Malá skleněná gilotinka

Dobrodružství, které potkalo paní Karolinu Testovou krátce před jejím provdáním, je z těch historií, které dosvědčují, že věci zvláštní a nezvyklé nečíhají jen na lidi vynikající a mimořádné, rozené hrdiny románů, nýbrž že jsou vetkány i v běh života zcela všedního. Neviditelný osud letí před námi a klade nám v cestu všelijaká překvapení. I ten, kdo prožil život nejšedivější, ocitl se někdy ve hře náhod, jež ho zcela překvapila a vzrušila. Nejinak tomu bylo i s paní Karolinou Testovou.

Za svobodna se jmenovala Nováčková a měla na Vinohradech módní síň. Byla bez příbuzenstva, a když ji zklamala veliká láska jejího života, zůstala se svým smutkem osamělá. Nebyla však z povah tragických. Smířila se s osudem, urovnala si svůj nevýbojný život a pokojně přihlížela, jak v drobných strastech a radostech odkapávají dny, měsíce a léta života. Nestýkala se celkem se žádnou společností kromě svých zákaznic, které ji však zato zásobovaly klepy, historkami a pomluvami z celého města. Ze svého salónku, kde se povalovaly odstřižky látek, odpadky nití a poztrácené špendlíky, prohlédla nejmámivější lesk velké společnosti a viděla jeho pozadí. Znala peněžní potíže dobrých rodin, pozorovala úskoky paniček, jež si chtěly opatřit toalety nad své prostředky, dovídala se o klíčících nevěrách a jako zasvěcená důvěrnice sledovala vznik i konec milostných románů, v nichž touha po nějakém neznámém velkém štěstí nebo jen přelétavé rozkošnictví nebo konečně cynická žízeň peněz hrály střídavě hlavní roli. Jsouc svědkyní tolika vzrušených nadějí a tolikerého zdrcení, bála se trochu života. Někdy se jí před usnutím vynořila tvář hezkého muže, kterého někde zahlédla, ale když usedla ráno ke své práci, odehnala vzpomínku na něho lehce a rychle jako věc marnou a nebezpečnou. Oblékala se pěkně, distingovaně. Nesmírně ráda měla krásné prádlo. Vedle salónku, kde přijímala zákaznice, měla pokojík, kde jedla a večer čítávala romány z půjčovny knih. Pokojík souvisel s ložnicí, jež místo dveří měla jen závěs. Ježto dům byl starší a neprakticky stavěn, byla v ložnici kamna pro obě místnosti. Ta kamna byla příčinou jejích největších útrap. Měla špatný tah, komín se stále zanášel a kominík musel saze pokaždé vybírat přímo v bytě. Na oknech měla slečna Nováčková plno květin a u okna salónku visela klec s kanárkem Maníkem, který nekonečnými trylky doprovázel hřmocení šicího stroje.

Dlouho si chtěla slečna Nováčková koupit gramofon, neboť toužila po trošce hudby večer. Ale nakonec si pořídila malou rádiovou stanici na krystal. Dole u domovníka bydlil elektromechanik, který jí to pořídil za babku. Po nějakém čase se jí však stanička nějak porouchala a když vzkázala dolů, aby jí to pan Roubal přišel spravit, dověděla se, že se v sobotu odstěhoval. Horší bylo, že slečna stanici nepřihlásila, a nyní měla strach, že bude pokutována, přizná-li se v nějakém závodě, že chytala načerno. Sedávala tedy trochu lítostivě nad lesklým válečkem a marně po něm posunovala kovový jazýček: stanice byla němá.

V těch týdnech nemilého zklamání jela jednoho večera tramvají do divadla. Vůz byl přeplněn, takže musela stát, přidržujíc se držátka zároveň s cizím pánem, který o krok ustoupil. Byl to vysoký, snědý muž příjemné tváře, ale zvlášť hezkých očí. Byly velké, černé a jakoby zasněné. Bezděky se k nim musela několikráte pohledem vrátit. Pokaždé se na ni podíval. A když se jejich oči setkaly po třetí, muž se k ní naklonil a řekl hlasem tichým a důvěrným:

„Co dělá vaše rádio, slečno? Ještě je němé?“

Úžasem a leknutím otevřela ústa. Poslední její myšlenka, než se podívala na tohoto muže, týkala se porouchané staničky. Ale jak mohl vůbec něco vědět o její soukromé zábavě, o níž se nezmínila nikomu a kterou znal jen onen zmizelý elektromechanik? Vždyť ani ten nemohl mít tušení o poruše, která ji nyní zlobila! Slečna Nováčková se nemohla vzpamatovat. A zatím neznámý, upíraje na ni stále svůj lesklý a pevný pohled, dodal:

„Hledáte chybu v anténě. To není správné. Vy máte zemní vedení připojeno na vodovod v kuchyni a tam vám prorezavěl drát.“

„Prosím… ,“ zakoktala slečna, „kdo jste, že tohle všechno…“

Podíval se na ni téměř smutně, a nakloniv se ještě více, řekl jí, že to nikdo nemohl slyšet:

„Jsem člověk, kterému je skryté otevřeno. Jsem ten, který vnikne všude a nikdo ho nevidí. Jsem Vševěd a Všudybyl. Nemyslete si, že je to šťastný osud.“

Hrůza ji obešla, takže se musela pevněji přichytit držátka. Bezděčně zavřela oči. V tu chvíli zaslechla ještě:

„Budu vás čekat po divadle na rohu Spálené ulice!“

Když opět prohlédla, byl tajemný muž pryč. Vběhla do divadla a proseděla tam tři akty, aniž věděla, co se před ní a kolem ní děje. Říkala si, že nemůže tu být nic nadpřirozeného, a rozpomínala se horečně, zda snad přece jen s někým nemluvila o své tajné zábavě. Zjistila si zcela určitě, že onen Roubal byl jediný muž, který o tom věděl, ale i on jen částečně. Teprve když se oblékla, napadlo ji: Bože, snad je to někdo z protějšího domu, jenž kukátkem sleduje moje počínání. Ale vzápětí si uvědomila, že dům naproti je mnohem nižší. Zachvěla se v novém zmatku a měla bezděčný pocit, že musí co nejrychleji prchnout domů. Když však vyšla na ulici, přemohlo ji to jako tajemný rozkaz cizí vůle. Šla slepě ke Spálené ulici.

Čekal tam, temný a nehybný. Pozdravil ji tichou úklonou a beze slova se k ní připojil. Taková úzkost ji z toho dobrodružství přepadla, že nemohla ze sebe vypravit ani hlásku. Šli kus cesty beze slova. Konečně se vzchopila a téměř vykřikla:

„Kdo jste?“

Pohlédl na ni zase tak tesklivě a řekl:

„Nechtějte to vědět. Byl by mezi námi konec. A my jsme si neřekli ještě poslední slovo. Myslete si, že jsem váš kaktus, který vám minulý týden vykvetl na okně. Myslete si, že jsem váš Maník, který ve dne sleduje z klece každý váš pohyb a v noci o vás sní… Myslete si, co chcete, jen nepátrejte po pravdě, dokud vám ji sám neřeknu.“

„Jak víte o Maníčkovi, jak můžete vědět o kaktusu v mé ložnici? Kdo vám donáší zprávy o mém soukromí?“

„Nemluvil jsem s nikým o vás a vašich věcech. Neopovážil bych se mluvit o tom, co miluji.“

„Pane…“

„Slečno Karolino Nováčková, nezakazujte mi mluvit, když chcete, abych mluvil. Znám vás již mnoho let a znám vás více, než můžete tušit. Sleduji váš tichý život a vaši moudrou povahu. Řekl jsem vám, že je mým posláním, abych vnikal do cizích tajností neviděn a nepoznán. Není to vždy úděl příjemný. Ale u vás jsem byl okouzlen. V salónku, kde hovor víří všemi špatnostmi žen, viděl jsem vás uprostřed ošemetných řečí klidnou a vyrovnanou. Nejste jiná ani ve svém soukromí, když zmizí zákaznice a odejdou vaše děvčata. Milujete květiny, hudbu a knihy. Posledně jste četla Dickense. Nyní leží ve vašem pokojíku Kipling. To není četba obyčejná. Vyznám se v tom ještě z dob, kdy jsem netušil, že budu tím, co jsem. Vaše vkusná ušlechtilost proniká celý váš život. Vaše pyžama, která máte uložena v pravé střední zásuvce prádelníku, jsou rozkošná. Zvláště ono žlutohnědé, hedvábné, jež jste si oblékla minulé pondělí, ale pak jste je odhodila na pohovku, rozhodnuvši se raději pro růžovou košilku…“

,“ zaúpěla slečna Nováčková. Vzpomněla si, že stahuje rolety přesto, že proti oknům má čirou oblohu.

„Každý kus vašeho prádla je okouzlující. Promiňte, působím-li vám rozpaky, že mluvím tak otevřeně o těchto věcech. Ale je to prádélko ženy, která má úctu sama k sobě. Mimo to je ve vás umělecké nadání. Všiml jsem si, že každá vaše košilka má jinak komponovaný monogram. Některé z nich jsou pravé zázraky umného vyšívání. A při všem tom jste spořivá. Jiná žena ve vašem postavení a s vašimi zálibami by možná užívala svět. Vy ukládáte peníze. A s překvapující opatrností: jedny na své jméno, jedny na tajné heslo. ‚Sama, samotinká’ je heslo, které mne zrovna dojalo… Snad to souvisí s oním balíčkem zežloutlých dopisů…“

Slečna Nováčková se musela opřít o zeď. Nohy pod ní klesaly. Viděl, jak se chvěje, upadl do rozpaků a zmlkl. Po několika vteřinách téměř jen vydechla:

„Člověče… člověče, jste kouzelník, ďábel nebo duch?“

Kousl se do rtů a sklopil oči.

„Odpusťte mi, slečno Karolino. Ale nemohu vám říci, kdo jsem, dokud si mne nezamilujete. Kdybych se vám přiznal, dala byste se mi do smíchu, do strašného smíchu, který by všechno zničil a zabil. Nemohu se vám odhalit. Mohu vám jen říci, že můj život není šťastný. Toužil jsem po jiných cílech a připravoval se k jiným úkolům. Ale osud spjatý s naší rodinou mne strhl z oné dráhy. Náš rod není původem český. Můj praděd sídlil ve Florencii. Ani on nechtěl být tím, čím se stal. Vždy byla u nás touha po něčem vznešenějším. Já chtěl být filozofem. Nyní jím musím být, abych našel útěchu ve svém osudu. Kdykoliv jsem však hovořil s vámi…“

„My že jsme spolu mluvili?“ vykřikla slečna Nováčková.

„Ano… nesčetněkrát! Říkala jste, že vám nesu štěstí…“

Šli zase spolu k Vinohradům a slečna Nováčková přemýšlela, není-li to všechno tlach šílence. Ale v jeho řečech bylo tolik nezvratných skutečností, že i tuto domněnku zavrhla.

„Říkala jste, že vám nesu štěstí, a já říkal, že bych vám je skutečně mohl přinést, kdybych nebyl právě odsouzen k té neviditelné a nepoznatelné existenci. Život je krásný, ale bezohledný a nikdo nesmí beztrestně překročit formy, které mu byly určeny. Ledaže by si stvořil druhou existenci. Já se tohoto pokusu odvážil. Pro vás. Jedině pro vás. A nyní, když se naše rozmluva chýlí ke konci, řekněte mi, zda byste byla ochotna spojit tyto dvě existence v jednu. A nadto je sloučit s vaší. Snad vám nemusím více dokazovat, jak vás miluji. Můžete i vy – později, časem – mít sympatie k muži, který má tolik zájmu o vás a vaše štěstí jako já?“

Zastavili se proti sobě. Pohlížel na ni tak vážně a jeho velké oči byly tak prosebné, že cítila pojednou lítost s ním a jeho záhadnou existencí. Hlas jí velmi zjihl, když mu po chvíli váhavě řekla:

„Ale pochopte přece, že… opravdu… nemohu… nevím-li, kdo jste…“

Cítil, že už s ním mluví jinak. Vzal ji za ruku a řekl jí:

„Odhalím vám tedy své tajemství. Vypuknete v smích… Ale snad už to nebude tak zlé. Slečno Nováčková… já jsem váš kominík…“

Odskočila od něho a vzápětí se dala do smíchu.

„Vidíte!“ zvolal náruživě, „přesně tak, jak jsem to byl řekl. Ano, jsem kominík, od chvíle, kdy můj starší bratr padl a já musel odejít ze studií, abych převzal rodinný závod. Jsem váš kominík, a prolézaje půdu vašeho domu, měl jsem dost příležitosti podivovat se jemnosti vašeho prádélka. Jsem váš kominík, kterého jste si někdy dvakrát v týdnu volala, aby pročistil onen nemožný komín ve vaší ložnici. Leccos jsem přitom slyšel a viděl, ale vy jste mne znala jen jako černé nebezpečí, které jste přesto po starém zvyku vítala vesele. Jako počerněný řemeslník nebyl jsem pro vás ničím a nikým. Ani mou tvář jste neznala, natožpak abyste si všimla mého vzhledu. Nemohl jsem se odvážit přijít k vám s přímou nabídkou. Až dnes, kdy jsem vás spatřil vedle sebe v divadelním plášti a viděl jsem, že nemáte potuchy, kdo jsem, dodal jsem si odvahy a oslovil jsem vás. Slečno Nováčková, ten komín u vás je vskutku nemožný. Jediná odpomoc je: vystěhujte se. Mohu vám nabídnout byt s bezvadným tahem v komíně. A s velkou pětilampovou stanicí rádia…“

Zasmála se ještě jednou, ale teď už docela vesele. Bylo to všechno tak interesantní.

„Odpusťte, ale já do té chvíle nevím, jak se vůbec jmenujete!“

„V naší rodině se podnes dávají stará italská jména. Jmenuji se Niccolò Testa.“

Jeho velké oči zářily radostným svitem. Zadívala se do nich a bezděky řekla:

„Máte hezké…“

Zarazila se. Slovo oči se jí zdálo trochu příliš důvěrným. A proto po malém zaváhání dodala:

„… hezké jméno. Niccolò Testa!“

Co třeba dále vyprávět? Myslím, že nikdo nepopře, že dobrodružství, které potkalo prostou paní Karolinu Testovou tři měsíce před její svatbou, bylo opravdu zvláštní a nezvyklé.