Malá skleněná gilotinka

„Čert vás vem, inspektore: vy sám jste osobně toho Vodvářku zatkl?“

„Poslušně hlásím, pane policejní rado, já sám.“

„A věděl jste, že ten chlap oddělal toho chudáka profesora?“

„Nevěděl, pane rado. Já ho najednou spatřil proti sobě, hlavou mi blesklo: Vodvářka Václav alias Brčko, bytař – a už jsem mu povídal: Václave, pojď s sebou, ať to nemusí být jménem zákona. Ty tři byty v družstevních domech na Pankráci, pane rado, to nebyl nikdo jiný než Brčko. No a ráno přišel okružní telegram, že jako Vodvářka Václav alias Brčko je hledán pro tu loupežnou vraždu na profesorovi. Povídám ještě kolegovi Fingerhutovi: Sakra, to jsem ho nachmát…“

„Dobrá, ale kolik to bylo hodin, inspektore, když jste ho sbalil?“

„Takhle před šestou to bylo, pane rado, poněvadž když jsem s ním došel, kšíroval se manšaft na šestou směnu.“

„Před šestou večer – to je právě to nadělení. Profesor Kalous byl ještě o deváté večer živ.“

„I sakra, sakra, s odpuštěním, pane rado, tak to Brčko nebyl?“

„Ale byl, člověče, o tom nejsou žádné pochyby. Ten kluk řádil tak pitomě, že jsme měli za patnáct minut všecko pohromadě. Důkazy jsou tak usvědčující, že bych ho mohl v tu chvíli poslat vyšetřujícímu soudci – kdybyste mu vy, člověče nešťastná, neopatřil největší alibi, jaké kdo může mít.“

„A to je mi líto, poslušně prosím, pane rado. To je mi moc líto. Kdybych to věděl, byl bych ho nechal běhat až do noci, aby to moh udělat. Totiž – on to přece udělal?“

„Udělal, ovšem, o tom není pochyb. Jenže má alibi jako hrom a já si netroufám poslat to na vyšetřovák, když v tom mám takovou díru. Pořád jsem si liboval, jak jsem to pěkně ve čtvrthodině vyloup – a teď se tu celý den mořím a ne to srovnat. Vražda byla spáchána po deváté večer a vrah byl už od šesté hodiny předtím za mřížemi. Mohu s tímto vyrukovat před prokurátora?“

„To je jasné, pane rado, že ne. To je jasné, jak panenský pohled.“

„Já se vám vykašlu na panenský pohled, člověče. Kdybyste byl Vodvářku nesebral, měl jsem to z krku a všecko bylo v richtiku. Nějaké jiné alibi bychom už tomu lumpovi rozebrali. Ale katr je katr, pane, s tím já nemohu hnout!“

„Právě proto, pane rado, si poslušně myslím, že třeba bude chyba jinde. Když je chlap za katrem, nemůže být v Bělehradské ulici. A když byl chlap v Bělehradské ulici, nemoh být u mne za katrem.“

„To je právě to, člověče: seberete mi vraha před vraždou, a vražda se přece stane! Vždyť je to k zbláznění! Vám je hej, ale co já? Pan policejní inspektor Neherna si nachmátne chlapa a skřípne ho a to je fakt, s kterým se nedá hýbat. A pan policejní rada Wengraf rozlouskne mord a je to jen konstrukce. Jen konstrukce! Ale já s ním nemohu také hnout! Já tam mám taky fakta! Copak si může zabitý profesor za čtyři hodiny po smrti rozsvítit lampu?“

„Ajaj, pane rado – a to ten mrtvý udělal?“

„Ano, inspektore. V pracovně profesorově hořelo v noci světlo, které tam zvečera nehořelo. A to je zrovna tak fakt, jako že byl Vodvářka v tu dobu za katrem. Kdo teda tu lampu rozsvítil?“

„Jaká to byla lampa, s dovolením?“

„Elektrická, u stropu, s tastrem u dveří, zrovna jako tady. To se přece nerozsvítí průvanem!“

„Snad tam někdo přišel, třebas příbuzný nějaký, rozsvítil, polekal se…“

„Ale kdepak; to neznáte situaci. Koukejte: takhle je pracovna profesora Kalouse. Tadyhle jsou dvě okna do Bělehradské ulice. Tadyhle proti nim jsou dveře do chodby. Ta se takhle lomí, jak běží podle ložnice ke kuchyni. A tady proti ložnici, před kuchyní, odbočuje z ní chodbička jako předsíň ke dveřím na schodiště. Rozumíte tomu, inspektore?“

„Poslušně hlásím, nerozumím. Ale jistě to tak je.“

„Děkuji vám, že to aspoň uznáváte. A tady u těch dveří v předsíni se to stalo. Odtud do pracovny se musí teda kolem dvou rohů. Je to divná dispozice, ale v mansardě, jak ten starý Kalous bydlel, bývají takové zvláštnosti. Když tedy ten lump Brčko tady u vchodu toho dědečka oddělal, měl před sebou dveře do ložnice a vpravo dveře do kuchyně, vlevo chodbu, která se zatáčela někam, kam nebylo vidět. Co je přirozenější, než že vrazil do těch dvou nejbližších dveří a tam koukal rychle sebrat, co kde bylo, a vymáznout!“

„A v bytě nikdo nebyl?“

„Živá duše ne, Kalous byl samotář. Po obědě šel do kavárny a zatím mu posluhovačka uklidila. Ve čtyři se vracel a posluhovačka šla domů. On pak sedl a psal do devíti večer.“

„Pro pána – a co to psal?“

„Co by psal – paměti. Paměti na činnost ředitelů středních škol a zemských školních inspektorů, pod nimiž sloužil. Ale to je vedlejší. Já mám i jinak zjištěno, že po něm včera už nikdo do pracovny nevstoupil. Posluhovačka toho dne odpoledne voskovala parkety v předsíni. Nanesla trochu víc vosku a špatně jej rozleštila – on profesor Kalous prý náramně šetřil světlem a nedovolil jí, aby si na to v temné chodbě rozsvítila. Všimněte si toho, že náramně šetřil světlem. To byl zrovna jeho koníček, jak to u takových starých kantorů bývá. Ta podlaha byla tedy silněji navoskována a zachovala nám do rána každou tlápotu. Povídám vám, inspektore, že od vchodu k ložnici a ke kuchyni je na té podlaze přesně napsáno, co Vodvářka dělal, i že to byl on. Ale v té dlouhé chodbě k pracovně jsou zachovány jen dvě cesty: jednou, jak šel profesor Kalous odpoledne dovnitř, a jednou, jak šel ven, ke vchodu, když Brčko patrně zazvonil. A na konci této druhé cesty klesl navždy a už zůstal ležet. A v jeho pracovně se kolem deváté hodiny rozsvítila žárovka, která pak hořela až do rána. U všech čertů tedy, stal se ten mord před šestou anebo až po deváté? Není rozsvícená žárovka zrovna takový fakt jako zločinec za mřížemi?“

„Inu, je to taky fakt. Ale co je to platné, když můj fakt je silnější. To se nedá vymluvit, chlap za katrem, to je jako trumfové eso v mariáši.“

„Trumfové eso! Ale co já mám, to je jako sedm trumfů se čtyřicítkou a sedmou! S tím se přece, inspektore, musí hrát!“

„To je pravda, pane rado, ale na durcha to není. Na durcha ne. Jeden štych bych musel udělat. Přece si neodhodím plonkové eso.“

„No a já přece nebudu hrát durcha s barvou bez esa. To budu hrát trumfy, sto a sedmu a to eso vám vyženu. To je můj fakt!“

„A tak mi tedy vyžeňte Vodvářku ze Čtyřky, když už tam od včerejška je. To je marné, pane rado, poslušně hlásím, ne že bych byl nepřejícný, ale katr je jiný argument než žárovka. Copak nemohla svítit už odpoledne? Nebo nerozsvítil ji někdo až ráno, když se na to přišlo? Bývá takový zmatek!“

„Ne. Zmatek se ráno zarazil hned u vchodu do bytu. Do pracovny jsme přišli my první – a lampa svítila. Že by ji rozžal už odpoledne, nelze si myslet, protože zrovna na spoření světlem byl Kalous jako posedlý. Ale mimo to tu máme svědectví. Naproti v tom nižším domě bydlí nějaká slečna Fáčková a ta se nám přihlásila k výpovědi. Kdepak mám to lejstro… tadyhle. Prosím. Jarmila Fáčková… 31 let… svobodná… a tak dále, vypovídá: „Přicházím domů vždy po sedmé hodině večerní. Protože včera odpoledne bylo větrno, měla jsem okno zavřeno a po příchodu jsem je otevřela. Přitom jsem se chvíli dívala do ulice a na protější dům. Byl krásný večer, slunce zapadalo a náš dům vrhal stín naproti na fasádu. Náš dům je nižší a jeho stín leze k večeru po tom protějším domě. Já jsem se tím vždycky bavila – bylo to pro mě jako sluneční hodiny. Když v tuhle roční dobu dolezl stín nad okna bytu pana profesora Kalouse, bylo osm hodin. A jak jsem se včera tam podívala, stín byl ještě pod okny. Okna měl pan profesor zavřena a žádné světlo jsem tam neviděla. Dívala jsem se tam hezkou chvíli, protože po obloze lítaly jiřičky.“

„Nějaká citlivá ženská, pane rado. Krásný večer, sluneční hodiny, jiřičky na obloze a jedenatřicet let je jí – ta by neměla být v tomhle věku tak opuštěná.“

„No, vy se jí ujmout, to bychom měli po svědectví. To je výpověď nabeton, koukejte: ‚O půl desáté jsem šla spustit záclonu. Venku byla již tma a v hořejších patrech naproti svítilo světlo jen v oknech profesora Kalouse. Věděla jsem, že pan profesor pracuje každý den do desíti hodin, nebylo mi to tedy nijak nápadné. Ráno, když jsem vstala, všimla jsem si, že tam svítí ještě. Když jsem pak v poledne slyšela, co se stalo, považovala jsem za svoji povinnost přihlásit se co svědkyně.’ – Prosím!“

„Opravdu, ohromná výpověď. To musí být moc správná ženská. Bělehradská ulice, že ano?“

„Nebýt jí, už by se to dalo nějak s tím vaším faktem srovnat. Ale tady o téhle výpovědi nelze pochybovat, ta ženská se zapřísahala, že je to tak, a mimo to v tu dobu nevěděla o žádných souvislostech. A teď to máte: v sedm tam světlo nebylo, v půl desáté bylo, nikdo tam nepřišel, ergo byl profesor Kalous mezi sedmou a půl desátou ještě živ. Ale člověk, který ho zabil, byl už v šest hodin u vás na policii. Takovýhle nepořádek ve vraždě jsem ještě neměl. Takhle to přece nemohu státnímu zástupci postoupit. Toť se ví, on by si taky moh trochu lámat hlavu, ale ty řeči, které by se o nás nahoře vedly. Už jsem z toho janek. Vysedávám tu denně do desíti večer, ale dnes půjdu pryč už teď. Projít se, dokud je ještě trochu světla. Snad mě přitom nějaké rozluštění napadne. Vy, jak vidím, mi už nepomůžete. Vás baví víc panenské pohledy a ženská s jiřičkami. Pěkně jste mi to nadrobil, ale rozlousknout si to musím já sám.“

Inspektor Neherna stál nehybně a jen očima sledoval, jak policejní rada Wengraf za řeči mechanicky sbírá pouzdro s cigaretami, klíče, sirky, jak přibouchává stůl, jak bere klobouk a hůl a jde ke dveřím. Inspektor zdvořile mu ustoupil z cesty, ale jak pan rada sáhl ke dveřím, inspektor najednou sebou škubl.

„Halt! Stát!“

Zařval to tak, že se rada Wengraf polekán otočil. Spatřil Nehernu rozčileného, jak se vrhá k telefonu.

„Haló, je tam Čtyřka? Tady inspektor Neherna. Kdo u telefonu? Nazdar. Karlíčku, prosím tě, připrav mi Vodvářku k transportu na Pankrác. Mluvím z kanceláře pana rady Wengrafa a za chvilku tam přijdu s akty. Ano, už je to hotovo.“

„Člověče, inspektore, co jste se zbláznil?“

„Poslušně hlásím, pane rado, skoro. Vždyť už to mám!“

„Vy jste to rozlousk?“

„Já… vy… jak se to vezme.“

„Já – vy – tomu nerozumím. Vůbec nerozumím.“

„Pane rado, s dovolením, vy jste povídal prve, že tu denně vysedáváte do desíti hodin, a mě tak v duchu napadlo: zrovna jako ten Kalous. A pak jsem se na vás koukal, jak si sbíráte věci, jak jdete ke dveřím a najednou… podívejte se!“

„Cože? Rozsvícená žárovka! Ve dne! Kdo ji tu u mne rozsvítil?“

„Poslušně hlásím, že pan rada sám.“

„Já?“

„Ano. Jak jste došel ke dveřím, mechanicky jste podle zvyku sáhl na vypínač, abyste zhasil. Ale on není večer, je den, a vy jste tedy bezděky rozsvítil.“

„Člověče… a to tedy myslíte…“

„Ano, poslušně prosím: zrovna tak to proved ten roztržitý profesor, když mu Brčko odpoledne zazvonil v předsíni.“

„Ale ta ženská tam přece světlo neviděla!“

„Vy byste ho tu také neviděl, pane rado. Světlo ve světle není vidět, až když je tma…“

„Pravda, pravda, člověče… počkejte, ať si to zopakuji. Ona se koukala při slunce západu, okna byla zavřena… ovšem, inspektore, vždyť se ty tabule musely blyštět v slunečním světle a žárovku za nimi nemohlo být vidět. V noci ovšem ano… a ráno, ráno byla ta západní stěna ve stínu, to mohlo být taky světlo z pokoje vidět – to je báječné, člověče… posluhovačka odešla ve čtyři, ano, všecko se to mohlo odehrát kolem páté a ten kantor byl zrovna tak připitomělý jako já, dej mu pámbů nebe, chudákovi – už je to tak.“