Malá skleněná gilotinka

Pan Fernão Nunes, velkoobchodník, přecházel rozčileně pisárnou. Otevřeným oknem vnikalo sem hrčení kočárů, šum obecenstva a pokřik kamelotů; neboť Rua da Victoria, jedna z oněch slavných příčních ulic mezi Rociem čili náměstím Dom Pedra a Esplanádou Obchodu, koncentruje v tuto hodinu veškerý obchodní ruch metropole portugalské. Pan Fernão Nunes byl příliš rozčilen. Prudkým pohybem zavřel okno a v nastalém tichu se opět sklonil nad své obchodní knihy. Než ticho netrvalo dlouho: trojí energické zadrnčení zvonku se ozvalo v předsíni a sluha Pedro vstrčil hlavu do dveří.

„Dona Maria-Joaquina, senhore!“

Vzápětí však křikl za ním velitelský hlas ženy:

„Mne není třeba ohlašovat, Pedro!“

Pedro skrčil hlavu do ramen a otevřel dveře dokořán. Z předsíně zavanula těžká vůně Peau d’Espagne a chvilku bylo slyšet jen šustot hedvábí.

„Hned přijdu, Fernão! Jen co najdu pudr!“

Pan Fernão Nunes vstal dosti rozmrzele a zíral ke dveřím. A vtom se již vhoupla do místnosti záplava bílých krajek, pod nimiž šumělo hedvábí jako větřík v lese. A z krajek, jež se vlnily nad sebou jako pěna mořského příboje, odrážela se hluboká dekoltáž pevného hnědého poprsí a nad tím vším se tyčila pod miniaturním kloboučkem výbojná hlava sebevědomé krasavice.

„Nuže, příteli Fernão,“ volala rozčileně již ve dveřích, zavírajíc pouzdro s hnědým pudrem, „zdáte se mít prapodivné pojmy o povinnostech galantního milovníka!“

„Co je vám opět, Mario-Joaquino?“ tázal se rozmrzele Fernão Nunes.

„Zanedbáváte mne. Nevšímáte si mého stavu. Má garderoba je tak zanedbána, jako bych byla milenkou básníka. Nemohu už skoro ani do společnosti. Svou nejlepší přítelkyni donu Madalenu jsem neviděla už tři dny jen proto, že nemám ani kousek nové toalety. Její mecenáš, senhor João Coelho, je k ní mnohem pozornější!“

„Senhor João Coelho je ministrem a já jsem jen obchodník. Pracuje s většími procenty než já. Před týdnem jsem vám koupil tyto krajkové šaty. Co chcete víc?“

„Co chcete víc? Matko Boží, jaké to hloupé plemeno, tito senhorové z obchodů! Cožpak nevíte, že předevčírem vypukla válka?“

„Bohužel! Ale…“

„Žádné ale! Ráda bych věděla, kdy dostanu svou válečnou toaletu?“

„Vá-leč-nou toaletu?“ koktal poděšený Nunes.

„Nu arci! Přece nemohu běhat po Lisabonu v krajkách pacifikující barvy, kdyžtě nastává republice doba slávy a triumfů? Hrdinské činy nutno oslavit novým úborem! Dona Madalena…“

„Čert vzal vaši donu Madalenu! Pěkně mi to spískala!“

„Jak to? Dona Madalena je vrchní instance ve věcech módy…“

„Právě proto!“

„Nechápu!“

„Nuže, Mario-Joaquino, jsem na pokraji úpadku, jejž zavinila vaše zbožňovaná dona Madalena. Šest neděl je tomu, kdy prohlásila, že vrcholem elegance budou v této sezóně krajkové kalhotky. Dobrá, věděl jsem, že se budou ženy portugalské okamžitě shánět po krajkových kalhotkách. Nic není počestným paním tak posvátné jako mínění milenky prvního ministra. Skoupil jsem tedy, kde co bylo. Moje skladiště jsou nabita krajkovými kalhotkami a moje švadleny v Belemu nestačí našívat vzdušné volánky. Celé své jmění vrazil jsem do ženských kalhot. A co se stalo? Jakmile byly lodi zabaveny a válka vyhlášena, pekelná dona Madalena prostě prohlásila: ‚Vlastenecké srdce pravé Portugalky projeví své city svým úborem. ‘“

„Jak krásné to heslo: Až do těch košil a kalhot!“

„Ano, ale u všech čertů, řekněte mi, Mario-Joaquino, co si mám počít s tisíci svých krajkových zásob, když zblázněné ženy kupují pouze kalhotky z pentlí v národních barvách? Jsem ruinován. Ruinován ženou, jíž osobně ani neznám. Bylo by to komické, kdyby…“

A starý vivér Fernão Nunes stál před svou krásnou milenkou a snažil se pevně sevřít rty chvějící se rozčilením. Dona Maria-Joaquina chápala situaci: její válečná toaleta byla vázána přeplněnými skladišti jejího přítele. A její mozek, chytrý mozek holky od břehů horního Taja, pracoval horečněji než mozek starého šejdíře.

Náhle zvedly se nalíčené řasy jejích očí, kol úst zahrál úsměv a dlouhé, pěstěné prsty zabubnovaly po stole.

„Nu, milý Fernão, cožpak nějaká vojenská dodávka?“

„Ženy ještě nerukují, Mario-Joaquino!“

„Ale nesmysl! Dodáte své kalhotky prostě pro vojáky! Vláda kupuje spodní prádlo v každém množství!“

„Ale!“

„Žádné ale! V předpisech není zatím udáno, jaké má prádlo být… Bojíte se?“

„Přiznávám se…“

„Nuže dobrá. Chopím se věci sama. Co vás stojí kus?“

„Dva milreisy, Mario-Joaquino.“

„Dostanete-li tedy čtyři, zaplatíte mi nejen švadlenu, ale koupíte mi i auto. Platí?“

„Platí. Ale jak…“

„To je mou věcí, příteli Nunese! A nyní sbohem, spěchám!“

„Ke komupak, Mario-Joaquino?“

„K švadleně, můj drahý! Ke komupak?“

A ve dveřích již zmizel svítivý a vonící oblak krajek, pudru, parfému, který slul dona Maria-Joaquina.

Téhož večera, když hasly již obloukovky na Avenida de la Liberdade, sklonila se dona Madalena v ministerském autu k Excelenci senhoru Joãnu Coelhovi a řekla důvěrně:

„Bobečku, mám velmi dobrou přítelkyni, jež by byla ochotna zprostředkovat znamenitý obchod. Jde o větší dodávku podvléček pro mužstvo.“

„Jak drahé?“ řekla ospale Excelence.

„Šest milreisů,“ odvětila dona Madalena. „Kontrahent by byl však ochoten účtovat osm a vzít jen šest a neptat se, kam zmizela diference. Je to velmi dobrý vlastenec, pravý Portugalec.“

„Je-li tomu tak, přihlédnu, aby dobří vlastenci byli podporováni.“

„Bude však nutno přimhouřit oko, neboť látka, tuším, je poněkud řidší. Ale pro výpravy do tropických kolonií…“

„Nuže, musím-li už přimhouřit oko při zboží, přimhouřím i při účtu. Ať účtuje vládě deset milreisů. Vyplatím mu arci jen šest.“

„Buď bez starosti, bobečku. Jde o 30 000 spodků. To už bych mohla dostat malou jachtu, že ano?“

„Uvidíme, drahoušku, až jak dlouho potrvá válka. Vidíš, že dělám, co mohu…“

* * *

O týden později zastavila dona Madalena svůj povoz na Rociu právě před divadlem a kývala na donu Mariu-Joaquinu, jež kráčela stromořadím.

„Nejdražší přítelkyně, jste dnes vskutku velmi elegantní! Buďte tak laskava a doprovoďte mne v autu. Mám s vámi tolik co mluvit!“

Maria-Joaquina vhoupla se do vozu, jenž se rozjel.

„Abych se vám přiznala,“ začala dona Madalena opět hovor, „jela jsem vlastně k vám. Vezu vám šeky z ministerstva. Bohužel, nemohla jsem vymoci pro vašeho přítele než pět milreisů za kus, vláda musí spořit, má zlatá! Nemáte ani ponětí, jaké mám starosti s válkou! Zde je pět šeků, každý na 30 000 milreisů. Dejte je sama svému medvědovi. Je to vždy rozumnější, přinášíme-li my, ženy, peníze do domu. Jinak by ti přítelíčkové docela zapomněli na naše drobné potřebičky. Ach – už jsme v Rua da Victoria; jaká škoda, že mne opustíte. Ujišťuji vás, že jste velmi elegantní!“

„Snažím se být vaší žákyní, dono Madaleno!“

„Až budete zase něco potřebovat u ministerstva, obraťte se na mne, má zlatá. Jsem vám k dispozici!“

Dona Maria-Joaquina vrátila se do pisárny Nunesovy jako velká voda.

„Fernão! Vezmi klobouk a hůl a pojď!“

„Kampak? Co je?“

„Tady máš čtyři šeky na 120 000 milreisů. Jak jsem řekla: čtyři milreisy za kus. A nyní pojď koupit auto a pak zaplatit švadlenu!“

„Jakže, Mario-Joaquino! Je-li možno?“

„Všechno je možno, vede-li naše republika válku!“

* * *

Když generál Jeronymo Saldanha přejímal dodávku „spodků pro mužstvo“ a vytáhl z bedny něžné krajkové kalhotky, klesly mu ruce a pobočník Pedro Barros musel ho zachytit, aby nepadl v mdlobách.

V tu chvíli se otevřely tapetové dveře a Jeho Excelence pan ministr João Coelho vstoupil.

Generál Saldanha držel roztažené kalhotky ukazováčkem a palcem napřažených rukou jako obrovského bílého motýla.

Senhor ministr naklonil se k prádélku, ocenil znalecky jemné krajkoví a řekl:

„Nu – nejsou drahé za deset milreisů. O krajky je nyní velká nouze.“

„Ano, Excelence, ale jak bude vypadat naše mužstvo?“

„Jak by vypadalo? Do tropických kolonií je to znamenitá akvizice; je to vzdušné a lehké a nepřekáží to v běhu.“

„Excelence, ale v boji…“

„Tím líp – už jsou prostřiženy!“