Malá skleněná gilotinka

Ve státě Iowa vyhlásili zákon proti sňatkovým podvodníkům: Každému muži, který bude z této šalby usvědčen, vypálí se tři výstražná znamení na pravé předloktí. Zákon moudrý a prozíravý, jako všechny zákony světa. Senátor Al Struggle, otec tohoto zákona, byl den po jeho přijetí oslaven všemi vdovami a staršími dívkami státu Iowa a do tří dnů dostal 713 nabídek k sňatku. I viděl z toho, že vykonal dílo záslužné.

* * *

Na ranči Růžová naděje zacvakla na dvoře kopyta jezdeckého koně a Helena Bettinsová zvedla hlavu. „To je Jim,“ zašeptala, ale než to došeptla, rozlétly se dveře a Jim vstoupil. Vysoký, širokoplecí, v bezvadném kabátci, s nedbalou, ale rozkošnou vázankou, nad pevnými rty hezký hustý knír, nad vysokým čelem černé, ale už šednoucí vlasy.

„Haló, Jimmie, co dělá noha?“ zvolala Helena rozkládajíc příbory k snídani.

„Haló, Helen, všecko v pořádku. Myslím, že dnes mohu už odjet.“

Heleně Bettinsové se nějak zachvěla při nalévání kávy ruka, crček jí ujel mimo koflík na talířek. Jim Sherburn jí podal širokou mužnou pravici, usmál se na ni svým zářivým úsměvem, usedl na židli ne tvrdě a zeširoka jako zdejší arizonští jezdci, ale tak nějak skladně, jako gentleman; a pak si několika půvabnými pohyby urovnal před sebou šálek, chlebíčky, máslo a řízky roastbeefu jako člověk, který nejprostším, nejpřirozenějším způsobem vykouzlí ve všem pořádek.

Helena velmi bystře vnímala a oceňovala každou tuto podrobnost. To byl jiný a jaksi vzácný svět, který s tímto mužem vpadl sem na zapadlou Růžovou naději, která znala jen hulákání kovbojů a za života nebožtíka Bettinse drsné a divoké pitky farmářských sousedů. Po jeho smrti před třemi lety přijížděl ještě tu a tam některý z nich, všelijak starosvětsky nafintěný a napomádovaný, motal se tu neohrabaně půl dne, než se po mnoha sklenicích whisky dostal k tomu, že plácl do stolu a vyrazil ze sebe: „Haló, Helen, jářku, nebudete přece pořád vdovou… koukejte, můj ranč a Růžová naděje…“

Ano, už je celkem ze sebe střásla, jednoho po druhém; ale když jí hoši z Bukového údolí před týdnem přivedli tohoto cizince, který si tam při pádu z koně pohmoždil nohu, na první pohled viděla, ten že by byl ten pravý. Jim, Jimmy, Jimmie, vyspělý, mužný, ve všem pán – a s jakou srdečnou dvorností se k ní choval! Ten týden se Helen musela mnoho přemáhat, zvláště za večerů na verandě, kdy se jí pomalu vyzpovídal z celého svého dobrodružného života, od školní škamny přes vojančení na Filipínách a obchodní plavby po Orinoku a jednatelství v Quicu až k tomu tajemství, které ho znovu a znovu, a také nyní, táhlo tam, na severozápad, za Údolí smrti, za Owensovo jezero, pod severní boky Mount Whitney. Přiměla ho nakonec, že i s tím se jí svěřil – neboť měla na něho vliv, to viděla zřejmě a blažilo ji to nesmírně – vypověděl jí tedy, drže její ruku pevně ve své jako na přísahu, že tam, v Nevadě, ví ne o jednom, ale o třech údolích plných zlata, nezměrném bohatství, které hlídá a střeží a které vyjeví až teprve tehdy, kdy bude mít všecko kolem skoupeno a zabezpečeno. Ta klidná opatrnost zcela odpovídala jeho nádherné rozvaze, ale Helen Bettinsová se přitom nemohla ubránit hrůzné myšlence, že někdo jiný ho může zatím předskočit. Ti muži jsou tak pošetile sebevědomí, i ten nejdokonalejší mezi nimi potřebuje vlastně ženského důvtipu, aby bděl nad jeho konáním!

Jimmie jí pověděl své tajemství, ale patrně ne celé. Neboť když jí líčil krásu onoho pralesa a jak už byl jednou na prahu toho, že bude jeho pánem, nějaký neznámý stesk a smutek vešel v jeho zamyšlené oči, nějaká těžká a trudná hořkost se mu navěsila na hlas, který bezděky zpomlkal. Neřekl ani slovo, neučinil sebemenší náznak, ale Helen ve svém rozechvělém srdci věděla, že tu je nějaká velká rána, kterou si tento muž ponese mlčky až do hrobu. A nyní, když mezi trochu melancholickými a trochu roztržitými žerty při snídani věděla, že Jimmie dnes opustí Růžovou naději, aby jí zmizel na věky, že odjede patrně jen a jen pro tu neznámou a nevyslovenou hořkost, která zřejmě vytváří jeho podivnou osamělost, když to si uvědomila, rozhodla se se vší vůlí ženy, která dovedla vládnout kovbojům i indiánům svého ranče: Jimmie nesmí odejít s tímto tajemstvím. Helen ho donutí, aby je položil před její rozumné oči. A ona mu pak poví, je-li to taková věc, pro kterou má muž… ano, pro kterou má muž opouštět ženu: nebála se to domyslet.

A pak přišla ta napjatá chvíle, kdy ho vší vůlí své bytosti dostala k tomu, že po prvé sklopil před ní hlavu a urputně sevřel ruce. Byla by ho zlíbala za ten nádherný vzdor, ale musela ještě chvilečku vytrvat. A vskutku zvedl hlavu, zadíval se jí hluboko do očí a pak nějak dutě řekl:

„Helen, vy jste tomu chtěla.“

A vykasal pravý rukáv kabátce nad loket, rozepjal košili a natáhl před ní krásné svalnaté předloktí. Radou nad sebou byly na něm tři zjizvělé křížky.

„Struggleova znamení!“ zašeptala Helen.

„Ano,“ přikývl Jim, „památka na Iowu.“

A shrnuv prudce rukáv košile a kabátu, zahleděl se v její užaslé oči a pomalu, vážně dodal:

„Přísahám vám, Helen, že byl jsem odsouzen nevinně. Nic jsem s tou dámou neměl, nic jí nesliboval, nic po ní nechtěl. Ale zbláznila se, a když jsem ji odmítl, udala mne a před soudem přísahala…“

Heleně bylo náhle vše jasné. Ano, ano, ano, takovým nebezpečím od všelijakých hysteriček jsou vystaveni mužové tak dokonalí, jako je Jim. A tupý zákon, který nechápe hru lidských srdcí, naplňuje život tragédiemi.

Třikrát musela projít verandou, aby utišila své pobouření. Pak však stanula u Jima s celým klidem a rozhodností velitelky ranče.

„Jime Sherburne,“ pravila pevně a zvučně, jak ji Jim ještě neslyšel, „vaše noha je v pořádku a odjedete dnes do Nevady a Kalifornie. Jsme tu u hranic. Jak dlouho potřebujete jet k vašemu údolí u Whitney?“

„Šest dní, Helen.“ Odpovídal jako kdysi při raportu na Filipínách, neboť i on věděl, že jsou před velkým rozhodnutím.

„Kolik dní je vám třeba na zakoupení pozemků?“

„Dva dny do Fresna a den jednání. Ale…“

„Žádné ale. Kolik myslíte, že to bude stát?“

Vnímal její žhoucí tvář a planoucí oči. Byla nádherná. Všecko ho hnalo k tomu, aby ji uchvátil a zlíbal. Ale zdržel se a vteřinu uvažoval. Měl na jazyku osm tisíc, ale bezděky mu přišlo polknout slinu. Pak řekl:

„Deset, možná dvanáct tisíc. Je to samá stará sekvoje…“

„Dobrá, Jime Sherburne. Půjdete se mnou do kanceláře a já vám dám šek na patnáct tisíc dolarů pro banku ve Swansea. Za sedmnáct dní se vrátíte… a kupní list na ty lesy, sekvoje tam jsou, říkáte, ten kupní list, nemyslíte, Jimmie, ten kupní list by mohl být… na vaše i na mé jméno, nemyslíte, Jimmie? A pak bychom mohli, Jimmie, také Růžovou naději převést na společné jméno, nemyslíte, Jim…“

Tohle už mluvila překotně, měkce a slastně, a nedomluvila pod jeho polibkem.

Za hodinu se vyhoupl do sedla a vytočil odpočatého koně k bráně. Helen stála před domem a mávala šátkem. Smekl velkým obloukem klobouk, pak jej vítězně zvedl nad hlavou jako k přísaze a vyrazil ven na cestu do Swansea. Nebylo mu v první chvíli lehko, klusal mezi travnatými loukami a říkal si vytrvale: „Hlupáku, hlupáku, do smrti moh jsi tu mít ráj.“ Ale pak přeskočil potok, který zde ohraničoval pozemky Růžové naděje, půda přecházela v poušť a v mysl Jima Sherburna se čím dále tím více usazoval blažený pocit svobody a volnosti.

* * *

O tři roky později seděl Tomáš Caddigan, usedlý majitel ranče Sedm bříz, pohodlně a zeširoka u snídaně, kostnatýma rukama si krájel chleba a přes šálek koukal do přeložených předvčerejších novin, které si tam opřel o konvici. Proti němu seděla mladá paní Caddiganová a s tichým steskem sledovala jeho tuhé, neohrabané pohyby. Tomáš Caddigan najednou zvedl hlavu od novin, ukazovákem přidržel v nich jedno místo a přes noviny oslovil manželku:

„Holka, buď ráda, že ses ještě včas vdala. Já vím, že byl Bettins hodnej mužskej a dobrej soused, to všechna čest. A vím taky, že ses uměla jako vdova na ranči otáčet. Ale na věky truchlit pro nebožtíka, to není lidský, když je ženská mladá a vedle je soused při majetku. Bůh ví, co by tě bylo potkalo, kdyby sis to byla se mnou rozmyslela jinak. Tadyhle to je, z Charlestonu. Chytili tam zase takovýho ptáčka, co mámí vdovy. Dvanáct jich má za tři roky na svědomí, vo statisíce je připravil a představ si, Helen, že měl přitom na ruce ty Struggleovy křížky, takže každá mohla vědět, vo co běží. Já nevím, jaký vy ženský jste a kam dáte rozum. Jako tenhleten Morley, von si taky říkal Sherburn… copak, Helen, ňák si se zakuckala?“