeho stylový příbytek vypadal jako svatyně, který má nejen přičinlivého, ale také zbožně věřícího kostelníka. Leckdy se stávalo, zvláště při jejích pracích s prádlem, že ztichla jako myška, a když Armin takto upozorněn k ní vzhlédl, podíval se do velikých, modrou vroucností plápolajících očí, na něho upřených tak toporně, že se musely chvíli pamatovat, než nabyly obvyklého vidu. Nebyla-li to vyložená adorace, potom by Armin věru nevěděl, co jiného.

Někdy měly tyto úporné pohledy cosi až páčivého, cítil je na své tváři tak neodolatelně, že musel pohled opětovati, jako právě teď, jak tu sedí pospolu v horké noci májové. Nebylo pomoci, musel si prstem podržeti řádku ve své četbě – anglicky četl těžce –, sic by neměla pokoje.

Ale tentokráte nedošlo k jeho vybídavému úsměvu, jímž dával jí dovolení přiběhnout, pověsit se mu na krk a usednout mu na kolena.

Mlčky vrátili se každý k svému, ona k jeho prochozené patě, on pak k svému Bibliophilovi, který přinášel článek obsahu pro Armina Freye svrchovaně zajímavého.

„Od redakce“ zněl nadpis článku typograficky nápadně upraveného a pod tímto titulem pravilo se:

„V lednovém čísle The Bibliophile přinesli jsme pod záhlavím ‚Dvaačtyřicátý a poslední výtisk řádového Statutu sv. ‘ zprávu o koupi nového amerického sběratele ve Filadelfii, jemuž podařilo se za nesmírnou cenu 80 000 dolarů koupiti dvaačtyřicátý exemplář Statutu řádu sv. Ducha. K této zprávě došel nás komentář ze strany v kruzích znaleckých co nejváženější, jejž tuto nezkrácený klademe.“

Komentář znalce co nejváženějšího byl skutečně zdrcující. Vypravoval, kterak unesen zprávou o novém, senzačním nálezu a ještě senzačnější ceně za něj zaplacené nelitoval zámořské cesty, jejíž každou mílí jeho již doma oprávněné pochyby jenom vzrůstaly. Ale pochyby tyto ukázaly se potud neoprávněnými, že Mr. Stauntonem mu s největší ochotou předložený drahocenný Statut je nade vši pochybnost pravý a že cena za něj zapravená byla by nepochybně přiměřená, kdyby byl skutečně dvaačtyřicátý a poslední, ale má tu vadu, že jest jedenačtyřicátý a předposlední, a že dosavadní jeho majitel jistě se asi velmi podiví, až se doví, že se v jeho majetku už nenalézá, neboť jest dále nepochybno, že tento gentleman, který za něj zaplatil svým časem dvacet tisíc, neprodal by jej ani za osmdesát, a nejméně za předstírání, že je to poslední postrádaný výtisk slavných Statut. Pisatel netajil se svým míněním vůči Mr. Stauntonovi a pán tento sám vyslovil s uznáníhodnou chladnokrevností názor, že tedy exemplář, který má před sebou, byl dřívějšímu majiteli ukraden, kterýžto názor pisatel, vzdávaje ostrovtipu Mr. Stauntona příslušnou čest, prohlásil za pravděpodobně nepochybný. Mr. Staunton zachoval se nejen chladnokrevně, ale vůbec obdivuhodně, ihned učinil cestovní dispozice a druhého dne odjížděl s pisatelem a ovšem i se Statuty sv. Ducha do Londýna. Vykonali společně návštěvu u lorda Kenslye, který nechtěl věřiti svým uším a potom svým očím, jimž však byl nucen dáti za pravdu, poznav na první pohled předložený exemplář Statut za svůj majetek. Všichni tři pánové vydali se ihned do knihovny a jejich úžas, vyjma pisatele, byl nemalý, když nalezli ve skleněné skříni na místě, o němž očekávali, že bude prázdno, ležeti Statut sv. Ducha, o němž by nebylo pochyby, že jest čtyřicátý druhý, ač ovšem je-li pravý. Pisateli stačilo ovšem jenom zběžné prohlédnutí, aby věděl, na čem jest – že má v rukou falzifikát, který jest jako imitace dílem geniálního mistra, jediného na světě – pokud se vazby týče, méně bezvadný jest ovšem tisk. Ale vazba jest nádhernou prací od Évova originálu nerozeznatelnou a zůstala by jí, kdyby nebylo tiskových chyb, jimiž se falzum hemží. Srovnání obou exemplářů oba sběratele v tom ihned přesvědčilo. Podvod byl zjevný. Pravý exemplář ukraden a na jeho místo položeno do vitríny falzum. Pisatel poznal sice ihned, kdo je umělcem tohoto mistrovského díla, ale odhodlal se k poslední zkoušce, a sice čichem. Nemýlil se. Dal přivoněti i oběma sběratelům, kteří nato udělali dlouhé tváře. Na dotaz, čím je padělaná vazba cítit, dostalo se mu odpovědi, že novotou, a na druhou otázku, čímže ještě, odvětil lord Kensly po krátkém vzpomínání, že – „kočičími výměty“, a k tomu se Mr. Staunton ihned připojil. Pisatel gratuloval oběma pánům ke skvělému jich čichu a vysvětlil jim, to že je také nejneklamnější tovární známka falzátorova, který impregnuje marokén svých „antických“ vazeb mořidlem, jehož úhlavní součástí jest látka právě jmenovaná, čímž dodává svým marokénům vzhledu od pravých antických naprosto nerozeznatelného, ale také zápachu na léta.

„Cecile Terried,“ řekl si Armin na tomto místě své zajímavé četby, „nikdo jiný nepsal tento článek než on, můj spolužák, neprofesionál v Paříži na knihvazačské akademii a jediný můj důvěrník!“

Když o těchto věcech sepsán tajemníkem Kenslyovým stručný protokol a podepsán všemi účastníky – vyprávěl konec článku –, učinil Mr. Staunton lordovi nabídku, že mu vrátí jeho majetek, obdrží-li mistrovský falzifikát v náhradu. Ale lord Kensly vyslovil náhled, že oba, pravý i nepravý Statut sv. Ducha, dostanou se na nějaký čas do soudního depozita, a dal kustoda svých sbírek neprodleně zatknout.

K tomu připojila redakce poznámku, že sdělení jejího váženého spolupracovníka v kruzích odborných způsobí jistě náležitou senzaci a že přiměje nos asi tak mnohého amatéra k bližšímu styku s marokény jeho sbírky.

Pan Armin Frey měl pro dnešek dost svého Bibliophila; tak dost, že povstal od stolu s hlasitým povzdechnutím, tak hlasitým, že až na ně odpověděl kocour Tamerlán karakteristickým zabroukáním, jakým ozýval se na každé hlesnutí Arminovo, ať byl kdekoliv. Od té doby, co přivedl Žofku, byl jejím nerozlučným kamarádem.

Armin zavadil o Tamerlána, svého spoluviníka při výrobě marokénu, prázdným pohledem a vydal se na promenádu komnatou v hlubokém zamyšlení.

„Pán nás nevidí, Tamarijánku,“ hovořila Žofka, „už se na nás ani nepodívá!“

Ale Armin vykračoval dále z kouta do kouta a občas si hvízdl, což nedělával než v nejtěžších starostech.

Prozrazení Blumenduftova podvodu samo nehnětlo jej z celé té záležitosti nejvíce, proti možným a pravděpodobným trestním důsledkům, dojde-li ovšem k nim, to měl za jisto, je dostatečně kryt reversem podepsaným od Blumendufta, zákazníka vazby, prohlašujícího a dosvědčujícího, že pan Armin Frey uvázal se v tuto uměleckou práci teprve na čestnou záruku, že jeho výkonu nebude zneužito k nějakému podvodu, v tom případě však, že by se to stalo, má pan Frey právo proti zneuživateli veřejně vystoupiti. Víc trápilo jej, že zpráva londýnského měsíčníku projde celým světem a že bude navždy veta po krásných obchodech s Blumenduftem…

Nejvíce však hryzlo jej strašné nedopatření, jehož se dopustil tím, že nerevidoval text Statut, tiskové chyby, uvedené v článku Terriedově, byly opravdu strašné, z tohoto Freyova opomenutí bude mít Blumenduft při veškerém svém zoufalém vzteku radost, přestože tyto chyby napáchány při sazbě v Bardějově.

– E’ so gschaiter Mann – šklebila se z temného kouta komnaty na Armina bradatá maska Blumenduftova – červotočivé dírky spravuje, ale tiskové chyby nevidí!

Ale triumf zůstane v tomto sporu, jejž za kriminální považovati mu ani nenapadlo, přece jenom po boku Armina Freye, jenž se až dětinsky těšil na to, kterak Cecilu Terriedovi, tomu králi znalců v oboru bibliofilie, vytře zrak.

Není příčin k žádné sklíčenosti, naopak, spíše přiblížil se okamžik, ve kterémž zaskví se geniální umění jeho před celým bibliofilským světem v celé své nezkrácené záři. Poví Mr. Terriedovi, zač je toho loket.

Přizná se mu, že vazba domnělého čtyřicátého druhého exempláře Statut pochází skutečně z jeho dílny, ale dokáže mu také, že je tak pravá jako vazba na exempláři lorda Kenslye, neboť i ta pochází z jeho dílny. Poněvadž však tisk je autentický – ježto je to makulatura nalezená šťastnou náhodou na půdě státní tiskárny a šťastnou náhodou brokantérovi prodaná bez potuchy muzejní její ceny, byla ovšem bez tiskových chyb –, uznává Mr. Terried i vazbu za autentickou. Tím odhaluje podepsaný – Armin už zase seděl u stolu a psal svou odpověď ve francouzském jazyce – celý znalecký švindl páně Terriedův a celému světu bibliofilskému jej dává napospas. Podepsaný sám nikdy neprohlašoval o vazbě, že je pravá, naopak má v ruce revers, který jej opravňuje veřejně jmenovati svého zákazníka, kdyby on s takovým tvrzením soukromě či veřejně vystoupil. Aby byl čist veškeré spoluviny na tomto podvodu, používá tohoto práva a jmenuje jej; je to:

)

Aby pak ušetřil všem majitelům a sběratelům antických knih čichání k marokénovým jich vazbám, aby zabránil zneužívání jeho díla po jeho smrti, uvádí tuto seznam všech svých stylových a antických imitací prozatím v marokénu, jejž zajisté připravuje způsobem od pana Terrieda naznačeným a jemu známým jen proto, že býval s podepsaným za dob pařížských v důvěrně přátelských stycích.

Seznam tento sepsati odložil nazítří a jeho potěšení z poprasku, jaký způsobí v kruzích amatérských, bylo nesmírné. Byla to rozkoš dvojité jaksi pachuti hérostratské, předně z činu a potom z jeho škodolibého prozrazení.

Konečně už může přestati s výdělky tohoto druhu, má už dosti pro sebe, pro jednoho, a třeba-li, i pro dva…

Nyní si teprve všiml, že také Žofka je zabrána psaním tak hluboko, že až čelo vraštila a hrotem jazyku rty omývala.

Ano, před chvílí mu šla mimo sluch její slova, pronesená k Tamerlánu:

„Když pán, tak my taky, Tameráčku!“ a chytrý kocour, který nikdy nezůstal na své jméno dlužen odpověď, brouknutím přisvědčil.

Psala ještě stále vzdychajíc jako pod nejtěžším břemenem a neměla ani tušení, že jest pozorována. Aspoň tomu nic nenasvědčovalo.

Psala tužtičkou, patrně velmi tvrdou, namáčela ji pořád do otevřených úst pod jazyk.

„Co to píšeš, Žofka?“

„Milýmu!“ odpověděla bez rozpaků, ano i s jakýms nápěvkem chlouby.

„Jak to, milýmu?!“

„Tak, milýmu… dávám mu kvinde!“

„Tak, a to teprve teď? A tos ho měla dosud?“

„Kdypak jindy?! Vždyť až dosud byla jsem tu pořád jenom na vyhazovu.“

Pan Frey zbystřil sluch.

Slyšel od své Žofky poprvé za ten půl roku, co byli spolu, nepokrytý projev utilitarismu a první triviálnost. I hlas byl jiný, urputný, připadalo mu, že z ní mluví najednou cosi jako ze služebného děvčete, které za účelem zlepšení svého postavení skrytě hrozí výpovědí. Pokus o jasno v jich poměru byl přirozený, ale rozlaďoval jej. Jinak správně vytušil, že není jejím prvním dobrodružstvím, ale že by se dělil, už pouhé pomyšlení…

Ale kdy? Vždyť neměla ani příležitosti.

„Poslyš, Žofka, a kdy jsi s ním naposledy mluvila, s tím člověkem?“

Byla tak dotknuta tímto dotazem, že až rty pokroutila.

„Ráčejí dovolit, snad si nemyslejí, že bych mohla být taková… Od těch dob, co jsem tady, ani okem jsem ho nespatřila.“

Jindy Žofka Freyovi vykala, jenom ve chvílích nedorozumění mu onikala, což mělo být zdůrazněním jejího služebnického poměru k němu.

„Ukaž, co píšeš, dej sem!“

„Ne, to je soukromá korespondence, na to neračte mít právo!“ a její modré oči blýskly vzdorem.

„Povídám, dej sem, sic ti ukážu, mám-li na tu tvou soukromou škrábanici právo!“

Ale v tom okamžiku byl ze Žofčina dopisu milýmu chuchval, ale v témž okamžiku držel její pěst s dopisem ve své hrsti.

Musel ten lístek mít stůj co stůj, svíral její dolíčkovatou ručku železně, a snad právě tak krutě držela jej za hrdlo – žárlivost!

Ano, žárlivost, na tuto – tuhle děvku, která mu byla – proklatě – nad všechny princezny světa!

Vylamoval jí z pěsti jeden prst za druhým nelítostně, ačkoli vzdychala jako kdysi pod jeho ranami, jimiž ji chtěl od sebe vytlouci.

Přitiskla hořejší zuby dosti citelně na jeho kotníky, ale skousnouti se neodvážila. Kladla opravdu odpor až do posledního okamžiku, ale konečně jí vzal zmačkaný papír zpod malíku snadno.

Nějak zcela mimořádně pohněvána prchla Žofka za svůj paraván u okna.

„Muj nejdraší Faninku!“ začínal dopis.

„Byval byval ale už nejsi. Co jsi mislyš co pak mě to nevěříš?? Tak já muším teda přestat tobě psát snad to potom budeš věřit. Nejdraší Faninku, neočekávej ode mně už žádni jini dopis než tendlec a ten je poslední máš to marno mezi nami je navdicky konec. Vkazuješ mně po Anužce že si mně chceš vzít já se vdavat nemislim tejkonc. Nejdraší Faninku nemaš mně co odpouštět, ja sem jse proti tobje ničimš neprovinila to Jsi mužeš mislit že gdiš sem jse tenkrade nedostavila a gdiš sem přes pul roku nedostavila že se odtichčas přihodilo se mnou mnoho vjeci a gdybi sme Jse vzali tak bys mě vytikal a nic byjsi nedbal na žádní vodpuštěni a nic uš mně takoviho neskazuj ja sem Anužce řekla že zni nebudu do smrti mluvit estliže mje s nečim ještě příde, Ja to nepotřebuju mně nic neschazi mam se jako milostpaní už tejť a snad tou nevjestou Ježišmaria taky jednou budu a dibich ani nigda nemjela býti raděj do vody než nazpátek…“

Tu Žofčin dopis prozatím končil.

Ó Žofko Pečulíková, kéž bys jej nikdy nebyla psala, a „gdiš“, kéž bys jej pečlivě ukryla před očima pan Freye, neboť nemáš ani tušení, jaks byla blízko tomu, státi se „Ježišmarja tou nevjestou“, a do jaké dálky se tento cíl touhy tvé zas odsunul, když „ženich“ dopis přečetl. Když jej přečetl podruhé, octl se cíl ten dvakráte tak daleko!

A když se pustil do něho potřetí, tvářil se jen, jako kdyby četl, neboť měl určitý pocit, že jej pár modrých očí střeží v každém hnutí. Ve skutečnosti běželo mu o to, jak se chovat a co říci, neboť v tom mžiku bylo mu jasno, že celý dopis je nastrojená komedie, aby se mu dostal do rukou i s tou „nevjestou“. Napadlo mu sice, že naivnost intriky odzbrojuje, ale když nasucho spolkl, ani to jí neušlo, polykal cosi hnusu tuze podobného, neboť prostota je snesitelna, jenom nebere-li péra do ruky.

Přišlo mu z toho všeho jaksi falešně zívnout a ještě do toho zívnutí zeptal se mimo své i její nadání:

„Není starý Václav tvůj strýc či nějaký příbuzný, Žofko?“

Zeptal se bezelstně, pouhým vnuknutím okamžiku.

To nebylo, co Žofka čekala, odpověď došla také teprve za chvilku.

„Je, ale tuze dalekej,“ a ještě za chvíli:

„Ten o ničem neví.“

Armin se usmál nahlas své mimoděké domněnce i jejímu potvrzení a položil dopisek na stůl, řka:

„Tak si ten dopis dobře rozmysli, Žofičko, zítra si o něm ještě promluvíme!“

A spěchal zhasnout, aby nebylo na něj ani na ni vidět, ale zahlédl ještě její vzdorně nakrabatěné rty.

Sotvaže byla tma, dostavovaly se přímluvné a Žofii shovívavé myšlenky. ) nebyl býval ani psán.

Že zatlačil aféru se Statuty sv. Ducha úplně do pozadí, už to nasvědčovalo jeho závažnosti pro osud Arminův, a čím více se namáhal, aby soustředil své myšlenky na Bibliophila, tím více zaměstnával se tím, kterak to navléci, aby se přesvědčil o skutečné podstatě Žofčiny náklonnosti k němu.

Nenadál se – jak brzy a jaká bude mu poskytnuta k tomu příležitost.