Malá skleněná gilotinka

Konduktér u prvního vlečného vozu hvízdl, konduktér u druhého zatroubil, konduktér v předním voze zatáhl za zvonec, tramvaj se rozjela. A vtom se přiřítil Jovan Stipančić, za nímž se hnal kluk s obrovským kufrem.

„Boga mi, oni mi ujedou!“ zařval Stipančić, popadl kufr, hodil jej na plošinu, popadl kluka, hodil ho za ním a sám ještě v poslední chvíli vskočil.

Jovan Stipančić, poddůstojník královské srbské armády, je chlapík plecitý, rozložitý jako starý dub a pleť má taky tak rozprýskanou. Šedivý knír se mu valí dolů po stranách brady, pak se mohutně otáčí podél čelisti a vystupuje opět až k uším. Místo obočí má Jovan Stipančić obrovské chumáče štětin a oči vyhlížejí z nich jako dva supi z hnízda.

„Co to stojí?“ ptá se Jovan Stipančić průvodčího.

„Tři šestáky na osobu. Za kufr taky.“

„A hrom aby vás všecky pobil! Vždyť já jedu jen pár kroků! Svatá Panno, jsou tu ve městě zlodějové! Pánové, není tohle vyděračství? Z dobrého srdce si sem přiskočím, jen abych tady toho chlapce dřiny ušetřil a co si ten darebák řekne? Devět šestáků! Devět šestáků za kousíček cesty, za takový kousíček, že jej přeplivnu bez odkašlání!“

Tramvaj kodrcá ulicí, vychrtlý, slaboučký konduktér drží se tyče, aby nespadl, Jovan Stipančić bohatýrsky rozkročen láteří a stěžuje si pasažérům.

„Podívejte se na chlapce, pánové, na Dušana! Jsou to nějaké kosti? Jsou to nějaké svaly? Kostičky to jsou, jako u kuřátka. A potěžkejte můj kufr! Hromský kufr! Řekl jsem si: dobrý skutek uděláš, když Dušana svezeš. Načpak se má on, slaboučký, dřít s tvým kufrem? A on tu na mne konduktér, že prý mám platit korunu osmdesát! Za co? Za kousek svezení!“

„Odpusťte, pane,“ skáče mu do řeči konduktér, „já za to nemohu. To je sazba.“

„I ty ďáble!“ zahoukne na něho Stipančić, „kdepak máš sazbu na dobrý skutek? Aha, teď mlčíš, chytráku! Já sám se ti vykašlu na jezdění, jen pro dobrý skutek jsem sem přiskočil. A ty bys chtěl toho chudáka Dušana utiskovat? Sazbu na něj vymýšlet, na něj a ještě na kufr? Matko Boží, jaký jsi ty bezcitný člověk! Což ti ten kufr překáží? Vráží do někoho? Povykuje? Chová se neslušně k dámám? Ne. Kufr dřepí v koutě a Dušan sedí na něm. Ani víc místa nezaberou, jen ty si vezmeš do palice, že musíš z každého šestáky ždímat!“

„Odpusťte, pane, nevěděl jsem, že si hoch sedne na kufr. To stačí tedy dva lístky za korunu dvacet.“

„Aha, už slevuješ, bratříčku! Nekřesťansky jsi jednal, když jsi nás odřít chtěl. My jsme poctivý pravoslavný lid a tys šel na nás jako žid nějaký. Sazbu jsi na nás vytahoval. A což, je tvá matka ještě naživu? Jako je Bůh nade mnou, styděla by se za svého syna, že za svezení ubohého hošíka požadoval korunu osmdesát! Ne, bratře, to musíš mít taky srdce, když chceš být ve službách veřejných! Kolik že to dělá?“

„Korunu dvacet.“

„Tady máš, abys viděl, že se nechci s tebou hádat.“ Jovan Stipančić vytahuje z náprsní kapsy obrovskou tobolku, vyjme z ní dvacetikorunu a podává ji milostivým gestem konduktéru.

„Všecko snesu,“ vykládá zatím Stipančić pasažérům, „jenom hádavé lidi ne. Jsou takoví, kteří se pro každou maličkost rozčertí a nadělají křiku, jako by je bajonetem píchal. A přece je možno se dohodnout. Vždyť nejsme dobytek, pánové, srdce máme dobré a dobytek nejsme. Ne, ne, ne…“

Konduktér zatím loví ve své kabelce koruny a dvoukoruny. Konečně je má v hrsti, jen drobné mu scházejí. O ty je v Záhřebě zle.

Konduktér se rozhoduje učinit jako obvykle: dá devatenáct korun zpět a požádá o dvacetihaléř.

Srovná tedy znova koruny a podává je poddůstojníkovi. „Prosím vás, pane, dejte mi dvacetihaléř!“

Jovan Stipančić vyvalí na něho oči.

„Ochocho, jaký jsi to zloděj! Bože na nebi, jaký je to okradač!“

Hlas Jovana Stipančiće bouří zase celou tramvají.

„Dvacetikorunu jsem mu dal, darebákovi, a on chce na mně ještě šesták! Strážníka na tebe zavolám, zavřít tě dám i s celou správní radou! To je taky sazba, vzít dvacetikorunu a ještě vymáhat šesták?“

„Promiňte, pane poddůstojníku, zde vám dávám nazpátek, ale nemám drobné…“

„A co si myslíš, že já budu pro tebe drobné shánět? Pročpak jsi si poručil korunu dvacet? Moh jsi říci korunu a měl bys po starosti. Až dost jí bylo za ten ždibínek cesty. Když nemáš, vypůjč si. Ty jsi tady domácí a ne já. Na dobrém skutku chceš vydírat…“

„Pro pána boha,“ zaúpěl konduktér, objímající zoufale tyč vagónu. „Rád vám dám, jen kdybych měl.“

„Aáá, na to nic nedám. Jste tu všichni nějak židovinou nasáklí. Spaniol má lepší srdce než vy. Dej mi spravedlivě zpět nebo vrať dvacetikorunu.“

„A vy opravdu nemáte v kapse šesták?“

„Co je ti do mé kapsy? Co ty mi budeš kapsy pročmuchávat? Víš, kdo já jsem? V dvaceti bitvách jsem stál, devět let jsem na frontě a ty mě budeš vyslýchat, zdali mám šesták?“

Jovan Stipančić křičí, dupe, rozkládá, kyne konduktérovi i matce, jež ho zplodila. Tramvaj se zastavuje, konduktér se naklání k nově přistouplým, zda ti nezaplatí v drobných. Tramvaj se rozjíždí, konduktér se vrací zářící, ulovil vpředu nějaké drobné. Ale než se dostal na zadní plošinu, spouští Jovan Stipančic nový řev a křik.

„U boha nebeského, vždyť já měl tady vystoupit! Proklatá bando elektrická, kam mě to vezete! Lidičky dobří, podívejte se na ta okna, zrovna semhle jsem chtěl jít! Vidíte krčmu Josipa Crnkoviče? Kamarád můj, pobratim! V zajetí jsem ho našel! Sem jsem chtěl zajít a zatím tramvaj jede jako pominutá! Pořád mě zval, abych k němu přišel, až sem přijedu! Přidal se k našim a přes celou Albánii jsme spolu táhli! Oj, Josipe, Josipe, chtěl jsem k tobě, ale vezou mě bůhví kam. Dušane, chudáčku, kampak nás asi dovezou? Živou duši tady neznám, proklatci!“

„Na příští stanici můžete vystoupit!“

„Ach, ty čubko proradná, tys mě pěkně okradl! Jednu stanici chtěl jsem se svézt, abych Dušanovi dobrý skutek prokázal, a teď mě jednu stanici převezete. A hoch bude se zas muset dřít s kufrem! Že vy lidé kousek citu nemáte! Což vám není líto hocha, jak se tak s mým kufrem dře? A korunu dvacet jsem za to dal a k čemu? Vyhodil jsem je, zbůhdarma vyhodil, zase se musíme pěšky vláčet. A ještě mi ten darebák dvacetikorunu sebral…“

Tramvaj se zastavuje, do Jovana Stipančiće vjíždí nový život. S křikem a hartusením vyhazuje Dušana, na hlavu mu hází kufr a pak konečně i sám vylézá. Před vagónem stojí konduktér, s papírovými korunami v hrsti.

„Pane poddůstojníku, zde je nazpět. Dva, čtyři, pět, šest, osm, deset, dvanáct, třináct, patnáct, sedmnáct, osmnáct korun a zde máte čtyři poštovní známky nazpět místo drobných!“

Jovan Stipančić je šťasten, že už je z té pekelné tramvaje venku. Dívá se na známky a tvář se mu vyjasňuje.

„Tak, marky místo šestáků? I ty mudrci! No pravda, co ty za to můžeš, není-li drobných! Tys chudák jako my. Co bychom si nadávali? Tu máš, bratře, ať vidíš, že Jovan Stipančić má dobré srdce!“

A Jovan Stipančić sáhne do kapsy, vytáhne čtyři železné dvacetihaléře a vsype je konduktérovi do dlaně.

Nato se otočí k hochovi, naloží mu svůj hromský kufr na hlavu a křikne:

„Hybaj, Dušane, pospěš si! Nebuď tak líný, junáku!“