Malá skleněná gilotinka

„Počátek nese pečeť konce a vše se vrací, odkud vyšlo. Uzavřený kruh, toť symbol života. Všechny věci podléhají tendenci kruhu; chcete-li, doložím vám to historkou, jež je tak všední jako pravda sama.“

Všichni chtěli a záhadný inženýr, o němž se nevědělo, zda pracuje v lokomobilách nebo psacích strojích, natáhl se pohodlně v křesle a jal se klidně vyprávět:

V hierarchii věcí zaujímají kartáče poslední místo, připomínajíce tak ony ženy-hospodyně, jejichž služby sice každý rád přijme, o něž se však nikdo nezajímá. A přece tyto opovržené kartáče vzbudily během války po Praze poplach větší než vykradení Maiselovy synagogy. Tehdy nebyly již dlouhé a tuhé štětiny ruské, o nichž Dostojevskij píše, že jsou příznakem špatného stavu hospodářství ruského, protože čím hubenější svině, tím delší má štětiny. Nepřicházely již černé a lesklé štětiny z čínských prasátek, která pohánějí kuliové v Šanghaji kovovým bodcem na dlouhé tyči, zabodávajíce jim jej do hřbetu na způsob harpuny. V bahně polských silnic zanikaly nejkrásnější koňské ocasy a hřívy, Itálie zavřela své hranice a bílé, měkké, hedvábné žíně sicilských oslů, mezků a mulů putovaly do Ameriky. Hamburské přístaviště ztichlo. Nepřijížděly již bachraté parníky brazilské s nákladem palmových vláken z Města Svatého Spasitele Bahie při Zátoce Všech Svatých, nejkrásnějším to zálivu Jižní Ameriky o 200 ostrovech. Palmové lýko, jež loupali indiáni kmene Tupi na řece Tocantins, zůstávalo nezužito ležet v Městě Svaté Panny Marie Nazaretské de Belem, kde mají nejbizarnější katedrálu brazilskou. A američtí běloši, černoši, kreolové, mulati, mesticové i Aztékové marně sváželi svůj ixtle nebo mescalfibre k lagunám zálivu Tampického; nebylo lodi, která by jej převezla přes Atlantik ke břehům rozehřmělé Evropy. A stejně opuštěny zůstaly v Mexiku ony podivuhodné stromy fourcroya, jež rostou bez květu čtyři sta let, po čtyři staletí hromadí sílu a energii svých šťáv v naprosté zdrželivosti, až nakonec zabouří si nasazením laty patnáct metrů vysoké a pomilovavše se půldruhým milionem květů, odumírají v tiché rezignaci.

Nebyly suroviny a pan Tobiáš Morávek, továrník, teskně sledoval, jak ohromná spotřeba armády vyprazdňovala jeho hluboká skladiště jako nenasytné vakuum. Pytel za pytlem mizel a zanedlouho zbylo mu na nekonečných řadách stojanů jen sto kartáčů na koně, krásných oválných kartáčů z tvrdých čínských štětin, krátce střižených, provrtaných jeden jako druhý čtyřmi sty čtyřiceti šesti dírkami. Pan Tobiáš Morávek rozkládal si sto těchto svých mohykánků, hladil je očima, potěžkal ten či onen v ruce. Bylo to poctivé zboží, poctivě uděláno a poctivě kalkulováno: léta letoucí stál takový kartáč za staré měny sedmdesát krejcarů a od zavedení nové měny korunu osmdesát, při odběru aspoň 100 kusů, franko nádraží Praha.

Tou dobou se nouze o suroviny stupňovala tak, že chlup ke chlupu museli kartáčníci shánět, a to ještě počestný řemeslník zplakal nad olezlým výtvorem z posmejčených odpadků, jemuž se nyní říkalo kartáč. Pan Tobiáš Morávek mohl být právem hrdý na zbytek své výroby; ale když mu Moritz/Mořic Hirschfeld, en gros et en detail, nabídl dvě koruny padesát za kus, zvítězil v něm obchodník nad výrobcem. S těžkým srdcem zřel, jak jeho kartáče mizejí v širokém pytli, dva a dva, jako sendviče v tlustém Bunnym v biografu. A když sluha pana Hirschfelda odvlekl pytel, rozloučil se Morávek teskným pohledem se svými místnostmi a zbaven práce a zaměstnání, pustil se nazdařbůh do pražských ulic, dávaje se bezmyšlenkovitě cloumat davem jako bludný balvan vyrvaný přívalem z mateřské skály.

Ale ani panu Hirschfeldovi se nepodařilo kartáče tak rychle umístit, jak si původně představoval. Kupec mu použil pravidla o vis maior, pytel zboží zůstal ležet v koutě a tak ke zlu, jež přivodila světová válka, ke ztrátám životů i statků, k vraždění, loupení a plenění nepřátel, ke vší té hrůze připočítával pan Hirschfeld i sto kartáčů na koně, o nichž říkával, že na nich „prodělá boty i kalhoty“. Celé jeho okolí už se chvělo hrůzou před okamžikem, kdy se pan Hirschfeld objeví bez těchto kardinálních součástek své garderoby; naštěstí však jednoho dne zavolal ho k telefonu konkurent Siegfried Brod. Mořic Hirschfeld byl neobyčejně zvědav, „co to ten protiva Brod chce“; kupodivu byl to jen přátelský dotaz, jak se vede panu Hirschfeldovi a zda je milostivá zdráva a co dělají obchody. Pan Hirschfeld odpověděl podrážděně, že „není to ani k umření, ani k životu“, a pak projevil mínění, že by mohli tedy zas odzvonit. Ale Siegfried Brod nebyl člověk, jenž by se dal vypudit od aparátu, jakmile byl jednou spojen. Proto zavedl hned řeč na společného jejich soka Mojžíše Bendita Nástupce. To bylo konečně reelní téma pro pana Hirschfelda. Nic není více k zlosti, než když konkurent udělá šťastný úpadek. Nástupci Mojžíše Bendita chtěli se již po třetí položit na bok; a jak říkával Siegfried Brod, jdete-li třikrát do konkursu, musí vám to vynést aspoň na klidné živobytí nadosmrti. Setrval tedy pan Hirschfeld u telefonu, protože snaživý člověk, jenž má na mysli štěstí své rodiny, nikdy nesmí opomenout příležitosti, aby prostudoval okolnosti, za jakých se dá provést výnosný úpadek. A tak zkoumali a ohledávali oba odborníci situaci Mojžíše Bendita Nástupců jako dva mravenci pohozenou kostku cukru, až náhodou přišla řeč i na kartáče na koně.

„Mám jich tu sto kousků, prima prima od Morávka, ale ani pes se po nich nezeptá.“

„Nač by potřeboval pes kartáče na koně,“ rezonoval pan Brod, „ale Siegfried Brod je může potřebovat, jsou-li ff a po dvou korunách.“

Pan Hirschfeld se ihned rezolutně zapřisáhl, že pod čtyři koruny nemůže je dát, nechce-li prodělat. Siegfried Brod mu dal poté čestné slovo, že ze stejného důvodu nemůže dát více než dvě čtyřicet; a když se oba shodli, že prodělají nos mezi očima, sleví-li či přidají-li, sešli se po půlhodinové tahanici oba na zlaté střední stezce určené třemi korunami dvaceti haléři za kus, s 2 proc. skonta do 30 dnů.

Za normálních dob je zboží, po němž se ani pes nezeptá, pro kočku; ale pro lidi ve válce, říkal Siegfried Brod, je všechno dobré. Neznal sentimentalitu jako citlivý pan Morávek, ani neskládal rukou v klín jako mátoha Hirschfeld, který by „nejraději viděl, aby v obchodě platilo jako v aritmetice: minus a minus že dá plus“. Nikoliv, Siegfried Brod byl z jiného těsta. Vrhl se za svou spekulací jako sup na mrchoviště. Celé dny bylo ho vidět seskakovat a naskakovat do rozjetých tramvají, probíhat ulicemi, prodírat se davem ale každého večera vrátil se s nepořízenou. Jeho režie se zdvojnásobila od doby, kdy měl na starosti proklatých sto kartáčů. Denně kalkuloval nejnižší cenu, denně cena stoupala. Počítal a počítal jako elberfeldský kůň; ale spíše by byl v těch dobách prodal tisíc elberfeldských koní, kteří se vyznají v odmocninách jako kandidát profesury, než sto kartáčů na ně.

A když byl konečně nadarmo prometl všechny konírny v Praze i v předměstích, uhodil se Siegfried Brod do čela. Neboť teprve teď se mu rozbřeskl v hlavě šťastný nápad. Erární dodávka! A už se rozjel k dragounským kasárnám.

Před vraty však zaklel: neboť z nich vycházel jeden z Mojžíše Bendita Nástupců. Krátké pokřivené nohy prohýbaly se pod tíží jeho požehnaného panděra, masitou rukou s kratičkými nehty stíral mastnotu z obličeje věčně zpoceného, jehož bezbarvá očka mizela pod naběhlými laloky sádla a tuku. Tento věčně spekulující ploskochodec byl by postrachem burzy, kdyby měl větší kapitál za sebou: takto byl jen nebezpečným sokem všech drobných spekulantů, kteří dělali bankroty, kupovali chabrusové partie a pořádali „úředně povolené výprodeje“ 10 % pod nákupní cenou, při čemž vždy ještě o 50 % okrádali. U něho bylo lze koupit vše za 10 % pod nákupní cenou, zboží i charakter. Jeho populárním heslem bylo „vydělat na zlatě nebo na blátě“; a je-li starou pravdou, že od etablování se k úpadku jde to rychleji než opačně, J. J. Meyerfeld jako šéf firmy Mojžíše Bendita Nástupci vysmíval se tomuto pravidlu a postavil se po každém úpadku tak rychle na nohy jako panáček z bezové duše s cvočkem.

Siegfried Brod byl nepříjemně dotčen; do mozku dralo se mu neústupné tušení, že tato ropucha zalehla již čistý pramének proponovaných jeho kšeftíčků. Přesto se ještě ovládl a tvářil se vesele, když se s „konkurencí“ zpozorovali.

„Jsem takřka už v posledním tažení,“ křičel Meyerfeld už z dálky, „a nevzala-li si mne dosud smrt, čert mne může stále vzít!“

„Povídejte pohádky malým dětičkám! Jste červený jako arcibiskup sadagorský a tlustý jako Yavuz Selim!“

„Ano, pane, ale žaludek neslouží, pane. Mám, abych tak řekl, Achillovu patu v žaludku. A obchody – čím dál tím hůř. Hlásáte-li malý zisk, velký obrat, myslí každý, že ho chcete obrat; a kde chcete zvětšit svůj odbyt, jste nyní odbyt! Myslelo se, že dodávky… ale dodávkám dodalo, že není co dodávat. Zde máte příklad: dostal jsem výsadní zásobování celého pluku. Ale ví bůh, kde ty věci seženu. Postroje, seno, popruhy, kartáče…“

„Kartáče?“ vykřikl Siegfried Brod. Tedy to bylo pravda: tento žok sádla vypálil mu rybník! Všechna jeho práce přišla vniveč, že doběhl k cíli o půl hodiny později než tento protivný slimák.

Avšak tento protivný, ohavný slimák byl též jediný člověk, jenž mohl Broda vysvobodit od zlořečeného pytle s iniciálkami T. M.

Sto těchto kartáčů bylo jediných, které té doby existovaly.

Věděl to i Brod i Meyerfeld.

A o ně se rozpředl boj, který čtrnáct dní napínal stejně tarokovou společnost v kavárně Meyerfeldově jako kulečníkovou partu v kavárně Brodově. Bylo to podivné: tento měl zboží, onen ho potřeboval, tento chtěl prodat, onen chtěl koupit, tento musel prodat, onen musel koupit – a přece, co tu bylo rozčilení a rozčilování, poskakování u telefonu, přísah, nářků, dušování, proseb, ironií, vtipů, vytáček i záludných úskoků!

Až dvanáctého dne podepsal J. J. Meyerfeld potě se a kroutě se objednací lístek. Nikdy nebylo dosaženo takové ceny, jakou shrábl Siegfried Brod: jedenáct korun za kus, takové předražení nepamatovali ani nejstarší kávoví spekulanti. Meyerfeld však klidně dal zboží připravit pro příští den, kdy je měl sluha odnést do kasáren.

Toho dne však jakýsi rezervátní rozkaz obrátil kasárna vzhůru nohama a nazítří, o páté hodině ranní, rozevřela se vrata a muž u muže, kůň u koně, vyjížděli pestří dragouni. Kopyta zvonila na dlažbě, dragouni hopsali v chladném vzduchu, trén se vybatolil z kasáren a dlouhý pohyblivý had z lidí, koní a vozů vinul se k nádraží.

A když se J. J. Meyerfeld ráno probudil, ujížděla již celá formace kamsi za Kolín, zatím co se mu kartáče válely ještě ve skladišti.

Zdálo se, že kletba nějaká je pronásleduje. J. J. Meyerfeld si dovedl sice ještě najít někoho, koho umluvil, ale celkem vzato, kartáče kolovaly po obchodnících, nezužitkovány putovaly vždy dále a jediné, co se měnilo, byla jejich cena, jež rostla jako řítící se lavina. Jako skřínka Pandořina přinášely svému majiteli jen starosti, strasti a nervózu a každý snažil se zbýt se jich, aby mu nezůstaly na krku při uzavření míru, kdy jejich cena klesne rázem na bývalou výši. A tak podobali se obchodníci kartáčnickým zbožím hráčům v Černého Petra a každému majiteli pytle s iniciálkami T. M. vyvstával pot na čele při pomyšlení, že by jej mír zastihl ještě u něho. Mnozí pověrčiví věřili v tajnou sudbu a nedotkli by se kartáčů ani za zlaté tele a obchodníci z ostatních oborů vidouce tuto šílenou štvanici, smáli se nad zkratkou T. M. a říkali „total – mešuge“.

A při tom zůstávaly všechny pokusy o dodávku těchto sto kousků marnými. Kdo měl koně, schránil si vlastní žíně a dal kočímu usmolit nový kartáč, a vojenské kanceláře byly jako indický chrám Panča-pandava-mantapam, do jehož tajné svatyně dostanou se pouze ti věřící, kteří stráví v předsíni chrámové v zdrželivosti od masa, vína i lásky devět let, devět měsíců a devět dní.

Nikdo z postižených neměl takovou vytrvalost, a existoval-li vůbec někdo, kdo houževnatostí svou si mohl vynutit přístup do kanceláře, byl to uprchlík Chaim Maier Welkes z Dembice.

NNa samé periferii Žižkova, vysoko v novém, vlhkém ještě činžáku hnízdila rodina Welkesova. Tam bydlel, maje najatý pokoj a kuchyň, s ženou Rebekou, jež hlídala děti Chajimle, Modchele, Hašele, Mendele, Cirii, Ronju a Etl. Tam bydlil s nimi bratr Welkesův Schulim Aron a jeho žena Perl a jejich děti Samoel a Jankele a sestra Welkesova Shifre Lea a její muž Nechenje Eisig Jewker, a sestra Jewkerova Bascha, jíž se ztratil muž Osias Chim Neuburger a narodil synáček Davidi; a její švagr Moses Faiferl Neuburger, který nikdy nezabil veš, ani bezděky; a jeho dcera Reisel, jež měla modré oči; a její ženich Herch Wolf Melech, který studoval talmud na ješibah, vysoké škole v Sadagoře; a jeho matka Edel, jež byla hrdá, že má syna bochura, učeníka talmudu; a konečně starý otec Welkesův Juda Seimwel, který kašlal a zlobil se, že ti mladí lidé jsou tak málo spořiví, kdyžtě si nevezmou podnájemníka do špižírny.

Mužští příbuzní Welkesovi rozlézali se každého rána po ulicích žižkovských, postávajíce na rozích s krajany a provozujíce své velké umění malých obchůdků. Obyvatelstvo se jim vyhýbalo a oni žili ve velkém městě právě tak izolováni jako v ghettu; a jejich vzájemné obchody připomínaly výrok J. J. Meyerfelda, že dvěma polským židům na pustém ostrově stačila by vyplavená prázdná bedna k živobytí: prodávali by si ji navzájem tak dlouho, až by se oba stali milionáři.

Sám Chaim Maier opovrhoval však tímto systémem drobných kšeftíčků. Jemu tanula na mysli spekulace většího stylu. Jako sup bradatý za vyhlídnutou kořistí spouštěl se každého dne z výšin svého hnízda a přilnul v pokorném, poníženém postoji ke dveřím vojenské kanceláře, čekaje na okamžik, kdy se mu podaří vnutit účetnímu důstojníku dodávku čehokoliv. Sedmkráte vnikl až do kanceláře, sedmkrát byl odmítnut a ordonance měly nejpřísnější rozkaz nevpustit uprchlíka dovnitř.

Ale Chaim Maier Welkes měl tak smutné oči a tak pokorný třaslavý hlas, že málokterá ordonance odolala jeho prosbám. A čeho taky by se nebyl odvážil, vzpomněl-li si, že doma čeká Chajimle, Modchele, Haschele, Mendele, Cirie, Ronja a malininká Etl se sladkýma očima! Že všichni čekají o hladu, až se tatemu podaří obchod!

Ale stále a stále vracel se Welkes s nepořízenou. Už neříkal vstupuje domů „šolaum alechem“. Naopak, odcházeje přál jen svým lidem:

„Zlomte vaz navzájem!“

A když ho při návratu vítal pokřik dětí a tázavé zraky starých, odlehčil si jen:

„Zaduste se vespolek!“

Starý jeho otec nebyl s ním spokojen.

„Tipeš, blázne!“ domlouval mu kašlaje, „jsi mešuge nebo metoref? Proč nehledíš si drobných mecies, levných nákupů, jako tví švagři? Dva chadošim se již potloukáš a ani na rettoch, na ředkvičku jsi si nevydělal! Tvoji jingloch, tvoji chlapci mají hlad a ty chodíš kolem s plány jako Napoleon! Tos pěkný wart, pěkný hospodář!“

„Nech si svou šiur, svou přednášku,“ odpovídal nevrle Chaim Maier, „vím, co činím.“

„Zlom tedy nohy a ruce a přehoď si střeva, nedáš-li si poradit!“

Tak se ve zlobě končila každá debata, po níž se Juda Seimwel Welkes rozkašlal a Chaim Maier se opět ubíral ke dveřím „své“ kanceláře.

Konečně se setkal tváří v tvář s důstojníkem. Proud úpěnlivých, neodbytných větiček řítil se na hlavu poručíkovu. Spíše by odolal útoku ruské setniny než prosebným kaskádám Chaima Maiera Welkesa, jenž je chrlil jako posvátný mlýnek Tibeťanů modlitby. Poručík měl dobré srdce, ale přísné rozkazy o nutném šetření ho zdržovaly. Konečně se obrátil k šikovateli:

„Předepište panu Welkesovi objednávku na sto kartáčů na koně. Žádné již neexistují, a tak se ho zbavíme.“

Po chvíli již vyběhl Chaim Maier, lístek v ruce, a ploské jeho nohy ubíhaly k Žižkovu. Radostné výkřiky dětí ho uvítaly. Juda Seimwel slezl z postele a volal:

„Požehnaný, jenž přichází! Blahoslavené oči jeho, neboť viděly, kde my byli slepí. Blahoslavená ústa jeho, neboť mnoho bylo jim mluvit a slibovat věci nemožné. Blahoslavené uši jeho, neboť mnoho výtek bylo jim slyšet a přesto nesešel z cesty pravé. Šolaum alechem! Mnoho-li vyděláš?“

Schulim Aron pohlédl na bratra a řekl:

„Je velmi zchvácený. Mohlo by to být tři sta procent.“

A Nechenje Eisig Jewker, který se posud rozčileně drbal, řekl:

„Procenta nestačí. Nutno znát obnos.“

A počal se opět drbat. A Moses Fajferl Neuburger řekl:

„Prozatím má jen objednávku. Sečkejme s plesáním, až přinese peníze. Velké obchody jsou jako úhoř, vyklouznou často z ruky.“

A spatřiv veš na svém rukávě, vzal ji opatrně dvěma prsty, nadzvedl klobouk na hlavě a vpustil ji k jejím družkám. A zatím co starý Juda Seimwel opěval znova štěstí své rodiny, probral se syn jeho z rozčilení a opět se vydal na cestu do města, provázen přáním a žehnáním celé rodiny.

Smutný však byl jeho návrat; nalezl sice po dlouhém a úmorném pátrání a vyptávání, co hledal, ale cena byla tak vysoká, že mužové doma křičeli, děti řvaly a ženám vedraly se slzy do tichých, trpných očí.

„Ticho, mamzerim,“ rozkřikl se Chaim Maier na děti, „nechte nás přemýšlet.“

Rozvíjel pak příbuzným svůj plán, dle něhož bylo nutno koupit kartáče stůj co stůj. Každý z příbuzných měl přispět finančně k podniku Welkesovu.

A opět se rozlehl domem na periferii křik a hluk. Mužové chytali se za hlavu, dušovali se a přísahali, že nemají peníze, že byli okradeni, že jsou žebráky. A když se nakřičeli, až okna drnčela, a když již nebyl posvátný pojem, při němž by neodpřisáhli svou chudobu a nemajetnost, jali se za kleteb a proklínání lovit v záňadří propocené váčky s penězi a financovali podnik Chaima Maiera.

Po třetí utíkal mladý Welkes ulicemi Žižkova ku Praze. Koupil Morávkovy kartáče za příšernou cenu a táhl se s nimi ke kasárnám. Účetní poddůstojník strnul, když ho spatřil s pytlem. Nepotřebovali kartáče, objednávka učiněna, jen aby se zbavili dotěravce.

Opatrně prohlížel poddůstojník zboží, pojednou se však zachmuřil.

„Welkesi, co si to dovolujete?“

„Milosti…?“ zakoktal ulekaně Welkes.

„Dodáváte nám kartáče o čtyřech stech čtyřiceti šesti dírkách, kdežto úřední předpis je pět set dvacet! Co to znamená?“

Chaim Maier se zapotácel. Jako z dáli slyšel ještě zlobivý hlas:

„Seberte si své zboží a buďte rád, že jste tak hladce vyklouzl.“

Nato bouchly dveře a ubohý Chaim Maier osaměl se svým pytlem. Marný byl pláč a nářek. Dveře se mu již neotevřely.

Pokřik při vraždění neviňátek betlémských byl jen šumot travin proti nářku, jenž se toho dne rozlehl v mansardním bytě Welkesově. Mužové rvali si vlasy, ženy lomily rukama a děti pobíhaly, jako by pacholci Herodesovi stáli už za dveřmi.

Sto kartáčů bylo Waterloo pro obchodní napoleonismus Welkesův. Porážka dovršena, když následujícího dne oběhl Chaim Maier pražské obchodníky.

„Sto kartáčů na koně?“ usmál se každý. „Znám je, znám. Tady za tím pultem se mi válely, až jsem zešedivěl. A tehdy nestály ani polovinu toho, zač jsou nyní. Ne, díky, pane Welkesi, opravdu, ani vidět je nechci. Je na nich kletba.“

Jediného pana Tobiáše Morávka nemohl Welkes zastihnout doma. Vzdal se vší naděje a zničen a utrmácen usedl v parku na lavičku.

Jak se může objevit doma? Není co jíst – a on, Chaim Maier Welkes z Dembice, vytáhl všechnu hotovost do pochybené spekulace. Což není, není pomoci? Hospodine, Pane zástupů, shlédni milostivě na pokorného uprchlíka! Božíčku, tatíčku náš šedivý, můžeš dopustit, aby Chajimle, Modchele, Haschele, Mendele, zlatí hoši, měli hlad? Aby umíraly hladem moudrá Cirie a rozkošná Ronja? A Etl, maličká Etl s očima sladkýma – ta že by měla umřít? Oh, Hospodine! Hospodine!

Srdce křečovitě žalem sevřeno, seděl Welkes nad svým pytlem jako prorok nad rozkotaným templem. Přemýšlel znovu o své situaci. A Hospodin vedl jeho myšlenky, že rozjasnil pomalu tvář a řekl si:

„Ano, ještě to zkusím. A podaří-li se mi to, zakoupím židli v synagóze.“

Celý následující den prochodil; vrátil se rozčilen a neřekl nikomu, kde byl.

Třetího dne uchopil třesoucíma se rukama osudný pytel a vyhledal pana Tobiáše Morávka, s nímž dosud osobně nemluvil. Tobiáš Morávek, stará křesťanská firma, váhal chvíli, když uslyšel příšernou sumu, kterou stály nyní jeho kartáče. Ale když spatřil svůj pytel a své iniciály, cítil podivné hnutí u srdce. A vzpomínaje hrozné duševní trýzně, kterou snášel po celou dobu, kdy nemohl prodávat nemaje zboží, otevřel nedobytnou pokladnu a vyňal balíček bankovek za balíčkem. Všechno, co mu kdysi vynesly vojenské dodávky, padlo nyní na koupi záludného pytle.

Ale měl je tu opět, ty své kartáče! A zatím co Welkes rozechvěn shraboval peníze, rozpáral pan Tobiáš Morávek jutový pytel a vytahoval své výrobky, dva a dva, jak je tam sám kdysi byl složil.

A jeho obchodnické svědomí se těšilo, že koupě nebyla učiněna nadarmo. Ještě včera dotazovala se ho ústřední skladištní správa vojenská, zda by nemohl okamžitě dodat něco kartáčů na koně. Může, pane! Tobiáš Morávek, továrník, je vždy na výši doby!

Ale této radosti se pan Tobiáš Morávek nedočkal. Telefonický dotaz byl fingován a pan Morávek se již nezbavil svého Černého Petra.

Kruh byl uzavřen: kartáče vrátily se tam, odkud vyšly.

Ale Chaim Maier Welkes z Dembice musel doma svým jingloch znovu a znovu vykládat, jak se dva dny předtím u telefonu v kavárně vydával za ústřední skladištní správu vojenskou…