Turbina

Rudolf Vážka vyšel z divadla na nábřeží všecek zdrcen.

Nenadál se takového výsledku od vystoupení slečny Ullikovy ani ve snu.

Vážka byl přesvědčen, že Tynda podá hlasově a pěvecky výkon skvělý, i kdyby nakrásně herecky pohořela; soudil tak podle zkoušek, nevynechal ani jedinou Tyndinu scénu, aby ji neslyšel. Že však nedostala ze sebe ani jediného tónu, ona, která měla dosti hlasu a dechu pro Elsu i Ortrudu, což ostatně skvěle za jeho vlastního průvodu dokázala, to na vlastní uši slyšel, či vlastně na vlastní oči viděl!

A ještě v poledne o zkoušce prý Boguslavská, zamknutá ve své garderobě, naslouchajíc zpěvu Tyndinu, vzteky šátek o zuby roztrhala! To nebyl sukces, to byl exces, a Vážka rmoutil se z toho velice a děsně se mrzel na hrdopyšnou, v každém počinu tak bezpečně jistou Klementinu Ullikovou, že jí v nejrozhodnějším okamžiku nervy vypověděly – ačkoli nebylo se, venkoncem vzato, čemu diviti. Postaviti se takhle zpracovanému a zterorizovanému hledišti, na to bylo zapotřebí čivů kolikátou již horkou lázní jeviště zocelených, připraví-li se debutantce takové propadliště, tuze snadno se do něho poroučí!

Vážka želel Tyndina zmaru především jako muzikant, jako umělec, který nezažil dosud většího hudebního štěstí nad její zpěv, který z nejbližší blízkosti slyšel šuměti dech jejích ňader při tvoření nejvyšší krásy, jakou kdy poznal – tónu jejího hlasu.

Ovšem – ovšem!

Ovšem že v nejtajnějším úkrytu jeho duše žhavěl stále onen nezhasitelný už asi uhlík, rozdmýchaný v nezapomenutelné hodině, i nestačil jej zasypávati popelem nejtrpčího zklamání, krutou nelítostí Tyndinou tak houfně nahromaděným.

A u všech všudy, přesto bylo mu jí děsně líto, plavovlasé Tyndy-Elsy, když jako podťata klesla Telramundovi do náruče.

Ten obraz mu pořád nešel z mysli a vedl jej stále blíž k zadním, jevištním vchodům do divadla. Tu se z prvních úst doví, jak to vlastně s ní dopadlo a dopadá.

Za jevištěm nahodil se zrovna ke konci prvního aktu opery, opakovaného od druhé scény, a byl svědkem neslýchaného triumfu paní Boguslavské, opět a opět vyvolávané obecenstvem na vrchol rozjařeným, kteréž nemohlo se nabažiti toho, aby ji vždy a vždy vidělo s ohromným věncem v rukou, opatřeným jedinou širokou stuhou, hvězdnou to vlajkou severoamerickou.

Tento věnec byl ostatně největší pikantností večera, všechny referáty se o něm nazítří zmiňovaly; ústní dodatek hned ještě v meziaktí o představení rozšiřovaný věděl, že věnec měl původně ještě jednu stuhu, a sice červenobílou, tu že prý dárce vlastníma rukama odstranil, poněvadž na ní bylo jméno slečny Tyndy Ullikovy.

Tu legendu slyšel Vážka ostatně hned v zákulisí, ale to nebyla zpráva, o niž stál. Leč nebylo ani třeba ptáti se po nebohé Tyndě, uprostřed ruchu k druhému, značně zpožděnému aktu opery nastala sháňka po povozu pro slečnu Ullikovu, nemalým přičiněním divadelního lékaře tak zotavenou, že bylo lze pomýšleti na dopravu do domácího ošetřování, a to raději dříve než později, aby se ta dáma co nejrychleji dostala z ovzduší, v němž utrpěla takový otřes, zvýšený ještě setkáním s její rozlícenou učitelkou, kterou musel doktor bezmála už nezdvořile poprositi, aby garperobu opustila.

Jak se stává, nebylo nahned nikoho, kdo by povoz objednal, a když se konečně kdosi neb kterási vypravili, vrátili se s nepořízenou, že není ani fiakru, ani drožky široko daleko. Ukázalo se znenadání, že záležitost slečny Tyndy jest z nejposlednějších, o kterou by se někdo ochoten byl starati.

Toho zželelo se korepetitoru Vážkovi, takže se inspicientu nabídl, že pro povoz doběhne sám, ukázalo se, že jej funkcionář ten chtěl právě požádati, poněvadž tu překáží zrovna tak jako ta padavá slečna.

A v půlhodince nato vložili Vážkovi do lokte rameno slečny Tyndy, i odváděl si ji v kostýmu Elsy – bylať tak z domova přijela – do drožky, jíž dal přednost před fiakrem z důvodů čistě soukromých. Toliko divadelní paruku s kolosálními pletenci barvy slaměné zůstavila za sebou.

Divadelní lékař uložil mu, aby slečnu neopouštěl, dokud ji neodevzdá přímo panu otci, neboť jedná prý se o dosti značný šok, a proto Vážka mohl se odvolati na tento příkaz, když jej slečna Tynda zapřísahala sepjatýma rukama, aby ji nechal odjeti samotnu.

Prosbu rukama sepjatýma tak, až zalomené klouby praskaly, opakovala Tynda ještě v kočáře, když skladatel se pokusil promluviti na ni, snad aby ji potěšil či bůhví z jakého jiného důvodu.

“, aniž řekla zač, ježto bylo dosti zřejmo, že za to, aby mlčel. Vyhověl jí, neboť slyšel dosti; byla stižena takovým chrapotem, že až sípěla… Nebyla s to, aby pověděla tři slova, aniž by odkašlala, jako v nejprudší angíně.

Ponechal ji tedy její bolesti, jíž se oddávala bezuzdně, ležíc v koutě nevalného kupé a tisknouc do očí prsty, až se prohýbaly. Když za dlouhé smutné jízdy do svatopetrské čtvrti zvědavé svítilny pouliční jedna po druhé do drožky nahlédla, zdálo se Vážkovi, že mezi překrásně štíhlými a končitými prsty jejími prýští slzy.

Mlčel zkroušeně a díval se na ni jako fanatický věřící na modlu, která selže hned při první příležitosti, kdy se očekával od ní s neomylnou jistotou ohromný zázrak.

Venkoncem vzato – Rudolf Vážka dožil se ohromujícího úžasu, slyšel slečnu Tyndu Ullikovu úpět a viděl ji plakat.

A jak plakat! Bezmocně, neutajitelně, křečovitě, až jí hruď i s jejími lokty na ní skákala.

Byl sklíčen a do značné míry – rozčarován.

Nastaly však ihned nové, netušené události a okolnosti, kteréž způsobily, že Rudolf Vážka do nejdelší smrti nezapomněl na tehdejší jízdu se slečnou Tyndou.

Už to, že ulice před Papírkou byla policejním i vojenským kordónem uzavřena.

Pustili dovnitř kordónu drožku teprve po delším vyjednávání, ale přivolaný policejní revírník nikterak nechtěl dovoliti, aby slečna vystoupila. I kdyby prý tady tisíckrát bydlela, nesmí dovnitř, všichni obyvatelé vily a všech budov Papírky jsou beztoho vystěhováni a místnosti vyklizeny pro nebezpečí životům a majetku hrozící.

Tynda jako bezduchá velikýma očima zírala na kaluž vody valící se sem průjezdem vily a patrně nebyla s to, aby soustředila svou pozornost na hlavní věc.

Hasič, otírající pochodeň o dlažbu, stál jí přitom za pohled, ovšem zmatený a všeho chápání prázdný, a policejní úředník musel jí dvakráte opakovati, že spadla za vilou na ostrově věž, to jest ne celá, ale přední její zeď, odshora až dolů, a dodal podruhé, že jsou oprávněny obavy, že zbytek zdiva bude následovati, než se jí vrátila duše zase do zraků a než pronesla slova:

„A co tatínek?! Pro všechno na světě, je živ a zdráv?!“

To už ani nezasípěla, ale zašeptala.

Úředník ujišťoval ji, že se panu císařskému radovi nestalo ni nejmenšího, ale počínání svrchovaně rozčilené, šeptající dámy v kostýmu staroněmecké princezny bylo takové, že nezbývalo než poslat strážníka pro pana císařského radu, aby se přesvědčila.

Přišel ve vysokých rybářských botách inundačních, zachovávaje i v těchto, a zvláště v těchto vážných, ano katastrofálních okolnostech výraz neotřasné důstojnosti; změkl však, vida svou dceru.

„Ano, ano, děvečko drahá, naše stará Papírka je ta tam, a také je ta tam nová strojovna, je pochována pod sutinami přední zdi věže, vyplnily celé rameno,“ a pan rada ukázal na vodu sem se řinoucí jako nejdůležitější úkaz katastrofy.

„To však půjde ihned nazpátek, jen co se námor vody v ucpaném rameni nazpátek zase vyrovná,“ vykládal dále pan císařský rada docela po způsobu prostých lidí, kteří v nejhroznějších chvílích životních mají zřetel i slova pro vněšnosti a podružnosti.

Pan císařský rada však malíkem zamáčkl cosi v koutku oka, a líbaje vroucně svou dceru, docela slyšitelně dýchl dvakrát nosem, a ukazuje na haldu velkopanského nábytku a svršků, složenou venku těsně před vilou – mimochodem řečeno dosti nerozumně, ježto takto nebyl zachráněn před zničením, kdyby bylo vile hrozilo –, pokyvoval jen hlavou, nejsa mocen slova, vyjma jediného:

„Žebráci!“ a to mu překazilo vzlyknutí, či lépe řečeno – vzlyknutíčko.

„A co strýc?!“ zašeptala Tynda.

„Ubohý strýc Armin!“ zalkal pan císařský rada. „Toho právě hledáme, a myslím, že už nenajdeme, je jisto, že ve zřícenině ho není, Václav i se synem prohledali všechna patra co nejbedlivěji, zadní schody zůstaly neporušeny a ve všech patrech svítí světla, ale po strýci ani stopy, není-li v sutinách či pod nimi. Ale dceruško drahá, to si všechno nepřipouštěj, sem nemůžeš, pan Vážka bude tak laskav a doprovodí tě k Máničce“ – bylo to poprvé od jejího sňatku, co zas vyslovil její jméno – „tady zůstat nemůžeš, o mne se neboj nic, kolega císařský rada inženýr Nábělek tvrdí, že už ani cihla se nehne, ačkoli by bylo pro mne lépe, kdyby mne nějaká na jeden ráz zabila. Ale to se nestane – dám na sebe dobrý pozor – sapristi! – aby se neřeklo, že se starý císařský rada Ullik vyhnul zodpovědnosti za to, co se stalo, a všem ostatním následkům!“

Poslouchala-li Tynda, či neposlouchala, rozuměla-li, či nerozuměla?!

Stála tu jako zkamenělá ve své bělostné říze Elsy Brabantské, přepásána těžkým pukléřovým pásem, na ramenou mající moderní plesovou pelerínu s labutěnkou, prsty pravice na rtech, a zírala přes střechu vily do vrcholů odvěkých rozkladitých stromů vzadu na ostrově, vyrostlých téměř až nad střechu Papírky, osvětlených zdola rovněž pochodněmi. Větrem, který se setměním vzrostl, větve ve volném adagiovém tempu taktujíce ukazovaly střídavě stříbrnou spodinu listoví i jeho jasně zelený líc při pochodních tak svědomitě jako při večerních červáncích a hrotitý stín střechy chodil mezi vrcholky stromů sem tam podle toho, jak tam po ostrově s pochodněmi běhali.

Z pozadí vily zazněl signál hasičské trubky a pan císařský rada končil právě svou ukájivou řeč k Tyndě a všem, kdo kolem slyšeli.

„To se nestane! Ostatně neměj strachu o tatínka, je tam vzadu kolega císařský rada Nábělek, místodržitelský rada, dvorní rada a oba vládní radové. Odpusť, musím se vrátit a ty požádej Máňu, aby tě nechala u sebe na noc.“

A pan císařský rada vracel se tak k ostatním radům a k dějišti své osobní a rodinné katastrofy s toutéž důstojností jako do důležité schůze, z níž byl vyvolán na chvilku a na slovíčko.

Tynda poslechla jako stroj i odcházela provázena Rudolfem Vážkou, jejž sama vedla, neboť přirozeně nevěděl, kde bydlí sestra slečny Ullikovy.

“, jež mu dala ještě na chodníku před domovními dveřmi.

Přijal ruku podanou mu na rozloučenou, ale doprovodil ji ještě po schodech až k doktorovic bytu, aniž si toho všimla či o tom věděla.

Rudolf Vážka se potom vzdálil dovnitř Prahy, v jejíchž ulicích prochodil celou noc, aby se zbyl strašných dojmů toho večera z obou katastrof, jichž očitým svědkem se byl stal.

Avšak Tynda nenalezla klidu ani u Zouplnů, neboť v jich domácnosti nemohl býti tenkrát vítán žádný, jakýkoli, třeba sebedražší host. Neboť právě jim přibyl nade všechno nejdražší, docela malounký a nahounký hošíček, a jak ujišťoval lékař k tomu povolaný, nedosti na tom, ještě jeden je na cestě, není-li to sestřička…

Za těch okolností dr. Zouplna, bláznivý strachem a radostí, nemohl a také nebyl s to věnovati Tyndě ani půl minuty.

„Já vím, já vím! Vím všecko!“ ujišťoval překotně dříve, než dostala ze sebe tři slabiky, „ale pro všechno na světě buďte zticha, Mánička neví nic, ani toho nejmenšího, a nesmí slyšet ani slůvka; naštěstí už ležela, když se to stalo, a když ta rána otřásla celou petrskou čtvrtí, byla zrovna v největších bolestech a neslyšela nic.“

Přezíral úplně její kostým a o jejím vlastním neštěstí v divadle neměl potuchy.

A v druhé půlminutě poté odváděl ji starý Zouplna k tetičce Rézi. Právě se vrátila z divadla se strýcem, i uvítala svou neť otevřenou náručí i larmoyantním:

„Nešťastné dítě, moje ubohá Tyndičko, mělas ty dnes smůlu!“

Ale ubohá Turbina nepadla tetičce do přichystaného objetí, ale dříve než tetička k ní doběhla, na tom místě, kde stála, jako podťata klesla na kolena a ještě po kolenou udělala dva kroky kupředu, načež padla celým tělem na bok do bezvědomí, kteréžto v tom okamžiku pro Tyndu podle tetina mínění největší dobrodiní trvalo celkem bezmála čtrnácte neděl… Ještě téže noci musel strýc pro lékaře.

* * *

Čtrnácte neděl, to je čtvrt roku, a za čtvrt roku se přihodí víc, než se kdo nadá. Akciová společnost Turbina neměla tak zdravý organismus jako Tynda, i nepřežila svatojanský svatvečer ani o dva měsíce… Bylo to koncem července, když pan císařský rada B. Ullik, první a poslední její prezident, naposled opouštěl vilu na Papírce nedlouho po veřejné dražbě svršků tenkráte při poplašném vyklízení obytné budovy nerozmlácených. Nejzachovalejším z nich byl Tyndin Bösendorfer, poněvadž zůstal stát na svém místě, ten vydražil za peníz poměrně velmi levný hudební skladatel Rudolf Vážka; byl by jej koupil za každou cenu, bylť si vypůjčil trojnásobný obnos, než jaký při dražbě zaplatil.

Výnos této dražby byl tak jediným aktivem, jež si bývalý dvorní dodavatel, nyní pouhý pan císařský rada Ullik, z Papírky odnášel. Tento inventář byl jediným, co zachránil pan rada ze dvojího svého konkurzu, jímž se současně prokousati musel, jeden úpadek stihl jej jako šéfa a jediného už majitele firmy B. Ullik a spol. (svou ženu revizor dr. Zouplna energicky a beze ztráty jejího podílu zavčas z firmy vysekal) a druhý jako hlavního a největšího akcionáře Turbiny, který do jejích papírů vložil celé své jmění.

Starý Nezmara těšil se na ten okamžik, až se pan císařský rada postěhuje, jako malé dítě a od samého poledne cpal dýmku za dýmkou, aby mu neušlo zadostučinění z toho, až pan císařský rada naposled půjde kolem a jej, Nezmaru, zastane s hořící lulkou, pro kterou se ho za své hrůzovlády na Papírce tolik naproháněl, kde jej jenom dopadl.

Aby se pan císařský rada tak na něho utrhl jako zastara: „Václave, co to zas vidím! “, to by od starého Nezmary uslyšel jeho mínění!

Ale i v tom případě, jestliže se pan císařský rada nesplete, má starý Nezmara ještě jedny kleště v ohni a těmi jej štípne na rozloučenou za všechen med, co od něho užil za těch pětatřicet let svého otročení na Papírce.

„Dovolejí a odpustějí, pane císařský rado!“ řekne a zastaví si ho zrovna na prahu. „Že jsem tak smělej! Jestlipak se voni ještě pamatujou, jak byli letos v zimě na mě zlej a jak mně slíbili, že pudu z Papírky na hodinu, jestliže tu dopadnou mýho Vénu. A zatrápený dílo, a podívejme se, a kdo to jde pryč z Papírky navždicky?! Inu, pan císařský rada. A kdo tady zůstane? Inu, starej Nezmara a mladej Nezmara, jeho syn! Nic za zlý, pane císařský rado!“

Starý hlídač Papírky byl totiž od správce konkurzní podstaty ustanoven za hlídače budov, výspy a různého bezcenného harampádí tu ještě složeného.

A opravdu, když pan císařský rada vypravil z domu napřed a na počkanou u vrat veřejného posluhu s nevelkým, ale elegantním kufrem, v němž složeno všecko, což jeho jest – toho posluhu musel mu Václav jako ještě naposled sehnat –, a když pan císařský rada nastoupil bývalým svým majetkem poslední obchůzku na rozloučenou, starý Nezmara podle své povinnosti v patách za ním, statečně dýmaje. Ale pan císařský rada ne a ne si ho všimnout!

Starý pán všecek byl zaujat a soustředěn, pohroužen v pozornost, kterou věnoval různým koutům a zákoutím druhdy svého království.

Nejdéle zdržel se před sesutým průčelím staré věže. Zachmuřeným zrakem navštívil všech pět poschodí v obnažených útrobách Papírky, dílny, skladiště a písárnu, kdež všude všechno ještě dnes stojí na svém místě; šestnáctku na trhacím kalendáři odtud zdola lze docela snadno přečíst.

Jeho kolega císařský rada Nábělek měl pravdu, kromě zřícené průčelní zdi, odříznuté hladce jako pilou, nehnula se víc ani cihla, vypadalo to jako rys průřezu celé budovy až na střechu, která zůstala celá.

Tam nahoru k čtyřhrannému oknu, bílými rámy z nejbaňatější střechy vyčouhlému, neodvážil se pan císařský rada pohlédnouti ani dnes naposled, aby se mu neukázala vlasatá hlava s bílými vlajícími kšticemi, vousem daleko z okna visutým a proklínající: „Běda vám, třikrát běda!“ jako tenkrát, když beran poprvé a nahlucho udeřil na jehlu k turbině.

Mráz pojímá pana císařského radu, když si vzpomene na to, jak viděl bradu a kštice svaka Armina naposled – při agnoskování jeho mrtvoly, nalezené již třetího dne po katastrofě. Původně myslelo se, že pan Frey leží na dně říčního ramene, zasypán sutým zdivem, a pan císařský rada vzhledem k tomu, že jeho svak měl v poslední chvíli u sebe, a sice ve veliké staré safiánové tobolce obnos nejméně šestačtyřicet tisíc korun, vypsal cenu čtyři sta korun tomu, kdo mrtvolu nejdříve objeví.

Dělníci zaměstnaní odklízením trosek mohli se ztrhat, ale hned po prohlášení odměny dostavil se k panu císařskému radovi starý Nezmara a zeptal se ho s dovolením a odpuštěním před svědky, co by asi dostal člověk, který by snad tu mrtvolu neobjevil, ale pověděl o místě, kde snad může bejt?

Když mu bylo ujištěno, že by takovému člověku připadla odměna celá, řekl starý Nezmara: „Tak teda dobrá!“ a připomenul pánům, pamatují-li se, že to utržené kolo turbiny s rámusem ohromným jelo až do večera a potom, když to spadlo, najednou jako když utne?

Pan inženýr, jejž předběžné vyšetřování o příčinách katastrofy prozatím zbavilo veškeré viny, ježto původ její ležel nepochybně ve vadné konstrukci strojů, zahraničnou strojírnou dodaných, pochopil ihned, kam míří, a poklepal si na čelo:

„Prosím vás, vy mudrci, jak by se tam mohlo něco krom vody dostat?! Podívejte se na to železné ohrabí!“ a ukázal na příčku železnými pruty až na dno přítočného náhonu sahající. „To by musel spadnout mezi ohrabí a komoru!“

„A snad, panebože, tak!“ namítl Nezmara, „shora musel spadnout, když nahoře není. A když tudíž nemůže nic tím ohrabím, tak prosím, s odpuštěním, že se ptám, co potom zastavilo tu jejich turbinu? A vostatně, co budeme dlouho mluvit, přesvědčíme se.“

Starý Nezmara svlékl se a slezl z nitra strojovny, kamením zle pošramocené, do komory s tyčkou v ruce, a když zas vylezl, zeptal se pánů:

„A co je tohle?!“

Byl to dlouhý bílý vous, jaký narostl jenom na jediné bradě na světě.

Začalo se pracovat s veškerým úsilím na zdvižení přelomené turbiny a o půlnoci byly všechny ostatní vousy a vlasy pana Armina Freye na suchu. Bylo nutno vyplésti je z korečků turbiny velmi opatrně, i dá rozum, že za takových okolností nebylo lze poznati pana Freye podle rysů tváře, vůbec –

„Popadl se s ní, s potvorou neřádnou, naposled jak náleží a důkladně ho seřídila!“ podotkl starý Nezmara.

Ostatní dělníci mu přisvědčili a zvážněli, ale když v křečovitě sevřených prstech nebožtíkovy pravice objeveno utopené kotě, dali se všichni do smíchu – surovci. To proto, že neznali Aristotela, jenž na komickém žádá „milý dojem“ a „neškodnou převrácenost“. Složky tohoto příšerného kontrastu nezasáhly ovšem jich útlocit z té prosté příčiny, že se nenalézal v inventáři jich duševních mohutností.

Ale událost tato rozmnožila proslulost Václava Nezmary ve farnosti svatopetrské a potom – dostal čtyři sta korun, což bylo pro starého vltavského piráta hlavní věcí.

Hlavní věcí pro pana císařského radu byla zas safiánová tobolka se šestačtyřiceti tisíci korun – té však při Arminovi Freyovi nebylo…

Tu rozbřesklo se panu císařskému radovi, že do nejzazší poslední chvíle se zesnulým jeho svakem bylo „to děvče“. Ano, Žofka to byla, která pádíc z věže, pokřikem způsobila první poplach ještě před neštěstím a přímo na komisařství pro policii běžela.

Dal tedy milý pan císařský rada předvolat Žofku Pečulíkovou. Ani jí nenapadlo zapírati, že ty peníze má, předložila úřadu dokonce i spořitelní knížky o nich, ale předložila také poslední vůli pana Freye, kteráž byla uznána za právoplatný testament, ovšem ne hned. Když skončily Žofčiny opletačky pro poplatky, bylo už na ní budoucího jejího spoludědice vidět všestranně.

Starý Nezmara ovšem panu císařskému radovi nepověsil na nos, že on to byl se svým Vénou, kdož důležitý ten dokument nahoře u pana Freye nalezl a své příbuzné donesl.

– Proklel nás, proklel! – pomyslil si pan císařský rada – ale sám zhynul v tom zápase! – vzdychl a zasmušil se velice a na dlouhou chvíli.

„Povídám, pane císařský rado,“ osmělil se starý Nezmara, vybafl kouř a odplil daleko do vody, „můžeme eště mluvit o štěstí, že to tenkráde spadlo samej večer, až po fajrumu, a že jsme nemuseli vykopávat zaživa pohřbený!“

Pan císařský rada neslyšel a již se déle taky nezdržoval. Poslední jeho pohled platil symbolu jeho zborcených a roztříštěných nadějí, přelomenému hřídeli turbiny, opřenému o stěnu nové tovární budovy…

– Inu, dělá svýho starýho mocnostu! – pomyslil si starý hlídač a dodal v myšlenkách:

– Můj zlatej, ty nemáš ani zdání, co bych já ti moh vypravovat, stálo by to za švandu, kdybych ti tak pověděl historii tejhle mříže pod oknem milostslečny Tyndy!

Potom pan císařský rada posmekl klobouk jako na odchodu ze hřbitova a vykročil.

Teď nastal dramatický okamžik Václava Nezmary!

Vybafl, odplil a spustil:

„Dovolejí a odpustějí, pane císařský rado, že jsem tak smělej –“

„Dobrá, dobrá!“ vskočil mu pan rada do řeči, „žádné řečnění, víte, že nemiluju mnoho slov, tady máte maličkost, kdyby mi bylo přálo štěstí, byl bych se o vás lépe postaral!“

A podával bývalému svému hlídači desetikorunu. Starý Nezmara přiložil svou dlouhou dýmku k patě jako zbraň i děkoval poníženě. Ba běžel dokonce otevřít vrátka železné hradby panu radovi.

Ten zastavil se ještě ve vrátkách, aby se pohledem rozloučil se svou vilou, do níž před třiceti lety poprvé vkročil jako mladý korespondent.

Pan rada zbledl, na prejzové střeše vily v parnu červencového odpoledne seděl klempířský dělník a oddělával z jejího hřebenu zlatá písmena jeho bývalé firmy.

B před jménem Ullik už bylo sňato.

Byla to vlastní poprava, vyslovená škrtnutím firmy z obchodního rejstříku…

Panu císařskému radovi rýplo v nose, ale ne, slzy mu nevyhrkly, naopak zasmál se lehce. A lehce – od té doby, co přišel o závod, přibylo mu jaksi tělesné svěžesti – přikročil doprostřed bosketu před vilou a z drátěného košíku bývalého vodotrysku vyňal – pryžový míč, který tu zůstal ležet nepovšimnut od té doby, co vodotrysk svou neúnavnou hru s míčem navždy dohrál. Míč skryl pan císařský rada do kapsy, ale že mu dělal velkou bouli, otevřel kufřík posluhou nesený i vmačkal jej tam. Byl tomu velice rád, že měl takový nápad, žádná památka mu nemohla být z Papírky milejší než tenhle míč. Co se naň jenom nakoukal ze své soukromé pracovny, na to jeho laškování a skotačení s tryskem vody, jemuž neustále kazil přímý vzestup udatně se bráně proti vyhození…

A hvízdaje si Trebizondskou princeznu překročil pan císařský rada práh kdysi svůj jako bankrotář, ovšem s úpadkem nezaviněným, ale přece jenom bankrotář…

Na nároží se ohlédl ještě jednou, klempíř na střeše se pustil už do U.

Pan císařský rada dohvízdal, vzpomněl si, že je toho jména – aspoň v Praze – poslední, neboť od dědice toho jména obdržel dnes z New Yorku dopis, že po bouřlivé plavbě šťastně přistál.

Že akciová společnost Turbina vzala za své, stalo se z velké části také proto, že Mr. Mour nesplnil svou přípověď a neupsal slíbený počet akcií. Přípověď ta ovšem byla vázána určitou podmínkou, ale přestože změnou věcí splnění této podmínky nyní záviselo výhradně na Mr. Mourovi, neměl se k ní nikterak. Nebylo brzy o tom ani nejmenší pochyby, jak by se k ní asi měl, kdyby Tynda byla zdráva, neboť třetího dne po nešťastné její Else odjel horempádem a se slečnou Tončou Fafrovou z Prahy navždy.

Ano, se slečnou Diviznou, a zasvěcená ústa ujišťovala, že jej slečna Divizna od onoho wagnerovského večera už vůbec neopustila, ústa nevymáchaná pak vypravovala, že zaslíbený její ženich, profesor Nykýšek, zajel za uprchlíky až do Terstu a že vyzval Mr. Moura na souboj po americku, následkem jehož prý se má ještě dodnes stále ještě zastřelit.

Kvůli úplnosti dlužno podotknouti, že na karlínskou faru nedošlo nikdy nic, z čehož by se bylo mohlo soudit, že poměr slečny Fafrovy k Mr. Mourovi se byl nějak jinak utužil.

Do Terstu přestěhoval se Mour proto, aby tu spíše než v Praze dosáhl svého cíle, to jest prodeje svého ve všech státech světa patentovaného vynálezu na záchranu ponorek, jež nemohou se samy od sebe vzmoci na hladinu. Chtěl toho dosíci prostřednictvím a vlivem svých pražských konexí, ale pokus ten, pokud se týče Prahy, založený na informacích naprosto mylných, docela selhal. Buď se Mr. Mourovi nepodařilo zjednati si tyto konexe, a když – tož ukázaly se naprosto bezvlivnými. Také si stěžoval na to, že mu v Praze odpíráno ono společenské místo a stupeň, na jaký si činil oprávněné nároky.

Ať tak či onak, jisto jest tolik, že když koncem týdne přijel pan císařský rada k jeho rezidenci, bohat různými naléhavými otázkami rázu komerciálního a konečně i soukromého, zastal již jen oba tělesné sluhy Mr. Mourovy, chicagského Plzeňana a černocha elegána, zaměstnané utahováním několika kolosálních kufrů na dvojkolém vozíku. Od nich zvěděl, že to, co provádějí, je závěrem stehování celé pražské domácnosti Američanovy, a když se pan rada tázal kam, sdělili ochotně, ale posměšně, že do Terstu. Od dalších dotazů pan rada upustil, poněvadž sluhové stávali se drzými. Na dopis do Terstu zaslaný panem císařským radou v zastoupení společnosti Turbina i jménem vlastním došla krátká odpověď anglická, z níž pomocí svého korespondenta pan rada vyrozuměl, že se Mr. Mour pokládá za příliš dobrého, než aby se stal společníkem porouchaných turbin, nebo cosi podobného, neboť korespondent překládal dost těžce. Podívejme se, o Tyndě ani slova, pomyslel si pan císařský rada už docela rezignovaně, neboť škandál s tou Fafrovic Tončou byl už veřejným majetkem.

S Mr. Mourem bylo po všem v každém ohledu a Praha mu také nikdy neodpustila ryze americký způsob, jakým se s ní rozešel. Způsob ten pokládán byl všeobecně za nezpůsobnější než anglický, a poněvadž naděje Turbiny nebyly jediné zklamané naděje, jež po sobě v Praze zůstavil, zbylo po něm v Praze ještě toho víc než trochu zlých řečí. Jeho takzvaná rezidence pronajata se vším všudy velké restauraci, kteráž, jak už bývá, dělala zpočátku velkolepé obchody.

Jest přirozeno, že když se slečna Tynda probrala ze své čtrnáctinedělní nervové horečky a když se ujala zas užívání svého taktéž uzdraveného rozumu a když na zvláštní dotaz zvěděla, že se krom Rudolfa Vážky nikdo po ní neptal, už se o Mr. Mourovi ani nezmínila.

Že mladý Nezmara pod okny nemocné, ležící u tetičky Rézi, prochodil celé půldny a všechen svůj čas, jejž nestrávil na vodě, to Tyndě nikdo nepověděl, ačkoli si toho teta tuze dobře povšimla a přečastokráte přehluboko se o tom zamyslila. S Máničkou si každodenně vypravovaly o tom, že tady zas byl a že zas dole chodí ten amerikánský sekretář.

Jistě by se byl s Tyndou sešel, když začala chodit na své rekonvalescentní výsedy do parku, kdyby nebyl zrovna v tu dobu sám ulehl, stižen jsa pozoruhodnou nehodou.

Seděl na člunu, tvrdě zíraje na splávek, když tu z voru už do vrat se ženoucího přiletěla rána, která Vénu shodila z člunu do vody hravě. Dostal železným hákem po hlavě, ani nehlesl. Ale neutonul, ačkoli mu bylo jistě velmi zle, když nemohl ani vzkřiknout!

Snažil se jenom, aby se udržel nad vodou, o padesát metrů níže seděl starý na druhém člunu a upravoval vlas.

Zočiv Véna svého původce, natáhl po něm ruku, ale nepozbyl vědomí dříve, dokud jej otec neměl na člunu. A ještě měl tolik duchapřítomnosti, že ukázal na vor. Otci nepotřeboval povídat, ten uhodl ihned, jak se věc zběhla; jenom se ještě podíval na firmu na poslední plti právě kolem bleskurychle uhánějící. Ostatně poznal i lidi na voru. Teprve potom počal omývati Vénu, padajícího z mdloby do mdloby přes všechno úpěnlivé napomínání otcovo.

„Véno, propánaboha, pamatuj se!“

Myslel tenkráte starý Nezmara, že syna nedoveze domů živého. Naštěstí slyšel Novák, nejmilejší kamarád starého Nezmary, lovivší o hon níže, jeho nářek a přivesloval úprkem. S jeho pomocí donesl Vénu na výspu a uložil ho v boudě. Kamarád zatím zůstal u raněného a starý Nezmara letěl pro doktora. Cestou stavěl se však také na strážnici a ještě téhož večera byli všichni tři voraři v Libni zatčeni. Dva z nich propuštěni, ježto se třetí přiznal, že on to byl, kdo mladého pána ťukl hákem, ale nerad. Při „házení šreku“ (kormidlování) nad jezem sesul se těžký hák, takže byl by málem spadl do vody, a bezděký původce zranění, chtěje hák zachytiti, navážil jej přes veslo tak nešťastně, že „ten mladej“ dostal tu „šupu“ přes hlavu.

Ježto rána Vénova označena jako těžké zranění, byl pachatel ponechán ve vazbě až do konfrontace s raněným, k níž došlo až třetího dne; dříve byly pochyby s Vénou, vydrží-li. Ačkoli bylo zkušenému vyšetřujícímu soudci při konfrontaci z velmi určitých známek jasno, že se oba neviděli tentokráte poprvé, zapřeli oba na krev. Komisař tázal se plavce, který chodil i stál s dříkem kupředu značně nachýleným, od čeho to má, a tázaný odvětil, že od toho, že jako kluk dlouho píchával vodu bokem (tj. opíral tyč o bok). Komisař chvilku se rozmýšlel, nemá-li použíti osvědčeného svého triku a vyzvati oba, aby si navzájem odpustili, neboť je-li mezi dvěma mladými lidmi této vrstvy „něco“, neodpouštějí si, ale upustil od toho, když si připomenul, že jeden z nich je nastávající inženýr.

Jeden na druhého nepověděli, a tak se stalo, že nahnutý plavec dostal pro těžké zranění, lehkovážnou neopatrností zaviněné, tři neděle.

Véna odnesl to pěti nedělemi, jež si odležel v nemocnici. Náhodou téhož dne, kdy si jej odváděl starý domů na Papírku, setkali se se – svatbou slečny Tyndy s Rudolfem Vážkou. Náhoda nebyla tak čirá, jak by se zdálo, starý Nezmara zúmyslně nastrojil, a to s úplným zdarem, tuto ostrou kúru na Vénu a šlo to nenápadně, neboť svatba byla vypravena od doktorů Zouplnů, kdež Tynda trávila od svého uzdravení. Nebylať pro nadějného komponistu partií tak docela špatnou, neboť excindační žalobou, výborně připravenou od dr. Zouplny, nyní pojišťovacího technika v pražské filiálce jedné z největších pojišťoven světových, byl jí vymožen celý její podíl.

Změna ve fortuně pana císařského rady Sapristi nijak nezmenšila účastenství veřejnosti na Tyndině svatbě.

Spíš naopak!

Svatopetrská věž by snad nebyla viděla u svých nohou většího shonu, ani kdyby namístě skromného, ale zářícího Vážky byl dupal k oltáři sám Mr. Mour, zářící jen svými brilianty a nejvýš ještě svými zuby.

Kdekdo přišel, nebo raději přišla, se podívat na tu společenskou událost první třídy – rozuměj ve smyslu zhrzeném! – což bylo patrno už na zevnějšku, v jakém se společnost dostavila.

Za jiných okolností byla by svatba slečny z Papírky bývala módní přehlídkou letních vycházkových kostýmů dam, kteréž se dostavily jen na pouhé ohlášení do kostela na gratulační kúru u oltáře; zkrátka, na slavnou podívanou byli by přišli i diváci slavně.

Té nebylo, když se vdávala Zouplnová, to byl sňatek víc než zpola tajný, bez oznámek, o šesté hodině ranní, a potom ta studentka nic nereprezentovala, kdežto Tynda!

Ovšem že její společenské postavení poslední dobou bylo jaksi hodně kompromitováno, jak podotkla paní dvorní radová Mukovská před kostelem, „ale to by byla všechno spravila svatba s tím Amerikánem, na tu bychom nebyly přišly s trhovkami na ruce, není-liž pravda, paní lékárníková?“ Paní lékárnice Potměšitá obzírla okolí i odtušila:

„Namouduši, jako bysme si byly řekly.“

„No, jestliže takhle také ke kostelu svaté Madeleine v Paříži chodí haute volée se dívat na svatby s taškami z trhu nabitými!“ podotkl pan dvorní rada, letošním rokem už také penzista.

„Tohle přece není mondén svatba, dovol!“ pohoršila se dvorní radová.

„Podívejte se, paní dvorní radová!“ zarepetila paní lékárnice. „Kolčovic děvčata přiběhly jen tak jak byly, v zástěrkách, to vypadá jako demonstrace!“

„Tak jak byly? Věřte mně, paní lékárníková, ty zástěrky s kapsičkami jsou parádní, ty vybraly z výbavy; tenhle výstroj jim dal víc práce, než kdyby byly přišly v klobouku, takhle ani nemusely vyklepat všechnu mouku z hlavy.“

„A přinesly s sebou tu pravou veselost mezi ostatní děvčata. Nepamatuji veselejší svatby ani o masopustě. To všechno slečny z pěveckého spolku.“

„To je úmysl, třebaže ne umluvený, kdyby si brala amerického milionáře, shořely by všechny závistí, ale že je to chudý muzikant, hoří všechny škodolibou nedočkavostí. Ta svatba má být patrně trochu škandálem naparfemovaná,“ řekla paní dvorní radová.

„Cožpak ty mladé dámy někdo lechtá? Toť už opravdová výtržnost. Pak se řekne haute volée. Kdežpak mohou husičky letět vysoko!“ rozhorloval se pan dvorní rada doopravdy.

Bylo také nad čím.

Slečny pískly hysterickým sborem ne jako husičky, ale jako houf vlaštovek k jihu kroužících, když zatáčejí, a skutečně houfem nahrnuly se kol rohu vpřed k chrámovým dveřím – nebylo pochyby, svatba Tyndina chápe se v tomto publiku – jako podařená švanda.

Po řídké, ale hlavaté dlažbě svatopetrské přirachotil první fiakr se svatebčany – teta Papauscheggová a strýc!

), vykřikla mladší Kolčová tak, že se tetinka Rézi zastavila na moment, aby věnovala slečně jeden ze svých Meduse odkoukaných, zdola nahoru jdoucích pohledů, a sebravši vlečku levicí, kráčela velebně dál.

Slečna Kolčová mohla děkovati pánubohu, že nezkameněla, ale ve chvíli udělalo se jí z tohoto jedovatého uhranutí tak nanic, že musely se sestrou odejít.

S nimi také vyvanul všechen k této svatbě nastřádaný humor ostatního dívčího světa, takže nyní s hlubokým odmlknutím přijal i zjev nevěstin, všecek zahalený v oblak bělostných závojů, dosti objemný. Kdyby byl býval přítomen Kolčovic smíšek, byl by jistě dal poslechnouti aspoň zlomek svého rozkošně rdoušeného smíchu, když Tynda, stojíc na stupátku, vahou svou nahnula celý fiakr. Naopak slečny z Varyta jako vyjeveny hleděly na tuhle Tyndu, která se tak strašně lišila od překrásné, ztepilé Tyndy z akademií Varyta…

Nezmarové nahodili se k svatbě, když už se ubírala z kostela. Véna ve své rekonvalescentní apatii šel dále, ale starý upozornil mladého:

„Heleť, milostslečna Tynda se nám vdává!“

To se právě nevěsta se ženichem v chrámových dveřích objevila.

– Co? Cože? – Véna skutečně si musel tuto otázku v mysli dvakráte opakovat – to? tohle že je Tynda?!

A co se potom v jeho mysli dále odehrálo, bylo velmi podobno probuzení z rozkošného snu ke skutečnosti, kterouž nutno přijímati tak, jak jest, zkrátka bylo to nejdokonalejším rozčarováním, jaké si jen mohl starý Nezmara pro syna přáti, ačkoli se tento výraz v jeho slovesném pokladu nevyskytoval.

Kdyby byla Tynda hlavničce podlehla, byl by zasáhl hlídačova syna zalézavý, hlodavý, hluboký žal, mrtva byla by žila v jeho srdci dále, ale tahle nynější živá Tynda ubila v něm bývalou Tyndu nadobro, a ne-li nadobro, tož ještě hůře, ubíjela ji každodenně. Kdykoli se totiž Véna sedě na loďce nebo na kládách zasnil do toho, co bylo, kdykoli mu vyvstala vidina nejintimnější Tyndy před očima vzpomínky, vždycky postavila se vedle ní Tynda dnešní skutečnosti s nesmírnými rozměry své tělesnosti, jakými ji překvapilo zdesateronásobené zdraví po její nemoci, a bylo po všech sladkých reminiscencích.

Tento dokonalý převrat, kterýž Vénovi vzpomínku učinil až nepříjemnou, projevil se zvláštním úkazem. Když Nezmarové zůstali jedinými obyvateli Papírky, tu za otcovy nepřítomnosti přestěhoval se Véna do bývalé Tyndiny ložnice a jeho lůžko stálo navlas na tom místě, kde stávalo její.

Nyní po Tyndině svatbě začal Véna zase noclehovati v rodné boudě na výspě.

Když to starý zpozoroval, zabručel si:

„Málem by ho byl tou tyčkou zabil, ale zdá se, že mu ji z hlavy vytloukl!“

V každém vzhledu to byla výhoda, neboť Véna začal věnovati pozornost konečně také jiným věcem než splávku udice, a když spatřil starý v jeho rukou opětně přednáškové archy, poznal, že je všechno zas na správných drahách, což potvrzeno i tím, že se Véna vrátil od lehké zas k těžké atletice.

Rudolf Vážka byl však v sedmdesátém sedmém nebi, neboť třebaže Tynda ve svém zevnějšku podlehla přeměně z květinové dřívější podoby své v plod druhu nejokrouhlejšího, její hlas, fenomenální její orgán, s opětným zdravím vrátil se jí v plnosti a svěžesti, nad níž paní Maynau užasla až k nejdrastičtějším výrokům své odborné hantýrky. Když pak učinila narážku na nutnost odtučňovací léčby, která by musela předcházeti opětnému jejímu pokusu o scénu operní, vzepřela se Tynda každému pomyšlení na jeviště co nejrozhodněji a tuto svou rezoluci opakovala vždycky, kdykoli jí někdo přišel s operní kariérou, a to stávalo se zhusta po jejích opětných koncertních a oratorních triumfech.

„Podívejte se na Boguslavskou, jak vypadá jako Markétka,“ odpovídávala Tynda na tyto podněty, „a já jsem o polovinu mladší než ona.“

Dodatek „a jsem už dnes taková!“ ponechala si Tynda pro sebe, když se několikrát stalo, že mu nebylo odporováno.

Spokojila se slávou nejznamenitější pěvkyně písní a oratorií, bez níž nebylo žádného onačejšího podniku toho druhu. Bylať to také píseň, kteráž se zas první ozvala po nemoci z jejího hrdla, když povolila několikadenním domluvám a lákání Rudolfa Vážky, vysedávajícího u ní za její rekonvalescence za krásných dopolední i odpolední v Městském parku u muzea, témž, kde ji poprvé viděl s mladým Nezmarou. Ani mu nenapadlo připomínati si nějak tuto aféru.

Dodá-li se, že píseň, kterou zas poprvé zpívala, byla její píseň, od Rudolfa Vážky jí věnovaná, nikdo se asi nepozastaví nad tím, že šťastný skladatel klesl k jejím nohám a že povstal zase jako její šťastný – ženich!

Svatba byla omezena, jak se samo sebou rozumí, jenom na nejintimnější kroužek – i při nejlepší vůli nemohl býti větší, než byl: Tetička se strýcem, jehož knír mohutněl více než kdy jindy, ježto mu jej malíř Panocha nikdy neuťal a také sám o ucho nepřišel, neboť je-li nutno zvláště podotknouti, že hned druhého dne po vyzvání ani ten, ani onen o souboji nevěděli, děje se to tímto. Další svatebníci: pan císařský rada, nevěsta a ženich, dr. Zouplna byl šestý, všeho všudy tři fiakry. Dr. Mánička nemohla se vzdáliti z domova ani na okamžik, tak důkladně byla upoutána svými hošíky blíženci, jež k oddavkám do kostela s sebou vzíti nemohla.

Starý Zouplna dal se prosit celé dopoledne marně, dokud prosila jej jeho snacha a její sestra, teprve když si pro něj došel pan císařský rada sám, přivedl jej přec k obědu, a tím vytržen konečně ze srdce starého příštipkáře trn po celý rok tam vězící.

Pan císařský rada byl o svatbě vtěleným dobrým rozmarem. Vedlo se mu teď výtečně, jak ujišťoval každého přes tu chvíli i tenkrát, a zvláště tenkrát, když se ho nikdo netázal, jak se mu vede, a to s tvrdohlavostí prozrazující obavy, jako by se mu nevěřilo. Nynější jeho zaměstnání – stalť se místním agentem v oboru papírnickém – udržovalo jej stále na nohách a následkem toho i při stálém zdraví, a tím i při větší štíhlosti. Na svou hotovost ovšem už neměl nedobytné zapotřebí, ale jeho obchodní bilance obešla se s jedinou zásadou soběstačných podomních agentů: „Co potřebuju, to vydělám, jen ty pohlednice samy vynesou mi na doutníky a na pivo!“ a přitom si ani nebyl vědom patosu distance mezi dřívějším a nynějším císařským radou Sapristi, jak se mu nyní všeobecně, a to i do očí, říkalo…

Nehnětlo ho to ani dost málo, naopak této vydatné reklamě byl jenom vděčen, neboť v obchodě je známost všecko a císařský rada Sapristi stal se veleznámou figurkou pražskou, ve vší úctě, neboť byl obětí neštěstí. Nebýt toho, byl dnes milionářem.

Největší chybou podle něho bylo, že z komanditní dělali akciovou společnost!

Na svatbě se dokonale smířil se svým zetěm dr. Zouplnou i jeho otcem, i měl delší povídání o tom, že se hory s horami nescházejí, ale lidé s lidmi, a prohlásil za docela žádoucno, aby se sešli zvláště svoji lidé v dobré vůli a svornosti pospolu.

To už svatebčané byli v přípitcích a dr. Zouplna, ten druhdy tak zapřisáhlý nepřítel každého i nejnepatrnějšího šosáckého hnutí, také pozdvihl číš, a to k společnému přípitku oběma přítomným dědečkům, jimž blahopřál ke štěstí, že nemusí, jak v rodinách bývá, jeden na druhého žárlit, neboť pro každého je tu jeden vnouček, mají na vybranou. Přípitek vzbudil srdečný ohlas v rodinném kroužku, pan císařský rada žertoval, že pan otec, to jest starý Zouplna, až dosud měl oba, nyní že se bude muset vyrovnat na padesát procent; starý Zouplna, mile dojat srdečností pana císařského rady, odporoval, jeden mluvil přes druhého, jak bývá při občanských svatbách anebo křtinách v pokročilých hodinách odpoledních.

Mánička hleděla dýmem doutníků na svého muže a náhle se podivila, že on, druhdy nejzarputilejší abstinent ode všech narkotik a výslovný protialkoholik, kouří nyní o závod a pije jak do důchodu a všecek růžový a rozjařený vyměňuje nejmělčí banality s ostatními čtyřmi pány, stejně blaženými v kouři doutníků a oparu plzeňského jako on. Stálo ji to jisté namáhání viděti v něm bývalého průvodčího jejích návratů z univerzity, kdy duše jejich spolu putovávaly po výšinách nadhvězdných, těsně jedna do druhé zavěšeny, zatímco oni dole na zemi zachovávali mezi svými lokty náležitý rozestup. Vzpomínala prvních měsíců svého manželství, kdy dr. Zouplna zcela zřejmě litoval a nejraději hlavu obracel, kdekoli stál, směrem ke své hvězdářské kábě nad Košířemi. Teď už mu to ani nenapadlo a Mánička, přemýšlejíc o tom, uznala otázku, který Zouplna je jí milejší, onen bývalý, či tenhle nynější, za hodnou řešení, jež však odložila napříště.

Ze svých snů prohlédla najednou na Tyndu, rovněž hluboko zasněnou, jak bývala nyní po nemoci většinu dne, a zatímco na hrotu svého ňadra odhadovala umdlévající práci rtíků jednoho ze svých nemluvňat – druhé již spalo –, vzpomínala, kterak si Tynda česávala své plavostříbřité vlasy před čtvrtrokem docela jinak než nyní, když její tváře nabyly obrysů tak značně širších než její skráně. Zítra nastoupí svou definitivní kariéru jako choť majitele hudebního ústavu, na němž bude sama příslušnicí dvojčlenného učitelského sboru.

Vůbec všechny tři dámy zmlkly pro sebe za hlučného hovoru pánů, i tetička Rézi byla zticha, v bedlivém zpytování svém střídajíc tváře svých neteří, jimž tak dlouhá léta byla matkou.

Najednou umlkli také pánové.

To strýc Papauschegg připíjel. Ačkoli bylo úplné ticho, přece zazvonil nožem na sklenici.

Vtom jí dítě na klíně usnulo nadobro, odpadlo od ní jak nasátá pijavice. Vstala a donesla je k druhému do kolébky v druhém pokoji. A tu chvilku zakolíbavši, MUDr. Marie Ulliková-Zouplnová od srdce si zívla… Byla by snad stojíc usnula…

Bylo to asi navlas téže chvíle, co starý vltavský pirát Václav Nezmara procitl ze své dřímoty, jíž se oddával sedě na člunu kamenem ke dnu řeky upoutaném s prutem v ruce, nesnaže se o nic jiného, než aby všemožným nahrbením vystavil co nejvíce hřbetu slunci, od západu žhnoucímu. Jest věru pamětihodno, že nyní, kdy trávil nejblaženější život, jaký si dovede představiti jenom noční hlídač, život bez kontrolních hodin, jež netřeba každé hodiny píchat, dřímával s nadšením předtím nikdy nepoznaným. Ovšem že jenom za takové pohody jako dnešní, kdy ani nejpitomějšímu karáskovi nenapadne o udici zavaditi, tak jako rybáři švihnout prutem, když se šňůra natáhne, natož obnovit vnadu. Byla to ovšem dřímota kocouří, povětšině s nedovřenýma očima, jimž neujde ani nejmenší hnutí v okolí, ale dřímota, z níž popřípadě nutno násilím se probrati, jako se to starému Václavovi právě přihodilo.

Už chvíli pozoruje dřímavýma očima kohosi v dálce na kamenném nábřeží karlínském provozujícího cosi jako plavčí tempa, jež si onen kdosi opakuje, než skočí do vody. Klímající rozum starého Nezmary ovšem chápal, že to není možno, poněvadž kdosi byl oblečen, ba přespříliš na to dnešní horko oblečen, a krom toho nikomu nenapadlo a také bylo zakázáno… či snad chce ten člověk, rukama mávající tak jako podškubaná husa křídly, vyletět do povětří?!

„U všech všudy sedmadvaceti sakramentů!“ – prostocviky neznámého platí vlastně jemu, Nezmarovi, a nyní procitl jeho sluch a slyšel nesmírně hlasité od všech stěn nábřeží ohláchající se kašlání, signál – Leiba Blumendufta!

A Nezmara už mrštil prutem a vesloval pro Leiba ze všech sil. Ale leknutím málem by byl vesla upustil, své vlastní myšlenky se tak lekl. Rozjel se v důmince, aby co nejrychleji vyhověl panu Arminovi, který se Blumendufta nikdy nemohl dočkat, a věru že by se byl přežehnal, kdyby neměl vesel.

Teprve v tomto okamžiku se stalo, že starý Nezmara ze své sluncem zapeklité dřímoty úplně procitnul.

– Ale počkej, Poláčku, s tebou si zahraju! – pomyslil si.

„Maj ty kočky?“ oslovil Blumendufta starým smluveným heslem, ale neměl zapotřebí legitimovati se, příchozí poznal jej okamžitě:

„Is’r Frey z’Hause un zu sprechn?“ zeptal se kvapně.

„Javól!“ odvětil Václav a už jeli.

„Čerstvej! Čerstvej!“ napomínal Leib a jeho oči šlehaly po nábřeží, ale nebylo nikde ani človíčka, jen oni sami dva, šlechetné duše, na vodě i na zemi.

Ale přece si Leib oddechl zcela zřejmě, když se octli v meziostrovní laguně, a spustil jakési kvapné dotazy, jimž Václav tím méně rozuměl, čím polštější byly.

„Pst!“ udělal na hosta svého, a ježto nemohl položiti prst na ústa, mocně mrknul vpravo i vlevo, jako by bylo lískoví plno zrádců.

Blumenduft pochopil, a nabrav strachu do očí, přikrčil se a již celou plavbu ani nedutl.

Přistálo se s největší opatrností a za neustálého psstění Václavova, jenž zvysoka špičkami do písku našlapuje, pečlivě a úzkostlivě pozor dával, šetří-li také Blumenduft těchto opatrností ticha.

Šetřil, ač za Nezmarou zhluboka i úpěnlivě vzdychal, tlumě i ten horoucí vzdech.

Držíce se všemožně za stromy a kůlnami, dostali se brzy k točitým schodům vedoucím ze zádě k podstřeší; nic se tu nezměnilo od té doby, co tu byl Leib naposled, a všechny otázky jeho nenarodivše se zemřely, když viděl, kterak jeho průvodčí při každém vrznutí písku pod jeho podešví vyvalil na něho oči co nejstrachlivěji.

Zatím měl se starý pirát co držet, aby nepropukl ve smích, když uvážil, že kdyby řval, se nedovolá.

Konečně stanuli před vchodem k podstřešní kdysi poustevně Freyově a Nezmara provedl před ustrašenýma a utrápenýma očima Leibovýma ještě jednou všechnu mimiku k naprosté opatrnosti, otevřel jedny i druhé dveře. Jak to učinil, průvan vsál do dveřního otvoru modrý závěs jako vzdutou plachtu s tak výstražným šelestem, že Leib Blumenduft ucouvl.

Ale už bylo pozdě, Nezmara pomohl mu přes práh.

„Jajvaj!“ vykřikl Leib z plna hrdla vůči otvoru plnou světlostí dne namístě protější stěny zejícímu a poskytujícímu pohled na střechy do nepřehledna a hlučícímu veselým ozvukem množného života. „Jajvaj!“

A Leib zblednuv jak mrtvola, zavřel oči a přimknul se ke zdi za sebou. Pootevřená ústa jeho propouštěla jakýs dětský skuhrot, jakého se nyní, a to doopravdy, polekal sám Nezmara.

Neartikulovaný, nosově chvějný nářek Leibův neustával a prsty jeho co nejšíře rozestřených rukou tápaly po stěně, aniž očí otevřel. Na každý dotek Nezmarův odpověděl mávnutím směrem k němu a výkřikem:

„Jach ver šrá-jn!“

To bylo trochu více švandy, než jí Nezmara očekával, i bylo mu přemítati, kterak odtud Blumendufta dostane. Ale než se nadál, prsty Leibovy nahmátly hranu veřejí, a lasička ni ještěrka nezmizí tak rychle jako Leib ve dveřích, jimiž vstoupili.

A už bylo slyšeti jenom hlučné tlápoty jeho zkornatělých bot, pádících po kamenných schodech dolů.

Zpocena jak myš a na všech údech se třesoucího zastihl jej dole Nezmara, značný kus cesty od zborcené věže, kterou obzíral, hrůzou se chvěje.

S nevýslovně blaženým výrazem v tváři stál tu Leib Blumenduft a roztáhnuv paže své zvolal:

„Gott dr Gerechte, geloibt zoi doi Name!“

Dík tento patrně platil jeho záchraně z hrůz a nebezpečí právě zažitých. Chápal, co se stalo.

A potom vychrlil prudkou otázku, již pochopil Nezmara jako dotaz po panu Freyovi.

Nezmara sebral všechnu svou němčinu a řekl:

„Der sauft, konc und kór, tort untn in Wosr!“

„Nochmals zoi geloibt doi Name!“ zavolal Leib Blumenduft náruživě k nebesům; ale výraz divoké radosti v očích jeho náhle zhasl, s úžasem zahleděl se na Nezmaru a řekl temně a s nesmírným důrazem:

„E’ gschaiter Mon wor er!“

A z očí židových vykulily se slzy jako hrachy. A štkal opravdu usedavě až k železným vratům, jimiž jej nyní Nezmara na ulici pustil. Tu usušil své slzy holou dlaní, ježto šátku neměl, spáchal neslýchaný čin darem jedné koruny Nezmarovi i odešel volně, ježto nebylo nyní příčiny, aby se skrýval. Aniž padlo mezi oběma další nějaké slovo o katastrofě, jejím původu, o firmě či něčem podobném, aniž se tomu jeden či druhý podivil.

Nezmara díval se za Leibem Blumenduftem, až zmizel. A vraceje se pomyslil si: Jestliže ty slzy platily panu Arminovi, potom byly jediné, které byly za ním prolity!

Co však pochopiti nemohl, toť i dík Blumenduftův za smrt Arminovu, i usedavý pláč jeho nad ní – – –