Malá skleněná gilotinka

„Ne, jak jste drzý! Okamžitě přestaňte!“

Rozdurděná Martička si srovnávala klobouk, jejž Jiří Konopásek při prvním políbení pošinul.

„Bohužel, Martičko, jsem hrozný chlap. Ani ponětí nemám o slušnosti. Podívejte se: vím například, že jste docela bezbranná dáma, a přesto vás znova obejmu!“

A než ho mohla Martička škrábnout, stiskl ji do náruče, líbal ji na ústa, na ouško, na krk, že jí bylo, jako by jí tělem probíhaly elektrické rány. Husí kůže jí naskočila a bylo jí tak horko, že myslela, že omdlí. Když ji pustil, vstala z lavičky, ale kolínka se jí třásla tak, že musela zase usednout.

Konopásek jí šeptal nějaká horoucí slova, ale Martička nerozuměla. Byla příliš omámena. Když se trochu vzpamatovala, zvedla se a šla z parku. Konopásek šel s ní. Když vyšli do matně osvětlené ulice, podala mu ruku a nedívajíc se na něho řekla:

„Nemyslela jsem, že se odvážíte takových věcí. Víckrát už vám na rande nepřijdu. Mějte se hezky, pane Konopásku, a styďte se.“

Pak se mu vyškubla a utíkala domů. Nerozsvítila ani lampu, jen se vrhla na pohovku a div se nedala do pláče. Bože, Bože – a to je prý Konopásek ze slušnějších lidí! Cožpak teprve ti neslušní! Slíbila mu, že přijde v sedm hodin k Jindřišské věži. Ten si počká! Do smrti smrťoucí se tam Martička neukáže.

* * *

Dvě minuty po sedmé hodině šla Martička mimo Jindřišskou věž. Nemůže přece za to, že tudy jde cesta domů. Ostatně po tom, co se včera stalo, se jí Konopásek jistě neodváží přijít na oči.

Ne, je to drzý člověk! Tamhle stojí – zrovna na rohu! A dokonce smeká a usmívá se!

Martička sotva poděkuje na pozdrav.

„Pane Konopásku, nemyslete si, že jdu na rande. Nechci s vámi nic mít. Neříkám, že bych se s vámi nemohla bavit. Ale co jste si včera dovolil, to byl skandál.“

Konopásek brumlá nějakou omluvu a prosí, aby ji směl doprovodit.

„Dobrá, abyste neřekl. Ale slibte mi rukoudáním, že se to už nestane!“

Konopásek jí na to podal ruku.

„Dejte mi ještě čestné slovo!“

Konopásek dal čestné slovo.

„Přísahejte, že je to tak!“

Konopásek přísahal, že je to tak.

„Řekněte ještě na mou duši!“

Konopásek řekl „na mou duši“.

Martička tedy dovolila, aby se s ní šel projít.

O desáté hodině se přihnala zase všechna vyjevená. Konopásek zrušil dané slovo, podání ruky, přísahu i dušování!

* * *

Dva měsíce chodila již Martička s Jiříkem Konopáskem a on se nepolepšil. Naopak, byl každým dnem divočejší a divočejší. Martička se chvěla v jeho objetích a vracela se domů rozčilená, nervózní, nesvá. V noci nespala, a když usnula, objevil se zase Konopásek a jeho vášnivé polibky. Probouzela se unavená, práce v kanceláři jí nešla od ruky, dělala chyby a šéf ji začal plísnit, že se kolikráte rozplakala. Tak se nějak cítila opuštěná ve světě, nikdo jí nepomohl v těžkém životě. Jediný Konopásek s ní laskavě a mile hovořil o jejím kancelářském trápení, ale pak si zase za to dovoloval ji líbat. A šeptal jí takové hrozné, hrozné řeči… Lákal ji, sliboval, prosil. Co si ten člověk myslí? Martička ho přece vůbec, ale vůbec nemá ráda! Ale ani ždibínek. Že s ním chodí, to je přec jenom ze soucitu k němu. Neříkal už tolikrát, že by bez ní nemohl být živ? Nu tak. Martička si ho přece nevezme na svědomí. Ale kdyby aspoň nevedl ty ohavné řeči. Bylo jí z toho úzko. Tak jako by na samém krajíčku propasti chodila. A nikdo, nikdo není, kdo by jí mohl poradit, ke komu by utekla, u koho by se ze svého žalu vyplakala…

Leda snad Helena Drábková?

Ano, to byla taková podivuhodná žena, která měla za sebou několik románů a přesto neztrácela hlavu. Všecka děvčata chodila ke slečně Heleně a svěřovala se jí se svými tajemstvími. A veselá Helena Drábková radila a pomáhala, ochraňovala mladé lásky, smiřovala rozvaděné milence, utěšovala opuštěné; Helena Drábková byla strážný anděl lásky.

Ano, Martička půjde k ní. Půjde k ní a vyzpovídá se jí, jak je nešťastná, jak ji ten Konopásek trápí, jak ona přece nemůže ani pomyslet na ty ošklivé věci. Ze všeho se jí vyzpovídá a o radu ji poprosí.

* * *

Takový jasný, útulný pokoj se žlutými kosatci ve váze. Martička sedí na pohovce, v rukou škube bílý šáteček a s uslzenýma očima končí svou zpověď.

Helena Drábková sedí u ní lehce opřena o lenoch a náhle ji teplým, sesterským gestem přitahuje k sobě. Martička cítí najednou všecku svou bídu a na hrudi Helenině propuká v křečovitý pláč. Helena hladí jí vlasy měkkou, laskavou rukou a moudře čeká, až první záchvat pláče přejde. A pak se potichu rozhovoří:

„Takhle, ano, zrovna takhle, Martičko, bylo to s námi se všemi. Ať nás vychovali střízlivě nebo pokrytecky, ať jsme prosyceny představou ctnosti či morálních zásad, nebo se chvějeme touhou po neznámém dobrodružství, o němž jsme si tolik šeptávaly, najednou přijde Kdosi a všechno se s námi zatočí a řítí do propasti. Kousek pevné půdy pod sebou nemáme a není nikdo, kdo by nám pomohl. Nikdo není opuštěnější než děvče v těchto věcech. Všechno, co v nás bylo vychováno a co jsme samy vypěstovaly, nás zrazuje. Chtěla byste se bránit, chtěla byste křičet, ale nic to není platné, není rady, není pomoci a z té hezké, veselé, dovádivé Martičky se najednou stane takováhle hromádka neštěstí. Ale to celé není tak strašná tragédie, jak se vám zdá. Miliony žen před vámi takhle trpěly, miliony budou trpět po vás. A se všemi to dobře dopadlo a dopadne. To je láska, děvečko moje. Milujete svého Konopáska a…“

„Ale když já ho nemiluji!“ zavzlykala Martička a znovu se rozplakala.

„Ach ne, děvenko, vy ho milujete. Ale jste všecka vyděšena, protože cítíte, že je dobyvačný. Nu víte, to je na mužích to nejhezčí. Až trochu ty potvůrky poznáte, uvidíte, jak by byli nudní, kdyby nebyli dobyvační. Ne, má zlatá, to je starý světský řád: oni dobývají a my se bráníme – až podlehneme. Jde jen o to, abychom podlehly jen jejich dobyvačnosti a ničemu jinému. Ani penězům, ani spekulaci, ani nátlaku nebo rozkazům odjinud. Aby to zkrátka přišlo samo ze sebe. Děvečko moje, vyplní-li se osud, nemůže to být nic špatného. Naopak, musí to přinést štěstí. Nebylo by souladu v životě, kdyby tohle nebylo pravda. Ostatně, to jen první prohra stojí nás takové hoře. Možná, že ani slovo prohra není správné. Jaká prohra, znamená-li štěstí? A více ještě, znamená-li vítězství ženy nad mužem? Tomu vy teď arci ještě nerozumíte. Ale jedno je jisté. Bránila jste se už dost. Teď je čas, abyste už pomalu myslela na prohru. Nebo na vítězství. Pojmenujte si to, jak chcete.“

„Ne, ne a nikdy ne,“ jektala zuby Martička. „Je to ohavné, je to ošklivé, je to mrzké a nikdy bych k vám nešla, kdybych byla věděla, co mi řeknete.“

Helena Drábková se usmála a pokračovala ve své filozofii, jako by Martička docela nic neřekla. A Martička poslouchala s obličejem zabořeným do dlaní, škubala tvrdošíjně hlavou, opakovala svoje ne a ne, dupala zlobivě nožkou a poslouchala dál.

* * *

Po této návštěvě bylo jí ještě hůř než předtím. Dříve se aspoň mohla obelhávat o smyslu toho všeho, ale teď, co Helena jasně všechno vyslovila, stalo se tušení skutečností a pronásledovalo Martičku ve dne v noci. Bránila se zoufale a nepřipustila si nikdy, že by měla Konopáska ráda. Ta celá věc je jenom proto, že on má na ni nějaký tajný vliv. A když o tom Martička přemýšlí, najednou se jí všecko vysvětluje: Konopásek je hypnotizér! Ano, on ji prostě hypnotizoval. On je takový záhadný mág, namluví všelijaké podivné věci, a když se na ni podívá, Martička se musí zachvět. A tím pohledem ji pronásleduje, i když není přítomen. Jak si Martička na něj vzpomene, mráz jí běží po těle. A musí jít k Jindřišské věži, i kdyby nechtěla.

Taková hypnóza je strašná věc!

A nejsilnější je, když jsou spolu sami v parku. Jenom proto se Martička nemůže vytrhnout z jeho objetí. Konopásek ji tak hypnotizuje, že je pokaždé všecka bez sebe. A jen malinko, docela malinko vědomí jí zbývá, že ten poslední krůček nesmí udělat.

Tohle vědomí nesmí ztratit, to si musí udržet, děj se, co děj. Jinak by mu propadla docela.

Ano, takhle to je. Ať si Helena Drábková vykládá svoje teorie. Dělá to beztoho, aby nějak omluvila svůj vlastní život a jeho romány.

Martiččin případ je docela jiný. Zde nejde vůbec o lásku. Jen o to, že Konopásek je strašný mág a hypnotizér a Martička jeho ubohá oběť.

* * *

Bohužel, tato rozřešená záhada nijak Martičce neulevila. Byla již všechna vysílena svým zoufalým odbojem. Konopásek dorážel víc a víc. Jako by mu to dělalo zvláštní rozkoš, vidět ji tak zmatenou, klesající a předrážděnou. Martička už vůbec nespala. Jen někdy padla únavou do jakési mdloby, z níž se probouzela jako polámaná. Ve dne, při práci, byla jako z jiného světa, neviděla, neslyšela, nechápala. Probudila-li se z tohoto snění, byla dráždivá, nervózní, neklidná, s pláčem pořád na krajíčku. A zrovna teď se jí nic nedařilo, stenogramy i diktáty do stroje dopadaly čím dále tím hůře, šéf se zlobil, Martička plakala. Pak ji bolela hlava, na jídlo neměla ani pomyšlení, hubla a všecka se třásla při každé nehodě, která ji při práci potkala. Pramalou útěchou jí bylo, že její kolegyně v kanceláři, Ada Wertheimerová, kopá diktáty zrovna jak ona. A bylo to jednoho dopoledne, kdy obě byly šéfem pro nedbalou práci vyplísněny, že se daly po jeho odchodu do pláče a naříkaly na svůj hořký osud a kříž.

Ada Wertheimerová byla mladá židovka, která se jednou docela upřímně Martičce přiznala, že ji ještě žádný mužský nepolíbil. Měla tak vybrané způsoby, že se žádný z jejích ctitelů neodvážil překročit meze zdvořilého zbožňování. Uvnitř však nebyla Ada tak vznešeně klidná, jak se navenek zdálo. Hořela touhou po lásce a o samotě prosnila celé hodiny uměle přivolanými představami divokých rozkoší. Vysilovala se svou obrazností, ale jakmile se octla ve skutečnosti v přítomnosti muže, přepadl ji děs před neznámými tajemstvími a Ada se uzavřela v nepropustnou formu společenské vybroušenosti. Jenže se její vnitřní neklid časem zvětšoval, prorážel navenek při práci, a tak se Ada najednou viděla se stejným údělem jako Martička.

Plakaly tedy obě.

„Já za to… přece… nemohu,“ vzlykala Ada ze slz a štkaní, „já bych ráda… , ale já… jsem nemocná… tolik nemocná…“

Martička zvedla trochu zvědavě a trochu uraženě hlavu.

„Prosím ji, Ado, co jí schází? Takhle kdybych to já řekla, po tom všem, co mě potkalo. Ale ona? Kde má jakou nemoc?“

„Kde! Všude! V hlavě, v srdci, v rukou, v nohou všude. Nespím, nejím, nic mě netěší, hlava mě bolí, srdce mi tluče, pořád jsem taková rozčilená, hned je mi do pláče, hned do vzteku to je přece neurastenie.“

„Kdo jí to, Ado, řekl?“

„Oskar to povídal. On to jako medik zná. A pak, máme doma takovou tlustou knihu Der praktische Hausarzt. Všecko je to tam vypočítáno, zrovna jak já to mám.“

„Poslechla, Ado, ví, že to všechno já mám taky?“

„To je možné. Oskar říkal, že prý tím trpívají mladá děvčata, jsou-li chudokrevná.“

„A není v té knize, jak se to léčí?“

„Stojí to tam, ale nejlíp prý je se obrátit na nějakého specialistu. Jenomže já se stydím. Prosím ji, svlíkat se před doktorem! Co kdyby to byl náhodou mladý člověk?“

„Hm – Ado, co kdybychom tam šly spolu?“

Martičce se třásl rozčilením hlas. Což kdyby to nebyla hypnóza, nýbrž ta – jak se to jmenuje? – neurastenie?

Ada se dívala na zeď před sebou, oči jí plály nějakou představou a po chvilce řekla odhodlaně a s jakýmsi vzdorem:

„Já bych šla.“

* * *

Oběma bylo velmi zle u srdce, když seděly v čekárně profesora Mahulíka. Martička by byla nejraději utekla, ale Ada jí poručila, že musí zůstat. Ada se vůbec najednou chovala, jako by měla svést hlavní bitvu.

Profesor Mahulík byl ošklivý, tlustý člověk se zarputilým pohledem. Dlouho trvalo, než mu obě dívky třesoucím se hlasem vypověděly svoje útrapy. Vyptával se jich a rovnou po takových věcech, že Martička jen hořela. Ada měla zase svou neporušitelnou masku klidu, odpovídala přesně a Martička žasla, odkud nabrala všelijaká slovíčka, kterými tak jasně mohla říci všelicos, co by Martičce přes rty nepřešlo. Profesor už jen pokyvoval hlavou, trošku je prohlédl, pak jim poručil, aby se zase oblékly, a když stály čekajíce jako na ortel, podíval se na ně ostře a diktoval jako do stroje:

„Medicínu vám žádnou nedám. Prášky taky ne. Pro vás je jeden medikament: provdat se! Rozumíte? Vdát se, a rychle! A nejde-li jináč, může to být i bez svatby.“

Martička vyrazila od doktora, že ji Ada nemohla ani dohonit.

* * *

Všecko se spiklo, aby Martičku zničilo. Co zkusila, když Ada po několika dnech si v kanceláři prozpěvovala a po velikých oklikách konečně Martičce svěřila, že profesor měl pravdu! Martička už neměla sil, aby si opakovala své předsevzetí. Šla na schůzku s Konopáskem jako v mátohách. Ani si neuvědomovala, že Jiřík byl poslední dobou nějak změněný. Toho večera šel dlouho podle ní mlčky, až sama zaútočila, proč nemluví. Posadil ji na lavičku a vzal ji za ruku.

„Martičko, víš přece, že tě mám rád. A proto ti musím otevřeně říci něco, co je pro mě hrozné, ale je to přece pravda. My se k sobě nehodíme. Já cítím jasně, že bychom mohli být šťastni, ale ty si to nepřeješ. Trpíme oba a nemá to konce. Buďme rozumní, Martičko – rozejděme se!“

Konopáskovi nebylo nijak veselo, když ze sebe vypravil těch několik vět, o kterých již dlouho přemýšlel. Martička byla zdrcena. Toho se nenadála. Seděla podle něho zaražena, hryzla šáteček, ale nedovedla domyslit jedinou větu. Konopásek se zatím vzchopil a dokazoval jí oprávněnost svého rozhodnutí. Myslela, že se jí srdce rozskočí, ale nemohla se vzepřít jeho domluvám. Hlava se jí, ubohé trpitelce, skláněla, až klesla Konopáskovi na rameno. On sám byl zmaten, měl slzy v očích a chvějícím se hlasem se jí zeptal, mohla-li by ještě změnit své rozhodnutí.

„Nevím,“ zaúpěla Martička. „Proboha, Jiříku, nechtějte to vědět. Nevím. Snad vám to řeknu zítra, snad pozítří. Ale teď nemohu, nevím.“

* * *

Ta noc byla v Martiččině životě nejhroznější. Všecko rozvážila, všecko promyslela a nakonec přišla na to, že jí není pomoci. Ne že by chtěla ještě vzdorovat. Ale není pomoci, protože sám Konopásek se jednou zmínil, že jeho bytná netrpí dámské návštěvy.

A Martička se rozplakala, jak je to hrozné, že jsou na světě takové bytné.

A když se dost vyplakala, začala zase sbírat myšlenky. Něco jí blesklo hlavou, maličký nápad, který ji překvapil a zaujal. Najednou se jí myšlení otočilo jiným směrem. Může být Konopásek v takovém bytě šťasten? Je to nějaký domov, necítí-li se v něm volný? A nezaslouží si ten hoch, aby byl živ co nejlépe? Martička se s ním asi rozejde, ale neměla by se napřed postarat o jeho osud? Tihle mladí hoši jsou takoví nezkušení a neobratní, není povinností ženy, aby jim pomohla? Chudáček Jiřík, jak on asi v té své díře zakouší!

Když Martička usínala, byla rozhodnuta. Než se rozejdou, ještě se o Konopáska postará.

Ráno vzkázala do pisárny, že je nemocná, a zatím vyrazila do bytové kanceláře. S dlouhým seznamem adres jezdila pak křížem krážem po městě. Všechno prohlížela, všude se vyptávala. Někde byl pokoj tmavý, neveselý, někde špinavý. Někde slyšela příliš křik dětí, někde ji odradil odraný nábytek. Někde se jí nelíbila bytná, někde se jí nezdála ulice. Teprve odpoledne našla v Riegrových sadech pokojíček, který se jí zamlouval. Prohlédla jej jako při nejostřejší inspekci, bytná musela u ní dělat hotovou maturitu, a když bylo všecko v pořádku, najala jej pro pana kandidáta filozofie Jiřího Konopáska, který je jejím bratrancem.

* * *

Čekal na ni večer jak obvykle, ale šel s ní s tesklivou zdvořilostí. Mlčeli oba, až na lavičce se jí otázal, jak se rozhodla.

„Prosím vás, Jiříku, nemluvte mi o tom. Pamatujete se, jak jste si stěžoval na svou bytnou?“

„Jak to, že jsi si vzpomněla zrovna na ni?“

„Na tom nezáleží. Řekněte rovnou: jste v bytě spokojen?“

„Nejsem.“

„A proč jste si nenašel lepší?“

„Dá to moc práce. Nemám kdy na hledání!“

„Vidíte. Takový jste. Bůh ví, jak vlastně žijete. Pořád byste někoho potřeboval, kdo by se o vás staral. Nemusela jsem vám již kolikrát přišívat knoflík? A přitom chcete, abychom se rozešli. Dobrá, rozejdeme se, když myslíte, že se k sobě nehodíme. Ale abyste viděl, že na vás myslím, budete se stěhovat. Já jsem vám našla byt.“

„Byt?“ vytřeštil oči Konopásek.

„Co tak křičíte? Není to ode mne hezké? Zítra sbalíte svoje věci. Máte veselý pokojík do sadů. Tam budete docela jinak moci studovat. Já myslím, že se vám bude líbit. Mně by se aspoň nesmírně líbil, kdyby…“

Martička se poočku, utrápeně podívala na Konopáska, pak sklonila hlavu a nespouštějíc oči ze svého střevíčku, tiše dodala:

kdyby… kdybyste mě někdy pozval.“