Malá skleněná gilotinka

„Brávo! Ohromně! Velkolepé! Da capo, da capo, da ca-po!“ řvali, tleskali a dupali studenti a Tonda Šeplarů si projel ukazovákem mezi košilí a krkem a otevřel oči. Tonda Šeplarů, náš hrobník, zpíval v hospodě jen mezi pátým a sedmým pivem. Pět piv mu nikdy nikdo ze sousedů nedal, leda byla-li causa. Zato když přijeli studenti, byla causa a padlo-li pět piv, padlo i více; leč po sedmém se Tonda Šeplarů, náš hrobník, už jen s lidmi objímal a hubičkoval a každému sliboval, jak ho pěkně na krchově uloží. Na zpěv měl uděláno při páté čárce; to šoupal nohou, kroutil krkem, odtahoval košili, funěl a odkašlával, až se konečně oběma rukama vzepřel o stůl, hlavu zvrátil ke zdi, oči zavřel a s naběhlými žilami začal ječet: „Nešťas-ný šafahářuhův dvoreček.“ Hospoda se mohla svíjet smíchy, jak chtěla, Tonda Šeplarů nic neviděl, nic neslyšel, nic nevnímal, jen velebu svého křečovitého kokrhání.

Pro ty pražské uličníky byla to ovšem v prázdninách junda k potrhání. No a zrovna tenkrát, když mu takhle tleskali a Tonda Šeplarů celý zpocen vytáh šestou sklenici, zrovna tenkrát přišel MUC. Bohumil Varous na tu ďábelskou myšlenku, že sám najednou uprostřed všeho řevu zvážněl, naklonil hlavu, natřásal ji, pleskl rukou o stůl a povídá, hrom ho zab, povídá jakoby autorita: „Páni – všechna čest stranou, já nechci nic říkat, ale já přece něčemu rozumím, aťsem trajcén, tohle by se nemělo tak nechat, to je přece tenor, vždyť on nejde jen na vysoké cé, on bere i čé, s tím by se mělo něco udělat.“

„To se ví, že mělo,“ povídá technik Jemelka, „to se ví, ale co? Tonda si už dává sedmý pivo.“

„Já myslím,“ povídá MUC. Varous a už jsme věděli, že šije na hrobníka rubáš, „že by se takový naturtenor měl chytit na desku a uchovat na věčné časy.“

„To by se mělo,“ kývali všichni, „ale jak to provést?“

„To by šlo,“ vykládá Varous a levým okem strašlivě pomrkává, „my máme doma gramofon, kdybyste dva šli se mnou – ale ostatní musíte dávat pozor, aby nám Tonda nevylíz tu sedmou, to by bylo po všem.“

Toť se ví, že jsme se vrhli na hrobaře, vyrvali mu pivo a domlouvali, že musí nám nazpívat desku.

„Ale copak tudlec já,“ bránil se Šeplar, „vy holoto, copak tudlec trošku toho božího daru, kdepak já copak tudlec na gramofon!“

„Mlč, krchove, ať se nepřekřikneš. Ještě nám to jednou zazpíváš a pak dostaneš pět piv.“

„Copak tudlec pivo, vo to nejni, pivo de do těla, ale hlas de z těla ven, vy holoto, copak tudlec víte.“

No, nic platné mu to nebylo, pivo nedostal, dokud Varous nebyl zpátky a s ním ti dva s gramofonem.

„Tak koukej, ty mrtvoláku,“ poučuje ho Varous, „tadyhle tam dávám desku, tadyhle to natočím, tak, teď je to natažený a až to spustím, musíš začít zpívat.“

„No ja, vy holoto, ale copak tudlec kerou?“

„Kterou, kterou: tu o tom nešťastným dvorečku.“

Byla s ním ještě nějaká tahanice, až konečně to MUC. Varous energicky skončil: „Tak pozor, jedeme!“

A zmáčkl páčku, deska se tiše bez jehly roztočila. Tonda Šeplar honem se vzepřel o stůl, zavřel oči a začal uškrceně skřehotat. Řvát jsme do toho nesměli, ačkoli jsme nevěděli, co dělat, abychom nepukli. Tož jsme zatím aspoň zbili a zkopali MUC. Bohumila Varouse, který si musel ucpat hubu kapesníkem, aby neřičel. Ale pak už přišlo „Třikrácme dvórehečehek vóbjeli“ a my se museli chtěj nechtěj utišit. Když hrobař otevřel oči, seděli jsme v dojetí jako pěny, Varous mlčky mu kývl na poděkování, zmáčkl páku, poklopil gramofon a k našemu úžasu povídá:

„Tak a teď bychom to měli jít do komory vyvolat.“

Nenapadlo nás, že ta komedie může mít ještě nějaké pokračování. Ale MUC. Varous byl sebevědomý jako šéf produkce. Skutečně odnesli gramofon do komory, zamkli se tam a teprve za nějakých deset minut vylezli, slavnostní a tajemní, a skřínku postavili doprostřed lokálu na stůl.

„Myslím, že se to povedlo,“ povídá Varous a otvírá gramofon. zpívá komorní pěvec Karel Burian“.

A už měkce zabrnkl klavír a teď, teď se vyřinul nádherný ten hlas, tu kov, tu samet, tu síla, tu něha, a stoupá a burácí a jásá a žaluje, nádherný a všemohoucí ve své pyšné volnosti.

Podívali jsme se na hrobníka Šeplara a vlastně nás smích přešel. Tonda Šeplar křečovitě ustrnul a díval se upřeně na rotující desku. Něco měl v tváři, co připomínalo blízkost mrtvice. Při druhé strofě odtrhl oči a bezradně šel jimi od jedné tváře ke druhé, jako by hledal pomoc. Pak se začal chvět, usedl bledý rozčilením a zavřel oči. Hlas přístroje se zvedl k závěrečnému forte. Šeplar zas otevřel oči a mlčel. Varous zastavil desku. Šeplar kýval lehce hlavou a po chvíli skoro zašeptal:

„Tohlecto, tuhlecto… můžete to pustit ještě jednou?“

Varous ochotně přešel s jehlou ke kraji. Šeplar vůbec neslyšel údery klavíru a nezeptal se, odkud se to vzalo. Když píseň znovu zazněla, pomalu dostával zas krev do tváří, pomalu se ze svého zhroucení pozdvihoval, pomalu začal vypínat svůj hubený hrudníček, pomalu mu něco začalo hořet v očích, a když forte doznělo, pokrčil rameny a povídá – jako by byl, potvora, sám Burian:

„No ja, copak tuhlecto, to je vod Pána Boha, za to já nemohu. Jak to tuhlec v tom těle je, tak to musí z těla ven. Ale jak to tam uprostřed tak zaškrbalo, to ste s tím tuhlec museli něco provést – to já tuhlec takovou vadu v mým zpívání nemám!“

Abych vám pravdu řek, my jsme měli vlastně po legraci. Nabrkli jsme chudáka hrobaře tak dokonale, že se s tím nedalo nic dělat. Snad to bylo v božské jistotě toho zpěvu, že náš dobráček převzal najednou jeho klidné sebevědomí; cítili jsme, že není na světě moc, která by ho z jeho víry vyvedla. Jediný výsledek celé té komedie byl, že Tonda Šeplar zvedl taxu za zpívání na sedm piv, k čemuž došlo nanejvýš o posvícení, ale pak zpíval jen jako šeptavý Smith, při osmém pivě doporučoval významně, aby někdo došel dolů k Varousojic pro gramofon, při devátém plakal a při desátém prohlašoval, že tomu Varousojic doktorovi vykope hrob vpravo od kříže, co se nedrží myši, a že mu sám do nohou vsadí tuhlec takovej puxpaum.