Malá skleněná gilotinka

Možná, že nad celou touto historií pokrčíte rameny, ale kdo poznal muzeálního statistika Vohnoutka, ví dobře, co si o něm myslet. Je to muž cifer a výpočtů a geometrických obrazců; je to duše střízlivá, nemilující pošetilého blouznění básníků; má rád pouze to, co lze sčítat, násobit, dělit, co roste kvantitou a z čeho lze vypočítat průměr. Jeho fantazie neopustí nikdy ciferních kolon a rastrovaného papíru, na nějž možno vykreslit klikatou, lomenou linii, značící vývoj čehokoliv, co lze graficky znázornit. Sní-li, zdá se mu nejvýše o nekonečných řadách číslic, jichž součet možno dělit určitým počtem beze zbytku. Toť jeho ideál; ale přesto jeho svědomitost propočítává každý výsledek se zbytkem až do patnácti desetinných míst; a je nešťasten, shledá-li se s číslem iracionálním.

Snad se to všechno bude zdát někomu zbytečným, ale pan Vohnoutek věděl dobře, co znamená. Bez něho by Praha nebyla velkoměstem. On vypočítával, kolik jí ročně přirůstá obyvatel včetně místní posádky, on zjišťoval přibývání domů a vzrůst zastavěných ploch. Byl šťasten ve svém úřadě nahoře v Zemském muzeu, neboť zřejmě viděl, že milovaná jeho Praha kráčí nezadržitelně k metě milionové. Byly to jeho výpočty, jež ukázaly, že se tu denně narodí dvacet sedm a jedna polovina Pražana, kdežto ve stejné době umírá pouze dvacet jeden a jedna třetina obyvatel. Matematické průměry za dlouhá léta dosvědčily správnost těchto fakt, a tak mnul si pan Vohnoutek spokojeně ruce u vědomí, že denně přirůstá v Praze šest a jedna šestina obyvatel; a toto množství opakuje se den za dnem, po měsíce i léta, přesně tak, jak to Vohnoutkova statistika určila. I kdyby přikvačila náhlá epidemie, nemohla by ohrozit stálý vzrůst Prahy, zaručený Vohnoutkem.

„Dejme tomu,“ říkával své stolní společnosti U stromečku, pomalu ťukaje ohnutým prstem na stůl, „dejme tomu, že epidemie skosí nám šest lidí, o něž se tu denně více narodí, než jich umírá; připusťme tento nevítaný případ. I pak poroste naše město! Neboť stále ještě zbývá tu jedna šestina novorozence. A to bych se podíval na nemoc, která by dovedla usmrtit pouhou jednu šestinu člověka! Můžeme být klidní, přátelé; i když se nám narodí denně jen o jednu šestinu děcka více, počet obyvatelstva poroste a Praha bude městem milionů!“

A tak počítal pan Vohnoutek spokojeně, co se počítat dalo. Radoval se, že tuberkulózy v Praze přibývá tak pravidelně, že se dotyčná linie na grafickém obrazci nikde nelomila a stoupala příslušnými obdélníčky v přímce jak podle pravítka. Probral poměry obyvatelstva všemi směry a vytasil se s netušenými statistikami nemocí, povolání, stáří, vzdělání, křestních jmen, nemanželských dětí, prostitutek, spotřebované vody a vypůjčených knih. A to všechno řadil do procent a promile a přepočítával zase na jednotlivce. Jeho grafické obrazce názorně ukazovaly, kolik umělců v Praze padne na hlavu a kolik na hlavu padlých sedí v různých úřadech. A když tak probral poměry obyvatelstva ze všech hledisek, zamnul si spokojeně ruce a po krátkém rozvažování vrhl se na dopravnictví.

Dráhy a tramvaj daly mu materiál na půl roku houževnaté práce. Konečně dospěl až k drožkám. Sotva se však jal sestavovat výpočty pro grafické znázornění drožkářského provozu za těch sto let, kdy tento melancholický vehikl drkotá po pražském dláždění, poslední data ho poněkud zarazila.

Přepočítával znovu, nebylo pochyby: drožkáři spějí vstříc úplnému vymření a vyhynutí! Jakmile vypukla válka, scvrkl se jich počet na polovinu a od té doby ubývalo jich s takovou pravidelností, že pan Vohnoutek nechtěl ani věřit očím. Ale ať počítal, jak počítal, statistika vždy nakonec ukázala, že s příšernou jistotou ubude každých 89 dní jedna drožka z celého počtu a náhrada žádná že nepřichází. Devětaosmdesát dní byla šibeniční lhůta, po níž nezbytně zmizel zas jeden povoz z pražských ulic; dvouletá statistika mluvila zřejmě.

Nebylo věcí Vohnoutkovou, aby pátral po příčinách tohoto úkazu. Člověk jiného duševního založení by přemýšlel o tom, zda drožkáři vymírají, protože již splnili své určení ve vývoji lidstva a kolotání světů a že je jim ustoupit novému druhu, lépe uzpůsobenému. Jiný by uvažoval, zda by nebylo vhodno vydat včas ochranný zákon a zřídit jakýsi Národní park drožkářů, kde by poslední exempláře této odrůdy mohly žít ve vší divokosti, oddávajíce se beztrestně týrání zvířat, nadávání pasažérům i nedodržování úředního tarifu. Kde by se přísně zakazovalo zavádět tramvaje, jezdit auty, zřizovat taxametry a mluvit o policejním řádu uličním. Takový kout světa zkrátka, kde by se drožkáři mohli cele oddat volnému kočovnému životu podle své původní přirozenosti a kde by vzájemným křížením dochovali pozdním generacím lidstva několik polozuřivých, poloochočených jedinců jako vzácnou ukázku speciálního typu, vyhynuvšího na počátku dvacátého století.

O tom všem pan Vohnoutek nepřemýšlel. Drožka byla mu jen pohodlným prostředkem, jak se občas dostat po půlnoci od Stromečku do svého bytu u Kanálky, a to měla jeho ubohá hlava vždy již tolik práce s nejprimitivnější logikou myšlenek, že se naprosto nemohla zabývat úvahami o podivném osudu čistokrevných drožkářů.

Dnes bylo arci jinak: dnes promluvil k němu tento tragický problém neomylnými ústy přesné statistiky a pan Vohnoutek zíral na vypočtený průměr s nepopiratelnou dávkou lítosti a soucitu. Tedy za 89 dní bude zas o jednoho drožkáře méně, za 178 dní o dva, za 267 o tři, za 356 o čtyři. V tichém přemítání uchopil kalendář: ano, 20. ledna 1925 zbudou již jen dva drožkáři v celé Praze, 19. dubna osamějí na svém štaflu poslední exemplář a 17. července zazní umíráček i tomuto mohykánu a žádná drožka od toho dne nebude překážet rozvoji pouličního ruchu!

Krok za krokem, s jistotou kyvadla postupovat bude neúprosný osud přesně podle statistiky páně Vohnoutkovy a každý 89denní interval značit bude záhubu jednoho drožkáře.

Náhle však sebou pan Vohnoutek trhl. Jediná myšlenka bleskla mu mozkem: co bude potom? Dokázala-li statistika, že úbytek drožkářů spjat je již s nezlomnou periodou o 89 dnech, ubývá-li jich s matematickou přesností, takže jich množství tvoří jednoduchou sestupnou řadu čísel zmenšených vždy o jednu, – co bude potom, až poslední členové této řady 4, 3, 2, 1 dospějí nuly a až uplyne dalších 89 dní předepsaných Vohnoutkovou statistikou? Co se stane 14. října roku 1925? Což může pouhá nula, nic neznačící nic, zastavit kovové kročeje osudu? Může se ohromný, nechybující, precizní stroj matematiky zarazit před ubohou nulou, prostým mezníkem dvou řad, jež se rozbíhají oběma směry do nekonečna?

Statistik Vohnoutek rozčileně přeběhl kanceláří. Nikdy ještě se mu nevyskytl problém takové záhadnosti. On, jenž po celý život hromadil statistiky vzrůstu a rozmachu, nevěděl si na stará kolena rady s výpočtem, který s takovou houževnatou pravidelností sledoval tendenci sestupnou. Nebylo východisko ze slepé uličky; matematická věda nestrpí kompromisy. Jen 14. říjen 1925 mohl by přinést rozřešení…

Statistik Vohnoutek po prvé po dlouhé době pozorně se poohlédl v zrcadle. Vlasy měl šedivé a prořídlé, levé rameno se protáhlo za drahná léta strávená u psacího stolu. Vrásky se mu křižovaly v obličeji, lopatky byly jaksi vysuty… Dočká se ještě onoho data? Statistika mu přinesla mnoho blažených chvil; dožije se i okamžiku, kdy se mu odhalí tajemná záhada jeho zamilované vědy?

Probíral se výpočty lidského věku v jednotlivých čtvrtích města. Nebyla vyloučena naděje: ulice kol Riegrových sadů měly zřejmě menší úmrtnost než některé části Nového Města. Jak děkoval Bohu, že se neubytoval někde u Červeného domu, kde lidé umírají, jak statistika vykazuje, průměrně již ve 3. měsíci svého života! Kdo by se ujal číselného kontrolování velkoměsta, kdyby byl statistik Vohnoutek vyrván ze středu svých tabel a výpočtů již jako nebohé tříměsíční děcko!

A tak upřel svůj tajný zájem na sledování úpadku živnosti drožkářské. Přes neochvějnou víru ve správnost svých výpočtů kontroloval je při každém úmrtí. S tichou důstojností doprovázel každý drožkářský pohřeb až do Volšan a zarudlí páni ze štaflu brzy si všimli staříka v omšelém svrchníku, který němě stál za hrobem každého jejich kolegy a kamaráda. Na stanovištích drožek se rozpřádaly o něm nejpodivuhodnější legendy: jedni v něm viděli strážného ducha ctihodného cechu drožkářského a přísahali, že se vždy propadne do země, když poslední hrouda zaduní na rakev; jiní se dušovali, že je to zakletý pasažér, který marně čeká, aby ho některý umrlý drožkář dovezl na věčnost. Jednou se stalo, že právě o půlnoci zavolal kdosi na drožku před výčepem U stromečku a Kódl Bartošek, řečený Fialová Nanynka, zajel se svou šimlou pěkně k chodníku. Ale když spatřil ve světle lucerny pohřebního staříka, prásk do šimly a ujel bez rita, div že se nesvalil z kozlíku. Nu, není si co žertovat s pasažérem, který se beze slova koukne každému drožkáři do hrobu; a všichni kočové na štaflu hlučně souhlasili s Fialovou Nanynkou a znalecky, s hlubokým pochopením sledovali ho, kdykoliv si při té vzpomínce tak na tři sáhy odplivl.

Zatím Praha rostla a vzmáhala se a tempo jejího života se zdesetinásobilo. Vysoko nad ulicemi se řítily jednokolejné vlaky, po ulicích se táhly nekonečné řady vozidel oběma směry jako dva strakatí hadi, jen drožky se stávaly stále řidším zjevem v šíleném shonu křižovatek. Tajemný osud splňoval krok za krokem, co předpisovala statistika páně Vohnoutkova, a když 17. července 1925 večerníky hlásaly úmrtí posledního drožkáře, zachvěl se pan Vohnoutek u vědomí, že nyní stojí bezprostředně před odhalením největší záhady.

Osmdesát devět dní zbývalo do onoho okamžiku; pan Vohnoutek byl příliš rozrušen, než aby vydržel celou tu dobu doma. Sedával večer co večer v horečném rozčilení u zadního stolu U stromečku, a teprve když se blížila půlnoc, putoval zvolna Václavským náměstím nahoru, do vzdálené ulice u Kanálky. Ypsilonové paprsky vyzařované z obou nezměrných pólů na Petříně a na Žižkově svítily jasně nad celým komplexem města, že nebylo rozdílu mezi dnem a nocí, reklamní stroje a figuríny řvaly po cestě svá dotíravá hesla a Václavské náměstí podobalo se o půlnoci se svými 1289 kabarety a 3485 biografy jakési iluminované aleji o nejslavnějších dnech výstaviště. Od několika měsíců neobjevila se drožka v tomto hemžení; tím více se zachvěl Vohnoutek, když zabočil 14. října na náměstí a pohlédl vzhůru k svému Muzeu.

Ze starých věží, jež se krčily mezi obrovskými činžáky, pomalu bila půlnoc. A jak poslední údery se rvaly s hlukem a rykem ulice, nahoře od Muzea kodrcala pomalu drožka, odrážející se svým opatrným hlemýždím tempem od prudkého letu aut a elektrik.

Pan Vohnoutek div že se nerozběhl jí vstříc. Konečně dohrkala až k němu a on zavolal na kočího. Drožka zajela k chodníku. Pan Vohnoutek si ji prohlížel v zanícení. Ano, byla to drožka, jež před 89 dny zmizela z ulic, byl to kočár, kočí, kůň a číslo, a přece bylo na ní něco, co bylo novým panu Vohnoutkovi. Kočár byl trochu zvláštního tvaru, poněkud bachratý ve spodní části, titěrný v hoření; kočí měl jakousi divnou uniformu s vysokým límcem, pruhovanou vestou a tvrdým kastorem na hlavě. Pan Vohnoutek již začínal pochybovat, ale když se podíval na kobylu, vychrtlou, žebrovitou, podobající se spíše preparátu zbavenému masa a tuku, uznal ihned, že to rozhodně nemůže být žádný jiný tvor pod sluncem než pravá, čistokrevná drožkářská kobyla blahé paměti.

„Pánbůh dobrej večír, vážnosti,“ vyrušil pana Vohnoutka dobrácký hlas z kozlíku, „tak kam pojedem?“

A zatím co se kobyla zoufale namáhala udržet a zastavit vzepřenýma předníma nohama rozměrnou archu, která jí už najela na odřená kolena zadních nohou, snesla se z výše kozlíku neuvěřitelná hromada plášťů, kabátů a šálů, která s podivuhodnou čilostí otevřela dvířka drožky a spustila malé stupátko, aby pan Vohnoutek mohl pohodlně dovnitř.

„Hm – je to asi nějaký nový vynález,“ řekl si rozčilený statistik a vklouzl do úzkých poměrně útrob bachratého kočáru.

„A kampak zajedeme, milospane?“ ozvalo se ze šatů s kastorem a pan Vohnoutek teprve nyní zpozoroval dvě zarudlé tváře a modré vodnaté oči.

„Jeďte do Kanálky, drožkáři, do Kanálky! První stavení vlevo, to je můj dům!“

„Do Kanálky?“ a hromada šatů sebou zřetelně škubla.

„Sou bez starosti, vážnosti, hned tam budeme. Beztoho musím bejt v jednu zase zpátky.“

Dvířka bouchla a drožka se rozkolébala, jak se zabalený drožkář drápal na kozlík.

Vtom si však pan Vohnoutek uvědomil celou tíhu nerozřešené záhady. Spustil tedy rychle okénko, vystrčil hlavu a volal, než se kobyla rozběhla:

„Hej! Drožkáři! Hej!“

Kočí se nahnul nad boční svítilnou, že péra vozu zasténala.

„Co liběji, milospane?“

„Jaképak máte číslo, drožkáři? Jaké máte číslo vozu?“

Kočí se podíval upřeně panu Vohnoutkovi do rozčilených očí.

„Minus jedna!“ řekl pak významně a zamrkav třikrát pravým okem, zmizel kdesi nahoře a drožka se rozjela.

* * *

Pan Vohnoutek zapadl do vypérovaných sedadel a zamnul si spokojeně ruce. Nu ano, co by taky mohlo přijít po nule než minus jedna? Řada je dodržena, Vohnoutkova statistika jde nezadržitelně kupředu. Dnes minus jedna, za osmdesát devět dní minus dvě a tak zas až do nekonečna… Je to vlastně velkolepý okamžik: statistik Vohnoutek se po prvé ve svém živobytí ocitá napravo od nuly, v oblasti negativního, ve sféře toho, co není… Myšlenky mu příliš vířily horkou hlavou. Otevřeným okénkem proudil chladivý van. Vohnoutek neodolal a vystrčil oknem hlavu.

Ale co se stalo na ulicích? Město, zatopené ještě před chvílí jasem ypsilonového záření, hrouží se v šero dávno překonané! Snad nějaká porucha nových elektráren zastavila paprsky Y a v ulicích se narychlo rozmžouraly starodávné obloukovky, ponechané tu jen ještě na památku. Jistě se něco přihodilo, neboť domy byly tmavé, v ulicích plno stínů a náměstím, kde ještě před chvílí proudily davy do zábavních místností, nyní sotva přešel tu a tam jednotlivý chodec.

„Hej, drožkáři!“ volal udivený pan Vohnoutek, „zastavte! Hej, nevíte, co se stalo?“

Ale drožkář, zdálo se, neslyšel. Prudkým trhnutím zabočila drožka mimo Muzeum do Jungmannovy třídy. Na Vinohradech ani obloukovky nesvítily. Byla tma v ulicích, světélko nezablikalo, krok chodce se neozval. Tu si Vohnoutek uvědomil novou, neméně zarážející okolnost: ticho, naprosté, těžké, mrtvé ticho! Ani řítící se drožka neharašila po dláždění. Tiše, nezvučně, jako stín šinula se kupředu a temné obrysy domů míhaly se před oknem. Té chvíle se roztrhly mraky, modravé světlo měsíce se vylinulo na domy a ulice. Byly pusté. Vohnoutek zaražen vyhlédl zadním okénkem. Stromořadí ubíhalo tam dolů, k Muzeu, a teď, na samém konci, objevil se kočár. Vohnoutek si oddechl. Bylo mu již úzko z té děsivé prázdnoty. Nyní věděl, že vzadu za ním jede taky takový opozdilý pasažér. A tím uklidněn všímal si zase podivného vzezření města.

Ale jak to, k čertu, že neslyší hluk vlastního vozu? A má-li gumy, že aspoň kopyta vpředu necvakají ve známém drožkářském rytmu? A pak ta rychlost, jíž ujížděli! A ta podivná jízda, bez hrkotu, bez otřesů!

Vohnoutek zas se vyklonil z okna. Na nebi se honily mraky jak obrovští krkavci a studený měsíc ujížděl oblohou stejně zběsile. Vohnoutek pohlédl na kola. Vlasy mu vstaly na hlavě; točila se v šíleném kolotání, ale dobrých třicet centimetrů nad zemí! Vyrazil dvířka, aby seskočil. Stupátko bylo zataženo, lekl se skoku.

V úděsu vzpomněl drožky, jež jela za nimi. Ale což mohla to být drožka? Nebylo přece jiné v Praze než této tajemné minus jedné! Přitiskl obličej k zadnímu okénku. Vykřikl úžasem. Ne jedna, ale dvacet, třicet drožek se tam řítilo dlouhým pruhem za nimi. Zřetelně viděl, jak se koně vzpínají, kočové práskají biči a vozy se kolébají. A přesto, že se jeho tajemný kočár hnal kupředu jakoby větrem nesen, povozy vzadu jej zřejmě doháněly. Ale žádný rachot neotřásal nočním vzduchem, kočáry letěly neslyšně jako sovy a jen práskání bičů třeskalo jako drobné výstřely. Vohnoutek klesl do sedadla, že zpuchřelá látka praskla napříč. Od drožky za nimi očekával záchranu, a zatím bůhví jaké zjevení řítilo se tu v míhání světla a stínu!

Té chvíle se ozvalo protáhlé: „Aóóó!“ Drožkářské volání zmužilo Vohnoutka. První kočár je předjížděl. Bílá hlava koně klátila se mu před oknem; a jak se kůň po něm ohlédl, zděšený statistik spatřil pod černou klapkou tmít se oční důlek; byl prázdný. Hlava zmizela, trup koně se zjevil. Ale světlo měsíce procházelo jeho žebrovím. Vohnoutek viděl: byla to kostra, zbělená kostra, zapřažená do drožky a uhánějící s ní nezměrnou rychlostí!

„Přesvatá Panno, smiluj se!“ drkotal nešťastný statistik, ale kam se podíval, nalevo, napravo, za ním, všude se řítily neslyšné drožky tažené bílými kostrami. A zahlédl-li příčními ulicemi souběžné třídy, všude tam se hnaly příšerné povozy, kostry se vzpínaly, kola se točila, bylo jich sta, byly jich tisíce a všechno to pádilo jedním směrem, tak jako měsíc, nahoru, za město, k Olšanům…

Měsíční záře byla jak záplava nehmotné studené vody, Vohnoutek umíral chladem a hrůzou. Nebylo pochyby: umrlí drožkáři jedou tu kamsi, snad na hřbitov, snad do pekla, a Vohnoutek octl se uprostřed nich, jediný živý, nešťastná oběť, ubohý, ubohý pasažér! Vyrážel chuchvalce modliteb, tam vzhůru, k milosrdnému měsíci, jenž probíhal mračnými hejny krkavců a netopýrů. Vohnoutek blábolil o milost, ale luna podivně zrudla a zírala jak ohromné krhavé oko Vohnoutkovi posupně do tváře. A jak se tak skrčil na prasklých polštářích, měsíc zarazil tichý svůj let a kočáry kolem stanuly.

Vohnoutek zašilhal oknem…

Stáli na velkém prostranství, tisíce drožek, groteskní tahouni ještě se vzpínali a plašili. Drožkáři stáli na kozlících jako o koňských dostizích, někdo něco volal a pomalu se kočáry řadily v ohromném čtverci, vůz u vozu, dvě řady za sebou, jak ve Stromovce o koncertě. A když všechno stanulo nehybně, zakolísala drožka Vohnoutkova, hromada šatů s kastorem se spustila na zem, otevřela dvířka, upravila stupátko a z rudého šálu zaznělo zvolna:

„Tak prosím, milospane, liběji vystoupit!“

Vohnoutek se vtiskl ještě více do kouta, ale vozka se nahnul dovnitř, oznobenou rukou uchopil ho v týle a vytáhl jako vyplavenou myšku.

Bylo to, jak Vohnoutek tušil: parcely určené na nové pohřebiště, obehnané zídkou, ještě nevysvěcené, bez kříže. Jen složené cihly řadily se tu v nízkých hromadách a na ně usedali drožkáři pochmurného vzezření. Jak jeho drožka odjížděla na své stanoviště, statistik mohl se trochu rozhlédnout. Ano, byli tu všichni, jak je znal ještě za živa, než je vyprovodil k olšanskému hrobu. Tady hned na kraji seděl Fialová Nanynka, vedle něho Pepíček Tutů, za ním stál Honza Chyťho. Tam zase funěl, nemoha se uvelebit, Ferdinand Parkos, řečený Paprička, u něho mžouravý Jebálek, onde se rozložil Mates Kočvara vulgo Pipergr, tam zas hubený Štábrle a vzadu se po kočovsku pro zahřátí rozháněl Frantík Havránek, jemuž říkávali Prohraný Pagátl. A ještě mnoho jiných tu sedělo a stálo kolem, jejichž přezdívek pan Vohnoutek neznal, ale na něž se pamatoval z dob, kdy trůnili na svém kozlíku a mnohdy ho vezli od Stromečku. Jen výraz obličeje měli jiný, tváříce se jako novopečení porotci, když po prvé mají říci ano.

Zatím už čekání některým trvalo dlouho. Fialová Nanynka se netrpělivě pohoupl, posunul klobouk na pravé oko a kouknuv se levým na Vohnoutka, řekl chraplavým basem:

„Povidám, Josefe, že bys už jako moh do toho šloupnout. Povídám, pánové!“

Mrtví drožkáři kolem zabručeli na důkaz souhlasu. Vohnoutkův kočí tedy sňal kastor, točil s ním chvilku rozpačitě jako by vzpomínal, u které firmy jej koupil, načež si odkašlal, utřel vousy a spustil:

„Velevážení pánové, ctění kolégři!“

Prohranej Pagátl přestal se rozhánět a považoval za svou povinnost vykřiknout: „Výborně!“

„Tak to jsi se tedy blamnul!“ změřil si ho pohrdlivě Štábrle. „Na tohle se nevolá ‚výborně’, na to patří ‚slyšte, slyšte’!“

„Tak je!“ zařval Paprička, ale protože se naň hlavní řečník zadíval, vytáhl modrý kapesník a utíral si rozpačitě pot ze zátylku.

„Ctění kolégři!“ opakoval mluvčí, „vy to víte všichni, proč jsme se tady sjeli. Vy to víte dobře, pánové! Já to vím taky. Ale tady můj pasažér to eště neví, pánové!“

Nato se řečník významně odmlčel, aby viděl účinek těchto vývodů. A protože všichni mlčeli, uchýlil se opět k svému kastoru, mávl jím prudce a vyrazil hněvivě:

„Tak my mu to teda povíme!“

„Slyšte, slyšte!“ zaječel Prohranej Pagátl, načež se Štábrle k němu natočil a řekl velmi pomalu:

„Ty chytrej! Teď si měl křičet ‚výborně’!“

„Povídám, Štábrle,“ zvedl se Fialová Nanynka, „zašlajfuj a neruš pana řečníka, povídám!“

Shromáždění chvilku mručelo, načež se Nanynka zase posadil a mluvčí se ujal slova.

„Pánové, vy to víte, že sme v tom pozemským životě nejezdili na gumový obruči. Ve dne v noci sme se starali vo ubohý lidstvo, aby si ušetřilo jedenáctky. Přivezli sme červíčka ke křtu, když povyrost, vozili sme ho v noci s holkou, jeli sme s ním ke svatbě a byli sme mu na funuse. Regma sme měli ze štaflu, že nám to v kolenou praskalo jak v hospodským gramofonu. Pasažéři nám strhovali, elektrikáři nám nadávali, policajti si nás zapisovali a tak se každý z nás trápil na šejtroku celej život, než byl z něho studenej pasažér. A co sme za to všecko měli? Kapku toho bumbáníčka do žaloudku a trošku ovsa pro ty naše jeleny!“

Kobylí kostry otočily v řadách hlavy a mrtví drožkáři zase pobručovali.

„Ale my to všechno, drazí kolégři, brali klidně, páč sme věděli, že to ubohý lidstvo bez nás bejt nemůže. A všecko šlo dobře, až se objevil tuhle můj pasažér. Jaktěživ mu žádnej drožkář živej ani mrtvej neublížil a on tu najednou na nás se štatystykou. A kdyby ještě nějak slušně, ale on né: takové samé čtverečky si nadělal a že prej tam celej stav drožkářský zakreslí…“

„A povídám, Josefe, zakreslil? Povídám!“

„Pěkně zakreslil, Nanynko,“ odpověděl lítostivě Josef s kastorem, „červenou čáru přes všecko udělal a vod tý doby našinci padali jako mouchy kolem souchotináře! Takovej krásnej rozšafnej cech sme byli, až tady milospán přišel, do čtverečků nás vrazil a už to šlo s náma jako z Václaváku. Šak to taky víte, každý tři měsíce mušel jeden z nás skápnout a tak dlouho nás amortizoval, až nás s tou štatystykou umořil docela. ‘ s koktavýma kolenama!“

„Povídám, Josefe,“ podotkl Nanynka, „mně se zdá, žes na něho moc měkkej. Vem to víc parlamentně, povídám!“

„Tak je!“ zahřměl zase Paprička, který si už obložil celý krk modrým kapesníkem.

„Já myslím,“ poznamenal Pepíček Tutů, „abychme zahájili křížovej vejslech. V tom se i ten nejchytřejší drožkář utopil.“

Mates Kočvara, řečený Pipergr, zamával jenom bičem jak o parádních svatbách.

„Já mám tu myšlínku, že by bylo lepší votevřít na něj bubnovou palbu!“

Drkotající se Vohnoutek zaslechl ještě několik líbezných návrhů, na něž tajemný Josef odpovídal jen uklidňujícím mrkáním. Konečně si Josef nasadil kastor na hlavu a drožkáři zase utichli.

„Já myslím, pánové, že eště není všecko ztraceno! Já myslím, abyste z toho nedělali hned burzovní paniku! Já myslím, že třeba stačí moudrý slovo tady s milospánem a že se to dá eště napravit!“

Josef zamrkal tak prudce na funícího Papričku, že ten se jal prudce rozmotávat šátek a vykřikl souhlasně:

„Tak je!“

Drožkáři kolem mručeli a Josef se obrátil k Vohnoutkovi:

„Líbějí rozumět, milospane, já vodjakživa nerad přerušuju s někým diplomatický styky. Aby věděli, s kým mají tu čest: já sem Baltazar, Josef Baltazar, nejstarší drožkář a jakoby vopatrovník celýho cechu. A tak si myslím, milospane, když už jim pámbů dal tu moc, že mohli v těch čtverečkách tolik hodnejch a spokojenejch drožkářů vodsoudit k umření, nedá se proti tomu nic dělat, to je horší než policejní řád a čtyřčlennej senát. To poslední rito v rakvi čeká na každýho a zubatý kmotře neujede ani fiakrista. Ale tak si myslím, milospane, já, sprosťák, že to s tím minusem jako není v pořádku. Když už jednou truchlící pozůstalí vrátili ouřadu číslo, tož se drožka škrtla a není – po mým sprostým rozumu. A najednou tady milospán udělal čáru a ani před smrtí ji nezastavil. Liběji povážit, vážnosti, čára se lehce natáhne, ale co my, drožkáři? My museli zmobilizovat celej umrlej cech, abysme jim nespletli v štatystyce koncept. A tak bysme my v ouctě podepsaný kladli k vážnostem poníženou žádost, aby milospán to jako nějak v těch ouředních čtverečkách zavonačil, abysme jako… tento… esli by…“

Josef Baltazar už zase rozpačitě otáčel kloboukem a Vohnoutek stál tu jako opařen. Všechno na světě čekal, ale takovéto supliky se nenadál. Nejstarší drožkář však vykládal si jeho mlčení jinak, a když trvalo chvíli, změnil barvu ve tváři do fialova, odkašlal a spustil poněkud důrazněji:

„Líbějí uvážit, milospane, že jako to žádáme s veškerou ouctou. Vážnosta přijel v mým pekáči a pasažér je přece pasažér. Ale přijde chvíle, kdy i pan štatystyk zaleze do hlíny a to už je potom jiná. ‘ Ale má-li na svědomí takovou věc, že kvůli němu mušejí nevinný umrlí drožkáři brousit Prahou, je to s tím lehkým vodpočinutím jako nahnutý. Liběji uvážit, milospane, že je tu jakejsi ohnivěj kočár pro takový ukrutníky, že je tu taky ohnivej chomout, do kterýho musí dotyčnej strčit hlavu a tahat mrtvej omnibus každou noc na Hradčana, že je tu ohnivej voves…“

„Pro všecky svaté,“ vykřikl Vohnoutek, „zadržte, pane Baltazare! Toho přec není zapotřebí! Ne, ne, ne, toho není vskutku zapotřebí!“

„Dyť sem věděl, že se dá s milospánem promluvit!“

„Ale ovšem, ovšem, milý drožkáři, jen řekněte, jak si to představujete!“

„Inu, tak si myslím, že milospána pěkně dovezeme do ouřadu, pošleme s ním nahoru deputaci a milospán nám před očima vyradýruje tu červenou čáru, abysme zas měli pokoj a nemuseli dělat minusy…“

„Výborně, pane Josef, znamenitě! Jen už abychom jeli!“

Drožkář Baltazar se otočil k ztichlým kolegům.

„Nu tak, hoši, co jako říkáte?“

„Povídám, Josefe,“ zvedl se Nanynka, „že to bylo moc správně a zdělaně mluveno. Řekls to pánovi jak soudce při rozvodu a esli někdo z těch mužskejch tady myslí, že není dobře, že se to v míru dohodlo, tak si s ním Fialová Nanynka promluví mezi čtyřma vočima tady přede všema, povídám!“

„Tak je a jedeme!“ vybuchl radostně Paprička a už se hrnul ke kočáru. Po celém prostranství povstal nehorázný ruch a hluk. Drožkáři se křičíce rozbíhali, stahovali houně z koster, vylézali na kozlík a roztáčeli brzdy.

„Tak, vážnosti, liběji nasednout,“ ozvalo se tu za omámeným Vohnoutkem a drožkář Baltazar otvíral dvířka nejstarší drožky. Vohnoutek vklouzl dovnitř, dvířka bouchla a Baltazar se škrábal nahoru. A již se ozvalo spokojené „Aóóó“ a všechny kočáry s bílými tahouny se daly zase v pohyb.

Vohnoutek plakal pohnutím; bylo to příliš mnoho dojmů na ubohého statistika. Tak tedy vypadal rub jeho krásných výpočtů, takhle se končila exkurze napravo od nuly, v oblasti negativního, ve sféře toho, co není… On to byl, jenž výsledek z minula aplikoval na budoucnost, a tak sklátil do hrobu nesčetné drožkáře, uvrhl rodiny jejich do bídy a po smrti ještě štval je po světě… Zapřísahal se, že nebude již pokoušet budoucí osud a vymaže každou stopu červené čáry v diagramu, nejen tam za nulou, ale i před ní, pokud nebyla dána skutečnými daty a fakty. Dojat vyhlédl z okna. Slzami viděl, jak všemi ulicemi se hrnou drožky po Vinohradech dolů k Muzeu, jenomže tentokrát jelo se slavnostním, důstojným tempem. A Vohnoutek si před vozovou tou hradbou připadal jak Prokop Holý, když milost dal městu Naumburku…

U Muzea se drožky zastavily. Josef Baltazar pomohl Vohnoutkovi z kočáru a kráčel s ním nahoru na rampu. Fialová Nanynka a Prohranej Pagátl stoupali důstojně za nimi. Celé Václavské náměstí až dolů na Můstek bylo plno čekajících drožek.

Dveře se tiše otevřely a deputace prošla mramorovými chodbami až do pracovny Vohnoutkovy. Diagram drožkářského provozu ležel na stole. Vohnoutek k němu přikročil.

„Pánové,“ řekl chvějícím se hlasem k drožkářům, kteří smekli klobouky, „pánové, lituji, co jsem přivodil… Neměl jsem ani potuchy… Ale tu před vašima očima vymaži osudnou linii, nejen ve čtverečcích negace, ale i nad nulou až do 12. srpna 1916, kdy naposledy byla stanovena skutečným úmrtím… Nechť zůstane diagram nedokončen, co na tom? Budu šťasten již vědomím, že neruším posmrtný spánek ani jednoho vašeho kolegy, abych z něho učinil minus drožku!“

Tři mrtví drožkáři zírali důstojně, jak ze sítě čtverečků červená linie mizí. A když zbyl jen úsek od začátku do zmíněného data, podrbal se nebožtík Baltazar za uchem, podíval se na své kolegy a přešlápl rozpačitě z nohy na nohu.

„Přejete si ještě něco, příteli?“ zeptal se ochotně Vohnoutek.

„Nu, tak si myslím, vážnosti, jako pro jistotu, kdyby líbili vymazat i ty křížky v kalendáři… Člověk nikdy neví… a jistota je jistota…“

Vohnoutek se usmál. A vzav svůj statistický kalendář na 25 let, vymazal křížek pod datem 14. října 1925, obrátil o 89 listů zpět, vyškrtl křížek ze 17. července, pak z 19. dubna, 20. ledna a tak stále zpět vždy po 89 dnech, až octl se zas u 12. srpna 1916.

Teprve tehdy si deputace mrtvých oddechla. Potřásli srdečně rukou panu Vohnoutkovi, poděkovali jemu, on poděkoval jim a ještě ve dveřích se navzájem všichni ukláněli. Pak se pan Vohnoutek rozběhl k oknu.

Zahlédl, jak na muzejní rampě drožkář Baltazar cosi provolal. A nato se mrtví drožkáři rozjeli a náměstí bylo, jak když vymete.

Vohnoutkovi spadl kámen se srdce. Po přestálém rozčilení se rozběhl uklidněn pokojem. Ne, ne, ne, je to příliš ošemetná věc, tyto linie sestupu a úbytku! Pro zbytek svého života se přidrží již jen statistik vzrůstu a rozmachu, tam možno budovat hypotézy do budoucna bez omezení potměšilou nulou a bez ohrožování lidských životů předsmrtných i posmrtných!

V té chvíli někdo zaklepal.

Vohnoutek se lekl. Což kdyby…?

Ale to jen muzejní sluha Koudelka vstoupil. Jestli prý si pan statistik všiml, že úřední hodiny se skončily a Muzeum že se zavírá?

Vohnoutek vytřeštil na něho oči.

„Kolik že je hodin?“

„Právě odbila jedna s poledne, vašnosti!“ usmál se Koudelka.

„A kolikátého… máme… dnes?“

„Nu, vždyť tamhle je kalendář! Dvanáctého srpna, vašnosti!“

„Dvanáctého srpna devatenáct set šestnáct!“ zaúpěl Vohnoutek, zatím co se Koudelka tiše vytratil.

Nato se Vohnoutek štípal pět minut do stehna, aby viděl, zda nesní. Konečně popadl klobouk a vyrazil ven. Vyběhl do druhého patra. Stála tam vybělená kostra diluviálního koně a prázdné oční důlky se potměšile usmívaly.

Vohnoutek zmaten ubíhal dolů, do síní s vozy a vehikly. Ano, ano, tu stála ta rozměrná archa, poněkud bachratá ve spodní části, titěrná v hoření. Dvířka byla otevřena a starodávné stupátko spuštěno. Vohnoutek se naklonil dovnitř a dech se mu zatajil: zpuchřelé hedvábí sedadla bylo napříč prasklé!

Vzdálené volání sluhů Vohnoutka vzbudilo. Zmaten a nechápaje ploužil se ven, z Muzea, do sluneční srpnové záře…

Řekl jsem, že možná nad celou tou historií pokrčíte rameny. Ale když statistik Vohnoutek zahnul za roh a spatřil tam na štaflu Prohraného Pagátla, div se pod ním nohy hrůzou nezlomily. Prohranej Pagátl seděl na podlaze kočáru, nohy skrčeny na stupátku, v ruce misku s bramborovou kaší. Spatřiv Vohnoutka, nadzvedl uctivě klobouk, ale vyděšený statistik uháněl pěšky k Vinohradům.

Všichni drožkáři od těch dob ho zdvořile zdravili, všechny je Vohnoutek znal ze svého hřbitovního dobrodružství. A kdyby ještě měl nějaké pochyby, jediný pohled na jejich kobyly řekne mu pravdoucí pravdu: neboť nejsou to normální koňové, ale jak statistik Vohnoutek nyní ví, diluviální kostry, pokryté koňskou koží…